obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"V knize osudu jsme všichni zapsáni v jednom verši."
William Shakespeare
obr
obr počet přístupů: 2915295 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389845 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Hra na nerozuměnou ::

 autor kosmoskok publikováno: 13.01.2009, 5:41  
Tahle bude lepší, omluva, tamto byl takový noční nevyspání :P
 

“Neměl byste té slečně aspoň přimalovat blůzku?“ řekl kolemjdoucí.
Petr se otočil od fresky, kterou maloval na starou zeď někde u Vyšehradu, svléknul si rolák a podal ho Ireně.
A ten, kdo si pamatoval všechny nápisy, co na té zdi kdy byly – od hákových křížů přes kladivo a cep, od „Miluju tě, Jano“ po „Páralová je kráva“, od Skácelových veršů po gigantické kosočtverce, se podíval na lavičku schovanou v křoví a až teprve teď si uvědomil, že akt na zdi má živou předlohu.

„Začínaj chodit lidi, a kromě toho, je mi zima. Doděláme to zejtra.“
Oblékla si kalhoty na holou kůži a kolemjdoucí se ještě jednou otočil.
Na lavičce byla teplá místa, z její pravé nohy, boku a předloktí.
Stoupla si na jedno z nich a ohřívala si o ně bosé nohy. Založila si ruce a otáčela se kolem dokola a pohybovala nohama v kolenou. Viděla lesík nebo možná parčík nebo možná pár stromů, takových, kterým rodilí Pražáci říkají příroda. A viděla cestu, vlastně spíš štěrk nasypaný na měkkou půdu. A viděla i zeď a na ní obrovskou nahou Irenu, které chybělo jedno prso.

A okolo tančila Stověžatá. Pohupovala se v bocích a v náměstích a radnicích a dlažebních kostkách a v parcích a v nádražích a tiše si broukala.

„Máš mě ráda?“ Chtěl se jí podívat do očí a na chvíli si hrát na Romea a Jůlii, tak jak by se to Stověžaté líbilo.
„Jo,“ a řekla to tvrdě, stejně jako pokaždé, když se jí prodavačka zeptá, jestli těch rohlíků je deset.

A Vyšehrad se zavlnil a trochu zabrumlal, jako že je to tak správně, že se lidé mají mít rádi, a že teď už můžou jít domů.

A Irena a Petr scházeli dolů k řece a někde tam, kam šli, cinkaly první tramvaje.

A včera to bylo zrovna tak. Jenže nebyl čtvrtek, ale středa, a okolo nejela sedmička, ale jedenáctka.
A předevčírem úterý a předpředevčírem pondělí a předtím … se neznali.

Byl o něco mladší, možná tak o dva roky. Nosil brýle a když si každý den neumyl vlasy, slepily se mu světlé pramínky potem k sobě. Někdy se červenal a někdy říkal věci, za které ho musela sama před sebou omlouvat.

„Tak zítra?“

A už když ta věta zazněla, tak věděl, že zítra přijde.



„Zaplatím“
„Pozvala jsem Tě“
„Pozvu Tě“
„Příště platím“
„Bude příště?“
„Příště je vždycky, o to se nemusíme starat.“
„Příště s Tebou?“
„Namaluješ mě?“

Vybrali zeď, vytrhali břečťan, sundali starou omítku a natřeli ji bílou podkladovou barvou. Petr si koupil barvy a štětce, Irena si přinesla termosku s čajem.



Zestárlá stopařka ve třetím patře ohnula pravou ruku v lokti a v zápěstí, tak že spolu s levou rukou založenou v boku vytvořila pózu, která se tolik hodila do interiéru přeplněného zápachem masa, hlasem uhlazeného televizního komentátora, pivem a cizím člověkem na pohovce, který ji před dvaceti lety zastavil s vypůjčeným kabrioletem. Horní polovina těla se napřímila a ztuhla, ale stehna se uvolnila a žadonila…


Stopařčin manžel se otočil a podíval se jí do očí a vzpomněl si, že zítra mají v práci kontrolu, a že ho dneska šéf poklepal po rameni, a že by si třeba mohli našetřit na nové auto, jestli ta kontrola dopadne dobře. A stopařka přišla k tomu cizímu člověku a podala mu na bílém talířku párky a chleba a on si ten talířek postavil na vypouklé břicho, ke kterému ještě před chvílí tisknul plastovou tašku, a jedl a chutnalo mu.



Molekuly nikotinu dopadají na okenní parapet a shlukují se do šedavých obláčků. A ty obláčky tancují v průvanu a Irena za chvíli vstane a bude muset znova zamést podlahu.

Je doma a je sama. Přemýšlí, co mu večer řekne.
Mohli by třeba zkusit hrát stejnou hru. On je malíř, ale na ticho si hrát neumí. Ona má ráda poezii, ale na Romea a Julii si hrát nechce.
Zamete podlahu, oblékne si kalhoty na holou kůži a půjde za ním a za Stověžatou. Každý si zase bude hrát po svém.


Zestárlá stopařka ve třetím patře usnula. Vedle ní se zvedá a klesá cizí vypouklé břicho.



„Stydíš se?“

„Ne, proč?“

Irena ví, že tohle na ní mají rádi. Nestydí se za svoje tělo a oni jí nerozumí. Nerozumí ji a rádi to říkají.
Ať jsou umělci nebo inženýři, sportovci nebo studenti, všichni říkají, že jim všem vůbec nerozumí. A Irena věděla, že dokud jí nebudou rozumět, bude je přitahovat.

A přitom možná jen stačilo uvěřit, že málo je málo a moc je moc a ano je ano a ne je ne a to by třeba stačilo. Třeba by to stačilo na to, aby jim Irena už nepřipadala přitažlivá. Naštěstí na to nikdy nepřijdou.


Ve třetím patře voněly párky a pivo. Pod oknem stála Škodovka a vedle okna velká plastová taška. Stopařka se probudila a svlékla si noční košili. Postavila se nahá před zrcadlo a povídala si sama se sebou.



Molekuly kouře vysypané z lopatky pluly atmosférou. Irena ležela na lavičce a najednou chtěla, aby jí zase někdo rozuměl.

„Na člověku toho zase tolik k poznání není. Mohla bych ti vyprávět o tom, co všechno bylo a ani by to tak dlouho netrvalo. A to co je, to vidíš sám. Když ti teď povím jak jsem jezdila na hory a rozbila si v šestnácti koleno na bruslích, těžko si pak budeme bližší. Možná na chvíli a pak to vyprchá. Když mě někdo chce poznat..,když já chci poznat sama sebe, musím se vidět v nějaké situaci. Když spolu pojedeme tramvají a ta tramvaj prudce zastaví a mně upadne taška s peněženkou a někdo jí sebere a uteče, asi to bude část toho vyprávění, co by mělo smysl. A když ti ráno uvařím kakao a ty mi řekneš, že ti kakao nechutná, jako bys mi zase vyprávěl ty. Možná se nebudeme mít radši, ale budeme si víc rozumět.“

A Petr maloval a mlčel a předstíral, že nerozumí, a radši by zase hrál nějakou hru.



Zestárlá stopařka si jezdila pravou rukou po stehnech, bocích, lokti a zápěstí a všechno bylo jasné, srozumitelné a umlčené.



Dva páry bosých chodidel stály na lavičce a ohřívaly se o vzpomínku na Irenino nahé tělo.

„Hotovo.“
„Děkuju.“
„Já děkuju.“



Petr si sbalil barvy a štětce a sešel dolů k řece. Popojel pár stanic tramvají, odemknul si dveře, vystoupal do třetího patra, ohřál si zbylé párky, otevřel si pivo a okolo tančila Stověžatá.


 celkové hodnocení autora: 96.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 11 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 24 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Daviart 13.01.2009, 19:53:23 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Daviart ze dne 13.01.2009, 18:22:03

   No, myslel jsem to jinak, trochu. Já totiž uměním žiju, hlavně miluju malířství. Mám i nejspíš jiný náhled na věci. To mi dnes a denně dává najevo plno věcí. A podle některých jsem divnej… to mi neva, já nikdy nechtěl být stejnej jako ostatní.
Myslel jsem to z vlastní zkušenosti. Nějak jsem si to přirovnal na sebe (tu povídku). Ještě se mi nestalo, že toho koho jsem maloval, by mě pak kdy chtěl znovu vidět a naopak ti co mě znají, by se nikdy přede mnou nesvlíkli. Proč, to nevím…
A ne každý když něco poví, nebo vytvoří, tak tím nic nemyslí… Já naopak, nic neříkám přímo, ale něčím to překrývám. Ono je to těžký srovnávat, ale ať si každý chápe posvém, ne? :)
 ze dne 13.01.2009, 20:12:41  
   kosmoskok: jo taaaaaak, chapu, ale tak to je taky dobry, skoro lepsi, kdyz si v tom nekdo najde neco, co mluvi k nemu osobne, co vic bych si mohla prat :)
 Daviart 13.01.2009, 19:51:30 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Daviart ze dne 13.01.2009, 18:22:03

   No, myslel jsem to jinak, trochu. Já totiž uměním žiju, hlavně miluju malířství. Mám i nejspíš jiný náhled na věci. To mi dnes a denně dává najevo plno věcí. A podle některých jsem divnej… to mi neva, já nikdy nechtěl být stejnej jako ostatní.
Myslel jsem to z vlastní zkušenosti. Nějak jsem si to přirovnal na sebe (tu povídku). Ještě se mi nestalo, že toho koho jsem maloval, by mě pak kdy chtěl znovu vidět a naopak ti co mě znají, by se nikdy přede mnou nesvlíkli. Proč, to nevím…
A ne každý když něco poví, nebo vytvoří, tak tím nic nemyslí… Já naopak, nic neříkám přímo, ale něčím to překrývám. Ono je to těžký srovnávat, ale ať si každý chápe posvém, ne? :)
 Daviart 13.01.2009, 18:22:03 Odpovědět 
   Teď vůbec nevím co říct… a strašně moc se mi chce něco říct… jen nenacházím ty správná slova – snad pro to ani nejsou… Příjemně mě to odpoutalo od mého okolí, které je poměrně rušné. Úplně jsem zapomněl, že před sebou mám učebnici a zítra jdu na zkoušku. Krásně mě to zklidnilo a navodilo takový zvláštní nepopsatelný pocit a až trochu smutný - nostalgický… A nějak mi to otevřelo náhled na umělce, ale ten opačný než já znám… já znám jen ten z jejich strany – spíše z té mojí. A můj pocit doposud byl, kdo by chtěl, aby se ta chvíle s tím divně uvažujícím opakovala… Zná jen barvy, ani s nimi pořádně neumí…
Asi nebudeš moc rozumět, co jsem teď výše chtěl říct, snad ani není důvod. Jen jsem tím asi chtěl říci, že tahle povídka se mě opravdu dotkla (samozřejmě v kladném).
 ze dne 13.01.2009, 18:55:42  
   kosmoskok: mám pocit, že snad trochu chápu, ale asi bych se v tom potřebovala trochu ujistit ...
takže myslíš, že lidi se od umělců distancovali, protože jim nerozuměli?
Boba Dylana se jednou zeptali, co by vzkázal svým fanouškům...a on řekl "astronaut" ... no a nikdo to nechápal a všichni šíleli, co to jako znamená hlubokýho ... blablabla...no a byl to prostě jen astronaut...:)vtípek
takže někdy je umění jen tupá exhibice jednoho nabubřelýho ega (kromě BD, kterej má žolíka z protekce :P), který je rádo, že mu nikdo nerozumí...no a já si právě myslim, že je třeba pídit se po nějaký ryzí pravdě nebo po významu a snažit se rozumět...a že umění je super...ale asi by mělo za tim něco bejt, a že se to nedá prostě odbýt nerozuměním nebo nějakou hrou na tajemno a nedostupno a nekonečný charisma zašedlejch barů a ještě doutnajících popelníků...že to nestačí...což rozhodně neřikám, že umim...jen že by se mi to strašně líbilo to umět :P... tak čekám až do toho dorostu
každopádně mám hroznou radost, že se Ti to líbilo a moc děkuju za přečtení a ... už musím jít šprtat ...sakra
 OH 13.01.2009, 11:56:30 Odpovědět 
   Super Verčo, super, tohle se mi moc líbilo, stylem psaní a časosled je vyloženě muj hrnek, kterej mi sedí. moc líbilo a i ta megera stověžatá je takhle docela stravitelná. Ty tam máš dycky ty dámy trochu natvrdo, ale ok...
 ze dne 13.01.2009, 12:53:00  
   kosmoskok: Milej Ondro, jestli se Ti to líbilo, tak to je největší ocenění...fakt si toho vážim
 Šíma 13.01.2009, 10:57:47 Odpovědět 
   Povídka je hezky napsaná, působí dost poeticky, mile, ale i trochu smutně (s nahořklou příchutí). Dám si toto dílko do "oblíbených", protože se mi líbí, jak jsou zde rozehrané jednotlivé motivy, postoje a myšlenky samotných hrdinů, kteří jsou vystřiženi "jako ze života", přestože je vidět, že autorův pohled na věc přece jen malinko tu a tam něco přibarvil, nebo naopak malinko zjednodušil... Jednička!!! ;-)

P.S. Romeo a Julie po česku, jenže nic není takové, jaké se to zdá a my se neustále míjíme, hledáme a potkáváme, jak už to napsala amazonit! ;-)
 ze dne 13.01.2009, 11:32:43  
   kosmoskok: To mi fakt udělalo radost, cením si,
vlastně jsem i trochu chtěla ukázat, že to je prostě všechno jen intermezzo, výsek z reality, vlastně strašně nedůležitej, jen snad s nějakou výpovědní hodnotou ... trochu jako hra na něco..
mocmocmoc děkuju za přečtení
 amazonit 13.01.2009, 5:41:32 Odpovědět 
   Takový hořký příběh, působí to velmi přirozeně a tak nějak lidsky.
Jednotlivé ,,skoky" nejsou rušivé a Praha tomu dělá pěkné kulisy, tedy to, jak jsi ji zachytila, v letmé a přesto až poetické póze, podobně jako atmosféru celého toho setkávání, odcházení, hledání, míjení, spokojené nespokojenosti, pomíjivosti...

-Ať jsou umělci nebo inženýři, sportovci nebo studenti, všichni říkají, že jim všem vůbec nerozumí. A Irena věděla, že dokud jí nebudou rozumět, bude je přitahovat. - tak tady nevím, zda oni neznají je nebo ona nezná ty muže
 ze dne 13.01.2009, 9:25:33  
   kosmoskok: Oni dělají, že nerozumí jí ..
děěěkuju za komentář a za publikaci
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Životní krůčky
Verru
Balada
Ezra Horwitz
Balada o pádu P...
guru
obr
obr obr obr
obr

Jedna z věcí
Francis Black
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr