|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303496 komentářů :: on-line: 8 ::
|
 |
|
:: Ztracená magie II. (38) - Nerušte mrtvé! ::
 Gandalf |
publikováno: 15.12.2008, 14:29
|
| 38. kapitola - Prosíme, nerušit! Děkujeme - vaši mrtví :o) |
| |
|
|
Kapitola osmatřicátá - Nerušte mrtvé!
Šerlen varoval každého vojáka, aby se nepokoušeli o žádné hrdinské kousky. Zůstanou-li před branou do hradu, nikomu se nic nestane a stín odejde v poklidu. Mojmír všem věnoval letmý pohled, aby je ujistil, že nemusí mít zbytečné obavy. Sám však tušil nějakou zradu. Byl to přeci jen Šerlen Velezor, kdo usiloval o Mojmírův život a nyní by jej vyměnil za kus nějakého kamene? To nebyl jeho styl. Musel v tom mít prsty ještě někdo jiný. Ale kdo?
"Tolik jsi se změnil, příteli," promluvil na Mojmíra Šerlen u brány a vyčkal, až ji čaroděj otevře.
"Pokud jsme někdy byli přáteli, Šerlene," opřel se Čárymar do vrat a doufal, že za nimi spatří Copatou s vojáky, "pak si na to už nepamatuji."
"To je ale škoda," usmál se stín a vplul dovnitř.
"Vy tam!" křikl Šerlen na pár vojáků, kteří diskutovali mezi sebou. "Ten hovor dokončete venku," dořekl a čekal na Mojmíra. Ten však mlčel.
"Co seš zač? Nějakej špinavej démon?!" zavrčel nejstarší z nich a pobídl ostatní k tasení zbraní.
"Nenuťte mě k tomu," varoval je Šerlen. Čárymar sledoval střídavě vojáky a stína.
"Udělal vám něco?" zeptal se rychle jeden z nich Mojmíra.
"Ne, je tu," zarazil se Mojmír a do úst se mu vkradl nepříjemný chlad. Šerlen nabíral na síle.
"Hostem," doplnil jej stín a pohlcoval okolní světlo. Ve zmenšujících se plamenech svíček nabíral Šerlen nepřirozeně velkých rozměrů. Vojáci byli zmatení, čekali na čarodějův pokyn.
"Udělejte, co říká," sklopil oči Mojmír a proplul kolem nich. Všiml si otazníků v jejich očích, tušil myšlenky, jež jim proudily hlavami. Neřekl však víc.
Tolik Mojmír chtěl, aby pomohl svým přátelům, ale zároveň se mu příčilo pomáhat nepříteli. Zvláště, když se jedná o někoho, kdo zná jeho slabiny.
Společně pokračovali dlouhou chodbou, kterou již Mojmír šel - když jej vedl králův rádce Bernard do trůnního sálu. Vchod do katakomb bude zřejmě přímo od tamtud. A pak přímo k tomu kameni, po kterém tak prahne. To ale nebylo to nejdůležitější, nad čím Mojmír přemýšlel. Stále nemohl přijít na osobu, kterou chce Šerlen vyzvat, aby pro něj ten předmět získala. Říkal přeci, že musí být z královské krve. Je tu snad někdo další, o kom neví?
"Chtěl bys znát jeho tajemství?" natáhl stín k čaroději ruku sevřenou v pěst.
"Prosím?" podivil se Mojmír a snesl se níže k zemi. Byli jen kousek od hlavních dveří do králova sálu.
"Pohleď," pravil stín mrazivým hlasem a roztáhl prsty, aby odhalil zelené tajemství, "Agaraš! Srdce temnoty."
"Dej ten odporný kámen pryč!" zareagoval Čárymar a prudce ucukl.
"Jsi hlupák, čaroději!" prsknul Šerlen. Cosi zamumlal a zářící kámen začal levitovat nad jeho dlaní. "Dávám ti možnost pochopit jeho podstatu, ale ty místo toho jen pořád utíkáš! Pochop už koečně, že před ním a přede mnou se neukryješ!"
"Proč bys mi to říkal? Nevěřím ti!"
"Řekněme, že se brzy naše účty vyrovnají, příteli. Proč asi myslíš, že ještě žiješ? Hm?" roztáhnul ruce a následně jimi ukázal před sebe, přímo na Mojmíra. Agaraš ihned zareagoval tím, že se dal rychle do pohybu a přitlačil Čárymara ke zdi.
"Co po mně ještě chceš?!" křičel čaroděj. Cítil, jak mu kámen tlačí na hrudník a srdce začíná zpomalovat. Byl to pocit, jakoby mu na tělo stoupal nějaký obr a pomalu přesouval váhu z jedné nohy na druhou. Šerlen se očividně bavil přibližováním a oddalováním Agaraše.
"Tak já ti to řeknu," přitiskl kámen jak nejvíce mohl, "ty starý hlupáku!"
"Mojmíre!" vykřikla náhle z otevírajících se dveří elfka.
"Copatá!" řekl přidušeně Mojmír. Čekal, že se Šerlen zalekne a pokusí se na ní zaútočit, čímž by získal čas.
"Adriana Aelwtha," usmál se stín. Jakoby její přítomnost vycítil už dávno.
"My se známe, drahý?" udivilo Copatou její pravé jméno.
"Od teď, má drahá princezno." Šerlen lehce tleskl, načež Agaraš pohasl a Mojmír byl zase volný.
"Princezno? Tak tomu říkám oslovení na úrovni," zazubila se Copatá. Rychlým pohledem zkontrolovala Mojmíra, zda je v pořádku a zas svůj uhrančivý pohled vrátila Šerlenovi. "Škoda jen, že od takový obludy!" křikla a ve zlomku okamžiku měla v pravé ruce svou milovanou dýku.
"Takhle u vás doma vítáte hosty?" zareagoval stín, ale zůstal klidný.
"Ne, takhle se s nima loučíme!" švihla paží. Dýka zasvištěla a namísto, aby se zabodla do Šerlenova těla, jen neškodně prolétla. Zajiskření naznačilo náraz na zeď a pád k zemi.
"Obávám se, že se mnou se jen tak nerozloučíte, princezno Čarozemě," smál se Šerlen a jen náznakem se poklonil.
"Tohle se mi nelíbí," přesunul se Čárymar za elfkou a zadíval se jí dlouze do očí. "Tady ho nemůžeš zabít, je to zbytečné," šeptal. "Ale to oslovení mi budeš muset vysvětlit."
"Já?" vykulila oči Copatá. "Copak jsem nějaká holčička z paláce?" nechápavě koukala na čaroděje. "Ten strejda má asi zatmění mozku. A navíc se mi vůbec nelíbí. On je tu s tebou?"
"Pak ti to vysvětlím, teď dělej to, co ti řekne. Věř mi, je to pro vaše dobro," vystoupal výše Mojmír, aby dobře viděl na ležící dýku.
"Přišel jsem si pro jednu věc. S vaší pomocí ji získám, a pak," Šerlen zpozoroval Mojmíra, jak upřeně zírá na dýku a o něco se v mysli tajně snaží, "pak zase zmizím a nechám vás tu osudu napospas."
"Výměnný obchod? Dáme ti tu věc a ty nám dáš svatej pokoj?" dupla si Copatá okovanou botou a ozvěna se rozletěla do všech stran.
"Tak nějak. Ten kámen je dole v kobkách. Leží pohřbený v jednom z padesáti sarkofágů tvých předků, má drahá."
"Mých... co?!" vyjekla elfka.
"Chytej!" zakřičel Mojmír na Copatou. Veškerou energii soustředil na ležící dýku a bleskově s ní jen silou vůle hodil směrem k elfce.
"Předků!" rozohnil se stín a nečekaně uchopil dosud nehmotnou rukou letící dýku. "Ještě jeden pokus o cokoliv a skončí ve tvém srdci!" Stín zlostně zazářil do šera. Čárymar raději uhnul pohledem. Cítil, jak Agaraš znovu sílí.
"Já jsem elfka! Žádná princezna Čarozemě!"
"Omyl!" hodil po ní dýku, která nyní nepředstavovala žádnou hrozbu. "Jsi napůl elfkou a napůl člověkem. Tvůj otec, má drahá, měl v mládí románek s jistou elfí léčitelkou. Nutno podotknout, že velmi krásnou."
"Můj... otec?" Copatá byla čím dál víc zmatená. Bezmyšlenkovitě se sehnula, vzala dýku a vrátila ji na své místo.
"Otmar Železný, král Čarozemě a tvůj otec."
"Ať se propadnu nadvakrát! Je to pravda?" dožadoval se Čárymar odpovědi.
"Mě se neptej! Můj otec byl elf."
"Další omyl," pokračoval dál Šerlen, "tvůj pravý otec s dítětem nepočítal. Prostě si jen užil na jedné ze svých početných diplomatických cest a hodlal odjet domů, ke své ženě a královně. Jenomže z jeho nerozvážnosti ses narodila ty, Adriano Železná. Král nemohl dopustit, aby se to někdo dozvěděl. Tvou matku nechal obvinit z černokněžnictví a za pomoci královské inkvizice byla nakonec upálena. Musel podplatit její nejlepší přátele, aby svědčili proti ní."
"Ta zrůda!" neudržela se Copatá a zařvala tak mohutně, až z toho šel strach.
"Tebe, jako syrotka, se měla podle inkvizičního práva ujmout Amalonská církev. Otmar ale rozhodl jinak. Poslal tě s nejbližší obchodní karavanou co nejdál z Čarozemě. Nakonec se tě ujmuli manželé, kteří nemohli mít vlastní dítě. Pojali tě za svou, a tak tě také vychovali. Netrvalo dlouho a král se zbavil i jediného právoplatného dědice trůnu - tvého bratra a prince Čarozemě, Artura Železného. Hodlal vládnout navěky s pomocí temných kouzel. Jsi proto jediná s královskou krví, kdo je stále naživu."
"Až ti dám tu prokletou věc, po který tak prahneš, řekneš mi pak, kde bych našla pana krále? Ráda bych se s ním rozloučila tak mile, jako s tebou!" vycenila zuby elfka.
"S radostí, ale teď bych rád dokončil to, co jsme společně začali. Je načase vyvětrat královské hrobky!" zasmál se stín a nasál do sebe ještě více světla, takže zavládla téměř dokonalá tma.
"Není moudré rušit mrtvé," řekl tiše Mojmír a vplul do trůnního sálu za Copatou, následován stínem.
***
Hubert byl bez své oblíbené zbraně celý nesvůj. Pořád se ošíval. Co chvíli nahmatával sekeru, která ale existovala už jen v jeho vzpomínkách. Podhorský tesák, zbraň, se kterou vyrůstal a zdědil ji po otci, byla ztracena.
"Možná jsem na ni měl dávat větší pozor. A nenechat ji samotnou!" zoufal si trpaslík. Měl chuť se otočit, ale katedrála již byla na dosah. Jen by je to zdrželo.
"Buď rád, že nejsi pod těma sutinama ty. Sekeru si vyhlídneš jinou a určitě větší a mocnější!"
"Byla to památka... tu mi žádná zlatá sekera nenahradí."
"Tak pojď," popohnal jej Porth, "po něčem se tam podíváme."
"V katedrále?" zazářily trpaslíkovi oči.
"No jo. Moc se mi to nelíbí, ale nějak se vyzbrojit musíme."
"Senza!" zaradoval se Hubert. "Zabírám si pořádnou obouručku! Anebo rovnou kladivo!"
"Na čarodějnice?"
"Ne, na veverky!" zatvářil se naprosto vážně, ale pak se pousmál: "Jó Porthe, já ti říkal, že bude rabováníčko."
"Huberte, jen si ty zbraně půjčíme. Nemůžeme jen tak okrádat církev! I když byla plná démonů."
"Dobře, vrátíme jim je i s jejich vlastní krví. Jsme sice jen dva, ale dohromady zvládneme celou armádu!" burcoval v sobě skryté síly Hubert.
"Radši brzdi, ty veverčí zabijáku," smál se na něj Porth, "nebo se tě začnu doopravdy bát."
"Jo, bát se mě... ty se spíš bojíš toho strašáka, kterýmu říkáš církev."
"Vyrostl jsem tam. Mám k víře v Amalona úctu a respekt. Svůj hněv jsem už dávno potlačil, Huberte."
"Tak já ti něco řeknu, milej Porthe," zastavil se trpaslík a zaklonil hlavu, aby viděl vojákovi do očí, i když ne zpříma. "Možná tě mistr Teodorik vychoval jako svýho, možná ti vnutil ty jejich zvyky, ale nikdy," dupnul si v rozrušení, "nikdy nezapomínej na svůj původ! Já sám jsem na něj hrdej a ty bys měl být taky."
Porth uhnul pohledem. Před očima se mu nakrátko zatmělo a on spatřil zamlžené obrazy z mládí. Častokrát se mu vracely ve snech. Nevěděl, kdo přesně v těchto potlačovaných vzpomínkách vystupuje, ale doufal, že to je jeho rodina. Tolik si přál vědět víc. Mistr Teodorik však Portha tvrdě trestal, kdykoliv se jen zmínil o svých snech.
"Tohle je uzavřená kapitola, nechci se k tomu už vracet. A pojď, nebo nás ještě někdo předběhne," plácnul trpaslíka po zádech a dal se do rychlejší chůze.
"Tvrdohlavá palice!" vedl si Hubert svou.
Stříbrná katedrála byla na dohled. Tvořena černým obsidiánem, vrhala do údolí zlověstný pohled. Výbuch poškodil okenice, rozbil skleněné výplně a vyvrátil vstupní bránu. Stavba však zůstala nedotčena. Ještě nedávno zde bývalo centrum královské inkvizice. Teď zde stojí jen němý odkaz víry, jež se z lidských myslí vytrácí tak, jako kdysi samotný král Amalon.
Porth s Hubertem společně vstoupili velkým portálem do útrob katedrály. Rozbitými okny pronikaly první sluneční paprsky, odrážející se od všudypřítomného stříbra. Po zemi se povalovaly svícny a drobné úlomky z rozmanitých sousoší.
"Zdá se, že katedrálu opustili ve spěchu," šeptnul Porth v obavách před nepřítelem.
"Tím líp," zazubil se trpaslík. Očima nestíhal pobrat všechno to stříbrné bohatství. Zlato mu bylo sice milejší a zdálo se mu hřejivé, narozdíl od chladného stříbra, ale když nebylo v dohledu, spokojil se i s tímto "hvězdným prachem", jak mu říkával.
"Hele, Huberte," otočil se na něj voják, "půjdu se podívat po pracovně mistra Teodorika. Tak to tu ohlídej, jasný?"
"S radostí," usmál se a už se shýbal pro svícen.
"A vezmi s sebou jen to nejnutnější!" Trpaslík se narovnal.
"Heh, no jo, jdu nabrat svěcenou vodu na ty démony. Ten svícen si tu nechám na potom."
"Radši najdi něco k jídlu," otočil se na patě Porth. Zamířil přímo k těm dveřím, za které jej nikdy nechtěl Teodorik pouštět. Konečně zjistí, co za nimi ukrýval.
"Tady?" podivil se trpaslík. "Tady tak akorát holuby... pečený... po tom výbuchu," usmál se pro sebe. Ještě chvilku jen tak zíral na stěny a strop pokrytý přenádhernými malbami, než se rozhoupal k dalšímu průzkumu katedrály.
***
"Tady!" zvolal Šerlen a ukázal na kamenný kruh, který se nacházel na boční stěně královské komnaty. "Zapečetěné dveře od katakomb. Jsou přesně tam, kde měly být."
"Jakoby měly nohy," zakoulela očima Copatá.
"To zrovna ne, má drahá," otočil se na ní a věnoval elfce krátký úšklebek, "ale nepovažoval jsem králova slova za ta nejpřesnější. Avšak," začal se rozplývat v prvních ranních paprscích, "zmýlil jsem se!"
"Mluvil jsi s králem?" zpozorněl Mojmír.
"Více než to. Poskytl jsem mu dočasný exil, než se vyřeší ta situace s magií. A řekl bych, že právě teď se mu vrací jeho lidská podoba. Je ale daleko odsud, takže nás nijak neohrozí. A navíc mi ten starý hlupák řekl, kde tě hledat," ukázal průhledným prstem na Copatou.
