|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303496 komentářů :: on-line: 7 ::
|
 |
|
:: Šedesát minut lásky ::
 čuk |
publikováno: 20.08.2006, 16:16
|
| Povídka o podivné experimentu na téma láska a smrt |
| |
|
|
Čuk: Šedesát minut lásky.
Prostor, v němž se příběh odehraje, byl natolik podivně nasvětlen a na svém rozhraní vymodelován, že se podobal velkému vejci vznášejícímu se v bezbřehé prázdnotě. Ovaloidu s mihotavými stíny uprostřed temnoty. Ostrovu v spícím moři.
„Zítra přijde, na šedesát minut“, řekl stařec.
Vyhublý muž středního věku ležící na lůžku se zavřenýma očima na to neodpověděl. Věděl, že nemůže a nesmí starci vzdorovat.
„Snad potom otevřeš ty své zatracené oči,“ uchechtnul se stařec. „Budu se snažit, aby byla hezká.“
Muž opět neodpověděl. V pozdním odpoledním slunečním svitu vypadala jeho tvář jako mřížkovaná, pod namodralými víčky se tvořily tmavé váčky.
Stařec tak promlouval, jak mu bylo poručeno. Mohl tak činit, neboť ti, co mu poroučeli, za ním stáli a podporovali ho. I muž se choval v souladu s tím, co mu bylo poroučeno.Avšak jen k té hranici.
Stařec považoval za nutné svou informaci opakovat. Usoudil, že bude lepší, když jí dodá spiklenecký nádech. Jako by to byl jeho vlastní osobní bonus přinášený mužovi. (To slovo bonus se starcovi zalíbilo, byť bylo vyčteno z jakéhosi reklamního plakátku). Zvýšil hlas, pohrával si s domněnkou, že muž spí, a přitom si byl zcela jist, že nespí. To ten ležatec jen tak pózuje, navzdory okolnímu světu, se snahou vymknout se jeho chapadlům, které se natahovaly za ním až sem!
Muž skutečně nespal. Neotevřel však oči ani po starcově odchodu. Pozadí jeho očních víček bylo nedotknutelným promítacím plátnem, na kterém si tvořil vlastní příběhy. Jaksi navzdory. Stačilo trochu přitlačit prsty a v zorném uzavřeném poli se rozeběhly barevné skvrny. Muž je dovedl přeskupovat až vznikaly fantastické krajiny a vynořovaly se neznámé tváře. Mnohé se pitvořily a posměšně pošklebovaly. Jiné se nehnutě mračily. Jedna nikoliv, ona ne, ta dívčí tvář se vždy usmívala. Její oči byly jasné, ústa rudá jako čerstvá krev, a něco mu šeptávala. Velice milostného. Nebo milosrdného? Brada s dolíčkem. Hrdlo labutí. Vznosný pohyb po hladině. A bělostný oblouk náhle pod ní mizí, jako baletka schoulená do klubíčka a těžce oddechující v propadlišti, kam byla poslána.
Dívčiny zornice nahrazovaly slunce, měsíc a hvězdy na nebi. Muž jejich němému a utkvělému pohledu něco odpovídal, se sevřenými rty, neslyšel však co říkají a nebyl schopen pochopit smysl toho vnitřně vyřčeného. Děkoval za něco? Žádal něco? Nedařilo se mu rozluštit kakofonii zvuků, ochromoval ho orchestr nástrojů s převahou píšťal. A jeho ruce? Byly velice zvláštní. Místo nich se na promítacím plátně objevovaly dvě velké rozpité kaňky, jakoby od školního inkoustu, kterým se opravují závažné chyby v písemkách.
To, co stařec slíbil, splnil.
Dívka stála uvnitř, těsně za zavřenými dveřmi. Svlékla se. Trochu se třásla, jak tam stála nahá. Spíše tmou a zvláštností situace než studem.Byla zvyklá poslouchat a nepociťovat sebe ani nikoho druhého.
Muž okamžitě poznal, že vešla a zastavila se, neotevřel však oči. Čekal, podobně jako ona. Dosti dlouhá doba, v níž se vteřiny táhly, podobny medu, a ukapávaly jako z přeplněného úlu. Takto čas plynul.
Pak muž řekl téměř neslyšně:
„Nemluvte, prosím. Pojďte ke mně, ano ještě blíž, avšak nedotýkejte se mě.“
Dívka popošla, posadila se na lůžku, pak k muži přilehla, jak si přál, nikoliv však těsně.
Aniž se na ni podíval, muž vztáhl ruku. Pak druhou. Dívka čekala. I na čekání byla zvyklá. A přesto se bála a tajila dech. Přála si, aby se mužův pohyb zastavil, zakotven v příšeří. Ne blíže! Aby se čas zastavil, anebo lépe, vrátil se někam vzdáleně zpátky. Někam do zelených luk a zářivých jiter, kdy nevěděla to, co ví dnes.
Muž pohyb dokončil. Dotkl se dívčích tváří, podoben slepci. Hladil ty oblé tváře, jistě měly nanesenu růžovou barvu. Čelo trochu vrásčité, ale jen jemně. Nos malý a poněkud přidrzlý. Ústa ostře krojená. Kulatá brada přecházející ve vznosný krk. To slovo se mu líbilo. Sám pojem vznosnosti, klenba směrem k neexistujícím nebesům. Vznosné dívčí hrdlo muže ještě víc vzrušovalo. Bylo mu dovoleno jen verbálně. Dál, si šeptal ve své vnitřní šifře, dál! Ano! Poněkud vystouplé lícní kosti. Obočí pouze načrtnuté černou řasenkou, víčka se nepatrně chvěla. Muž myslel na povídku Johna Steinbecka: O myších a lidech. Nevěděl však, kdo je člověk a kdo myš.
Pak jeho ruce sjely po hrdle na ramena, aniž se ani na kratičký okamžik zastavily. Trochu příliš kostnatá. Paže venkovsky prosté, dlaně malé, prsty nepřivyklé práci. Trochu se třásly, tajilo se v nich gesto studu. Vyvolal to gesto, nechal ji, snad i přinutil, aby je dokončila. Dívku to udivilo. Ten popud, ten pohyb, lokty k drobným prsům, dlaněmi ke klínu. Byla by se nad sebou ušklíbla, ale nechtěla rušit mužovu zřejmou spokojenost. Jeho suché příjemné dlaně cestovaly po dívčiných žebrech, oddalovaly se od výstupků pod kůží a opět se jich dotýkaly v měkkých partiích. Boky byly okrouženy, aby se poznávání těla mohlo přesunout ke kolenům. Jedno se zdálo být natlučené, jako jablíčko předčasně opouštějící strom. Lýtka - dva džbánečky. Chodidla navyklá chůzi na tvrdých chodnících i měkkých kobercích. Ale také: až po křehké kotníky se někdy brodila v blátě a bahně.
To už se muž posadil, oči stále zavřené. Ale i ona, ovládána jakýmsi neznámým popudem, zavřela ty své. Téměř nedýchala. Pak se pohyb mužových rukou, zprvu průzkumně systematický, stal naprosto chaotickým, aniž by ztratil cosi na své něžnosti. Vznášel se a zase usedal. Kdyby byla básníkem, řekla by si, že se podobá motýlu poletujícímu z květu na květ. Zmatek v hlavě a jakási směsice strachu a radosti jí to nedovolily. Ani později prudký dech. Přestalo jí vadit, že muž na ni dosud nepohlédl. Divila se stále více, cože se to s ní děje. Chtěla se k muži přitisknout, což vždy činila až po příslušném pokynu, ale teď nepřišel a ona sama se neodvážila. V podvědomí se mihla myšlenka o mužově erekci. Nemohla si ji povšimnout. Kupodivu ji to vzrušilo. Pouhá myšlenka, divila se ještě víc a cítila se ještě podivněji. Pak ji myšlenky opustily, i kdesi zakódovaný pocit znechucení, usazenina předchozích zkušeností. Uplaval s dechem, rozplynul se jako pocit kolísající identity. Vyčeřilo se. Bahno kleslo na dno, rozprostřela se jen nehnutá hladina studny či namodralé vody. Dívce zůstal pouze pocit vlastního těla, jehož pohyby posléze nedokázala ovládnout. Jako by plula na moři s bouřlivými vlnami, z nichž jedna vzlétla do nebes.
Když konečně pootevřela oči, trochu udivena, že necítí žádné dotyky mužových rukou, hleděla do jeho očí. Upřený pohled byl vzájemný a trval snad nekonečně dlouho. Byl v něm odraz toho moře. A písčité pláže současně, pláže, která se táhla do dálky jako poušť s lehce načrtnutými dunami. Ano, jako lidské obočí. Když oči se propadly do písku. Nějaké neznámé cizí oči. Ani si neuvědomila, že takhle se nikomu nikdy do zřítelnic tak zblízka nedívala, ani nikdo se nikdy nedíval do těch jejích. V zornicích dvou zrcadel vyšlo slunce, odvíjel se čas, až k bledé luně a jiskérkám hvězd. Cosi jí bylo sdělováno a ona kupodivu cosi sdělovala. Příliš toho však nepochopila.
Náhle bylo pod mrakem, mužovy oči se zavřely a on poklesl do nehybné polohy na lůžku. Chtělo se jí alespoň trochu pohladit jeho ruce, dlaně, prsty, jakoby vyčerpané skrytou něhou, až zbylo odhalené napětí drsnosti, jako kostry dvou mrtvých zvířat. Ta neotesaná hrubost, co v ní u všech předchozích mužů vyvolávala bázeň a současně nutila k opovržení, ta náhle chyběla, jako tmavá barva v paletě, a ona teď po ní zatoužila. V tu chvíli neskryla úšklebek. Nad sebou.
Za dveřmi se ozval rachotivý zvuk budíku, ač už sama pochopila, že má odejít. Inu, stařec byl hračička, možný bývalý švýcarský hodinář. Tak se jí myšlenky rozutíkaly!
Odešla. Po špičkách. Jejich šedesát minut uplynulo, aniž by si to uvědomila, v tomhle předchozím bezčasí. Modelované bezčasí se však času nevysmekne. Nebo snad to byla arytmie zvonu v hlavě? Neuvědomovala si téměř vůbec nic. Zapomněla si dokonce dojít pro slíbenou odměnu. Možná, že tušila, že by kdosi, někdo z těch, co ji poslali, mohl vznést výhrady k jejímu chování. Nebo snad pochvalu? Ani tohle ji nenapadlo.
A stařec? Ten byl hodný, schopný a ochotný sloužit v plášti pokrytce. Zběhlí dezertující hodináři jsou nejhorší. Mstí se času nebo čas používají ke svým mstám.
V muži planulo mnoho pocitů, jako střídající se plameny ohně, než přijdou žhavé uhlíky a pak temnota. Jeden ze záblesků byl stud literárního kritika, který bere do sítě svých myšlenek křehkou báseň, aby našel její dřeň. Někdy myšlenka sáhne po skalpelu a nešetří. Anebo někdy holýma rukama a sevřenými prsty, v jakési křeči… Někdy se slza podobá rose. Anebo rosa slze? Ale muž nebyl kritik a ona dívka růží.
Lze předpokládat, že by muž neměl trny a dívčin květ byl v ostrém denním světle křiklavě nevkusný? Či dát přednost obrácenému gardu zahradníka přistupujícímu k rozkvetlému keři s pozdviženýma rukama jako kněz, s úmyslem provést jisté úpravy? Jako kdesi kdosi před čtvrt rokem zanechal stopy vedoucí do budoucnosti? A za ní dál. V té zahradě…
Muž věděl o jiných očích, neviditelných, a mrtvých, které ho pozorují. Ale nebyla to ozvěna těch dívčiných. Tyhle byly necitelné. Nikdy nebyly živé. Vždy chladné, přeměňující vše, co viděly v lidsky nesrozumitelnou krmi signálů pro počítače.
Před tím posledním s největší obrazovkou seděla stárnoucí psychiatrička. Dlouho seděla a přemýšlela, tu si povídala se strojem, tu se podobna osamocené bytosti choulila do klubíčka, jako by se její vytahaný svetr chtěl vrátit do prvopodoby jednotlivých vlněných snopků a její tělo k tomu přinucoval. Když zavřela na chvíli unavené oči, dalo by se říci, že i její oční víčka se mění v promítací plátno.
Po dvou hodinách psychiatrička napsala trochu roztřesenou rukou na spis trestance muže X: dle výsledku psychologického testu nevinen. Ten podezřelý není vrahem, který zardousil Madelaine Emberyovou. Doporučuji propustit.
Muž byl propuštěn. Odešel z této země. Nikdy nepochopil, kde se v téhle pochmurné krajině s pevnostní věží na ostrově v moři na dohled od skalnaté pevniny, kde se jenom vzal takový příval štěstěny, jímž byl obdarován. Hedvábná modř, ne nepodobná očím obou dívek, mu nechyběla. Celé dny bylo zataženo a moře unavovalo svou šedí, nakaženo nízko plujícími mraky. Avšak cosi, a bylo toho mnoho vedle té náruče štěstěny, si přece jenom odnášel sebou. A to mnohé požíralo jeho štěstí jako krajta hebkého králíčka.
Ona dívka, ta druhá, mohla odejít. Odešla. Nikdo ji nehledal, a byť byla živá, byla nenalezitelná. Ta první se vysmekla zpod mužových víček a zanechala za sebou prázdnotu. Podobnou vyschlé studni, pod jejímž dnem kutá neznámé, neúnavné, nepřátelské zvíře. Zůstala na místě, které ji patřilo, jen květy připomínaly, že o ní lidé dosud vědí.
A jestli byl muž propuštěn oprávněně, to se nikdo nikdy nedozvěděl. Snad lze jen zapřemýšlet o tom, zda mužova vůle byla natolik pevná a jeho úsilí natolik houževnaté, aby unesly čas, a zda by psycholog mužského pohlaví ( kdyby neměl v den experimentu dovolenou ze závažných rodinných důvodů), neobjevil trhlinu v mužově krunýři rozprostřeném nad lůžkem, a nepronikl pod něj. Bohužel o mnoha závažných důvodech se nikdy nedovíme, natož pak o citových hnutích a pohnutkách, v extrému přetažených k vražedné necitlivosti. Hnutí mysli a hrátky rakovinné sensibility jsou často uloženy příliš hluboko.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 9 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.3 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 20 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 121 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
