obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Svolného osud vede, vzpurného vleče."
Seneca
obr
obr počet přístupů: 2915487 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39725 příspěvků, 5763 autorů a 391383 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Lavanna melmë - 19 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Dračí krev - Yár fenumë
 autor Annún publikováno: 09.01.2009, 5:22  
Tak vás všechny zdravím po vánocích a přeji krásný, úspěšný a můzami opředený Nový rok.
A jsem tu s dalším dílem příběhu o elfském princi.
Proč předčasné rozloučení?
Copak se děje?
Proč Rínon odjíždí?
Uvidí se ještě s Niou?
Co čeká naše hrdiny?
Čtěte a uvidíte sami.
 

XIX. - Předčasné rozloučení.


Podle toho, že v ohradě za stájí se pásli jen dva koně místo tří, zjistili, že se Firiel ještě nevrátila, a to znamenalo, že přes noc zůstane ve městě Eglamonth a oni budou mít dům sami pro sebe. Nia ještě před večeří zašla do stáje dát krmení koním a svým nemocným zvířecím svěřencům. Rínon jí přitom asistoval a pozoroval, jak něžně a s neuvěřitelnou péčí se stará o ty uzdravující se bytůstky. Divoká lesní zvířátka jí bezprostředně důvěřovala a nechávala se od ní ošetřit bez protestů. Nia zrovna převazovala poraněné křídlo dravce, když se Rínon zeptal.
„Proč k jejich uzdravení nepoužiješ kouzla? Bylo by to přeci rychlejší, nebo snad ne?"
Nia se pousmála.
„Samozřejmě, že bych mohla použít kouzla, ale není nad to, když se rána uzdraví zcela přirozeně. Někdy svou magickou moc k léčení používám, ale většinou jsou to případy, kdy zranění příliš ohrožuje život. Tehdy uzdravuji pomocí čar, jinak nechávám léčbě úplně volný průběh, akorát na to dohlížím a přidám nějakou tu léčivou mastičku či obklad." Vysvětlila mu Nia „Víš, kouzla nebývají úplně všemocná a mají někdy i své nevýhody." Pronesla a pomaloučku ovíjela nový obvaz kolem ptačího křídla. „Třeba kost, která sroste pomocí kouzla, bývá slabší a snadněji se může opětovně zlomit. Takže je lepší ji nechat srůst přirozeně a nepomáhat zaříkadly."
„To by mě nenapadlo, že kouzla můžou mít i své nevýhody."
„No, tak teď už to víš." Pousmála se Nia a udělala na obvaze úhlednou kličku.
Když skončili s krmením a s kontrolou obvazů na rankách nemocných zvířat, odebrali se do domu na večeři. Nia použila své kulinářské umění a připravila zaječí pečínku na čerstvě natrhaném koření s lahodnou omáčkou a zapečenými brambory. Vůně jídla se nesla celým domem, až se z ní sbíhaly sliny. Protože byli sami, připravili si stůl k večernímu jídlu venku na verandě. Seděli u prostřeného stolu, svíce plály a dodávaly večeři romantický nádech. Elf s elfkou pojídali chutné pokrmy, přitom se smáli a povídali si. Když tu se najednou Rínon zarazit uprostřed věty, ztuhnul jako by zkameněl a přes spanilou tvář mu přelétl temný stín. Jeho oči těkaly z místa na místo, obočí se mu stáhnulo téměř do jedné souvislé linky a chmury se usadily na elfově sličné tváři. Něco nebylo v pořádku.
„Krucinál! Hrom, aby to spral, skřeti mizerný," zaklel princ znenadání a vymrštil se ze sedačky tak rychle, až se židle s rachotem překotila a dopadla s lomozem na prkennou podlahu.
Nia se tak lekla jeho prudké reakce, že jí příbor vypadl z ruky a zacinkal o porcelánový talíř. Až pak jí došlo, že ho nejspíš někdo z jeho rodiny telepaticky kontaktoval a podle toho, jak se tvářil, to nebyla dobrá zpráva. Nechala jídlo jídlem, zvedla se od stolu, obešla ho a přistoupila k Rínonovi se starostlivým pohledem v očích. Hnědovlasý elf stál jako zhypnotizovaný a poslouchal hlas ve své hlavě.
„Co se děje, Rínone?"
Elf ji vůbec nevnímal, jen stál a skrz ni hleděl někam do nekonečna, jako by tam vůbec nebyla.
„Rínone!" Oslovila ho a on po ní vrhnul zvláštní pohled, jako by přemýšlel, kde se tam vedle něho vzala. „Slyšíš mě?" otázala se ho a položila mu ruku na paži.
„Musím odjet. Hned," vyrazil ze sebe zastřeným hlasem.
Ten tón si dobře pamatovala, nikdy nevěstil nic dobrého.
Zhluboka dýchal a chřípí se mu roztahovalo při každém silném nádechu. Elf byl viditelně rozrušený.
„Uklidni se, Rínone a řekni mi: Co se stalo?" zeptala se naléhavě, „kdo s tebou mluvil?"
Rínon polknul. „Bratr. Skřeti zaútočili na východní hranici a vypálili jednu naší vesnici. Diriel nutně potřebuje mou pomoc. Je lehce zraněn. Musím jít, Nio."
Chtěl se otočit a spěchat do stáje, když ho Niamey zadržela tím, že ho uchopila za paži. Pokusil se její ruku setřást, ale nepovedlo se mu to.
„Pusť mě!" obořil se na ni. Neznělo to zle spíš zoufale.
„Počkej a vyslyš mě."
„Proč? Nemohu se zdržovat."
Nia si povzdechnula. „Chci ti pomoci."
„Jak? Přeneseš mě tam kouzlem, bez koně?"
„Ne tak docela, protože koně zřejmě budeš potřebovat. Půjčím ti svou klisnu."
„A to jako proč? Je snad zázračná?" otázal se ironicky.
„Ai. Skoro ano. Bouře je výjimečný kůň. Se svým Sitem v noci uprostřed lesa zabloudíš, ale Bouře je lesní kůň. Je součástí Magického hvozdu. Před ní se cesty měnit nebudou a proveze tě lesem ještě dřív, než padne půlnoc. Je rychlá jako větrná smršť. Donese tě tam, kam chceš za zlomek času, který bys jinak potřeboval."
Nevěřícně na ni hleděl. „Ty mi chceš půjčit svou klisnu?" Přikývla. „Ale co Sit?"
„Neboj se o něho, bude se u mě mít moc dobře."
Najednou ji Rínon popadl a přitáhl si ji do své náruče a sevřel ji v objetí.
„Čím jsem si tě zasloužil? Řekni čím?"
„Tím, že existuješ."
Elf se odtáhl a políbil ji.
„Víš, že tě zbožňuji, Nio?"
„Ai. Ne, to nevím."
„Tak ti to teď říkám. Zbožňuji tě, drahá."
Nia se potěšeně usmála, a pak ho vzala za ruku.
„Pojď, nesmíš se už zdržovat. Musíš jet na pomoc Dirielovi." Pronesla a vedla ho ke stáji na druhé straně velký mýtiny.
Tam společně osedlali Niinu popelavě šedou kobylku. Vyvedli ji ven, kde se už pomalu začínalo stmívat. Nia pár minut něco špitala do ucha své klisničce a ta jen pokyvovala hlavou a tiše ržála, jako by jí odpovídala. Poté předala otěže hnědovlasému elfovi.
„Nyní na ni smíš nasednout, aniž by tě shodila a bude tě poslouchat stejně jako mě.“
Rínon převzal opratě, na chvilku Niu objal na rozloučenou. Ustoupil od ní, dal nohu do třmenu a ladně se vyhoupl do sedla.
„Děkuji ti za všechno, Niomey," řekl, nahnul se na stranu v sedle, sklonil se a políbil elfku a zase se odtáhl. „Zřejmě mi na mou nabídku odpověď nedáš, že?"
„Ne, bohužel, nezlob se. Neměla jsem čas to promyslet."
„Vrátím se, a pak mi řekneš, jak si se rozhodnula.“
„Já vím, máš tu přece svého koně, alespoň jeden důvod k návratu."
„Ne, až se vrátím, nebude to kvůli koni, Nio, ale kvůli tobě. Jinak, kdyby sis to rozmyslela dřív, tak můj dům ti je, a vždy bude, otevřen dokořán."
„Dobře," přikývla na srozuměnou, „ale teď už jeď. Ať tě ochraňují bohové na tvé cestě."
„Nashledanou, drahá Nio," odvětil jí, pobídl šedou klisnu a ta vyrazila vpřed rychlostí uragánu.
Nia stála na trávě a dívala se za Rínonem mizícím v lesních houštinách. Noc se pomalu snášela na les i okolní kraj a ona byla zase sama. Povzdechla si a stočila své kroky směrem k domu. Tu přiletěl malý bílo-černeveno-černý ptáček a usedl jí na rameno.
„Nebuď smutná, má paní," zašvitořil jí do ucha. „Tvůj věrný přítel ti rád zazpívá pro potěchu duše i srdce," a pak začal vesele trylkovat a pět, co mu jen to malé ptačí hrdélko stačilo.
„Jsi hodný, Rede. Děkuji ti, příteli, hned je mi o něco lépe."
Přešla zatravněný dvůr, vystoupala po několika schodech a krytou verandu a zde se i s ptáčkem na rameni usadila do svého křesla. Letmým gestem ruky a slůvkem „Silmë" si přičarovala světlo. Byl vám to zvláštní svícen, který, místo svící nesl na svých ramenech bílozlatou zářící kouli. Toto umělé světlo dobře ozařovalo celou verandu a především místo, kde Nia seděla. Dalším gestem ruky a povelem „Hecat" odčarovala ze stolu zbytky od večeře, protože už neměla na jídlo pomyšlení. Potřebovala se nějak zaměstnat, a tak si pomocí slova „Orna" vykouzlila vyšívací rám, ve kterém měla rozdělanou pracnou a velmi jemnou výšivku a bavlnky. Vzala do ruky tenkou jehlu a započala vyšívat. Ptáček tiše cvrlikal něžnou melodii a Nia se k němu nakonec přidala, a pak zpívali společně. Všechno zas vypadalo mnohem veseleji.

* * * * * *

Firiel se z města vrátila až druhý den po Rínonově odjezdu. Zavedla svou klisnu do stáje, kde ji odstrojila a vypustila do výběhu ke druhému koni. Princův hřebec pofrkával a potřásal hlavou, ale ve výběhu chyběla Niina šedá klisna, což bylo podivné. Vzala prázdné sedlové brašny a nesla je do domu. S Niou se střetla na verandě. Obě dvě se přivítaly.
„Áya. Zdravím, Niomey."
„Áya, Firiel. Jak to šlo ve městě?"
„Dobře, vše jsem prodala."
„Tak to jsem ráda."
„Nio, kde je Bouře?"
„A jak se má mistr Aldëon?" zamluvila Firielin dotaz jinou otázkou.
„Vede se mu skvěle. Mám tě od něho srdečně pozdravovat. Ty jsi mi však neodpověděla na otázku." Nenechala se odbýt elfka. „Kam se poděla Bouře?" Pak se rozhlédla kolem sebe a zjistila, že ještě někdo jí tu chybí. „A kde je princ Rínon?"
„On…“ Nia nestačila ani pořádně začít větu, když jí Firiel skočila do řeči.
„Bože, on utekl a ukradnul ti tvou kobylku, že? Parchant jeden."
„Ne, Firiel, Rínon odešel, to je pravda, ale Bouři jsem mu půjčila dobrovolně. Musel pryč a to velmi rychle. Skřeti napadli na východě hranice Elvedérie. Jel tam sice Diriel s hlídkou, ale byl při střetu se skřety lehce zraněn, Rínon mu spěchal na pomoc."
„Ty mu věříš?" otázala se skepticky elfka.
„Ano, láska je o víře v toho, koho miluješ. A já mu plně důvěřuji, protože by nikdy nelhal o své rodině, která je pro něj vším."
„Když je pro něho vším, tak proč tě nepožádal, ať jedeš s ním, abys byla po jeho boku?"
„Požádal, ale já…“ nedokončila větu, neb jí Firiel skočila do řeči.
„Tys ho odmítla?"
„Ne, jen jsem řekla, že si to potřebuji pořádně rozmyslet."
„Nějak nechápu, proč jsi nejela s ním?"
„Nešlo to. Oba by nás Bouře na tak daleké cestě neunesla a já bych stejně nemohla opustit les a tebe bez rozloučení. Jsem tu doma a tam bych jim moc platná nebyla, vyjedou na trestnou výpravu a já bych tam jen překážela."
„Takže jsi ho nechala odejít samotného?"
„Ai." Přikývnula Nia souhlasně.
„V tobě aby se ďas vyznal. Nejdřív vzdycháš a toužíš být s ním a teď, když máš tu možnost, odmítneš ji."
„Já ho neodmítla, jen jsem se ještě nerozhodla. Není to tak jednoduché, jak se zdá. Snít je jedna věc, ale skutečnost je věc jiná. On je korunní princ a jednoho dne z něj bude král. Nehodí se, aby měl za ženu pouhou čarodějku."
„Ty nejsi obyčejná čarodějka, Nio. Tvůj původ sahá až do dávných věku našeho národa a je spojen s královskou krví. Jsi stejně vznešená jako on.“ Firiel nevěřícně otočila oči v sloup. „Všemohoucí, pomoz mi," pak se zase podívala na Niu. „Myslím, že je to jen na Rínonovi, koho si vybere a posléze vezme za ženu. Každému bude jedno, koho si vzal, hlavně když bude budoucí král šťastný."
Nia si povzdechla.
„Nechci se o tom víc bavit. Zatím jsem konečné rozhodnutí neučinila. Musím nad tím vším ještě hodně přemýšlet."
„To je správné. Jen přemýšlej a hlavně si dobře vyber, protože si uvědom, že takováhle příležitost, už se ti naskytnout nemusí. Pak by sis mohla vyčítat, že jsi udělala velkou chybu, když si ho odmítnula."
„Ai. Já vím, a proto potřebuji čas na rozhodnutí," odvětila Nia a odebrala se do své pracovny.

* * * * * *

Tak dny utíkaly jako voda v horské bystřině a Nia stále nevěděla, jak se rozhodnout. Firiel jí do toho nijak nezasahovala a nechávala ji, ať si své myšlenky v klidu a o samotě utřídí. Obě elfky se věnovaly svým obvyklým pracím a úkonům jako vždy. Nia trávila hodiny a hodiny ve své pracovně, kde míchala mastičky a léčivé lektvary. Ať se snažila přemýšlet, jak mohla, její myšlenky se stále točily kolem osoby jednoho sličného elfího prince, a přesto rozhodnutí, zda opustit les anebo zůstat, nebylo na obzoru. Niamey měla o Rínona obavy , a tak skoro každý den nahlížela do magického zrcadla, aby viděla, jak se hnědovlasému elfovi vede. Jenže jí to nestačilo, a tak zalistovala v mnoha prastarých, objemných, magických knihách a dlouho hledala, než konečně našla zapomenuté kouzlo, které dokázalo němý obraz v zrcadle ozvučit. Takže pak mohla Rínona vidět, ale i slyšel.

* * * * * *

Díky Bouři se Rínon dostal k východní hranici přímo v rekordním čase a vůbec to nevypadalo, že by šedá klisna byla splavená. Nia měla pravdu, šedá klisna neběžela, ale téměř letěla rychlostí větru. Hned jak dorazil, převzal velení nad dvacetičlennou elfskou družinou a spolu s Dirielem během čtrnácti dnů pobili pěkných pár střetů a zbytek ohavných stvoření vypudili za hranice Elvedérie, a pak na ně Rínon poslal dračí letku z města Ladérion. Draci s těmi potvorami neměli slitování a hnali je až tam, kam patřili. Do Černostínových hor v Blackgeru. Odpudivé stvůry byly pryč, ale zůstala po nich zkáza a spoušť. Elfská osada Nirtiel byla zplundrovaná a vypálená do základů. Devadesát procent domů lehlo popelem a ty zbylé byly zralé na strhnutí. Při zkázonosném požáru uhořelo pět elfů, dalších osm utrpělo smrtelná zranění od skřetů a zbylí obyvatelé měli šrámy a lehčí popáleniny či se nadýchali kouře. Všichni bez výjimky však přišli o střechu nad hlavou a veškerý majetek. Zůstali jim holé životy, což bylo to nejcennější, co měli a oděv, v němž byli ve chvíli přepadu oděni. Děti plakaly, ženy tiše naříkaly nad ztrátou domovů a životů svých blízkých a umounění muži se je snažili utišit a ujistit, že vše zas bude dobré.
Nebylo co opravovat. Doutnající ohořelé trosky elfských obydlí se tyčily jako smuteční sešlost nad hrobem nebožtíka. Štiplavý kouř se stále vznášel nad spáleništěm a někteří elfové procházeli mezi zpopelněnými zdmi domů a pokoušeli se najít ostatky těch, co padli za oběť ohni. Nezbývalo nic jiného, než vše zbořit, odklidit ruiny a začít stavět nové domy. Rínon obyvatelům vesnice přislíbil pomoc při budování jejich nových příbytků. A samozřejmě, že jako správný korunní princ své slovo dodržel. Protože krom domů v ohni shořely i veškeré nashromážděné zásoby a i přikrývky, musel obstarat pro své lidi a elfy z osady nějaké to jídlo a deky. To nebyl problém. Telepaticky požádal svou sestru Anneris, zda by k nim nevyslala dva draky s potřebným množstvím zásob a dalších věcí. Dračí elfka neváhala a hned nechala vše připravit a pověřila ne dva, ale hned tři smaragdové draky tím, aby jídlo a přikrývky dopravili strádajícím elfům do vypálené vsi.
Než nastal večer, tak pod rozložitými stromy, které se nacházely nedaleko spáleniště, plály ohně, připravovalo se večerní jídlo a rozprostíraly se přikrývky na spaní. Všichni si potřebovali odpočinout, pořádně se najíst a vyspat, protože ráno se chtěli pustit do úklidových prací. I Rínon byl unavený z potyčky se skřety, upocený, v potrhaném oděvu s pár škrábanci na těle a hlavně se potřeboval umýt. Takže nejdřív pojedl společně s bratrem teplou večeři a pak se odebral k řece, jež tekla kousek od místa, kde si zřídili provizorní tábořiště. Došel ke korytu řeky, v níž se odrážel vycházející měsíc. Pokleknul na břeh, sundal si děravou tuniku, odložil ji na trávu vedle sebe, vložil ruce do chladivé vody a nabral ji do dlaní. Omyl si obličej, krk, paže a smyl z nich špínu a pot.
„Ó Manar, co bych dal za pořádnou koupel anebo alespoň za kousek mýdla," postěžoval si sám sobě.
Pak si ještě jednou opláchnul obličej, nabral vodu do dlaní a zhluboka se napil. Když byl jakž takž umyt, vrátil se ke svému nocležišti. Zjistil, že jeho deka pod mohutným dubem na konci tábořiště zůstala ležet osamělá. Diriel si svou přikrývku odnesl jinam, zřejmě našel nějakou nešťastnou elfku, která potřebovala utišit, a on se jí s radostí nabídnul. Rínon si povzdechl, odložil svou tuniku na zem, posadil se na deku, a pak se pohodlně natáhl. Založil si ruce pod hlavu, nohy zkřížil v kotnících, hleděl na tmavnoucí oblohu a poslouchal tiché hlasy elfů, kteří se též postupně ukládali ke spánku. Zavřel oči a za chvíli ho přemohl spánek.

Neměl zdání, jak dlouho spal, když ho probudil něžný polibek na ústa. Otevřel rozespalé oči, zamžoural s nimi do nočního šera a upřel pohled na temnou osobu sklánějící se nad ním.
„Promiň, nechtěla jsem tě vzbudit," pronesla šeptem.
„Nio?" zeptal se překvapeně. Jeho oči se přizpůsobily tmě a teď moc dobře viděl její usmívající se obličej. „Co tu děláš?"
„Přišla jsem za tebou," špitla tiše, aby neprobudila zbylé spící elfy.
„Hodláš mi dát odpověď na můj návrh?" otázal se tiše.
„Ne, ještě jsem se úplně nerozhodla."
„Ai. Škoda. Tak proč jsi tady?"
„Bála jsem se o tebe. Chtěla jsem se na vlastní oči přesvědčit, že jsi v pořádku."
„No prosím, jen se klidně podívej."
Nia se neslyšně posadila těsně vedle něho, až se bokem otřela o jeho bok. Natáhnula ruku a pohladila Rínonovo čelo.
„Nezdá se, že bys byl vážně zraněn, ale máš plno šrámů," řekla a pohladila škrábanec, jenž se mu vyjímal kousek nad levým obočím.
„Opravdu? Ty nějaké vidíš?"
„Ano."
„Kde? Ukaž mi to."
Romon měl i ve své únavě chuť s ní laškovat a využít příležitost, že je tu s ním. Nia špičkou prstu pohladila malý škrábanec na jeho pravé tváři a dala mu naň letmý polibek. „Tady na tváři," pohladila mu krk a políbila ho. „Na krku a na paži."
„Kde ještě?" zeptal se elf a vyzývavě se na ni podíval.
„Na hrudi," hlesla a pohladila dlouhý rudý škrábanec, který se mu táhnul od klíční kosti šikmo přes vypracovanou hruď až k opasku jeho nohavic. Pak sehnula hlavu a posela mu šrám drobnými polibky.
„Tak to mě budeš muset pořádně ošetřit a vyléčit."
Zvedla hlavu a zahleděla se mu do jiskřících zlatých očí. „S tím počítám."
Rínon vysunul ruce zpod hlavy, uchopil Niu za ramena a přitáhl si ji k sobě. Na nic nečekal a velmi náruživě ji políbil, až se jim oběma zatajil dech. Pak Rínon začal šátrat po zapínání jejích tmavých šatů. Našel ho na jejím boku a pomalu začal rozepínat drobounké háčky. Nia ho chytila za ruku a zastavila ho.
„Počkej, Rínone."
„Copak? Ty snad nechceš?"
„Chci, ale ty jsi příliš unavený a zítra tě čeká náročný den, potřebuješ si odpočinout."
„Myslím, že sám vím, jak moc jsem unavený, ale to mi nezabrání v tom, abych mohl pomilovat svou krásnou elfku."
„Rínone," zachichotala se tichým smíchem, protože ji polechtal na žebrech při tom, jak jí rozepínal šaty.
„Nio," povzdechl si blaženě, když odhalil její bělostnou kůži. „Ty moje všemocná čarodějko."
A přisál se na její plné rty. Niamey se už nesnažila nic namítat, protože byla pohlcena stejnou vášní jako Rínon. Než se nadála, oba je s velkou zručností odstrojil, až zůstali úplně nazí. Pak už jim nebránilo nic v tom, spáchat hřích stejně starý jako zrození světa.

Nia se probudila ještě před rozedněním, kdy nebe bylo stále temné, ale na východě již světlalo. Ležela v náruči svého milence a bylo jí nesmírně krásně, ale věděla, že je nejvyšší čas odejít. Opatrně se vymanila z Rínonova objetí, neprobudila ho, neboť on spal jako zabitý s blaženým úsměvem na tváři. Rychle se oděla do svých jako noc temných šatů. Pak pronesla zaklínadlo.
„Nia envinyata nar ilyë etva cirissë."
Všechny škrábance a šrámy, co měl po těle z boje se skřety, vybledly a zmizely. Nia se usmála nad povedeným kouzlem a ještě dodala další kouzelné slůvko, protože nechtěla, aby ho tu ráno jeho druzi našli spát jen tak.
„Vaima."
Elfova postava se od pasu dolů oděla do přiléhavých nohavic a vedle jeho deky se objevila hromádka šatů.
Pak vyslovila další dvě slova.
„Lipsa ar Laivë."
Na zemi se objevila dózička a malý obdélníček.
‚Tak to by bylo,' pomyslela si Nia a se sehnula, přikryla elfa dekou a zašeptala. „Krásné sny, můj drahý," luskla prsty a zmizela.

* * * * * *
Slunce se vyhoupnulo výš nad horizont a osvítilo Rínonovu tvář, ale neprobudilo ho.
„Rínone!" oslovil ho někdo.
„Hmm?" zabručel nevrle.
„Rínone!" znovu ten protivný hlas, který ho vyrušil ze snu, a ještě do něho někdo dloubnul.
„Nio!" zamumlal tiše spící elf.
Ozvalo se hlaholivé zasmání. „Musím tě zklamat, ale já nejsem ženská."
„Tak mi dej pokoj a nech mě snít," zamručel Rínon a přitáhl si tenkou deku víc ke krku.
To už se Diriel rozesmál na plné kolo, popadnul cíp Rínonovy deky a nekompromisně ji z něj stáhl.
„Stávej, bratře, už je nový den," pronesl zpěvavě a pošimral ho stéblem trávy pod nosem.
Rínon se ohnal rukou a rozespale otevřel oči. Musel přiznat, že takovéhle probuzení si tedy nepředstavoval. Otočil se a zadíval se nad sebe. Nad ním se tyčil jeho mladší bratr ve své čisté modré tunice, oči mu jiskřily smíchem a na tváři mu pohrával rošťácký škleb.
„Tak co, už se vyspala naše šípková Růženka?"
„Dirieli?" Oslovil ho a rukou zakryl zívnutí.
„Ai."
„Co kdyby ses šel utopit a mě nechal být," zavrčel rozmrzele Rínon.
„Copak, copak, něco nám přeletělo přes nos,?" dobíral si ho mladší elf, „vypadáš jako bys celou noc flámoval, bratříčku. Že by nějaká divoká jízda?"
„Do toho ti nic není," odseknul elf na dotaz.
„No, dobře," odvětil Diriel.
Přestal ho provokovat, protože viděl, že se Rínon nevyspal zrovna do růžova, a nejspíš s ním nebude celý den kloudná řeč. Otočil se, a než odešel, prohodil. „Jo a mám ti vyřídit, že na snídani si pozvaný k mistru Nénarovi," pak odkráčel pryč.
Rínon se chtíc nechtíc posadil a protřel si oči. Podíval se na své nohavice ušpiněné od popela a najednou nevěděl, jestli se mu to, co se v noci přihodilo, jen nezdálo. Pak se ale podíval na svou hruď, po které se mu ještě večer táhnul dlouhý škrábanec a ten teď byl pryč. Jeho zrak padl na trávu vedle přikrývky, na níž spal, kde byla hozená jeho potrhaná tunika a vedle ní tam spatřil úhledně složenou hromádku čistého oblečení. Byly to dvě tuniky, každá jiné barvy a dvoje nohavice. Ale to nebylo všechno. Krom oděvu na trávě byla skleněná dózička a obdélníková kostka převázaná koženým řemínkem, za kterým byla zastrčená větvička divokého jasmínu. Tak teď mu bylo jasné, že to noční milování s Nio se mu určitě jen nezdálo. Hned se mu zvedla nálada. Sáhl po čistých nohavicích a rychle se do nich převlékl, potom vzal hnědavě zlatou tuniku, zatřepal s ní a oblékl si ji. Ale jak s oděvem zatřásl, vypadl z něho list papíru. Zvednul ho a poznal na něm Niin rukopis. Hned se do řádků začetl.