"Jo, tatík k pohledání," udělala krok vpřed, čímž prostoupila Šerlenovým tělem. "Nějak nám slábnete, vaše stínorodí," usmála se.
"Svítání nesnáším," odplivl si symbolicky stín. "Pojď sem," rozkázal Copaté, "otevřeš ty dveře."
"Já?"
"Královská hrobka - královská krev," okomentoval to Šerlen, který nyní existoval jen jako hlas vyplňující síň.
"Fajn, ale dost mě naštve, když tam bude nějaká past!" dupla si elfka a s nechutí se zapřela do kamenů.
"Stát!" křikl kdosi zpoza dveří na opačné straně sálu. "Těch dveří se už ani nedotkneš!"
"Bernard?" hádal Mojmír.
"V nepřítomnosti krále přebírám veškerou pravomoc já," rozrazil pootevřené dveře slizký sluha s dýkou v ruce. "Snad byste nechtěli vidět tuhle krasotinku umírat," pohrozil jim dýkou. Tu hbitě přiložil ke krku ženě s koženým páskem přes oči.
"Tuhle?" ozval se vzápětí Šerlenův hlas. "Tu klidně zabij." To Bernarda zneklidnilo. "A vypadni odsud! Nerad bych tu dýku viděl zašpiněnou od tvé krve."
"Myslíte si, že se těch vašich triků leknu?" smál se jim Bernard.
"Měl bys ho poslechnout," řekla klidným hlasem žena. Svou pozornost zaměřila na Mojmíra, jehož směrem hleděla. "A ty, čaroději, kde máš ztraceného syna, který tě potřebuje?"
"Drž už zobák!" křičel nepříčetně Bernard a výhružně řízl ženu na krku.
"Ty!" vznesl se čaroděj do výše. "Co o něm víš?!" chtěl přistoupit blíže, ale králův sluha byl rychlejší.
"Dál už ani krok, ty zrůdo!" namířil dýku na Mojmíra. "Chceš ze mě vysát duši? Tak chceš?!"
"Zrůda?" otočila se elfka nazpět a dala si ruce v bok: "Tak koukej, ty uslintanej pse. Jediná zrůda široko daleko jsi ty! Tak si dej laskavě odchod, nebo se ještě zraníš. Takový zbraně nepatří dětem do ruky."
"Áááh," olízl si Bernard rozpraskané rty, "tady si, holčičko, na hrdinku nehraj. Mohla bys narazit," poklepal ostřím na krví potřísněném krku ženy. "A na tý zrůdě trvám. Nebo snad máte rádi mordochy?"
Tohle Čárymar nečekal. Věděl, že Šerlen zmínku o jeho temné stránce přejde bez povšimnutí, ale nemohl tušit, co to udělá s elfkou. Byla nájemnou vražedkyní, zabíjela pro peníze, jenomže tohle je něco jiného. Mohla by jít proti němu.
"Tak dost!" zakročil Šerlen. "Varoval jsem tě!" rozezněl se jeho mohutný hlas síní.
Bernard zaskučel bolestí, až upustil dýku na zem. Smrtelná křeč mu vehnala slzy do očí. Něco mumlal, ale nebylo mu rozumět. Jak padal k zemi, strhnul s sebou i nic netušící ženu. Měl v sobě tolik zlosti a bázně zároveň, že jí v posledním okamžiku života všechnu tu nenávist doslova vlil do duše. Žena takový příval zlé energie bohužel neustála.
"To ne!" přispěchal rychle Mojmír, ale nemohl už pomoci. Žena umírala.
"Nedovol mu... shromáždit je... nesmí být... spolu," zašeptala čaroději do ucha.
"Je v pořádku?" naléhal Čárymar, ale odpovědi se již nedočkal.
"Je mrtvá," ozval se Šerlen. "Své poselství předala."
"Poselství?" zaváhal čaroděj, zda stín postřehl slova umírající ženy.
"Poselství, příteli. A já ti pomohu jej naplnit... s radostí."
"V tom bude nějaká čertovina!" odplivla si elfka na mrtvolu Bernarda.
"Nestojím o tvou pomoc! O svého syna se postarám sám," odmítl Mojmír stínovu nabídku.
