» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"I velká láska je jen malou náhradou za první lásku."

Joseph Addison

počet přístupů: 2141181

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303498 komentářů :: on-line: 6 ::

:: Číslo 23 ::

dimitrij	publikováno: 02.01.2009, 18:49


	Jack. Číslo 23. V nenápadném tmavém obleku a s elegantní kravatou. Jack s nehybným nicneříkajícím výrazem ve tváři, který neodkládal ani v soukromí. Neosobní černé brýle a malý mikrofon v uchu. Nabitá pistole v pouzdře a ledově chladné ruce v kapsách. Číslo 23 ve službě. „Zdravím tě třiadvacítko, slyšíš mě čistě?“ ozval se z mikrofonu ženský hlas. „Jmenuji se Jack,“ odpověděl Jack tiše. Kolem byl takový šrumec, že si toho nikdo nevšímal. „Prosím dodržujte předpisy třiadvacítko. Slyšíš mě čistě?“ „Slyším tě jasně a zřetelně.“ „Sledujte okolí a podávejte hlášení. Konec.“ „Co se stalo s mým bývalým operátorem?“ „Teď pracuje s jiným číslem. Podle nařízení nesmí mít žádný agent stejného operátora více než dva týdny.“ „Škoda, chtěl jsem ho pozvat na pivo. Byl to fajn chlápek.“ „No můžu mu vyřídit vzkaz. Má kancelář na stejné chodbě.“ „Jak se jmenujete slečno?“ „Tohle je proti předpisům.“ „Máte sympatický hlas.“ „Proboha chovejte se trochu profesionálně.“ „Rozkaz.“ Po práci. Jack je ve svém bytě. Sedí na posteli. Na židli je pečlivě poskládáno jeho sako, které ze sebe před chvilkou sundal. Pistole s brýlemi leží na stole. Unavený agent vytáhl ze šuplíku starý kazetový diktafon, zapnul nahrávání a položil ho vedle sebe. „Jsem tu znovu. Nahrávám své myšlenky přesně jak mi minulý týden poradil firemní psycholog Wakefield. Přežil jsem další den a brzo spadnu do studené postele, abych se za pár vteřin zase probudil, navlékl na sebe to hrozné sako a šel znovu do práce. Opravdu si myslíte, že to k něčemu povede Wakefielde? Opakuju se. Každý den to stejné.“ Jack se napil ze sklenice a položil se na postel. „Jednou jsem si jednu kazetu pustil. Vím, že jste mi to zakázal. Měl jsem chuť tu pásku vymazat.“ Pauza. „Nemůžu se zbavit toho ksichtu. Kdykoliv se podívám do zrcadla je to ten samej výraz. Připravenej, přímej, nicneříkající, tvrdej. Všechny svaly v obličeji mi dočista zatuhly a odmítají se pohnout. Myslíte, že s tím půjde něco udělat? Potřebuji nějakou změnu.“ Jack po další pauze pokračoval. „Už měsíce cítím v krku podivnou úzkost. Hořkost a nechuť. Zoufale bych chtěl mít někoho, s kým bych si mohl promluvit. Abych nemusel žvanit do kazeťáku. Je mi smutno. Vždycky jsem si myslel, že jsem samotář. Až doteď jsem byl. Byl jsem spokojený. Žil jsem si sám pro sebe. Něco je špatně. Páska končí. Uvidíme se zítra Wakefielde. Dobrou noc Jacku.“ Diktafon se zastavil. „Zdravím tě Jacku. Jak se máš?“ přivítal Wakefield pacienta ve své ordinaci. „Kdyby to bylo ještě o trošku lepší, tak už se to nedá vydržet.“ „Přinesl jsi ty kazety?“ „Jo, tady jsou. Všechny moje nahrávky od minulého týdne. Přesně, jak jste chtěl.“ Doktor vzal první kazetu. Opatrně ji rozdělal a pásku rozmotal a vyhodil do koše. „Vy si ty záznamy neposlechnete?“ „Ne Jacku. Příští týden přines další pásky. Věř mi.“ Večer u svého diktafonu. „Prašivej starej mizero. Ta páska nebyla zadarmo. Možná bych si měl najít jinou práci. Nikdy by mě nenapadlo, že se budu živit právě takhle. Čím bys chtěl být až vyrosteš Wakefielde? Vždycky, když jsem mě někdo zeptal: Čím budeš až vyrosteš? Nevěděl jsem, co odpovědět. Nebyl jsem jako ostatní. Měli jasno. Měli před sebou rovnou a přirozenou lajnu. Ani by je nenapadlo jít jinudy. Já ne. Nevěděl jsem, co říct. Ale věděl jsem, jak se vyhnout přímé odpovědi. Když se mě na to zeptal učitel, prostě jsem řekl: To nevím, ale rozhodně bych nechtěl učit. Když právník: Nevím, ale nechtěl bych být právník. Každého to vždycky potěšilo. Každý by totiž chtěl dělat něco jiného, někde jinde a s někým jiným. Nevím, co bych chtěl dělat, ale rozhodně bych nechtěl být psycholog Wakefielde.“ Jack je ve službě. Stojí před malým náměstím a pozoruje dav bavících se lidiček před sebou. „Zdravím vás operátorko.“ „Zdravím třiadvacítko.“ „Jmenuji se Jack.“ „Mám na to ještě vůbec nějak reagovat?“ „Nechcete se už na ty předpisy vykašlat? Nikdo to nekontroluje.“ „No možná bychom mohli trochu přivřít oči“ „Skvěle! A vy se tedy jmenujete?“ „Jenny.“ „Krásné jméno Jenny. Perfektně se hodí k vašemu hlasu.“ Jack je opět doma. Diktafon tiše přede a páska se pomalu blíží ke svému konci. „Mám to Wakefielde! Najdu si jinou práci. Nevím jestli je právě tohle závěr, ke kterému jsem měl dospět, ale je to tady. Počkám ještě do příštího týdne na naše další sezení. Tohle bude důležitá změna v mém životě. Mám pocit, že se ve mně něco zlomilo. Dnes ráno jsem se dokonce zastihl u toho, jak se usmívám.“ Jack opět ve službě. Střeží jeden z vchodů do sportovní haly. „Zdravím tě třiadvacítko.“ „Kde je moje bývalá operátorka?“ „Byla přeložena kvůli tomu novému předpisu.“ „Ach tak, zapomněl jsem.“ „Slyšíš mě čistě třiadvacítko?“ „Slyším tě přímo ukázkově.“ Jack rutinně pozoroval dav lidí. Všechno probíhalo hladce. „Třiadvacítko! Máme podezřelé v sektoru 3G. Běž to prověřit.“ „Rozumím.“ „Opatrně třiadvacítko.“ Jack se vydal skrz dav lidí na druhou stranu prostranství. Okamžitě se mu podařilo rozpoznat podezřelé. Jeden z nich zuřivě mával pistolí nad hlavou a něco nesrozumitelně křičel. Jack se pokusil vytáhnout zbraň, ale nestihnul to. Kulka ho trefila do hrudi. Druhá kulka se Jackovi zaryla do stehna a zasáhla tepnu. Jack se skácel na dlažbu. „Posily jsou na cestě třiadvacítko. Jede k tobě sanitka. Neměj strach.“ „Chci mluvit s Jenny.“ „Kdo je ksakru Jenny? Tvoje žena?“ „Bývalá operátorka.“ „Dobře seženu ti ji. Vydrž pomoc je na cestě.“ Dav se neuvěřitelně rychle rozprchl. Na zemi zůstalo několik zraněných. Jack se marně pokoušel zastavit krvácení. „Ahoj Jacku.“ „Ahoj Jenny. Čím bys chtěla být, až vyrosteš Jenny?“


celkové hodnocení autora: 96.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 3		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 38		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Kersten	18.01.2009, 16:37:56

Tak mě se to moc líbilo, hlavně ten konec. Já mám trochu zlozvyk, že v půlce knihy či textu si přečtu konec, tak jsem nejdřív myslela, že to Jenny střílela a že jí odpustil. Ale takhle to bylo taky pěkné:) Kdybych mohla, dala bych 1.

m2m	02.01.2009, 21:58:05

Já osobně bych to na čistou jedna, kvůli formě, neviděl, nicméně text se mi velice, převelice líbí. Ještě, jak navrhovala Ekyelka, udělat z textu jasnější bloky (mezerou) a bude to skvělé. K té formě tedy dodám, že je potřeba se naučit tvoření a užívání čárek, především oslovení se odděluje čárkami. Mimojiné. Za mě 1.5 s přimhouřeným okem, příště třeba zase polepším a tu jedničku dám.

Šíma	02.01.2009, 19:46:35

Asi budu souhlasit s Ekyelkou, nějaké rozdělení na práci a na doma by neškodilo, jinak je to docela zajímavé čtení, ale nechtěl bych být v hrdinově kůži! ;-)

Ekyelka	02.01.2009, 18:47:11

Zdravím. Textu by nezaškodilo oddělit jednotlivá prostředí ("venek" a Jackův byt) mezerou, získalo by se na přehlednosti pomocí "filmového střihu". Ovšem to je jediná výtka, kterou k tomuto textu mám - ve všem ostatním hovoří sám za sebe. Je na každém čtenáři, zda porozumí a docení kvality, nebo ne.