» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Láska je odvaha, která se nebojí ničeho na světě."

Buddha

počet přístupů: 2141221

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303499 komentářů :: on-line: 0 ::

:: 15. kapitola - Vanilka ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Adlerberg

Miky	publikováno: 15.01.2009, 5:33

Nějak jsem se rozjel, kapitola je sice kratší, ale snad zaujme :)


	Jirka se ohlédl za sebe – za sklem dveří do kuchyně nebyl patrný žádný pohyb, ale očekával, že se za chvíli bude žena divit, proč nejde zpátky. Otevřel dveře, přešel kuchyni a nakoukl do obýváku – do očí ho uhodila manželská postel a taťkovo oblečení, které na ní leželo. „Jdu se podívat na zahradu,“ oznámil ženě lhostejně a skoro se na ni nepodíval. Neodpověděla. Jirka se obul, otevřel dveře vyšel ven. Zahrada byla pokryta jemnou vrstvou sněhu a z nebe se sem tam sneslo pár vloček. Zapnul si mikinu až pod krk a zalitoval, že si nevzal bundu; vracet se pro ni však už neměl v plánu. Seběhl schody, a když se podíval na místo, kde před chvílí stála Martina, viděl jen zasněženou zledovatělou zem. „Halo?“ zeptal se do ticha. „Martino?“ „Pst,“ sykla na něj zpoza dveří hospodářské budovy. Kývla na něj hlavou, aby šel za ní. „Co tady proboha-“ Nedořekl větu. Martina ho chytla za mikinu, vtáhla za dveře a opřela zády o cihlovou stěnu. Dveře nechala otevřené jen natolik, aby dovnitř pronikal úzký pruh světla a čerstvý vzduch – v místnosti, ačkoliv Jirka nevěděl, k čemu slouží a jak velká je, to páchlo kostelem a plísní. „Co se děje? Co tady děláš?“ Podíval se tetě přímo do jasně modrých očí. Viděl v nich strach, ale zároveň odhodlání. Martina mu pustila mikinu. „Nezáleží na tom, co tady dělám. Jak dlouho tady jste?“ „No… já nevím… možná půl, tři čtvrtě hodiny.“ „V kolik máte být doma?“ „Mamka říkala v sedm. Proč se ptáš?“ „Dobrá. To je ještě celkem dlouho. Teď mě musíš pořádně poslouchat a slíbíš mi, že to neřekneš nikomu jinému, než Monice, ano?“ „No, jo, proč - ?“ „Slíbíš mi to?“ „Proč to - ?“ „Věříš mi?“ Na zahradě několikrát zaštěkal pes. „Jo, věřím.“ „Slib mi to, prosím.“ „Slibuji.“ „Děkuji. Takže… Víš, kdo je ta žena v domě?“ „Taťka říkal, že je to nějaká Renata. Víc o ní nevím.“ Martina se pohrdavě usmála. „Jmenuje se Renea Vogelová.“ „Počkej, ale to je ta - “ „Ano, ta co vypracovala ten plán. Pracuje totiž na krajském úřadě, kde má přístup k více věcem, než by měla. Ale kvůli jejímu zaměstnání tady nejsem. Chci vás varovat.“ „Před ní? Vždyť je jako slon na kolečkách.“ Martina se uchichtla. „To sice je, ale taky je to psycholožka. A hlavně – je to hodně zlý člověk. „Odkud ji znáš?“ „Zkrátka,“ nevšímala si Martina Jirkovy otázky, „si na ni dávejte pozor, nepřicházejte s ní do konfliktu a nebuďte tady déle, než je bezprostředně nutné. „Máme z ní mít strach?“ zeptal se Jirka s obavami. Po zádech mu přejel mráz, nebyl si však jistý, zda je to tou zimou venku nebo tím, co právě slyšel. „Pamatuješ, co říkala babička a co je na bráně zámku?“ „Jo, pamatuji.“ „Když se budete řídit mými radami a tím nápisem, nemáte se čeho bát. A pokud by bylo třeba, jsem tady já, babička, dědeček… A taky vaše mamka.“ Podívala se na synovce soucitným pohledem. „Proč mi to vlastně všechno říkáš?“ zeptal se Jirka, přestože ta otázka nejspíš nebyla na místě. „Protože mi na vás záleží, a teď, když jste nás našli… Podívej, byla jsem první, koho jste viděli. Nějak mě to asi… předurčuje k tomu, abych vás chránila.“ „Před chvílí jsi řekla, že nemusíme mít strach,“ namítl Jirka. Martina naprázdno polkla a několikrát přešlápla na místě. „Ano, to jsem řekla. Ale… není to tak jednoduché, abych ti to teď mohla vysvětlit. Kdybych ti řekla všechno, co vím, asi by tě to dost překvapilo a… trápil by ses tím.“ „A když mi to neřekneš, tak se trápit nebudu?“ „Měl bys už jít, budou tě hledat.“ „Ale…“ „Běž, Jirko. A pamatuj – žádné konflikty, hádky, nebo… vybíjení si zlosti na té ženské nebo taťkovi. Brzy se uvidíme.“ Otevřela dveře a nechala ho vyjít. Jirka se ještě několikrát ohlédl, a až stál na vstupních schodech, všiml si, že Martina vyšla druhou stranou budovy a zmizela někde za plotem další zahrady. Opřel se o zeď domu a už nevnímal zimu, která byla venku a ještě před chvílí ho mrazila do morku kostí. Teď mě úplně jiné starosti – znovu si v hlavě opakoval celý rozhovor a přemýšlel nad každým slovem, které mu Martina řekla. ‚A hlavně je to hodně zlý člověk.‘ Několikrát se zhluboka nadechl, vešel dovnitř, sundal si boty a se strachem otevřel dveře do kuchyně. U kulatého stolu seděla Monika, Ondra, taťka i Renea. Před každým byl na stole položený talířek s kouskem dortu. „Sedni si,“ ukázala Renea na místo mezi ní a Monikou. Jirka se neochotně došoural ke stolu a posadil se na tvrdou dřevěnou židli. „Kde jsi byl?“ zeptal se Ondra, zatímco Renea vedle Jirky do sebe házela po velikých kusech dort. Monika se na ni podívala a významně si odkašlala. „Byl jsem se… podívat na zahradu.“ „Tati, můžu jít taky?“ otočil se Ondra s plnou pusou na taťku. „Potom, ano? Napřed to dojez,“ nasadil taťka znovu odporně milý výraz, ze kterého se Jirkovi zvedal žaludek. „A ty nebudeš jíst nebo co?“ podíval se na svého staršího syna. Jirka se ohlédl na Moniku, která se v dortu hrabala lžičkou. „Já nemám chuť.“ ‚Navíc je to psycholožka…‘ „To vás doma neučí, že na návštěvě se ze slušnosti jí všechno?“ „Nás doma učí, že nemáme jíst věci, na které máme alergii,“ procedil Jirka mezi zuby a snažil se nedostat do nálady, kdy by po ženě začal křičet. „A na co máš alergii?“ „Na vanilkovou tresť.“ „Na tu nejde mít alergii,“ usmála se žena a pohledem Jirkovi znovu připomněla velikou žábu. „Ne, ale na konzervanty, které tam jsou, ano.“ Monika, jakoby pochopila Jirkovu „alergickou zástěrku“, pomalu odložila lžičku na talíř a odsunula jej ke středu stolu. I přes Ondrovo nadávání vzala talíř i jemu a položila jej na svůj. Renea se na ni podívala bodavým pohledem. „Omlouvám se, ale jsme si podobní jako vejce vejci. Tedy aspoň těmi alergiemi,“ usmála se Monika afektovaně a hodila na ženu stejný úsměv, jakým se ona usmívala celé odpoledne.


celkové hodnocení autora: 99.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 3		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 11		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 18		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Ada	26.01.2009, 22:01:28

Ahoj, hádej, čím začnu? - to, že byla zahrada pokryta jemnou vrstvou sněhu, jsi už zmínil v předchozí kapitole/myslím Plán/, takže netřeba znovu - stačilo by, že se "z nebe snášely vločky a doplňovaly řídký poprašek na zahradě" - 8. řádek - před "a když" není čárka - viděl zledovatělou zem a musel vidět její stopy, když tam před chvílí Martina stála - v další větě máš 2x "na něj" - stačilo by "sykla Martina", je jasné, že syčela na něj - "Co tady proboha..." /tři tečky, ne pomlčka/- máš to tam pak víckrát - spíše než "bezprostředně nutné" - "bezpodmínečně nutné" a za tou větou Ti chybí uvozovky - "Jirka se několkrát ohlédl." bych nechala jako samostatnou větu a pak začala další souvětí "Když pak stál na schodech..." Fakt se to dobře čte, jako bych tam seděla s nimi :-) Měj se

First Girl	18.01.2009, 20:57:08

Odpověď na příspěvek od uživatele: First Girl* ze dne 17.01.2009, 18:21:26* Nespoileruj :P :DD


ze dne 19.01.2009, 20:46:08
Miky: Tak, nějak navnadit musím no :-D

First Girl	17.01.2009, 18:21:26

Odpověď na příspěvek od uživatele: First Girl* ze dne 15.01.2009, 13:30:38* Samozrejme, ze muzes :) Protoze zacina byt takova tajemna :) jakoze byt nima bych se bala ;)


ze dne 17.01.2009, 18:45:38
Miky: Ano, tajemná je :) A taky hodně překvapí. A bát se? Ano, budou mít čeho, pokud ještě nemají :)

First Girl	15.01.2009, 13:30:38

Jojo zase super ;) Martiny bych se taky zacala bat :)


ze dne 15.01.2009, 15:11:51
Miky: Děkuji :) Můžu mít otázku? "Martiny bych se taky zacala bat :)" Proč? :)

amazonit	15.01.2009, 5:32:04

Další díl a opět se budu opakovat, co stále vymýšlet? Jak jinak říct, že je to dobré, že nás stále držíš v napětí a zároveň velmi opatrně posunuješ. Zkrátka to s námi čtenáři umíš. Pevně držíš trumfy a nás jen občas necháš nakouknout do karet... V tomto dílu mi skoro přišlo, že ,,vadná" je Martina... Trochu mi to připomnělo ten film Čistá duše, nevím proč, má Martina skutečně důvod být tak ,,vystrašená", je to opravdu tak nebezpečné... Uvidíme, uvidíme...:o) kdy by po ženě začal křičet - na ženu křičet


ze dne 15.01.2009, 19:45:50
Miky: Aha, OK :) Její chování bych vysvětlil, ale nechci prozrazovat děj dopředu a doufám, že až se vše vysvětlí, už její chování nebude "vadné", ale pochopitelné :-D Bude to už brzy :)


ze dne 15.01.2009, 19:34:27
amazonit: tak za a) tykej mi, prosím b) její reakce mi přijdou takové trochu přehnané, její strach neopodstatněný - tedy zatím, protože mi toho vlastně moc nevíme, takže se zdá být trochu načichlá paranoiou, slyší i trávu růst, plaší... :o)


ze dne 15.01.2009, 15:09:56
Miky: :) Děkuji za publikaci a komentář. Můžu se zeptat, proč Vám přišla Martina "vadná"? Uvidíme, až se vše vysvětlí, ale podle mě ke svému chování má docela dobrý důvod :) Skrývá jedno hodně velké tajemství, kolem kterého se celý příběh točí a ještě točit bude. Možná bych mohl prozradit, že konec kapitoly Vivere - Militare Est naznačil hodně o události, která vše vyvolala :)