"Ale ty o ni budeš stát, jen to zatím nevíš."
Slunce se vyhouplo více nad obzor a trůnní sál vyplnilo hřejivé světlo. Mojmír s Copatou strhnuli jeden ze závěsů a přikryli s ním tělo mrtvé ženy. Pro královského sluhu neměli jediného vlídného slova. Rozhodli se jej ponechat na chladné zemi jen tak.
"Opři se do toho pořádně!" komandoval Šerlen Copatou. Kamenný kruh se dal náhle do pohybu, až se elfka lekla.
"Ajta!" vykřikla. "Asi stačilo jen jemné ženské pohlazení," uculovala se na Mojmíra v očekávání, že bude po zásluze pochválena.
"Když už něco hýbe osudy druhých, pak jedině ženská ruka," vrátil úsměv Copaté a nakoukl do kruhového otvoru ve stěně.
"Výborně," zaradoval se stín. Jediným lusknutím prstů nechal vzplát všechny pochodně ve zdi. Tunel se mírně svažoval dolů, kde se ztrácel za prvním záhybem. "Ty půjdeš první, elfko. Pokud nám připravili tví předkové nějaká překvapení, pak je jistě vycítíš dřív, než my dva."
"Tomu říkám vstřícné gesto," okomentoval to Čárymar.
"Ráda, ale abyste mi vy dva stačili," ušklíbla se na ně a vkročila do chladné chodby.
Šerlen mezitím nabyl zpět hmotné podoby a jeho tvář hrozivě zářila přítmím. Po krátkém úseku mírného klesání přišly na řadu schody. Na každém stupni byla posazena mramorově bílá lidská lebka naplněná olejem. Z očních důlků se táhly silné provazy, jenž spojovaly lebky podélně.
"Uděláme si trochu světla," řekl Šerlen a letmo se dotkl jedné z lebek. Ta okamžitě vzplála a oheň po provaze přeskočil na další. Pomalu se tak osvětlovala celá levá strana schodiště. To samé udělal i na pravé straně.
"Radši nechci vědět, co se těm chudákům stalo, než z nich udělali osvětlení na schody," sledovala elfka hořící hlavy, přičemž se snažila podrbat na zádech v místě, kam stěží dosáhne.
"Když dovolíš," položil čaroděj ruku na záda Copaté. "A myslím, že si takový osud zasloužili. Určitě to byli nějací zlodějíčkové, vrazi a zrádci."
"Jasně, takže tam mohla být klidně i má hlava!" svraštila obočí, ale hned zase pookřála. To když se čaroděj trefil na to správné místo, kde to svědělo. Elfka jen slastí zavrněla a s úsměvem zaklonila hlavu.
"Máš štěstí, už mají všechna místa obsazená."
"Půjdeme dolů," ukončil jejich rozhovor Šerlen.
"Tady... něco tu je," zakláněla pořád hlavu elfka. Vysoko nad hlavou měla černou desku vsazenou do skály, na níž byl zlatými písmeny nějaký text.
"Asi uvítací formule pro hosty," odvětil Šerlen. Zvědavost mu však nedala a šel Copaté nahlídnout přes rameno.
"Tohle nebude uvítání," zamžoural na desku Čárymar a pokusil se přečíst staré písmo.
"Ty tomu rozumíš?" otočila se na něj elfka, která souboj s prazvláštním písmem vzdala.
"Tak trochu, pokusím se to nějak přeložit..."
Šerlen rychle přelétl očima text a neznatelně se pousmál. Pak se vrátil zpět a začal sestupovat po schodech dolů.
Mojmír ještě chvíli civěl na písmena, a pak se otočil na Copatou.
"Tak co?" vyzvídala.
"Já ti nevím, asi je to jen nějaký obřadní text, co se psával na náhrobky."
"Ale co tam stojí?!" přešlapovala na místě elfka.
Mojmír nasměroval pohled na desku a s občasným pomrkáváním na elfku četl: "Až mrtví k boji povstanou, ač mají svatozář, pak živí v hroby ulehnou a zesiná jim tvář."
"To vypadá spíš na nějakou věštbu," přemýšlela nahlas Copatá. "A vůbec se mi nelíbí."
"Pojď pryč, tohle místo patří mrtvým," vznesl se výše čaroděj, aby viděl na vzdáleného Šerlena. "Až přijde chvíle, dám ti znamení," řekl tiše.
"Znamení?"
"Ať už je ten kámen, který Šerlen hledá, čímkoliv, bude pak ještě silnější. Musíme zasáhnout ve správný okamžik."
"V tom případě se mnou počítej. Ale zdá se mi, že ten prašivec má nějaký eso v rukávu."
"A na nás bude ho najít dřív, než ten trumf vyloží na stůl."
"Jasně. Tohle se mi začíná líbit, pohrajeme si s ním," zazářily Copaté oči.
"Nebo to už udělal on s námi," klesl prudce k zemi Mojmír. Šerlen jej zřejmě viděl.
"Jdem, ať nemá podezření!" vyrazila ke schodům elfka, následovaná letícím Čárymarem.
V půli cesty dohnali čekajícího Šerlena. Neřekl ani slovo. Jen se upřeně zahleděl Copaté do očí, a pak pokynul, aby pokračovali dál po schodech.
Když stanuli na posledním stupni velkého schodiště, Šerlen zaváhal. Dál už nebylo žádné osvětlení a jediným zdrojem světla byl malý průduch na stropě, jenž vrhal do středu oválné místnosti kužel mdlého světla.
"Až po tobě, drahá," usmál se stín na elfku.
"Dík," zavrčela Copatá. Opatrně udělala krok vpřed.
"Pokračuj až k tomu světlu uprostřed, tam se dej vpravo a u třetí hrobky zastav."
"Jako bys tu už byl," pronesla jen elfka a vydala se na předem vytýčenou cestu.
Po zemi se líně povalovaly chuchvalce bílé mlhy. Copatá odhadovala, že zde bude původní dlažba, ale brzy se přesvědčila o opaku.
"A-jééééé," vyjekla elfka a se vší parádou padla na zadek. Mlha se rázem rozestoupila a odhalila měkkou zem, převážně tvořenou černou hlínou s příměsí jílu.
"Stalo se něco?" volal od schodů Mojmír.
"Jo!" praštila navztekaně pěstí do země. "Zlomila jsem si podpatek!"
"Vskutku smrticí zranění," neodpustil si Šerlen.
"Já se na to..." nadávala Copatá a snažila se ulomit i ten druhý, aby nemusela jít naboso.
"Zřejmě neměli dost kamene na pokrytí celého sálu," usuzoval Mojmír, zkoumaje černou zem.
"Zřejmě nechodili v botách s podpadky," smál se stín.
"Chlapi!" zuřila elfka. Nakonec se jí podařilo podpatek odlomit.
Nasupená elfka se zvedla a oprášila si ruce a pozadí. A právě v ten okamžik si uvědomila, že jí něco chybí - koňský ocas!
"Tak můžeme pokračovat?" ptal se netrpělivě stín.
"Je pryč!" křikla radostí, až si povyskočila. "Ten prokletej vocas zmizel!"
"Tak najednou?" podivoval se Čárymar. "To by ale muselo znamenat..."
"Že je Em pod drnem! Někdo ho musel dostat... konečně!"
"Výborně," řekl si tiše pro sebe Šerlen. "Střelec opouští šachovnici."
"Co?" otočila se na něj Copatá.
"Pokračujeme, má drahá. K tomu světlu," ukazoval stín.
"Už jdu," zubila se na něj elfka, nadšená ze ztráty otravného ocasu, "drahý."
Jak řekl Šerlen, u světelného kužele zahnula Copatá vpravo a zastavila až u třetí velké hrobky. Byla vytesána z bílého mramoru s černým žilkováním. Na víku byl pod nánosem prachu nečitelný nápis a královský erb, obtáhnutý zlatou linkou.
Šerlen se naklonil nad hrobku. Přízračným prstem ukázal na víko. Za hlasitého dunění a odporného skřípění, odtáhla se horní mramorová deska stranou, až se překlopila a spadla vedle hrobky.
"Alexej II. Železný," četl Mojmír nápis, ze kterého opadal prach. "Budiž mu zem lehká, jakož i jeho blízkým, kteří se rozhodli spočinout ve věčném klidu po jeho boku."
"Jeho blízkým?" kroutila hlavou Copatá.
"Bylo zvykem, že král neodcházel na odpočinek sám," vysvětloval Šerlen a očima prohledával odkrytou hrobku.
"Aha... proto to schodiště a osvětlení," dávala si vše dohromady elfka.
"Tady je!" zbystřil stín a namířil prstem na královu bělostnou lebku. "Levé oko!"
"Fajn, tak ať je to za mnou," nadechla se Copatá.
"Pomalu... ať se nepoškodí," sledoval stín ženinu ruku.
"No tak, pojď k mamince."
Jak Copatá kámen uchopila, ucítila prazvláštní tlak v hlavě. Ruka se jí rozklepala. Kámen začal slabě vibrovat. Mojmír cosi elfce naznačoval.
"Děje se něco?" ptal se Šerlen, natahujíc ruku vpřed.
"Nevím, je to zvláštní... jako... jakoby mluvil."
"Hloupost! Jsi živá, kámen poznal tvou královskou krev. Teď mi ho můžeš dát."
"Dobře, je tvůj," oklepala se Copatá, načež ustala i vibrace a bolest hlavy. "Když ho chytneš!" vykřikla a mrštila kamenem pryč.
"Ty mrcho!" udeřil ji stín neviděnou silou, až odlétla na protější hrobku.
"Tohle je tvůj konec, stíne!" Mojmír zaujal bojovou pozici a připravoval se na úder.
"Omyl, ty hlupáku stará!" prsknul Šerlen a předběhl Čárymara se svým kouzelm. "Tohle je VÁŠ konec!"
Bleskově seslané kouzlo umlčilo Mojmírova ústa. Zároveň jej znehybnilo a spoutalo na místě. Byla to metla každého čaroděje. Kouzlo, jež mívá smrtící následky.
Šerlen však neměl čas. Jediné, oč mu nyní šlo, byl kámen zářící na chladné zemi. Rychle se zorientoval. Během několika dalších okamžiků se dostal až k srdci, které následně vzal do ruky. Získal tak jedno ze srdcí Hvězdných poslů. S odporným smíchem se rozplynul v černý dým a malým průduchem ve stropu nadobro zmizel.
"Je pryč?" vykřiknul Mojmír, když kouzlo pominulo.
"Jo... a má ten šutr!" skřehotala Copatá, jak tvrdě dopadla na mramor.
"Pozor!" varoval elfku. Deska, na které ležela, se začala pohybovat.
"To ne! Nemrtvý už ne!!" zděšeně křičela. Jen tak tak seskočila dolů.
V celé místnosti se ozývalo zlověstné mručení a praskání kostí. Hrobky se otvíraly a pradávní králové ožívali. Nebyli však jediní, kdo byli probuzeni z věčného spánku. Z mělkých hrobů, jenž ukrývala černá hlína, nyní vyráželi královští vojáci, sluhové, rádci a vůbec všichni ti, kteří se rozhodli spočinout spolu se svými panovníky.
"Zvládneš to?" volal Mojmír na Copatou a zároveň kreslil do vzduchu ochranné runy.
"Snad jo. Pokud jich nebude moc."
"Namiř ji na mě!" slétl níže k elfce.
"Co?"
"Tu dýku! Budeš potřebovat pár kouzel."
"Dobře," souhlasila Copatá a namířila špičkou dýky na čaroděje.
"Tohle je pošle zpátky na odpočinek!" zasmál se Čárymar a obdařil dýku očarováním, jež znemožňovalo nemrtvým, aby znovu ožili, nebo byli povoláni svými pány.
"Jsou to jen vojáci, viď? Takže žádný čáry a kouzla..." tázavě hleděla na čarodějovu tvář.
"Jsou to králové, bývalí vládci Čarozemě. Takže..."
"Takže to zvládneme!" dodávala si elfka odvahy.
"Máme snad jinou možnost?"
Mojmír ještě dokončil runy, čímž vytvořil ochrannou auru.
"Bacha!" křikla Copatá a uskočila stranou. "Alex se nám probudil!"
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 3 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 9 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
