obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Múzy přejí těm, kteří je prohánějí po lesích, lukách a kopcích. Ne těm, co na ně čekají se založenýma rukama."
Gandalf
obr
obr počet přístupů: 2915316 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39432 příspěvků, 5735 autorů a 389981 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Všechny naše "vozy" ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Povídky od domácího krbu
 autor Vlaďka publikováno: 24.08.2006, 17:02  
Další z mých "Historek od domácího krbu". Tímto se omlouvám všem autům, které jsme v rámci tréninku ničili, obzvlášť pak Škodě 105 L a potažmo mému otci, který ji neustále vyklepával. Díky, tati. Nesl jsi to statečně...:O)))
 


V dnešních novinách mne upoutal titulek : „Kouřil marihuanu, řídil špatně, ale smál se tomu.“ To mě dostalo. Smála jsem se i bez marjány. Když si tu situaci představím…:
“Dobrý den, pane řidiči, prosím vystupte si. Víte, že jste překročil rychlost o 37 kilometrů?“
„ Fakt? Jéžiš, ty kluku ušatá, ty jsi třikrát. A co se pořád tak houpeš?..…“
Vybavily se mi situace, které jsem při řízení auta zažila já ( s odstupem let se jim směju, ač nejsem pod vlivem travky)

Autoškolu jsem začala dělat někdy ve dvaceti. Ignorovala jsem svérázné rady mé matky, že přednost na silnici má vždycky ten větší a myslím, že jsem se tím vyhnula mnoha nehodám (ona také tvrdí, že sever je vždycky přede mnou, ať se postavím jakkoliv). Učitel autoškoly byl řidič autobusu, drobný mírný tmavovlasý pán středního věku. Nikdy nezvyšoval hlas a byl milý, i když jsem v centru města na křižovatce nastartovala až po čtvrté červené a za námi byla kolona až do 5 km vzdáleného supermarketu. Několikrát se mi při jízdách vybavila scéna z jednoho filmu, kdy učitel autoškoly, po honičce s pirátem silnic, dával klidným vyrovnaným hlasem instrukce své vynervované žačce:
„Stáhněte okénko, vysuňte z něj levou ruku, pomalu vztyčte prostřední prst a šlápněte na plyn.“

Obvykle jsme jezdili ve dvou a obě jsme byly tak ukecané, že po složení zkoušek náš učitel Zdeněk prohlásil: „Tak na vás děvčata nezapomenu. Nikdy jsem tu ještě neměl tak užvaněnou dvojku.“ Ona má spoluřidička se pak uchytila v TV Nova a já svůj přebujelý verbální projev vkládám na papír. Každá úchylka musí ven, nejlíp nějak neškodně.

Zkoušky jsem udělala napodruhé. V testech nebyl problém. Ani v technických znalostech.
Na otázku: „ Co uděláte, když se Vám auto na cestě pokazí?“
jsem odpověděla: „ No coby, někoho si stopnu“.
„Správně“. Tohle jsem tedy zvládla bez zaváhání. ( V reálném životě jsem pak ale byla trochu praktičtější. Dodnes vzpomínám na to, jak jsme v noci na dálnici, čtyři ženské v kostýmcích, vyměňovaly píchlé kolo. Za deset minut bylo hotovo)
Zkoušejícím příslušníkům trochu vadilo, že jsem doprava odbočila ze středního pruhu, místo z pravého. Byla zima a na cestě byl sníh. Nebylo tedy vidět značení na asfaltu. Nezajímalo je to. Prý mám koukat i na značky. No, dobře. Budiž.

Autoškolu jsem projezdila ve Felicii. Avšak první auto, ve kterém jsem po autoškole jela, byla škodovka 105 L mých rodičů. Byla tuhá zima, na cestě sníh a led a já nevěděla, že tato auta mají sytič (to je taková páčka, bez které byste se v mrazu nerozjeli, ale když už se na něj rozjedete, jede to dost rychle). Taky jsem nevěděla, že se zapnutým sytičem a na sněhu prostě nesmím dupnout na brzdu. Sice můj oprávněně vystresovaný muž něco takového říkal, když jsem nastupovala do auta, ale přece co on mi bude radit, že. Pak nastala lední revue – Holiday on Ice. Já jsem s nohou na brzdě jela od plotu k plotu a za mnou běžel můj vzdalující se manžel a snažil se mě chytit. Marně.

Krátce nato, v tomtéž autě, jsem jela s malou dcerkou k ušnímu. Vzadu seděl můj otec a držel ji na klíně. Můj táta jezdí bezpečně, nepřekračuje rychlost a nikdy nezavinil nehodu. Téměř celý svůj život strávil jako měřič a bezpečnostní technik na šachtách, takže už něco zažil. Dost mi záleželo na tom, co na mé jezdecké umění řekne a byla jsem mile překvapena, že mi do toho nemluví a to ani když jsem na přechodu jednomu pánovi lízla o kalhoty.
„Je to dobrý“ pomyslila jsem si. „řídím skvěle, jinak bych už to měla na talíři“
Když jsme na parkovišti vystoupili z auta, pronesl můj náhle pobledlý otec, křečovitě svírající dítě v náručí, památnou větu:
„Kurva. Tak jsem se nebál ani v závalu .“ (omlouvám se, ale to slovo nešlo obejít)
A bylo po sebevědomí.

Naše první auto byl červený Wartburg combi, smrdící dlouhá příšera. Majitel nám tvrdil, že spotřebuje asi 10 litrů na 100 kilometrů. To bylo dost, ale šli jsme do toho. Poté, co jsme na několika místech, většinou cestou s dítětem na pohotovost, zůstali stát s prázdnou nádrží, jsme pochopili, že pán kecal. To auto žralo …a to asi 20 litrů na 100. Než jsme na to přišli, klusávali jsme přes pole s kanystrem do nejbližší benzinky nebo stopovali s dítětem v náručí někoho, kdo bude tak hodný a poskytne nám pár litrů na dojetí k pumpě. Této červené hrůzy jsme se naštěstí záhy zbavili.

Nastoupila její zelená varianta, Škoda 120 L. V té době měla již 15 let provozu za sebou, takže vypadala jako by projela Sarajevem v plné palbě. Říkali jsme ji Škoda Bihač Agresor. Raději jsme ji vůbec nemyli, protože jsme záhy pochopili, že karoserii drží pohromadě pouze krusta rezu.

Do té doby jsem nevěděla, kde všude se dá s autem „vařit“. Všude. Dodnes si pamatuji ten pocit narůstající paniky, když jsem viděla ručičku teploměru stoupající ke stovce. Vařila jsem v zimě na jedné z nejfrekventovanějších vozovek a chladila nádrž sněhem, abych snížila teplotu. Vařila jsem s autem naloženým sedmi bednami sodovek ( v té době jsme měli malý obchod a já jsem občas zásobovala), vařila jsem uprostřed téměř divočiny a snažila se klacíkem šprtnout do uzávěru, vědouc, že na natlakovanou nádrž nesmím sahat. Přesto následná rána byla taková, že jsem zůstala v obličeji kropenatá, opařená vařící párou a uzávěr je tam někde dodnes. Nikdy jsem ho už nenašla, ale od té doby, co jsem jezdila bez něj, jsem už nikdy nevařila.

Jezdím asi 15 let a zatím (musím to zaklepat) se mi podařilo nehavarovat, ani se nedostat do nějakých vážnějších situací. Nejhorší asi byla ta, kdy jsem ve tři ráno, při návratu ze služební cesty, uviděla na dálnici před sebou stádo krav. Ne, nevymýšlím si. Mám svědky, v autě jsme byli čtyři. Všude tma, kolem auta mlha, a ve světle reflektorů monstrum z filmu o mimozemských civilizacích. Obrovská hlava s rohama na kapotě. Chvíli jsme dokonce nevěřili, že nemáme halucinace. Zatroubili jsme. Býk taky. Nevěřili byste, jak takovéhle domácí zvíře vypadá za určitých podmínek hrozivě. Dopadlo to dobře, stádo dokončilo přecházení a vy jsme se zase rozjeli z pocitem, že tenhle mystický zážitek snad nebudeme ani nikomu vyprávět. Krávy na dálnici. V noci. Nevěřili by nám.

Manžel začínal s autoškolou v 18ti letech, dříve než já. Ze začátku taky přeřazoval už asi 500 metrů před křižovatkou. Několikrát naboural otci blatník, většinou vždy po generální opravě. Můj táta si nakonec vypěstoval něco na způsob pasivní rezistence a naprosté letargie, takže hlášky :
“Tati, já jsem ťuknul blatník“ už bral s ledovým klidem, i když pak musel vyklepat půl auta.

Za ranných časů řízení mého muže (tehdy ještě přítele), byl nejčasnější závadou „přechlastaný motor“. Jednou jsme po práci na baráku rozváželi zedníky domů ve vypůjčené Škodovce 100. Staré auto, zářící příšernou čerstvou lesklou oranžovou barvou. Při návratu zpět jsme si řekli : “Co si zajet do kina, když už máme to fáro?“.
V centru města, na křižovatce, nám to chcíplo. Dělali jsme všechno možné a po deseti minutách úsilí jsme kvůli zvyšujícímu se tlaku troubících aut za námi, odtlačili auto na nejbližší parkoviště. Jen taková drobnost - během této operace se zachytily přední dveře o blatník a ohnuly se. Ale fest. To už sranda nebyla. Nějak jsme auto zavřeli, zamknout nešlo a jeli k panu Tribulovi, majiteli, vysvětlit mu, že za nic nemůžeme.

Pan Tribula se divil, když nás viděl za dveřmi, neboť auto jsme měli vrátit až ráno. Objasnili jsme mu, že prostě dál nejelo, že chcíplo a že musí jet s námi. Jen tak mimochodem jsme utrousili, že jsme tak trochu ohnuli dveře. Ten zezelenal a celou cestu k parkovišti s námi nepromluvil. Tam, jako naschvál, chytlo auto na první pokus (prostě přechlastaný motor. Kdybychom počkali čtvrt hodiny, nastartovali bychom v pohodě) a při pohledu na dveře zařval:
„Trochu?! A mi má přijet rodina ze Západního Německa. Jak já teď budu před nima vypadat!“
Podívali jsme se na sebe se stejnou myšlenkou v očích. Jak asi by vypadalo totéž auto, i neporušené, vedle nechutně luxusního mercedesu zápaďáckých příbuzných? Ale jako lidé schopni odhadnout situaci jsme ji nevyřkli nahlas. Chtěli jsme přežít. No, nakonec jsme to zvládli. Auto jsme nechali opravit a měli o zkušenost víc.

„Přechlastaný motor“ byl i příčinou naší nucené hodinové přestávky na Vranovské přehradě, v kempu Bítov. Mysleli jsme si, že nám došel benzín a můj tehdy ještě né manžel, hadičkou ústně přečerpával benzín z auta jednoho obětavého pána do našeho. Benzínu tam přitom bylo dost, jak jsme zjistili později a můj muž měl pusu rudou, jako by se dvě hodiny líbal s pijavicí. Benzín je dost agresivní.

Manželova firma střídá firemní auta a jediné co na nich rozlišuji já, jako spolujezdec je, jestli se mi chce zvracet už po první zatáčce nebo po padesáti km nebo vůbec ne.
Mondeo – super, bez problémů, bez nevolností. Poslední Oktávka – hrůza. Má tak tvrdý podvozek, že můj žaludek prožívá zemětřesení i když najedeme na zrnko písku. Kinedril, nekinedril.

Pokud auto je přítel člověka, tak ta naše byla těžce zkoušená ze svého přátelství.
Dnes už na tyhle historky vzpomínáme se smíchem a s nostalgií nad uběhlými roky.
Znovu „vařit“ bych ale nechtěla. Jsem spokojená se svou nákupní taškou Daewoo Matiz. Říkám mu s láskou „Matísek“. Také můj muž je rád, že nemusí přečerpávat benzín hadičkou a všem vysvětlovat, že to v noci nepřehnal s milostnými hrátkami.

Možná někdy nám chybí nevěřící pohledy kolemjdoucích spoluobčanů s nevyslovenou otázkou: „A tohle vůbec jezdí“?


 celkové hodnocení autora: 98.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 10 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 18 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 28 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Black Cherie 20.04.2008, 14:40:57 Odpovědět 
   Tak jsem si dnes losovala, co si z povídek zde na serveru přečtu, a jsem moc ráda, že náhoda tomu chtěla, aby to byl zrovna tento příspěvek :-)
 ze dne 21.04.2008, 19:31:35  
   Vlaďka: Díky, Black Cherie.:o)
 Šíma 25.08.2007, 19:46:56 Odpovědět 
   Hezká moto povídka! Také mám "řidičák", ale od jisté doby, kdy jsem měl "pracovní úraz" a na jedno oko oslepl si při své silné krátkozrakosti nedovolím sednout za volant! Nakonec, auto není pásák s radlicí a lidi nejsou na to, abych je mohl přejet... :-D No nic, když jsem kdysi ještě jezdil (se škodou 120) také jsem zažil ledascos, ale jako Ty bych to podat nikdy neuměl! Takže Ti dávám zase za Jedna a motorismu zdrar! ;-)
 ze dne 25.08.2007, 19:53:47  
   Vlaďka: Já zase na levé oko velmi špatně vidím, takže ho nepoužívám...to zas není takový rozdíl oproti tobě :o) naštěstí jsem už patnáct let nikomu o kalhoty neštrajfla:O)
 First Girl 22.08.2007, 17:38:49 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: First Girl ze dne 22.08.2007, 17:31:02

   Tak ja Ti treba za ten asi rok povim, ju? :) Treba nikoho neprejedu :)
 First Girl 22.08.2007, 17:31:02 Odpovědět 
   Pises opravdu krasne a usmevne. Jen ted nevim, jestli se mam po precteni teto povidky te autoskoly bat nebo se na ni tesit :) 1.
 ze dne 22.08.2007, 17:36:21  
   Vlaďka: Je to sranda. ...teda, po letech :o)
 sirraell 22.08.2007, 17:19:05 Odpovědět 
   Ja mam ridicak uz 7 let a najezdenych tak 40 hodin (i s autoskoulou). Test i jizdu jsem udelala na poprve a za plny pocet bodu, ale moc jsem toho od te doby nenajezdila - ted se budu snazit o policejni ridicak, tak pak mozna taky pridam par veselych neveselych historek...

vyborne jako vzdy, za 1
 ze dne 22.08.2007, 17:37:00  
   Vlaďka: Šikulka, ale hlavně musíš hned jezdit...jinak je to pak o strach. :o)
 Luciena 25.08.2006, 11:18:02 Odpovědět 
   Ta povídka se mi moc líbí. Úplně miluju tyhle historky "rodinného" typu. Výborně napsané, krásně se to čte a vyvolává úsměv na rtech :-)
 ze dne 25.08.2006, 11:19:02  
   Vlaďka: :o))) Tak v tom případě si užiješ. Tahle je z těch slabších :o)))
 Milan Březina 25.08.2006, 8:14:18 Odpovědět 
   Opět pěkný příběh. Vsadil bych svou levou botu na to, že pan Tribula v té oranžové škodě 100 jezdí dodnes.

Taky jsem si nostalgicky zavzpomínal a musím přiznat, že tenkrát byl můj vztah k autům mnohem bližší. Dnes je beru s jistou samozřejmostí, ale tehdy? V dobách, kdy dojet v pořádku do cíle znamenalo mnohem víc? Tehdy jsme s auty mluvili, prosili je, proklínali, děkovali jim. Ty vozy tehdy byly "živější" a já tuším, čím to bylo - bylo to právě těmi jejich chybami, ty nedostatky je dělalo lidštějšími...

Dávám 1 a děkuji...
 ze dne 25.08.2006, 8:26:03  
   Vlaďka: Ano, Milane. I to je ono: "Kdysi, byla tráva zelenější a voda...oceán." Sepětí s vozem bylo téměř intimní. Auto bylo živým členem rodiny. Člověk nikdy nevěděl, kdy bude trucovat a jestli ho doveze tam, kam potřebuje. Děkuji :o)
 Tara 25.08.2006, 8:13:17 Odpovědět 
   Také jsem tím prošla ((-: Bezva napsané, milé počteníčko,1
 Andromeda 24.08.2006, 23:48:39 Odpovědět 
   jojo....to já si udělala papíry na střední škole a jezdit jsem pořádně začala až ve 40 letech.....jak krásně se mi klepala kolena a cinkaly klíčky v rozechvělé ruce, když jsem odemykala dveře......úúúúú...ta nervozita......ZA JEDNA ! :o)
 ze dne 25.08.2006, 7:54:39  
   Vlaďka: Můj Matýsek má barvu zapadajícího slunce. :o) Všude s ním zaparkuju, je nenáročný, moc toho "nesní" a doveze mě kam potřebuju. Díky všem za hodnocení :o)
 Rozmarýna 24.08.2006, 22:33:58 Odpovědět 
   Fejeton. Prostě fejeton :o) Vtipnej a souvislej a navíc oživuje moje veselý vzpomínky na časy s čerstvým řidičákem (výlet k Máchovu jezeru v den, kdy jsem si ho vyzvedla v Kongresovce - jsem dobrodruh :o) a několika auty - předposlední byla Sierra na plyn, která chcípala i za jízdy, když jsem vyšlápla spojku nebo zařadila neutrál. Startování v padsátikilometrový rychlosti? Žádnej problém!

Mimochodem, taky mám Matýska. Stříbrnýho. Nejspíš to bude nějaká spisovatelská úchylka :o)
 Adrastea 24.08.2006, 17:02:33 Odpovědět 
   Líbí se mi ta lehkost, s jakou je to psané... Vlastně se mi to líbí celé kompletně :) Ta Vaše zmíněná "úchylka" je jen k dobru :))
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
Faithy Rocks
(7.10.2019, 15:24)
Wiktoria
(7.10.2019, 15:00)
obr
obr obr obr
obr
Zvláštní dívka ...
Petra Karasová
Sbohem pane Vác...
guru
Lucreziino srdc...
Petra Vávrová
obr
obr obr obr
obr

77.777
Nethar
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr