obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Dobré dílo poslouží jako potrava pro duši, špatné i jako podložka nohy stolu."
Pavel Sečkář
obr
obr počet přístupů: 2915690 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39806 příspěvků, 5808 autorů a 392465 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Kuchařka - část čtvrtá ::

 autor Lenka publikováno: 05.01.2009, 7:26  
 

Kapitola šestá
Daniel. Zpanikařila, rychle se postavila, aby se nepotopila. Co tu dělá? To přece nemůže být náhoda. Jak by taky. Určitě mě musel slyšet, když jsem odcházela z pokoje. Stejně jako já slyšela, že se do pokoje vracel, napomenula se.
Danielovi neušlo, že jakmile vešel, Natálie zpanikařila. Snad se ho nebojí? ptal se sám sebe. Mlčel však. Položil si věci na vedlejší židli, než je měla ona, a zamířil do bazénu. Přitom ji nespustil z očí. Stála na místě a ani se nepohnula. Po schůdkách slezl do vody a pomalu se prodíral až k ní.
Nedokázala se pohnout z místa. Připadala si pod jeho pohledem jako socha. Jak je to možné? Ale v hlavě měla jen otázky, nikoliv odpovědi. Naháněl jí strach a přitahoval ji zároveň. Něco takového ještě nikdy necítila. V jednu chvíli dokonce zapomněla i na to, že je novinář.
Teprve, když se ocitl těsně u ní, uvědomila si, co má na sobě. Proč si jen brala tyhle dvojdílné plavky. Připadala si v nich před ním jako nahá. Ještě že jí voda sahala skoro až po ramena. „Co tu…“ dokázal vyslovit, ale potom se jí hlas zlomil.
Vypadala nádherně. To bylo to první, co ho napadlo, když se ocitl až u ní. Byla ještě krásnější než včera, když ji spatřil poprvé, i víc než dnes ráno u snídaně. A její oči prozrazovaly, co ona by asi nikdy nepřiznala. Zaujal ji a vyděsil zároveň. Ona se ho opravdu bojí, uvědomil si. Proč, vždyť ji nijak neohrožuje. Je možné, že by byla pravda to o ní a o starém Albovi? Opravdu ji zneužíval?
To je to první, co musí zjistit, ale jak? Nemůže se jí přece jen tak zeptat. Musí nějak oklikou. Kličky, to byla jeho doména. Jako novinář se jich napoužíval. V tuto chvíli si však nebyl jistý, zda jsou vhodné. Pokud pojme podezření, že ji chce obelhat či obelstít, znovu uteče.
„Chtěl jsem se omluvit za to u snídaně. Mohlo mi dojít, jaký je váš vztah k novinářům. Určitě… ale já chci být tvůj přítel. Proto ti nebudu lhát. Pracoval jsem pro ten plátek, co psal o tobě a o starém Albovi. A ty články psal můj přítel… Ne, neutíkej ode mě. Neříkám ti to proto, abych tě vyděsil, ale proto, abys mi věřila,“ dodal rychle, když si uvědomil, že od něj chce zase uprchnout.
Natálii stálo spoustu odvahy zůstat tu stát. Nenáviděla ho pro jeho bývalou práci, děsila ji jeho síla a přitahoval ji jeho pohled. No páni, jak tohle zvládnu, děsila sama sebe. „Přítel? Jak můžete být můj přítel? Nepřátelím se s novináři,“ řekla, když se jí konečně vrátil hlas.
Zasmál se. „Ale, vždyť s jednou novinářkou žiješ. Tedy přesněji žije s ní tvá kamarádka a bydlí spolu ve stejném bytě jako ty,“ argumentoval nepříliš vhodně. „Už jsem si myslela, že to nevytáhneš. Proč se mě rovnou nezeptáš, zda spolu žijeme všechny tři na hromádce? To je přece to, co tě zajímá. Co zajímá každého novináře od bulváru,“ rozzlobila se.
Tak tohle nečekal. „Máš pravdu, trochu mě to zajímá, ale ne proto, proč si ty myslíš. Víš, chtěl bych jen vědět, jakou šanci bych měl, kdybych tě teď políbil,“ vyslovil neuváženě, a poté už jen čekal, jakou reakci jeho slova vyvolají. Vážně v její přítomnosti říká jednu hloupost za druhou. Bude s tím muset něco udělat.
Natálie si připadala jako na horské dráze. Nebo alespoň její srdce. Opravdu jí právě řekl, že… nemohla tomu uvěřit. Velmi rychle ovšem vystřízlivěla. Ne, on o ní nemá zájem, možná by s ní rád zažil dovolenkový románek, ale opravdový zájem o ní nemá.
Jak jen má na jeho větu reagovat? S něčím takový nemá žádné zkušenosti. Vlastně, připomněla sama sobě, s muži nemáš žádné zkušenosti. Vždy ses jim vyhýbala. Už se asi opravdu zbláznila, mluví sama k sobě. Jak mu má říct, že nechce žádné dovolenkové povyražení?
Ano, byla si jistá, že po ní chce tohle. Během své práce v hotelu narazila na desítky takových párů. Dva cizí lidé, kteří si užívají dovolené se vším všudy. Vždy jí to bylo odporné. Nechápala, jak se žena může dělit o své tělo s někým, koho vůbec nezná. Vlastně si donedávna nedokázala představit ani to, jak by to fungovalo mezi partnery, kteří by se měli rádi. Kteří by se milovali.
Její mlčení a ztuhlost ho zneklidnila. Jak se k ní má přiblížit, když ona nereaguje na jakýkoliv jeho podnět. Zkusit tedy poslední možnost. Sklonil se k ní a políbil ji na rty. Trvalo několik vteřin, než se dočkal odezvy. Odskočila od něj a vyděšeně poprosila: „Prosím to ne. Já nechci…“
Zvřel oči, aby z nich nevyčetla jeho zlost. Ona to snad skutečně byla pravda, starý Alb ji pravděpodobně opravdu zneužíval. Musel znát pravdu. A jediný způsob, jak se ji dozvědět, je zeptat se. Otevřel oči a prohlédl si vyděšenou dívku, která stála několik metru od něj. Ani si nevšiml, že od něj poodstoupila ještě dál.
„Natálie, nechtěl jsem se tě na to ptát, ale musím… Ubližoval ti starý Alb?“ tak, otázka byla venku. Nehybně vyčkával, jakou na ni získá odpověď. A doslova se modlil, aby mu jeho nejhorší obavy nepotvrdila. Nebo aby mu nelhala.
Vyprchal z ní všechen strach a byl vystřídán údivem. Šokem. Proč se jí na něco takového ptá? „Ty chceš vědět zda mě… zda nás Alb…“ koktala. Dořekl to za ni, „chci vědět, zda vás Alb zneužíval.“ „Proč?“ hlas se jí třásl. Proč se na to ptá? Už nevěřila, že shání informace pro článek.
Vysvětlil si její mlčení jako souhlasnou odpověď. A tiše zaklel. Kolik jí bylo, když ji dostal do péče? Jedenáct? „Jak dlouho?“ „Co?“ „Jak dlouho to trvalo?“ Byl rád, že ten muž už zemřel, protože kdyby ne, určitě by jemu teď hrozilo obvinění z vraždy. Dokázal by ho zabít za to, co té dívce udělal.
Teprve v tu chvíli se vzpamatovala. On si myslí… on věří těm lžím, které o nich jeho přítel napsal. Vrátil se do ní život. „Jak se opovažuješ takhle špinit Albovu památku. Jak můžeš. Nikdy se nás ani nedotkl. Ani mě, ani Ester. Měl nás rád jen jako dcery, jako své žačky. Nikdy ho ani nenapadlo…“ došla až k němu a dala mu facku. Poprvé v životě někoho uhodila.
Než mohl nějak zareagovat, přišla do bazénu nějaká rodina s dětmi. Zůstal tedy stát na místě a pozoroval, jak Natálie odchází. Dobrá, tak v jejím vztahu k Albovi se zmýlil. V samotném Albovi se zmýlil. Ale to pořád nevysvětluje její chování. Něco se jí určitě stalo. Proč by na něj jinak reagovala tak zvláštně.
Natálie mezitím opustila bazén. Pořád nemohla uvěřit, že ho uhodila, ale nemohla si pomoct. Jak mohl urážet Albovu památku tou lží. Jak přišel na to, že… on si myslel, že ho odmítám kvůli tomu, že mám s muži špatné zkušenosti, napadlo ji náhle. Asi typicky mužská logika. A s její pomocí vydedukoval i to, že ten špatný muž v mé minulosti byl Alb.
Vběhla do pokoje. Zamkla dveře. Dvakrát se přesvědčila, že jsou opravdu zamčené a poté vběhla do koupelny. Rovnou pod sprchu. Byla ovšem natolik rozhozená, že si zapnula jen studenou vodu. Vyjekla, když se dotkla její nahé kůže. A rychle nastavila správnou teplotu.
Než vyšla z koupelny, byla si jistá, že takhle už to dál nepůjde. Bude si muset k Danielem promluvit. Měla ho plnou hlavu. A po pár hodinách zjistila, že se jí vetřel i do snů. Lehla si totiž na postel a přemohl ji spánek. To se jí nestávalo často.
Když se probudila, byla ještě zmatenější, než předtím. Zná ho přeci teprve necelý jeden den. Proč na ni má takový vliv. Jak se jí mohl dostat i do snů? Jak ho má vyhnat z hlavy? Podívala se na hodiny. Byly tři odpoledne, a venku se počasí od rána ani trochu nezměnilo. Převlékla si tedy šaty a vydala se na oběd.
Uviděla ho ve chvíli, kdy vešla do jídelny. Seděl u stolu, kde ráno snídala. Zastavila se a chvíli přemýšlela, nakonec zamířila k němu. Bezeslova si k němu přisedla. Nevěděla, jak začít. Počkala tedy, dokud jí číšník nedonesl jídelní lístek a opět neodešel. „Nejsem na vztahy na jednu noc,“ zašeptala.
Daniel si jí všiml ve chvíli, kdy otevírala dveře. Jeho šestý smysl mu našeptával, že je to ona. Nechal vše v rukou osudu a čekal. Vešla a zpozorovala ho. V tu chvíli zapomněl i dýchat. A zamířila k němu. Dech se mu zase vrátil. Sledoval, jak si sedla ke stolu a jak marně hledala slova, kterými by měla začít.
Když je konečně našla, znovu ho naprosto vyvedla z míry. Tak tohle ji tak rozrušilo. Mezi těmi ženami, se kterými se stýkal, úplně zapomněl, že existují i takové, které nepovažují své tělo za zbraň proti mužům. Natálie, zdá se, patřila mezi ně.
„Omlouvám se, nechtěl jsem tě urazit, ani památku starého Alba, ale musel jsem vědět pravdu. Myslel jsem si… nedošlo mi, že si myslíš, že tě chci využít jako zpestření své dovolené,“ pracně hledal vhodná slova. Ženy jako ona byly v jeho světě vzácné a on vůbec nevěděl, jak se k ní má chovat.
„Nemůžeme začít od začátku? Prosím, Natálie. Nemám v úmyslu, nikdy jsem neměl v úmyslu si s tebou jen pohrávat. Jak bych také mohl…“ přerušil ho příchod číšníka. „Máte vybráno, madam?“ Natálie rychle nalistovala stránku se studenými saláty. „Zeleninový salát s kuřecím masem a dresinkem. K pití si dám minerálku,“ opověděla bez zaváhání. Číšník si to zapsal a odešel.
Jakmile byli u stolu už zase sami, zapřemýšlela. Má odvahu se s ním zaplést? Dokáže se s ním nezaplést? Velké dilema. Ale odpověď bohužel znala už dopředu. Ano, bude si hrát s oheň, jen doufal, že se nespálí víc, než by byla schopna unést. „Tak dobrá, začneme od začátku. Dobrý den, jsem Natálie a pracuji jako šéfkuchařka ve svém hotelu,“ řekla.
Daniel se usmál. Přece jen ho jeho osud nezradil. „Těší mě, Natálie, já jsem Daniel a vedu své nakladatelství. Jsi tu na dovolené?“

Kapitola sedmá
Následující hodiny strávili spolu. Když dojedli oběd, přesunuli se do hrací místnosti. Daniel ji přesvědčil, aby si s ním zahrála kulečník. Ona nakonec souhlasili, a předem ho upozornila, že ho ještě nikdy nehrála. Kupodivu jí to docela šlo. Ale ač se jí Daniel snažil nechat vyhrát, nikdy se to nepodařilo.
Potom se přesunuly do denního baru. Povídali si o všem možném. Začal Daniel. Vyprávěl jí, jak se dostal k práci novináře. Zcela náhodou. Vyhrál na střední škole soutěž ve školních novinách a získal stáž v nakladatelství, které teď vlastní.
Natálie mu na oprátku vyprávěla o svém životě u Alba. Chtěla, aby pochopil, že Alb měl opravdu hodně daleko k tomu, co o něm psali. Vyprávěla jí, jak ji i Ester zpočátku utěšoval, jak jim občas četl pohádky. Jen tak, aby jim vynahradil to, o co v dětství přišly. Popisovala mu svůj první den v hotelové kuchyni. I své první úspěchy.
Snažila se mu dokonce vysvětlit i svůj vztah k Ester a Dagmar, ale brzy si uvědomila, že to on asi nepochopí. Alespoň ne v celém rozsahu. Spokojila se tedy s tím, že vzal na vědomí, že Ester je pro ni sestra a Dagmar vlastně také.
Šli společně na večeři. I když ani jeden z nich neměl opravdový hlad. Oba si vybrali několik jednohubek ze švédských stolů, Natálie neodolala a vzala si i zákusek. Nebyl sice tak dobrý, jako ho dělala ona, přesto ji chutnal. Ale obávala se, že dnes by jí asi chutnalo vše. Daniel na ni měl velice zvláštní vliv.
Po večeři zamířili do nočního baru. Dali si několik skleniček, Natálie zvolila vína a Daniel si dal to, co každý den. Natálii úplně uniklo, co to bylo. Vyprávěla mu totiž o své dovolené po Evropě. Byla do toho tak zabraná, že si neuvědomila, kolik skleniček vypila. Ani kolik jich vypil on.
Pak se najednou podívala na hodiny. Bylo jedenáct pryč. Taky aby ne, připadala si nějak ospalá. A omámená. Pracně vzpomínala, co vlastně pila, a kolik. „Danieli, myslím, že už asi půjdu. Je pozdě,“ řekla.
Daniel přikývl. Trochu nejistě se zvedl a šel za Natálií k výtahu. Páni, kolik toho vypil? Čtyři, pět, šest skleniček? To se přece nemohlo stát. Jak se mohl opít. A v její přítomnosti? V tom si uvědomil, že ona je na tom podobně. I když pila jen víno, zdála se být stejně omámená jako on. Nebo že bychom byli omámeni jeden druhým?
Jeho myšlenky ho zradily. Když vystupovali z výtahu na svém patře, už byl rozhodnutý, že dnešní noc nebude spát sám. Byl si jistý, že se mu podaří ji svést. Teď když věděl, proč ho odmítala. Nechtěla románek jen na jednu noc. A to on jí rozhodně nabídnout nehodlal. Jedna noc s ní by mu určitě nestačila. Ani náhodou.
Natálie se zastavila u svých dveří a snažila se odemknout. Ale nějak ji odmítly poslouchat ruce. To se jí stalo naposledy, když připravovala své první jídlo s alkoholem. Opravdu se opila? Jak? Kdy?
Její hlava pracovala nějak pomalu. Snažila se soustředit. Nedařilo se to však. Jak se mohlo stát, že už stála u své postele a Daniel ji líbal? Kdy ji začal líbat? Co tu dělá? A proč je jí tak krásně? Její tělo ovládly pocity, které neznala. Poddala se jim.
Danielovi se ulevilo, když poznal, že nehodlá protestovat. Jeho síla přestat už totiž dávno zmizela a nebyl si jistý, jak by dokázal vycouvat, i když věděl, že by musel, kdyby odmítla. Musel si být jistý, že jí to nevadí. Nikdy by ji do ničeho nenutil. A i když byl opilí, postupoval pomalu.
Skoro si ani neuvědomila, že už na sobě nemá šaty. Cítila jen jeho rty na krku. Poté i níž. Její vnitřní alarm se však nespustil. A to ani tehdy, když se ocitla zády na posteli. Teprve, když si uvědomila, že si k lehá k ní, zcela nahý, snažila se odehnat od sebe opilecký opar. Co to dělá?
Odpověď dostala v příští vteřině, když jí projela ostrá bolest. Ta jí také pomohla vystřízlivět. Panebože, co to udělala? Co jí to Daniel udělal? Chtěla vykřiknout, ale zabránily jí v tom jeho rty. Začala ho od sebe odstrkávat. Neměla však šanci. Byl mnohem silnější.
Při každém jeho pohybu se bolest zvětšovala. Rozplakala se. Kousla ho do rtu. Ani to ho neupozornilo na to, že ona už nespolupracuje. Chtěla se s ním začít prát, ale jakmile se pohnula, zhroutil se na ni.
Daniel si teprve v tu chvíli uvědomil, že s ním přestala spolupracovat ve chvíli, kdy si ji vzal. Rychle se přetočil na druhou stranu postele a rozsvítil lampičku. A hodně rychle vystřízlivěl. Natálie plakala a na stehnech i pod sebou měla krev. Ježíši, co to udělal, zděsil se. Pokusil se ji pohladit, ale ucukla před ním.
„Natálie,“ zašeptal. Odvrátila hlavu na opačnou stranu, než byl on. Jak jí to mohl udělat? ptal se sám sebe. Zvedl se z postele a donesl z koupelny ručník namočený v teplé vodě. Jeden si také omotal kolem boku. Sedl si na kraj postele a něžné jí mokrým ručníkem smyl ze stehen krev.
Natálie ho nechala. Snažila se nevnímat, že tam je. Že se jí dotýká. Připadala si jako loutka. Nedokázala se ani pohnou, jako by jí tělo nepatřilo. Bolest v rozkroku jí však potvrzovala opak. Pokusila se dát nohy k sobě, ale bolest se zvětšila už jen při tom, když nohu trochu nadzvedla.
Znásilnil ji. Daniel tomu nemohl uvěřit. Jak se to mohlo stát? Přece ho alkohol nemohl až tak moc ovlivnit. „Natálie, je mi to tak líto. Vůbec nevím, jak se to mohlo stát. Tohle jsem ti udělat nechtěl. Prosím, věř mi to… Prosím, mluv se mnou. Bolí to moc?“
Otočila se na něj. Poznal, že už alespoň přestala plakat. „Jestli to bolí?“ opakovala jeho otázku tiše. „Co myslíš, když jsi… ty to ani nevíš!“ vykřikla překvapeně. „Co nevím?“ ptal se zmateně. „Žes byl první. Můj první.“
Doslova vyskočil z postele. Tak proto byla tak… proto se chovala tak odtažitě. Ona se bála… protože… protože byla úplně nezkušená. Pravý opak toho, co si myslel on. A pak se na něj všechno nahrnulo jako lavina. Byl její první a zasvětil ji do milování tím nejhorším možným způsobem.
„Já… já to netušil. To mě ani nenapadlo. Bože, ani si nejsem jistý, kdy ses začala bránit. Bože, Natálie, to jsem opravdu nechtěl. Vůbec jsem si neuvědomil…“ „Opil jsi mě!“ obvinila ho. „To ne. Neopil. Poslouchal jsem tvé vyprávění o cestě po Evropě. Nevšímal jsem si toho, kolik jsi toho vypila ty nebo já. Musíš mi věřit, nikdy bych tě neopil, abych tě dostal do postele. To bych neudělal žádné ženě a tobě už vůbec ne.“
Začala se pomalu uklidňovat. A opět uvažovat rozumně. Oba se opili a oba to chtěli. Daniel nemůže za to, že se opila, to si způsobila sama. Nemohl ani za to, že ve chvíli, kdy vystřízlivěla, ho začala odmítat. Jí pomohla k vystřízlivění bolest, jemu až pohled na to, co udělal.
„Dani… Daniely, já… je to moje vina,“ zašeptala nakonec. Nedůvěřivě se na podíval. „Tvoje vina? Jak by to mohla být tvoje vina? Nebo jsi snad chtěla…“ Přerušila ho, „než to začalo bolet, tak jsem tě opravdu chtěla… vždycky to asi není tak nepříjemné, že ne.“
Hleděl na ni zcela zmateně. „Chtěla jsi mě?“ Přikývla. „Bože, kdybych tak nebyl opilí. To, cos teď zažila, mělo do milování daleko. Spíš se to podobalo…“ „Ne, nevyslovuj to slovo. Nechci si ho spojovat s tebou.“ „Milování nebolí. Ani poprvé. Nebo alespoň ne tak moc,“ vysvětloval.
Pokusila se posadil. Nic příjemného to nebylo, ale bolest už nebyla tak hrozná. Postavit se však neodvažovala. „Danieli, pomůžeš mi do sprchy?“ Nevěřil vlastním uším. „Sneseš, abych se tě dotkl?“ „Proč by ne. Dokud to nezačalo tak bolet… nikdy jsem krásnější pocity nezažila.“
Něžně ji objal a zvedl z postele. Ve sprše ji postavil a zastavil teplotu vody. Chtěl odejít, ale nepustila ho. „Pojď sem taky,“ zašeptala. A překvapilo ji to stejně jako jeho. „Natálie, to nemyslíš vážně. Copak se mě vůbec nebojíš? Nechápu to.“ Neposlouchala ho však, hledala správná slova pro to, oč ho chtěla požádat „Nešlo by, aby ses… to, cos mi dělal předtím bylo příjemné, nešlo by jen pomocí toho… chtěla bych vědět jaké to je.“
Zůstal na ni naprosto ohromeně hledět. Nepřeslechl se, opravdu ho právě požádala o to, aby se s ní znovu pomiloval? „Jsi si jistá? Co když se nezastavím a znovu ti ublížím?“ „Ty už mi neublížíš. Nejsi opilí. A kdys mi chtěl znovu ublížit, neupozorňoval bys mě na to.“
To mělo logiku. Pokud tedy přehlédl fakt, jak se na něj dívala těsně potom, co skončil. Přesto si jednou rukou sundal ručník, který měl omotaný kolem boků, a vstoupil k ní do sprchy. Přitom nespouštěl oči z jejího obličeje. Jeho tělo ji vyděsilo. „Natálie, už jsi v bezpečí. Jen ti splní to, o cos mě požádala. Nic jiného neudělám,“ uklidnil ji.


 celkové hodnocení autora: 73.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 39 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 amazonit 05.01.2009, 7:25:15 Odpovědět 
   Tento díl se drží jednoho tématu, neutíká sem a tam, je stále na jednom místě, věnujeme se dvěma lidem. Je to sice tak trochu ,,červená knihovna", ale mnoha čtenářům se to jistě líbit bude.


Potom se přesunuly do denního baru. - přesunuli
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
Burik
(12.10.2020, 18:11)
obr
obr obr obr
obr
Tradičně č.14 –...
Moti
Tápající
xanti
Květy sivé
Arbathar
obr
obr obr obr
obr

Co říct Maxíčkovi
Raba
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr