» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Důvěra a láska musí chodit pospolu."

B. Němcová

počet přístupů: 2141190

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303498 komentářů :: on-line: 2 ::

:: O dvou jablůňkách ::

čuk	publikováno: 07.01.2009, 21:21

Pohádka pro děti a nejen pro ně, dost naivní, ale pro mne bylo téma dost citlivé


	Kdesi v hloubce Vesmíru existovalo malé duhově zbarvené sluníčko. Docela malinkaté. Hrálo všemi barvami, měnícími se každičkou chvíli. Většinu energie spotřebovalo na ono střídání barevných odstínů (některé se držely jako klíšťata a nechtěly se nechat vystřídat). Zbytek tepla vložilo do svého srdce hluboko uvnitř. Hvězdáři sluníčko nikdy nespatřili a celý Vesmír se za ně styděl. Jako ošklivé káčátko nepatřilo do houfu hvězd, stálic či hvězdných mlhovin. Přezíráno, mohlo si dělat, co chtělo a lítat si bez zákonů, neb nebylo žalobce ani soudce, který by nezákonnost posoudil. Ze zvědavosti si občas malé duhové sluníčko slétlo i k Zeměkouli, na dohled tomu, koho si vyvolilo, aby viděl. Na doslech tomu, kdo slyšet chtěl. xxxx Kdesi na světě byl malý čtvereček zelené trávy a na něm vyrůstaly dvě jablůňky. Smůlu měly v tom, že čtvereček zeleně byl obehnán vysokými betonovými zdmi s drsným povrchem. Jak jablůňky rostly, potřebovaly stále víc světla a prostoru a obojího se jim nedostávalo. Chřadly, usýchaly odshora, větve jim spoutávaly nemilosrdné zdi. Naštěstí duhové sluníčko bylo zrovna poblíž, zaslechlo jejich mlčenlivý nářek, zželelo se mu jablůněk a rozhodlo se pomoci. Řeklo: „Tyto zlé zdi vaše větve nepustí ke slunci. Chcete šplhat vzhůru s mou pomocí, chcete?“ „Ano. Ano.“ „Dobře, pomohu, ale lze jen jedním způsobem vystoupat nad ty zdi.“ „Jakým?“ „Začaruji vás. Změníte své jabloní tělo. Ztratíte ho. Vaše duše zůstanou nedotčeny. Sebou si mohou vaše duše vzít jen to, co považují za nejcennější.“ Jablůňky souhlasily. Duhové sluníčko vyřklo zaklínací formuli, jablůňky se zahalily do mlhy. Když se mlha rozptýlila, z koruny každé jablůňky vedl vzhůru dřevěný žebřík. „Po něm dušičky, vystoupejte jak vysoko chcete, žebřík se sám od sebe bude podle vašeho přání prodlužovat.“ A duše jablůněk s ranečky svého pokladu začaly stoupat, každá po svém žebříku, vzhůru. Každá však jinak. Ta první, povahou pracovnice, poprosila: „Sluníčko, mně stačí přelézt jen tu zeď, skloň, prosím, žebřík, ať mohu sestoupit na zem.“ I stalo se, jak si jablůňčí dušička přála. Ta druhá, povahou parádnice, stoupala až na vrcholek žebříku, ten se začal vysouvat výše a výše až se zvedl vysoko převysoko mezi hvězdy, a ona dušička vylezla až do závratných hvězdných výšin. Pracovitá jablůňčí dušička vyhledala kousek úrodné země, vytáhla z ranečku svazek kořínků a ty zasadila, pěkně zadusala a pokropila. Parádivá jablůňčí dušička vytáhla z ranečku plnou náruč květů, obklopila se jimi, až se zaskvěla jako nevěsta. Čepýřila se, svítila barvou květů, tančila radostí. A všechny hvězdy kolem ji obdivovaly. A čas plynul. Pracovitá přízemní dušička zapustila kořínky, z kterých vyrostl peň jablůňky, dušička se v něm ukryla, jablůňka vyrašila kvítky, z nichž se posléze narodila krásná jablíčka. Parádivé vesmírné dušičce kvítky opadaly, jen jeden růžový jí zbyl do památníčku. Sama všemi opuštěná plula prostorem, ve vzduchoprázdnu, ponořená jen do svých vzpomínek. Duhově zbarvenému malému sluníčku se jí zželelo a brala ji sebou na své toulky, jablíčka pro ni však obstarat nedovedla. Ale potichu přemýšlela, jak to udělat. Dušička se mohla jen trochu rozveselit, když se jí ve snu zdálo, že se její přání vyplní. Žila nadějí, že duhové sluníčko se jednou k Zemi vrátí, a ona si tam vyprosí alespoň jedno jediné děťátko -jablíčko. Kdykoliv na cestě světem potkám jabloň, ukloním se jí. Možná, že je to ta kouzelná. Často se v noci dívám na oblohu, někdy spatřím růžový lísteček, zamávám mu. A myslím si, že mě vidí a také mi radostně zamává. A slyším, jak mi duhové sluníčko posílá vzkaz: brzy se vrátím. A růžový lísteček se usmívá a mává ještě horlivěji.


celkové hodnocení autora: 98.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 8		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: [ - ]		tisk příspěvku

počet komentářů: 11		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 35		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

VanillaSky	08.01.2009, 22:13:41

Krásna rozprávka. Pôjde k oblúbeným, aby som sa knej mohla vrátiť. Za 1

Sapfó	08.01.2009, 16:58:07

to bylo tak krásný... miluju pohádky a tahle byla krásná a krásná a krásná... budu si ji číst před spaním :)


ze dne 08.01.2009, 19:32:40
čuk: Moc děkuju. Rád působím svými texty radost, to je moje radost.

dascha	08.01.2009, 11:59:57

Čuku, moc se mi líbí příběh právě proto, že končí úsměvem. Pohádky mívají největší kouzlo nejen v poučnosti, ale také svým dobrým zakončením. Tahle něžně naznačuje rozdílnost náplně ranečků s poklady dušiček. Moc krásně a nadějně vyznívá zakončení, kdy i přes marnivost jedné z dušiček zůstává po ní jeden růžový lísteček v památníčku. A právě on se usmívá a horlivě mává. Jemu už duhové sluníčko změnit vzhled jako tenkrát oběma jablůňkám nemůže. Může však po něm poslat vzkaz. Vrátí se brzy a zase budou spolu. Tuhle část vyprávění bych přenechala sluníčku, ale mohu se mýlit: "Duhově zbarvenému malému sluníčku se jí zželelo a brala (...o) ji sebou na své toulky, jablíčka pro ni však obstarat nedovedla (...o). Ale potichu přemýšlela....." Tuhle pasáž čtu už poněkolikáté, a něco mi tam nesedí ale jinak spěchám dát jedničku, s radostí

AnetkaAne	08.01.2009, 11:50:31

Tak jsem se po delší doíbě zastavila a moc jsi mě potěšil! Je to krásné, poučné na jedničku s hvězdičkou! Ale myslím že známka není rozhodující, ale že jsi potěšil mé srdíčko a určitě i srdíčka dalších! Děkuji! Tvoje Čuketka Bety :-)


ze dne 08.01.2009, 19:28:58
čuk: Samozřejmě Čuketka a ne Čeketka.


ze dne 08.01.2009, 19:24:44
čuk: Ty jsi mne potěšila tím, že se ti můj text líbil. Díky Čeketko Bety

Šíma	07.01.2009, 23:43:09

Líbí se mi to. Pohádka je hezká, ale také trochu poučná. Proč je ten konec smutný, možná o nenaplněných přáních, nebo promarněném okamžiku, kdy jedna dušička nestoupala k výšinám a zasadila novou jabloňku, zatím co ta druhá šplhala stále výš a výš, aby nakonec zůstala sama se svým nenaplněným snem... Také se mi zdá, jako bys byl s tímto textem nějak "spjatý", ale netuším jak, proto raději tiše odcházím... Jednička!


ze dne 08.01.2009, 10:09:09
čuk: Díky, uhodls smysl O mně to není. Snad trochu o podvědomí.Ale ta vesmírná jablůňka má přece naději. Sluníčko se s ní vrátí.

Apolenka	07.01.2009, 23:37:39

Ach, Čuku, krásná prózička, napsaná citlivou rukou. Děkuji ti za to počteníčko. Ten opičák na profilu se k tobě vůbec nehodí ... dej si tam sluníčko, prosím.


ze dne 08.01.2009, 10:07:13
čuk: Díky za hodnocení. Opičák se přece tváří moudře a smutně a mý máme doma půlmetru velkýho.