obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Osud má dva způsoby jak nás drtit - odmítáním našich přání a jejich plněním."
Henri Fréderic Amiel
obr
obr počet přístupů: 2915348 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39472 příspěvků, 5737 autorů a 390243 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Šedesát minut lásky ::

Příspěvek je součásti workshopu: Nadání je dar! (Nebo snad prokletí?)
 redaktor čuk publikováno: 20.08.2006, 16:16  
Povídka o podivné experimentu na téma láska a smrt
 

Čuk: Šedesát minut lásky.
Prostor, v němž se příběh odehraje, byl natolik podivně nasvětlen a na svém rozhraní vymodelován, že se podobal velkému vejci vznášejícímu se v bezbřehé prázdnotě. Ovaloidu s mihotavými stíny uprostřed temnoty. Ostrovu v spícím moři.
„Zítra přijde, na šedesát minut“, řekl stařec.
Vyhublý muž středního věku ležící na lůžku se zavřenýma očima na to neodpověděl. Věděl, že nemůže a nesmí starci vzdorovat.
„Snad potom otevřeš ty své zatracené oči,“ uchechtnul se stařec. „Budu se snažit, aby byla hezká.“
Muž opět neodpověděl. V pozdním odpoledním slunečním svitu vypadala jeho tvář jako mřížkovaná, pod namodralými víčky se tvořily tmavé váčky.
Stařec tak promlouval, jak mu bylo poručeno. Mohl tak činit, neboť ti, co mu poroučeli, za ním stáli a podporovali ho. I muž se choval v souladu s tím, co mu bylo poroučeno.Avšak jen k té hranici.
Stařec považoval za nutné svou informaci opakovat. Usoudil, že bude lepší, když jí dodá spiklenecký nádech. Jako by to byl jeho vlastní osobní bonus přinášený mužovi. (To slovo bonus se starcovi zalíbilo, byť bylo vyčteno z jakéhosi reklamního plakátku). Zvýšil hlas, pohrával si s domněnkou, že muž spí, a přitom si byl zcela jist, že nespí. To ten ležatec jen tak pózuje, navzdory okolnímu světu, se snahou vymknout se jeho chapadlům, které se natahovaly za ním až sem!
Muž skutečně nespal. Neotevřel však oči ani po starcově odchodu. Pozadí jeho očních víček bylo nedotknutelným promítacím plátnem, na kterém si tvořil vlastní příběhy. Jaksi navzdory. Stačilo trochu přitlačit prsty a v zorném uzavřeném poli se rozeběhly barevné skvrny. Muž je dovedl přeskupovat až vznikaly fantastické krajiny a vynořovaly se neznámé tváře. Mnohé se pitvořily a posměšně pošklebovaly. Jiné se nehnutě mračily. Jedna nikoliv, ona ne, ta dívčí tvář se vždy usmívala. Její oči byly jasné, ústa rudá jako čerstvá krev, a něco mu šeptávala. Velice milostného. Nebo milosrdného? Brada s dolíčkem. Hrdlo labutí. Vznosný pohyb po hladině. A bělostný oblouk náhle pod ní mizí, jako baletka schoulená do klubíčka a těžce oddechující v propadlišti, kam byla poslána.
Dívčiny zornice nahrazovaly slunce, měsíc a hvězdy na nebi. Muž jejich němému a utkvělému pohledu něco odpovídal, se sevřenými rty, neslyšel však co říkají a nebyl schopen pochopit smysl toho vnitřně vyřčeného. Děkoval za něco? Žádal něco? Nedařilo se mu rozluštit kakofonii zvuků, ochromoval ho orchestr nástrojů s převahou píšťal. A jeho ruce? Byly velice zvláštní. Místo nich se na promítacím plátně objevovaly dvě velké rozpité kaňky, jakoby od školního inkoustu, kterým se opravují závažné chyby v písemkách.
To, co stařec slíbil, splnil.
Dívka stála uvnitř, těsně za zavřenými dveřmi. Svlékla se. Trochu se třásla, jak tam stála nahá. Spíše tmou a zvláštností situace než studem.Byla zvyklá poslouchat a nepociťovat sebe ani nikoho druhého.
Muž okamžitě poznal, že vešla a zastavila se, neotevřel však oči. Čekal, podobně jako ona. Dosti dlouhá doba, v níž se vteřiny táhly, podobny medu, a ukapávaly jako z přeplněného úlu. Takto čas plynul.
Pak muž řekl téměř neslyšně:
„Nemluvte, prosím. Pojďte ke mně, ano ještě blíž, avšak nedotýkejte se mě.“
Dívka popošla, posadila se na lůžku, pak k muži přilehla, jak si přál, nikoliv však těsně.
Aniž se na ni podíval, muž vztáhl ruku. Pak druhou. Dívka čekala. I na čekání byla zvyklá. A přesto se bála a tajila dech. Přála si, aby se mužův pohyb zastavil, zakotven v příšeří. Ne blíže! Aby se čas zastavil, anebo lépe, vrátil se někam vzdáleně zpátky. Někam do zelených luk a zářivých jiter, kdy nevěděla to, co ví dnes.
Muž pohyb dokončil. Dotkl se dívčích tváří, podoben slepci. Hladil ty oblé tváře, jistě měly nanesenu růžovou barvu. Čelo trochu vrásčité, ale jen jemně. Nos malý a poněkud přidrzlý. Ústa ostře krojená. Kulatá brada přecházející ve vznosný krk. To slovo se mu líbilo. Sám pojem vznosnosti, klenba směrem k neexistujícím nebesům. Vznosné dívčí hrdlo muže ještě víc vzrušovalo. Bylo mu dovoleno jen verbálně. Dál, si šeptal ve své vnitřní šifře, dál! Ano! Poněkud vystouplé lícní kosti. Obočí pouze načrtnuté černou řasenkou, víčka se nepatrně chvěla. Muž myslel na povídku Johna Steinbecka: O myších a lidech. Nevěděl však, kdo je člověk a kdo myš.
Pak jeho ruce sjely po hrdle na ramena, aniž se ani na kratičký okamžik zastavily. Trochu příliš kostnatá. Paže venkovsky prosté, dlaně malé, prsty nepřivyklé práci. Trochu se třásly, tajilo se v nich gesto studu. Vyvolal to gesto, nechal ji, snad i přinutil, aby je dokončila. Dívku to udivilo. Ten popud, ten pohyb, lokty k drobným prsům, dlaněmi ke klínu. Byla by se nad sebou ušklíbla, ale nechtěla rušit mužovu zřejmou spokojenost. Jeho suché příjemné dlaně cestovaly po dívčiných žebrech, oddalovaly se od výstupků pod kůží a opět se jich dotýkaly v měkkých partiích. Boky byly okrouženy, aby se poznávání těla mohlo přesunout ke kolenům. Jedno se zdálo být natlučené, jako jablíčko předčasně opouštějící strom. Lýtka - dva džbánečky. Chodidla navyklá chůzi na tvrdých chodnících i měkkých kobercích. Ale také: až po křehké kotníky se někdy brodila v blátě a bahně.
To už se muž posadil, oči stále zavřené. Ale i ona, ovládána jakýmsi neznámým popudem, zavřela ty své. Téměř nedýchala. Pak se pohyb mužových rukou, zprvu průzkumně systematický, stal naprosto chaotickým, aniž by ztratil cosi na své něžnosti. Vznášel se a zase usedal. Kdyby byla básníkem, řekla by si, že se podobá motýlu poletujícímu z květu na květ. Zmatek v hlavě a jakási směsice strachu a radosti jí to nedovolily. Ani později prudký dech. Přestalo jí vadit, že muž na ni dosud nepohlédl. Divila se stále více, cože se to s ní děje. Chtěla se k muži přitisknout, což vždy činila až po příslušném pokynu, ale teď nepřišel a ona sama se neodvážila. V podvědomí se mihla myšlenka o mužově erekci. Nemohla si ji povšimnout. Kupodivu ji to vzrušilo. Pouhá myšlenka, divila se ještě víc a cítila se ještě podivněji. Pak ji myšlenky opustily, i kdesi zakódovaný pocit znechucení, usazenina předchozích zkušeností. Uplaval s dechem, rozplynul se jako pocit kolísající identity. Vyčeřilo se. Bahno kleslo na dno, rozprostřela se jen nehnutá hladina studny či namodralé vody. Dívce zůstal pouze pocit vlastního těla, jehož pohyby posléze nedokázala ovládnout. Jako by plula na moři s bouřlivými vlnami, z nichž jedna vzlétla do nebes.
Když konečně pootevřela oči, trochu udivena, že necítí žádné dotyky mužových rukou, hleděla do jeho očí. Upřený pohled byl vzájemný a trval snad nekonečně dlouho. Byl v něm odraz toho moře. A písčité pláže současně, pláže, která se táhla do dálky jako poušť s lehce načrtnutými dunami. Ano, jako lidské obočí. Když oči se propadly do písku. Nějaké neznámé cizí oči. Ani si neuvědomila, že takhle se nikomu nikdy do zřítelnic tak zblízka nedívala, ani nikdo se nikdy nedíval do těch jejích. V zornicích dvou zrcadel vyšlo slunce, odvíjel se čas, až k bledé luně a jiskérkám hvězd. Cosi jí bylo sdělováno a ona kupodivu cosi sdělovala. Příliš toho však nepochopila.
Náhle bylo pod mrakem, mužovy oči se zavřely a on poklesl do nehybné polohy na lůžku. Chtělo se jí alespoň trochu pohladit jeho ruce, dlaně, prsty, jakoby vyčerpané skrytou něhou, až zbylo odhalené napětí drsnosti, jako kostry dvou mrtvých zvířat. Ta neotesaná hrubost, co v ní u všech předchozích mužů vyvolávala bázeň a současně nutila k opovržení, ta náhle chyběla, jako tmavá barva v paletě, a ona teď po ní zatoužila. V tu chvíli neskryla úšklebek. Nad sebou.
Za dveřmi se ozval rachotivý zvuk budíku, ač už sama pochopila, že má odejít. Inu, stařec byl hračička, možný bývalý švýcarský hodinář. Tak se jí myšlenky rozutíkaly!
Odešla. Po špičkách. Jejich šedesát minut uplynulo, aniž by si to uvědomila, v tomhle předchozím bezčasí. Modelované bezčasí se však času nevysmekne. Nebo snad to byla arytmie zvonu v hlavě? Neuvědomovala si téměř vůbec nic. Zapomněla si dokonce dojít pro slíbenou odměnu. Možná, že tušila, že by kdosi, někdo z těch, co ji poslali, mohl vznést výhrady k jejímu chování. Nebo snad pochvalu? Ani tohle ji nenapadlo.
A stařec? Ten byl hodný, schopný a ochotný sloužit v plášti pokrytce. Zběhlí dezertující hodináři jsou nejhorší. Mstí se času nebo čas používají ke svým mstám.
V muži planulo mnoho pocitů, jako střídající se plameny ohně, než přijdou žhavé uhlíky a pak temnota. Jeden ze záblesků byl stud literárního kritika, který bere do sítě svých myšlenek křehkou báseň, aby našel její dřeň. Někdy myšlenka sáhne po skalpelu a nešetří. Anebo někdy holýma rukama a sevřenými prsty, v jakési křeči… Někdy se slza podobá rose. Anebo rosa slze? Ale muž nebyl kritik a ona dívka růží.
Lze předpokládat, že by muž neměl trny a dívčin květ byl v ostrém denním světle křiklavě nevkusný? Či dát přednost obrácenému gardu zahradníka přistupujícímu k rozkvetlému keři s pozdviženýma rukama jako kněz, s úmyslem provést jisté úpravy? Jako kdesi kdosi před čtvrt rokem zanechal stopy vedoucí do budoucnosti? A za ní dál. V té zahradě…
Muž věděl o jiných očích, neviditelných, a mrtvých, které ho pozorují. Ale nebyla to ozvěna těch dívčiných. Tyhle byly necitelné. Nikdy nebyly živé. Vždy chladné, přeměňující vše, co viděly v lidsky nesrozumitelnou krmi signálů pro počítače.
Před tím posledním s největší obrazovkou seděla stárnoucí psychiatrička. Dlouho seděla a přemýšlela, tu si povídala se strojem, tu se podobna osamocené bytosti choulila do klubíčka, jako by se její vytahaný svetr chtěl vrátit do prvopodoby jednotlivých vlněných snopků a její tělo k tomu přinucoval. Když zavřela na chvíli unavené oči, dalo by se říci, že i její oční víčka se mění v promítací plátno.
Po dvou hodinách psychiatrička napsala trochu roztřesenou rukou na spis trestance muže X: dle výsledku psychologického testu nevinen. Ten podezřelý není vrahem, který zardousil Madelaine Emberyovou. Doporučuji propustit.
Muž byl propuštěn. Odešel z této země. Nikdy nepochopil, kde se v téhle pochmurné krajině s pevnostní věží na ostrově v moři na dohled od skalnaté pevniny, kde se jenom vzal takový příval štěstěny, jímž byl obdarován. Hedvábná modř, ne nepodobná očím obou dívek, mu nechyběla. Celé dny bylo zataženo a moře unavovalo svou šedí, nakaženo nízko plujícími mraky. Avšak cosi, a bylo toho mnoho vedle té náruče štěstěny, si přece jenom odnášel sebou. A to mnohé požíralo jeho štěstí jako krajta hebkého králíčka.
Ona dívka, ta druhá, mohla odejít. Odešla. Nikdo ji nehledal, a byť byla živá, byla nenalezitelná. Ta první se vysmekla zpod mužových víček a zanechala za sebou prázdnotu. Podobnou vyschlé studni, pod jejímž dnem kutá neznámé, neúnavné, nepřátelské zvíře. Zůstala na místě, které ji patřilo, jen květy připomínaly, že o ní lidé dosud vědí.
A jestli byl muž propuštěn oprávněně, to se nikdo nikdy nedozvěděl. Snad lze jen zapřemýšlet o tom, zda mužova vůle byla natolik pevná a jeho úsilí natolik houževnaté, aby unesly čas, a zda by psycholog mužského pohlaví ( kdyby neměl v den experimentu dovolenou ze závažných rodinných důvodů), neobjevil trhlinu v mužově krunýři rozprostřeném nad lůžkem, a nepronikl pod něj. Bohužel o mnoha závažných důvodech se nikdy nedovíme, natož pak o citových hnutích a pohnutkách, v extrému přetažených k vražedné necitlivosti. Hnutí mysli a hrátky rakovinné sensibility jsou často uloženy příliš hluboko.


 celkové hodnocení autora: 98.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 9 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.3 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 20 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 126 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Disorder 26.01.2011, 12:30:38 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Disorder ze dne 26.01.2011, 11:09:55

   Tak tím to bude... Tuhle knížku mám totiž doma. :)
 Disorder 26.01.2011, 11:09:55 Odpovědět 
   Perfektní... a nemůžu si pomoct, ale já to určitě četla (mám pocit s jistými úpravami) někde papírově! :)
 ze dne 26.01.2011, 12:26:11  
   čuk: Děkuji za přečtení a zhodnocení. Povídka vyšla v plzeňském Plži a je součástí knížky vydané Navou Plzeň dryáčnicky nakladatelem nazvanou Vrah, smrt a jejich svědci.
 Pelion 22.09.2008, 15:07:29 Odpovědět 
   Schopnost vnímat realitu má každý z nás. A každý ji vnímá trochu jinak. Je to pořád ta samá realita? Tvé dílko by si měl přečíst člověk, který chce postoupit o stupínek výš, několikrát a věřím, že o ten stupínek postoupí. Radost, smutek, odpuštění i zatracení, touha, pohrdání... Všechny pocity, které jsem při čtení Tvého dílka měl, nedokážu popsat. Byl by to jistě dlouhý seznam. Také nejsem žádný dobrý kritik ani komentátor, ale Tvá povídka má svou hloubku a hlavně obsahuje mnoho poučení pro ty, co poučeni býti chtějí. Je úplně jedno, zdali muž něco spáchal či nespáchal, tady šlo autorovi o něco jiného. Jsem rád, že to "jiné" mohu objevovat. Děkuji. (1)
 ze dne 22.09.2008, 16:19:03  
   čuk: Moc ti děkuji za komentář i známku. Text jsem napsal už před časem, když jsem měl ještě volnější fantazii a snažil jsem se o určité podobenství vztahů.
 kity 13.08.2007, 19:48:37 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: kity ze dne 13.08.2007, 19:45:29

   Chtěla jsem říci zatím četla...
 kity 13.08.2007, 19:45:29 Odpovědět 
   Já si myslím, že mám blíž k próze a tak je pro mě zajímavější komentovat tohle než některou tvou poezii. Tohle bylo krásné. Tohle už s mým věkem tak moc nesouvisí a myslím že každá dívka zná něhu... :o) A já jí cítila až u okna... A po přečtení i komentářů se chci zeptat: Zabil teda někoho??? Jako se ptal Šíma??? A tady si tu 1 ode mě zasloužíš nejvíc ze všeho, co jsem od tebe četla... Opravdu!!!
 ze dne 14.08.2007, 6:53:38  
   čuk: Povídky se psala jaksi sama, podobnou jsem napsal o chirurgovi a dívce V muži je jakési nutkání, které chce potlačit, vyjít ze sebe, ze své pudové stránky. Možná, že někoho zabil, třeba se to nějak schumelilo a on od té doby ušel kus cesty ve výčitkách svědomí a v obavách ze sebe
Díky za citlivost a pochopení.
 Šíma 06.07.2007, 18:17:27 Odpovědět 
   Zdá se, že toto dílo vyvolalo vlnu komentářů! Jední všemu rozumí a druzí zase ničemu. Já, podle mého soudu, nerozumím ani jedné ze zůčastněných stran! Až na ten "nežný" kontakt dívky a muže! Co tam dělal ten stařík nad hrobem? :-) Hlídače a vrátníka. Proč měl muž skoro pořád zavřené oči! Možná, že každý z nás občas (více méně) nechce vidět pravdu a tak přivírá oči! Zabil ten muž někoho? Jako zkouška to bylo zajímavé! Dávám za Dvě, přestože nerozumím sobě samému a mé druhé já se hádá s mým prvním já o známku číslo Jedna! Potom si má člověk vybrat! Rozum nebo srdce?
 ze dne 14.08.2007, 6:49:39  
   čuk: Povídka měla být absurdním podobenstvím včetně nestandardního taky žalářníka. Já sám nevím, jestli muž někoho zabil nebo ne. Pokud měl v sobě stránku něžnou a surovou. tak tu surovou přeměnil do stylizované něžné. Ano zavřené oči, protože se styděl za to co zřejmě provedl
 Mathew 25.03.2007, 23:31:31 Odpovědět 
   Těžké? Jsem zvyklý, přesto jsem od tebe četl lepší díla. Něžná část je brilantní. Pořád je to ovšem nadstandart.
 ze dne 25.03.2007, 23:57:39  
   čuk: Díky. Tohle psal můj pološílený detektiv z detektivky jako účelovou prózu k ději.
 Anima de Vries 27.02.2007, 17:26:52 Odpovědět 
   Obdivuhodná hloubka.. já pro změnu nenacházím nic k nepochopení, takže mohu jen obdivovat vaše prozaické nadání. Krásně zpracované a svým způsobem brilantně vyvážené.
 Eifelovka 11.11.2006, 16:42:55 Odpovědět 
   Výborná povídka! Umíš!
 Anquetil 29.10.2006, 11:19:49 Odpovědět 
   Výjimečné, jak vzácný obraz starého holandského mistra mezi školními výkresy. Skvělá práce!
A jestli někdo nepochopil, je to jen a jen věkem...
 Das 03.09.2006, 17:12:55 Odpovědět 
   Také nerozumím, takže nemůžu hodnotit co je dobře a co špatně a jestli je to k tématu, to už vůbec. To už se mi u prózy nestalo dlouho. Zdržuji se udělení známky (minimálně do chvíle než bude od autora něco dalšího, aby šlo poznat jestli je to průvodním jevem všech děl nebo jen tohoto).
 Arvinej 26.08.2006, 13:52:02 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Arvinej ze dne 26.08.2006, 13:51:05

   tak teĎ jsem se ztratil ve své vlastní myšlence. já jsem ten kdo to nepochopil
 Arvinej 26.08.2006, 13:51:05 Odpovědět 
   líbil se mi začátek. i pokračování. ale počínaje psychiatričkou se to pro mě stalo divné ba i mžoná nepochopitelné. já ti též dám dvojku ale do příště to radím - pokud chceš vypúisovat svou myšlenku na konci a chceš psaát i pro jiné ne jen pro své poselství svou zpověď piš to srozumitelněji. ne každý to může pochopit takhle. a já protentokrát jsem ten každý
 duddits 25.08.2006, 14:23:41 Odpovědět 
   Je to zajímavé, i když - nebo možná protože - poněkud zmatené a neuchopitelné. Dvojku nedávám ani tak kvůli pravopisným a gramatickým chybám - nějaká potvůrka vždycky proklouzne, navíc tady jich bylo opravdu jen pár - jako spíš kvůli tomu, že mi některé myšlenkové pochody a metafory neustále unikaly... Požná by pomohlo celé to trochu oživit.
 Bili_Pes 20.08.2006, 17:25:26 Odpovědět 
   to se ani nedá dočíst; jediné co řeknu : velmi špatné přirovnání

1) Ovaloid není moc pěkný novotvar, neboť jestli chceš vyřtvořit nějakou tajemnou či romantickou představu, tak slovo ovaoloid to úplně ničí; nemám ale nic proti novotvarům

2)slovo muž se neskloňuje pod vzoru pán, ale podle vzoru muž,

3)Proč je muž, když se dotýká dívčiných tváří podoben slepici?



atd. atd. atd. snad tohle nemyslíš vážně.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
strážce
(30.10.2019, 10:32)
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
obr
obr obr obr
obr
Víš jaký to je?
Jo-y
Bestie
Lišák
Tajemství levan...
aliemmka
obr
obr obr obr
obr

Doznání
sumus
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr