|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303496 komentářů :: on-line: 7 ::
|
 |
|
:: Lavanna melmë - 18 ::
 Annún |
publikováno: 22.12.2008, 15:42
|
I nu máme tu další díl s přáním veseých vánoc a opět velmi romantickým nádechem.
Rínon a Nia si musí pár věcí vyjasnit a prohlubovat svůj obnovený vztah. Tak ať se jim to daří. |
| |
|
|
Nevhodné pro mladší 18 let.
XVIII. - Pojď domů.
Jejich první milování po tolika letech odloučení bylo velmi působivé a bouřlivé. Nia ležela schoulená na dece a teplé sluneční paprsky probleskující mezerami mezi stromy ji příjemně hřály na odhalené pokožce. Rínon spočíval na boku těsně vedle ní opřený o loket a hlavu si podpíral dlaní. Pozoroval elfku, která se k němu tiskla. Byla okouzlující ve své vášni a i nyní po jejich společném aktu. Její pokožka ještě pořád sálala horkem z prožitého vzrušení a ve vzduchu se vznášela pižmová vůně jejich milostné hry. Pohladil ji mazlivě po uhlově černých vlasech, které měly ve slunečním svitu lehký kovově modravý nádech. Otevřela oči, v nichž se stále odrážela spokojenost z naplnění, a zahleděla se na Rínona těmi svými blankytnými studánkami.
„Jak se cítíš, má lásko?" pohladil ji po boku, a pak prsty kreslil neviditelné obrazce na kůži.
Protáhla se jako kočka a povzdechla si.
„Krásně. Něco tak úžasného a intenzivního jsem snad ještě nezažila. Mám pocit, že zase žiju," zašvitořila a líbezně se usmála.
Elf přiložil svou dlaň na její tvář a ona mu ji políbila.
„Copak si doteď nežila?" otázal se udiveně.
„Ne, od té doby, co jsem byla donucena od tebe odejít, jsem pouze živořila. Byla jsem pouhá prázdná existence, až s tebou jsem zas našla i zbytek své duše," svěřila se mu se svými pocity.
„To mě těší."
Pak se oba odmlčeli a jen na sebe tiše hleděli. Byla to taková ta krásná chvíle porozumění, kdy člověk nemusí říct ani slovo a přesto se zdá, jako by toho namluvil spoustu. Nakonec promluvil Rínon jako první a přerušil nastalou idylu.
„Nio?" oslovil ji tázavě Rínon a lehce si skousnul spodní ret. Zdálo se, že je nervózní.
„Hmm?" zamručela tichounce, jako když přede kočka. „Copak?" Pozvedla líně ruku a prstem mu kreslila nespatřitelný kruhy na hrudi.
„No víš, já…“ odmlčel se. „Měl bych jisté přání.“
Nádherně se na něho usmála a oči jí zářily.
„Opravdu? Jaké?“
„Asi to bude znít dost unáhleně. Přece jen není to zas tak dlouho, co jsme se znovu sešli.“ Povzdechnul si.
„Co se mi snažíš říct, Rínone?“ tázavě se na něho podívala.
A on najednou nevěděl, jak to říct, aby to nevyznělo, že ji chce k něčemu nutit, nadechl se a prostě řekl to, co mu přišlo na mysl po tom nádherném zážitku.
„Nio, vrať se se mnou do Ilcatirionu," znělo to prosebně.
„Cože?" hlesla s polknutím a vyvalila na něho udiveně oči.
Pohladil ji po tváři.
„Pojď se mnou domů," pronesl Rínon a vypadalo to, že tato slova Niu trochu vyděsila.
„Ne," zavrtěla zamítavě hlavou.
Kouzelná chvíle plná romantiky byla rázem pryč. Žár, který mezi nimi ještě před chvílí sálal, pominul.
„Proč ne?" otázal se nechápavě. „Vždyť tě zde nikdo nedrží.“
Niamey spustila ruku dolu z princovy hrudi. Cítil náhle chlad z její strany. Odtáhla se, posadila se a natáhnula se pro své šaty, které ležely nedaleko od ní, a přehodila je přes sebe, aby se alespoň maličko zahalila, protože nahá se na takovýto rozhovor necítila.
„Nejde to. Já prostě nemohu."
Rínon se bez ostychu posadil vedle ní a položil jí ruku na rameno.
„Vysvětli mi to."
Podívala se na něho. Vášeň, co se ještě před okamžikem zrcadlila v jejích očích, teď nahradil smutek spolu se zoufalstvím. Stáhla se do sebe a setřásla jeho ruku ze svého ramene a celá se schoulila.
„Bojím se, že už neumím žít ve vnějším světě. Téměř tisíc let jsem byla nucena žít uprostřed Černého hvozdu a pak dalších tisíc let jsem zde setrvávala dobrovolně. Dvě milénia, to je dlouhá doba. Za ten čas, který jsem zde strávila, jsem se odtud vzdálila jen čtyřikrát a to teprve až po Gylfironově smrti. Je příjemné vyjít si jednou za nějakou dobu mezi své lidi, ale…“
„Ale co?"
„Odvykla jsem si žít mezi ostatními elfy a přivykla jsem samotě. Hvozd je jediné místo, kde umím žít."
„Tak se to naučíš. Uvidíš, všechno zas bude jako dřív," snažil se ji povzbudit.
„Ne, Rínone, nikdy to už nebude stejné jako dřív. Oba jsme si prošli mnoha zkouškami osudu a ty nás změnily," pronesla smutkem zastřeným hlasem.
„V tom souhlasím, oba jsme si toho zažili hodně, a proto je nejvyšší čas, abychom znovu našli společné štěstí. Tak v čem vězí ten problém?"
„Jsi korunní princ…“ řekla, ale dál se nedostala, protože jí Rínon skočil do řeči.
„A to je ten kámen úrazu? Vždyť tím jsem byl i předtím a nevadilo ti to."
Niamey si sklesle povzdechla.
„Prosím, nechej mě domluvit. Jsi princ a jako takový máš určité povinnosti vůči svému lidu."
Elf jí opět skočil do řeči.
„Ano, to je přece jasné," přitakal souhlasně Rínon.
„No a já mám zas jisté povinnosti ke svému panství." Ukázala rukou na stromy, trávu, jezírko a na všechno kolem. „K tomuhle krásnému hvozdu a k jeho obyvatelům. Jsou tu zvířata, ptáci, rostliny, stromy, víly a skřítci. Ti všichni mě potřebují. Pochop, nemohu odtud jen tak odejít a nechat tu všechno opuštěné a především ne Firiel."
„Já tě přece nenutím, aby ses vzdala svého Magického hvozdu, jen bych si přál, abys třeba jenom na pár dní jela se mnou. Má rodina by tě určitě ráda viděla, a kdyby si měla zájem, mohli bychom si udělat výlet a zajet se podívat na mou sestru do Ladérionu. Anneris by tě přivítala s velkou radostí a s otevřenou náručí. Vždyť jste bývaly jako sestry."
„Zní to opravdu lákavě, Rínone," řekla Nia a podívala se na něho.
„Jenže já ve tvém hlasu opět slyším nějaké to ale, že?" otázal se Rínon.
Potřásla hlavou.
„Ai, protože potřebuji čas na rozmyšlenou. Nemohu ti odpovědět hned. Je mi jasné, že jsi tu se mnou strávil více času, než si původně plánoval, a musíš se vrátit domů, aby o tebe neměli strach."
Natáhl se a objal ji.
„S tím bych si hlavu nelámal. Kdyby mě doma nutně potřebovali, tak by mi matka anebo bratr Diriel dali vědět pomocí dračí telepatie. No, ale i přesto přichází nejvyšší čas, abych se opět ukázal ve svém domově, už jsem byl pryč příliš dlouho."
Odtáhnula se od Rínona.
„To chápu," přikývla a polkla ten hořký pocit, který cítila v ústech. „Kdy chceš odjet?" zeptala se a vyznělo to, jako by se chtěla každou chvíli rozplakat.
„Ještě jsem si to pořádně nepromyslel, ale asi za tři možná čtyři dny."
Čekal, že začne protestovat, že nechce, aby odešel tak brzy a ještě nějakou dobu tu s ní zůstal, ale nestalo se tak. Odvrátila zrak od elfa a upřela ho na třpytící se hladinu jezírka.
„Dobře," špitla posmutněle Nia.
Kouzelná chvíle plná něžností byla ta tam a zůstala jen bolestná realita. Rínon chtěl odejít a ona se nemohla tak rychle rozhodnout, zda má jít s ním anebo zůstat. Rozum měl plno důvěryhodných argumentů, proto aby zůstala zde, ale srdce, které bilo jen pro Romona, toužilo jít s ním. Byla rozpolcená a milování, které před chvíli prožili, jí to rozhodování nijak neusnadňovalo. Představa, že Rínon odejde, pro ni byla velmi těžká a bolestná, obzvlášť po té, co se jejich těla i duše opět spojily v jedno. Seděla zamlklá objímajíc svá pokrčená kolena a spoře zahalená do šatů. Rínon se dotkl jejích zad.
„Co je s tebou, Nio?"
„Neměli jsme to dopustit. Ne, teď," zamumlala tiše. Měla zavřené oči, jako by se snažila potlačit pláč.
„To jako co?" otázal se nechápavě elf.
„Neměli jsme se milovat."
„Nio, tohle ani jeden z nás neplánoval, prostě se to stalo. Lituješ toho snad?"
Otevřela oči a upřela je na Rínona.
„Ne, Bože, to ne," pozvedla ruku a dotkla se jeho spanilé tváře. „Bylo to velmi nádherné a nezapomenutelné, nikdy dřív jsem takový úžasný pocit nezažila. Měla jsem pocit, že jsem se dotkla nebe plného hvězd. S tebou, ve tvém náručí je svět hned mnohem krásnější a plný kouzelných barev. Díky tobě jsem po dlouhé době ochutnala sladké ovoce milování, jen to bylo nevhodně načasované, ale určitě toho v žádném případě nelituji. To mi věř," pohladila hladkou líci svého milého elfa a políbila jej na ústa.
„Tak proč to říkáš?"
„Protože mám strach," přiznala se Nia.
„Z čeho?"
„Z toho, jak dokážu žít bez tebe, až odejdeš. Řekni mi, co se to se mnou děje, Rínone? Tak dlouho jsem o tomto dni snila a přála jsem si slyšet právě tahle slova. Větu, jež by mě žádala, abych se vrátila zpět k tobě domů. A nyní, když je to tu, tak ti na tvou nabídku nedokážu odpovědět."
„Odpovíš mi na ní ještě předtím, než se vydám na zpáteční cestu?" položil jí otázku.
Zavrtěla hlavou, pak ji sklonila, položila si ji na kolena a dodala.
„Na takové rozhodnutí potřebuji víc času než jen den či dva. Je to moc složité, prostě nemohu."
Rínon nějak nedokázal pochopit její pohnutky.
„Nemůžeš anebo nechceš?" zeptal se rozladěně.
Pozvedla hlavu, obrátila se k němu obličejem a on v jejích očích zahlédl potlačované slzy zoufalství.
„Nemohu. Mám určitou odpovědnost, Rínone. Patří mi rozsáhlé území a nelze, abych to tu nechala ležet ladem a opustila to. Mám to tu ráda, ačkoliv je to možná nepochopitelné. Je to můj domov." Vzlykla a po tváři jí stekla slza a ona si ztěžka povzdechla. „Chápeš? DOMOV! Který jsem nikdy pořádně nepoznala.“ Podívala se na něho uslzenýma očima a mluvila dál. „Pořád jsem střídala místa. Nejdřív jsem žila v Elfském souostroví na ostrově Lirnis, pak jsem se musela s rodiči přestěhovat na menší sousední ostrov Lar. Měla jsem to tam ráda, ale ani tam jsem dlouho nepobyla. Když rodiče zemřeli v té šílené bouři na své plachetnici, opět jsem změnila místo svého pobytu. Bylo mi třicet a musela, jsem opustil svůj tehdejší domov a přestěhovat se ke vzdálené sestřenici mé matky, kterou jsem vůbec neznala. Jenže jsem už nebyla malé dítě, které by mohli adoptovat a vychovat ho k obrazu svému. Na převýchovu už jsem byla zkrátka moc stará, ale pořád jsem byla dítě, které nesmělo žít samo bez dozoru dospělých. Žila jsem na okraji té rodiny, brali mě jako přítěž. Jako nutnost, kterou musí snášet, protože jim nic jiného nezbývalo. Neměli mě rádi, cítila jsem se nechtěná a odstrkovaná. Nikdy jsem tam nebyla doopravdy doma, protože mě nikdy nepřijali do středu své rodiny, nepatřila jsem k nim. Pro všechny jsem byla jen ten nebohý opuštěný sirotek, chudinka, kterou jen tiše litovali,“ popotáhnula a nasucho polkla. „Neměla jsem nikoho, komu by na mně záleželo, místo, jež by pro mě něco znamenalo, a kde bych se cítila milována. Nakonec, když jsem dosáhla ve sto letech plnoletosti, odešla jsem a nikdo z nich pro mě neuronil ani slzičku, natož aby mi přáli štěstí. Dlouhou jsem bloudila po všech možných končinách elfských zemí. Zkoušela jsem různá povolání, abych se uživila, dělala jsem třeba zahradnici, různě jsem vypomáhala, byla jsem vychovatelkou, a pak po mnoha letech jsem se ocitla na zámku tvého otce a dostala práci jako společnice pro Anneris. Tam jsem se zamilovala do tebe a našla nový domov. Milující nevlastní rodinu, sourozence a muže, se kterým jsem byla neuvěřitelně šťastná. Jenže i tento domov mi byl vzat a já se musela přestěhovat. Pryč od všech, které jsem měla ráda, kteří pro mě hodně znamenali a já jsem jim nemohla dát ani sbohem. Černý hvozd se stal mým domovem, i když jsem Gylfirona nesnášela, tady to byl můj domov a já se ho naučila mít ráda, protože mi nic jiného nezbylo," přerývavě zavzlykla a z oka se jí skutálela další slza. „Bojím se to tu opustit. Co když mě tvá rodina nepřijme zpět? Co bych si pak počala? Opustil bys svůj domov kvůli mně a vzdal se své rodiny, svých přátel? Hmm? Já už se toho jednou vzdala. Přišla jsem o vše. Už nechci ztratit další domov, Rínone. Já už chci někde zůstat napořád. NAPOŘÁD!" zdůraznila poslední slovo a slzy jí tekly čím dál víc.
Rínon si ji k sobě přitáhl a cítil, jak se otřásá mocnými vzlyky. Teď už mu to bylo jasné. Za svůj dlouhý život vystřídala tolik domovů a přitom neměla žádný stálý, kam by se mohla vrátit. Místo, kde by ji přivítali s otevřenou hřející náručí. Nikdy předtím o své minulosti moc nemluvila a on si nedovedl představit, jak moc se musela Nia cítit osamělá a opuštěná, když zemřeli její rodiče a ona zůstala úplně sama u cizích elfů. Držel ji v objetí, hladil ji po zádech a pak zašeptal.
„Promiň, jsem hlupák. Nechtěl jsem tě rozplakat. Nehodlám tě nutit k tomu, abys to zde opustila. Jen mě napadlo, že by to bylo hezké, žít spolu pod jednou střechou jako rodina. Byl to zkrátka jenom takový návrh."
„Já vím," vzlykla, „a věř mi, že mě to zahřálo u srdce, i když to tak nevypadá. Ale tvá nabídka přišla v nevhodnou dobu," popotáhnula. „Kdyby to bylo těsně po Gylfironově smrti, neváhala bych ani minutu, ani vteřinu a odešla bych hned, ale nyní to pro mě tak jednoduché není. Moc mi na tomhle místě záleží." Její pláč se začínal utišovat. „Nemohu hvozd nechat na pospas osudu, ani mou drahou Firiel."
Rínon ji konejšivě pohladil. „Rozumím ti, Nio."
„Děkuji," škytla.
Elf si ji oddálil od sebe a chápavě se usmál a se zalíbením se na ni díval. Ano, změnila se za ty roky, a přesto zůstala stejná. Vždycky jí víc záleželo na ostatních než na ní samotné. Měla neuvěřitelně citlivou a dobrosrdečnou povahu, a proto se do ní tenkrát zamiloval. I teď musel její obětavost obdivovat. Prožila si mnoho utrpení, a stejně její duše byla čistá jako čerstvě napadlý sníh. Když se na ni díval, viděl, že v jejích očích stále září láska, jíž k němu po celou tu dlouhou dobu cítila. Ano, opravdu i on ji i přes nenávist, kterou k ní po mnoho let choval, stále miloval. Ne, on ji miluje víc než kdy dřív, a nejspíš ji bude milovat, až do konce svého života.
„Dobrá, nebudu již více naléhat. Pojď ke mně," pronesl něžně lehce zastřeným hlasem. „Přece si nezkazíme poslední společné chvíle nějakými mrzutostmi, pláčem a hloupým dohadováním."
Nia se k němu přitiskla a stulila se Rínonovi do hřející náruče a přimkla se k nahé hrudi. Objal ji, a pak ji políbil do vlasů, na čelo, na víčka, na tváře a na ústa. Potom se elf položil na deku a Nia spolu s ním. Nemilovali se, jenom se navzájem svírali v objetí, něžně se líbali a opětovali si vroucí pohlazení. Bylo jim takhle moc příjemně, že ani nevěděli, jak dlouho tam takhle leželi, ale pak jejich idylku přerušilo hladové zakručení, které se ozvalo Niemey v břiše. Rínon se líbezně usmál.
„Tak mám takový dojem, že ti z toho všeho pěkně vyhládlo," poznamenal a sotva to dořekl, ozval se i jeho žaludek hlasitým zabručením.
„Řekla bych, že ty jsi na tom úplně stejně," odtušila s úsměvem Nia.
„No, už to tak vypadá." Přitakal neochotně Rínon.
„Asi bychom se měli najíst." Zkonstatovala Nia.
„S tím mohu jen souhlasit." Řekl Rínon a sáhl po svých nohavicích, které mezitím stačily na sluníčku uschnout. S tunikou se nezatěžoval, protože bylo krásně teplo a on věděl, že by ji stejně později zase odložil. Nia se též oděla zpět do svých šatů. Když byli oba již částečně ustrojeni, zalovili v proutěném košíku, který Nia předtím vyčarovala. Vyndali z něho láhev bezového vína, sýr, zauzenou šunku, chléb a nějaké ovoce. Rínon nakrájel chléb na několik krajíčků, šunku i sýr na menší kostičky a potom se pustili do jídla. Navzájem se krmili, dávali jeden druhému napít s kovového pohárku a povídali si. Bylo jim spolu moc dobře. Po pozdním obědě si konečně šli společně zaplavat a vykoupat se. Ale tentokrát se ve vodě cachtali jako dvě kachny, smáli se a dováděli jako malé děti.
Stříkaly i po sobě vodu a díky tomu úplně zapomněli na všechny starosti. Když se dostatečně vymáčeli, vylezli na břeh, lehli si na měkoučkou trávu a nechali se osušit sluníčkem. Odpočívali rozvaleni na zádech, slunili se a drželi se za ruce. Rínon svíral její ruku a jejich prsty byly propletené. Pak Nia přetočila na bok tváří k němu a promluvila:
„Pověz mi něco o sobě.“
Rínon se natočil tak, aby jí viděl do obličeje.
„A co bys chtěla vědět?“
„No, víš, já jsem onehdy nechtěně nahlédla do tvé minulosti.“
„Vážně? A cos viděla tak zajímavého?“ dotázal se.
„To, že jsi prožíval dost těžké období po mém odchodu,“ pronesla tichým hlasem.
„Ai, to je pravda. Měl jsem dost obtížné období, vzdoroval jsem, bouřil jsem se šíleným způsobem. Jen si to představ, Nio, chodil jsem oděný jako kníže temnoty, pořád v černém, na krku jsem nosil náhrdelník ze zubů a drápu skřetů a dreolů.“
„Vážně? Trofejová móda? To bych do tebe nikdy neřekla,“ pousmála se.
„To nebylo všechno.“ Promnul si ušní lalůček, ve kterém kdysi míval náušnici. „Měl jsem propíchnuté ucho a v něm malý zlatý kroužek. Nechal jsem si celé paže potetovat henou, a jako vrchol mého vzdoru jsem se ostříhal na krátko.“
„Ty ses ostříhal?“ vypískla překvapeně. „Tak to bych chtěla vidět.“ Usmála se.
„Mám si kvůli tobě zkrátit vlasy?“ pozvedl tázavě obočí.
„Och to ne, mám ráda tvé hnědé kadeře,“ natáhla ruku, zajela svými prsty do jeho hustých loken a pohrávala si s jednotlivými pramínky. „Jen jsi musel vypadat velmi zajímavě s krátkými vlasy. Řekla bych, že si tím vzbudil vlnu jisté nevole.“
Srdečně se zasmál jejímu správnému odhadu.
„To si buď jistá, kdyby můj otec byl pouhý člověk, tak by ze mě zřejmě dostal infarkt v okamžiku, kdy mě takto upraveného prvně zřel.“ Zakřenil se a přiložil si ruku na obličej. „Choval jsem se prostě příšerně.“
Odtáhla mu ruku od tváře.
„Nemohlo to být zas až tak hrozné,“ podotkla Nia.
„Ale bylo,“ připustil. „V té době jsem myslel jen a jen na sebe a ostatním jsem nevědomky ubližoval a někdy i trochu záměrně. Uhodil jsem Anneris. Chápeš, jak jsem byl příšerný, když jsem vztáhl ruku na vlastní sestru. Jednu chvíli jsem nenáviděl sám sebe za své chování. A musel jsem sestře děkovat, že mě donutila prozřít a uvědomit si, co dělám špatně. Anneris je můj anděl strážný.“
Nia se pousmála, když cítila, s jakou láskou mluví o své mladší sestře a její bývalé přítelkyni.
„Ai, ona vždycky byla velmi ušlechtilá, dobromyslná, plná snů, nadějí a optimizmu. Ani se nedivím, že založila své vlastní město. Jak se jí vede?“
„Víc než dobře. Je naprosto dokonale šťastná. Sice jsem se o ni zezačátku bál, ale pak jsem pochopil, že ona a půlelf Dorien patří k sobě. Skvěle se k sobě hodí. On miluje ji a ona jeho a teď, když mají malou Fëu, tak jsou ještě šťastnější. Víš, Fëa je opravdu krásná holčička se zlatýma očima a tmavými vlásky. Jednou, až vyroste, bude velmi půvabná a zamotá hlavu nejednomu mládenci.“
Pěl chválu na svou neteř a dmul se pýchou.
„Vzpomínáš na to, jak jsme plánovali své vlastní děti?“ otázala se Nia.
„Jak bych mohl zapomenout. Tolik jsme si přáli mít rodinu. Dumali jsme nad tím, že kdybychom jednoho dne měli dívenku, jmenovala by se Iwrein po tvé matce.“
„Ano, a kdyby se nám narodil chlapec, tak jsme mu chtěli dát jméno Nóliel. Jenže na to nikdy nedošlo.“
„Třeba není všem dnům konec. Ještě se to může změnit. Ani jeden z nás není tak moc starý, aby zplození dětí bylo nemožné,“ podotknul Rínon.
„Ai, toť pravda. Však sám víš, že kolem lidské ženy stačí, aby muž jen prošel, a hned otěhotní, ale u elfů to tak jednoduché není. Trvá to mnoho let, než je nějaký pár požehnám. Je vzácností, když se elfům narodí děti v rozmezí několika desítek let. Většinou bývá věkový rozdíl mezi jednotlivými dětmi nejméně sto či dvě stě let a někdy i více,“odvětila Nia.
„Tak co kdybychom na tom začali pracovat hned, aby to netrvalo tak dlouho?“ pozvedl obočí do tázavého oblouku a šibalsky se uculil.
„U všech Manar, vždyť už jsme se dnes jednou milovali,“ povzdechla si v hraném šoku a přiložila si ruku na obnažená prsa.
„Dřív ti nevadilo, když jsme spolu byli i několikrát za den. Co to s tebou ten mizera udělal. Vzal ti snad veškerou chuť na milostné hrátky?“ Naklonil se k ní a z blízka se čarodějce zahleděl do očí.
Zasmála se. „Tohle nemá s Gylfironem nic společného. Jsem jen zmožená a věk šesti tisíců let se na mně též podepsal.“
Zavrtěl hlavou. „To se mi nechce věřit. Vždyť vypadáš sotva na…hmm,“ odmlčel se, prohlédl si ji hodnotícím pohledem od obličeje, ke špičkám prstů na nohách a zpět. Promnul si bradu a dodal. „ Na pouhých patnáct set let.“
„Och, ty lichotníku.“
„Nevěříš mi? Tak ti to budu muset dokázat,“ pronesl již zastřeným hlasem.
Sklonil hlavu k její tváři a vroucně ji políbil na ústa. Nejdřív jenom jemně a lehce přejížděl svými rty po jejích a oždiboval její spodní ret. Poté jazykem pohladil bariéru jejích zubů a žádal ji tím, aby ho vpustila dál. Nia pootevřela ústa a dovolila mu vniknout jazykem dovnitř, kde se jejich jazyky střetly v milostném boji. Polibek to byl opravdu velmi dlouhý a vášnivý. Za několik minut se od ní odtrhl a Nia tiše zasténala na protest.
„Užívej si to, má milá.“ Špitl, usmál se a dál pokračoval ve svádění.
Políbil ji na přivřená víčka, na čelo, na líce, na špičku nosu, na bradu, pak zasypal letmými polibky její pravé ouško a vzápětí levé. Nia zavzdychala a rozechvěle vtáhla do plic vzduch. Rínon si to něžné mučení opravdu užíval. Jazykem objížděl listový tvar elfčina ucha a poté něžně okusoval boltec. Elfka se chvěla a trhavě se nadechovala.
„Tohle si mívala ráda. Milovalas, když jsem tě líbal na uši a i na zbytek tvého půvabného těla,“ zašeptal chraptivým hlasem.
Nia nic neříkala, jen měla zavřené oči a vychutnávala si jeho doteky. Rínon ještě párkrát políbil její uši a začal posypávat její krk pusinkami a oždibovat kůži jejího hrdla. Věnoval se každému místečku a úžlabině. Když se nabažil Niiny šíje přešel drobnými polibky na její kulatá ňadra s tmavými terčíky, z nichž trčela drobná poupátka. Rukama polaskal pokožku na žebrech a ústy obemknul tvrdý hrot na jednom prsu a druhý dráždil rukou. Jemně ho okusoval, sál, líbal, hladil jazykem a Nia přerývavě vydechovala. Přešel na druhé ňadro a zopakoval tu samou proceduru.
„Ach, bože, Rínone,“ zasténala Nia vášnivě a zabořila prsty do jeho hedvábných vlasů.
„Líbí se ti to, má čarodějko?“ otázal se s pusu přisátou na její prsní bradavce.
„A…ano,“ vzlykla a prohla se v pase.
Když dostatečně poškádlil její ňadra, upřel svou pozornost na její bříško. Jazykem několikrát obkroužil prohloubeninku pupíku a líbal citlivou pokožku na jejím podbřišku. Nia se začala svíjet, protože něžné laskání jí vysílalo do celého těla vzrušivé chvění. Rukama jí putoval po těle a šikovnými prsty kopíroval každičký záhyb či dolíček na kůži. Lehce rukou pocuchal tmavé chloupky v jejím klíně a Nie zasykla. Posunul se tak, že se nyní nacházel přímo nad ochmýřeným vstupem do jejího lůna. Prsty pročísnul chloupky a zajel mezi zvlhlé okvětní plátky Niina ženství. Byla krásně horká a vlhká vzrušením. Rínon se prohnaně usmál, sklonil hlavu níž a věnoval několik polibků jejímu klinu. Celá zvláčněla a nechala ho, ať si s ní dělá, co chce, čehož Rínon rád využil. Přesunul se mezi její nohy, které rukama do široka rozevřel, aby měl co nejlepší přístup k té sladké blizně. Zabořil tvář do jejího klína, prsty rozhrnul vlhké závojíčky a dýchnul na ně. Nia se prohnula v zádech do oblouku a zasténala. Rínon jazykem plaskal tvrdý hrášek její touhy a jedním prstem proniknul do sametové horké jeskyňky. Laskal, lízal, rychle kmital jazykem a pohyboval prstem. Nia mu svými boky vycházela automaticky v ústrety, lapala po dechu a přerývavě vzlykala. Zatínala prsty do deky, na níž spolu nyní leželi. Pak položila ruce na jeho hlavu, jako by ho chtěla zastavit. Rínon dál něžně dobýval její klín, ale oči upřel do jejích a otázal se.
„Mám přestat?“
„Och, ne…ne, prosím, pokračuj,“ zalykala se blahem.
„Dobře, jak si přeješ.“
Jazykem dál dráždil malý pahrbek a k prvnímu prstu přidal ještě druhý a o pár vteřin později i třetí. Vnikal jimi dovnitř a zas ven a pomaličku zrychloval pohyby jak prstů, tak jazyka a Nia se trhavě nadechovala, vzdychala, prohýbala se a pohybovala boky proti jeho obličeji. Za chvíli do sebe Nia vtáhla přerývavě dech a z úst jí unikl dlouhý sten, její tělo sebou začalo škubat, vnitřní svaly se stahovaly a ona dospěla k vrcholu. Rínon se cítil spokojený, že jí dokázal poskytnout takovou rozkoš, ale jeho tělu to nestačilo, neboť Niiny výkřiky, svádivé pohyby a vzrušující vůně ukojené ženy ho pořádně rozpálila. Jeho úd byl tvrdý a pnul se v celé své kráse a byl připravený si ji okamžitě vzít. Nia k němu natáhla ruku, aby si ho přitáhla k obličeji. Rínon přiblížil svou tvář k její a ona ho políbila. Cítila na jeho rtech svou chuť, což ji opět vzrušilo a zatoužila po spojení s ním. Chtivou rukou přejela po jeho hrudi dolů, přes pevné ploché břicho, až se její prsty sevřely kolem touhou dmoucího se Rínonova pyje. Elf jen sykavě zavzdychal.
„Ach, hlaď mě, Nio. Dotýkej se mě.“
Nia mu ráda vyhověla. Hladila ho, něžně přejížděla po celé jeho délce a ta zanedbatelné nebyla. Dotýkala se vlhké špičky a mnula kůži, pak sjela ještě níž a polaskala dlaní váček na konci jeho kopí. Rínon slastně zvrátil hlavu dozadu s přivřenými víčky a vydal ze sebe sten. Vláčnými krouživými pohyby ho něžně promnula a zase se rukou přesunula na jeho úd. Rínon cítil ohromné pnutí ve svých slabinách.
„ Nio, jestli mě budeš ještě chvíli mučit, tak exploduju,“ zavzlykal elf.
„No, to bych nechtěla.“
„Potřebuji tě, Nio. Chci tě cítit kolem sebe,“ zasýpal roztouženě.
„Tak pojď a jsem jen tvá,“ pobídla ho a rozevřela stehna doširoka jako pozvání.
Rínon neváhal, zalehl ji svým tělem, vášnivě ji políbil na ústa a pomalu do ní vnikl. Bylo to tak nádherné být opět v ní, splynout s jejím tělem v jedno. Objala ho rukama kolem krku, vracela mu polibky a nohama se zaháknula za jeho boky, aby mu byla co nejblíže a on mohl do ní vniknout ještě hlouběji. Pak se Rínon začal houpavě pohybovat sem a tam. Každé zasunutí i vysunutí doprovázelo jejích vzdychání a lapání po dechu. Zrychloval, narážel do ní ve stále kratších a kratších intervalech. Nia, vzlykala, přerývavě popadala dech, křečovitě se ho držela a on sípal vzrušením, dech se mu krátil a srdce jim tloukla ve zběsilé rychlosti. Cítil, že na Niu jdou první záchvěvy orgasmu. Hbitě vsunul svou ruku mezi jejích pohybující se těla a prstem začal dráždit ten malý bod touhy. Nia se zalykala, celé tělo se jí začalo třást, hruď se jí vzdouvala v šíleném rytmu a z úst jí vycházely zvuky naprostého vzrušení a nakonec vzlykavě vykřikla: „Rí…no…né!!“ Bylo to, jako by vnitřně vybuchla. Tělo jí pulzovalo, chvělo se, cukalo, svíralo a ona mu zatínala nehty do zad. Rínon ještě několikrát tvrdě přirazil, než se i jeho tělo rozechvělo slastným uvolněním a naplnil její lůno svým horkem. Svalil se vedle ní, přitáhnul si ji do náruče, zavřel oči a vychutnával si doznívající tóny extáze. Jejich těla se stále ještě chvěla, hrudě se dmuly, srdce slyšeli bít až v uších. V tuhle chvíli existovali jen oni dva a nic jiného. Rínon ji k sobě tisknul, líbal na čelo a hladil jí vlasy. Po chvíli se odtáhl a zahleděl se na ni. Rty měla naběhlé od vášnivého líbání a mírně po otevřené a snažila se chytit dech, který se jí po tomhle zážitku nedostával. Stále cítil mírný třas jejího štíhlého těla. Měla zavřené oči, ale nespala, jen odpočívala. Zálibně si ji prohlížel a něžně hladil vlasy a její rameno. Vytušila jeho pohled. Otevřela oči a zadívala se mu do zlatého zraku a líně se usmála spokojeným úsměvem.
„Proč si mě tak prohlížíš?“ její hlas zněl ještě trošičku rozechvěle.
„Prostě se na tebe nemohu vynadívat.“ Jemně pohladil prsten Niinu tvář. „Vždycky jsem tě rád pozoroval po milování.“
„Vážně?“
„Ai, když jsi byla schoulená na mé hrudi, celá zrůžovělá touhou, rty naběhlé od líbání, oči zastřené doznívající vášní a něžný spokojený úsměv.“
„Proč jsi mi to nikdy dřív neřekl?“ otázala se Nia.
„Myslel jsem si, že to víš. Že ti je jasné, jak moc mi dělá radost vidět tě na pokraji blaha při tvém bouřlivém vyvrcholení, a pak tě držet v náruči, když to vzrušení pomalu pomíjí tak jako právě teď.“ Řekl Rínon, usmál se a políbil ji do vlasů.
„To jsem netušila. Myslela jsem si, že si to bral jako samozřejmost. Že si to takhle dělal se všemi dívkami, které byly přede mnou.“
„Ne, se všemi ne, krom tebe jen s jednou, s tou, která mě tenkrát před dávnou dobou zasvětila do tajů milování,“ přiznal Rínon ochotně.
„Ach, Rínone. Obejmi mě, prosím,“ zašeptala Nia.
„S radostí,“ přivinul ji ke svému tělu a zabořil tvář do jejích vlasů a ona svou do jeho hrudi.
Objímali se a vychutnávali vzájemnou blízkost. Když se cítili dostatečně uklidnění, tak se šli vykoupat do jezírka.
Zbytek dne jim rychle utekl a pomalými krůčky se blížil podvečer. Ustrojili se a Niamey mávnutím ruky se slovem. „Hecat," odčarovala deku i košík se zbytky jídla.
Nakonec ji Rínon chytil za ruce a zavřel oči. Ano, po dnešku jí stoprocentně věřil. Než se nadál, ucítil ten zvláštní pocit beztíže, a když je otevřel, stáli na zatravněné mýtině u Niina domu.
* * * * * *
Překlad a vysvětlivky:
Ai – ach, jo – je to takové trochu neurčité citoslovce
Hecat - zmiz
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
94.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 4 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 21 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
