» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Slova jdoucí ze srdce, hřejí tři zimy."

K. Čapek

počet přístupů: 2141221

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303499 komentářů :: on-line: 0 ::

:: Sedmý světadíl - kapitola první - Klíč ::

An!tta	publikováno: 20.01.2009, 22:52

Už od 11ti let píšu knihu Sedmý světadíl. Mám rozepsanou spostu knih, ale jediná kniha, kterou mám opravdu ráda, je tahle. Proto se zaměřím spíše na ni. Předem se omlouvám čtenářům L+L. Na L+L nemám náladu a ani nápady, kdežto Sedmý světadíl už jsem napsala asi 5 X. Tuhle verzi už bych chrěla publikovat. Prosím, kritizujte všechno, co vám vadí, později bych chtěla ještě na téhle knize zapracovat. Hodnotťe jen upřímě. Budu vděčná za každý komentář a budu se snažit dát na vaše rady... :D


	Klíč kapitola první Lilly a Max Bannerovi byli dvojčata, bydleli s matkou a otcem v Athénách a chodili tam do školy. Lilly na první pohled budila dojem spíš hloupé malé holky, ale ve skutečnost to byla jedna z nejchytřejších žáků na škole v oboru fyziky. Její bratr Max byl netrpělivý, temperamentní a rozený optimista se smyslem pro humor. Bohužel všem na všechno hned naletěl, a pak toho litoval. Jejich rodiče si byli hodně odlišní. Matka Jennyfer Bannerová, na pohledkrásná Řekyně, všechno brala s nadhledem. Pan Barney Banner, jejich otec, se narodil v Anglii v Londýně. Měl matku z Ameriky a tátu Angličana. V průběhu svého života žil na různých místech. Jeho rodiče byli cestovatele. On se rozhodl stát taky cestovatelem, a tak začal jezdit po světě. V Řecku potom potkal svoji ženu, jež byla právě jeho manželkou, Marii Jennyfer Kleosovou Bannerovou, která si kvůli němu tak trochu prodloužila svoje jméno a tím pádem z něj vznikla taková řecko-anglická směsice. Pan Banner byl známí taky jako bručoun, náfuka a strašný cholerik, který si o sobě moc myslí. Občas měl zvláštní plány a nápady. Právě teď dumal nad tím, kam zase odcestovat. Jenže ho vůbec nezajímalo, jak se s tím Lilly a Max později vypořádají… Lilly měla ráda svou školu. Jednak protože byla nejlepší ve fyzice, jednak protože tam byli veselí učitelé a jednak protože ji tam brali za vzácnou osobu. A bylo to díky panu Bannerovi, který získal u všech dětí v Řecku přezdívku pan Brejlovec. To, že Lilly s Maxem díky němu uměli anglicky a o přestávkách k nim kolovaly po třídě sešity z angličtiny, nikoho už nepřekvapovalo. Ale to, že si pan Brejlovec myslel, že jeho manželka je Bohyně lásky, to už lidi na lehkou váhu nebrali. Kalendář ukazoval konec školního roku. Doma byla hrozně napjatá atmosféra. Lilly netušila proč, Max se tím nezabýval. „Ahoj… ,“ rozloučila se s Lilly a Maxem u dveří paní Bannerová. „A přineste dobrý vysvědčení, jasný?“ křikla ještě za nimi. Ale nemyslela to vážně, chtěla jenom něco rychle říct, aby zakryla svou nervozitu. „No tak Jenny, změny patří k životu,“ promluvil k ní pan Banner. „Nemám ráda stěhování,“ odpověděla mu paní Bannerová ztěžka. Pak si jenom povzdechla. „Vlastně… vlastně máš pravdu… životní změny jsou někdy dobrá věc…“ A měla pravdu. Nikdo netušil, jak tímhle stěhováním pan Banner může zachránit něco nadmíru důležitého… Vysvědčení se rozdávala venku na školním hřišti, protože uvnitř budovy se nedalo vydržet. Slunce už zase nabývalo při síle. „Mýmu tátovi je jedno co dostanu. Jsme přírodní lidi,“ pravila dívka vedle Lilly s šátkem uvázaným přes hlavu, Adriana. „Jako bys neznala mýho tátu. Ten mě zmlátí za každou blbou známku,“ vyprávěla Lilly. „Tak holt… máš typickýho tátu. Normálka,“ odpověděla jí Adriana a vyřízeně se posadila vedle Maxe. „Páni… je hrozný vedro… někdy uvažuju, jestli není lepší narodit se jako… jako třeba Švédka…“ pokračovala Adriana. „Ne, to rozhodně ne,“ popřela to honem Lilly, „nenávidím sever a zimu.“ „A já nenávidím ředitelku Nomikosovou…“ vmísil se do hovoru Max. „Souhlas,“ odpověděly sborově Lilly s Adrianou a pak se znuděně dobelhali pryč do stínu. „Děvčata, jak to, že nemáte slavnostní šaty?“ vyděsila se ředitelka při pohledu na ně, sedící opodál. „Nemám ráda šaty,“ odpověděla jí bez váhání Adriana. Lilly se zmohla na malé pousmátí. „Jak si tohle můžete dovolit?“ ukázala nabroušeně na Maxe, Lilly a Adrianu. Max se na ní pokusil ukázat nějaké sprosté gesto, když se k nim otočila zády. „Měla by se nechat vyšetřit… Copak je normální se rozčilovat kvůli tomu,…. Že nemáme šaty?“ dala se do řeči hned po jejím odchodu Adriana. „Někdo je prostě takovej…“ pokrčil rameny Max a zase se posadil na nejbližší lavičku. „Vztávej, Maxi! Radši honem pojďme, udělují se ceny,“ napomenula ho Lilly. „Ceny?“ zíral na ní nechápavě. „Ceny, jako každoročně. Vždyť to znáš. Vzpomínáš na tu mezinárodní soutěž ve fyzice?“ „To si vzpomínám. Proč?“ nechápal Max. „Možná to jsou ocenění z téhle soutěže.“ „A ty si myslíš, že to někdo vyhrál?“ zaťukal si na čelo Max. Možná já… pomyslela si Lilly, ale nahlas to neřekla. Strašně si tu cenu přála. A strašně se bála o tom s Adrianou a Maxem mluvit. Že má ráda fyziku, věděla zatím jenom ona. Troyovi bylo dvanáct. Nevěděl kdo je, nevěděl, kdo jsou vlastně jeho rodiče. Když mu bylo pět let a žil s rodiči v Norsku, nějací dva lidé ho chtěli zabít. To si pamatoval moc dobře, na tu situaci nikdy nezapomene. Pak ho ale nechali být a vyhnali jeho rodiče z domu. Ti se už nikdy nevrátili. Nakonec se ho ujmula jakási žena, nejspíš jeho sousedka. O rok později, kdy měl Troy začít chodit do školy ho dva lidé odtáhli k sobě do auta, zabednili dveře a ještě malého Troye odvezli hodně daleko od domova. Po několika hodinách dojeli do Švédska. Tam se Troye ujmula hubená a vzteklá blondýna, kterou hned od prvního pohledu nenáviděl. Když mu bylo jedenáct let, vzal si jeho náhradní matku nějaký pan Nilsson. Přijel z Anglie a povídal, že se rozvedl se svou ženou. Svou dceru tam nechal s ní a jeho novým synem se stal protentokrát Troy. Troy nebyl ale šťastný. Celý život toužil po svých pravých rodičích, kteří ho měli rádi. O tohle prostě nestál. „Troyi? Máš chviličku?“ Troyův táta, pro něj však pořád jen pan Nilsson, stál v předsíni a v ruce držel klíče. „Hmm… Co je?“ Ozval se jeho nevlastní syn. „Odjíždím na pár dnů do Londýna, měj se,“ začal. Troy mlčel a snažil se mu nedívat se do obličeje. Tohle mělo být jejich rozloučení? Kdyby měl Troy odjet na padesát let do Afriky, taky by mu řekl jenom „čau, měj se?“ Pan Nilsson políbil svou manželku a zabouchl za sebou dveře. „To neumíš tátu pozdravit,? Ty nevychovanej spratku!“ Paní Nilssonová vešla do jeho pokoje. Vypadalo to, že brzy vybouchne vzteky. „Uklízíš si tu vůbec? Podívej se! Všude samá špína!“ začala si prohlížet jeho psací stůl. „Proč máš na stole tyhle papíry? K čemu ti to je?“ zvedla nad sebe několik obálek a pomačkaných dopisních papírů. Troyovi oči se zalily slzami. Nesnášel tuhle ženskou. Nesnášel celý svět. „Jsou to snad referáty do školy?“ Troy zavrtěl hlavou. Referáty to rozhodně nebyly. „Tak to se podíváme…“ ušklíbla se pobaveně paní Nilssonová a začala rozbalovat obálky. Jakmile roztrhla tu první, strnule zůstala stát a nevěřícně zírala na Troye. „Kdes k tomu přišel?“ vydechla. „To je MOJE!“ rozkřikl se její nevlastní syn a snažil se jí dopisy vytrhnout z ruky. „Kdes to vzal!!!?“ zatřásla s ním netrpělivě paní Nilssonová. „To mi posílá máma. „ „Máma?“ zopakovala po něm udiveně. Pak si znechuceně odplivla, dopisy nastrkala do kapes a odešla směrem ke dveřím. „Tvoje máma je dávno mrtvá. Buď rád, že se o tebe starám,“ prohlásila ještě a zabouchla za sebou dveře. „Jsem vítězka mezinárodní soutěže!“ Lilly se rozplývala štěstím a v ruce držela už trochu pomačkaný diplom. Max seděl na pohovce vedle ní a beze slov ji sledoval. „Jo, asi budeš adoptovaná. Nejsi náhodou Archmedova dcera?“ utahoval si z ní Max. „Jestli nevíš, Archimedes je už dávno po smrti. Jak bych mohla být asi jeho dcera. Hmm?“ „Lilly, je vážně skvělé, že jsi získala to ocenění, ale myslím, že teď tady jde o něco jiného,“ položil ji ruku na rameno pan Banner. Lilly zpozorněla. „A o co?“ zeptala se trochu rozechvělým hlasem. „O naši rodinu,“ začal pan Banner. „Víš, Lilly, ono je to hodně těžké jezdit každý půl rok do Anglie a pracovat tam. Jestli to takhle půjde dál, přijdu o práci a s námi bude konec.“ „A proč to řešíš se mnou? Jak já ti můžu pomoct?“ pokrčila rameny Lilly. „Jednoduše. To co ti teď řeknu, budeš brát jako realitu, ne jako noční můru. Jsou to jenom dvě slova.“ „Dvě slova?“ zopakovala po něm Lilly s trochu strnulým výrazem ve tváři. „Stěhujem se.“ „A kam?“ „Do Anglie.“ „Navždycky?“ „Navždycky…“ V domě bylo neobvyklé ticho. Když tam s nimi pobýval i pan Nilsson, někdo se aspoň odvážil říct pár slov. Jenže dnes ráno, tu zůstali jenom Troy a jeho nevlastní matka. Paní Nilssonová žehlila v obýváku a přitom sledovala ranní zprávy. Když zaslechla něčí kroky, přestala a nasadila ten svůj roztěkaný výraz. Odložila žehličku a dost naštvaně se postavila rovnou před Troye. „Můžeš mi laskavě vysvětlit, co je zas TOHLE?“ obořila se na něj a ukázala na několik dopisů v modrých obálkách, co ležely na stole. „To je asi pro mě,“ zamumlal rozpačitě Troy a natáhl pravou ruku po dopisech. „Ne tak zhurta, chlapče. Tohle ti nepatří,“ zarazila ho však včas paní Nilssonová. „Proč ne? Je to přece pro mě!“ ukázal Troy na adresu jednoho z dopisů. „Nechci, aby sis dopisoval se svou matkou. Copak víš, jestli je to tvoje matka? Ty snad nechápeš, že na světě je spousta podvodníků?“ Troy neodpověděl. Jeho mlčení ji však nějak nezastavilo. Popadla první obálku a prudce ji roztrhla. Na zem se vysypalo několik fotek. Paní Nilsonová je sebrala dřív, než to stihl Troy a upřeně se na ně zadívala. Na první fotce seděla nějaká žena a vedle ní usměvavý muž. Za nimi bylo vidět moře. Ostatní fotky musely být nejspíš ze zimy, protože na nich byl sám Troy, tenkrát když se učil lyžovat. „Kdo ti tohle posílá?“ rozhodila nervózně rukama. „Já… nevím…“ přiznal Troy. Paní Nilsonová ho trochu odtrhla od jeho tvrzení, že dopisy mu píše máma. Kdo by je ale mohl jinak psát? „Už toho mám akorát tak dost. Tady máš seznam. Dojdi mi nakoupit,“ strčila do něj a podala mu kus papíru, kde bylo zapsáno několik věcí, co potřebují. „Jo jo jo, už jdu…“ vytrhl jí Troy z ruky už trochu pomačkaný papír a pak beze slov vyšel ven. Na to, že bylo ve Švédsku zrovna léto, počasí spíš rozdávalo lidem chladno a všude kolem se roztahovala šedá mlha. Zamyslel se. Jeho myšlenky opět směřovaly k jeho rodině. Kéž by měl stroj času a jednoduchým stisknutím tlačítka se vrátil do minulosti. Kdysi bydlel s rodiči v Bergenu poblíž Norského moře. Neměl starosti, měl spoustu přátel a bydlel s VLASTNÍMI rodiči. Teď, v téhle nešťastné době plné zoufalství, byl vězněn doma s paní Nilssonovou a občas i s panem Nilssonem, když zrovna nebyl v Anglii s Brittou. Od svých pěti let už nikdy nepoznal, co je to láska nebo přátelství. Zůstal úplně sám. Stal se z něho strašný introvert, uzavřený před celým světem. Ve škole se stranil od ostatních. Svět pro něho bylo jen takové místo bolesti. „To je strašné! To je odpuzující!“ křičel Albert na celé kolo. „Ale miláčku, je to jeden z tvých nejkrásnějších obrazů!“ hádala se Cornelia, jeho manželka. „To nevidíš ty chyby? Jak kdyby to kreslilo prase!“ nedal se Albert. „Drahý, prasata kreslit neumějí,“ usmála se Cornelia a posadila se vedle něj. „No právě…“ zamumlal si pro sebe Albert a uraženě odešel. „Navíc, ty nejsi umělkyně, tak moje díla radši nekomentuj!“ křikl ještě za ní a zavřel se v pracovním pokoji. Nejspíš se rozhodl pokračovat ve své sbírce romantických básní. Albert Deli se odjakživa snažil stát světově známým francouzským malířem a nejuznávanějším básníkem všech dob. Jeho manželka Cornelia s anglickými předky měla v životě jen jeden jediný sen – odstěhovat se do Francie, kde se narodila. Když byla malá, většinu času vyrůstala v Anglii se starším bratrem Barneym Bannerem, a později i s mladší sestrou Victorií Bannerovou. Do jejich rodiny patřila taky jejich dcera Cindy, vysoká a štíhlá blondýnka, která se rozhodla, že v budoucnu se stane herečkou a odstěhuje se zpátky do Anglie. Po Albertovi zdědila talent spisovatele, a tak začala psát knihy. Její dokonalá postava propagovala Cornelininy šaty z její módní kolekce „Love France“. Cindin vztah k matce byl spíš bohužel záporný. Už od jedenácti let si přála žít v Anglii. Francii nenáviděla. A zřejmě za to všechno mohla matka. Cindy měla odjakživa přísný zákaz nosit jiné oblečení než je to strašně z kolekce „Love France“, co navrhla její matka. Naopak co se pro ni stalo příkazem, bylo nestěhovat se pryč z Francie a převzít firmu „Love France“. V červnu, když Cindy dovršila věku čtrnácti let, začala si přát studovat v Anglii v nějaké internátní škole. Cornelia o tom nechtěla radši ani slyšet. Jenže vůbec netušila, že pro Cindy to znamená víc, než si myslí… Od: lilly.banner07@hotmail.com Komu: michelll.25@yahoo.com Předmět: Stěhování Michelli, Nebudeš věřit, co mi včera řekl táta. Ne, já tomu sama nechci uvěřit. Po třinácti letech si táta usmyslel, že odjedem do Anglie. Má tam práci, říkal, že je to nutný. Musím se vzpamatovat… Pozdravuj Francii a tvou sestru Jacquelline a napiš mi co si o tom všem myslíš… Přeju hezký prázdniny… Lilly „Britto, vezmi Legittku a někam ji zavři,“ pobídla paní Nilssonová Brittu. „Zavři? Cože? To ji mám jako zavřít?“ zírala na ní nevěřícně Britta. Společně s panem Nilssonem včera přijeli z Londýna do Švédska. „Legittku zavírat nebudete! Nenávidí samotu!“ vmísil se do hovoru Troy, sedící opodál. „Ale ty mlč prosím tě!“ obořila se na něj paní Nilssonová a vzala Brittě z náruče ještě malé štěňátko, co se nechápavě rozhlíželo kolem sebe. Pak ji zavřela ve vedlejším pokoji. Britta s Troyem se na sebe zmateně podívali a pak se mlčky posadili ke stolu. „Tohle dělá vždycky?“ zašeptala směrem k němu. „Jo. Já myslím že jo,“ přikývl Troy a vrhl po paní Nilssonové naštvaný pohled. Pan Nilsson se spokojeně usadil vedle nich a paní Nillsonová z druhé strany. „Takže děcka,“ začal a líně se protáhl, „copak máte za plány teď na prázdniny?“ „Já budu uklízet byt,“ odpověděl mu s úšklebkem ve tváři Troy. Když byl pan Nilsson s ním, dovolil si víc. „O prázdinách?“ podivil se pan Nilsson a přísně se podíval svojí manželce do očí. „Co na mě tak koukáš, miláčku?“ zašvitořila sladce a pokusila se zamrkat. „Ty její umělý řasy jsou fakt nechutný,“ pravila tiše směrem k Troyovi Britta. „Jo.Vypadá jak mrkací sůva,“ přikývl hned. Jak šlo o paní Nilssonovou, nadávek měl tolik, že nestačil ani vybírat, kterou právě použije. Mezitím se pan Nilsson začal přehrabovat v lednici. „No jak vidím, budeme si muset asi uvařit ňáký dušený starý ponožky… Šmarja tady je ale prázdno!“ zvolal až trochu vyděšeně. „Myslím, že lepší bude, když se seberem a zajdem něco koupit,“ navrhla mu paní Nilssonová. „Dobře, dobře…Ale Troy s Brittou půjdou s náma, protože musíme udělat trochu objemnější nákup,“pousmál se pan Nilsson a zavřel ledničku. „Troyi, prosím tě, počkej venku, jo?“ přikázal mu pan Nillson těsně před obchodem. Jeho námitky nebral v úvahu a beze slov ho tam nechal stát jenom s Legittkou, tím osamělým psem, stejně jako byl on, Troy. Očima sledoval, jak Legittka zápolí s nějakým klackem. Hrozně zábavná situace… myslel si pro sebe. „Taky se nudíš co?“ posadil se vedle ní. Jenže Legittka mu nevěnovala sebemenší pozornost. „Je to těžký, bejt adoptovanej… Jestli se to tak dá nazvat…“ pokračoval. „Hele, ty seš taky adoptovaná, víš to?“ Legittka se přestala nechvíli věnovat klacku a svýma hluboce hnědýma roztomilýma očima se mu zahleděla do těch jeho, smutných modrých očí. „Nekoukej na mě tak. Já vim, naše životy jsou stejný…. Stejně hrozný…“ Troy se odmlčel a pokračoval. „Jednou nás vyhodí z domu a zůstaneme jenom my dva spolu. A neboj, já tě V ŽIVOTĚ neopustim… Nikdy…“ Legittka mu skočila do klína a chystala se udělat na chvíli hračku z něho. „Víš co je blbý?“ podíval se na ní. „Že neumíš mluvit a říct mi, co si o mě myslíš…“ Místo odpovědi se Legittka zprudka napřímila. „Co se stalo?“ otočil se k ní nechápavě. Ale to už ho Legittka vší silou táhla za rukáv pryč. „Ne, nikam nepůjdem. Musíme tu počkat!“ snažil se jí domluvit. Legittčino zuřivé vrčení se najednou změnilo v děsivý štěkot. „No tak! Nech toho proboha!“ pokoušel se jí uklidnit. Z dálky se ozval hlasitější štěkot. Nejspíš patřil mnohem většímu psovi a dalo by se soudit, že i pěkně rozzuřenému. „Je to jenom pes… Taky pes, jako seš ty, jenom možná o trochu větší,“ konejšil jí. Jenže po vyslovení téhle věty se Legittka rozeběhla pryč. Troy se chystal ji zavolat zase zpátky, jenže pes se řítil přímo proti němu. V obličeji najednou strachy pobledl. „Uteč pryč! Uteč dovnitř do toho obchodu!“ pobízel ho někdo. Na tohle už bylo ale vážně pozdě. Troyovi se z ničeho nic podlomily kolena a hned poté cítil prudkou bodavou bolest na rameni. „Nehýbej se!“ poručil mu někdo. Pak se ozval výstřel a poslední zavití psa. „Zavolejte někdo veterináře!“ ječela žena stojící opodál a s hrůzou ukazovala na mrtvé tělo psa. „Kde jsou tvoje rodiče?“ promluvil k Troyovi ten muž. Odpověď se mu dostala hned sama od sebe. „Pane bože! Co se stalo?“ vyjekla vystrašeně paní Nilsonová, která právě vyšla ven z obchodu. Panu Nilsonovi se najednou zalily oči slzami. Vzal Troye do náruče a Britta se ujala Legittky. „Troyi! Prosím tě, řekni něco!“ zatřásl s ním. „Já… umřu…“ dostalo se mu tiché odpovědi. „Neumřeš, tohle neříkej!“ nakázal mu přísně pan Nilson. „Tati…“ Brittin hlas zněl zoufale. „Já vím, neříkej nic…“ vzlykl pan Nillson. Britta si ale stejně nedala říct. „Tati, ten pes… měl asi vzteklinu…“ Od: michelll.25@yahoo.com Komu: lilly.banner07@hotmail.com Předmět: YAHOO! xD Ahoj Lilly! Bezvadný! Jsem nadšenej! To abych se začal šprtat tu angličtinu… Táta mi koupil slovník „nespisovný“ angličtiny (bože kde to vzal?). Musím to využít. Perfektní. Lilly, já pojedu do Anglie s tátou – už brzo! Já jsem tak nadšenej! Uvidíme se naživo, chápeš? Hrozně se na tebe a Maxe těším, i když se známe jenom takhle přes internet! Bohužel pojede ale i Jacqelline. Ó bože, moje otravná sestra… Promiň, je jí deset a do všeho strká nos. Tvůj kámoš na dopisování Michael (Michell) PS: Pozdravuj Řecko, jo? PPS:A taky tvou celou rodinu. PPPS:A nedělej si s tím stěhováním hlavu. Vážně to nemá cenu! Nesmíš věci brát tolik vážně… Fakt… věř mi… „Ne, v žádném případě! A přestaň se mnou mluvit anglicky!“ vřískala Cornelia Deli, samozřejmě francouzsky… „Pane bože, mami! Je mi skoro… patnáct! Jenom na dva měsíce… prosím!“ dobírala si svou matku Cindy. „Ne Cindy! Ty nikam nepojedeš! Máme dost práce v módním salonu a s kolekcí „Love France“!“ domlouvala jí Cornelia. „Jsou prázdniny!“ vydechla zoufale Cindy. „Chceš aby „Love France“ zkrachovala? To bys chtěla?“ rozčilovala se Cornelia. „Mami… já nenávidim Francii!“ „Proč ne?“ „Já nesnášim tuhle pitomou firmu „Love France“!“ „A proč?“ „Já chci do Anglie! Prosím… Jednou se tam odstěhuju!“ „Přestaň!“ okřikla jí Cornelia. Cindiny oči se zalily slzami. Naposled se jí zahleděla do očí a pak s prásknutím dveřmi vyběhla ven. Nemělo to cenu Cornelii přesvědčovat. S ní se nedalo nikdy hnout. Když si něco usmyslela, nikdo neměl šanci změnit její výmysl. Cindy se zahleděla z okna do dálky. Svět není zas tolik velký. Do té Anglie se prostě dostane… „Tati, jak dlouho tak asi… no… přibližně pojedem?“ zajímalo den před odjezdem do Anglie Maxe. „Nebude to trvat dlouho,“ odbyl ho pan Banner. „Před rokem jsi jel do Austrálie,“ přerušila ho Lilly. „A jako co?“ nepochopil to pan Banner. „Tvrdil jsi, že pojedeme tak den a půl.“ „No to jsem tvrdil…“ „A jeli jsme tejden! Doufám, že nehodláš objíždět zase celou zeměkouli!“ podívala se na něj přísně Lilly. „Jsi dcera cestovatele, měla bys po tom toužit!“ vmísil se do toho její děda. „Nesnáším cestování!“ bránila se Lilly. „Kdo ví… třeba jednou objevíš to, co ještě nikdo nikdy neobjevil,“ pousmál se. Lilly mlčela. „Tak pojď. Musíme odnosit další věci dolů do chodby,“ pobídla ji paní Bannerová. Lilly se však zastavila. Zaraženě se podívala na dědečka. „Jak jsi to myslel?“ zašeptala. „Člověk nikdy neví…“ začal její děda uvažovat, „co se mu může přihodit.“ „Pořád ti nerozumím ani slovo,“ zasmála se rozpačitě Lilly. „Jestli jednou v životě dokážeš ochránit něco, co je v nebezpečí, budu na tebe moc hrdý. Budu na VÁS moc hrdý. Jenom si pamatuj… Vás sedm musí držet pohromadě…navždycky…“ „Sedm? Kdo jsou ti ostatní?“ začal se zajímat i Max. „Osud vás spojí…“usmál se děda. Pak se ale odmlčel. „Alespoň doufám…“ dodal potichu. Max a Lilly si vyměnili svoje udivené pohledy. „Na, vezměte si tohle,“ podal jim jakýsi malý, už trochu zrezivělý klíč. „Na co to je?“ chtěl vědět Max. „Neptej se a radši ho dobře schovej, Nikdo ho nesmí dostat… jenom ty, Lilly a těch zbylích pět…“ „Ale jak poznáme těch pět lidí?“ „Jak je poznáte? No mě se neptej… Až nastane ta pravá chvíle, určitě je poznáš…“ pousmál se děda. „Lilly! Pojď mi pomoct odnosit dolů ty věci!“ ozval se ze shora hlas paní Bannerové. „Já už musím…“ omlouvala se Lilly. „Jen jdi… A nezapomínej na ten klíč, co jsem ti dal. Nos ho stále s sebou, jednou se ti bude moc hodit,“ připomenul jí ještě děda. „Musím ti něco říct…“ zastavila se ještě. „Ano?“ „Budeš mi strašně chybět…“


celkové hodnocení autora: 91.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.5		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 20		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Jessi.L	18.04.2009, 9:58:50

Někde by se daly vynechat nějaká slova a občas jsou věty dost neobratně formulované. Příběh se mi docela líbí, i když je toto téma velice časté. Ale to co tu píšu už vlastně řečeno bylo :-) Hodně štěstí v dalším psaní!

Pavel D. F.	20.01.2009, 22:51:33

Tak dobře, pokud se rozhodneš příběh Rossie na chvíli přerušit, nebudu proti. Zvlášť když se tu rýsuje pěkná novela s tajemstvím. Samozřejmě bude dobře, když napřed dokončíš tuto knihu a teprve potom budeš pracovat na něčem dalším. Mít rozpracované tři příběhy na pokračování je s ohledem na čtenáře dost velký risk. Ale nechám na Tobě, jak se rozhodneš. Tajemné příběhy družin mladých se mi celkem líbí, i když jde o poměrně tradiční téma. Vždycky se dá takovému textu vtisknout něco originálního, co ho odliší od spousty podobné „krmné“ juvenilní fantasy. Budu se těšit, že Sedmý světadíl bude něčím takovým. Nějaké chyby textu se našly, pár Ti jich pro inspiraci vypíšu: „Slunce už zase nabývalo při síle.“ lépe by bylo říct „na síle“ „„Děvčata, jak to, že nemáte slavnostní šaty?“ vyděsila se ředitelka při pohledu na ně, sedící opodál.“ Tady by asi bylo lepší říct „vyděsila se opodál sedící ředitelka, když na ně pohlédla“ „Copak je normální se rozčilovat kvůli tomu,…. Že nemáme šaty?“ interpunkce u tří teček se používá tak, že se případně píše až za ně, ale čtvrtá tečka se nikdy nepřidává, takže tady by stačilo: „Copak je normální se rozčilovat kvůli tomu… Že nemáme šaty?“ „O rok později, kdy měl Troy začít chodit do školy ho dva lidé odtáhli“ za spojením „do školy“ končí vložená věta, takže tam má být čárka: „O rok později, kdy měl Troy začít chodit do školy, ho dva lidé odtáhli“ na interpunkci si při korektuře textu vůbec dej pozor, čárky chybí na víc místech „Troyovi oči se zalily slzami“ tady je jméno hrdiny použito jako přivlastňovací přídavné jméno k podstatnému jménu „oči“, takže se koncovka řídí rodem podstatného jména: „Troyovy oči se zalily slzami“ stačilo by ale z Troye „udělat“ podstatné jméno a bylo by to měkké i správně: „Troyovi se oči zalily slzami“ Celkově musím konstatovat, že jde o text, který je propracovaný a uzrálý. Něco by se ještě vylepšit dalo, ale to vždy a u každého autora, protože nikdo není dokonalý. Dám slabší jedničku a doufám, že to příště bude ještě lepší.