» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Když chce osud někoho zničit, udělá z něho hlupáka."

Publilius Syrus

počet přístupů: 2141194

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303498 komentářů :: on-line: 3 ::

:: 14. kapitola - Vivere - Militare est ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Adlerberg

Miky	publikováno: 09.01.2009, 5:47

Po další dlouhé odmlce další kapitola.
Chtěl bych požádat ty, kteří čtou pravidelně, zda by mi mohli napsat nějaké svoje "teorie" - nevím, jak to napsat, zkrátka, jak si myslí, že se příběh bude dál vyvíjet, např. své vyvsětlení některých záhad. Další vývoj příběhu to neovlivní, mám ho jasně dán, chtěl bych to vědět jen ze zajímavosti :-) Děkuji.


	„Co tady ten plán dělá?“ přemýšlela Monika nahlas a prohlížela si veliký papír, který zabíral skoro celý stůl. Za oknem, pod kterým stůl stál, poletovaly zbytky listí a v dálce šustily větve chladně šedého bukového lesa. Jirka se sklonil blíž k plánu a jel očima po trase, po které s Monikou už několikrát šli – od zastávky vlaku, přes vyšrafovanou náves a zeleně vybarvenou cestu až po veliký zámecký park, který byl, stejně jako většina plánu, vyplněný jemně zelenou barvou. „Komu voláš?“ zeptala se Monika šeptem, když Jirka bleskurychle vytáhl z kapsy mobil, vytočil číslo a přitiskl si telefon k uchu. „Pšt,“ přiložil si Jirka prst k ústům, když uslyšel vyzvánění. „Děje se něco?“ ozval se Martinin vystrašený hlas bez toho aby pozdravila nebo se představila. „Ahoj, nevím, jestli se něco děje, ale můžeš mi prosím vysvětlit, proč má taťka na stole plán Orlí Hory?“ „Jak – má na stole plán Orlí Hory - ?“ „Právě stojím u něho v pokoji,“ ohlídnul se Jirka se strachem ke dveřím, „a vidím, že mu na stole leží, cituji, územní plán obce Orlí Hora. Přijde mi to trochu zvláštní. Kde se tady vzal?“ „Je na něm nějaké jméno?“ zeptala se Martina místo odpovědi, na což už byl Jirka zvyklý. „Jo, je tady jméno ženy, která plán zpracovala, je to nějaká… Renea Vogelová.“ V telefonu se ozvalo Martinino vzdychnutí. „Jste v pořádku?“ „Komu to voláš?“ zvednul se Ondra z podlahy. „Pšt,“ utišila jej Monika a upřeným pohledem koukala na Jirku. „No, samozřejmě, že jsme, proč bychom neměli být?“ „Měli byste co nejdřív jet domů.“ „Co to-?“ „Prosím, věř mi. Jeďte co nejrychleji domů.“ „Martino, asi mi nerozumíš, jsme u taťky na návštěvě.“ „No právě!“ Monika vedle Jirky vyjekla překvapením, když se na schodech vedoucích do patra ozvaly kroky. „Musím končit, ahoj,“ položil Jirka telefon přesně v okamžiku, když do pokoje vstoupil taťka s odporně plastovým táckem, na kterém stálo několik šálků s čajem. „Tak, tady máte čaj,“ usmál se taťka falešným úsměvem a pohlédl na mobil v Jirkově ruce. „Komu jsi volal?“ zeptal se mile, zatímco sladil čaj. „Nikomu,“ usmál se na něj Jirka stejně, jako on na Jirku. „Myslel jsem, že už je ten čaj oslazený,“ upozornil taťku, když si vzpomněl na to, co slyšel na schodech. Lžička s cukrem se zastavila těsně nad jedním z šálků. „Ne, ještě není oslazený.“ Pohlédl synovi do očí pohledem, který u něj vídával tak často – nenávistný pohled plný znechucení a pohrdání, čelo se mu svraštělo rozčílením a obočí vytvořilo jedinou linku, jak se spojilo nad kořenem nosu. „Aha,“ přikývl Jirka a podíval se z okna. Ve stínu šedivých dubů se krčila postava oblečena do tmavě hnědého kabátu, vypadala jako dítě schovávající se svým kamarádům při hraní nějaké hry. „Tady ten plán je k tomu letadlu?“ vyptával se zvědavě Ondra a rozkládal veliký nákres modelu letadla, ležícího na zemi. „Jo, vidíš, tady je to křídlo,“ ukazoval ochotně taťka a vytáhl z pod stolu kus dřeva, ve kterém Jirka poznal kostru křídla letadla. Monika se posadila na pohovku na druhé straně pokoje a rozhlížela se kolem sebe – Jirkovi připomínala jestřába hledající svou kořist. Pohledem spočinula na horní polici veliké šatní skříně, na které byla naskládána vysoká hromada papírů. „Jo, vidíte, málem bych zapomněl,“ vstal taťka ze země. „Počkejte, něco vám donesu.“ Jakmile zmizel ve dveřích, vyskočila Monika z pohovky, natáhla se rukou na skříň a sebrala stoh sepnutých papírů ležících úplně nahoře. „Moniko, vrať to tam. Jestli tě uvidí, tak bude průšvih!“ „Nestresuj a radši si stoupni na schody.“ „Moniko-“ Neodpověděla mu, vytáhla z kapsy mobil a nepřirozeně rychle do něj něco psala. „Co děláš?“ „Kuš!“ „Co to máš?“ sebral Jirka sestře papíry z rukou. Po několika letech života s taťkou poznal, že drží v ruce faktury a seznamy nakoupeného materiálu pro jeho podnikání. „Tak,“ schovala Monika vítězoslavně mobil do kapsy. „A tohle je co?“ vzal Jirka do ruky další papír, který ležel jen tak na skříní mezi knihami. Na první pohled poznal, že je to živnostenský list. Pohledem zajel do poloviny papíru. Jméno: Petr Lorenc Rychle napodobil Moniku, vytáhl mobil a do prázdné SMS uložil dlouhé IČO, které bylo hned pod jménem. Papír hodil zpátky a posadil se, stejně jako jeho sestra, na pohovku. Ondra si stále nerušeně prohlížel modelářské časopisy a nevydal při tom ani hlásku. „Už jsi někdy viděla, aby měl člověk ve skříni cizí živnosťák?“ „Ne, ale už mě tady přestává málo věcí překvapovat. On pořád pracuje, vydělává peníze a nám dává pár korun. Musíme to nahlásit na fnančák, ať mu to zatrhnou.“ „Ano, ale pak mu to zatrhnou, on přestane podnikat úplně a my budeme mít ještě větší ‚nic‘ než teď.“ „Máš lepší nápad?“ „Jo,“ napadlo Jirku po chvíli. „uděláme obchod.“ „Jaký obchod?“ „Řekneme, že si to, co teď víme, necháme pro sebe, když nám podepíše, že bude měsíčně platit mamce víc, než mu určil soud. To by šlo, ne?“ „Na tohle on nikdy nepřistoupí.“ „Je mnoho způsobů, jak člověka do-“ „Tady máte nějaké knížky,“ objevil se v pokoji najednou taťka, který neslyšně vyšel po schodech. „Je to příprava k přijímačkám.“ Jirka vzal dvě tenké knihy do rukou a projel letmo stránkami. Byly plné úloh a příkladů, podobných těm, které si připravují ve škole. „Děkujeme, určitě se budou… hodit,“ poděkoval se vší slušností Jirka. „Odkud je máš?“ zeptal se Jirka po chvíli. „Nejsou totiž nové.“ „Od Julie.“ „Julie?“ zvedla Monika tázavě obočí. „No, to je dcera… paní Renaty.“ „Aha,“ zahrál Jirka milý úsměv. „Aspoň víme, pod čí střechou jsme.“ Uběhlo několik tichých minut, během kterých taťka ukazoval Ondrovi další letadla, Jirku s Monikou nechal sedět na pohovce a neslyšně mu přihlížet. „Kde je tady prosím záchod?“ zeptal se Jirka po chvíli, když ho přemohla zvědavost prohlídnou si více dům. „Dolů po schodech a vlevo, dveře z předsíně.“ Jirka se zvedl z pohovky, vyšel z pokoje a sešel tmavé schody až dolů do kuchyně. Z obývacího pokoje, do kterého vedly dveře naproti schodům, byla slyšet zapnutá televize. Kuchyň byla prázdná, světla zhasnuté a rádio vypnuté. Jirka našlapoval potichu, aby nevzbudil pozornost ženy, která se nejspíš dívala na televizi. Nevšiml si však cinkající ozdoby, podivně pověšené nad dveřmi do předsíně. Zvonečky na provázcích tam visely přesně jako zvonek nad dveřmi v obchodě. Ve dveřích do obýváku se objevila malá žena. „Potřebuješ něco?“ roztáhla ústa do nehezkého ropušího úsměvu. Jirka na ni koukal, plný nenávistí, a říkal si, že kdyby popustil uzdu svým emocím, vrhl by se na ni a vydrápal by jí oči. „Ne, jen… jen jdu na záchod,“ vyhrkl a zmizel ve dveřích. Zaklapl je za sebou a rozhlédl se kolem. Na botníku, ve výšce jeho očí, ležel v plyšovém pelíšku černý kocour s nepříjemným pohledem. Jirka hlasitě otevřel a zase zavřel dveře od záchodu, zůstal však stát v předsíni. Popošel o několik kroků dopředu a prohlížel si předměty rozložené na skříňce z tmavého dřeva postavené pod oknem. Bylo to mnoho drobných porcelánových figurek a uprostřed nádherný stříbrný svícen s třemi bílými svícemi. Jirka jej vzal do ruky a prohlížel si jej ze všech stran – jeho okraje byly zčernalé, skoro jako ohořelé. Na místě, kde se sbíhaly ramena držící svíčky, bylo kulaté místo - skoro jako pečeť – a na jeho povrchu bylo vyryto ozdobné písmeno V. Ozvalo se drobné ťuknutí o sklo – Jirka položil svícen, odhrnul záclonu z okna a vyhlédl ven, do začínajícího šera. Mezi domem a hospodářskou budovou stála Martina, na sobě měla hnědý kabát, světlé vlasy kolem obličeje jí vlály ve větru, ve tváři měla smutný a zároveň vystrašený výraz a pohledem Jirku doslova prosila, aby vyšel ven.


celkové hodnocení autora: 99.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 16		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

First Girl	09.01.2009, 7:01:33

Ahoj Miky, tak jsem se zase nechala pohltit - zase super ;) Ohledne teorii jsem na tom podobne jako amazonit, ale pokusim se Ti neco napsat do vzkazu ;)

amazonit	09.01.2009, 5:46:43

Ha, tak to je velmi zajímavý a napínavý díl. Opravdu jsi se odmlčel na dlouho, ale myslím, že jsi měl dobrý důvod tj., že další díl není ,,odbytý", že je opět dobře zpracovaný. Jeden ho přečte jedním dechem a poměrně nelibě nese, že už končí. Co se to tak sakra děje? Ohledně možností pokračování, přiznám, že jsem spíš konzument než vymýšleč, naučila jsem se nespřádat teorie, prostě se jen nechat vést autorem, neprojikovat do toho své myšlenky a nápady, někdy se stalo, že když se to od toho mého lišilo, nastoupila nespokojenost:o) Snad ostatní čtenáři budou sdílnější a ne tak líní, že by čekali jen a jen na tebe, co jim naservíruješ:o)