obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Nic nezničí lásku tak jako ženin smysl pro humor."
Oscar Wilde
obr
obr počet přístupů: 2915487 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39725 příspěvků, 5763 autorů a 391383 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Lavanna melmë - 20 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Dračí krev - Yár fenumë
 autor Annún publikováno: 17.01.2009, 6:35  
I nu další díl příběhu je zde.
Tak copak se bude dít dnes?
Jaký vztak panuje mezi královskými bratry?
Umí princové taky mánuálně pracovat?
Co čarodějka Niamey?
To se možná dovíte, když si tento díl přečtete.
 

XX. - Budování vesnice Nirtiel.


Snídaně u mistra Nénara proběhla v poklidné rozmluvě dvou vysoce postavených mužů, protože mistr Nénar byl pánem osady Nirtiel a měl tu ve všem hlavní a poslední slovo. Diskutovali o tom, co všechno bude nutné udělat, aby obnova proběhla co nejrychleji. Jak rozdělit práci při odstraňování trosek a tak dále. Po hodině a půl se Rínon rozloučil s mistrem Nénarem a jeho milou sličnou ženou, poděkoval za výtečnou snídani, připravenou ze skromných zásob a vydal se ke svému místu, kde měl všechny věci. Došel k dubu, pod nímž ležela rozprostřená deka a na ní si hověl rozvalený Diriel s rukama založenýma za hlavou a mírně zády opřený o kmen stromu.
„Ráno jsem si myslel, že to s tebou bude k nevydržení a teď záříš jako sluníčko a směješ se na celý svět. Co zapříčinilo tu změnu?"
„Milý, drahý, bratře. Do toho ti opravdu nic není, zkrátka mám dobrou náladu a tvá zásluha to rozhodně není."
„Takže mi nepovíš, co ti zlepšilo náladu?"
„Ne. A koukej se zvednout, jdeme pracovat."
„Cože?“ Diriel na něho vytřeštil nevěřícně své zelené oči. „To nemyslíš vážně? Já jsem bojovník a ne nějaký námezdní dělník." Namítnul mladý elf rozvalený na Rínonově provizorním slamníku.
„Myslím, že ti trocha poctivé práce neuškodí, bratříčku. Jo a doporučuji ti převléci se do něčeho staršího, kde nebude vadit, že si to ušpiníš." Popíchnul ho straší elf.
„Ty si fakt neděláš legraci?" Otázal se plavovlásek.
„V žádném případě. Myslím to smrtelně vážně."
„No, tak to jsem odhadoval dobře, když jsem si myslel, že budeš celý den protivný jako komár v bažině." Zabrblal Diriel.
„Přestaň reptat a zvedni kostru, lenochu."
„No, dovol, já nejsem žádný lenoch," ohradil se uraženě Diriel a začal se zvedat ze země.
„Tak to dokaž." Vyzval ho Rínon.
„Se nech překvapit," odfrknul si skoro neelfsky mladší princ a odkráčel na druhou stranu tábora, kde měl své věci.
Rínon se jen potutelně usmál, a pak se převlékl do těch ušmudlaných a potrhaných hadrů, které měl předtím na sobě, když se vrátil z pronásledování skřetů. Čisté oblečení si uložil na deku do úhledné hromádky a položil na ně větvičku jasmínu, kterou předtím ještě políbil. Tak teď byl připravený na těžkou práci.

Slunce pálilo jako výheň a práce na něm nebyla zrovna nejjednodušší, ale dalo se to přečkat. Dá se říci, že pro elfy to zas tak moc náročné nebylo, neboť jejich organismus se dokázal vyrovnat, jak s neúprosně vysokými teplotami, tak i se zimou, i když našli se i výjimky. Prostě jim nebylo ani vedro ani zima, přesto se taky uměli pořádně zapotit. A měli ještě jedno výhodu, jejich pleť byla stále bledá, nikdy se příliš neopálili natož, aby se spálili od slunce.
Rínon s mistrem Nénarem všem rozdělili práci a sami se zapojili do odklízení ruin. Starší ženy chystaly jídlo a občerstvení pro pracující muže, mladší se staraly o malé děti a dohlížely, aby se mládež nepletla elfským mužům pod nohy. Což bylo občas velmi náročné. Děti moc poslouchat nechtěly a pobíhaly sem a tam mezi spálenými domy, honily se a hrály si na schovávanou. Prostě děti jsou děti, ať jsou to lidé, elfové, draci nebo víly, děti jsou všude stejně neposedné a neposlušné. Takže ukočírovat bandu elfátek od batolat, až po patnáctileté výrůstky nebylo zrovna pro mladé a nezkušené elfky jednoduché.
Elfští muži pilně pracovali, bourali a odklízeli zbytky spálených domů. Rínon stál v troskách jednoho z obydlí a pomocí sekery odstraňoval ohořelé kusy nosných trámů. Už před hodinou si sundal tuniku a teď se pachtil jen v nohavicích a po zádech mu stékali kapičky potu a na hrudi se mu též perlil. Ještě párkrát zaseknul a ožehlý sloup se skácel k zemi. Rínon se narovnal, protáhl se, odhodil si překážející vlasy do zadu a otřel si potem orosené čelo rukou. Měl své dlouhé vlasy rád, ale dnes mu neuvěřitelně překážely a lepily se mu na zpocenou hruď, čelo i záda. Co by v tuto chvíli dal za krátký sestřih, který jeden čas nosil. Pak si vzpomněl na kožený řemínek, který si dal do kapsy. Zalovil v ní a vytáhl ho ven.
"Budiž pochválena Nia," pronesl Rínon šťastně.
Vzal řemínek, provlekl si ho pod vlasy a stáhnul si je na zátylku do ohonu a zavázal řemínek na kličku. Teď už to bylo mnohem lepší a mohl se zas vrátit ke své práci. Ještě po očku se mrknul na Diriela, který se pachtil společně s jedním mužem z jejich družiny s odklízením trosek sousedního domu. Oháněl se sekyrou, ale moc mu to nešlo. Rozčiloval se a pronášel různé poznámky.
„Kdybyste mi dali můj meč, tak bych to podetnul raz dva. Copak tenhle kus klacku s ostrým železem na konci je vhodná zbraň pro mě?“ čepýřil se. „Ani tahle podřadná činnost není hodná mého postavení. Já jsem princ a ne dřevorubec,“ hartusil Diriel, ale v očích mu blýskaly veselé ohníčky.
Rínon se potutelně culil. Tento bratrův výstup vyvolával u mužů nechápavé kroucení hlavou a u mladých nezadaných elfek tiché chichotání. Diriel byl prostě miláček žen všech věkových kategorií. Zbožňoval, když byl středem jejich pozornosti, a velmi rád je rozesmával. Žádná žena mu nedokázala odolat, jeho zlaté vlasy měly barvu dozrálého obilí a oči zas měl jako dva smaragdy. Ženy ho prostě milovaly a on miloval je a to doslovně. Každou dokázal okouzlit, a když byla svolná, věnoval jí svou pozornost i v noci. Rínon pozoroval bratra, jak naprosto neschopně zachází se sekerou, až mu z toho šel mráz po zádech. Jen jedním si Rínon nebyl jist, zda je jeho bratr doopravdy takové nemehlo anebo to jen velmi dovedně hraje. Chvílemi uvažoval o tom, zda by mu tu sekeru neměl vzít a poslat ho raději škrábat brambory mezi ženy. Jenže jak se zdálo Diriela tento druh povyražení docela dobře bavil. Jednou se rozmáchnul a sekera mu vypadla z ruky, podruhé minul, potřetí zasekl tak nešťastně, že nemohl ostří vytáhnout ze dřeva a počtvrté mu zůstalo topůrko v ruce a kovová část sekerky odletěla v dál. Naštěstí nikoho nezasáhnula a nezpůsobila žádnou škodu. Rínon už nemohl a začal se dusit smíchy.
„To se ti to směje, když to umíš,“ stěžoval si mladý elf. „Tohle je nespravedlnost.“
Rínon mu na to nic neodpověděl a snažil se zklidnit svůj záchvat kašle od smíchu. V tu chvíli přišla k Rínonovi hezká hnědovlasá elfka a přinesla s sebou džber s vodou a hadr na otření potu.
„Nechceš se osvěžit, můj pane?“ otázala se nesměle a nabídnula mu mističku a vědro se studenou vodou.
„Rád, moc rád,“ odvětil Rínon.
Nabral si vodu z mističky a pořádně se napil, pak nabral další misku vody a polil si s ní obličej, který si pak utřel do měkké látky, kterou měla dívka přehozenou přes paži.
„Děkuji.“
„Hej, a co já?“ ozvalo se kus za ním. „Mně napít nikdo nedá, abych se zchladil?“
Rínon vrhnul na bratra varovný pohled. „Přestaň si stěžovat a chovat se jako rozmazlená slečinka, nehodí se to k tobě, Dirieli.“
„No dovol, bratře, já se za žádnou slečinku nepovažuji,“ ohradil se mladší elf.
„Tak se tak nechovej a na chvíli zmlkni.“
„Nevím, proč bych měl mlčet.“
„Mlč, nebo tam po tobě něco hodím,“ vyhrožoval mu se smíchem Rínon.
„Ty a hodit něco po mně? Vždyť bys netrefil ani stodolu,“ vysmíval se Diriel.
Rínon už začínal mít těch bratrových praštěných poznámek dost a potřeboval ho nějak usadit. Zrovna v ruce držel mokrý kus látky, který si navlhčil, aby si ještě jednou otřel zpocený obličej, když Diriel dodal.
„Neumíš mířit a máš ránu jako stará bába,“ jen co to dořekl, začal se smát a v ten samý okamžik mu s plesknutím na obličeji přistál mokrý hadr.
„Tady máš a zchlaď se,“ pronesl Rínon a pak už byl jen slyšet výbuch mužského řehotu a dívčí perlivý smích.
Diriel si sundal vlhkou látku z obličeje. „Díky,“ poznamenal a utřel si pot z čela.
Rínon odvrátil pohled od svého bratra a upřel ho na mladou ženu před sebou.
„Ještě jednou ti velmi děkuji, spanilá," řekl a políbil galantně její ruku.
Elfka se roztomile začervenala, sklopila nesměle oči k zemi, několik vteřin hleděla na spodní okraj svých šatů a poté opět pozvedla zrak a upřela ho na svého prince. Rínon pokýval hlavou směrem ke svému bratrovi.
„Myslím, že támhleten nevychovaný elf by si jistě též rád osvěžil své vyprahlé hrdlo."
Elfí dívka přikývnula na srozuměnou. "A kdyby měl nějaké nemístné poznámky vůči tobě, tak se neostýchej a klidně mu to vědro vylij na hlavu, aby se trochu zchladil."
Elfka s tichým smíchem přikývla a vydala se i se džberem k Dirielovi, který jejich rozhovor zaslechl.
„Já ti dám, že potřebuji zchladit," mumlal si Diriel pro sebe a hodil po starším bratrovi lstivý pohled.
Rínon si svého mladšího sourozence už nevšímal, vzal do ruky sekeru a pustil se znovu do práce. Několikrát tnul z jedné strany, pak z druhé a další ohořelý sloupek se odporoučel k zemi. Odložil sekeru, uchopil černý kus dřeva, zvednul ho a odhodil bokem. Narovnal se, hřbetem ruky si otřel čelo, ale protože si neuvědomil, že má ruku špinavou od sazí, zůstala mu na čele načernalá šmouha. Opět se chopil sekery a rozmáchnul se k další mu seku, když se ozvalo.
„Rínone!" zavolal na něj Diriel.
Elf otočil hlavu směrem, odkud slyšel hlas, a v ten okamžik dostal plnou dávku vody z vědra.
„Zchlaď se sám," dodal Diriel a v ruce držel prázdný džber a zalykal se smíchy.
Prohlížel výsledek svého činu. Hnědovlasý elf byl zlitý od hlavy až k pasu a vlasy měl zplihlé.
„Vypadáš jako zmoklá slepice," pronesl posměšně plavovlasý elf.
Rínon se zachmuřil a vší silou zaseknul sekeru, jíž držel, do ohořelého sloupu ležícího na zemi.
„Tak tohle jsi přehnal, bratříčku," zavrčel naoko rozzlobeně.
Překročil spálený trámek, ladným skokem se přenesl přes trosky spadlé zdi a zamířil přímo k Dirielovi. Ten upustil prázdné vědro a oči se mu rozšířily strachem. Rínon vypadal hodně neštvaně a v očích mu zlověstně blýskalo.
„Klid, bráško, vždyť to byla jen legrace," prohlásil rozechvělým hlasem Diriel.
Rínon mu na to nic neřekl a dál se k němu blížil rázným krokem jako anděl pomsty.
„Hele, co to děláš? Nepřibližuj se ke mně," řekl Diriel a ustoupil o dva kroky vzad, až klopýtl o kus shořelé zdi.
V tu chvíli se k němu dostal Romon, a než se mladý plavovlasý elf nadál, korunní princ ho popadl, přehodil si ho přes rameno jako pytel brambor. Všichni elfové, kteří to pozorovali, se málem váleli smíchy po zemi, protože to byla vskutku zábavná podívaná, když se královští potomci škorpili a dělali si naschvály.
„Rínone!" vypískl mladší princ. „Pusť mě!" řval na celé kolo a bušil mu do zad pěstmi.
Oba elfští bratři byli stejně vysocí, ale Diriel měl mnohem útlejší a váhově nižší postavu než jeho starší bratr a vypadal jemněji, až trochu zženštile, i když to byl chlap každým coulem.
„Slyšíš? Pusť mě, Rínone! Chlapi, pomóct!" hulákal, co mu plíce stačily, ale pomoc nepřišla. „Nech mě!" vyhrkl Diriel.
Rínon však odvětil pouze „NE" a nesl ho skrz spáleniště ke stromům a k řece, která tam tudy protékala. Náhle Dirielovi došlo, co má jeho starší sourozenec v úmyslu.
„To se neopovážíš, ty mizero," pištěl jako nějaká vylekaná ženská, kopal a bušil bratrovi do zad pěstmi, ale Rínon ho držel pevně jako v kleštích.
„I opovážím," podotkl hnědovlasý elf s úšklebkem na rtech.
Donesl ho až na břeh řeky, a než se Diriel vzpamatoval, letěl vzduchem, s plácnutím dopadnul do prostřed vířícího říčního proudu a potopil se pod vodu. Když se vynořil, prskal a kašlal vodu na všechny strany. Vlasy měl zplihlé a přilepené k mokrému tělu. Rínon se tyčil na zatravněném břehu s rukama založenýma v bok a řehtal se jako kůň.
„Tak nevím, kdo je tu zmoklá slepice. Jestli ty anebo já." Poukázal na mladšího elfa.
Diriel začal vystupovat z řeky a odhrnoval si mokré prameny vlasů z čela.
„Tohle ti nedaruji," zavrčel rozmrzele.
„Tak už přestaň hrát to divadlo a polez ven," řekl Rínon a nabídl mu pomocnou ruku.
Diriel se ho chytil, ale místo toho, aby vylezl ven, se zapřel nohou o břeh a zatáhl za bratrovu ruku. Rínon neudržel rovnováhu a s ladným plachtěním zahučel do vody vedle Diriela. Poté, co hnědovlasý elf vystrčil hlavu z pod hladiny, vykuckal vodu, kterou při pádu nechtěně polknul.
„Tak a teď jsme si kvit," prohlásil spokojeně Diriel.
Rínon po něm vrhl zlobný pohled, ale pak si oba uvědomili situaci, v níž se ocitli, a začali se usmívat. Chechtali se jako smyslů zbavení. Po pár minutách je záchvat smíchu přešel a jen se na sebe dívali. První promluvil plavovlásek.
„Asi jsme se oba potřebovali zchladit," řekl smířlivě Diriel.
„Jo, máš pravdu. Zřejmě jsme byli přehřátí od slunce a to může být někdy i nebezpečné," prohodil souhlasně Rínon.
„Zřejmě to tak bude," přisvědčil mladší princ.
Společně vylezli z řeky celý promočení, otřepali se jako psi, až z nich kapky vody lítaly na všechny strany. S úsměvem na tváři se potom vrátili k spáleným troskám vesnice a pustili se do opět do práce. Tentokrát se už Diriel nepředváděl a poctivě pracoval jako ostatní elfové.

* * * * * *

Den utekl a nastal večer. Všichni zasedli k ohňům a s chutí pojedli elfkami připravenou večeři a pak si povídali. Rínon si s nimi chvíli rozprávěl a potom odešel ke svému loži. Z brašny si vyndal mýdlo, vzal si čisté tmavé nohavice a svou starou tuniku a vydal se k řece. Byl tam úplně sám, což mu úplně vyhovovalo, protože ostatní elfové očistu podstoupili již předtím, než si dali večerní jídlo.
Diriel se usadil u vzdálenějšího ohně mezi osmi elfskými dívkami a snažil se je rozveselit historkami a vtipy.
Rínon si vše odložil na travnatý břeh, vysvlekl se a vstoupil do chladné vody. Po celodenní úmorné práci to byla velmi příjemná koupel a relaxace. Ponořil se do toku řeky a nechal se laskat proudem. Natáhnul se pro přírodní mýdlo, které měl položené na břehu, namočil ho a začal se mydlit. Promnul mýdlo v rukou a vytvořil jemnou pěnu. V nose ho zašimrala příjemná vůně jehličí a vřesu. Roztíral si pěnu po pažích, hrudi, nohách, zkrátka všude kam jen dosáhl. Když si vydrhl tělo, přišly na řadu vlasy. Uvolnil kožený řemínek, kterým měl vlasy stažené do ohonu a rozpustil si copánky. Namydlil si je a začal vlasy mnout, aby z nich dostal pot a špínu. Nakonec si hlavu opláchnul a smyl z ní veškerou pěnu. Teď už si konečně připadal opravdu čistě. Vylezl z řeky a trochu si otřel tělo svou starou tunikou a pak si natáhnul čisté přiléhavé kalhoty. Nyní se cítil jako elf a ne jako šmudla. Posbíral své věci a zamířil k místu, kde měl připravené své lože. Všechno položil na zem, pečlivě to poskládal a pak se usadil na deku a zády se opřel o kmen rozložitého stromu. Naslouchal šumění listů nad svou hlavou, klokotání říčního proudu, tichému zpěvu na konci tábora a perlivému smíchu elfích dívek, kterým jeho bratr vyprávěl zábavné příhody a anekdoty. Rínon napnul svůj sluch a zaslechnul, jak Diriel právě vypráví jeden ze svých vtipů o skřetech.

"Přijde skřet ke skřetímu felčarovi a říká: Doktore, všechno mě bolí.
Felčar si ho nevěřícně přeměřil pohledem a zeptal se: Kde tě to bolí?
Všude. Sáhnu si na hlavu, bolí to. Sáhnu si na nos, bolí to. Na ruku i hruď a bolí to. Co to může být?
Skřetí felčar se zamyslel, promnul si bradu a řekl: Nejspíš to bude tím, že máš zlomený ukazováček."
Všechny elfky se začaly pobaveně hihňat a i Rínon se zachechtal. Pak Diriel dal k dobru další anekdotu.
"Sejde se elf, člověk a skřet před kouzelným zrcadlem, které zapípá vždy, když někdo lže.
První se před zrcadlo postavil elf a řekl: Já jsem ze všech elfů nejchytřejší.
A zrcadlo udělalo: PÍP.
Postavil se před něj člověk a prohlásil: Já jsem ze všech lidí nejkrásnější.
Ze zrcadla se ozvalo: PÍP.
Poslední si před zrcadlo stoupnul skřet a řekl: Já myslím…
A zrcadlo ze sebe vydalo: PÍP, PÍP, PÍP."
Mezi elfkami se ozvala další salva něžného smíchu.
„Ještě, ještě.“ Skandovaly dívky a obklopily mladšího prince. „Ještě nějakou nám pověz, ty je umíš tak báječně vyprávět. Prosím.“ Žadonili jedna přes druhou.
Diriel tedy souhlasil, krátce se zamyslel a pokračoval v povídání.
„Víte, mé drahé dámy, proč skřeti staví kruhové pevnosti?“ otázal se Diriel elfek a ony zavrtěly hlavami. „To proto, aby za rohem nedostali do zubů.“
Všichni se halasně zasmáli a Diriel se nenechal ani moc pobízet a přidal k dobru ještě dva krátké vtipy.
„Jaký je rozdíl mezi skřetem a zkaženým sýrem? Žádný. Obojí příšerně smrdí. A jaký je rozdíl mezi skřetem a mouchou?“ otázal se přítomných.
„To nevíme, tak nám to pověz.“ vyzvala ho rudovlasá dívka.
„Přece žádný. Oba jsou nesnesitelně otravní, a když tě naštvou, tak je pořádně plácneš.“
Elfové, kteří si přisedli do hloučku elfek, se řehtali jako pominutí a dívkám málem tekly z očí slzy od smíchu. Večer se báječně odvíjel a každá nezadaná elfka mohla na mladším princi oči nechat a doslova mu visela na rtech. Děvčata mu podstrojovala, nabízela mu víno, medovinu a ořechové oplatky. Prostě cokoliv, jen aby plně upoutaly jeho pozornost a Diriel se na ně usmíval, mrkal očima a vysílal k nim vše říkající pohledy. Elfky se tetelily blahem a on si připíjel s muži a dál vyprávěl a navozoval příjemnou atmosféru.
Rínon se též usmál poslední anekdotě, kterou zaslechl. Diriel byl opravdu dobrý vypravěč, obzvlášť tím, že rád měnil hlasy a napodoboval skřetí chrchlání a další pazvuky, jež ty příšery vydávaly. Hnědovlasý elf byl zabrán do myšlenek, když zaslechl mírné zašustění za svými zády.
„Zdá se, že tvůj bratr je zase středem pozornosti." Pronesl tiše melodický ženský hlas kousek od princova citlivého ucha a teplý dech mu ovanul skráň.
„Ano, máš pravdu. Zbožňuje dámskou společnost." Odvětil elf, natočil hlavu a podíval se vedle sebe, kde spatřil klečet elfku v temně modrém oděvu.
Usmála se. „Áya, Rínone."
„Nio, ty jsi přišla." Znělo to nadšeně.
„Vždyť jsem ti to psala v dopise."
„Jsem rád, že jsi tu." Zašeptal a pohladil ji po tváři.
„Vskutku? A jak moc si rád?" zeptala se s vyzývavým pohledem.
„Chceš snad, abych ti vyznal nehynoucí lásku?" Otázal se žertem, i když věděl, že kdyby řekla: ano, udělal by to.
„Ne," pousmála se. „Ale polibek na přivítanou by postačil." Odvětila na to Nia.
Rínon nic neřekl, jen se natáhl, vzal elfku v podpaží, lehce ji nadzvednul a přesunul si ji na klín. Objal ji a velmi vášnivě políbil. Čarodějka ho též objala a políbení opětovala. V ten okamžik jim bylo jedno, že o několik stromů dál plá oheň a kolem něj se vesele baví elfky a elfové.

Diriel seděl uvelebený s nohama zkříženýma do tureckého sedu obklopený družinou chichotajících se elfích dívek a tří mladých elfů, kteří se k nim připojili. Smích dívek se mu moc líbil a připomínal mu větrnou zvonkohru. Bylo mu v jejich společnosti velmi dobře, snad jediné, co ho trochu mrzelo, bylo to, že se k nim nepřidal Rínon. Ten se zdržel jen půl hodinky po večeři a pak odešel do stínu mimo zář ohňů, kde byl úplně osamělý. Vrhnul po svém bratrovi pohled mezerou, která byla mezi dvěmi dívkami , a co nespatřil.
Jeho bratr teď však nebyl sám, což ho velmi udivilo. V šeru, které vládlo pod rozložitým stromem, zahlédl něco moc zajímavého. Diriel zaostřil zrak a viděl Rínona sedět opřeného o kmen stromu, na klíně mu spočívala tmavě oděná žena, objímali se a velmi vroucně se líbali. To Diriela překvapilo, protože svého bratra v posledních letech neviděl se žádnou ženou flirtovat, natož aby byl v tak žhavém objetí. Rád by věděl, která zdejší kráska si dovolila takto příjemně ho obtěžovat a nestydatě ho svádět. Snažil se zrakem proniknout skrze šero, ale do obličeje té elfce neviděl, neboť k němu byla natočena zády. Rozpoznal jen to, že má uhlově černé vlasy a temně modré šaty, nic víc. Někdo jiný by se možná zvednul a zvědavě je šel navštívit, ale Diriel byl diskrétní. Věděl, že kdyby ti dva toužili po jejich společnosti, jistě by si k nim přisedli. Což asi jejich případ nebyl. Diriel se potutelně usmál, však on z Rínona dříve či později dostane, kdo byla ta záhadná elfka v jeho náruči. Pak mladý princ odvrátil svou pozornost od v šeru líbajícího se páru a upřel ji na své smějící se společnice.

Rínon drtil Niina ústa v náruživém polibku a rukou ji hladil v hedvábně jemných vlasech. Cítil se jako vyprahlý poutník, který se mohl konečně napít z životodárného pramene. Niamey se k němu přitiskla a tiše si toužebně povzdychla. Když se o něco později od sebe odtrhli, byli naprosto bez dechu. Nia si opřela hlavu o jeho rameno a Rínon si položil bradu do jejích vlasů. Chvíli bezeslova spočívali ve vzájemném objetí a těšili se z blízkosti toho druhého. Elf pak pohladil její rozpuštěné vlasy a dotknul se prsty špičky jejího ouška. Elfka vzrušeně sykla a sáhla po jeho ruce, aby mu zabránila v dalších provokativních dotecích.
„Ne, prosím, nedělej to," požádala ho šeptem.
„Ty nechceš?" podivil se Rínon.
„Chtěla bych, ale nemám na to dnes čas."
„Jak to?"
„Přišla jsem jen na skok a za chvíli zas budu muset jít."
„Ty tu se mnou nezůstaneš?" znělo to dost zklamaně.
„Bohužel," povzdechla si smutně, „musím se vrátit do Magického hvozdu."
„Proč? Stalo se něco vážného? Firiel je snad nemocná?"
Chlácholivě ho pohladila po tváři.
„Ne. S Firiel je vše v pořádku. Vždyť mě však znáš, že mám příliš měkké srdce a nedokážu nechat trpět nevinné tvory."
„Tak co se přihodilo, tentokrát?"
„Šla jsem ráno do lesa na procházku a chtěla jsem nasbírat nějaké jahody na koláč a při tom jsem narazila na zraněnou srnku. Zřejmě ji napadnul vlk nebo zranil pytlák, ale ona mu utekla. Nemohla jsem ji tam nechat umřít. Vzala jsem to nebohé zvířátko a dopravila k sobě domů, kde jsem ji ošetřila. Teď o ni zrovna pečuje Firiel a já jsem si dovolila na okamžik zmizet. Potřebovala jsem tě vidět a být na pár minut s tebou."
„Jsem vděčný za každičký moment, co jsi se mnou."
Ta slova ji potěšila u srdce. Nia se k němu přitiskla ještě víc a dala mu pusu na tvář.
„No, a taky jsem chtěla darovat něco těm tvým nebohým elfům. Přišli o všechno, co měli a jediné, co jim zbylo, jsou ty šaty, které mají na sobě. Tak jsem jim nějaké oblečení přinesla s sebou," řekla a poukázala do tmy za stromem.
Rínon se ohledl a podíval se tím směrem a zahlédl obrysy tří velkých truhlic.
„Pro všemohoucího Sorrana. Co to je?"
„Vždyť vidíš, truhlice. V jedné je oblečení pro děti, v druhé jsou šaty pro ženy a ve třetí se nachází oděvy pro muže. Určitě se na každého dostane a náhradní svršky se jim budou jistě hodit."
„Ty se mi snad jen zdáš. Jsi skvělá, báječná, hodná a soucitná. Takovou ženu jako jsi ty si snad ani nezasloužím."
„Rínone, přestaň, uvádíš mě tím do rozpaků. Já nejsem nijak výjimečná, abych si zasloužila tolik chvály," pronesla skromně a sklopila hlavu.
Rínon jí opatrně rukou nadzvednul bradu a zahleděl se jí do těch nejmodřejších a nejjiskřivějších očí. „Ty jsi víc než jen výjimečná. Jsi moje dobrosrdečná elfí čarodějka," zašeptal a věnoval jí něžný polibek. „Až jim tvůj dar předám, budou ti chtít za to poděkovat."
„Ne," znělo to vyděšeně. „Nedělám to pro jejich vděk, Rínone, jen chci, aby se cítili dobře. Nepotřebuji, aby mi děkovali, a nechci, aby se mi cítili být zavázáni. Je to pouhopouhý dar, nic víc."
„Co jim mám tedy říct, až se budou ptát, kdo jim to daroval?"
„Ty si už něco vymyslíš. Třeba řekni, že jim to posílá jedna plachá čarodějka. Jen tě žádám, nevyzraď nikomu mé jméno."
„Týká se ta žádost i mého bratra?"
Zamyslela se. "Dirielovi to můžeš říct, ale jinak nikomu. Uděláš to pro mě?" zeptala se a podívala se na něho prosebným pohledem.
Pohladil ji po tváři a pousmál se.
„Pro tebe udělám cokoliv, má drahá," a políbil ji.
Nia zůstala opravdu jen necelou hodinku a po tu dobu se s Rínonem drželi v objetí, tiše si špitali a sem tam si ukradli políbení. Pak se s ním rozloučila a pomocí přenášecího kouzla se vrátila do Magického hvozdu. Rínon osaměl, ale nebylo mu smutně, protože mu Nia opět nechala jako připomínku na sebe větvičku jasmínu. Elf si k ní přivoněl a pohladil něžně drobné bílé kvítečky. Natáhl se na deku, přikryl se, zavřel oči a ponořil se do snění. Větvičku jasmínu stále držel v ruce, jako by to byl cenný poklad.

* * * * * *

Jak usnul, tak přesně se i probudil. Otevřel oči, rozespale zamrkal a upřel pohled na jasmín ve své ruce. Pousmál se a znovu si přivoněl, aby si připomněl jeho omamnou vůni. Byl myšlenkami u Nii, a tak si vůbec nevšiml elfa, který mu teď po ránu dělal společnost a pozoroval ho. Nevěděl, co ho to napadlo, Rínon si vzal větvičku s bílými kvítečky a zastrčil si ji do vlasů za uchem. Protáhl se, odhodil deku a posadil se. Teprve teď si uvědomil, že není sám. Kousek od něho seděl na trávě Diriel se zkříženýma nohama , pobaveně si ho prohlížel a šaškovsky se usmíval.
„Fakt ti to po ránu moc sluší, bratříčku, jen co je pravda," poznamenal rozšafně při pohledu na svého staršího bratra s rozcuchanými hnědými vlasy a snítkou za špičatým uchem.
Rínon se nějak nezmohl na odpověď, protože si připadal trapně a nebyl schopný vymyslet něco, čím by bratra usadil.
„Ty tajnůstkáři jeden," pronesl Diriel s úsměškem a z legrace mu pohrozil prstem.
„Taky ti přeji krásné ráno," odvětil nyní Rínon.
„Ai. Ai, pěkný jitro, vskutku," potutelně se uculil mladší elf. „Ale proč si mi nic neřekl?"
„A co jako? Nevím, co máš na mysli?" zeptal se nechápavě Rínon, neboť nevěděl, na co jeho bratr naráží.
„No, že sis našel přítelkyni."
„Co?"
„Nezazdívej to. Vím, že si tu měl včera v noci dámskou návštěvu," poukázal na důkaz v jeho vlasech. „Pokud si ovšem nešel otrhat ten jasmín sám." Rínon mlčel. „No tak, bratře, kdo to byl?" zeptal se zvědavě plavovlasý elf.
„Nebuď zvědavý, budeš brzo starý."
„To mi nehrozí. Co to bylo za ženu?" nenechal se odbýt Diriel.
„Nevím, o kom to tu mluvíš."
„No, přece o té záhadné, černovlasé krásce v modrých šatech, co za tebou v noci přišla."
„To se ti nejspíš něco zdálo, bratře. Zřejmě si přebral vína či medoviny."
„Byl jsem úplně střízlivý, Rínone, stejně jako ty. Přestaň už s těmi tajnostmi a vymlouváním. Viděl jsem tě, jak se s ní líbáš, a před chvilkou jsem spatřil na tvé tváři ten bláznivě zasněný úsměv, který může vyvolat jen příjemně strávená noc se ženou tvého srdce."
„Co ty o tom můžeš vědět? Byl si snad už někdy vážně zamilován? Myslím tím na dýl než na pár dní. Potkal si už ženu svého srdce?" otázal se Rínon svého bratra.
Diriel jen zavrtěl hlavou. „Já se zamilovat nehodlám. Už jen kvůli tomu, abych ze sebe nedělal blázna. Copak je normální, aby si muž dával do vlasů kytky?"
„Je, když je šťastný a jeho srdce plesá radostí."
Diriel zakoulel očima. „Kéž mě nic takového nepotká. Nikdy z lásky nehodlám dělat šílenosti."
„No, jen počkej, to si řekneme za pár let. Aby si potom v zamilovanosti nedělal stejně bláznivé věci anebo i bláznivější než já."
„To se nestane."
„Říkat si to můžeš, ale jednoho dne ti tohle předsevzetí bude houby platné."
„Hele, myslím, že mě odvádíš od původního tématu. Tak kdo je ta tajemná dáma?" otázal se Diriel. „Přízračná víla?"
„Ne." Zavrtěl hlavou Rínon.
„Člověk?“
„To těžko, sem lidé nezavítají.“
„Tak je to tedy elfka?" Pokračoval ve vyzvídání Diriel.
„Ano."
„Nějaká dívka ze zdejší vesnice?" dotázal se zvědavě plavovlasý elf a pozvedl tázavě jedno obočí.
„Ne."
„Či snad elfka pochybné pověsti?" nedal se Diriel.
„Ne. V žádném případě.“
„Kněžka z nějakého chrámu?" naléhal dál bratr na Rínona.
„Ne."
„Tak nějaká šlechtična?"
„Ne," zavrtěl zamítavě hlavou hnědovlasý elf.
„Komorná z otcova paláce?"
„Ne," odtušil Rínon s širokým úsměvem.
„Máš pravdu, jsme moc daleko od paláce, kde by se tu vzala. K tomu by potřebovala kouzlo, aby se sem dostala." Mluvil deduktivně na hlas Diriel. Zamyslel se, promnul si přemýšlivě bradu, a pak se jeho tvář rozzářila. „Co takhle čarodějka?" zeptal se a myslel to z legrace.
„Ano," řekl zcela vážně Rínon.
„To myslíš vážně?" Nyní mu v údivu vylétlo nahoru i druhé obočí.
„Ano," opět mu odpověděl jednoslovně.
„No páni, to mě podržte," vydechnul překvapeně Diriel. „Jak se jmenuje? Znám ji?"
Rínon přikývl.
„Kdysi jsi ji znával, ale tenkrát to byla ještě obyčejná elfka."
„Tápu v mlze, bratře. Přestaň mě napínat a prozraď mi její velectěné jméno," nabádal jej Diriel.
„Slib mi, že totožnost mé přítelkyně uchováš v tajnosti."
„Přísahám na život naší matky," mladší elf si přiložil ruku na srdce.
„Je to Nia."
Dirielovi se rozšířily oči ohromením nad bratrovým oznámením. „To jako Niamey? Bývalá Annerisina společnice a tvá exsnoubenka?" Rínon přikývl. „Ó všemohoucí Manar, její jméno jsem neslyšel už mnoho, mnoho stovek let. Míval jsem ji rád, ale ty jsi ji nenáviděl. Každý, kdo se pokusil, o ní něco říct, si od tebe vysloužil rozzlobený pohled a příkré slovo."
„Já vím," přiznal neochotně Rínon.
„Jak je to jen možné, že jste zas spolu?"
„Náhoda, bratře, nebo řízení osudu, kdo ví. Prostě jsme se nedávno velkou náhodou potkali, všechno jsme si vysvětlili a vyříkali." To, jak to doopravdy bylo, mu líčit nehodlal. „Já odpustil jí a ona odpustila mně. No a pak jsme, dá-li se to tak říci, obnovili naši starou známost."
„Tomu tedy říkám skvělá zpráva," rozzářil se mladší elfí princ. „Takže ty ses do ní opět zamiloval," zkonstatoval Diriel.
„Ne, Dirieli, já ji nikdy milovat nepřestal. Jen jsem si to nedokázal přiznat, protože zranila mou elfskou pýchu a ješitnost. Nenáviděl jsem ji, ale zároveň jsem ji nikdy nedokázal vypudit ze srdce."
„To je dobře, protože s ní si byl snesitelnější než bez ní. Jsem rád, že jsi zas šťastný, bratře. Jen mi řekni, proč si ji večer, alespoň na krátkou chvíli, nepřivedl mezi nás? Rád bych ji znovu viděl, už je to příliš dávno, kdy s námi žila v Ilcatirionu. Byl jsem malý a téměř si na ni nevzpomínám."
„Nechtěla. Víš, ona se z ní nestala jen čarodějka, ale i plachá žena. Mnoho let žila v ústraní a teď se..."
„Děsí společnosti?" otázal se Diriel.
„Ne tak úplně, spíš má nepříjemný pocit z velkého množství elfů. Chce to jen čas, aby si na to zase zvyknula."
„Proto za tebou chodí v noci, aby ji nikdo neviděl? A kvůli tomu nechceš, aby se někdo dověděl její jméno?"
„Tak trochu. Ona mě o to poprosila a já jí hodlám vyhovět."
„Jak dlouho budeš váš vztah před ostatními tajit?" zeptal se Diriel Rínona.
„Tak dlouho, dokud mi neřekne své ano."
„Teď to mu zřejmě nějak nerozumím. Ty si ji požádal o ruku a ona tě odmítnula?"
„Ne, o ruku jsem ji zatím nepožádal, jenom jsem jí nabídnul, aby se vrátila ke mně domů, ale ještě váhá. Teprve až se ke mně nastěhuje, tak se jí zeptám, zda si mě vezme. Nechci nic příliš uspíšit. Čekali jsme na sebe tak dlouho, že těch několik týdnů se to už nezblázní."
„Nu, budu ti držet palce, ať vám to vyjde." Pak přisunul k Rínonovi dřevěný tác s jídlem a plecháčkem s čajem. „Jo, abych nezapomněl, nasnídej se, uprav se a pak se vrhneme do práce, ať je vidět, že i princové této země stojí za něco a umí vzít za práci stejně jako ostatní," prohlásil s úsměvem Diriel, zvedl se a odešel.
Tímto prohlášením svého bratra mile překvapil.
„Zdá se, že můj malý bratříček přece jen už dospěl, i když většinou se chová jako nezodpovědný a lehkovážný mladík," zamumlal ji si Rínon pro sebe.
Pak se tedy posilnil doneseným jídlem, obléknul se, učesal se tak, že si vlasy stáhnul do ohonu a na spáncích si pramínky spletl do copánků. A zase si do nich za pravé ucho zastrčil jasmín. Najednou mu bylo jedno, co si o něm ostatní pomyslí, až ho uvidí s kvítky ve vlasech, prostě chtěl ukázat, že je šťastný a má radost ze života. Když byl připravený, vydal se ke spáleništi, kde se chopil své sekery a dal se do odklízení trosek.

* * * * * *

Překlad a vysvětlivky:
Ai – ach, jo – je to takové trochu neurčité citoslovce
Áya – ahoj či zdravím - pozdravení


 celkové hodnocení autora: 94.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 3 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 6 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 10 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Tracy Harper 30.01.2009, 18:19:39 Odpovědět 
   Super :D U té části, kde se Diriel marně pokoušel pracovat se sekerou jsem se smála nahlas :D
 ze dne 30.01.2009, 18:22:03  
   Annún: Tak to mě moc těší, neb to přesně byl můj záměr rozesmát čtenáře. Děkuji.
 Šíma 17.01.2009, 11:24:41 Odpovědět 
   Jo, jo, tento díl je takový hodně odpočinkový, slunce svítí na obloze, na nebi ani mráček. A ačkoliv elfové pracují na odklízení trosek a stavbě nové vesnice, docela se přitom baví a to je nakonec dobře, proč by se nemohli těšit z hezkých chvil? A takové škádlení a zlobení (na oko) k tomu zřejmě také patří... No, čekám, kdy přijde nějaká ta přeháňka a jak to mezi našimi "milenci" dopadne! ;-)))
 ze dne 17.01.2009, 19:40:14  
   Annún: Díky Šímo.
Trocha odpočinku a škádlení nikomu neuškodí. No nějaký tn mráček ještě přijde, ale jestli z něj zaprší to se ještě uvidí.
 amazonit 17.01.2009, 6:35:38 Odpovědět 
   Nyní se tak trochu dostáváme do jakéhosi poklidu. I po onom vyplenění nedošlo k zlomení elfské soudržnosti, radosti ze života. Je vidět, že i nálada zůstává dobrá a vše působí vlastně velmi idylicky...
Jsem zvědavá, kdy se konečně čarodějka rozhodne, jak bude pokračovat její a Rínonův příběh...
 ze dne 17.01.2009, 19:38:49  
   Annún: Děkuji Amazonit.
Ano dnes trochu jakéhosi poklidu a malé idilky. Elfové většinou dlouho netruchlí, pouze vyjímečně, věčinou spíš oslavují život, neb smrt je jen přechodem k jinému životu. A věří, že duše mrtvého se znovu zrodí v nějakém dítěti, které přijde v té chvíli na svět.
Niamey je poněkud nerozhodná, ale snad si vše dobře promyslí a řekne Rínonovi své ano.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Elis66
(1.4.2020, 21:52)
kapsymedu
(30.3.2020, 15:36)
Abisek
(26.3.2020, 11:55)
Stargazer
(22.3.2020, 08:44)
obr
obr obr obr
obr
Niečo fakt múdr...
aegitalos
Jemu a drcenému...
immaginacija
Vítej Lásko!
Cass
obr
obr obr obr
obr

Zpověď šedého listu
Cora
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr