obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Nic nezničí lásku tak jako ženin smysl pro humor."
Oscar Wilde
obr
obr počet přístupů: 2915295 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389845 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Na vlčí stezce ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Z Rychlovek na SASPI
 redaktor Šíma publikováno: 08.02.2009, 6:28  
Tato povídka byla původně „Rychlovkou“, tedy příběhem na pokračování ve "vánočním rychlovkovém maratonu". Jak se mi to podařilo budete muset posoudit sami! Názvy kapitol jsou také jednotlivými tématy tohoto maratonu... Zda se mi je podařilo dodržet, to je ve hvězdách! Šotkům zdar... ;-)
 

**Kapitola první – Vločková kaše**

      Seděl na kameni nedaleko ohniště a z hliněné misky hltal ještě horkou vločkovou kaši. Hltal bylo slabé slovo, připadal si jak vlk, který neměl už celý měsíc nic teplého v břiše a tak se jen s kňučením toulal po zasněžené krajině a marně hledal něco na zub. Oheň vesele praskal a alespoň na malou chvíli vytvářel milou iluzi poklidného domova. Muž se zadíval do ohně a na malou chvíli přestal jíst.

      „Je to kurva!“ řekl mu jeho parťák, který míchal svou dávku kaše a soustředěně do ní foukal, aby se dala jíst a on si nespálil rty i jazyk. Už tak měl ústa rozpukaná mrazem a nedostatkem čerstvého jídla. Zeleninu ani ovoce už nejedli nějaký ten týden a chudá strava se pomalu podepisovala na jejich zdraví. Kdesi zavyl osamělý vlk. Noc byla tichá, vítr takřka nefoukal a hvězdy na bezmračném nebi tiše zářily.

      „Nemluv tak o ní!“ zamračil se druhý muž a hodil prázdnou misku i s lžičkou ke svému báglu. V kotlíku nad ohněm pobublával zbytek kaše. „Budeš ještě?“

      „No, myslel jsem, že si ještě dám, ale když jsem tě viděl, jak to do sebe láduješ, měl jsem strach, zda toho bude dost pro oba!“ pokrčil rameny muž, který ještě ani neochutnal, co oba v tuto mrazivou noc uvařili.

      Oba byli dávní přátele, ale také byli jako oheň a voda. Nikdy nemohli být déle spolu, ale také nemohli být bez sebe. Zdálo se, že jejich minulá dobrodružství je přes jejich opačné charaktery dokonale stmelila, nehledě na to, že si každý z nich střežil své vlastní teritorium a nepouštěl toho druhého příliš k sobě. Sedli u ohně pod širým nebem v zasněžené krajině a naslouchali zvukům noci. Jeden z nich byl vysoký a štíhlý a druhý o něco menší, avšak o to kulatější, ne však zase tolik, aby mu tento fakt jakkoliv snižoval kondici.

      „Říkal jsem ti, že ti uteče!“ řekl dlouhán svému společníkovi. „Jsi jako zvíře! Jíš jako zvíře, žiješ jako zvíře a miluješ se jako zvíře! Divím se, žes ji nenatrhl...“

      „Běž do háje!“ mávl tlouštík rukou. „Nejsem prase...“

      „Ne, to nejsi!“ pokrčil dlouhán znovu rameny a dal se do jídla, když usoudil, že je kaše dostatečně teplá, avšak ne tolik, aby se o ní popálil. „Jsi jako nenasytný vlk...“

      „Věděla do čeho jde!“ zavrčel tlouštík.

      „Tak proč ti utekla?“

      „Proč? Třeba si našla někoho lepšího...“

      „Neviděl jsem, že by se o ní zajímal někdo jiný... Každý z tebe totiž má strach a nikdo se neodvažuje ti vstoupit do cesty!“

      „Až na tebe...“ pousmál se tlouštík. „Já vím, že nejsem to, na co vypadám... Ale jsem už takový!“

      „To ti nikdo nebere!“ souhlasil dlouhán a hlasitě zamlaskal.

      „Ještě řekni, žes nepobral něco z mých manýrů...“ rozesmál se tlouštík a přiložil několik větví do ohně, aby neuhasl. Jedno vlčí zavolání stíhalo druhé. Zdálo se, že vlci na něco narazili a houfují se do smečky. Ze stopařů se stávají lovci. Něco nebylo v pořádku. Buď narazili na nějaký zbloudilí kus vysoké, nebo na něco jiného. Třeba na člověka, který se samotný prodírá hlubokým sněhem a oproti vlkům, kteří mají o dvě nohy navíc a jsou mnohem lehčí, nemá šanci uniknout.

      „Myslíš, že ji našli?“ zamyslel se dlouhán.

      „Vlci?“ zamračil se tlouštík a zkontroloval svou opakovačku s dlouhou hlavní. „Možná...“

      „Ty bys ji klidně nechal sežrat vlkům?“ zděsil se dlouhán. „Takového tě neznám... Co ti provedla?“

      „To je dlouhá historie...“ mávl rukou jeho parťák. „Jdu nalámat nějaké chvojí, abychom si pod nejbližším stromem postavili útočiště. Oplácám jej sněhem a kolem natáhnu provaz z prázdnými plechovkami... Co kdybychom měli nějakou nezvanou návštěvu?“

      „Jo, opatrnosti není nikdy dost!“ souhlasil dlouhán. „Nedáš si ještě té kaše, je vážně dobrá...“

      „Sundáme ji z ohně, než se nám připálí... Jo, možná si pak ještě dám pokud nebude studená, protože pak ztvrdne jako kámen a bude se hodit leda tak k přikusování během denního pochodu...“ zabručel tlouštík. „Málem bych zapomněl...“

      „Na co?“ přestal dlouhán překvapeně jíst.

      „Díky, žes mi píchnul, vážím si toho!“

      „Rádo se stalo!“ usmál se dlouhán a šťouchl svého společníka lžící do břicha. „Od čeho jsou přátelé?“

**Kapitola druhá – Němý zvoneček**

      Ráno bylo překvapivě tiché. Vichr byl zalezlý někde mezi vrcholy několikatisícových velikánů a sem dolů do údolí s jehličnatými stromy, zamrzlými jezery a potoky nezavítal už nějaký ten den. Počasí bylo nepředvídatelné a oběma mužům se zdálo, že se něco chystá. Vyšli ze své stromové chajdy, aby se pokochali pohledem na sluncem ozářenou krajinu, která měla nyní docela jinou atmosféru, než v noci, kdy na obloze blikaly hvězdy a Měsíc se zvědavě prošel po nebeské báni.

      „Dobré ráno!“ popřál dlouhán svému kamarádovi. „Jak ses vyspal?“

      „Skoro jsem nezamhouřil oko...“ pokrčil tlusťoch rameny. „To víš, starosti...“

      „Slyšel jsem!“ zazubil se dlouhán. „Celou noc jsi řezal dřevo!“

      „No dovol?“ ohradil se tlouštík. „Je hezky... Nějak dlouho je podezřele hezky, sice mrzne, ale vítr nefouká a nesněží... Jen aby něco nepřišlo!“

      „Jo, bouře nám tu ještě scházela!“ souhlasil dlouhán a šel kontrolovat perimetr. Zdálo se, že v okolí jejich ležení nebylo živé duše. Na sněhu nebyly vidět žádné stopy a celou noc, mimo chrápání svého společníka neslyšel žádné řinčení poplašného zvonce v podobě prázdných plechovek od fazolí a jiných potravin. Dlouhánovi se toto konzervované jídlo začínalo pomalu zajídat.

      „Co tichý zvoneček?“ zeptal se jej tlusťoch.

      „V noci jsem nic neslyšel!“ řekl mu dlouhán. „Jsme tu sami... Kam se poděli ti vlci?“

      „Třeba něco ulovili a teď někde tráví v závěji svou kořist!“ zamračil se.

      „Myslíš na ni?“ zeptal se jej dlouhán.

      „Určitě ji nedostali!“ řekl mu tlouštík tajemně. „Víš, že nešla sama, určitě šel s ní...“

      „Ten mladý vousatý?“ zapochyboval. „Zdálo se mi, že se o ní zajímá někdo úplně jiný!“

      „Poslední měsíce mě chtěla nasrat a tak si hrála na kurvu a šla s kde kým...“ odplivl si tlouštík. „Kdybych ji neměl tolik rád...“

      „Zabil bys ji?“ zůstal dlouhán překvapivě stát s pohledem upřeným na svého přítele.

      „A ty ne, kdyby ti to udělala ta tvoje?“

      „Umřela minulou zimu na zápal plic... Neříkal jsem ti to?“ zamračil se dlouhán.

      „Promiň, asi jsem zapomněl... Je mi to líto! Omlouvám se!“ plácl jej tlusťoch do ramene. „Jsem starý blázen... Nemyslí mi to, vím jak jsi ji měl rád! Takové ženy člověk často nenajde...“

      „To je pravda...“ přikývl dlouhán. „Co uděláme?“

      „Tenhle přístřešek bude náš hlavní stan. Nasadíme si sněžnice a projdeme se po okolí...“

      „Nezajistíme zásoby a proviant?“ zamyslel se dlouhán. „Medvěda jsem už dlouho neviděl, ale nebylo by špatné všechno vytáhnout na strom a řádně přivázat, jinak se také staneme potravou pro divou zvěř...“

      „Máš pravdu...“ souhlasil tlouštík. Do půl hodiny byli připraveni k odchodu. Všechny své zásoby a nepotřebné vybavení vytáhli pomoci lan na strom, pod kterým spali a provazy pečlivě přivázali o dolní větve. Pak ještě zamaskovali svůj přístřešek, aby vypadal co nejpřirozeněji a vydali se obhlédnout okolní krajinu.

      „Pořád mi nejdou do hlavy ti vlci...“ zamyslel se dlouhán. „Kde jsou?“

      „Bůh ví?“ pokrčil tlouštík rameny. „Bojím se ještě jednoho...“

      „Myslíš lovce? Pytláky? Nebo zloděje? Jasně, proslýchá se, že se v této oblasti ztrácejí lidé i se svými věcmi, jako by se po nich zem slehla...“ řekl mu dlouhán a přidal do kroku. Čas od času se zastavil, aby si k očím přiložil starý armádní triedr.

      „Tak co, vidíš něco?“

      „Ne,“ řekl dlouhán vážným hlasem. Žádné stopy, natož nějaký pohyb, vypadá to, že naši milí čtyřnozí společníci jsou dál, než jsme čekali...“

      „Dobře, obejdeme to a pak se někam podíváme...“ zamyslel se tlouštík.

      „Ty myslíš toho zlatokopa? Ale on přeci bydlí daleko na západ odtud... Než tam dojdeme bude tma a nestačíme se vrátit...“ zamračil se dlouhán.

      „Kde pak!“ zavrtěl tlouštík hlavou. „Prý se přestěhoval do vedlejšího údolí hned za tím hřebenem!“

      Dlouhán se díval na místo, kam tlouštík ukazoval rukou. Starostlivě si obhlédl oblohu a zamyslel se. Pak znovu pokrčil rameny a do oběda nepromluvil ani slovo. Myslel na to, koho ti vlci dostihli, pokud se jim lov skutečně podařil. Již od rána měli oba na tváři brýle proti slunci, protože v záři jeho odlesků na sněhové pokrývce by dozajista začali trpět sněžnou slepotou. Na některých místech dokonce začal tát pod slunečními paprsky sníh, přestože se teplota pohybovala něco málo pod bodem mrazu.

      „To počasí mě vážně štve!“ řekl dlouhán tlouštíkovi, když se na čas zastavili u malého potoka, který byl napůl zmrzlý a jen jeho dravost nedovolovala ledu, aby si jej vzal celý.

      „Ne, že tam spadneš, voda bude ledová!“ zakřenil se tlouštík. „Zítra bude ještě hezky, uvidíš!“

      „Vážně se chceš vydat za tím zlatokopem?“ zamračil se dlouhán. „Kde má tu chatu?“

      „Kus odtud...“

      „Jak to, že jsme jej ještě neviděli?“ zeptal se jej dlouhán.

      „To nevím...“ zarazil se jeho společník.

      „Co když právě jeho dostali ti vlci?“

      „Nesmysl!“ řekl mu tlouštík a začal si balit věci. „Půjdeme?“

      „Půjdeme...“ souhlasil dlouhán. „Ale stejně, co když nestačil ani vystřelit?“

      „Co když tu nejsme sami?“ zeptal se jej tlouštík znenadání a chvíli se díval na nic nechápajícího společníka.

      „Cože?“

      „Já vím, že jsme nikde neviděli žádné známky lidské činnosti, ani zvířecí stopy, ale mám takový divný pocit, že nás už dlouho někdo sleduje...“

      „Indiáni!“ rozesmál se dlouhán. „Žijí přeci v té rezervaci pět dní odtud!“

      „Ale to neznamená, že se nemohou pohybovat po kraji navzdory všem zákazům...“

      „Myslíš, že znovu vykopali válečnou sekeru? Armáda...“

      „Armáda je daleko... Je zima a ještě nějaký měsíc potrvá...“ řekl mu tlouštík. „Zkontroluj si pušku! Pro jistotu...“

      „Indiáni vlky neloví...“ zamračil se dlouhán. „Ledaže...“

      „By měli hlad!“ doplnil jej tlouštík. „A hlad znamená nemoci a smrt!“

      „Měls ji nechat jít...“ řekl mu dlouhán.

      „Miloval jsem ji!“ oponoval jeho společník. „Ty bys nechal svou ženu jít s někým jiným?“

      „Má žena zemřela a vzal si jí všemohoucí, s tím se nedalo nic dělat!“

      „To ano, ale kdyby odešla ze své svobodné vůle s někým jiným?“

      „To nevím!“ zamyslel se.

      Nastala chvíle ticha. Slunce bylo právě na nejvyšším bodě své dráhy a den se překulil do své druhé poloviny. Pokud chtějí do tmy být ve svém ležení, měli by sebou hodit. Možná však tlouštík počítal s tím, že zůstanou na noc u zlatokopa.

      „Ty chceš na noc přespat u něj, že je to tak?“ zeptal se dlouhán svého přítele. „Ale co když nebude doma, nebo tam vůbec nebude?“

      „Pak se vrátíme do našeho ležení...“ řekl mu tlouštík. „Času máme dost!“

      „Jen aby!“ řekl mu dlouhán a vydal se svižným krokem za mužem, který byl ještě nevyzpytatelnější, než zdejší příroda. „Já se z tebe jednou zblázním, víš to?“

      „Jednou určitě!“ zachrochtal muž souhlasně, aby za hodinu stáli na nízkém hřebeni a hleděli do dalšího táhlého údolí. „Někde by tu měla stát jeho chata...“

      „Není tady po ní ani stopy!“ řekl mu dlouhán, když chvíli sledoval údolí dalekohledem. „Počkat... Támhle vidím stopy kouře...“

      „Indiáni?“

      „Ne, zdá se, že to vychází z komína... Jak moc je tvůj přítel pohostinný?“ zeptal se dlouhán tlouštíka a ten jen tiše vyrazil po svahu dolů. Za další hodinu byli na dohled od srubu, který stál mezi vzrostlými jedlemi a nesl určité známky zchátralosti, jako by jej jeho majitel nestačil přes léto opravit. Když se zastavili na dobrých sto metrů od chaty, otevřely se dveře a vzduchem třeskl výstřel.

      „Co tu chcete?“ ozvalo se. „Jste lovci? Obchodníci? Nic nemám a nic nechci!“

      „Jsme přátelé!“ zakřičel na něj tlouštík. „Jste John Osborne?“

      „Ne, jsem jeho bratranec, John je už půl roku po smrti!“ zakřičel na ně muž ze dveří. „Ale pokud jste vážně jeho přátelé... Pojďte dál!“

**Kapitola třetí – Potrhané krajkoví**

      Tlouštík i dlouhán se rozhlíželi po jediné místnosti s krbem a nezmohli se na slovo. Vousatý hostitel jim beze slova nabídl kus suchého chleba a nějaké uzené maso. Namísto vody nalil do hliněných hrnků kořalku a pak se posadil ke nahrubo zbitému stolu. Muži mlčky pojedli a vypadalo to, že si každý z nich tříbí myšlenky.

      „Jak se to stalo?“ zeptal se tlouštík vousatého muže.

      „Co?“

      „Jak zemřel?“

      „Spadl na něj strom, nedával si pozor...“ řekl mu jejich hostitel. „Byl jsem u toho, když se to stalo... Přišli jsme... Já a ještě několik mužů jsme se vydali do zdejšího kraje, abychom pochytali nějaké ty zajíce na zimu... Cestou jsme se zastavili u mého bratrance! Byl to vážně dobrý chlap, ale minulou zimu jej poranil medvěd a jemu se to zranění ani pořádně nezahojilo...“

      „Medvěd?“ zamyslel se dlouhán.

      „Jo, medvěd, ještě jste neviděl žádného medvěda?“ zeptal se jej vousáč a zabodl do dlouhána svá pichlavá, avšak dobromyslná očka. „Dokáže během několika vteřin zabít každého, kdo jej vyruší a ohrozí na životě. Pokud nemáte opravdu dobrou mušku, nezbývá, než se mu klidit z cesty!“

      „Medvěda jsem už viděl mnohokrát!“ řekl mu dlouhán. „Ale za poslední dvě, nebo tři zimy se ve zdejším kraji neukázali, jako by je něco odtud vyhnalo! Jen vlci...“

      „Když jsme u těch vlků...“ přerušil jej jejich hostitel. „Včera v noci jsem slyšel, že se zase k něčemu houfují... Takovou zimu už dlouho nepamatuju a každá zvěř, která má rozum a všech pět pohromadě si udělá zásoby a nevyleze z brlohu, nebo hnízda...“

      „Neviděl jste tu ještě nějaké jiné...“ zeptal se ho tlouštík.

      „Myslíte lidi?“ zarazil se vousáč. „No, asi před třemi dny, možná před týdnem tudy šli dva lidé... Muž a žena... Měli namířeno kamsi na sever, ale kdo ví, kam vůbec šli...“

      „Muž a žena?“

      „Ano, zdála se mi trochu mladá na takovou cestu a on už byl malinko starší... Však víte, jak to myslím... Pro ní... Proč se ptáte?“

      „No...“ začal dlouhán.

      „Jak ta žena vypadala?“

      „Jak?“ zamyslel se vousatý muž. „No jak... Jako ženská... Jo, počkejte, chybělo jí jedno oko a to druhé měla modrý jako obloha!“

      „Zatraceně!“ bouchl dlouhán do stolu.

      „O co tu jde?“

      „Byla to má žena a podle všeho utekla s tím chlapem!“ řekl mu tlouštík.

      „A do prkénka dubového!“ zarazil se jejich vousatý hostitel. „To jako vážně... Zdrhla?“

      „Jo!“ souhlasil tlouštík.

      „No, jestli ti vlci neulovili žádnou zvěř, pak mohli dostat je...“ zamyslel se vousatý muž. „Protože oni dohromady neměli žádné zbraně. Ta žena... Vaše žena, jak říkáte měla u sebe krátký revolver a ten muž měl nějakou obstarožní zadovku!“

      „Já ho zabiju!“ sýkl tlouštík. „Zabiju je oba!“

      „No, ale stát se mohlo všelicos!“ pokrčil vousáč rameny. „Můžeme se jít podívat k velké řece a před tím se poklonit památce mého bratrance...“

      „Půjdeme!“ souhlasil tlouštík.

      „A ještě jedna věc...“ řekl jim vousáč. „Tohle jsem našel kus odtud, směrem k tý řece...“

      „Co to je?“ zeptal se dlouhán, když jeho zrak spočinul na kusu bílé látky s krajkovím. „Vypadá to jako...“

      „Potrhané krajkoví...“ souhlasil tlouštík. „Noční košile, nebo spodnička...“

      „Je její?“ zeptal se dlouhán svého společníka.

      „Jak to mám vědět?“ zvedl tlouštík obě ruce nad hlavu. „Třeba už i vlci nosí šaty, kdo ví?“

**Kapitola čtvrtá – Rampouchopád**

      Cestou k řece nenarazili na žádné zvířecí ani lidské stopy. Nebe na severozápadě se začalo podezřele zatahovat. Vítr se znovu přihnal do údolí a slibovaná změna počasí se zvolna hlásila o svá práva. Oba muži v kožiších, sněžnicemi na nohou a nachystanými zbraněmi v rukou tiše šlapali za svým průvodcem k velké řece, která rozdělovala toto skalnaté pohoří na dvě části. Ani zima ji nedokázala zadržet a tak tato veliká řeka nikdy zcela nezamrzala a jen z části mizela a tu se zase objevovala zpoza ledový příkrov. Běda tomu, kdo by do ní spadl.

      „Tady to je: Velká medvědí řeka!“ ukázal jim vousáč napůl zmrzlý tok valící se krajinou od jednoho konce hor, k druhému. Prořezával se jednotlivými údolími a opouštěl tuto krajinu plnou kamení, skal a napadaného sněhu. Jedinými společníky jim byly jehličnaté stromy různých druhů, které se nezúčastněně kolébaly ve stále sílícím větru.

      „To počasí se mi nelíbí!“ řekl dlouhán ostatním.

      „Jo, vypadá to na pořádnou vánici!“ souhlasil vousáč. „Kde kempujete?“

      „Několik hodin odtud na jih...“ řekl mu tlouštík. „Ale jestli se to sem přižene, nestačíme dojít do ležení a zasype nás to při pochodu!“

      „Žádná zvěř tu už od posledního sněžení nebyla!“ rozpřáhl vousáč ruce. „To je divné!“

      „Vypadá to tak!“ souhlasil dlouhán. „Pokud tudy však ten muž se ženou prošli, museli za sebou nechat nějaké stopy!“

      „Ledaže uměli létat!“ zazubil se vousáč.

      Vydali se až ke břehu říčky skrze řídce porostlou stráň, aby se zastavili s užaslým pohledem na polozamrzlý vodopád, který se řítil k hladině z výše několika desítek metrů. Voda tiše padala k zemi a její řev byl zahlcen kusy ledu a sněhu. Vlastně to vypadalo, jako by ta voda padala ledovým tunelem z útesu až k nim dolů do údolí.

      „Co to je?“ podivil se dlouhán.

      „Rampouchopád!“ usmál se vousáč. „Vodopád... Pro Krista, mladý muži, odkud jste?“

      „Raději už budu mlčet!“ souhlasil dlouhán. Sice měl za sebou už nějaký ten křížek, ale jemu se zdálo, že je jejich průvodce starý jako prorok, avšak má sílu mnoha mladých mužů.

      „Máme společnost!“ ukázal tlusťoch kamsi ke vzdálenějšímu břehu řeky. Na druhé straně spatřili mezi zasněženými balvany a nakloněnými kmeny stromů nějaký podezřelý pohyb.

      „Medvěd?“ zvolal dlouhán. „Tak to je první medvěd...“

      „Po třech zimách, kterého vidíte!“ poklepal jej vousáč po ramenou. „Tak jsem zvědavý, zda se odváží na druhou stranu...“

      „Proč by ne?“ zarazil se tlouštík. „Zvěře je málo a tady má potravu!“

      „Nás?“ zarazil se dlouhán. „Opravdu si myslíte, že přejde řeku? Po ledu?“

      „Není to vyloučené...“ souhlasil vousáč a sundal si z ramene velkorážní pušku. „Možná ti dva, které hledáte také přešli řeku a jsou někde na druhé straně...“

      „Pokud...“ zarazil se znovu dlouhán.

      „Je nesežrali medvědi, nebo vlci!“ přikývl vousáč. „No, být váma, tak tu na toho medvěda nečekám!“

      „Ne, to rozhodně ne!“ řekl tlouštík a otočil se k odchodu. Tu si všiml na jedné z nalomených větví viset cár oblečení, jako by patřil z nějakého kabátu. Krev na něm však nebyla. „Někdo tu byl...“

      „Cos našel?“ vyzvídal dlouhán.

      „Cár látky...“ zamyslel se tlouštík. „Tenhle kus patřil určitě k nějakému oblečení a nevisí tu dlouho...“

      „Kruci!“ vydechl vousáč. „Za námi! Od chaty...“

      Tlouštík s dlouhánem pohlédli směrem, odkud přišli k řece. Mezi stromy stál druhý medvěd a díval se na ně. Zatím jen vyčkával a nedával na sobě nic znát. Nikdo z mužů netušil, zdali zaútočí, či prostě jen odejde. Tiše doufali, že svým počtem budou pro něj dostatečnou hrozbou, aby medvěd na jejich straně řeky odešel, pokud... Pokud ten druhý na opačné straně řeky skutečně nechce přejít po ledu a ten druhý, který se objevil až nyní jim prostě jen odřízl únikovou cestu...

      „No, tak tohle nevypadá dobře!“ řekl vousáč tlouštíkovi. „Jak rychle dovedete běhat?“

      Na vrcholu kus od vodopádu na jejich straně řeky se pohnul další stín. Že by třetí medvěd? Odkdy loví medvědi ve smečkách? Nebo to byl někdo jiný? Něco zasvištělo vzduchem a na nejbližším kmeni stromu u medvěda zadrnčel vystřelený šíp. Muži tiše zírali střídavě na něj i na postavu zabalenou v kožiších a péry na hlavě. Napadla je jediná otázka: Jde o přítele, nebo nepřítele?

      Medvěd nervózně zabručel a chvíli se díval na vrchol převisu, ze kterého se k zemi valila bez přestání chladná voda, bez ohledu na led. Medvědův chlupatý společník mu odpověděl a opatrně vstoupil na částečně zamrzlou řeku, aby si našel cestu skrze napadané kmeny stromů, balvany, hromady sněhu a led, který voda ještě nestačila odplavit svou silou. Jedině hlad a pud sebezáchovy dokázal zvířeti poručit, aby se vydalo vstříc nebezpečí. Zdálo se, že se naši hrdinové stali právě vítanou potravou pro dva hladové huňáče a nic jim v tom nedokázalo zabránit. Medvěd je nebezpečný protivník a pokud jej neskolíte napoprvé, stane se z jej ještě litější šelma. Nikdo mu nedokáže uniknout a proti jeho síle není obrany, pokud si jej připustíte blíže k tělu, patrně budete ztraceni...

      Indián na vrcholu skály zmizel jako pára nad hrncem. Medvědi se blížili a všichni tři muži se semkli k sobě s nabitými zbraněmi. Co udělat dříve? Zastřelit zvíře, které je na břehu, nebo to, jež opatrně a nejistě tápe po ledu? Pokud se nestačí ubránit, někdo se bude muset obětovat, aby ostatní přežili. Nikdo však nehodlal dát svůj život zadarmo. Čas utíkal a zdálo se, že jej je stále méně...

**Kapitola pátá – Pan Blizzard a plamínek**

      „Co budeme dělat?“ zeptal se dlouhán svých přátel.

      „Mluvíte jako naprostý zelenáč!“ odsekl vousáč.

      „Ale houby!“ řekl tlouštík, aniž by od medvěda na jejich ústupové cestě odvrátil zrak. Medvěd kýval hlavou sem a tam a vydával přitom podezřelé zvuky. Ještě se však nepostavil na zadní, což by znamenalo jisté výhružné gesto, ani se k nim nerozběhl. „Můj společník je jedním z nejlepších lovců a stopařů...“

      „Ale mluví jako zelenáč!“ utrousil vousáč. „Co nevidět přijde blizard a my máme k mé chatě dvě hodiny chůze... Zatímco tu takhle laškujeme s medvědy, čas utíká...“

      „Co navrhujete?“ zeptal se dlouhán vousáče, přestože si byl vědom, že jej pořádně naštve.

      „Kde je ten indián?“ zeptal se jich tlouštík. „Co když jich tu je víc?“

      „Že by měli spadeno na medvědy?“ zamyslel se vousáč. „Mohli by nám píchnout, medvěda bychom jim nechali, popřípadě bychom se s nimi rozdělili...“

      „Jo,“ souhlasil tlouštík. „Klidně bych jim nechal i kůže, kdyby šlo o mne...“

      „Já být váma, přemýšlel bych, jak si zachránit tu svou!“ postěžoval si dlouhán.

      Ochladilo se a začaly poletovat první sněhové vločky. Vítr však stále jen tak zlehka pofukoval, zatímco se na nebi pozvolna formovala temná mračna, která nevěstila nic dobrého. Bouře přišla rychleji, než čekali. Dokonce i medvědi mírně znervózněli. Vousáč pozoroval medvěda na ledu, zda se neobrátí zpět a nevydá se na cestu do svého brlohu.

      „Co dělá ten medvěd na vaší straně?“ zeptal se obou mužů, které si vzal pod svou ochrannou ruku.

      „Stojí, kýve hlavou a vyčkává!“ řekl mu tlouštík.

      „Na co čeká?“ mračil se dlouhán. Zbraň v rukou mu zvolna těžkla a on měl pocit, že se zvolna odchyluje od jeho cíle.

      „Jestli se rozhodneš střílet, máš jen jednu ránu a jen bůh ví, zda trefíš to správné místo, pokud ne, může z nás ten medvěd nadělat cucky!“ řekl tlouštík svému příteli.

      „Já vím...“ zamračil se dlouhán.

      Zahřmělo a zvedl se vítr. Silný vítr, div je neporazil. Také medvědi byli tímto větrem zaskočeni a náhle jako by nevěděli, zda jít za svou kořistí, nebo se jí vzdát. Sněžení bylo stále hustší a hustší. Vítr jim metal do tváře bílou mlhu ze sněhových vloček a vlastně je tato bouře zachránila, protože nejen oni ztratili smysl pro orientaci, ale možná spadli z bláta do louže.

      „Jak v tom trefíme domů?“ zakřičel dlouhán na své společníky. Vítr mu málem odnesl čepici z hlavy. Zablesklo se a do nedalekého stromu uhodil blesk. Strom stál blíže k medvědovi, než k mužům, kteří se stále nemohli rozhodnout, kterým směrem se dát. Praskání dřeva bylo velmi špatným znamením toho, že se může zasažený strom ve vichru zřítit k zemi. „Co když nám spadne na hlavu?“

      „Musíme zpátky do mé chaty!“ křičel na ně vousáč.

      „Ale kde to je?“ zakřičel na něj tlouštík.

      „Tam, co je ten medvěd!“ odpověděl mu vousáč. „Jiná cesta není a klidně se můžeme utopit v řece, pokud se ztratíme...“

      „Ale...“ vítr jim začal odnášet slova od úst. Použili pušky jako hole a vydali se směrem, kde tušili, že je čeká poměrně bytelná chata. Pokud na ni nespadl nějaký ten strom, čeká je větší bezpečí uvnitř, než tady venku v moci vichru a sněhu.

      „Kde... ten... dvěd...“ slyšel dlouhán hlas vousáče.

      „Někde tady!“ zavolal, ale nebyl si jistý, zda jej slyšel.

      Uplynulo několik minut a všichni tři muži se přivázali na jedno lano a vydali se mezi stromy, jejichž siluety jen matně prosvítaly skrze bílou sněhovou clonu. Díky sněžnicím a puškám, které jim sloužily jako opory se po dlouhém pochodu, kdy jim takřka omrzly uši a nosy, dostali na dohled chaty. Jaké překvapení je však čekalo, když spatřili vylomené dveře a slyšeli zpoza hučení vichru ještě jiný zvuk...

      „Ten medvěd šel s námi?“ zakřičel dlouhán tlouštíkovi do ucha. „To snad ne...“

      Opatrně obešli chatu. Jen kus od nich spadl další strom. Blesk střídal blesk a vánice stále houstla. Uvnitř chaty někdo byl. Oheň v krbu zvolna dohoříval a zbýval z něj jen malý plamínek, který po chvíli zhasl docela. Jasné mručení bylo neklamnou známkou toho, že bouřkou zmatený medvěd si vybral jejich chatu jako své útočiště. Ve všech mužích by se krve nedořezal...

      „Co teď?“ zvolal dlouhán. „Jdeme na něj?“

      „Nic jiného nám nezbývá!“ zamával vousáč svou velkorážní puškou a jako první vběhl do chaty, ve které bylo až příliš přízračné šero. Oba dva muži byli uvnitř jen o pár vteřin později. Bouři na okamžik proťaly tři výstřely a po divokém zaskučení se ozval třeskot dřeva, když pod váhou medvěda povolil stůl uprostřed chaty. Bylo jen otázkou, kde ten druhý medvěd je...

      „Nestřílet! Nestřílet!“ ozvalo se zkomolenou angličtinou.

      „Kdo jste?“ zavolal vousáč do šera.

      Vyvrácenými dveřmi do chaty vnikal studený vítr se sněhem. Vousáč chvíli hledal na polici petrolejovou lampu a zápalky. Po několika vteřinách protlo stále rostoucí temnotu slabé světlo, které vydával plamínek hořícího knotu. V rohu chaty stál indián zabalený do medvědí kožešiny s lukem a šípy v rukou. Kus od něj ležel mrtvý medvěd na rozbitém stole. Všichni tři muži němě zírali chvíli na indiána a chvíli na medvěda.

      „Ježíši Kriste!“ zvolal tlouštík.

      „Jak?“ zeptal se dlouhán.

      „Kolik vás je?“ zamračil se vousáč a kývl směrem ke dveřím. „Měli bychom ty dveře dát nějak na místo a zavřít je! Děsně sem táhne!“

      „Kdo jste?“ zeptal se dlouhán znovu indiána a sklonil svou zbraň.

      „Já pan Blizzard. Ale v naší řeči se jmenovat jinak... Jsem Medvěd, prostě Medvěd...“

      „No sláva!“ plácl se vousáč do stehen. „A co bude teď?“

      Další blesk uhodil blízko chaty a padající strom jen o vlásek minul jejich chatu.

      „My... Neuvařit... Neupéct medvěda? Moc dobré medvědí tlapy!“ usmál se indián. „Já být sám, ale ostatní vědět, kam já jít...“

      „Budou tě hledat?“ zeptal se jej vousáč.

      „Vy být mí přátele... Já být váš přítel... A toto být naše večeře!“ ukázal indián na medvěda a všem se najednou ulevilo.

**Kapitola šestá - Rudá a bílá peříčka**

      Blizard zuřil celou noc a patrně bude ještě řádit celý další den. Pokud se někdo vyskytoval venku bez přístřeší a ochrany v podobě jeskyně, pevného domu, nebo srubu, neměl šanci přežít bez úhony. Jedinou další možností bylo udělat si ze sněhu jakousi sněhovou kapsu v nějaké převisu za větrem a počkat, až se počasí vyřádí. Medvědovi byly odříznuty všechny tlapy a celý trup byl odtažen ven před chatu, kde jej po chvíli sníh zasypal do té míry, že nebylo poznat, co je součástí této stavby a co sem přitáhli její obyvatelé. Kus od ohniště osychalo naskládané dříví. Vítr dul do okenic a pod jeho dotěrnými útoky vrzaly narychlo opravené dveře.

      „Pečené, nebo vařené?“ zeptal se dlouhán indiána, který stál zamyšleně u medvědích tlap a snažil se je zbavit chlupaté kůže. „Chceš si z nich udělat rukavice?“

      „Já muset dát pryč srst a podrážky...“ řekl mu indián. „Vy smažit na pánvi? Můžeme také péct na ohni...“

      „Podrážky?“ zamyslel se dlouhán.

      „Pro pána, tohle je nejlepší lovec v okolí?“ zamračil se vousáč a pohlédl na tlouštíka. „Kdo koho loví? Nepoužíváš ho jako návnadu?“

      „Medvěd mít stejně jako vlci, psi, nebo kočky takové podrážky, aby mohl dobře... Chodit...“ pokrčil indián rameny. „Ty nebýt zvíře, ty mít boty, šelmy podrážky a koně kopyta...“

      „Je to zelenáč!“ odfrkl si vousáč. „Jo, už se mi sbíhají sliny!“

      „Chtělo by to máslo, nebo sádlo a něco kyselého...“ zamyslel se tlouštík.

      „Stačí trochu soli...“ řekl indián a opatrně odstranil srstnatou kůži a všechny nestravitelné části tlap, až zbylo jen maso a kosti. Venku se stále ženili všichni čerti. Všem se zdálo, že se vichr snaží odnést jim střechu nad hlavou a zbořit jejich srub.

      „Velký duch moc zlobit...“ mračil se indián. „My už nežít jak káže obyčej... By být jako bílé tváře, to ne dobré...“

      „Ale...“ namítl dlouhán.

      „Bílé tváře vetřelci v naší zemi...“

      „Je to pravda!“ řekl tlouštík. „Jsme jen přistěhovalci...“

      „Nehaň bílou rasu!“ řekl mu vousáč. „Jsme lidé, věříme v Boha, v sebe a civilizaci...“

      „Copak jsou rudo... Indiáni jen divoši?“ zeptal se jich dlouhán a pohlédl na muže s péry na hlavě. Teprve nyní se mu zdálo, že jsou ve dvou barvách: v bílé a červené.

      „Svět změnit se!“ odfrkl si indián. „My už ne volní jako ptáci!“

      „To je mi líto!“ řekl mu tlouštík. „Ale máte přeci...“

      „Vaše rezervace?“ odbyl jej indián. „To být jako vězení... My kočovat... Mít loviště... Ne domy, ne města...“

      „Naše kultura tu vaši prostě převálcovala!“ řekl mu vousáč. „Nic s tím nenaděláme...“

      O stěnu srubu zavadilo něco těžkého. Stavba se otřásla a všichni pohlédli jako na povel na střechu nad hlavou, zda jim nespadne na hlavu. Petrolejka zavěšená na nosníku pod střechou se divoce houpala, jako by byl srub součástí nějaké lodi, která vplula nedopatřením do bouře a ne stavbou na pevné zemi.

      „Zase spadl nějaký strom...“ zabručel vousáč. „Tohle bylo tak pěkné místo...“

      „Padají jako třísky...“ řekl tlouštík.

      „Na co ta péra na hlavě?“ zeptal se dlouhán indiána, který pekl nad ohněm připravovaný pokrm.

      „Kdysi péra jako výložky u vašich vojáků... Teď už jen ozdoba...“ pokrčil rameny. „Bílé tváře všechno zničit... Náš národ umírat...“

      „Jdu se podívat ven!“ zabručel vousáč. Oblékl se a když otvíral dveře, málem mu je vichr vyrval z ruky. Ostatní muži se zvědavě podívali ven. Blížilo se ráno, ale na nebi nebylo díky bouři nic poznat a celý svět se proměnil v jedno velké bílé nic. „To je ale sněhu...“

      „Zatracená bouře!“ zavrčel tlouštík. Muži se otřásli pod dotěrnými doteky vichru a sněhu. Zabouchli za vousáčem dveře a v duchu se modlili, aby se vrátil v pořádku. „Je to blázen...“

      „Někde tu být ještě jeden medvěd...“ řekl indián. „To nebýt dobré...“

      „A to říkáš až teď?“ zhrozil se tlouštík.

      „Muž s vlasy na bradě dobrý bojovník, ne?“ pokrčil indián rameny.

      „To ano, ale pušku nechal doma!“ zamračil se dlouhán.

      Uběhlo několik minut a vousáč se stále nevracel. Okénky se zašpiněnými tabulkami nebylo vidět ani na krok. Jen neustálé hučení větru za stěnami srubu a vytí meluzíny v komínu dávalo všem znát, že bouře ještě neskončila a oni jsou opuštěni kdesi uprostřed zimní přírody pod poměrně chatrnou střechou srubu. Vítr naštěstí trochu polevil, takže nehrozilo nebezpečí, že jim některý kmen prolomí střechu a padne na hlavu.

      „Poslyš, Blizzarde, co ty tu děláš tak daleko od svého domova?“ zeptal se tlouštík indiána, aby se pokusil nějak zabít čas. Měl sto chutí se vydat za vousáčem ven a podívat se, zda jej nezasypal sníh, nebo nesežral medvěd.

      „Já nebýt na válečné stezce... V rezervaci málo jídla...“

      „Ale přeci jsi nešel lovit sám?“ zamyslel se tlouštík.

      „Pravda... Já být stopař... Předsunutá hlídka... Počasí zbláznit... Ostatní v jeskyni tři hodiny za velkou řekou...“ řekl mu indián. „Doba změnit... Mezi námi žádný spor!“

      „Co udělají ostatní, když se nevrátí do stanovené doby?“ zapochyboval dlouhán. „Ostatní jej půjdou hledat? Byl bych nerad, kdyby si ozřejmili staré časy...“

      „Vedle chaty spadl strom...“ řekl jim tlouštík. "Bude vám maso z toho medvěda stačit?"

      „Venku se potuluje ještě jeden...“ začal dlouhán. „Kdy ta bouře skončí?“

      „Možná zítra, možná pozítří!“ pokrčil tlouštík rameny a myslel na to, co se s jeho přítelem stalo, že dnes mluví celý den jako nějaký opravdový zelenáč.

      „Medvěd?“ souhlasil vousáč, když se vrátil do chaty a zabouchl za sebou dveře. Náhodou zaslechl řeč o zbývajícím huňáči, který také v této slotě zabloudil. „Srazil jsem se s ním v tom nečase! Nevím kdo z nás se více lekl... Nadělal jsem si do kalhot!“

      „Druhý medvěd taky pro nás?“ zeptal se jich indián. „Naše ženy a děti mít hlad!“

      „Klidně se s tebou rozdělíme...“ řekl mu vousáč a popotáhl nosem, zda nepáchne víc, než-li je zdrávo. „No a co? Kdo z vás by se nepři... Nepodělal, kdyby vrazil do medvěda a cítil jeho smradlavý dech!“

      Všichni ostatní se potichu hihňali. Jen indián soustředěně dopékal maso na ohni. Jednou z mnoha otázek, která je trápila, byla existence medvěda v blízkosti chaty a chabá výdrž dveří, které už jeden medvěd rozrazil. Vůně pečeného masa byla dost velkým lákadlem i pro tvora, který normálně žral syrové maso, ale nepohrdne i jinými dary lesa a lidský pokrm byl vítanou změnou, nehledě na to, že hlad netrápil jen lidské pokolení, ale i divokou zvěř v lese.

      „A co bude teď?“ zamračil se dlouhán.

      „Teď?“ promnul si vousáč bradu. „Teď si jdu vyměnit spodky a pak počkáme, dokud ta bouře neskončí a budeme se modlit, aby se jeho rudí bratři chovali přátelsky!“

**Kapitola sedmá – Hvězda**

      Uplynul den. Muži uvěznění ve srubu blizardem byli spokojení. Netrpěli zimou, žízní ani hladem a ona bouře jako by je stmelila a smazala všechny rozdíly mezi bílými a rudými tvářemi. Do večera příštího dne čekali, kdy nečas odejde a oni budou zase moci vyjít ven. V sázce byly životy dalších lidských bytostí, ať už indiánů, tak těch, které se tlouštík s dlouhánem vydali hledat. Avšak realita byla neúprosná, pokud nenašli odpovídající přístřeší, patrně umrzli někde pod širým nebem, nebo se stali čísi kořistí.

      „Zdá se, že je nejhorší za námi!“ řekl vousáč a hodil okem po indiánovi, který si kontroloval svou kožešinu, počítal šípy a zkoušel, zdali jeho luk neušel nějaké úhony.

      „Vypadá to bledě...“ zamyslel se dlouhán.

      „S jeho ženou?“ zeptal se jej vousáč. „Vážně jste dobrým lovcem, nebo si celou dobu děláte srandu?“

      „To já nevím...“ pokrčil dlouhán rameny. „Samochvála smrdí...“

      „No, co se týče nelibé vůně, zatím jsem tu smrděl jen já!“ zabručel vousáč. „Ale ještě jsem se tolik nelekl! Ono to není žádná legrace, srazit se z rozčíleným medvědem, který neví, čí je...“

      „Mě by zajímalo, zda je ještě u chaty, nebo už odešel...“ řekl jim tlouštík.

      „Když tu být jen jeden medvěd...“ začal indián.

      „Zbytek medvěda před chatou je tvůj!“ řekl mu vousáč bodře. „Zasloužíš si ho!“

      Oblékli se, vzali si zbraně, sněžnice a vyšli před chatu. Všude okolo bylo nakupeno mnoho sněhu a ne všechny stromy stály na svém místě. Chvíli trvalo, než našli zavátou zdechlinu medvěda, jehož maso mráz se sněhem dobře zakonzervoval. Indián se chvíli díval na kus zvířete, jako by myslel na to, jak se s tím kusem masa potáhne až za svými soudruhy.

      „Pomůžeme mu?“ zeptal se tlouštík vousáče.

      „Jasně, jinak by ho i s kořistí sežrali vlci!“ souhlasil vousáč. „Odtáhneme jej až k jeho kamarádíčkům, stejně se musíme kouknout za tou ženskou a jejím amantem...“

      „Patrně už bude pozdě...“ povzdechl si tlouštík.

      „Nikdy není pozdě!“ řekl mu vousáč a pohlédl na oblohu.

      Vítr stále ohýbal špičky stromů a kolébal s jejími kmeny. Stále drobně sněžilo, ale zdálo se, že se mračna zvolna trhají. Než došli k řece, bylo již polojasno. Mráz jim lezl za nehty a čím blíže byli k vodopádu, tím byl silnější. Na břehu řeky stálo několik mužů v kožešinách. Dva světy se znovu setkaly. Svět rudochů a svět bílých tváří. Voda a oheň na malý okamžik setrvali blízko sebe, aniž by se rozplynuly v prázdnotě.

      „Máme maso!“ řekl jim Blizzard a ukázal na zvíře, které na provazech táhli všichni čtyři. „Bílé tváře pomohly... Neviděli jste ženu a muže na druhé straně?“

      Nikdo mu neodpověděl. Ne proto, že by nebylo co říci, ale nikdo z nich je nespatřil. Pokud tudy prošli, bylo to již dříve, než sem indiáni zabloudili při své pouti za potravou. Vousáč se svými společníky předali provazy ostatním indiánům a chystali se s nimi překročit řeku, aby se porozhlédli na druhé straně Velké řeky. Indiáni jim vytyčili zpáteční cestu ledem a pak se rozloučili.

      „Tady mít něco od rudé tváře...“ řekl indián svým běložským společníkům, s kterými strávil den v chatě, dokud se příroda nevybouřila. „Velký duch rozhodl... Možná někdy budeme žít spolu jako bratři...“

      „Možná!“ řekl vousáč.

      „Podívejte nahoru na nebe!“ ukázal dlouhán na jednu z hvězd, která zářila nejvíce.

      „Velká hvězda...“ zamračil se indián. „My mít maso, úspěšný lov a možná bude zítřek také dobrý!“

      „Možná!“ řekl vousáč znovu.

      „Být mi líto, že vaše žena pryč!“ řekl indián tlouštíkovi.

      „Asi to tak musí být, sama se rozhodla...“ zabručel tlouštík. „Co naděláme?“

      „Jednou se možná vrátit a pokud ne...“ pokrčil indián rameny. Mávl rukou na své druhy a spolu se vydali kamsi do krajiny osvětlené dorůstajícím měsícem. „Ať vás velký duch provází...“

      „Jasně...“ povzdechl si vousáč. „Vás taky! Žijte v míru!“

      „Na co myslíte?“ zeptal se jej tlouštík.

      „Na toho druhého medvěda...“ řekl mu vousáč. „Sice jsme tři a jsme ozbrojení, ale já v tom oproti onomu odpoledni velký rozdíl nevidím!“

      „Takže co?“ zeptal se jej dlouhán. „Vrátíme se?“

      „Nejspíš ano...“ řekl jim vousáč. „Vidíte tu hvězdu? Nezáří jako ta hvězda z Betléma?“

      „Jo, skoro jako by byly Vánoce!“ zamračil se tlouštík. „Pokoj lidem dobré vůle!“

      Muži odešli a krajina osiřela. A nočním tichem se neslo za šumění větru jen žalostné vlčí vytí...

/Konec/


 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 5 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.4 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 18 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 36 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Dandy518 01.08.2014, 1:43:22 Odpovědět 
   15. 07. 2014

Příjemné oddychové čtení. Vyvážená dávka, humoru, napětí a celé zabalené do krásné divoké přírody. Ale přece jen bych uvítal něco mnohem akčnějšího. Noc, blesky a hon na medvěda. Nebo medvěd na člověka.
Medvědy mám ze všech zvířat nejraději, takže jsi mě potěšil.
 ze dne 01.08.2014, 14:17:33  
   Šíma: Potěšení na mé straně. ;-)
 Amater 07.10.2009, 21:23:59 Odpovědět 
   Zdravím,
libilo se mi to, až na pár drobnosti. V druhém díle pytláci? V té době? Potom tlapy jsou nejlepší, když jimi doslova hýbají červi, jak se to říká. Medvědi v zimě spí, ale je fakt, že mohou být probuzení. Jenom jeden druh medvěda nespí, ale nemohu si vybavit, který sákryš. Přilíš mnoho informací.
A ještě na závěr - co jim dal Indián? nebo nedal nic?

Celkově se to příjemně četlo. Už dávno jsem z toho prostředí nic nečetla a bodlo to jako moje večeře do haldového žaludku.úplně jsi mi připomněl Jacka Londona a další severské lovecké povídky...
 ze dne 07.10.2009, 22:40:04  
   Šíma: ...nezeptal se (těch medvědů)... Šotci jedni... Pardon! :-(
 ze dne 07.10.2009, 22:38:53  
   Šíma: Děkuji za návštěvu a komentář! Ano, ti pytláci mi možná trochu ulítli, ale medvědi (přestože většinou v zimě chrápou), můžou nechrápat, pokud mají hlad (ale opravdu velký hlad), nebo je někdo probudí, a pak jsou asi velmi mrzutí (doopravdy však netuším, zatím jsem žádného nepotkal a nezpal se)... Co jim dali nakonec ti indiáni (našim hrdinům)? No... Netuším! Stejně tak jsem nechal trochu "otevřený" konec, bo nikdo neví, zda ti dva odpadlíci a nevěrníci skutečně zemřeli, nebo ne... J. Londona mám také rád, vůbec příběhy z divokého západu a ještě více ty lovecké, kde se zbytečně nestřílí a nehraje na kovboje! ;-)))
 Dědek 11.02.2009, 10:29:11 Odpovědět 
   Dobrý, Šimi. Líbí se mi to přirovnání, že píšeš ze stejného prostředí jako Seton, ale to ještě nic neznamená. Tohle se mi ale dost líbilo.
 ze dne 11.02.2009, 12:49:48  
   Šíma: Díky, Dědku, stačí mi, že se Ti toto dílko líbí! ;-)
 honzoch 10.02.2009, 22:06:39 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: honzoch ze dne 09.02.2009, 21:47:25

   Ernest Thompson Seton-psal také povídky o lidech ze stejného prostředí i doby, akorát byla středem jeho pozornosti většinou zvířata ("Divoké děti lesů" apod) Kdybys je nechal všechny zemřít, tak by to nebylo ono
 ze dne 10.02.2009, 22:34:22  
   Šíma: Díííky za info, co se konců týče, mám raději ty šťastnější (pokud možno)! ;-)
 honzoch 09.02.2009, 21:47:25 Odpovědět 
   Začátek je hodně rozvláčný, ale pak dostane příběh ty správné grády. Očekával jsem silnější pointu, i když a na druhou stranu, co může být krásnějšího než lidská (vzájemná) tolerance a respekt. Trošku mi to v něčem připomínalo Ernesta Settona
 ze dne 09.02.2009, 22:56:04  
   Šíma: Díky, Honzo, za zastavení a komentík! Jsem rád, že se líbilo, nakonec, jde přeci jen o rychlovku, kterou jsem ani moc neopravoval, jen dal všechny části dohromady a publikoval... Co se pointy týče, měl jsem na výběr, buď tu ženskou najdou, nebo ne, i když... Jo, mohl jsem je nechat všechny zemřít, ale mi se líbí ten malinko otevřený konec s náznakem happyendu... ;-)))

P.S. Je to asi hodně ukecané, připouštím, ale takový je už šíma... Jsem také rád, že z textu malinko vydechla ona "romantika", jmenovaného autora však neznám, nebo jsem jej "přepomněl"! ;-)
 Miss Rebeka 09.02.2009, 16:20:08 Odpovědět 
   Celkem dobré, máš to zajímavě postavené na dialogu a charaktery postav jen náznakové. Jen bych ti vytkla, že asi až do té čtvrté kapitoly je to trochu nuda, nic moc se tam neděje. Hodně se tam zabýváš světem rudých a bílých, je vidět, že jsi humanista - hlásáš mír a lásku mezi lidmi bez ohledu na barvu pleti. Je to neuskutečnitelný ideál, ale já jsem stejného názoru jako ty. ;-)
 ze dne 09.02.2009, 16:31:41  
   Šíma: Hihi, ono chtěl jsem, aby to bylo trochu "oddychové"... Ale jsem rád, že se alespoň trochu líbilo! :-DDD Dík za zastavení a komentík! ;-)
 Kondrakar 08.02.2009, 12:16:15 Odpovědět 
   Nu docela to ušlo. Nebylo to špatný, ale něco tomu chybělo (rychlovka co?) :-))

Na vlčí stezce bych to asi nenazval. Možná jinak. Ale líbilo se. Našel jsem tam pár drobných chybek a snad i nesrovnalostí. Každej přece ví, že v zimě medvědi chrní a nevystrčí nos z doupěte
 ze dne 08.02.2009, 12:24:14  
   Šíma: Hihihi! ;-)))

Díky za zastavení a komentík! S medvědy se moc nekamarádím a netuším, jak jim fungují ty biologické hodiny a jak žijí medvědi někde v Kanadě, nebo na Aljašce... Jo, jo... Rychlovka, ale pšt! Trošku jsem se chtěl přiblížit časům, kdy jsem četl ty dobrodružné příběhy z přírody, ale i tak jsem asi od nich "na hony daleko"... ;-)))

Hezkou neděli přeji!
 amazonit 08.02.2009, 6:28:06 Odpovědět 
   Zadání rychlovky neznám, ale v povědomí ta ,,prvky" mám, takže si myslím, že jsi zadání rozhodně splnil a líbí se mi, že na sebe navazují, což asi není u rychlovky nutné, aby z tho byl román:o)
Tento ,,příběh" vyprávíš s velkým odhodláním napínavostí, ale i jistou odlehčeností, co víc ti k tomu napsat? Bylo to příjemné počtení, i když malinko dlouhé, proto tak dlouho stálo v řadě...

Jinak drobné výtky - interpunkce, ale to jen trošinkku...

-ústa rozpukaná mrazem - asi bych dala rozpraskaná, přece jenom puklina je dosti hluboký útvar, tedy proti prasklině

-ale když jsem tě viděl, jak to do sebe láduješ - jak se tím láduješ, jak to do sebe házíš
 ze dne 08.02.2009, 14:05:24  
   Šíma: Jo a díííky za tipy, milá amazonit! ;-)))

P.S. Dlouhé dílko? Nechtěl jsem to rozkouskovat... Hihi! Klidně to mohla "překlopit" i Eky a prostě tam jen napsat: "Nebylo to špatné, ale mohlo to být lepší!" :-DDD
 ze dne 08.02.2009, 11:43:50  
   Šíma: Díííky za publikaci, amazonit! ;-)

P.S. Chybky v textu budou, šotci jsou mými odvěkými (ne)přáteli! :-DDD Ale vymlouvat s na ně (stále) asi nemá cenu, ledaže bych je zkusil přeřadit na jinou práci, než tu, kterou občas v mých textech (snad i díky mé vlastní nepozornosti) dělají! Hihi... A kdo za to může? šíma! ;-))) Hezkou neděli!
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Zločin a trest ...
aegitalos
Večerní rozjímá...
Bel Riose
Lukášův život
AnnaSova
obr
obr obr obr
obr

Jedna z věcí
Francis Black
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr