|
|
|

|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303496 komentářů :: on-line: 6 ::
|
 |
|
:: Nejprve bylo světlo... a potom bude tma ::
m2m |
publikováno: 16.12.2008, 20:29
|
Narovinu? Nebylo to jednoduché a myslím, že mnoho z vás namítne, že světlo je vizuální dojem. Sice si to nemyslím, ale vyčkejte a v jednotlivých – kraťounkých – blocích textu se protáčejte, až najdete chronologický pořádek. Byla to fuška něco takového vytvořit, protože nemožnost vizuálního popisu volá po krátkém textu nebo přehršli přímých řečech. A vytvořit hororovou atmosféru bez očí vyžaduje notnou dávku klišé. Mně se bohužel nepodařilo vypsat byť tu atmosféru…
A ještě k tomu ty Vánoce… Čili… Nejprve bylo světlo… |
| |
|
|
Bylo světlo.
Bílé pálivé světlo, které se mu zadíralo skrz pevně zavřená víčka do očí a vypalovalo z nich život.
Zrození nebolelo.
Smrt nebolí.
Bolí pouze umírání a on tuší, že právě umírá.
Probudil se uprostřed černočerné tmy a ucítil, jak šílenství, tolik let potlačované, vytrysklo na povrch. Rozedralo mu racionální myšlení. Uvrhlo jej do nepříčetné temnoty. Rozesmál se, až se téměř zadusil.
Nemůže se odpoutat.
Zkouší probudit veškeré instinkty, které do něj kdysi dávno vtloukli. Svírá pěsti a pokouší se otevřít oči. I když se bojí. I když všude okolo je bílé světlo, které mu tolik připomíná jadernou explozi, již si už jako malé dítě pamatoval.
Když si uvědomí, že to bílé světlo je pouhou iluzí zničeného mozku, je už příliš pozdě. Zničené oči otevře a ucítí, jak se mu z ještě nezhojených jizev valí krev. Stéká jako slzy a máčí mu popraskané rty v kovové pachuti.
S přicházejícím strachem začne bojovat po svém. Není voják, aby se jeho tělo naučilo strach přijmout. Je pouhým technikem, který na téhle zpropadené kraksně určitě eksne.
Bojuje se strachem po svém.
„Vesmírná stanice Latterday vás vítá! V tuto chvíli se nacházíte v sekci Ubytování. Přejeme vám příjemný den a spoustu dobře odvedené práce!“
Melodický hlas řídícího počítače mu připomínal jeho matku. Měla nádherný voskově krémový hlas, který by mohl i namazat na krajíc chleba, kdyby si byl stoprocentně jist, že její hlas si pamatuje takový, jaký skutečně byl.
Pohltila ho totiž bíle černá exploze jaderné pumy, kterou mu svrhli na jeho domovskou planetu.
Teprve po chvíli si uvědomí, že neslyší.
Připadá si jako červ chycený v plechovce. Slepý, hluchý, nic netušící. Mohl by na něj klidně padat meteor, on by to ale vůbec netušil. Hysterická panika jej během mikrosekundy zachvátí jako plameny slaměného panáka. Roztřese se a začne jektat zuby.
Strachem se pomočí.
Chytali ryby. On a táta. Zapřeni ve vysokohorské strouze, s vysokými holínkami, které jej pod koleny tolik tlačily. Studený vítr jim hrál symfonii ve vlasech, pruty pevně sevřené v dlaních se zatřásly, jak se na návnadu chytil nějaký příslušník rybí říše.
A najednou se ozval dunivý svistot a nad hlavami jim přeletěli obří ptáci, kteří ve svých pařátech nesli jaderné pumy.
Válka začala.
Sluch se mu vrátí po několika minutách nekonečného strachu.
Moč ho studí.
Nemůže vstát. Je připoutaný v bezpečnostním lehátku pevnými šestibodovými pásy. S trochou útrpné ironie si uvědomí, že mohl taky docela dobře ležet v kryoboxu na cestě na Měsíc, kdyby pendl neměl přiletět až po pozemském Novém roce.
Možná jsem se měl roztéct stejně jako ti negři, pomyslí si, protože bůhvíco se tu děje, ale chci odsud pryč. A to kurva rychle!
Jako další smysl se mu vrátí čich. Ucítí vlastní moč, pot a strach.
A teprve jako poslední se mu vrátí hmat.
Začne cítit svoje prsty, svoje tělo.
Možná je přeci jenom ještě čas…
Sedmidenní válka mu změnila život. Ocitl se ve vystěhovaleckém ghettu na Marsu, tátu mu zabili, máma nepřežila jaderný útok.
Změnil se i on sám.
Aniž by to poznal. Ovšem poznají to jiní lidé za pěknou řádku let.
Strach je ponižující přítel, pokud ho neumíš ovládnout.
Staré dávné heslo, které mu řekl kdysi jednou táta. Už mu ale neporadil, jak se ovládnout má.
Možná je přeci jenom příliš pozdě na to, aby zkoumal, jak se strachu postavit. Cítí, jak mu stéká krev z očí a z čela. Cítí další kaluž vzadu na temeni, cítí v ní svoje rostoucí vlasy.
Jako výstražný signál se rozezní celou stanicí vyděšený křik hlavního počítače. Je to prachbídný štěk umírajícího stroje, kterému někdo dal do jeho obvodů lidský hlas a schopnost bránit své chráněnce – muže a ženy, kteří sbírali nedaleké kamení z daleké planety s žlutým povrchem.
V hlavě mu vybuchne gejzír bolesti, protože ještě stále je napojen na centrální počítač minimálně bezpečnostním systémem. Elektrody na spáncích vyšlou elektrický šok a on se ponoří do bezedného spánku bezvědomí.
Přitiskl se do svého ochranného odění a pološílenecky se uchichtl.
Laser, kterým opracovávali místní vědátoři kameny, vnikl do laboratoře a ohlásil svůj příchod šumivou explozí.
„Tady máte vánoční stromeček!“ rozesmál se.
Probudí se a ví, že ho někdo táhne za sebou. Hlava mu poskakuje po podlaze jako gumový míček a on nemá ani sílu se vzepřít. Cosi mu trhá maso na pravé noze, zatímco levá – jako guma natažená k prasknutí – sténá. Bolest svírající celý spodek mu v mozku vykřikne a ochromí zbytek těla.
Strach a sebelítost jej ovládnou a on se vzlykavě rozbrečí.
Místní odrůda soudu jej po krátkém procesu uvrhla do vězeňské cely. Málokdo by se na Vánoce chtěl zatěžovat nějakým protáhlým řízením.
Byl v cele sám.
Laser se nakonec obrátil proti němu a vypálil mu oči, takže teď jen seděl a dumal nad tím, jestli mu raději laser neměl vzít něco jiného. Třeba život.
Přežíval jako korková zátka ve víně už dost dlouho.
Jako kdyby jím někdo mrštil.
Přistane na podivně páchnoucí hromadě.
Cosi mu dál žvýká nohu. Může se snažit to setřást sebevíc, přesto to svými drobnými zuby dál a dál žvýká a trhá maso. Bolí to.
„Kurváááá!“ zařve, co mu plíce vystačí s dechem. Přesto neznámé cosi nepřestane.
Žvýká dál.
„Chhhhhrrrrrr…“ Někdo kdesi vpředu plive krev.
„Kdo jsi?“ zeptá se další hlas.
Neodpoví. Snaží se setřást neznámou věc z nohy, i když už sám cítí, že tak jako tak by o nohu přišel. Naštěstí se to neznámé cosi ještě nepustilo do stehna, takže stále existuje jistá šance, že nakonec přežije. Poputuje na Měsíc, kde ho vrchní velení Kolonií uvězní – nebo rovnou zabije – za úmyslné přetížení pracovního laseru a zabití dvacítky vědátorů, kteří v místnosti na opačné straně haly převraceli prapodivný kámen.
„Šutr…“ stačí heknout, než se znovu ponoří do bezvědomí.
Vesmírná stanice Latterday se vznášela v tichém snění.
Mrtvých.
Blížil se k ní pravidelný pendl, vesmírná loď Arsis, se stovkou dalších cestujících…
„Na počátku byl kámen…“
Probudí ho šílený smích a třas, jak jím někdo klepe ze strany na stranu.
„…a na konci budeme zombíci!“
Hysterický smích přejde v záchvat zuřivého kašle. Je mu jasné, že nějaký muž mu krvácí do klína.
„Jako oni!“ pokračuje neznámý šílenec a směje se.
Na tváři mu přistanou jeho sliny spojené krví do velkých chuchvalců.
„Emmersi, zmlkni!“ utne ten šílený smích jakýsi hlas. Ozvou se šouravé kroky a potom něčí síla odvalí blázna z vězňova těla.
„Můžeš vstát, Izy?“ zeptá se ho ten hlas.
„Na to zapomeň, Ivane,“ odvětí, protože ten hlas zná. Zná ten hlas, který za každé situace zní, jako by sliboval oázu uprostřed pouště. „Mám nohu na sračky.“
Muž k němu přiklekne a vezme Isaacovu tvář do dlaní. „Ne, Izy, pustili ti do nohy jenom toho červa. Nohu máš v pořádku.“
„Kdo…oni?“
Ivan se tiše zasměje. „Byl to ten kámen.“
„Kterej?“ zachrchlá Isaac a přese všechno se pokusí postavit. „Měli jste celej sklad plnej nějakejch šutrů.“
„Ten, co jsi nám odpálil laserem.“
„Hehe…“ z úst mu vytryskne gejzír slin a krve.
„Byl obalenej infekcí. A my si toho nevšimli.“
„Kreténi…“ zasyčí Izy.
Jenže ve chvíli, kdy už je skoro na nohou, mu ve vypálených očí vytrysknou slzy a oslnivé bílé světlo mu pronikne mozkem do celého těla.
„Vracejí se…“ zašeptá Ivan a svalí se do hromady mrtvých nebo umírajících těl.
Isaac se i přes tu mučivou bolest zasměje. „Jo.“
Kámen si jen tak spokojeně rotoval v pásmu kamení a drobného vesmírného odpadu, když k němu dorazili lidé se svými stroji a svými chtivými obličeji. Vzali si ho s sebou do své velké stanice a uzavřeli ve vzduchotěsném vězení.
Občas ho zkoumali, ale nedokázali přijít na to, že je obalen vesmírnou chorobou, která zanedlouho nakazí půlku lidmi obydleného vesmíru.
Ale nemusela by nikoho nakazit, protože aby se mohla odpoutat od svého kamene, potřebovala příliš vysokou teplotu. Třeba takovou, kterou vytvoří sálající chemický laser…
Infekce se pak rozšířila jako vzduch, ačkoliv napoprvé se neměla na kom zachytit. Všech dvacet lidí totiž vybuchlo ve velkém ohni. Ale hned ve vedlejší místnosti byly v laboratorních plexisklových akváriích drobní červíci, kterými byly nejprve testovány vody na nedaleké planetě.
Teď se jeden z nich stane velkou matkou nosící ve svém břiše jádro choroby, která nejprve jako jed napadá nervovou soustavu a po chvíli ji plně ovládne.
Jediným instinktem infekce je rozšířit se, co nejvíc to půjde…
© Chemist, 2008
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.3 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 29 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 107 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|