|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303499 komentářů :: on-line: 0 ::
|
 |
|
:: Červené střevíce ::
 Molia |
publikováno: 21.01.2009, 3:17
|
|
| |
|
|
Víte, vždycky jsem si přála mít červené střevíce jako ta holčička z pohádky. Jak chtěla jedny červené střevíce tak moc, až jí je teta nakonec koupila. A ona si je obula a tančila a tančila a nemohla přestat.
Ta pohádka by měla děti varovat před chamtivostí, ale já si vždy představovala, jak si jednou koupím přesně takové boty a na ulici s nimi začnu tančit a už nikdy, nikdy nepřestanu.
Já jsem v rodině ta starší. Ta, co by měla mít rozum, ta, která půjde příkladem. Ale někde v duši pořád křičím: „Nechte mě! Alespoň jednou mě nechte udělat něco bláznivého!“
Ale já… Nevím. Nemůžu, prostě nemůžu jen tak jít a začít tančit na ulici. Nemůžu se chovat jako v pohádce. Koneckonců, už nejsem malá holka a touha po červených botách je jen hloupý dětský sen.
A přeci si někdy říkám, jak krásný by byl ten tanec, osvobozující, volný, nekonečný. Tančila bych ulicí, lidé by se na mě dívali, někteří zaraženě, ale snad by se někdo, třeba jen jeden člověk, zasmál a mrkl na mě.
Sním o tom cestou do práce, která nedává žádný smysl, sním o těch červených střevících doma i v autobuse, sním o nich tak hrozně moc, až se z mé touhy stává posedlost.
Jsem snad ona? Ta dívka z pohádky? Jsem chamtivá? Je špatné snít o červených střevících, je to bláznivé, nepotřebné… A možná proto po nich tak toužím.
A potom jsem je jednoho dne uviděla ve výloze. Vysoké, šněrovací střevíce. Snad bych si na nich vyvrkla nohu při prvním kroku a stály nehoráznou částku, ale jak jsem je uviděla, věděla jsem, že jsou to ony. Leskly se, jak se sluneční paprsky odrážely od skla výlohy, zářily, blyštěly se. Jen ta představa obout si je, byla hříšná. Svůdně hříšná.
Ten den jsem přišla do práce rozechvělá. Byla jsem nesoustředěná, neklidná, nemohla jsem se dočkat, až odbije pět, chtěla jsem znovu vidět ten lesk, tu červeň stejnou jako rty nějaké herečky…
Přesvědčovala jsem se, že je to hloupé. Že si je nemůžu dovolit. Ale když jsem šla domů, ulicí jsem takřka běžela, stále blíž a blíž mému dětskému snu. A když jsem doběhla k výloze a boty byly pryč, připadala jsem si podivně prázdná, ochuzená, okradená. Pomalu jsem se ploužila ulicí a nemohla si vzpomenout, kdo vlastně jsem.
Když přišla domů, čekal tam na ni balíček. Podepsala pošťákovi přebírku a opatrně balíček rozbalila na kuchyňském stole. Uvnitř byly červené střevíce, ty střevíce, které viděla ráno ve výloze, a vzkaz: „Viděl jsem, jak jsi se na ně dívala. Oči se ti leskly.“
Nazula si je a uvázala šněrování. Věděla, že někdo tam venku čeká, že se zasměje, že nebude tančit sama. Otevřela dveře a první swingové kroky udeřily o dláždění. Říká se, že ten den viděli lidé dva blázny, jak tančí po Manhattanu.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 6 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 7 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 25 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
