obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"I velká láska je jen malou náhradou za první lásku."
Joseph Addison
obr
obr počet přístupů: 2915449 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39666 příspěvků, 5755 autorů a 391119 komentářů :: on-line: 7 ::
obr

:: Šepot 4. - Výkřik do tmy ::

Příspěvek je součásti workshopu: Vánoce poslepu
Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Šepot
 autor Alan Dark publikováno: 16.12.2008, 20:28  
Volné pokračování Šepotu 1
 

S trhnutím se probudila do tichého pokoje. Podle ticha kolem sebe usoudila, že je stále ještě noc. Nemohla si to nijak ověřit, protože postrádala jeden ze základních lidských smyslů; zrak.
Arlene se už slepá narodila a za těch osmadvacet let si na ten fakt už zvykla. Šťastně se vdala a žila se svým manželem téměř normální život. Bydleli v malém dvoupatrovém domku na předměstí Manchesteru.
Měla žízeň a tak se posadila a chystala se vstát z postele, aby si došla do kuchyně pro sklenku vody. Už spustila nohy na měkký koberec pokrývající podlahu, když se zarazila.
Pokoj jí připadal až moc tichý, ve skutečnosti neslyšela kromě vlastního dechu vůbec nic. Aby si své podezření ověřila, přejela rukou po posteli až k její druhé straně. Byl pryč. Robert byl pryč! Ale klid, třeba se šel také dát něco k pití. Ano, to bude ono, určitě ho potká cestou do kuchyně.
Vstala z postele a opatrným krokem se vydala kolem ní. Levou rukou se jí stále přidržovala, aby měla jistotu, že jde správným směrem.
Jakmile dorazila k jejím nohám, natáhla ruku a dotkla se chladné cihlové zdi. Podél ní ušla několik kroků ke dveřím. Byly zavřené.
Kdyby si Robert šel jen pro něco k pití, proč by za sebou zavíral dveře? Prsty na lezla kliku a dveře otevřela. Ovanul ji studený noční vzduch, Robert zřejmě někde otevřel okno.
Cítila však ještě něco, nějaký zvláštní zápach. Ve vzduchu byla jasně cítit zatuchlina a ještě nějaký zvláštní agresivní pach, ze kterého se jí zvedal žaludek.
Prošla otevřenými dveřmi a pod bosýma nohama ucítila dřevěné parkety. Byla tu zima, z otevřeného okna proudil do domu ledový vzduch a ona tu stále jen v noční košili.
Zastavila se a naslouchala, jestli neuslyší Robertovy kroky. Ale neslyšela nic. Dům byl stále tak nepřirozeně tichý, jako když se probudila. Co se to děje? Kam se poděl Robert? Že by odešel z domu? Ale proč by tedy nechával otevřené okno?
„Roberte?“ promluvila tichým hlasem, který ale v okolním tichu zněl jako hlasitý vzdech. „Roberte, kde jsi?“
Nic. Žádná odpověď, žádný zvuk. Parkety jí zaskřípěly pod chodidly, jak vykročila směrem, kde by mělo být schodiště. Cestou se přidržovala zdi po pravé ruce a téměř jistě věděla, že jde správným směrem.
Najednou se prudce zastavila, zdálo se jí totiž, že konečně něco zaslechla. Znovu se zaposlouchala do okolních zvuků a skutečně něco slyšela.
Ozývalo se to někde před ní, tím směrem byl jedině pokoj pro hosty. Znělo to jako kroky, někdo tam určitě byl.
Ale co by tam Robert dělal?
„Haló? Kdo je to? Roberte?“
Nikdo se neozval, ale kroky utichly.
„Roberte, jsi to ty?“
Celý dům znovu ztichl. Arlene se sunula podél zdi až na konec chodby. Byla jí stále větší zima, okno bylo zřejmě otevřené právě v pokoji pro hosty. Rukou narazila na rám otevřených dveří a vstoupila do pokoje. Úplně jí vyschlo v ústech a strach jí sevřel útroby. Tohle nebyl Robert. Věděla, že udělala chybu. Měla zavolat policii hned, jak uslyšela ty kroky a Robert se neozýval.
Ale kam se poděl? Snad se mu něco nestalo! Co když...co když mu něco udělal ten cizí člověk? Jakmile udělala další krok kupředu, zakopla o něco ležící na podlaze.
Spadla po hlavě do kaluže nějaké lepkavé tekutiny rozlévající se po podlaze. Ten zápach, který cítila na chodbě, vycházel právě z té louže na podlaze. A nyní už věděla, co to je.
Krev.
Vykřikla a zvedla se na všechny čtyři, jen aby od té louže byla co nejdál. Rukama nahmatala tu věc, o kterou zakopla, i když už věděla, co to je.
Tělo. Lidské tělo.
Rukou jela od hrudníku po krku, až zajela do nějaké prohlubně a prsty jí pokryla lepkavá krev. Otřásla se odporem a vytrhla ruku z hluboké rány na krku.
Roztřesenými prsty pokrytými krví se dotkla obličeje člověka před sebou. Přejížděla prsty po těch známých rtech, nosu, tvářích, vlasech. Byl to Robert.
Byl mrtvý. Mrtvý! „Ne!“
Vrávoravě se postavila, když se před ní ozval smích.
„Kdo jste? Co chcete?“
V koutě nalevo od ní se něco pohnulo, zřetelně slyšela, jak se tam něco hýbe a přibližuje směrem k ní.
„Já od tebe nechci nic, jenom tady můj přítel má hlad a já mu chci dát pořádný vánoční dárek,“ ozval se znovu ten ledový hlas před ní.
Arlene začal ustupovat dozadu. „Ne, prosím...“
„Zabij jí!“ vyštěkl hlas a to něco v koutě vyrazilo vpřed.
Arlene rychle ustoupila a znovu zakopla o Robertovo tělo. Něco prolétlo těsně nad ní a narazilo do zdi pokoje.
Pozpátku se vyplazila na chodbu a duchapřítomně za sebou zavřela dveře. Ihned to do nich narazilo a ona věděla, že nemá moc času. Musí se dostat z domu.
Co nejrychleji se vyškrábala na nohy a potácela se chodbou. Za sebou uslyšela strašnou ránu a klopýtla, jak jí do zad udeřily kusy dřeva.
Po chvíli narazila do zábradlí, byla u schodiště. Byla už na čtvrtém schodu, když jí to dopadlo na záda a srazilo dopředu. Dopadla na tvrdé parkety pod schody ucítila strašnou bolest v noze. Jistě byla zlomená.
Vedle ní však dopadlo ještě něco. Hlasitě jí to funělo do obličeje a páchlo to tak strašně, že se jí zvedl žaludek. Zatímco dávila a kašlala, slyšela na schodech kroky.
„Veselé Vánoce, hochu,“ pronesl ledový hlas nad ní a Arlene už cítila jen hroznou bolest v zátylku, jak jí ostré tesáky pronikli kůží.
Její výkřik však pohltilo ticho noci.


 celkové hodnocení autora: 97.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 4 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.5 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 12 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 42 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Leontius 22.12.2008, 21:32:08 Odpovědět 
   Hmm, těžko říci. Ze začátku mě zarazila věta o tom, že si zvykla na slepotu. Nejsem si jist, zda si slepý od narození má vůbec na co zvykat, když nic jiného nezná. Zpracování na jedničku, ačkoliv námět připomíná scénů z každého druhého thrilleru. Asi bych dal za dvě...
 Irena Mayer 19.12.2008, 0:22:55 Odpovědět 
   Ahojky, jedna z povídek, které se mi četly dobře. Byla jsem zvědavá, jak to dopadne a i sem se chvilku bála :) Konec mě zklamal, čekala jsem víc.
Zadání, bych řekla, je splněno. Jinak souhlasím s tím, co napsali pode mnou.
Ještě s tím "s" a "z", podle nových pravidel je možné obojí.
 ze dne 19.12.2008, 19:02:24  
   Alan Dark: Je mi líto, že jsem tě zklamal, ale co se dá dělat.
 nooble 18.12.2008, 10:12:52 Odpovědět 
   Do poslední chvíle jsem doufal, že objekt ležící na podlaze nebude Robert, že se hrdinka pouze nechala ošálit svými vyburcovanými vystresovanými smysly, ale horory asi šťastně nekončí :) Na vrub jejího rozrušení také přikládám, na nevidomou občas až přílišnou dezorientaci v dobře známém prostoru. Pikantérie v podobě sarkastické poznámky (ikdyž páníček to nejspíš myslel setsakra upřímně) ke svému "hafíkovi" u mně padla na úrodnou půdu a příjemně opepřila závěr příběhu. Fajn.
 ze dne 19.12.2008, 19:01:59  
   Alan Dark: Jsem rád, že se to aspoň trochu líbilo.
 Viktor 17.12.2008, 19:46:58 Odpovědět 
   .nemysím , že by se ti to příiš povedlo, chybí tam zejména nápad a tím pádem pointa, atmosféra se také nedostavila . tedy v rámci interního hodnotícího žebříčku 2
 m2m 17.12.2008, 1:53:58 Odpovědět 
   Ahoj.

Taky neznám předcházející část, ale snad to nevadí. Zkusím se na to tedy podívat slepýma očima pseudo-objektivity...
...a něco pořešit.

| Zadání je hnus. To narovinu. Vypořádal ses s ním jako spousta z nás - slepotou hlavní postavy. Osobně nevidím jiné východisko, pokud bys ovšem svoji postavu nevrhl do nejčernější tmy, což je ovšem ještě větší hororové klišé než samotná slepota. Takže tak.

| "...ze základních lidských smyslů; zrak."
- mno, možná je to jen moje neznalost, ale pokud se něco jakoby dodává, vysvětluje nebo tak, dělá se to za pomoci pomlčky. Středník je interpunkční znaménko oddělující věty. Aspoň tak nás to učili... Ale třeba se pletu.

| z postele
- píšeš, že se posadila, čili už nebyla zavrtaná v peřinách. Kdyby byla, "z postele" by bylo správně, ovšem takhle mám dojem, že sesedat s povrchu dolů se píše s eskem. Čili osobně si myslím, že vstávala "s postele". Ale třeba se taky pletu. Heh.

| "...tichým hlasem, který ale v okolním tichu zněl jako hlasitý vzdech."
- teď jdu rýpat, ale pověz mi, jak si představuješ HLASITÝ vzdech? Vzdech je vzdech a je-li moc hlasitý, není to vzdech. Máš velkej prostor na obhajobu, takže prosím... Hihi. (to je místo smajlíka)

| po třech tečkách je mezera

| Ty brďo, aby krev smrděla zatuchlinou, musela by tam ležet nějaká "tuchlina". A mrtvola nesmrdí, pokud správně čtu, pokud není nějak kolem půl dne tuhá. Předpokládám, že Arlene šla s Robertem spát... a že nešli spát před více jak dvanácti hodinami...

| a závěr je zničující:

ji x jí

a

tesáky pronikly


// A tudíž i bohužel klesnutí do dalšího hororového klišé.
Tuax dobře vystihl, že hlavní postava domem tápala, jako by jej neznala. Slepí totiž svůj prostor znají velice dobře. Nemusejí šátrat po zdech. Doporučuji zajít si do restaurace v Praze, kde zákazníky obsluhují slepí lidé. Uvidíš.

/// No a protože jsem komentáře smolil už v době, kdy dílka čekala na publikaci, můžeš najít některé prvky stejné v mém komentu i v těch ostatních. Takže tak, pro vysvětlení.

Pro mě body nahoru za dodržení zadání, bohužel nedokázal jsi - jako já - vybruslit ze zadání bez toho, aby ses neponořil v klišé a předpokládaném ději a málo uvěřitelném jednání postav. Achich, tenhle WS je humus.
 ze dne 17.12.2008, 18:09:57  
   Alan Dark: Moc dik za obsáhlou a kontstruktivní kritiku, které já osobně vůbec nejsem schopen, ale dál.
Jak už jsem poznamenal níže, zatuchlinou smrdělo "to (ten pes)", ale asi jsem to mohl více rozepsat. To je jenom tím, že jsem to smolil docela narychlo, abych stihl termín. Co se dá dělat...
 Šíma 16.12.2008, 23:23:21 Odpovědět 
   Musím napsat, že jsem se při prvním i druhém čtení nechal unášet dějem. Otázky typu: "Jak je možné, že mrtvé tělo jejího muže tak silně páchlo!", nebo "Kým byl onen muž a co to měl vlastně za zvíře - psa nebo nějakou kočkovitou šelmu a proč ji dotyčná neslyšela?", jsem si moc nepokládal. Spíše mne zaujala samotná atmosféra. Snažil jsem se vžít do hrdinčiných pocitů. Možná byla vyděšená a kde kdo reaguje na pocit nebezpečí jinak a být nevidomý a rychle se přemísťovat po bytě, dá určitě práci... Trochu jsem se nad tím zadumal. Sám vidím jen na jedno oko a ještě blbě a tak jsem myslel na to, jaké by to bylo, kdybych musel spoléhat na svou "paměť" a patřičně reagovat na náhodné změny v rozmístění kdejakých "předmětů" v domě... Téma Vánoc se zde vyskytuje pouze v dialogu a snaze našeho neznámého muže poskytnout své šelmě co nejlepší dárek, ale i tak je to dost děsivé, protože se hrdinka příběhu stala "lovnou zvěří", která tápala v temnotě a snažila se ve zmatku rozpomenout na to, kde se nachází a kde co leží, nehledě na to, že jí ta bestie funěla za krkem... Vypadá to na Jedničku!
 ze dne 17.12.2008, 18:07:44  
   Alan Dark: Moc dik za pozitivní komentář, je pravda, že téma Vánoc tam moc rozvedené nebylo, ale co nadělám, no.
 Tuax 16.12.2008, 22:48:26 Odpovědět 
   Neznám ostatní části Šepotu, ani jeho první část, na kterou toto volně navazuje, ale myslím, že je to i jako samotný střípek útržek dostatečně nosné na samostatné vnímání a příjmutí příběhu.

Trochu mi připadalo zvláštní, že tápala bytem prakticky jako by ho neznala. Ty popisy jejich vjemů zní více objevně, nežli že by jen označovaly co právě cítí, vnímá.

Jako i jiní (ale ne všichni) jsi se se zadáním vypořádal stylem slepoty hlavní postavy. Pak je to snažší. Atmosféra mírně nahání hrůzu, je v tom špetka strachu, což je prima, když to má být horor.

Přesto přijde mi zvláštní, že když spala, neslyšela nic ze souboje, nebo výkřik svého muže, když ho tam cosi zabíjelo. Snad pes. Pak to, že cítila zatuchlinu, neřekl bych, že z čerstvě mrtvého je hned cítit tak silný odér. I když jako slepá, měla určitě silněji vyvinutý čich. Přesto myslím, že toho psa nebo co to bylo, když to pak nbezostyšně funělo, by zaznamenala dříve. Prostě mi to nepřijde od začátku dokonce moc důvěryhodné. Nepůsobí to na mě tak.

Takže ani zde to u mě není na jedničku, přesto forma pěkná, zadání dodrženo, délka v normě. U mě tak 1mínus :)
 ze dne 17.12.2008, 18:06:45  
   Alan Dark: K tomu souboji, počítal jsem s tím, že "to" manžela vyřídilo celkem rychle a Arlene přece něco probudilo, možná jsem to ale měl odůvodnit líp.
A ohledně té zatuchliny, no, to totiž smrděl ten pes, asi to také nebylo úplně jasné, za to se omlouvám.
Ale dik za známku.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Victor Lancel
(24.2.2020, 14:11)
karin.kimberly
(13.2.2020, 19:55)
Wade Milbot
(8.2.2020, 22:42)
wavawe6611@bizcomail
(8.2.2020, 06:04)
obr
obr obr obr
obr
Mít sebe
Aaliyan
Is spring, hypo...
Black Oleander
Arn Dresko VI. ...
jindra
obr
obr obr obr
obr

Gembler
pilniczek
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr