» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Kdo nemá peněz, je chudý; kdo nemá přátel, je chudší; ale kdo nemá srdce, je nejchudší na světě."

Fjodor Michajlovič Dostojevskij

počet přístupů: 2141184

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303498 komentářů :: on-line: 5 ::

:: Adine a Mirané ::

Kaileen	publikováno: 07.01.2009, 5:57

Inspirováno obrazem Luise Roya.


	Běží o život, štvou je před sebou planinami i lesem jako škodnou zvěř. Dvě dívky zoufale unikají davu. Adine a Mirané utíkají nehledíce na šrámy, které jim způsobují okolní keře a stromy. Jejich těla jsou poseta mnohem horšími ranami, než mohou vrýt větve či trny. Ani jedna netuší, že poslední, nejhlubší jizva teprve přijde vzápětí poté, co uniknou rozzuřenému davu. Bývalí přátelé je honí, musí běžet daleko. Je tma, jen měsíc trochu osvětluje cestu, pokud jej právě nepřekrývají mraky. „Adine! Nenechávej mě tu, Adine!“ zoufalé prosby přehluší křik lovců. Ohlédla se a musela se vrátit. Nerovnosti v půdě uvěznily nohu Mirané, bez pomoci by se nestihla vyprostit, dohnali by ji a ubili. Prsty Adine se nekontrolovaně brodí hlínou, než narazí na vyčnívající kořen, který zadržuje kotník milované Mirané. Cítí její bolest, nedbá však, vytrhne ji ze sevření, zvedne a táhne ji dál. Kulhavě pokračují v cestě. Dav je blízko, tak blízko, že kdyby okamžik zaváhaly, lidé by je mohli dostihnout. Slyší všechny nadávky i kletby, které na ně křičí. „Hříšnice! Děvky! Shnijte v pekle!“ nese se nocí. Před nimi se objeví prudký kopec, na něm se rozprostírá město. Obě ví, že takovou překážku nemohou včas překonat. Spásu jim poskytne stoka, jejíž velké kamenné ústí se na ně najednou šklebí. Mirané se brání, ale jen pár vteřin. Strach z utrpení a smrti je silnější než ponížení, ke kterému jsou obě přinuceny. Tam se za nimi nikdo nechce pustit, jsou v bezpečí. Necítí bolest, nejsou unavené, neslyší své hlasité oddechovaní. Objaly se pevně jako nikdy předtím. Obě to potřebují. Mirané pláče. Sama neví pro co nejvíc, je toho moc, čeho lituje, co ztratila. Starší Adine ji uklidňuje, trpělivě hladí černé kudrnaté vlasy. Také se trápí, ale dobře ví, že už nic nezmění. „Proč, Adine?“ odtáhne se Mirané a hnědé oči marně hledají naději. „Boha se ptej,“ odpoví Adine, „snad abychom mohly začít znovu, jinde.“ „Znovu? Jinde?“ znova se rozpláče. „Jak? Podívej se na nás, poznačili nás jako dobytek! Všude kam přijdeme, podstoupíme stejná muka jako zde,“ podlomí se jí kolena a vzápětí je omývá špinavá zapáchající voda. Ano, musely snést větší trest než mnozí zloději a vrazi. Bůh ví, kdo jim jejich lásku záviděl, chytili je, oblekli i učesali stejně, aby každý viděl, zač byly předány katovi. Jemné vlasy stáhli do ohonu, aby nevynikla jejich krása, jen malý copánek, který si vzájemně zapletly, nechali volně vlát ve větru, alespoň to pro ně udělali. Hladil je, ten malý pramínek se lehce dotýkal tváře, když se nemohly spolu utěšit. Oděli je do dlouhých černých sukní, k vykonání rozsudku je nevedli v poutech, jak bylo obvyklé, ale nasadili jim obojky jako psům, ty nikdy nedokáží sundat. Za řetězy je pak polonahé a bosé dotáhli na náměstí, kde prolili jejich krev a dokonali potupu. „Mirané,“ pohladí ji Adine po tváři. Nereaguje, klečí, ruce v klíně, netečně hledí na hladinu. Nechá ji a skrz plísní, slizem a zelenými řasami obrostlý otvor se dívá ven na město, které ještě před pár hodinami bylo jejich domovem. Kulaté kopule chrámu a paláce se vzhlíží v hladině řeky, vidí sad, kudy před pár dny s Mirané ruku v ruce procházely, horu, kam se teprve chtěly vypravit. Všechno na druhé straně, než obě nedobrovolně skončily. Stejně jako tato minulost, i přítomnost a budoucnost jsou naopak, než po tom obě toužily. Ale nezabili je, neoddělili, zůstaly spolu, na tom jediném záleží. Adine se vrací k Mirané. Klekne si těsně za ni, dlaně volně položí na holá ramena družky, prsty se lehce dotýkají hrudi. Na paže sahat nechce, obě je mají v jednom ohni, palčivá bolest protrhává tělo, každý pohyb bodá. Znova a znova, když se stažený trnový náramek zakusuje hlouběji do kůže, z níž vytrysknou další rudé kapky. Adine nesejde na krvi, kterou sama musela prolít, jen když Mirané bude o trochu méně trpět. Měsíc opět zpola překryly mraky, pouze nad městem musely ustoupit svitu tisíců loučí, které obyvatelé noc co noc zapalují. „Jak se tam můžeš dívat?“ tiše se ptá Mirané. „Kde bereš odvahu?“ „V tobě,“ odpoví klidně Adine, „tvoje láska mi dává sílu.“ „Ta zakázaná láska, která nás dohnala až sem?“ bezradně se ohlédne po družce. „Závist a hloupost nás sem dovedly,“ přitiskne se a pevně ji objeme. „Tak ráda bych se naposled podívala na domov, nemám dost sil, nedokážu to,“ prsty se lehce dotkne ruky Adine, přitiskne k ní tvář a opět pozoruje rozpitý odraz měsíce na hladině. „Dnes možná ne, ale brzy to zase půjde, uvidíš.“ „Slibuješ?“ „Ano, slibuji,“ přikývne Adine a hnědé oči Mirané se velmi lehce usmějí. „Opět uvidíš svůj dům, matku, otce, bratry i sestry. Slibuji.“ „Kdy?“ „Brzy,“ hladí ji a políbí do vlasů. „Chce se mi spát,“ ohlédne se Mirané a čeká, že se Adine opět postará. Ano, postará se. Vždy se postará. Posadí se, záda zaboří do špíny na stěně stoky, aby se Mirané mohla opřít o její tělo. Zatímco ruce Adine ji objímají, ona ji nepohladí, nepolíbí, jen se schoulí, aby utekla před chladem. Usnula. Beze slova, bez zájmu, bezstarostně. Zato Adine nechá pavouka, aby prozkoumal její ňadro, neožene se, neshodí jej. Jen ať se Mirané nevzbudí, ať klidně spí, ať je jí teplo, nechť nepocítí ledové tesáky stoky, které se s čím dál větší chutí zakusují Adine do zad. Nemůže usnout, trápí ji vzpomínky. Tíží ji slova bratra, až nyní chápe jejich smysl. Má pocit, že on ji miloval více, než Mirané kdy dokáže. „Nech ji, prosím tě, Adine, vezír nás potrestá!“ naléhal před měsícem. „Když jsem to zjistil já, ostatní se to také dozví. Adine, sestřičko, zapomeň na ni.“ „Bratře, máš-li mne alespoň zpoloviny tak rád, jako já miluji Mirané, uchovej naše tajemství,“ odpověděla mu tenkrát. Nezradil, mlčel, riskoval pro ně život, a nejen to. Chránil je, v noci za nimi chodil jako stín a hlídal, aby jejich tajemství zůstalo neodkryto. Dokonce zavraždil špeha, který je přistihl ve vroucím objetí. Nakonec i tento čin vzala na sebe, aby zachránila věrného bratra. „Je mi zima,“ probudila se Mirané. Teprve hlas přivedl Adine do přítomnosti, cítí, že se její milá celá třese. Pochopila, že jí by odpustila i zradu. Cokoliv. Zbavuje se posledního kousku oblečení, zcela obnaží své tělo, jen aby mohla sukni roztrhnout a přehodit přes Mirané. Rozkašlala se, trvalo, než se utišila. „Je mi zle,“ řekla s námahou. Adine se sklání, vidí matné oči, v koutku úst Mirané se skví kapička krve. Přitiskne ji k sobě, je si vědoma, že smrti neutekly. Chce vyhnat ven všechny slzy, ale nejde to. Mirané by se bála. Poznala by, že umře. Snaží se nechat ji odejít v klidu, bezstarostnou, jak ji od začátku milovala. Když bude mít štěstí, možná ji jed z trnového náramku nechá usnout a teprve pak si vezme i život. Tak věří, pro to se v duchu modlí. Mirané konečně usnula. Zoufalství i úleva prostoupily tělem Adine. Teprve teď pláče. Nechce čekat na chvíli, kdy Mirané přestane dýchat, ale nikdy by tolik nezradila, aby ji právě v tento okamžik opustila. „Kde a jak ji pohřbím?“ ptá se měsíce, ale on mlčí a skryje se za mraky, zbabělec. „Nechci zemřít sama, kdo bude se mnou, když o ni přijdu?“ dívá se mu do neviditelných očí a dobře ví, že odpověď nedostane. „Adine, pomoz mi, Adine!“ zaryla Mirané prsty do jejího těla, jed působí rychle. „Miláčku…“ „Ty pláčeš?“ zarazí se, zapomene na bolest, na strach. „Nikdy jsem tě neviděla plakat. Tvé slzy mě děsí více než smrt,“ snaží se jí roztřesenou rukou otřít tvář. „Mirané…“ „Já vím, že už s tebou dlouho nezůstanu.“ „Nemluv,“ snaží se ji Adine utišit. „Musím,“ pohladí ji, „neumři i ty s pocitem, že jsem nevděčné dítě. Odpusť, že jsem ti nebyla družkou, jakou bys zasloužila, ale věř,“ rozkašlala se a tělo sevřela bolest, „i stoka by se mi stala domovem, kdybych mohla být s tebou. Miluji tě, Adine.“ „Proč jsi to nikdy neřekla?“ „Je pozdě, vím…“ lituje Mirané. „Ne, nevíš,“ nenechala ji Adine domluvit, „brzy se opět setkáme. Chtěla bych odejít zároveň s tebou, ale bůh tomu chce jinak. Trestá mě samotou za to, že jsem o tobě jednou pochybovala,“ neustále ji pevně drží a hladí. Netuší, jak smrti naznačit, aby ještě chvíli počkala, aby si ji ještě nebrala, přece si neřekly všechno. „Adine!“ křičí Mirané a vztahuje k ní ruku. „Adine!“ Sevře ji, div jí nerozdrtí dlaň. „Ne! Ještě ne!“ „Adine,“ vydechne Mirané a v mrtvých očích má mnohem víc, než by si kdy řekly. „Bože, ty, jenž odpouštíš zlodějům, vyděračům a vrahům, proč nedokážeš odpustit těm, které tvou vůlí milují?“ pláče Adine a zanedlouho sama umírá, v krutých bolestech, svírajíce již bezvládné tělo Mirané. Za čas si na ně téměř nikdo nevzpomíná, jen bratr truchlí. Pro obě. Vezír trestá další oběti, ze kterých se v očích hříšníků stali kacíři. Bůh stále odpouští zlodějům a vrahům a ani na okamžik jej nenapadne, aby se na otázku Adine alespoň pokusil odpovědět. Strhne se bouře, rozběsněná voda vyplaví kosti milenek do řeky. Proud je žene kolem města, znova vidí rodné domy, žijící příbuzné i místa, kde se spolu tak rády procházely, tajně byly šťastné. Odnese je až do moře, kde hromádka dvojích kostí pluje po hladině a vlny při přílivu šeptají tichou dvojhlasou otázku prokletých. „Kdo odpustí těm, které zradil Bůh?“


celkové hodnocení autora: 98.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 7		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.1		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 17		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 38		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Guardianes	24.01.2009, 11:32:35

Odpověď na příspěvek od uživatele: Guardianes* ze dne 24.01.2009, 3:32:04* Pokud Ti to tam pasovalo, pak je to přece v pořádku...:-)


ze dne 24.01.2009, 11:42:18
Kaileen: Jo jo, vy si to přece nějak přeberete :-)

Guardianes	24.01.2009, 3:32:04

"Kdo odpustí těm, které zradil Bůh?" Dovolím si sdělit Ti svůj názor. Jsem věřící, a proto to vidím asi jinak. Pokud sám sobě dovolím úvahu o tom, že mne Bůh zradil, nestála moje víra za nic. Bůh tu (v mém pojetí víry) není proto, aby někoho zachraňoval, či zrazoval. Dává nám na výběr. Jsou to lidé, na nichž je učinit rozhodnutí, jen a pouze lidé. Žádný kouzelný stařík s bílými vousy a kouzelnou berlou v nebi nečaruje. Je v srdci těch, kteří v něj opravdu věří. A takové nikdy Bůh nezradí... Ona smrt je pro většinu lidí něčím temným, strach vyvolávajícím a studeným pojmem. Nikdo se mnu nemusí souhlasit, ale zeptám se: Proč? Není to třeba strach z toho, že člověk pozbyde všeho, co za svůj život stvořil, získal, nashromáždil a dokázal? Možná ano, možná ne. Odpovězme si každý sám, v tomto nelze uznat univerzální měřítko. Toto je můj názor, nic víc, nic míň. Vše podstatné už je řečeno v komentech níže. Dodám jen, že se mi líbí, mimo jiné, jak věrohodně a bytostně vyzní beznaděj těch lidských stvoření ve Tvém podání. Dávám 1.


ze dne 24.01.2009, 10:29:49
Kaileen: Vidím, že poslední věta vás docela rozrušuje :-D Mně to tam prostě pasovalo no. Na druhou stranu jinak mluví člověk, kterýmu jen "ulítne kanárek" a jinak ten, co se něčeho zoufale bojí a fakt je, že málokdo z nás už umíral, že? :-D tak můžem těžko posoudit, co by bylo, kdyby bylo... Díky za zastávku, názor i za známku.

Marťa	13.01.2009, 22:39:05

Předem upozornuji, že komentáře podemnou jsem nečetla, pokud se to opakuje, omlouvám se. Popravdě nevím jak začít. Líbilo se mi vypracování i děj byl zajímavý. Mohla si podle mého názoru více rozvést ten jejich trest, nedokážu si totiž nějak jasně představit, co jim mohli provádět... ale jinak emoce, city, myšlenky - pěkně popsány. A dál mě nic nenapadá, jedině, že to bylo povedené. :)


ze dne 14.01.2009, 16:35:06
Kaileen: Ahoj Marťo, dík za zastavení. No, vidím, že způsob trestu vás zaujal. Chtěla jsem to ponechat čtenářově fantazii, ale už jsi druhá, komu to tam chybí, takže příště si dám na takovou chybu pozor :-)

dascha	10.01.2009, 17:49:24

Odpověď na příspěvek od uživatele: dascha* ze dne 10.01.2009, 16:35:22* Kaileen: domnívám se, že obě hrdinky Tvé povídky podporu "vyšší moci" nalezly a odpověď jim byla dána. Zvolily společnou smrt a byly "vyslyšeny." Umíraly s vědomím, že ne vše, co se tak tváří, je přátelstvím, neboť ono neexistuje." Ten obraz zkusím najít a děkuji.

dascha	10.01.2009, 16:35:22

Luis Royo - snažila jsem se rozpoznat, který konkrétní obraz byl inspirací k této povídce. Jeho tvorba je hodně fantasy, barbarství a krve. Určitá část dnešního světa by se dala označit za názorově barbarskou v oblasti vyznání, víry a chování lidského rodu. Nejsem věřící, ale zastávám názor, že církev dnes je mnohem přístupnější lidským vlastnostem, než tomu bývalo kdysi. Ale zřejmě ani člověk, ani církev neměla nikdy právo přisuzovat pocit zrady Bohu, existuje-li. Reaguji tak na poslední větu, cituji: „Kdo odpustí těm, které zradil Bůh?“ A dávám dvě.


ze dne 10.01.2009, 16:48:51
Kaileen: Ahoj, dík za zastavení. Tady ani tak nejde o boha, jako o to, že je obě zradili přátelé, odkopli je a nejen to, ublížili jim. Pak je logické, že v takové situaci se snažily najít podporu alespoň ve "vyšší moci", když už nic jiného neměly. Obraz nesl název Moonlighting.

Panano Nymni	08.01.2009, 17:54:51

Dlouho jsem váhal mezi jedničkou a dvojkou...jedno by bylo křivda, druhé nadržování, promin ale nebudu hodnotit. Líbilo se mi to, ale nevěřím, že by je do stoky nepronásledovali, ne odsouzence k smrti...to je absurdní a oba to víme. To ej asi největší chyba a nelogičnost, co jsem našel. Emoce jsou moc hezky popsány a dílo na nás dýchá svou tajemnou atmosférou...moc pěkné.


ze dne 09.01.2009, 11:24:45
Kaileen: Ahoj, díky za zastavení. Známka není až tak důležitá, nemusíš se omlouvat, že nehodnotíš. Jinak samozřejmě jsem ráda za připomínky, ať kladné nebo záporné :-) Jen k té stoce - osobně bych tam taky bez světla nelezla, jako děti jsme prošmejdili kdeco, ale tam jsme šmejdili fakt jenom s baterkama :-D

Tracy Harper	08.01.2009, 17:34:12

No, detaily tu už rozebrali jiní komentátoři, tak já jenom řeknu, že se mi to moc líbilo.


ze dne 09.01.2009, 11:20:30
Kaileen: Díky za zastavení, komentář i známku.

DaNdÝ	07.01.2009, 17:13:33

jojo, silné, řekněme, že takovej příběh asic jinak než smrtí skončit nemoch. Dobrej výraz celkový lidský netolerance, správně vyjádřený to zoufalství, že ty, který byli jejich přátelé je teď štvou. Nu jen, možná ale jen nedostatkem vlastní koncentrace, jsem některým popiskům ne úplně rozuměl. Třeba i dyž je spíš blbost, lae tam na začátku jsem nechápal proč ponížení že skáčou do stoky, asi sem si představil jen nějakou strouhu, nebylo by špatnej nějakej detail, černá voda, plave v ní mrtvá kočička, nebo tka. Ale pak jsem si třebas nebyl co přesně jim udělali na tom náměstí, nebo vlastně co jim způsobylo tu otravu a smrt. A taky o jakou se jednalo kulturu, na začátku sem si řikal, že klasika křes´tani, pak vezír tak ais islám, no jen sem byl trochu zmaten. Ale síla tématu tyhle drobnosti v mejch vočích stejně překonala.


ze dne 09.01.2009, 11:48:10
Kaileen: Ahoj, díky za přečtení a taky za to, že sis dal tu práci a ukázal na nedostatky, zkusím na ně odpovědět. Způsob trestu nechávám na fantazii čtenáře, otravu a smrt způsobil trnový náramek namočený v jedu, což dívky nemohly vědět, jinak by se nejspíš nechaly lynčovat, ale to už je jiný příběh. Co se kultury týká, podívám-li se na obraz, který mě inspiroval, jedná se o orient, ale já píšu fantazy, takže u mých textů většinou nejde o nic konkrétního. Obzvlášť co se náboženství týká jsem toho názoru, že bůh (bohové) je pro všechny stejný a náboženství jako takové je spíš jen určitým názorem na něj.

amazonit	07.01.2009, 5:56:19

Velmi působivé, takové to čtení jedním dechem. Jsou tu však momenty, kdy si jeden říká, že je to přespříliš ,,sladké", dojemné, melodramatické... Přijde mi celkem škoda, že se to hrotí až do ,,tragické" a vypjaté smrti jedné z nich, tím to nabývá jakéhosi puncu ,,tuctovosti", ale jak jsem řekla, má to spád a dokáže to jednoho pohltit, takže není problém dočíst. Líbí se mi ona otázka pro Boha, je mi blízká a říkám si, je netolerantní Bůh nebo jen církev, nejsem věřící, ale myslím, že toleranci postrádá to druhé...


ze dne 07.01.2009, 12:00:18
Kaileen: Já taky nejsem věřící, ta poslední otázka mě tak nějak napadla a seděla mi tam. Zřejmě nejen církev by v případě této otázky měla co vysvětlovat. Díky za komentář.