» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Když osud otvírá jednu bránu, druhou zároveň zavírá."

Victor Hugo

počet přístupů: 2141178

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303496 komentářů :: on-line: 7 ::

:: V mlze bílé šedý stín - část čtvrtá ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Eskir a Anfira

Ekyelka	publikováno: 30.12.2008, 1:24

Překonala jsem samu sebe, své bolavé zápěstí i veškeré nepříjemnosti civilního života, abych vám teď mohla konečně předložit téměř závěrečnou část dávné historie, jíž začalo přátelství čaroděje Eskira a Anfiry z Plamenice. Nuže vraťme se přímo do oné vesnice, utopené hluboko v severních lesích pod Mlžnými horami...


	„Musíme ke kovárně,“ zatahala ho náhle Kaliora za rukáv. Z otcovy zbrojnice mu přinesla, či spíše přitáhla - špičkou přitom vyrývala brázdu v zemi - bastarda v odřené pochvě. Stále se mračila, spíš však vážností situace, než nesouhlasem s jeho účastí v bitvě. „Proč tam?“ tasil meč a na zkoušku jím několikrát promáchl. Perfektně vyvážený. „Paní už před několika lety vyryla do země kolem vesnice ochranný kruh,“ vykročila Kaliora směrem k návsi, „ale v blízkosti kovárny je hodně slabý. Terga používá při kování vlastní kouzla a ta kruh narušují. Upravili jsme v těch místech terén, nastražili pasti a u samotné kovárny vždy čekají zkušení bojovníci.“ Eskir zasunul meč zpátky do pochvy a vykročil za Kaliorou. Cestou se pozorně rozhlížel. Plamenice obklopená mlhou byla podivně tichá, ne však prázdná. Ženy si na předem připravených místech chystaly často i dva, tři dlouhé luky, stejně tak starší dívky. Děti v Kaliořině věku roznášely náruče šípů, nebo je zapichovaly před lučištnice do země, aby byly ihned k dispozici. Neozýval se žádný pláč ani nářek, jak by se dalo v takové situaci očekávat, jen praskot hraničních ohňů a tlumené povely. „Čaroděj?“ přivítala je podsaditá postarší žena v kovářské zástěře. V každé ruce svírala bojové kladivo, za jaké by se nemusel stydět žádný trpasličí náčelník, a dva mohutné černé copy měla na koncích zatížené železnými sponami. Eskir už podobnou ozdobu viděl – ve vlasech ileašských bojovnic. Galdin si zřejmě z bývalého života přinesl víc než jen zlé vzpomínky a prokletí věčného života. „Bojovník,“ zavrtěla Kaliora nesouhlasně hlavou. „Paní ho nezachránila, aby se pro nás tak hloupě obětoval.“ „Jak myslíš, skřítku,“ usmála se kovářka, pak se podívala Eskirovi do očí. „Bojoval jsi už s drakoniány?“ „Jsem z rodu Draků,“ přikývl. „Výborně! Jestli při nás bude stát Vesiana, vyhnou se nám. Pokud ne, tady je tvoje místo!“ ukázala jedním kladivem na malou branku mezi zdí kovárny a sousedního domu. Dřevěná vrátka už zmizela a průchod se zdál volný. Nebýt asi pětimetrového volného prostoru před brankou, za kterým se náhle tyčila napohled neprostupná bílá mlžná stěna, ani by nevěděl, kudy ochranný kruh vede. Takhle jen přimhouřil oči a stejně jako ostatní – stříbrovlasí starci i sotva odrostlí hoši – jen tiše čekal. Dlouho se nic nedělo. Mlha nejen, že dokonale skryla okolní les a případné útočníky, ale také tlumila všechny zvuky. Eskir znovu musel obdivovat výcvik a sebeovládání Plamenických: stáli na svých pozicích, připravení kdykoliv bojovat. Žádná nervozita ani strach, jen klid a soustředění, u mladých skrytá dychtivost. Skutečně jiný svět. Občas se z mlhy ozvalo tiché zapraskání větviček pod tlapami tušených nepřátel, nebo jejich hrdelní cvrlikání, které jim v boji nahrazovalo běžnou štěkanou řeč. Eskir dobře věděl, že jakmile téměř ptačí prozpěvování utichne, dojde k útoku – drakoniáni se semknou a v jednu chvíli zaútočí ze všech stran na nejslabší místo. Tím nejspíš skutečně bude ulička mezi kovárnou a sousedním domem; i bez možnosti využívat magii ji stále cítil. Tady se střetávala přirozená lesní magie, živočišná a tepající, s chladem železa a žárem ohně Teržina kovářského umění. Hodně napjaté místo v magickém předivu, hodně nebezpečné místo. Eskir si náhle uvědomil, že z mlhy slyší stále jednu a tutéž melodii. Zatajil dech a zaposlouchal se do zrádně veselého cvrlikání. Skutečně. Tohle byl jeden hlas! Vzápětí ke kovárně dolehl zlostný výkřik z východního konce vesnice, přímo od Kaliořina domu. „Máma!“ Terga na něj jen kývla hlavou, rty sevřené do úzké čáry, jeden ze starších bojovníků ihned zaujal jeho místo. Eskir v běhu za Kaliorou tasil meč a znovu se marně pokusil dosáhnout na magickou moc, přelévající se všude kolem jako neviditelná polární záře. „Kalioro! Zpátky!“ Arlina stála přímo mezi dvěma ohništi, jejichž plameny pod sílícím náporem drakoniánských zaklínadel už jen skomíraly, a vypouštěla do šedých stínů v mlžné stěně před sebou jeden šíp za druhým. Od ochranné hranice ji dělilo jen deset kroků. Deset příliš krátkých kroků, které určitě nebudou stačit, jak Eskir ihned poznal. Kaliora totiž vběhla do prostoru před matkou, aby ji chránila před náporem prosakujících kleteb vlastní sílou Léčitelky, a zbytková magie se kolem ní stáčela v až nebezpečně těsných zákrutech. Ještě chvíli a nejspíš se ji drakoniánští šamani pokusí ovládnout – nebo uškrtit. „Kalioro!“ Eskir v běhu sklouzl na pravé koleno, přesto do dívenky jemně drcnul. Ani pořádné zatřesení ji však nevyvedlo z tranzu, do kterého samovolně sklouzla. Doširoka rozšířenými zorničkami zírala přímo skrz Eskira, nehybná a na dotek strašidelně studená. Jen její zrychlený dech dával naději, že malá Léčitelka ještě stále žije a bojuje. „Musíme ji dostat pryč!“ zvedl Eskir pohled k Arlině, která nad jeho hlavou ještě vyslala několik posledních šípů do mlžné hradby. Vzápětí však oba pocítili jemné zachvění – ne země nebo vzduchu, ale samotné reality. Něco silnějšího než lesní magie udeřilo do ochranných zaklínadel kolem Plamenice a téměř je prolomilo. „Vezmi ji!“ vyhodil Eskir nehybné Kaliořino tělíčko směrem k její matce, než se ještě stále v pokleku otočil zpět k nehmotné stěně. Mlha se rozplývala, drakoniáni se už nepotřebovali ukrývat před svitem ohňů nebo Měsíce. Bylo jich tolik, že pouhá váha jejich těl by nejspíš stačila k prolomení magické hradby – to nebo síla, skrývající se v jejich temném, syčícím středu. Eskir se dlaněmi opřel o studenou zem. Prvními mrazíky spálená tráva ještě naposledy vydala něco málo své vůně, to pod jeho dotykem povolilo sevření jinovatky. O malou chvíli později se přidala i mnohem zemitější vůně, když začala roztávat i samotná půda. Čaroděj namáhavě dýchal, náhle naskrz propocený zoufalou námahou přinutit tělo, které ještě tak docela neovládal, k nebezpečné proměně. „Lorde čaroději...“ Arlina ještě stále zůstávala na místě, dceru v náruči, místo aby vyhledala úkryt v domě. Copak zešílela? „Běž!“ zaskučel. Konečně překonal aspoň první z mnoha návalů slabosti, způsobených přetrvávajícími účinky Kaliořina lektvaru, ale platil za to neskutečnou bolestí v kostech, které jen velmi neochotně měnily tvar. Příliš krátké svaly se mu začínaly trhat, kůže mu pod oděvem pulzovala zatím jen tušeným ohněm. Eskir v jediném křečovitém záchvěvu zvrátil hlavu k nebi a do nedočkavého skučení drakoniánů zazněl jeho jen částečně lidský výkřik, naplněný bolestí i vztekem. Vzduch kolem něj se viditelně chvěl a tetelil. Částečně za to mohl neustávající nápor útočných zaklínadel drakoniánských šamanů, číhajících za řadami nedočkavých, slabě syčících válečníků, dílem však k nerovnováze magických sil přispíval sám Eskir. Navzdory bolesti, strachu člověka z příliš dokonalé proměny i chybějícím silám pokračoval v tom, co ho mohlo zabít. Rostl, mohutněl. Jeho měnící se tělo bojovalo se sebou samým i s Eskirovou vůlí. Směšně jemnou lidskou kůži nahradily pevné šupiny, křehkou páteř a zranitelný krk pokryly pásy ostnů. Nehty se změnily v drápy, schopné servat kámen z kostí planety, hluboko v nitru nově zrozené bytosti zahořel divoký, neuhasitelný plamen. Cáry šatů, poslední vzpomínka na člověka Eskira, vzplály a proměnily se v popel, jediným rázným pohybem setřesený do rozryté břečky, v niž se proměnila předtím zmrzlá půda pod tlapami toho, před nímž dokonce i drakoniáni na několik okamžiků v úctě a strachu zmlkli. Nebevládce se spokojeně protáhl, křídla doširoka propnutá, a setřásl ze sebe poslední částečky popela. Konečně! Zhluboka nabral studený vzduch do plic, na okamžik zadržel dech a vzápětí poprvé po mnoha letech ze sebe vychrlil mohutný plamen. Taková úleva! O čenich mu zavadil nečekaný závan libé vůně. Maso, čerstvě propečené a z části ještě krvavé, hýbající se! Nebevládce se zaujetím upřel jantarově žhnoucí oči do mlhy, která pro něj nebyla nic než slabým oparem kolem jasně pulzujících těl. Z hrdla se mu vydralo spokojené zahřmění. Tolik masa a tak chtivého překročit magickou hranici jemu přímo pod tlamu! Eskir čaroděj, ukrytý v samém koutku dračí mysli, si jen trpně povzdechl. Příliš dlouho se kontroloval, když den za dnem odkládat během všech těch předešlých let tuhle proměnu. Nebevládce teď s nadšeným zařváním vpadl jako přerostlá kočka přímo do největšího chumlu drakoniánů, bez ohledu na ochrannou hradbu, stále ještě zaklínající šamany i sílu, která se ukrývala kdesi za hlavní části útočící armády. Drak trhal, drtil, zabíjel a rval, pálil, žvýkal a občas některého ještěra prostě zavalil, čistě jen z dětinské radosti z nečekaně nabyté svobody. Jen tak něco ho nezastaví, ani neusměrní. Příliv drakoniánů však neustával, právě naopak. Jako by s příchodem Nebevládce zapomněli na svůj původní úmysl pobít a sežrat vše živé v Plamenici. Opouštěli svá místa podél vytyčené hranice a vrhali se ze tří stran na draka, který běsnil v jejich středu. Zezadu ho chránily střely pohotových lučištnic, přivolaných Arlininým křikem, plameničtí muži se brzy přidali ke krvavé čistce svými meči a sekerami. Dlouhý, vysilující boj se za svítání začal postupně projevovat i na Nebevládci. Dva ještěři už ho stačili bolestivě kousnout do ocasu a nosné kosti levého křídla, šamanská zaklínadla narážela do stěny v jeho mysli stále razantněji jako šílené masařky s cílem probít se dovnitř a ovládnout. Prvotní nadšení, které draka pohánělo po většinu noci, teď vystřídal čistý pud sebezáchovy – a vztek. Zatím slabý, ale vydatně živený a rostoucí vztek, že ty skřehotající bestie, smrdící špatnou magií a shnilým masem, ještě neodtáhly. Táhlé zavytí na okamžik přerušilo hluk boje. Vzápětí mu obyvatelé Plamenice odpověděli hlasitým křikem, ve kterém zaznívala radost i úleva. Paní se svou smečkou je tady! Nebevládce se prudce ohnal ocasem po nejbližší skupince drakoniánů, jinou pokropil ohnivým plivancem, protlačeným skrz zaťaté zuby, aby se znásobil rozptyl hořících kapek. Jakmile si takhle vyčistil nejmenší možný prostor, nutný pro uvolnění křídel, kolmo vzhůru vzlétl. Jedno, dvě máchnutí křídly, aby se dostal do výšky, kam nepřátelé nedoskočili, a zvědavě se rozhlédl. Mezi kmeny stromů se ještě válely poslední zbytky mlhy, té přirozené, co se objevila před svítáním. V ní se míhaly štíhlé šedé stíny, nesoucí smrt ještěrčím šamanům, příliš soustředěným na boj kolem Nebevládce i na draka samotného. Pach mokré lesní půdy ještě zesílil, přestože se to zdálo téměř nemožné, pak o něco ustoupil, vystřídaný přívalem čerstvé zelené krve. Z temnoty lesa se vynořili obrovští vlci a řádili mezi drakoniány se stejným zápalem, jako prve Nebevládce. Ještě něco však lovilo a zabíjelo spolu s vlky. Nebevládce vystoupal až nad nejvyšší stromy, aby se zbavil nepříjemného svědění magie na kůži, zároveň se však chtěl porozhlédnout po tom neznámém. Neznámém? Citlivý čich odhalil mezi mnoha přítomnost čehosi blízkého, ani lidského, ani nelidského. Cizího a přesto známého. Smích nerei všude okolo. Tlukot srdce v dvojím rytmu, kontrapunkt k jeho vlastnímu bušení. Vůně kapradiní, uschlého mechu, deště a větru. Proměna přišla zatraceně nečekaně. Stěží se dokázal snést nad rozbahněné prostranství před Galdionovým domem; na zem už dopadl ve zcela lidské podobě, opět jako Eskir. Chlad listopadového rána a tlumená, odeznívající bolest, provázející tuhle bleskovou metamorfózu, se mu zakously do útrob, až se svezl na kolena s hlavou opřenou o zemi. Chvíli jen nehybně lapal po dechu. Co se to stalo? „Vítej zpět mezi lidmi, Jantarový.“ „Měl jsem vědět, že v tom máš prsty zrovna ty!“ vydechl prudce, schoulený jako mládě a hlavu ještě stále skloněnou ke kolenům. „Kdo jiný se odváží takhle zasahovat do přirozenosti živých bytostí, než Vesiana?“ Pomalu se narovnal, když mu kdosi přehodil přes nahá záda plášť z hrubé vlny. Podle drobných dlaní na ramenou a jemné vůně vyčiněné kůže poznal Arlinu. Lesní bohyně stála dva kroky od něj, oděná do hnědavého brnění, na rtech pobavený úšklebek: „Kdo jiný by byl tak neopatrný, aby riskoval proměnu i s Gironovými lektvary v žilách, než můj milovaný Eskir?“ Kývnutím hlavy přijal její skrytou výčitku, dalším krátkým pohybem hlavy ji pozdravil: „Bohyně.“ „Čaroději.“ Znali se příliš dlouho a jeden druhému zachránili život, existenci i pověst víckrát, než si oba pamatovali, navíc jejich síly, byť odlišné, byly přibližně vyrovnané. I proto na sebe nedokázali pohlížet jako na téměř všemocnou bohyni a polovičního člověka – o to větší překvapení a zmatek jejich chování vyvolalo mezi plamenickými. Galdin dokonce v první chvíli pozvedl kus silné větve, která mu v závěru bitvy posloužila jako zbraň místo ztraceného meče, snad aby Eskira potrestal za rouhavé chování k všemocné Vesianě. Zabránila mu v tom jen vzpomínka na čaroděje, měnícího se ve zlatého draka, a především pobavený úsměv ve tváři samotné bohyně. „Jsi stejně tvrdohlavý jako tví předci, Eskire,“ pohnula se teď Vesiana směrem ke starému příteli, aby mu pomohla na nohy. Během jediného kroku se její brnění proměnilo zpět ve svěže zelené šaty, zdobené svlačcem a drobnými kvítky agelasu, na ramenou plášť z mladého dubového listí. „Ta nerozvážná proměna tě mohla zabít. A jak bych jí pak vysvětlila, že jsem na tebe nedala pozor?“ sykla mu do ucha, než se společně narovnali. „Jí?“ hlesl překvapeně. Vesiana však už jen mlčky přikývla, pohled upřený kamsi za jeho rameno, náhle průsvitná a rozplývající se přesně jako poslední zbytky mlhy mezi stromy. Eskir se otočil. Přes bojiště, poseté roztrhanými a spálenými těly drakoniánů, postupně přicházeli obrovští vlci. Tři, pět, devět zvířat, každé sahající Galdinovi minimálně k pasu. Šedí, načernalí i s oříškově zabarvenou kožešinou, teď potřísněnou blátem i zelenou krví. Obrovské šelmy se klidně nechávaly hladit menšími dětmi, které jim vyběhly naproti, jeden černý vlk dokonce na chvíli zastavil, aby se mu dva nebojácní caparti mohli vyškrábat na hřbet a zpět do vesnice dojet jako bohatýři na koni. „Naše Paní,“ pronesl kdosi v Eskirově blízkosti potichu, v hlase úctu srovnatelnou s tou, jaké se od vesničanů dostávalo i Vesianě. Stíny vysokých stromů ji ještě stále ukrývaly v šeru, když pomalu kráčela za svými vlky. Její krok byl pružný, jakoby kočičí, stejně tak ostře zelený pohled přimhouřených očí, jakmile vstoupila na volné prostranství mezi lesem a vsí. Opatrně našlapovala bosýma nohama mezi těly, spíš kvůli ostrým úlomkům kostí a větví, než že by se štítila mrtvol nebo holé půdy. Rychlý pohled do tváří několika mužů Eskira ujistil, že ho nešálí zrak – a že pro místní není nic neobvyklého vidět Paní zcela nahou, pokrytou jen šílenou změtí cákanců bahna a zelené krve. Šlo snad o Vesianinu sestru? „Vítej, Paní!“ uklonil se Galdin, jakmile došla až téměř k hranici vesnice, a s ním i všichni ostatní. Zaskočený Eskir mezi nimi čněl výš, než mu v tu chvíli bylo příjemné. „Nějaké ztráty?“ nespouštěla z něj mladá černovlasá žena oči. „Kaliora se ještě neprobrala, Paní. Chránila matku před zaklínadly a...“ „Z toho se vyspí, Galdine. Už zase neodhadla protivníkovu sílu a vyčerpala se. Stejně jako loni.“ Nevěnovala pozornost úlevě, která se objevila Sekerníkovi ve tváři, ani Arlininým slzám. Stále hleděla na Eskira – svým podivným způsobem, který čaroděj nedokázal přesně definovat, ho zkoumala, dotýkala se, pátrala. Cítil ji v sobě, ve své podstatě, jak se zlehka dotýká jeho opět klidného dračího strážce a něžným pohlazením ho uspává. Jak zkoumá čerstvě zahojenou ránu v hrudi i těch pár nových šrámů, způsobených primitivními kostěnými zbraněmi drakoniánů. „Nejsi zase až tak nepoužitelný, na mrtvého čaroděje,“ pronesla nakonec s notnou dávkou sarkasmu. „Snažil jsem se,“ přikývl. „Čaroděj a čestný? Svět se za posledních dvacet let musel změnit víc, než jsem se obávala,“ nakrčila nos. „Ale budiž. Máš-li čím zaplatit... Kaliora je už příliš silná. Potřebuje léčitelský výcvik. Dokážeš ji dostat do školy v Goridimionu, i přes její nízký věk?“ „Paní!“ nadechla se v tu chvíli k protestům Arlina – na rozdíl od zbytku vesnice ona a Galdin zůstali stát opodál a nevrátili se do svého domu, aby dvojici nechali o samotě. Pochopitelně proto všechno slyšeli. „Už jsme to probírali mnohokrát, Arlino. Ona potřebuje výcvik a ten jí nikdo z nás nedá, ne dostatečný,“ ohlédla se teď Paní na mladou matku. „Dnes jsme drakoniány odrazili. Co když zítra přijdou zase, nebo za týden, za měsíc, když budu se smečkou příliš daleko, abych dorazila včas? Kaliora vás všechny příliš miluje; snažila by se útok zastavit stejně jako dnes. Vyčerpala by se a zemřela. To chceš?“ „Ne!“ zašeptala Arlina se skloněnou hlavou, ukrytá před úsečnými slovy své Paní v manželově náruči. „Jen... je to ještě dítě!“ „Postarám se o ni. Citadela mi dluží nejednu službu, takže se mistři jistě neodváží nic namítat, když bude Kaliora bydlet v mém domě,“ ozval se Eskir rychle. Vysloužil si tím nejen Arlinin plachý úsměv a Galdinovo zdráhavé přikývnutí, ale především další záblesk zeleného ohně v pohledu Paní. „Ty že se budeš starat o malé děvčátko?!“ „Já, moje kuchařka, majordomus a psí smečka. Navíc nevidím důvod, proč by Arlina nemohla odejít do Goridimionu s námi, aspoň než si Kaliora zvykne.“ Rychlá výměna poplašených i zamítavých pohledů mezi manželskou dvojicí a Paní mu byla odpovědí – v Plamenici nebylo nic jednoduchého a každý tady měl své tajemství, dokonce i nevinně vyhlížející Arlina. „Tak na ni dohlédni ty,“ přiklusal k nim náhle jeden z šedočerných vlků a způsobně se usadil na zadní kousek od Paní. „Stejně bys také musela brzy odejít. Dnes drakoniáni zaútočili kvůli Kalioře, zítra si třeba přijdou pro tebe. Sama to víš nejlépe.“ Nečekané odhalení rozhodně nebylo Paní po chuti, naopak. Zatvářila se, jako by kousla do šťovíku, vzápětí se jí v očích opět rozhořely jedovatě zelené plamínky, až se vlk se zakňučením přikrčil. „S Gironem jste to přeci probírali už tolikrát!“ „Mlčenlivý, měl by sis vzpomenout, proč jsi své jméno dostal!“ „Je to pravda, Paní? Skutečně bys byla ochotna opatrovat Kalioru?“ vzpamatovala se však Arlina. Bez ohledu na okolnosti byla především matka a chtěla své dítě za každou cenu ochránit, přestože to dítě ovládalo mnohem větší moc, než většina vycvičených Léčitelů v Goridionském království. „Můj dům je ti plně k dispozici, Paní,“ využil Eskir toho, že se na něj zrovna nedívala, a vysekl jí dokonalou poklonu. Začínal se mu líbit její sarkasmus a dráždilo ho její tajemství, ta skrytá síla, která vzdorovala jeho vůli nechat se poznat. Paní se ještě chvíli mračila, než jedinkrát prudce přikývla. Očividně ji to stálo mnoho přemáhání, proto si Eskir odpustil všechny poznámky a pouze tiše sklonil hlavu stejně jako Galdin a Arlina, když Paní o krok ustoupila směrem k blízkému lesu. Opět se vrátí, až nastane čas se rozloučit s Plamenicí.


celkové hodnocení autora: 98.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 5		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: [ - ]		tisk příspěvku

počet komentářů: 7		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 11		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Annún	29.01.2009, 19:08:15

Báječné, napínavé, dobrodužné, akční. JIž se těším na další díl. Moc se mi to líbilo, hlavně ta přeměna Eskira v Nebevládce. Super. Za jedna. :-)

Kaunaz Isa	30.12.2008, 15:10:39

Vesnice každoročně odolávající útoku drakoniánů tak trošku zastínila všechny postavy. Při druhém čtení jsem přemýšlel, co všechno by se s takovou vesnicí dalo udělat... Přiznám se, že některé mé nápady byly jednoduše naivní. Jinak, povídka je srozumitelná, poutavá a skoro jako ti vlci. Od někoho se nechá pohladit, někoho kousne. A každému něco předá, což je myslím to, o co jde nám všem. Jestli mohu však něco vytknout, pak je to úroveň autorky. Mám dojem, že s takovou totiž neukojím svou touhu najít v jejích textech jiné chyby krom překlepů a chybějících písmenek. Inu, taky dobře.


ze dne 30.12.2008, 22:25:19
Ekyelka: Tsss... Zkus taky vzlétnout, jodide :) Nahoře je místa dost a krásně se tady protahují křídla. Jenom se nebát - ani vlastních pochyb ne. :)

Tracy Harper	30.12.2008, 12:58:07

Tyjo, kolik dílů to ještě bude mít? :D Už se těším na další :) Jinak, Šíma má pravdu, :)


ze dne 30.12.2008, 22:25:45
Ekyelka: Už jenom jeden, poslední, drobný. Skutečně závěrečný. Slibuji. :)

Šíma	30.12.2008, 12:49:00

Není to špatné... Je to takové "fantazijně ekyelkovské"! Hezký den přeji... ;-) P.S. Ještě štěstí, že za tímto skutečným světem jsou i jiné světy a je jich tolik, kolik je v nás fantazie, která je bezbřehá! Co člověk, to jiné sny, to jiné vidění světa... Musel jsem se nad tím zamyslet, škoda jen, že ne každý je schopen převézt svůj snový svět do reálné podoby na papíře... Jednička!


ze dne 30.12.2008, 22:29:14
Ekyelka: Ups... Šímo, to skoro zní jako pomlaskávání gourmeta nad nějakou lahůdkou s podtitulem "není to špatné, vůbec ne, ale tenhle šéfkuchař vaří i jinačí lahůdky!" Asi se budu muset polepšit. :)