|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303496 komentářů :: on-line: 7 ::
|
 |
|
:: Společenstvo Elementálů: Poslední tažení(2-3) ::
V předchozím díle jsme se dozvěděli, že se chystá oslava Kamilových osmnácti. Co se na ní všechno semele, uvidíme v této části.
http://i56.photobucket.com/albums/g200/MC_Kejml/martinqr5.jpg
^ Martin. Děláno na základě reálného fota.
pozn. Pokud se divíte jménu na konci, stačí přeskládat písmena a víte, o koho jde. Jeho jméno bylo v knize zmíněno jen jednou a pro nás Saspiřany už je to dlouho. |
| |
|
|
II
14:28
Tento program využívá hexadecimální soustavu, a je to proto, že...
Nuda.
14:29
Budete si moct složit zet osmičku v assembleru jako ročníkovou práci...
Nuda!
14:30
„Crrrrr....”
Radost!
„No jen se nebalte, dokončíme zápis!”
Vztek.
V 14:32 konečně hodina elektronických počítačů skončila a já se stejně jako moji ostatní spolužáci vyhrnul ze třídy s typickým “pátečním” nadšením.
Od té doby, co skončil výcvik elementalistů na bývalé Brdičkově škole, jsem studoval na Hotelové škole Radlická. Ta stála hned vedle epicentra bojů na Nových Butovicích, hned vedle onoho majestátního supermarketu, ve kterém zahynuli Tomášovi rodiče.
Proč se ale zatěžovat těžkými vzpomínkami? Přede mnou byla oslava osmnácti let!
Nastoupil jsem do metra a se svíravým nadšením, které se mi ale ještě nestačilo pořádně vlít do hlavy, se vydal soupravou na Lužiny.
Dorazil jsem domů a krátce se pozdravil s rodiči - ti se díkybohu úspěšně zotavili ze zranění z prvního útoků Hyperionovců na Prahu. Trvalo to, ale teď už je všechno dobré.
Rychle jsem si prorazil cestu do pokojíku a zapnul počítač. Tam na mě zanedlouho zapípalo několik zpráv od přátel a známých, gratulujících mi k narozeninám, což mi přidalo ještě o něco víc do celkové spokojenosti.
K Jirkovi se měli hosté natahovat okolo deváté hodiny, takže času bylo ještě dost. Skoro jsem si říkal, že se nemůže nic pokazit, ale někde, v tom nejzapadlejším koutě fantazie, jsem cítil nebezpečí – a rovnou dvě.
Onen “privát” může být zrušený, protože budou v domě Jirkovi a Pepovi rodiče, vypadne elektřina nebo něco podobného... Věděl jsem, že jakmile se to dozvím, prožene se mými vnitřnostmi ledový nůž zklamání.
Nebo... Je to sice nepravděpodobné, ale osmnáct je významné výročí, třeba by se tam mohlo stát něco skutečně neobvyklého.
Třeba od kluků dostanu nějaký typický “18+” dárek. Ha.
III
“Vcházím do klubu, mám V.I.P. karty,
uvnitř je rozjetá party.
Nemám s sebou baby - mám jiný esa,
proč tahat dříví do lesa?!”
-Orion
Už když jsem procházel kolem rybníku v parku, který odděloval Lužiny a Hůrku, slyšel jsem ze vzdálené novostavby zvuky soundsystémů. Nebylo tak těžké vytipovat domek, ze kterého se zvuky linuly.
Jasně. Někdo může namítnout, že jsme svojí bujarou oslavou rušili veřejný pořádek nebo kdesi cosi, ale podobné oslavy byly v té čtvrti na denním pořádku.
Dobře, možná to není rozhodující argument, ale fakt, že na sídlišti za parkem bydleli převážně mladí lidé (odsud oslavy na denním pořádku), už rozhodující byl. Určitě se sousedi “pařmeni” nebudou zlobit na stejně chovající se hordu výrostků za to, že si jeden velký večer zorganizují sami.
Na parcele rodinného domku jsem už okolo sebe měl oslavu v plném proudu. Známé tváře všude okolo, přijemná dunivá hudba, a páteční večer...
Nadechl jsem se nočního vzduchu a ucítil kolem sebe svobodu mládí, stejně jako opojnou vůni oslavy, která přicházela jen jednou za život.
Přepnul jsem z hloubavého adolescenta na energického puberťáka a nechal události nabrat volný spád.
Došel jsem se ke dveřím domu a u vchodu jsem ihned poznal známou postavu, obklopenou dvojicí kluků. Hnědé vlasy na ramena, omšelé oblečení, kožená bunda a v ruce cigareta, která ale nebyla pravidělně válcová, ale – snad to není – ach jo.
Prošel jsem okolo party a přivítal se s Jakubem. „Všecko nejlepší,” usmál se Kuba a předal cigaretu doprava. „Osmnáct, co?”
„Jojo, osmnáct,” přikývl jsem. „Super, žes přišel.”
„Jo, v pohodě,” řekl neutrálně Jakub. Jeho výraz se potom dlouze upřel na zem, takže jsem počítal s tím, že už s ním dneska moc pokec nebude.
Vydal jsem se do nitra budovy v rytmu dunící hitovky a dostal se na ochoz, odkud vedly z obou stran schody do patra pode mnou. Tam byla místnost zařízená jako taneční parket, kde už několik jedinců ukazovalo své “dance moves”. Porozhlédl jsem se po mixpultu, jestli někdo pouští hudbu od něj, nebo jestli to posílá do éteru počítačem.
„TY!” ozvalo se náhle ze spodního patra. Zamračil jsem se a rozhlédl se, odkud to přišlo, když jsem spatřil Jirku v modré havajské košili, jak na mě ukazuje. „Je tady Kejma!” vykřikl na celou místnost. „A slaví 18!”
Upřímně řečeno mi tohle přivítání přišlo lehce debilní, ale jednou už jsem tady a nevidím důvod, proč bych se měl chovat jako nějaký stydlivý intelektuál, který poprvé slyšel svoje jméno. Je to moje oslava... Moje narozky... Moje kalba. Žiju jen jednou, na to, co si ostatní myslí, se nemám čas ohlížet.
Předklonil jsem se přes zábradlí, s úsměvem prohlédl ustrnulou místnost a souhlasně pokýval hlavou. Jenže co bylo horší, Jirka už v sobě měl svojí dávku. „A představte si, co mi před tejdnem říkal, že prej ještě žádnou neměl-“
Užuž jsem sahal pro blízkou láhev, že ji mrštím po našem breptovi, ale v nejlepším se před Jirkou objevil Pepa v slušivém oblečení, ve kterém mezi ostatními mládežníky byl jako pěst na oko. Praštil ho do zad, aby mu vyrazil dech, a kývl na mě.
„Tak tě tu vítáme, všechno nejlepší!” usmál se Jirkův bratr.
Pokrčil jsem rameny, vydal se do útrob domku a od obou bratrů už díkybohu nic neslyšel.
Jak jsem řekl předtím, hledal jsem, odkud se pouští hudba, protože drum and bass skutečně nebyl můj šálek čaje - chystal jsem se, že DJe přemluvím na nějaký house nebo 80’s, protože takové písničky jsem měl nejradši.
Zanedlouho zabloudil můj pohled na počítač s připojeným syntetizérem a ekvalizérem. Podíval jsem se, kdo u něj sedí, a spatřil tam Aleše se sluchátky na uších, jak si užívá svůj relativně minimalistický hudební styl.
Zamířil jsem tedy k němu. Už zdálky mě parťák v červeném triku značky “Element” poznal, pousmál se a sundal si sluchátka.
Plácli jsme si a pozdravili se. „Čus chlape,” řekl jsem.
„Hej, čus,” na to Aleš a přeladil něco na ekvalizéru. „Vše nej.”
„Dík. Co to hraješ za...?!” ušklíbl jsem se.
„Pořádný dramce, ne?” prohlásil tak nějak samozřejmě Aleš.
„Hoď tam něco lehčího, víš, co mám rád,” zasmál jsem se vlastní blbě pronesené větě.
Aleš se na mě zamyšleně podíval a po chvíli řekl. „Jo... Jo, jasně. Tak až to dohraje, dám to tam.”
Vzhledem k tomu, že nahrávky toho rázu, co tu pouštěl Aleš, někdy měly i přes půl hodiny, nečekal jsem, že skončí někdy v dohledné době. Rozloučil jsem se s kamarádem kývnutím hlavy a šel dál prozkoumávat domek.
Z lavoru opodál jsem vzal lahev žlutého piva Corona a prošel úzkou místností kolem záchodků a koupelny do dalšího obýváku. Tam jsem mezi lidmi zahlédl kromě Dominika a Kapitána i Michala, jak byl v nejzapadlejším rohu místnosti obležen asi šesti dívkami a vykládal jim něco, čemu jsem zdálky nerozuměl. Parta se poměrně bavila, tak jsem doufal, že jim snad Michal nevypráví nějaké moje eskapády ze základky, to bych mu jinak musel asi dát facku.
„No co to tady je,” zasmál jsem se, když jsem stál před partou. Osazenstvo mě tak nějak přátelsky pozdravilo, viděl jsem Michala otvírat pusu a přál jsem mu, aby se bavil o nějakém tématu, do kterého bych rád řekl něco i já.
„A... Ahoj.”
„No nazdar,” uchechtl jsem se. „Koukám, máš tu svůj fanklub. Co jim vykládáš?”
Dívky se tak nějak ošily a mlčely. Upřel jsem svůj pohled na Michala.
„No?”
„To já nevim, to se blbě vysvětluje...” vyhýbal se Michal.
„Ale koukám, že ostatním se to vysvětluje dobře,” řekl jsem podezřívavě.
„... Prostě o karate,” dodal Michal otráveně.
Obecenstvo nadšeně přikyvovalo a já trochu zklamaně, trochu nadšeně ohrnul ret. „No tak vykládej dál,” dodal jsem a vydal se pryč.
„Jo a!” zaslechl jsem ještě Michala, „všechno nejlepší!” Načež se k němu přidalo ještě jeho publikum. Na cestě pryč jsem na partu akorát ukázal vztyčený palec a chystal se zpět do místnosti s mixpultem.
Prodíral jsem se lidmi v hale mezi obýváky, v ruce s Coronou, hasící mou žízeň, když se po mé pravici otevřely záchodové dveře. Někdo z nich vylezl, hned ke mně přiskočil a pevně mě chytil za ramena.
„Nazdar, kámo!” řekl Marek. „Tak co narozky?”
„Hej,” usmál jsem se, „na pohodu. Pěkná kalba, ne?”
„To jo, kámo, ožereš se zadarmo, to je pecka, viď?” dodal svým cynickým tónem Marek.
„To neplánuju,” zamračil jsem se, „Proč...”
„Ale kámo... No nic, já asi pudu, rád sem tě viděl!”
„Tak jo, zatím...,” zmateně jsem se rozloučil s Markem, který už šel otravovat zase někoho jiného.
Takže tu je celá parta, to jsem moc rád. Podle těch tváří, se kterými jsem se zdravil a které mi přály, jsem usoudil, že kromě Společenstva tu je i spousta jiných kamarádů a známých. A tolik jich přišlo... Na tenhle večer nezapomenu. Vím to.
Vrátil jsem se do hlavního pokoje, odkud už jsem slyšel Aleše ladit nejžhavější novinky z britské klubové scény. Dopil jsem pivo a šel mezi ostatní na parket.
Okolo čtvrté hodiny byla oslava u konce. Nevím, co všechno jsem dělal, koho všeho jsem oblézal, nebo jaké drinky jsem koštoval, ale bylo mi tak nějak... No, přesně tak, jak jsem čekal, že mi bude. Doufám, že jsem si nevzal nějaké to pověstné Kubovo “šméčko”, protože to by mi taky moc nepomohlo.
Zatímco se někteří návštěvníci rozcházeli a loučili se se mnou (někdo i nechal dáreček, což bylo fajn, ale já to v tu chvíli nijak nevnímal), spokojeně jsem se povaloval na gauči v hlavním obýváku a vstřebával dnešní skvělou oslavu.
V kapse mi zapípal mobil na znak přijaté sms zprávy. Vpravil jsem ruku do kalhot, ale mobil jsem vyndal tak nešikovně, že mi upadl na zem a každý ví, že honit mobil po zemi z lehavého postoje na gauči není žádná legrace.
Chtěl jsem požádat o pomoc okolo jdoucího Aleše, ale ten jakmile viděl moje zoufalé pokusy dostat mobil do rukou, rovnou telefon sebral a podal mi ho. Otevřel jsem zprávu, ale telefon měl beznadějně zašpiněný displej... Nebo jsem na tom byl tak špatně sám?! To nevím.
„Přečteš mi to, prosimtě?” zasmál jsem se. „Nevidim na to.”
„Hehe. Oka,” souhlasil Aleš a vzal si ode mě mobil. „Takže...”
Uvelebil jsem se v gauči a přemýšlel, jestli to bude odečet kreditu nebo reklama na další nevýhodnou službu.
Aleš zvedl obočí a četl. „Citim tvoji pritomnost, Kamile. Kde... Kde jsi? Ja nic nevidim. Co jsi mi to udelal? Necitim... Nic... Kde je me telo? Muj element? Kdo jsem? Jsem to porad ja? Chci zemrit. Proc nemohu nic udelat? Zabijte me. Nekdo. Kamile?”
Když to Aleš dočetl, můj výraz nemohl být podivnější. „Kdo to píše, sakra? Někdo se vrací domů a je moc vožralej?”
„Kouknu se,” odvětil kamarád.
„Vo co, že se z Marka stal alkoholik,” zamračil jsem se.
Aleš tam pořád tak stál, zamračeně, a neměl na to říct mi odesílatele. S přemýšlivým výrazem sledoval protější stěnu, jako by na ní běhali čerti.
„Tak co?”
„Od tohohle čísla sem naposledy dostal zprávu v šestce,” řekl Aleš. „Je to číslo na Rotera.”
Vystřízlivěl jsem.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
93.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 17 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
