|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 23519 příspěvků, 3669 autorů a 249830 komentářů :: on-line: 22 ::
|
 |
|
:: O princi a bílém jednorožci. ::
 Annún |
publikováno: 05.09.2006, 15:36
|
| Veršovaný trochu pohádkový příběh o lásce mezi princem a dcerou Pána bílých jednorožců. |
| |
|
|
O princi a bílém Jednorožci.
V dobách dávno minulých,na které již celý svět úplně zapomněl.
Byly mnohé cizí země a bytosti,které již nikdo potom neznal a neviděl.
O těch časech zašlých hodně lidí pověstí a pohádek vypráví
a do krajů těch dávných nás ve svých fantaziích zavádí.
I já vám jeden z těchto příběhů skoro pohádkových vyprávět budu,
o princi ze země Endor,bílém jednorožci a jejich osudu.
Byl nádherný slunný den s oblohou blankytně modrou bez jediného mráčku
a ze zdobně tesané brány zámku vyklusal pohledný muž na hnědém hřebečku.
Modrý jezdecký oblek na prsou ozdobený znakem zlatého slunce na sobě měl,
když na Jasanovi urostlém a bujném oři do přírody země Endorské jel.
Rád se po lesích,lukách a zbylé krajině země své úrodné projížděl,
města,vesničky v okolí zámku navštěvoval a výrobky lidí si prohlížel.
Se svými poddanými se vždy velmi srdečně pozdravil
a pak směrem k rozlehlému zelenému hvozdu vyrazil.
Jednou při vyjížďce na niž pravidelně obden ze svého paláce vyjížděl,
pěšinu vyšlapanou nechtěně minul a z cesty lesní dolů sjel.
Mezi hustým porostem a mohutnými vysokými stromy se proplétal,
muž na hnědém koni si cestu ven ze zeleného a temného hvozdu hledal.
Do tajemných koutů hlubokého lesa jemu dosud nepoznaných vešel,
když vše potemnělo a noční tma a stín večerní si ho zde našel.
Noční obloha byla poseta tisícem zářících hvězd a hvězdiček,
nad nimi všemi jako král nočního nebe jasně svítil měsíček.
Jemné paprsky dopadaly na hladinu jezera co pod skálou se matně lesklo,
voda v něm byla chladivá,průzračná a v bez větří hladká jako sklo.
Když zafoukal mírný noční větříček jezerní klidná hladina se začeřila
a rozvlnila.
Vlnky světlo úplňku a hvězd,jenž se ve vodě zrcadlili,roznesli po hladině
a ta se rozjiskřila.
Břeh jezera pokrývala smaragdově zelená a sametově měkká tráva
s níž si za ranního rozbřesku i nočního ticha vánek nezbedný něžně hrává.
Stromy z nedalekého zeleného hvozdu na trávu strašidelné stíny vrhaly
a kolem travnatého břehu jezera až ke skále přírodní hradbu dělaly.
Sem na toto zvláštní místo na počátku noci princ Viktor zabloudil,
hnědého koně Jasana na břeh dovedl,aby ho po cestě napojit.
Kůň hlavu svou ušlechtilou k vodě tmavé sklonil
a osvěžující tekutiny se pořádně zhluboka napil.
Princ dlouhou bludnou cestou hvozdem velmi znaven byl,
tak Jasana ke stromu přivázal a na zem pod stromy se posadil.
Sedlo své z kůže dělané si pod hlavu místo polštáře dal,
zavřel unavené oči a za chvíli už klidným spánkem spal.
Však po určité době se nechtě ze spánku ospale probudil,
neboť ho šplouchání vody a zvláštní ruch od jezera vyrušil.
Když se,ale na jezerní vodu třpytivou pořádně zahleděl,
zda doopravdy věřit svým ospalým očím má nevěděl.
Vůbec si nebyl jist,že již plně probuzen je a bdí,
nýbrž pocit měl,že stále ještě ve snu krásném sní.
Dívku zvláštní až neskutečnou v jezeře u břehu spatřil státi
a tělo bělostné jezerní vodou jiskřivou od měsíce si omývati.
Do jezerní hladiny se pak jak stříbrná rybka hbitě ponořila
a o chvíli později na břeh travnatý ladně z vody vykročila.
Ze země šaty barvy bledě zlatavé jak raní mlžný opar slunečný pozvednula
a spěšně do nich své štíhlé a krásně tvarované tělo zavinula.
Dívka spanilá a sličná co zjevem svým se lesní žínce podobá,
vlasy měsíčně stříbrobílé dlouhé až do pasu útlého má.
Bosé bílí nožky trávou měkkou lehce kráčely jako by se vznášely,
neboť žádné viditelné stopy či otisky v ní nezanechávaly.
Šaty lehké jako ranní mlha se jí kolem nožek ovíjeli,
v poryvech nočního vlažného vánku se vlnily a k tělu se jí lepily.
Na krku štíhlém jí na stužce hedvábné stříbrný přívěšek ve tvaru šestilistého
květu se zasazeným duhovým kamenem místo středu zářil.
Krásné oči jako laň hnědavé měla,plachý,nesmělý až skoro nevinný pohled se
v jejich hloubkách zrcadlil.
Viktor v nočním stínu vysokých stromů se raději vůbec nehýbal,
jen tichounce seděl a na tu zvláštní dívku okouzlující se díval.
Nikdy předtím ještě tak krásnou a kouzelnou bytost neviděl,
že někdo tak nádherný na světě existuje to vůbec nevěděl.
Dívka lehounkým tanečním krokem ke kamenné lavici pod skalou došla,
šaty si trochu přidržela,elegantně a s grácií si na ni sedla.
Vlasy v měsíčním světle stříbrem třpytivé si hřebínkem pročesávala
a melodie zvláštních písní si přitom tiše pobroukávala.
Hlásek melodický a kouzelný se nočním vánkem kolem jezera linul
a noc jakoby se zastavila a čas mnohem pomaleji plynul.
Princ Viktor dlouho fascinovaně na ni ze svého úkrytu hleděl,
ale nakonec neodolal a ze stínu na palouček u jezera vyšel.
Koně svého věrného na místě původním po stromy stát nechal
a pomalu se k ní po trávě osvětlené měsícem přibližoval.
Aby se přesvědčil zda je opravdu živá,nebo jen snový přelud
co mysl jeho kouzlem svým zamlžoval.
Tráva měkká mu pod nohama v obutých v jezdeckých botách zašustila
a dívka se směrem k němu čelem rychle a vyděšeně otočila.
Od zeleného hvozdu se postava temná k ní líným krokem přiblížila
a ona leknutím hřebínek svůj perleťový na zem u lavice upustila.
Její oči hnědavé vyplašený a velmi bojácný výraz v sobě měli,
když cizince neznámého před sebou stát spatřili.
Muž vysoké statné a ztepilé postavy s tmavými jemně zvlněnými vlasy,
měsíční světlo osvítilo jeho tvář s milými a sympatickými rysy.
Oči šedé mu ve svitu luny v úplňku jiskřivě zazářili,
když se na ni jasným hloubavým pohledem zadívali.
Sehnul se k zemi a ze sametové travičky u jejích nohou hřeben sebral,
aby jí ho galantně a s veškerým svým královským šarmem podal.
"Má paní,tohle musí být nejspíš Vaše,neboť u Vašich nožek jsem to našel.
Nemusíte se mě vůbec bát,já Vám přece ublížit nepřišel."
Dívka opatrně natáhla štíhlou ručku a hřeben si od něho vzala,
hlavou jemně pokývnula a hlasem tichým k němu pravila.
"Děkuji Vám velice vzácný pane,za Vaši milou laskavost.
Však neupustila bych jej,kdyby jste nepřišel jako nezvaný host."
Viktor se usmál,pravou ruku na levou stranu hrudi k srdci přiložil
a úslužně s úctou se přední poklonil a pravil.
"Omluvte prosím mou velkou neomalenost krásná paní,
však musel jsem ukojit zvědavost,zda nejste jen výplod mého snění.
Dovolte abych se Vám představil a Vaším zvaným hostem byl."
Opět vzpřímeně se postavil,hrdě hlavu napřímil a jménem se jí představil.
"Mé jméno je Viktor Elendor a jsem korunní princ této země Endor."
Stříbrovlasá kráska se roztomile na něho pousmála,
ale oči neustále posmutnělé a ve střehu měla.
"Vaše omluva princi Viktore Elendore byla přijata."
Pak přes temné jezero směrem k východu pohlédla.
"Bude svítat."špitla a zpět k němu pohled stočila.
Z kamenné lavice na níž seděla svižně se postavila,
o několik kroků dál na palouček od Viktora ustoupila.
"Mrzí mě velice,že jste mi nestačil víc o sobě říct,
ale bohužel já už musím neprodleně odejít."
Princ najednou tolik nezodpovězených otázek v hlavě měl,
jen některé z nich však pověděl a na ni se zahleděl.
"Kdo jste paní?Kam jdete?Uvidím Vás ještě?"
"Jsem Arianna dcera Pána Býlích Jednorožců.
Odcházím zpět domů do země svých předků."
Pravila na jeho otázky a noční obloha nad její hlavou,
tmu odsunula stranou a začala dostávat barvu bledou.
"Měsíc svou vládu nad dnešní úplňkovou nocí ztrácí
a mě se má pravá podoba teď zpátky vrací.
Chcete-li mě ještě někdy spatřiti zas,přijďte k tomuto jezeru v ten pravý čas.
Býlí jednorožec v dívku změní se pouze jen za úplňku měsíce."
Když tato slova svá dořeknula,z přívěsku jejího oslepující zář se rozvinula.
Obraz dívky krásné před Viktorovýma očima se v záři rozplynul
a místo Arianny tu na palouku zeleném bílí jednorožec povstanul.
Stvoření nádherné se stříbrobílou hřívou ve světle se třpytící
a dlouhý špičatý spirálovitý roh duhovými barvami zářící.
Než se však nadál cinknutí kopýtek stříbrných uslyšel,
jednorožec do lesa jak vítr odcválal a už ho neviděl.
Údivem nad tím co se právě stalo oněmělí stál a pocit zvláštní měl,
že se mu to všechno jen krásně zdálo.
Na stolci kamenném pod skalou hřebínek její perleťový ležel,
jediné znamení co po ní tu zbylo.
Slunce zlaté pomalu nad obzor a stromy zeleného hvozdu vycházelo,
nebe modré bez mráčku,to nádherné nové ráno přicházelo.
Hřebínek z perletě z kamene zvedl a do kapsy svého kabátce ho uschoval.
Došel k Jasanovi,odvázal ho od kmene stromu a zručně ho osedlal.
Na hnědáka svého bujného po noci odpočatého do sedla mrštně vyšvihl se,
směrem k jezeru temnému pod skalou a místu jejich setkání ohlédl se.
Pak patami koně do klusu pobídnul a do lesa hustého s ním vjel,
aby našel vyšlapanou lesní stezku ze které včera odpoledne sjel.
Na pěšinu hvozdem brzo narazil a k domovu se rychle vydal,
ale cestu k tajemnému jezeru ukrytému v lese si dobře zapamatoval.
V Endorském královském zámku už na něho netrpělivě všichni čekali,
protože když se nevrátil v čas z vyjížďky velkou starost si o něj dělali.
Vysvětlil jim,že při své vyjížďce nechtěně v lese hlubokém zabloudil,
ale o nečekaném setkání s bílím jednorožcem se nikomu nezmínil.
V pokoji svém perleťový hřebínek do truhličky ozdobné uložil,
jako památku si ho nechal na setkání zvláštní co zažil.
Večer co večer předtím než šel spát ho chvíli v ruce držíval
a na další střetnutí při příštím úplňku se těšíval.
Dny se mu jen pomalu ku předu vlekly než nastal ten správný čas,
kdy kulatá luna stříbrná na nebe vyjde a on bude moci ji spatřit zas.
V ten den brzy odpoledne nedočkav již ze zámku svého vyrazil,
aby ještě před setměním na palouk u jezera lesního dorazil.
Koně svého lukama až k temnému hvozdu rychle hnal,
z pěšiny sjel a opět se mezi mohutnými stromy proplétal.
Když k jezeru skrytému pod příkrou skalou v temném hvozdu dojel,
šerý soumrak na krajinu padnul a měsíc v úplňku na nebe vyšel.
S Jasanem na loučku travnatou klidným cvalem vběhnul,
kolem sebe se ze hřbetu koně pořádně porozhlédnul.
Dívčí postavu na břehu jezera v trávě měkké sedět zahlédnul,
ladným skokem ze svého oře dolů sesednul a k pastvě ho pobídnul.
Arianna na sobě oděny světle bledě modré šaty měla,
lehká hedvábná látka protkána třpytivými nitkami byla.
Krokem pomalím skoro líným k ní přistoupil
a na přivítanou ji zdvořile pozdravil a otázku připojil,
"Krásný dobrý večer paní má.Rád vás vidím Arianno spanilá.
Mohu doufat,že jste se stejně jako já na toto setkání těšila?"
Sličná děva hlavu co k zemi skloněnou měla pozvednula,
pohled smutný na něj upřela a slza jí po líci skanula.
"Promiňte mi princi Viktore,že s úsměvem Vás nevítám,
ale já teď k radosti velké pra málo důvodů mám."
Pořádně se na ni zrakem svým šedivým zadíval,
že něco s ní není v pořádku i hned zpozoroval.
Modravý hedvábný její háv u spodního lemu tmavá skvrnka zdobila
a ona si drobnou rukou bílou nožku vykukující z pod šatu hladila.
Na dosud ještě od slunce prohřátou zem vedle ní pokleknul,
zahleděl se na dívku pobledlou a starostlivě svou otázku vyřknul.
"Copak se vám zlého přihodilo paní má?
Jste snad nějak vážně zraněná?"
Kráska hlavou jemně zavrtěla co se jí přihodilo mu hned vysvětlila.
"Když jsem se zde v lidskou bytost proměnila,umýt jsem se chtěla,
abych se po dlouhé cestě osvěžila a prach z pouti ze sebe smyla.
Zbrkle a neopatrně do temných vod jezerních jsem vkročila
a o ostrý kámen na dně ležící jsem si nohu svou pořezala.
Kdybych tak v té chvíli ještě jednorožcem bílím byla,
nikdy bych se o ten špičatý kus kamene nezranila."
"Kopýtka má stříbrná jsou proti takovým zraněním odolná."
posteskla si se slzami v očkách svých hnědavých .
"Nezoufej si a už neplač Arianno krásná paní má,
já rád se Vám na tu ránu od kamene podívám."
Opatrně a něžně nožku její do dlaně své teplé vzal,
ranku jemně vodou omyl a kapesníkem bílím jí převázal.
Pak do náruče své ji vzal,ze země i s ní bez námahy vstal
Jak bílé labutí pírko unášené ve větru byla lehounká
a jak březový kmínek na břehu zurčící bystřinky štíhlounká.
Přes palouk jí až ke kamennému stolci odnesl
a společně se zraněnou Ariannou na něj usedl.
Slzy vlahé na bledých tvářích spanilých osušil
a něžně vlasy její stříbrobíle třpytivé pohladil.
Aby chmury její zahnal,tak příběh o sobě,když byl malý jí vyložil,
o tom jaké vylomeniny dělal a úsměv se jí na líci navrátil.
Měsíc kulatý na ně své bělavé světlo z nebes nočních vrhal
a on jí stále historky o sobě a své zemi Endor povídal.
Vyprávění jeho s úsměvem a se zaujetím bedlivě poslouchala,
až na své malé zranění nohy a bolest úplně zapomněla.
Princ Viktor byl opravdu vypravěč nesmírně skvělý,
ani si nemyslela,že lidé toho tolik o světě kolem vědí.
Čas pomalu plynul stále vpřed až došel na této noci střed.
Přes půlnoc temnou se překlonil a k novému svítání se přiblížil.
To,že už ráno přichází se ani jednomu z nich vůbec nelíbilo,
že čas který měli vymezený končí a smutno jim z toho bylo.
Však hodiny ani měsíc stříbrný a slunce zlaté zastavit nemohli,
že se zde spolu o příštím úplňku opět sejdou si slíbili.
S prvním záchvěvem slunečního světla se v bájné zvíře změnila,
hlavou na rozloučenou pohodila a vzápětí ve hvozdu temném zmizela.
Princ se beze spěchu do vznosného rodného zámku svého navrátil
a na další úplňkovou noc jenž nastane za pár týdnů se nesmírně těšil.
Věřil tomu,že setkání jejich určitě sám osud zařídil,
když tehdy večer k jezeru tajemnému v lese zabloudil.
Viktor po těch krásných a tajemných setkáních úplně jiný byl,
vše se mu dařilo a každý spor jenž soudil rychle a zdárně vyřešil.
I lid jeho tu zvláštní změnu v chování svého prince zaznamenal,
vždyť víc než kdy dřív v báječném rozmaru byl a šťastně se stále usmíval.
Dobře,moudře a spravedlivě vládnul,na vyjížďky pravidelné jezdíval
a mezi svým lidem obyčejným v městech a vsích se více zdržoval.
Hostinec malebný v podzámčí hlavního města častěji navštěvoval
o novinky z krajů a zemí blízkých i dálných se velmi zajímal.
S místními obyvateli i s pocestnými o mnoha věcech rozmlouval
a jejich vyprávění i stížnosti na život bedlivě poslouchal.
Lidu se nový vstřícnější přístup prince k nim velice zamlouval,
proto na něj nikdy dopustit nedali a národ ho miloval.
Přesto jeho lid i princův královský rádce trochu v obavách neustálých žil,
neboť mladý a pohledný následník Endorského trůnu stále svoboden byl.
Místo,aby se o námluvy princezen sličných ze vznešených rodů zajímal,
tak mezi lid na návštěvy chodil a o úplňkových nocích do lesů mizíval.
Tak to se dělo po každé,když měsíc krásný svůj stříbrný kotouč na nebi rozsvítil.
Princ odpoledne či v podvečer na koně svého nasedl a k jezeru lesnímu pospíšil.
S Ariannou se tam setkával,po jezerním břehu travnatém s ní chodíval,
na kamenné lavici s ní sedával a o mnohých věcech si s ní povídal.
Při procházkách pod noční hvězdnou oblohou Ariannu za ruku držíval,
po vlasech stříbrobílých jenž se ve svitu měsíce leskly ji hladíval.
Společně se od srdce smáli až radostné slzy do očí jim vystupovali,
když se v křišťálově průzračných vodách jezera pod skalou koupali.
Čím déle se ti dva znali,tím víc věcí o sobě navzájem se dovídali
a srdce jejich se sbližovali až na konec láskou k tomu druhému vzpláli.
Při odchodu se už jen pouhým pozdravem a slibem neloučili,
nýbrž schůzky své tajemné v objetí polibkem něžným zakončili.
Již několik dlouhých let uplynulo od jejich prvního setkání,
úplněk co úplněk si říkali své lásky vroucí vyznání.
Jedné úplňkové noci již princi Viktorovi jen pouhý slib lásky nestačil,
na koleno před paní svou krásnou pokleknul a nabídku k sňatku vyjádřil.
"Dcero pána jednorožců jenž vládne nad neznámou krajinou vzdálenou,
paní Arianno spanilá já nadevše mám tě rád.
Proto se tě nyní zde na kolenou ptám,zda chtěla by ses mou ženou
a budoucí královnou země Endorské stát?"
V Arianniných očích se radostný údiv nad jeho prosbou objevil
a něžný úsměv jí na tváři krémové na chvíli malou zazářil.
Však jak rychle se úsměv objevil,tak rychle se z líce její opět vytratil
a jediný pohled na ni mu postačil,že něco není v pořádku pochopil.
Velké ruce jeho teplé do svých drobných světlých dlaní vzala,
a se srdcem těžkým,hlasem smutným slova svá v odpovědi povídala.
"Ani nevíš jak moc souhlasit s tvou nabídkou k sňatku bych si přála
a jak ráda ženou tvou a budoucí královnou země tvé bych se stala.
Jenž Viktore drahý můj,my dva spolu nemůžeme v manželském svazku žíti.
Ty jsi jako krásný slunný den a já pouhá noc v níž bledý měsíc svítí."
Princ na ni jen oněměle nechápavě z pokleku hleděl,
pak vstal a musel se jí zeptat,aby jak to vlastně myslela věděl.
"Arianno milovaná má to co jsi teď řekla,co to znamená?
Prosím nebuď tak strašně tajemný,buď ke mě upřímná.
Copak ty mě už vůbec nemáš ráda?otázka jeho zněla,
jako by mu srdce na kusy zvala.
"Ale ovšem,že tě stále velmi ráda mám a v srdci mi plamen touhy plápolá,
jenže naše láska je jako krásný dlouhý sen co se nám oběma teď zdá.
Jsi smrtelný člověk Viktore a já bytost z jiného světa,
i kdy bych moc chtěla s naší láskou jednou bude veta.
Na otázku jeho sklíčeně a zarmouceně odpověděla,
vypadala jako by i ji ta slova vyřčená bolela.
"Nevěřím tomu co mi nyní říkáš,přece se lásky naší jen tak nevzdáš?"
Zhluboka si nešťastně povzdechla a očička její hnědé se vlhce zaleskla.
"Nechci se naší lásky vroucí jen tak pro nic za nic vzdát,
ale ty pochop,že se tvou ženou prostě nemohu stát.
Řekni mi,myslíš si,že tvůj lid by při té představě nadšen byl,
kdybys jim jednorožce bílého jako budoucí vládkyni představil?"
zeptala se na oplátku ona,však na odpověď jeho nečekala
a dál myšlenku svou mu vykládala.
"Ve vašem lidském světě pořád jen zvláštní zvířecí bytost pro všechny jsem.
Tyhle naše společné noci úplňkové jsou pro mě jako ten nejšťastnější sen.
Každou chvíli s tebou zde strávenou jako vzpomínku vzácnou do srdce svého ukládám
a myšlenky na tebe si do mysli své neustále jako drahokamy krásné schovávám.
Slzy v měsíčním světle třpytivé v očích svých laních měla,když na něj pohlížela.
Svou drobnou ruku na místo,kde jí srdce pod bledě fialkovými šaty bilo položila.
"Tady uvnitř cítím,že přijde osudový den,kdy se mi dva zde už vícekrát nesejdem.
Čas náš společný neustále jako mocný vítr severní letí vpřed
a my nemáme magickou moc ani žádnou jinou sílu jej vrátit zpět."
"Ty sobě dobrou a hodnou ženu najdeš a za královskou choť svou ji pojmeš.
Králem své země Endoru se staneš a na mě pro vždy úplně zapomeneš.
Já se vzpomínkami krásnými na tebe přes dálné pláně poběžím.
Na věčné časy do země své líbezné k otci mému se navrátím."
Vzlykla nešťastně a slzy blyštivé jenž diamantům zářícím podobné byli,
jí na lících bledých vlahé cestičky dělali a dolů stékali.
Viktor vůbec nevěděl co říct jí na to má,bez tam hnutí stál,
hleděl na ni a v mysli přemítal co by měl udělat dál.
Arianna předním smutná a sklíčená ve svých bledě fialkových šatech stála,
vypadala tak zranitelně,křehce a vyplašeně jako by se pohnout bála.
Pak své plaché laní oči od země směrem k němu pozvednula
a hláskem tichým vzlykavým na něj promluvila.
"Vždyť jakmile slunce nad obzor vykoukne a přijde se svítáním,
přívěšek můj moc svou ztratí a já se v jednorožce zpátky změním.
Nezlob se na mne,chci ještě alespoň malou chvíli šťastná s tebou být,
nestůj tam tak jako bys byl z kamene a pojď mě raději do své náruče vzít.
Zbytek toho vzácného času jenž jim ještě do svítání zbýval se v náruči drželi,
když se přiblížilo rozednění se slibem dalšího setkání a polibkem se rozloučili.
Princ při návratu do zámku se velice do myšlenek svých zahloubal,
neboť o tom co si dnes v noci společně řeknuli hodně přemítal.
Naznačila mu přece,že přívěsek jenž na krku svém nosí jí podobu lidskou
může dát i vzít.
Tak začal vymýšlet nějaký v hodný plán jak této informace co mu řekla ve
svůj prospěch využít.
Napadlo ho totiž,že pokud jí přívěsek stříbrný nějak vezme a schová,
tak bude moci zůstat a ona si svou lidskou podobu i po svítání uchová.
Moc jejího květinového přívěsku na ni nebude snad působit
a Arianna tím pádem může člověkem na pořád už být.
Protože dobře věděl,že když se při příchodu na setkání opozdí,
tak sama do jezera se koupat chodí a přívěsek svůj si odloží.
To bude pro něj ta správná chvíle kdy přívěsek jí může zabavit
a jeho plán na to,aby s ním zůstala by se mohl dobře vydařit.
Dny rychle uplynuly jak bublající voda v divoké horské bystřině
a nastala opět ta krásná a nejočekávanější noc z celého měsíce.
Arianna na břehu jezera seděla a na svou lásku Viktora čekala.
Pohled její nedočkavý se každou chvíli k hvozdu temnému stáčel,
ale on stále za ní k jezeru pod skalou nepřicházel.
Čas pomalu postupoval k půlnoci a dál v před kráčel,
neměla nejmenší tušení kde se tak dlouho zdržel.
Trpělivost jí pomalu přecházela a tak se ze sedu zvedla a vzpřímeně se postavila,
oděv svůj hedvábný svlékla a šaty i s přívěskem stříbrným na trávu odložila.
V košilce tenounké jak mlžný opar se do temných vod jezera ponořila,
měsícem postříbřené hladině si zaplavala a tělo své unavené osvěžila.
Noční větérek vlahý drobounké vlnky po třpytivé hladině hnal
a s lístky na větvích mohutných stromů si laškovně pohrával.
Viktor jenž byl celou tu dobu ve stínu velkých lesních stromů tajně skryt,
opustil svou skrýš a potichu se doplížil k jejím šatům,aby přívěsek jí mohl vzít.
Rychle bílou hedvábnou stužku se stříbrným kvítkem do ruky uchopil
a hbitě jej do kapsy u svého sametového tmavozeleného kabátce uložil.
Pak se nepozorovaně postavil,rychle si pomačkaný oděv upravil.
Arianna si jeho mužné postavy úplňkovým světlem ozářené již z dáli všimnula
a k břehu jezera zpět spěšně doplavala.
Se zářícím úsměvem na tváři z chladivé vody vystoupila a celá mokrá a šťastná,
že ho zas vidí jej obejmula a políbila.
Náhle od něj hbitě a se studem ustoupila,po šatech svých ruku natáhla,aby se zahalila.
Do hávu jemně bledě zlatavého se oděla a přívěsek si na krk zavěsit chtěla,
však ať hledala jak hledala nikde v trávě kolem sebe jej třpytit se neviděla.
Poněvač si myslela,že bílou hedvábnou stužku s přívěskem květinovým ztratila,
celá z toho rozrušená,nešťastná,velmi smutná,zklamaná a uplakaná byla.
Když jí v tomhle zbědovaném a usouženém stavu před sebou stát viděl,
začalo ho velmi mrzet to co jí za sobeckou lumpárnu vyvedl.
Viděl jak moc nervózní je,neboť za chvíli už brzy svítání přijde.
Nakonec ho svědomí hryzalo tolik až s lítostí a pokorou v hlase se jí přiznal,
že ten přívěsek neztratila,ale že to on ho z jejích šatů co na zemi leželi vzal.
Vždy mu věřila a teď zděšeně,šokovaně a nechápavě zároveň na něho hleděla
a slov pro tento jeho sobecký,záludný a lstivý čin v sobě na jednou neměla.
Vyčítavý a zklamaný pohled v očích svých hnědavých měla,
když žádala o vysvětlení jeho činu a proč to udělal vědět chtěla.
"Proč jsi to prosím tě udělal?Jak jsi jen mohl mi ho takhle bez dovolení vzít?"
"Protože jsem tě vždy miloval.Mám přece právo,aby si semnou zůstala chtít."
"Nepochopil si vůbec,že i když v dobrém úmyslu mi přívěsek odcizíš,
mé proměně zpět v jednorožce bílého tím stejně nijak nezabráníš.
Se svítáním i bez přívěsku svého se bytostí zvířecí z jiného světa stanu,
ale bez něj již víckrát podobu lidské dívky opětovně nedostanu."
"Jedině můj otec pán jednorožců mi může své požehnání dáti,
abych se mohla jednou pro vždy lidskou bytostí smrtelnou státi.
Naléhavě tě prosím Viktore i hned mi jej vrať a na zpět dej,
jinak se mi dva už víckrát zde na našem místě nesejdem."
Při těchto slovech jejích provinile přívěsek z kapsy ven vytáhnul
a otevřenou ruku směrem k ní a kvítkem stříbrným natáhnul.
Jako by to sám mocný osud jenž je dřív dohromady svedl v ten okamžik zasáhnul
a v té chvíli první zlatavý sluneční paprsek mezi stromy hustými problesknul.
Přívěsek na otevřené dlani mu duhovým světlem oslepujícím zazářil
a raní úsvit dívku Ariannu před ním v jednorožce opět přeměnil.
Mohutná bílá světelná aura zvířecí bytost v okamžení obklopila
a ona se jako mávnutím kouzelného proutku před ním rozplynula.
Na dlani Viktorovi stříbrný květinový přívěsek s duhovým kamenem ležel,
že udělal tu největší a nejhloupější chybu ve svém životě teď věděl.
Kvítek z chladného kovu v ruce sevřel,jediná věc co po ní zbyla,
neboť to vypadalo jako by se po Arianně v mžiku země slehla.
Přesto o dalším úplňku štěstí zkusil a na ni u jezera pod skalou v lese čekal,
aby přívěsek květinový co jí při minulém setkání vzal jí na zpět dal.
Marně však jednorožce bílého celou úplňkovou noc vyhlížel,
dostál vyřčeným slovům při jejich posledním rozloučení a nepřišel.
Princ smutný byl a i nebe jakoby s ním v tuto noc truchlilo,
hvězdnou krásku nebeskou mračným pláštěm zakrylo.
Z krušen se ráno do zámku svého od jezera v temném hvozdu vrátil,
měl divný pocit jakoby tam svou duši nechal a srdce ztratil.
Pak rozhodl ses hned a poddaným své rozhodnutí oznámil,
že do světa svou vyvolenou hledat jde a na cestu vyrazil.
Od vesnice k vesnici,od města k městu stále vpřed cestou nekonečnou jel,
kde najít tajemnou zem Pána Býlích Jednorožců se ptal,ale nikdo to nevěděl.
Už pomalu veškerou naději jenž dosud v sobě ve svém srdci měl vzdával,
že najde svou půvabnou milovanou Ariannu věřit přestával.
Cesta kamenitá ho zavedla do borového lesa na hezkou malou skrytou mýtinu,
neb dlouhou poutí a neustálím hledáním znaven byl k odpočinku se uložil do stínu.
Dlouho odpočíval pod stromy a v mechu měkkém tvrdě spal až nastala černá noc,
kdy jasné hvězdy zářili na temném nebi a měsíc stříbrný měl magickou moc.
Když se Viktor probral ze snění,náhle zjistil,že velmi dlouho a tvrdě spal,
protože teď byla noc a před tím odpoledne když se k odpočinku ukládal.
Mýtina lesní neprůhlednou černou tmou byla celá zahalená,
někomu mohla připadat tajemná a hodně strašidelná.
Tu třpytivá světelná zář v mohutném paprsku z nebe na trávu dopadnula
a v ní se objevila postava jenž byla v dlouhé bílé kápi s kapucí zahalena.
Princ neměl tušení co nyní udělat,zda pryč z cesty té bytosti ustoupit
a nebo zdobný rodový lesklý meč svůj z tepané pochvice vytasit.
Postava ve světlu ze sebe kápi bělostnou lehkým pohybem shodila
a žena krásná s měděnými vlasy ve zlatém hávu oděna se před ním zjevila.
Na čele bledém jí skvostná hvězda mnohocípá zlatými odlesky svítí
a zvláštní oči syté barvy jantaru jasně v obličeji spanilém září.
Šaty jí kolem nohou tichounce šustily,když k němu přistupovala blíže,
šla lehce až se téměř vznášela jako by ji vůbec nepoutala zemská tíže.
Viktor se dvorně před ní hluboce uklonil a pozdravu slova ze sebe vypravil.
"Buď srdečně pozdravena krásná vzácná paní."zpět se narovnal
a hrdě stál s pohledem upřeným na ni.
"I ty buď srdečně pozdraven princi Viktore Elendore,následníku trůnu říše Endorské."
Pozdravila ho žena tím nejzvučnějším hlasem jaký kdy slyšel,krásy přímo nadpozemské.
Překvapeně a s neskonalým údivem na ni hleděl,neboť jak to,že jej zná nevěděl.
"Kdo jste vznešená paní?Jak to,že mne znáte?"
Paní spanilá v zlaté robě splývavé oděná se na něho přemile a kouzelně usmála
a hlasem medově melodickým směrem k němu odpověď svou pravila.
"Jmenuji se Elentari,jsem paní noční oblohy
a lidé mě též Hvězdnou královnou nazvaly."
"Má nebeská říše se rozprostírá nad celým tímto pozemským světem,
dobře vím co se děje jak nelidským bytostem,tak lidem a jejich dětem.
Tebe princi Viktore i Ariannu dceru Pána Jednorožců už dávno znám,
láska i trápení vaše mne velmi dojalo,proto nyní chci pomoci vám."
"Vy o tom,kde zem Jednorožců Býlích leží ponětí máte?
Cestu do kraje jejich jenž ukrytý před zraky lidí je znáte?"
"Ano princi,já tu cestu i zem líbeznou dobře znám
a chceš-li tak ti svou radu dobrou moc ráda dám."
"To od vás má paní hvězdná,převelice milé a vznešené je,
však co ode mne za tuto svou radu žádat budete?"
"Jediné co za pomoc svou od vás budu na oplátku chtít,
je abyste mě pozvali a já mohla na vaší svatbě hostem být."
S tím to jejím návrhem princ Viktor velmi rád a ochotně souhlasil,
slib svůj čestný jí na to dal,o radu a pomoc ji poprosil.
Paní Elentari mu řekla jakou cestou jít a kudy se má dál vydat
a kde skrytou kouzelnou zem Pána jednorožců má hledat.
"Až k pohoří celou cestu o níž jsem ti právě řekla projedeš,
tam velké údolí krystalů duhových v horách nalezneš.
V Křišťálových horách na konci údolí musíš krystalovou branou projít,
aby si tu zem úchvatnou ukrytou před všetečnými lidmi mohl najít.
Tam za branou se v úplně jiném světě než je tento ocitneš
a svou vyvolenou Ariannu dceru tamního pána nalezneš."
"Načerpej dostatečné množství nové síly a pořádně odpočiň si,
neboť tě čeká velmi dlouhá a náročná pouť milí princi.
Protože Jednorožci býlí běžet neuvěřitelně rychle dovedou,
jak mocná větrná bouře se krajem zběsile přeženou.
Trasu dlouhou,kterou on za pár minut či hodin uběhne,
člověk tu cestu až za pár dní,týdnů či za měsíc na koni ujede."
těmito slovy svou radu princi Viktorovi zakončila.
"Máte mé srdečné poděkování,vznešená,krásná, hvězdná paní."
Ruku levou si na hruď položil,hluboce se před ní opět uklonil
a ruku její útlou s prstenem hvězdným děkovně políbil.
"Nezapomeň na své slovo co jsi mi za mou radu dal,
že na vaši královskou svatbu jsi mě za hosta svého pozval.
Teď ještě odpočinout si jdi,a pak ať na cestě tvé daleké tě štěstí provází
a slunce jasné,měsíc stříbrný a hvězdy třpytivé ti na ní posvítí."
"Sbohem princi Viktore Elendore."
Rozloučila se s ním a zpět do zářícího paprsku stříbrného světla vstoupila.
Zlatá hvězda na čele jí zaplála a jak se předtím objevila tak náhle i zmizela.
Princ uposlechl její rady a ještě si odpočinek ve tmě pod stromy dopřál,
pořádně se vyspal a brzy ráno se šerým svítáním pak na nohy vstal.
Už na nic víc dál nečekal,hnědého koně Jasana spěšně osedlal,
do sedla hbitě a svižně vyšvihl se a na pouť dalekou vydal se.
Přes Kamenné vrchy,starý Blatenský hvozd,Zvonková luka ho cesta vedla
a hora vysoká se zasněženým vrcholkem se před ním k nebi zvedla.
Potoky a řeky velké i mále,bouřlivé i klidné s koněm přebrodil,
po mostech kamenných i dřevěných strže a rokle hluboké překročil.
Bezpočtem různých velkých i malých měst,vesnic,usedlostí a osad projel,
než do rozlehlého skalnatého údolí v Křišťálových horách dojel.
Údolím duhových krystalů pomalu s koně vpřed procházel,
barevnou nádherou se kochal co kolem sebe nacházel.
Na úplném konci pěšiny spatřil velkou zářící bránu postavenou
z barevných různě tvarovaných krystalů křišťálu vyrobenou.
Sluneční jasné světlo na ni ze všech světových stran dopadalo
a odrazem překrásnou duhu nad celým údolím vytvářelo.
Bránou tou zvláštní prošel a v zemi nevídaně nádherné se ocitnul.
Bylo to jako by ve snu nesmírně kouzelném a krásném procitnul.
Na louce před ním květiny a keře pestré jenž dosud neznal kvetly
a vzduchem motýli mnoha druhů i barev co ještě nikdy neviděl létaly.
Stromy kůru stříbrošedou měli a listí v různých tvarech vlastnili
co mnoha odstínami barev mu krásný podzimní den připomínali.
Nebe nevídanou zvláštní modrofialovou barvu mělo
a na něm se pár bělavých kudrnatých mráčků vyjímalo.
Koně Jasana k pomalému kroku v před ho pobídnul,
aby si cestou tuto prapodivnou však nádhernou zem prohlédnul.
Tráva nízká pod Jasanovými kopyty měkká až sametová byla
a její barva od smaragdově zelené až po stříbro zeleno šedavou přecházela.
Ve vzduchu se jemná sladká kořeněná až téměř omamná vůně vznášela,
připomnělo mu to dobu,kdy byl malý chlapec a matka se o něj s péčí starala.
Loukou zelenou podél zurčícího křišťálově průzračného potoka projížděl
a nad hlavou mu ze všech stran zpěv pestrobarevných ptáků zněl.
Krajina kolem něho se pomalu měnila,ale krása všude přítomná tu stále byla.
Louka i lesík skrz který ještě před chvílí projížděl ustoupily
a bělostné útesy nad tyrkysově modrým mořem se objevily.
Z koně dolů na zem travnatou posetou drobnými žlutými kvítečky sesednul,
aby se po okolní jemu neznámé krajině pořádně rozhlédnul.
Pohled svůj na vrcholek vysokého bílého rozeklaného útesu stočil
a v údivu zůstal stát,když Ariannu tam na hoře spatřit.
Moře bouřně hučelo a vlny zpěněné s mohutnou silou do útesů narážely,
třpytivé duhové kapky slané vodní tříště vysoko k nebi vyletěly.
Na hraně vysokého skaliska nad mořem jako socha bájné Venuše stála
a sukně hedvábných bílo stříbrných šatů za ní v mořském větru vlála.
Hříva jejích krásných lesklých vlasů větrem rozcuchána byla,
ve světle slunce jiskřily jako by stříbrný oheň v nich měla.
Rychle na vrcholek po vyšlapané kamenné pěšince vyběhnul,
aby opět po dlouhé době do jejího milovaného obličeje pohlédnul.
Nemohl se na ni vynadívat,byla tak hezká a vypadala jako anděl,
neb za jasného denního světla ji ještě nikdy pořádně neviděl.
Konečně po dlouhé,náročné a strasti plné pouti ji zde našel,
srdce mu v hrudi radostně na poplach bylo,když k ní přišel.
Pomalu,aby ji zbytečně nevylekal blíž přistoupil k ní,
"Arianno milovaná má,"něžně a tiše oslovil ji.
Dívka na hraně útesu se za známým hlasem zvučným ohlédnula
a koho před sebou viděla svým očím uvěřit nemohla.
"Viktore,"udiveně si povzdechla a do otevřené náruče mu vlétla.
Hodnou chvíli se navzájem v náručí něžně a zároveň pevně drželi,
dvě srdce milující jenž se po čase předlouhém opětovně setkali.
Pak po okamžiku šťastném ji Viktor od sebe jemně oddálil,
aby otázku svou jenž ho napadla co se její podoby týká vyslovil.
"Řekni mi jsi doopravdy skutečná nebo jen krásný sen sním?
Jak to,že tě v této podobě vidím,že zde ženou jsi?"
Nechápavě se na ni zadíval a pohledem si vysvětlení na otázku vyžádal.
"Zde v mém kraji se mohu v lidskou bytost proměnit kdykoliv,
však za hranicemi naší skryté čarovné země již nikoliv.
Proto mi má kmotřička ten přívěsek stříbrný v den mé plnoletosti dala,
abych se za úplňku v člověka měnila a na lidský svět se podívala.
To má kmotra určila,že musela jsem mizet za ranního svítání,
neboť ona je Elentari vznešená hvězdná paní."
"Takže to nebyla žádná pouhá náhoda,když se mi v noci zjevila.
To byla ona Elentari,paní noční oblohy co mi k tobě cestu ukázala,
teď už konečně chápu jak to,že mě a především tebe tak dobře znala."
"Má kmotra mě velmi ráda má a pro mé štěstí mnohé věci udělá.
Že znovu po takové době tě mohu spatřit,neskutečně ráda jsem,
však řekni co přivádí tvé kroky do země lidem zapovězené,až sem?"
"Přišel jsem se ti za sobeckost a hloupost svou omluvit
a přívěšek jenž jsem ti tehdy v noci vzal zpět navrátit.
Aby jsi ho opět mohla na krku svém štíhlém nositi
a za úplňku po břehu jezera znovu jako žena choditi."
Ze svého krku,kde ho měl celou dobu zavěšen ho sundal
a na otevřené velké své dlani jí ho podal.
Přívěsek květinový se nyní matným stříbrným světlem lesknul
a duhový kámen ve středu šestilistého kvítku dávno pohasnul.
Špičkami prstů své bledé útlé drobné ručky přívěsek v jeho dlani pohladila,
do své dlaně jej vzala,toužebně na kvítek pohlédla a smutně promluvila.
"Ráda bych zas za úplňku člověkem byla,však tím,že si mi jej odcizil,
přívěšek od hvězdné paní své magické moci zbaven na věky byl.
Ale i tak ti velmi děkuji,žes vážil tak dalekou cestu a přinesl mi ho až sem,
přestože již není kouzelní,vždy pro mne velkou osobní cenu měl."
Něžně ho na rty políbila a stužku s přívěskem si na krk svůj pověsila.
"Viktore drahý teď už by si měl co nejrychleji pryč odejít,
neboť žádný smrtelný člověk zde v mé zemi nemá právo být.
Pokud by tě tu můj otec objevil,určitě by se strašlivě moc rozzlobil"
"Arianno přišel sem pro tebe a sám neodejdu,já se jeho oprávněné zloby vůbec nebojím,
vím,že jsem chyboval,proto hrdě mu čelit budu a rád se tvému otci z očí do očí postavím.
Pokud už ti přívěsek stříbrný lidskou podobu nemůže dávat,
pak mi nezbývá nic jiného,než jít o otce tvého o tvou ruku požádat.
Doveď mě k němu moc tě prosím,já si s ním nutně promluvit musím.
"No dobrá,když si říct nedáš.Zavedu tě k němu ať ho poznáš."
"Pojď tedy za mnou a následuj mě."a rukou ukázala na pěšinku před ně.
Z vrcholu útesu sešli stezkou kamenitou dolů na zeleno žlutou louku,
kde pasoucího se Jasana za uzdu vzal a vedl dál ho po svém boku.
Po lučině poseté barevným kvítím společně kráčely až k hučící řece a kamennému brodu.
Přešli přes brod a cestou dlážděnou došli k odlehlému a hodně zvláštnímu listnatému lesu.
Stromy mohutné šedostříbrnou kůru a listí v odstínech žluto červené měli
a do dlouhých až skoro nikde nekončících řad zde vysázeny byly.
Jejich obrovské rozložité listnaté koruny se navzájem proplétaly,
a nad hlavami jako by jim klenbu vznosné královské síně vytvářely.
Sluneční paprsky probleskovali mezerami ve vysokém listnatém stropu,
na zeleném trávnatém koberci vytvářeli obrazce jako z kaleidoskopu.
Něco tak úchvatného princ ještě neviděl,pomalu dlouhou přírodní stromovou chodbou prošli,
až na konec,kde na mýtině zakryté listnatým stropem stálo bílé zdobně vyřezané křeslo,došli.
V korunách nad nimi neviditelní ptáci jako královští trubadúři písně zpívali,
mezi stromy ze všech stran k nim zvláštní šustivé a cupitavé zvuky doléhali.
Pak náhle zpoza statný dlouhověkých stromů mnoho jednorožců vystoupilo
a do kruhu se kolem Viktora a Arianny v několika řadách postavilo.
Všichni se mu velice podobní na první pohled zdáli a přece tak jiní byli,
délkou a barevností svých hřív koňských se od sebe navzájem lišili.
Arianna rukou jim na pozdrav pokynula a pak k nim všem pravila.
"Ustupte mí věrní přátelé,tento muž sem ve zlém úmyslu nepřichází,
pouze o slyšení u vašeho vznešeného Pána a mého otce prosí."
Jednorožci kolem nich pokorně hlavu v úkloně k zemi před ní sklonili,
rohy jejich spirálovité se duhově zablyštěli a z cesty jim ustoupili.
Když se zástup jejích poddaných do boku síně stromové rozestoupil,
před trůnem královským jednorožec bílí se zářivě zlatou hřívou byl.
Pak třikrát kopytem zlatým dupnul v síní o travnatou zem
a všichni býlí jednorožci i on se v lidi proměnili rázem.
Viktor se udiveně kolem sebe po stromové síni rozhlédnul
a na shromáždění bíle oděných mužů a žen pohlédnul.
Poté pohled do předu před sebe k trůnu stočil
a tam Pána Jednorožců Býlích stát v plné kráse spatřil.
Vůbec jako stařík s dlouhým prošedivělým plnovousem nevypadal,
tak nějak si vládce jednorožců ve svých myšlenkách představoval.
Ba právě naopak,muž postavy ztepilé,hrdě vzpřímený v nejlepších letech
na němž je vidět a znát,že velkou životní sílou a energií přímo kvete.
Vlasy zlaté jako slunce se mu třpytili a na nich koruna ze zlatých a rudých listů spletená.
Oči tyrkysově modré a hluboké v obličeji zářili,úplně jiné než jeho dcera Arianna má.
Bílí dlouhý brokátový oděv královský na sobě měl oblečen,
jenž náročnou zlatou výšivkou kolem lemů byl ozdoben.
Přes plášť na bocích místo klasického koženého opasku,
měl převázanou šňůru umě spletenou ze zlatých a býlích provázků.
Arianna před ním dvorně v pukrleti pokleknula tím to způsobem svého otce pozdravila
a pak čekala až bude jím vyzvána,aby úklonu ukončila a opět ze země povstanula.
Viktor se nenechal zahanbit a též se před pánem zdvořile a hluboce poklonil,
pak se vzpřímeně narovnal a dvorně vládce zdejší země pozdravil.
"Buď pozdraven vznešený pane a vládče Bílých Jednorožců."
"Jmenuji se Viktor Elendor a jsem princem lidské země Endor.
Přišel jsem vás požádat o...."vtom okamžiku ho znamením ruky zarazil
a jeho slova co chtěl dále vyřknout zastavil.
"Moc dobře vím oč jsi sem princi přišel žádati,
aby má dcera Arianna za ženu byla dána ti."
"Jak se vůbec odvažuješ smrtelníku vstoupit do mé země a přijít až sem!
Copak tobě není dost dobrá tvoje vlastní lidská zem?
Nemáte snad u vás dostatek krásných dívek a žen,jenž by sis mohl za choť svou vzít?
To musíš i jednorožci bílému mé dceři jediné Arianně hlavu plíst!
Mam však pro tebe špatnou zprávu co tě princi jistě hodně zklame,
moje dcera již snoubence vybraného má jehož ženou se stane."
"Prosím vystup Damiane."
Rukou v širokém rukávu k zástupu svých věrných za sebou ukázal
a zavolal jednoho z nich a předstoupit mladému muži nakázal.
Z přehledné řady bíle oděných mužů jeden v před vystoupil
a po pravém boku svého vznešeného pána se postavil.
Delší zvlněné vlasy měl medově hnědé a oči temné jako noc v obličeji milém,
až skoro chlapecky dětském,ale přesto věkem již dávno byl dospělým mužem.
Vládce pak ruku před sebe natáhnul,směrem na Viktora ukázal a rozkaz vyřknul.
"Rychle ho z naší země vyveďte ven,ať jej zde nevidím než skončí tento den."
Arianna to nevydržela a bez dovolení z pokorného pokleku se rychle na nohy postavila.
"To přece nemůžeš!"zaprotestovala přede všemi nahlas,aby je zastavila.
"Ty ho snad stále miluješ?"zeptal se otec své dcery příkře.
Arianna jen provinile oči k zemi sklopila a tiše k otci pravila.
"Ano otče,stále jej miluji.Nenuť mě prosím,abych si Damiana vzala,
mám ho sice ráda,ale ne dost na to abych se jeho ženou stala.
Své srdce i duši jsem už dávno lidskému princi Viktorovi dala
a jeho chotí bych bez sebemenších námitek velmi ráda byla."
"Je to smrtelný člověk a ti jsou nestálí,zrádní,věřit se jim v ničem nedá.
Copak na to jak tě chtěl obelhat a přívěsek ti sebral si už zapomněla?"
Zeptal se vládce Jednorožců rozzlobeně své dcery.
"Ne,nezapomněla,ale on to nemyslel zle,udělal to z čisté lásky,
abych s ním déle byla."a na šperk co na svém krku měla ukázala.
"Vidíš otče přinesl mi přívěsek zpět a já mu vždy důvěřovala,
i když jsem činem co udělal hodně zklamaná byla."
"Pře ze všechno co se mezi vámi stalo se chceš svého života jednorožce pro něho vzdát?
Být jednou z lidských bytostí se všemi jejich starostmi,bolestmi a smrtelnou se stát?"
Nechápavě se jí otec zeptal a na oba milence se zamračeně díval.
Arianna přistoupila blíž a Viktora za ruku chytila
a na otcovu otázku jen souhlasně přikývnula.
Viktor též něžně sevřel je jí ručku ve své velké dlani a pohlédl zamilovaně na ni.
Poté pohled stočil k otci jejímu a upřímně od srdce řekl tu to větu.
"Nechte nás společně a svobodně odtud z vaší země odejít,ať můžeme šťastni spolu být
a v klidu pospolu mít kopu milých dětí a až do konce našich životů bezstarostně žít."
"Vím,že hodně hloupostí jsem ve svém životě udělal a později jsem toho velmi litoval.
Vaši dceru šťastnou udělám,na to vám zde přísahám,věrně ji navždy budu mít rád,
budu jí ctít,po boku jí stát a milovat a když bude potřeba svůj život pro ni klidně v sázku dát."
Jeho upřímné srdečné vyznání trochu Ariannina otce dojalo,že se nakonec už nemračil
a jen ho bolelo,že ztrácí svou jedinou milovanou dceru a to ho hodně mrzelo.
Pak na oba zamilované smutně pohlédnul a rozhodnutí své vyřknul.
"Nu dobrá já tedy k vašemu sňatku svolení dám,ale několik podmínek tu pro vás mám."
"Ty Viktore musíš před svými poddanými se ke své lásce k jednorožci doznati
a v této její zvířecí podobě si mou dceru Ariannu za ženu svou vzíti.
To vše do dvou měsíců po vašem odchodu odsud a návratu na tvůj zámek,
to je mé rozhodnutí a vy jej přijměte bez jakýchkoliv poznámek."
"Když to učiníš dám jí své otcovské královské požehnání
a ona se jednou pro vždy v lidskou bytost změní.
Jestli,že všechny mé podmínky nesplníš a svému slovu nedostojíš,
tak mou dceru Ariannu ztratíš a víckrát v životě jí již nespatříš."
"Arianna se poslušně ke mě do své rodné země vrátí,
za muže si vezme jednorožce Damiana a bude jeho chotí.
Souhlasíš s mojí nabídkou?Nebo raději odejdeš s nepořízenou?"
Oba dva na to jen souhlasně přikývnuli a slib vládci dali a víc k tomu neřeknuli.
"Aby se však neřeklo,že svou jedinou dceru nemám rád,
tak malou výhodu jí pro štěstí musím dát.
Z dobré vůle hlas lidský jí daruji,ale slyšet jej budeš princi Viktore jenom ty.
Pro ostatní lidi jako by byla němá,její mluva koňskému ržání bude podobná.
Arianna ruku svého milovaného pustila,od Viktora odstoupila
a otce svého přede všemi věrnými se šťastným úsměvem obejmula.
"Děkuji ti otče,že mě necháš svou vlastní cestou jít,
ani nevíš jak šťastná jsem,že mohu s Viktorem být."
Vládce jednorožců z dceřina vřelého objetí a vyznání dojmut byl,
též ji vroucně a něžně obejmul a do vlasů stříbrobílých ji láskyplně políbil.
"Běž za svým srdcem a za hlasem lásky jenž tě volá dceruško moje malá,
ale zároveň nezapomeň na svůj slib co jsi mi před odchodem dala."
Pak se oba se všemi rozloučili a na cestu do země Endor se vydali.
Viktor si do sedla svého před sebe milovanou Ariannu posadil,
společně na Jasanovi jeli přes její zem až ke krystalové bráně,
kde sesednuli a on koně ohlazením odměnil.
Než vstoupili do krystalové brány toužebně ji naposledy políbil,
neboť průchod do údolí na druhé straně Ariannu v jednorožce změnil.
Pohled na tu zvláštní trojici hezký byl a každý se za ni mi zvědavě otočil.
Když muž pohledný na hnědém koni po cestě jel,jednorožec bílí mu po boku šel.
Dlouhé míle cesty jim rychle utíkali až na dohled Viktorova zámku dorazili.
Když projížděl podzámčím poddaní jeho z domů svých ven na ulici vybíhali
a prince svého lidé nadšeně s jásotem zpět z pouti daleké vítali.
Viktor i s jednorožcem na kamennými kostkami dlážděné nádvoří zámku dorazil
a podpokonímu poručil,aby pro jednorožce tu nejlepší a nejkrásnější stáj připravil.
K večeru se princ s jednorožcem na procházku vydali,
až se na malou travnatou loučku pod zámkem dostali.
Arianna ve své zvířecí podobě se po palouku skotačivě proběhnula,
pak k milému svému přišla a hlavu mu na rameno oddaně položila.
Ruce své kolem její koňské šíje dal a prsty jí třpytivou hřívu pročesal.
"Tak moc ráda bych tu teď vedle tebe jako žena stála."povzdechla si
a smutnýma hnědýma očima se na něho podívala.
"I já bych si to přál,ale vydržet to ještě chvíli musíme,
dokavaď podmínky jenž nám dal tvůj otec nesplníme."
"Pozítří naše zasnoubení všem lidem v království ohlásím
a svatbu co nejdřív a nejrychleji pro nás vystrojím."
Jak princ Viktor řekl tak i udělal a pozítří na velké nádvoří zámku lid svůj svolal.
Ženy,muži i děti všeho věku se na kamenném zámeckém nádvoří tísnili,
neboť na princovu nastávající a budoucí královnu zvědaví byli a spatřit ji chtěli.
Na terase nad nádvořím modré praporce se zlatým sluncem majestátně vlály
a u zábradlí oděni v zámecké modro zlaté livreji trubači tam stáli.
Jasný zvuk trubek příchod mladého následníka tůnu ohlásil
a hovor nedočkavých občanů Endorské země se utišil.
Na terasu princ Viktor v modrém brokátovém kabátci se znakem sluce vyšel
a za ním hned i bílí jednorožec krásný na balkon přišel.
Všem ho jako svou vyvolenou milovanou Ariannu představil
a zasnoubení jejich svému národu tou zprávou šokovanému oznámil.
Lidé si tiše mezi sebou šuškali,že princ se na té dlouhé cestě zřejmě na rozumu pomátnul.
Vždyť do světa si budoucí ženu vyjel hledat a místo ní si jednorožce domů přivedl.
Princ na reptání svého lidu ohledy nebral a dál svatební obřad připravoval.
Na velké louce pod zámkem,kde se jejich svatba již brzy uskuteční,
velkolepé přípravy probíhali,stany barevné a altány dřevěné se stavějí.
Mnoho stolů a židlí bylo sem z celého zámeckého města přineseno
a víno z nejlepších vinic z celé země sem pro svatebčany dopraveno.
Celou tu to parádu korunoval velký bílý oltář ze dřeva vyrobený
a který byl obrovským množstvím různobarevných květů ozdobený.
Za tři neděle od ohlášení zásnub se uskutečnil jejich velký sen
a přišel konečně ten dlouho očekávaný slavnostní den.
Nepřeberné množství hostů vznešených z blízka i z velké dáli přicestovalo,
aby si nenechali ujít tuto událost a sňatek té prazvláštní královské dvojice zhlédlo.
Hudebníci z celého království zde byli a písně krásné slavnostní hráli
a věhlasní pěvci oslavné ódy na počest prince a jeho nevěsty zpívali.
Mezi hosty na sametem potaženém stolci i sama Elentari Hvězdná královna seděla,
neboť princ slovo jenž dal dodržel a ona jako čestný host pozvána svatbu byla.
Každý už velmi netrpělivě na svém místě přešlapoval
a u oltáře již na snoubence kněz ve slavnostní tunice čekal.
Slavnostní fanfára loukou proměněnou v obřadní síň hlasitě zazněla,
pozornost všech přítomných se k uličce mezi hosty upřela.
Tam kráčel princ Viktor Elendor následník Endorského trůnu,
zahalen byl do slavnostního královského brokátového bílo zlatého oděvu.
Na hlavě měl posazenou zlatou korunu s vytepaným se znakem slunce
a zlatý blyštiví pečetní prsten se stejným znakem měl na své ruce.
Po levém boku prince jednorožec bílí ladně a lehce trávou nizounkou kráčel
na rohu květinový věneček se závojem a vlečku hedvábnou za sebou vláčel.
Před oltářem svorně spolu stanuli a do očí jeden druhému upřeně hleděli.
Když kněz pak na otázku "zda někdo proti tomuto svazku námitek má,"zeptal.
Tu přede všemi přítomnými se nečekaný úkaz stal.
V uličce mezi hosty se jednorožec se zlatou hřívou jako duch objevil
a v okamžení se v ztepilého muže Pána Býlích Jednorožců proměnil.
K snoubencům našim krokem rozvážným blíže přistoupil
a se spokojeným úsměvem na tváři své k nim pravil.
"Jsem velmi rád,že jsem se v tobě princi Viktore zmýlil,
ty jsi svůj slib dodržel a mé podmínky jsi splnil."
"Proto jsem nyní přišel,abych své dceři požehnání dal
a z ní se již navždy smrtelný člověk jako si ty stal."
Když slova svá dořekl,rukou zvláštní gesto ve vzduchu udělal
a jednorožec bílý se krásnou stříbrovlasou dívkou stal.
Svatební hosté i kněz jen v němém úžasu před sebe hleděli
a z spanilé krásky v hedvábných šatech oči nespouštěli.
Žena nádherná se stříbrobílými vlasy na nich věneček se závojem,šaty bílé jak sníh měla
a na krku ve výstřihu hedvábná stužka s přívěskem s duhovým kamenem se jí skvěla.
Celá radostí rozesmátá Viktorovi do otevřené náruče skočila
a společně s ním se několikrát dokola nesmírným štěstím točila.
Pak když se s ní přestal točit se zastavil a na zem ji zpět postavil
a po té delší době neodolal a něžně ji na ústa roztomilá políbil.
Když jejich prvotní nával radosti z opětovného shledání skončil,
kněz konečně královský svatební obřad bez dalšího přerušení dokončil.
Šťastně jim oběma oči láskou zářili,když při polibku svatebním na sebe hleděli.
Svatební hostina byla veliká a dlouho do zrovna noci úplňkové trvala
a Arianna se s Viktorem co chvíli šťastně a radostně objímala.
Z prince Viktora a dívky Arianny se král s královnou v ten den stal
a jejich potomci spravedlivě v té zemi Endor vládli dál.
Na památku toho slavného den,kdy si Viktor princ země Endoru
sličnou Ariannu dceru Pána jednorožců vzal za svou ženu.
Původní královský rodový erb se zlatým sluncem změněn byl
a na modré pole ke znaku slunce ještě stříbrný úplňkový měsíc
a býlí jednorožec přidán byl.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
94.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
3.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 17 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 50 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlížeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2009 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Jary
|
|
| (30.7.2010, 18:55) |
|
|
Magdalena
|
|
| (29.7.2010, 20:15) |
|
|
Nelee
|
|
| (29.7.2010, 11:24) |
|
|
martine
|
|
| (29.7.2010, 10:25) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