"Áya Rínone.

Velmi ti děkuji za krásnou noc. Promiň, že jsem odešla tak brzy,
ale nechtěla jsem, aby mě tam někdo z ostatních elfů viděl.
Nechala jsem ti tam nějaké čisté oblečení, jistě se ti bude hodit.
Pak vlastnoručně vyrobené přírodní mýdlo, aby sis mohl dát
pořádnou koupel a vydrhnout se. Jo a léčivou mastičku na hojení
popálenin a jiných menších zranění. Však ty už si s ní budeš vědět
rady a dáš ji těm, kdo ji potřebují. Zas přijdu.
Tvá Nia."


Ten krátký dopis ho moc potěšil. Složil ho a ukryl do sedlové brašny spolu s mýdlem, ze kterého sejmul koženou šňůrku a větvičku jasmínu. Řemínek si schoval do kapsy u nohavic. Ještě se trochu upravil, pročesal si vlasy a pramínky na spáncích si splet do tenkých copánků. Přičichl si k malým bílým kvítkům, a pak si za špičatý výstřih své tuniky zastrčil větvičku kvetoucího jasmínu. Když si připadal patřičně ustrojený, vydal se na snídani k mistru Nénarovi, na níž byl podle bratrových slov pozván. Procházel kolem provizorních tábořišť a každému zvesela pokynul na pozdrav tak, jak se sluší na prince.

* * * * * *


Překlad a vysvětlivky :
Ai – ach, jo – je to takové trochu neurčité citoslovce
Áya – ahoj či zdravím - pozdravení
Silmë – světlo
Orna – výšivka či vyšívání
Hecat – zmiz
Vaima – šat , oblečení
Nia envinyata nar ilyë etva cirissë. - Ať uzdraveny jsou všechny tvé rány.
Lipsa ar Laivë - mýdlo a mast


 celkové hodnocení autora: 94.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 3 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 6 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 17 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Tracy Harper 30.01.2009, 17:05:13 Odpovědět 
   Co k tomu říct? Zase za 1 :D
 ze dne 30.01.2009, 18:20:56  
   Annún: Opravdu velice děkuji.
 Šíma 09.01.2009, 15:01:49 Odpovědět 
   Hezky napsaný díl, místy jsem se smál a místy brečel jako želva! Jednička. ;-)
 ze dne 09.01.2009, 19:11:18  
   Annún: Děkuji Šímo.
Jsem ráda, že se díl líbil a slibuji, že se ještě dosita zasměješ a budeš i napnutý, neb příběh ještě nekončí.
 amazonit 09.01.2009, 5:22:38 Odpovědět 
   Další zvrat v příběhu.
Stále přicházejí nové a nové věci. Jen snad důvěra Firiel v Rínona zůstává velmi malá a mnoho se nemění.
Ovšem vztah čarodějky k princi ano, což už vlastně v minulých dílech.
Nyní budeme muset čekat, zda boj se skřety tímto skončil, a nyní opravdu půjde již jen o znovu postavení vesnice nebo zda se objeví i ještě nějaké další nebezpečí.
Musíme si počkat, na rozhodnutí Niy...
Zkrátka je toho ještě hodně, co bychom chtěli vědět a znát, takže snad nám to ,,dodáš":o)
 ze dne 09.01.2009, 19:09:29  
   Annún: Děkuji Amazonit.
Ano, máme tu prá drobných zvratů a doufejme že jen v dobré. Však v příštím díle sami uvidíte.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Elis66
(1.4.2020, 21:52)
kapsymedu
(30.3.2020, 15:36)
Abisek
(26.3.2020, 11:55)
Stargazer
(22.3.2020, 08:44)
obr
obr obr obr
obr
Jiná láska, ÚVO...
BaRu
Ambrózie
Yontalcar
Jejich místo
mistrovamarketka
obr
obr obr obr
obr

Zpověď šedého listu
Cora
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr