|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303496 komentářů :: on-line: 7 ::
|
 |
|
:: Trnitá cesta III - Zuzčin mat ::
 honzoch |
publikováno: 27.12.2008, 1:12
|
Nebudu nic napovídat, sami si přečtěte, jak dopadne zavěrečná kapitola. Bude to závěr osudový, který ovlivní životy postav, až do konce románu. Možná to bude trošku silná a hodně smutná vánoční nadílka...
Až dosud náš příběh smrt jen obcházela, ale nyní nastal její čas.
Chci tímto dílem poděkovat těm, kdo tak dlouho vydrželi a pokud budou i nadále zvědavi na další osudy našich hrdinů, tak nejspíš v únoru či spíš březnu přijde odpověď v podobě 4.dílu. Do té doby třeba zkusím představit i něco dalšího ze své tvorby a dám pokoj zdivočelým můzám, které se u 3.dílu vyřádily do sytosti, možná až příliš |
| |
|
|
16) Zuzčin mat
Zuzana Plešková rozmrzele zvedla zrak od šití. S pozdním odpolednem se dovnitř vetřelo nepříjemné šero a přinutilo ji zapálit svíci. Vrátila se k jehle a niti. Tak ráda by už byla hotova! Musela by si zacpat uši, aby neslyšela veselé halekání a smích ze zasněženého dvora.
Hajduci a panduři tam místo zbojníků proháněli výskající děvečky a zasypávali je sněhovými koulemi, jako by si cvičili zátah na zbojníky.
„Nechceš jít ven, Zuzo?!“ vykoukla ze dveří Rosina, ve vlasech sníh. „Je tam docela zábava! Jsi tu jako v klášteře!“
„Já si jich užila do sytosti,“ opáčila Zuzka s širokým úsměvem, „zkoulovali mě, udělali ze mě sněhuláka, lotříci… sotva jsem stačila oschnout! Ne, ne, už radši ne!“
„Jak myslíš!“ pokrčila rameny Rosina. Na víc neměla čas, protože jí kdosi vtáhl zpět na chodbu. Ozvěna Rosinina smíchu se rozlehla pod klenbami a dveře se zabouchly. Zuzka odložila šití a měla sto chutí uposlechnout a vrhnout se přímo do nejprudší řeže.
Vzpomněla si, jak v létě ukradli s pacholkem loďku, a když dopluli do samého středu rybníčku, skočil do vody a nechal ji samotnou. Nadávala, prosila i vyhrožovala a nakonec mu ještě ráda odpustila, když ji dotlačil zpět ke břehu a zlíbal ve vysoké trávě. A když to řekla Rosině, byla odměněna posměškem, že ona by nezůstala jen u líbání.
Zpátky na zem ji vrátilo bušení na dveře.
„Zase nějaký ničema se sněhovou koulí!“ rozjařeně jí problesklo hlavou.
„Tady nikdo není!“ zvolala zvysoka, i když pochybovala, že to bude mít nějaký účinek.
„To jsem já, Kamenský!“ uslyšela přidušený hlas.
Ne, tohle není žádná hra!
Prudce otevřela. Doktor jí div nepadl do náručí.
„Zuzko,“ vypravil ze sebe, „hajduci! Jdou po mně… chystají zátah na všechny zbojníky…“
Udýchaně vyklopil, jaké nebezpečí hrozí Cervenkově tlupě i její rodině a měl se k odchodu.
„Nehledej mě! Uteču daleko… vědí, že jsem s nimi spolupracoval! Jsem jen psanec… “
Vyděšeně sledovala jeho úprk, neschopna slova. Věděla, že je zle, ale neodvážila se odhadnout, nakolik. Byla jen němým svědkem toho, jak se před uprchlíkem objevily dva temné stíny s karabinami, a když se obrátil, zastoupili mu cestu další dva. Snadno ho přemohli a spoutali. Když ho vlekli kolem ní, vrhl na ní úpěnlivý, zoufalý výraz. Snad pochopila jeho přání! Snad udělá to, co je správné!
Zuzka se snadno dovtípila, že po Kamenského zatčení již neexistuje nikdo, kdo by mohl varovat zbojníky. Nikdo kromě jí samotné!
Jako v mrákotách se vymotala na dvůr, a hle, po drábech ani stopy. Sledovala s bijícím srdcem ty spousty šlápot, směřující pod oblouk brány. Už odešli!
Napjala všechny síly a rozeběhla se přes nádvoří. Utlumené city k vlastní rodině přicházely k životu a hnaly ji po zablácené cestě jako štvance. A ke skalkám!
Bahno se cesty se jí před očima měnilo v krev Lidčinu, krev otcovu…
Nemohlo být daleko od cíle, když jí cestu zastoupili dva mohutní hajduci.
„Mám důležitou zprávu pro kapitána Szendreie!“ vydralo se jí z hrdla. Drábové si vyměnili překvapené pohledy.
Vyrazila jako střela, přímo mezi stromy, pryč z cesty.
Uslyšela dva dunivé výstřely, zhola zbytečné, neboť toho viděli snad ještě méně než ona. Uháněla jako splašená srna a vůbec nedbala, že ztratila střevíc. Teď jen najít zbojníky, snad ještě není pozdě! Pádila naslepo mezi skalkami, v uších Kamenského nejisté pokyny a v zádech pronásledovatele. Vyšší moc vedla její kroky, jinak by sotva našla svou jehlu v kupce sena, zbojníky v roklině!
Zastavila se a bezradně pozorovala poslední překážku, prudký sráz, zledovatělý a nepřístupný.
„Přistižena při činu!“ zaslechla hlas za zády. Do úst se jí vnutila cizí ruka a posloužila lépe, než sebetlustší roubík. Sevřel ji tak, že nemohla dýchat a jakýkoliv odpor byl předem ztracený. Bezmocně se rozplakala. Tak blízko cíle!
Mráz ji pálil do bosých chodidel, dost poraněných od ostrých větývek.
„Tohle od tebe nebylo moc rozumné,“ šeptal Reichert, „ale máš štěstí! Mohl bych na to zapomenout! Však víš, Brezničan mi ukradl Rózu, a ty jsi prý ještě neměla chlapa… “
Cítila jeho horký dech, kouřilo se mu od úst. Zcela ji ovládl zoufalý vztek. Místo k záchraně rodiny má být obětována k takové hanbě!
Odhodlala se k činu.
Správce zařval jako tur.
Chytil se za paži. Otisky zubů se rychle zaplňovaly krví.
„Tys mi snad ukousla ruku! Ty čubko… Meingott, to bolí!“ naříkal, až se to rozléhalo po skalinách. Zuzka využila chvilky, kdy se bezmocně svíjel, a vykřikla z plných plic: „KRISTIÁNE! LIDKO! UTÍKEJTE! VOJÁCI!“
Bylo to skoro zbytečné, neboť zbojníky dostatečně varovaly už Reichertovy nářky. Samotná Zuzana zkameněla nad srázem, ve strašném vědomí, že pro ni není záchrany. Pokročila k okraji, aby se v zoufalství vrhla do hlubin. Zapotácela se a rozpřáhla ruce, jako by chtěla uletět. A pak, v poslední možné chvíli rezignovala a ustoupila zpět. Omámeně sledovala, jak jí dobíhající drábové svazují ruce za záda a hrubě ji pohánějí někam pryč, do tmy.
Jejich druhové se rozlétli za zbojníky jako ohyzdní netopýři a lesem zazněly první výstřely.
O kus dál se pod rouškou tmy přikradl Ján Szendrei zezadu k Murárikovi, v pravačce kord, v levé Zuzčin ztracený střevíc.
Probodl jej.
Těžko říci, zda v chladném úmyslu, či si jej podle šatů spletl se skutečnými zbojníky.
„Proboha, to je Zuzka!“ vykřikla Lidka a obrátila se směrem k rychle postupujícím pandurům. Odkudsi po ní hbitě vystřelila Kristiánova ruka a stáhla ji zpět. Zbojníci prchali na všechny strany, jen uniknout přesile pronásledovatelů. Rozkazy rozdával chaos.
„Já ji tam podruhé nenechám!“ zaprotestovala v pláči Lidka. „Zachránila nás!“
„Ještě nejsme zachráněni!“ nekompromisně ji okřikl Kristián a zamířil ze skal do hustého lesa. Kolem se střílelo.
„Ne, Kristiáne, nesmíme ji opustit…“ zmohla se na odpor. Nevnímal ji a táhl pryč, jako by nebyla živou bytostí, ale věcí, která nemá vlastní hlavu a je natolik cenná, že musí být zachráněna. Pohltila je černočerná tma lesa. V zajetí stínů sice dokázali zmizet pandurům, ale nikoliv výčitkám svědomí, deroucích se na ně ze všech stran a skrývajících se za každým keřem.
Nedokázali jste ji zachránit! Ani podruhé! Tak se trapte!
Pleškové kryli ústup, či spíše panický útěk. Odráželi pandurské útoky a později, když už síly nestačily, vzali také oni do zaječích. Václava polil ledový pot, když slyšel Martina, jak si sám pro sebe mumlá: „Má hrdou, statečnou krev, moje dítě! Ach odpusť, Bože, že jsme ji odvrhli!“
Nechal vlastní výčitky být a pokusil se otci odlehčit od těch jeho: „Křivdili jsme jí! Ale poběžte, otče! Budeme mít jistě dost příležitostí zachránit ji! Bůh je milosrdný!“
Martin Plešek se zastavil a zkoumavě si ho změřil. Utřel si slzu a ohlédl se tam, kde nechali Zuzku: „Vrátím se pro ni! Teď hned… potřebuje mě nablízku!“
Václav ho nikdy plakat neviděl a tak trošku v šoku opáčil: „Neblázněte, otče! Musíme jít, každou chvíli tu budou! Zabijí nás!“
Do stromu vedle nich se zaryla kulka, pro Václava dostatečný argument, pro otce nikoliv. Syn naznačil pohyb, ovšem otce nepopohnal. Spíše naopak. Martin Plešek myslel jen na ztracenou dceru a stál tam mezi stromy s pocitem zrádce.
„Promiň, Vašku! Vzdám se a řeknu jim, že…“ pokusil se cosi vysvětlit, ale hlas mu selhal. Nechtěl jít dál a světla se blížila. Syna otcova neoblomnost děsila a pocítil silný strach, že je dopadnou oba. Panduři byli blíž a blíž, prodírali se křovinami a mezi kameny jako roj sršní.
Václav poznal strach z jeho nejhorší stránky. Bál se o vlastní život a zároveň věděl, že tu nesmí nechat otce samotného. Rozdvojit se?
Zatahal starého Pleška za rukáv. Dočkal se pouze prudkého odstrčení.
„Běž! Zapomeň na mě! Blázne!“ okřikl ho otec,
A tu se ruka, kterou Martin Plešek napřáhl proti synovi, prudce vymrštila k jeho vlastní hrudi, provázená výkřikem bolesti. Byl zasažen.
Václav jej v pádu zachytil a neohrabaně vlekl sebou.
„Nech mne tu! Hlupáku! Zachraň se!“ pokračoval Martin Plešek a cukal sebou. Cítil, jak se mu na hrudi rozšiřuje rudé pole a prosakuje košili nitku po nitce. Bolest a tlak v plicích sílili, panduři se na ně hnali s tasenými šavlemi.
Ani strážní andělé neřekli té noci poslední slovo. Přiběhli Cyril, Juraj i Janko a dočasně odrazili dotírající pronásledovatele, právě na čas, aby mohli Pleškové zmizet. Pak Janko padl. Zbylé duo se dalo na útěk, vidouc rychle narůstající přesilu panských.
Ale Martin Plešek stále žil a s ním Václavovy klamné naděje na jeho záchranu.
Složil ho na mech v hustém lesíku, plném ostrých větviček, trhajících promrzlé tváře. Shodou okolností tu našli útočiště rovněž Lidka s Kristiánem, zděšení a vystrašení.
Smrt asi shledala scénu tak truchlivou a tragickou, že poněkud protáhla broušení své kosy a zároveň držela pandury v bezpečné vzdálenosti.
Václav a Lidka klečeli u otce, Kristián se tyčil k nebi jako socha, nehybný a strnulý. Mračna se rozestoupila a jasný měsíc posvítil bývalému vojákovi od Rábu a Jaageru na poslední chvilky jeho života, jako by ho chtěl opatřit svatozáří. Martin Plešek uchopil své děti za ruce a smutně se usmál:
„Není spravedlivé, že vás tu takhle nechávám…ale vy se vždycky snažte žít…Lidko, Kristián je ochránce nadevšechno…a tobě, Vašku, tobě nemám co odkázat…odpusť…já se vždy snažil, abyste se měli co nejlépe a sami vidíte, kam jsem vás přivedl…teď už nic nesvedu, mně odzvonili a z pekla už mi mávají…jsem strašně pyšný, že po sobě zanechávám takové, jako jste vy dva…a samozřejmě Zuzku, mojí drahou Zuzanku…bojím se o ni…slibte mi, že…že ji zachráníte…tak, jako ona zachránila nás…seberete mi tak jeden hřích…a vidíte, když jsem se vracel z války, myslel jsem, že už hrdinsky nezemřu…osud si zalaškoval…a s pohřbem si nelamte hlavy…to už je den? Zuzanko, kde jsi, nevidím tě…“
„To z nebe volají!“ uniklo Lidce.
„Amen.“ hlesly větve nízkých stromků, třepetající se větrem.
Otcova hlava klesla do jehličí. Lidčiny bolestné vzlyky se ztrácely v jasné a mrazivé noci společně s obláčky od úst.
„Tak moc chtěl ležet na moravské půdě…“ štkala, líbajíc vrásčitou tvář.
„Neleží daleko od ní…“ pravil Václav.
„Váh a pár metrů půdy…“ děl pan Kristián.
Smrt odešla a s ní i aura posvátného klidu. Měsíc sice neutekl zpět za oponu, ale tím jen posloužil blížícím se strážcům zákona.
Cervenka a Bellák poplašeně pohlédli na výjev, připomínající hrůzostrašně krásné sousoší kalvárie. Jejich popohánění i dupot vojáků probraly váhající. A tak se všichni, kdo zbyli z kdysi slavné zbojnické tlupy, rozlétli do nejhustších hlubin lesa, na rtech s otcovými slovy jako zbožnou modlitbou: „Vždycky se snažte žít!“
KONEC 3.dílu
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 7 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 16 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
