obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je jako Opera. Člověk se tam nudí, ale vrací se tam."
Gustav Flaubert
obr
obr počet přístupů: 2915733 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39654 příspěvků, 5807 autorů a 392676 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: SLQ - Předmluva ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: SLQ
 autor c.s.m.nowak publikováno: 09.01.2009, 9:43  
Po delší době jsem se dokopala a začala na sobě znovu pracovat :) ... takže - osobně si myslím, že tenhle příběh je už trošku více propracovanější než předchozí SLQ.
 

Poprvé po deseti letech jsem šla do školy. Nedokázala jsem tomu uvěřit, ale bylo tomu tak.
Zhluboka jsem se nadechla a vnímala tu nezaměnitelnou vůni rozpáleného asfaltu prolínající se s vůní posekané trávy.
Musela jsem vypadat směšně. Malá holka rozhlížející se kolem sebe, jako kdyby nikdy neviděla svět, s dementním úsměvem ve tváři. Ale pro tuto chvíli mi to bylo jedno.
Konečně jsem byla zdravá – absolutně zdravá. Žádné halucinace ani žádné mumlající hlasy. Papír potvrzující mé duševní zdraví jsem měla pečlivě zabalený do plastových složek, aby se náhodou nepoškodil. Náhoda je totiž blbec a rozhodně nebylo mým úmyslem procházet všemi těmi testy znovu. To už bych nepřežila. Má rodina by to nepřežila.
Promítla jsem si těch deset dlouhých let, kdy jsem byla zavřená v blázinci nebo doma. Viděla jsem zdrcené tváře svých rodičů, jejich zklamané výrazy, pokaždé, když se na mě podívali. Slyšela jsem jejich tiché hádky, tlumený pláč matky v ložnici, vzteklé bouchání otce, který si vyléval vztek na mrtvém dřevě.
Teprve před měsícem nám byl doporučen nový lék AMd-64. Lékaři nás varovali, že ještě nebyl podáván tak mladým osobám, jako jsem já, ale bylo nám to jedno. Mým rodičům to bylo jedno. Přáli si jediné – mít konečně zdravou dceru, za kterou by se nemuseli stydět. A já – já si přála, aby ty hlasy zmizely stejně jako halucinace.
Slastně jsem přimhouřila oči a užívala si sluneční paprsky i chůzi. Deset let jsem byla zavřená, většinou upoutaná na lůžko, omámená léky a sedativy.
Pocit štěstí, který se mi rozléval v těle byl omamující. Připadala jsem si jako pták, kterého po dlouhém věznění pustí na svobodu.
Přiblížila jsem se ke škole a na chvíli jsem se zastavila. Připadala mi tak majestátní! Tak trochu jako zámek ve kterém na prince čeká jeho princezna. Žaludek se mi sevřel v nečekaném návalu strachu. Možná jsem neměla tolik spěchat! pomyslela jsem si. Deset let jsem nebyla nikde jinde než mezi čtyřmi zdmi.
Kolem mě se prohnalo sytě červené auto a zanechalo mě v oblaku prachu. Rozkašlala jsem se a rychle se vydala vpřed.
Čím blíže škole jsem byla, tím více lidí kolem mě procházelo. Někteří telefonovali, jiní poslouchali hudbu, další se přidružili ke své skupině na školním dvoře – roztleskávačky v krátkých sukních se culili na každého dobře vypadajícího kluka, fotbalisté povykovali u zídky na druhé straně a ukazovali na několik skupinek studentů, kteří vypadali jako typičtí šprti.
Pak se však odnikud vynořila další ze skupin. Zamrazilo mě, jenom jsem se na ně podívala. Připadali mi nebezpeční, jako dravci číhající na svou kořist. Všichni šli tak nějak – příliš sebejistě, až to nahánělo hrůzu.
Všude se na vteřinu zastavil hovor a všechny pohledy se upřely právě na tyto lidi. Nabyla jsem dojmu, že nejsem jediná, kdo z nich nemá dobrý pocit.
Jakmile se však skupina těchto „Výjimečných“ zastavila u lavičky pod největším stromem, jaký jsem kdy viděla, všichni na jako by se otřepali a vrátili se zpět ke své předchozí činnosti.
Pomalu jsem šla vpřed. Srdce mi prudce bušilo a bylo mi čím dál tím jasnější, že na setkání s tolika lidmi doopravdy ještě připravená nejsem. Ke klidu mi nepřidal ani fakt, že jedinou možností, jak se dostat do školy je projít právě kolem „Výjimečných“.
Zastavila jsem se, příliš zbabělá, příliš vyděšená, příliš nejistá. Nevěděla jsem, co mám dělat. Většinu mého života mi naplánovali nebo jej řídili všichni, mimo mě.
Uvažovala jsem, co mám dělat. Taška přes rameno mi byla najednou velmi nepříjemná a zdála se být příliš těžká. Triko příliš tenké a sako nepohodlné. Z bot na malém klínku mě najednou rozbolely nohy a džíny mi přišly příliš hrubé. Neklidně jsem se ošila a pohledem bleskla zpátky na cestu, kterou jsem přišla.
Mámě by nevadilo, kdybych se zbaběle vrátila ze svého prvního dne ve škole. Odrazovala mě od toho, bála se, že budu ve stresu a můj stav se zase zhorší. Ale vrátit se jako zpráskaný pes? Kdybych se vrátila, nikdy bych už nezískala odvahu udělat takové rozhodnutí znovu. V životě bych už do školy nešla. Přesto, vrátit se – bylo by to tak jednoduché!
„Ahoj!“ ozvalo se za mnou náhle a já sebou polekaně škubla. Drobná rusovláska okamžitě omluvně vyjekla: „Jejda! Promiň,“ řekla zkroušeně, „já tě nechtěla vyděsit.“
Rozechvěle jsem se usmála. „To … nevadí.“ Hlas jsem měla váhavý, ale vypadalo to, že to zrzce nevadí, místo toho mi se širokým přátelským úsměvem podávala ruku.
„Jmenuju se Ráchel,“ oznámila mi vesele.
„Já – mě … můžeš mi říkat Emmo,“ vykoktala jsem ze sebe. Bylo to trochu nepříjemné, mluvit s cizím člověkem, kterého jsem nikdy předtím neviděla.
„Jsi tu nová?“ zajímala se Ráchel. „Jestli jo, tak to nevadí. Do které třídy chodíš? Cože? Ty nevíš? Takže to jsi určitě nová, no nevadí. Můžu tě dovést do ředitelny, jestli teda chceš. Já do téhle školy chodím už jedenáct let, takže si dovoluju říkat, že se tady vyznám. Tak jdeš?“ s otevřenou pusou jsem poslouchala tu palbu slov a otázek. Nabyla jsem dojmu, že Ráchel rozhodně nemá mé problémy s komunikací.
Pomalu jsem přikývla. Po dvou krocích se však Ráchel zastavila a vyčkávavě se na mě podívala. Omluvně jsem se usmála a rychle ji následovala.
„Nemusíš se bát, učivo určitě doženeš,“ brebentila Ráchel dále, „učitelé se většinou moc nepředřou, aby nás něco naučili, spíše hodně dají na samostudium. Jestli budeš mít nějaký problém, tak jenom stačí říct, každý mě tu zná.“ Pohodila hlavou a s úsměvem zamávala nějakým klukům z fotbalového družstva. Překvapilo mě, když se na ni široce zazubili a zamávali jí zpátky. „Můj brácha je kapitánem,“ vysvětlila mi s úšklebkem, když zaregistrovala můj šokovaný výraz, „a navíc polovině z nich pomáhám s matikou.“
„Aha.“ hlesla jsem tiše.
Neúprosně jsme se blížili k „Vyvoleným“. Srdce se mi rozbušilo o poznání rychleji. Zvláštní pocit ohroženosti ve mně pořád narůstal. Odkašlala jsem si.
Ráchel se na mě zvědavě podívala. Chvíli jí trvalo, než pochopila a pak si odfrkla. „No teda těch se bát nemusíš,“ řekla, „věř mi.“
„Já – nebojím se jich,“ odpověděla jsem přehnaně rychle, „jenom z nich mám špatný pocit. To je všechno.“
„'Předurčení' rádi nahánějí hrůzu,“ poučila mě s nesouhlasným výrazem, „už tím, kolik jich je. Tady Robert,“ kývla hlavou k drobnému chlapci v černém, „z té jejich třináctky málem dostal infarkt. Je trochu pověrčivý.“ Dodala se spikleneckým mrknutím, o kterém jsem jenom mohla hádat, co má znamenat.
Ani jsem radši nemyslela na to, co by si myslela o mě. Týjo! Fakt jsi byla deset let zavřená? Ty jsi jako fakt blázen?
Chápavě jsem na Roberta podívala. Věděla jsem, jak se může osamocený člověk cítit.
Pak mi však něco došlo. „Třináct?“ zeptala jsem se zvědavě. Sice jsem byla dlouhou dobu mimo, počítat jsem však uměla.
Ráchel se zvědavě podívala k „Vyvoleným“ – vlastně „Předurčeným“ – a tiše vydechla. „Páni,“ hlesla ohromeně. „Osm. Bože na nebesích! Jich je jenom osm!“ šokovaně si přitiskla ruku na srdce.
Její bledost mi na chvilku zastavila dech. Cítila jsem jak mě zaplavuje panika. „Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se rozechvělým hlasem.
Neposlouchala mě. Stále zírala na zřejmě nevídaný jev. „Maria, Selma, Richard, Mário, Josef, Iris, Catherine, Olivia,“ zamumlala rychle a přeskakovala pohledem z jedné tváře na druhou. „Kde jsou ostatní?“ mumlala si pod nosem a zvědavě se rozhlížela kolem.
„Ráchel?“ chytla jsem ji za předloktí, „Posloucháš mě?“
„Tss,“ sykla vztekle a podívala se na mě. „To jsem si mohla myslet. Ach jo, jednou tady může být senzace a stejně všechno pokazí.“
Nechápavě jsem na ni zírala a znovu jsem si připadala jako blázen. Rychle jsem ten dobře známý pocit potlačila.
„Osm a kolik je třináct?“ zeptala se mě Ráchel trochu uštěpačně. „A pět je třináct.“ Odpověděla si vzápětí s pohledem upřeným za nás.
Neměla jsem odvahu se otočit, místo toho jsem znovu vyrazila zpět ke škole. „Musím zajít do ředitelny.“ Řekla jsem rychle. Nechápala jsem tu touhu rychle vypadnout, zmizet a utéct, ale radši jsem chtěla být pryč.
Ráchel přikývla. Cítila jsem se, jako kdyby mi z hrudi spadl obrovský balvan. „Stejně se tu už nic nestane.“
Rychle jsme se daly do pohybu. Prošly jsme kolem „Předurčených“ či jak se jim tady vlastně říká, na můj vkus pomalu, a dostaly se tak do vstupní haly.
Ráchel mi ukázala na podlaze barevné pruhy, které vedly do různých místností a pavilonů. „Musíš jít po modré – je to pořád rovně.“ Řekla mi, zatímco vytahovala mobil z tašky.
„Ty… nepůjdeš se mnou?“ hlesla jsem, příliš zaskočená na to cítit se zrazeně.
Trošku sebou trhla a provinile se na mě podívala. „No, musím si něco zařídit,“ usmála se omluvně, „to víš, školní noviny jsou tady jediným co v tomhle zapadákově vydávají, takže se holt musím občas postarat o nějakou senzaci. Například,“ šlehla pohledem ven, „jak to, že se 'Předurčení' nedostavili společně. Neboj, najdeš to rychle.“ Ujistila mě a vzápětí jsem stála v zatím prázdné hale sama.

Zaklepala jsem na tmavé dřevěné dveře a bázlivě nakoukla dovnitř.
Ráchel měla pravdu. Ředitelnu prostě nešlo minout, ani kdybych se snažila sebevíc. Kromě modrých pruhů na podlaze tady měli ještě různé informační šipky – a nejvíc jich ukazovalo právě k ředitelně.
Musela jsem uznat, že se mi tahle škola líbí. Chodby byly do půlky zdí obložené dřevem, na oknech záclony a žádný zápach dezinfekce. Ani v nejmenším to nepřipomínalo nemocnice. A navíc tady vládl klid. Sice jsem věděla, že potrvá maximálně ještě patnáct minut, dokud nezačne hodina, ale i tak to byl balzám na uši.
Polekaně jsem sebou škubla, když se přede mnou objevila přísně vypadající žena v temně šedém kostýmku. Chvíli si mě měřila hodnotícím pohledem a pak se mě zeptala, co si přeji.
Celá rudá ve tváři jsem na chvíli ztratila možnost mluvit. Teprve o dvě minuty později jsem ze sebe konečně dostala. „Já … mám se tady zapsat ke studiu,“ hlesla jsem. „Emmelyn Cooperová.“
Žena přikývla, přešla k obrovskému stolu, který s přehledem vévodil ředitelně, a posadila se do kožené židle. Pohybem ruky mě vyzvala, abych si sedla naproti ní.
„Emmelyn,“ řekla lehce zvědavě, „To je celkem zvláštní jméno.“
Nervózně jsem se pousmála. „Naši se nemohli shodnout na jméně, mamka chtěla Emmu a otec si přál Evelyn – a tak to dali nějak dohromady. Ale všichni mi vždycky říkali Emmo.“ Byla to ta nejdelší věta, jakou jsem dneska řekla.
Ředitelka – Rosseová, podle jmenovky na stole – přikývla, otevřela zásuvku u stolu a vytáhla z ní složku s papíry. Podala mi ji s milým úsměvem. „Tohle vyplň a pak dej sekretářce,“ řekla.
Vzala jsem tu kupu papírů s lehkým pocitem hrůzy a vyšla ven. Můj nový život začal.


 celkové hodnocení autora: 95.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 31 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Mathew 09.01.2009, 9:42:50 Odpovědět 
   „...roztleskávačky...se culili...“ -> culilY

To byla jedna hrubka, kterou nešlopřehlédnout. Vcelku to vypadá na nadějné dílko.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Wayne
(1.12.2020, 18:26)
jessyjason0321
(1.12.2020, 07:37)
ab0nd
(28.11.2020, 20:04)
p8aefwimsg
(28.11.2020, 18:36)
obr
obr obr obr
obr
Meschlet
Peter Stumpf
Arn Dresko VIII...
jindra
Para Tu
Bucifal
obr
obr obr obr
obr

Ježeček
Lara
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr