» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Většina lidí se domnívá, že láska znamená být milován. Avšak pravda je opakem: láska znamená milovat."

Erich Fromm

počet přístupů: 2141222

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303499 komentářů :: on-line: 0 ::

:: Zatoulaný sob ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: rychlovky

Amemmaita	publikováno: 22.01.2009, 16:07

2. rychlovka na téma němý zvoneček


	„Postřech!“ Zakřičí Pepa, kterému táhne na dvacítku. Naďa se sněhové kouli stačí uhnout, ale moje malá sestra Marika to nezvládne. A tak ji dostane přímo do obličeje. S Brekem se svalí do sněhu. „Ty idiote!“ Zakřičím na Pepu. Ten se jen zmůže na trapné nadávky, a podle něj si za to Marika může sama. Zvednu Mariku a ubrečenou ji táhnu domu. Šeptem nadávám na Pepu. Chová se hůř než malé dítě, a to už je dospělý. Marika se najednou zastaví a nepohne se dál. Dokonce přestane brečet. „Mariko, co je?“ Otočím se na ni. V jejím obličeji je výraz údivu. „Pojď, musíme domů, ať nezmrzneš.“ Nepohne se ani o krok. Jen pozvedne ukazováček a ukáže někam před sebe. Otočím se tím směrem, kterým ukazuje. Uvidím soba. Chudák se boří do sněhu. Je to zřejmě ještě mládě. Ale je ověšený malými zlatými zvonky. Ty zvonečky ovšem nezvoní, jsou němé. „Ty zvonečky tak krásně zvoní.“ Vzdychne Marika. „Ale, vždyť jsou…“ Zarazím se, když spatřím, jak se na mě zlostně podívá. „Zvoní nádherně!“ Zlobí se. „Nu dobrá.“ Nechám ji. Ale stejně si myslím, že soba ověsili nějakými vadnými zvonky, jelikož nezvoní. „Ale pojď už. Musíme jít. Jsi celá mokrá. A klepeš se zimou.“ „Ne, já se ještě chci koukat na to zvíře a poslouchat ty zvonky.“ Odporuje Marika. „Mariko!“ Zlobím se. „Promrzneš a budeš stonat a na soba už se na dlouho nepodíváš.“ „No tak dobře.“ Přesto se za sobem otáčí, dokud nám nezmizí z dohledu. Doma ji převléknu do suchého. Ještě ji alespoň na chvíli navleču do svetru a udělám jí teplý třešňový čaj s medem. Až do večera potom mamce vypráví o sobovi, jaký měl ten sob nádherné zvonky a především, jak krásně ty zvonečky zvonily. A světe div se, jeden ten zvoneček najde pod stromečkem. Druhý den mě tahá z postele, abych s ní šla ven. Na to místo, kde jsme včera viděly toho soba. Chce ho vidět ještě jednou, a dokonce se na něm chce povozit. „Ale Mariko. Vždyť už tam nebude. Jdi si ještě lehnout.“ Posílám ji do postele. Obzvlášť, když se mi nechce vstávat a nejraději bych ještě spala. „Určitě tam ještě bude.“ Nedá se. „No tak dobře.“ Nakonec vylezu z krásně vyhřáté postele. „Ale musíš počkat, až si udělám kafe a vypiji ho. Jasný?“ „Ale rychle.“ Popohání mě. „Nehoň mě tak.“ Odfrknu. Obléknu se a udělám si kávu. „Tak pojď už.“ Tahá mě, abych si pospíšila. „No jo.“ Povzdechnu si. „Vždyť už jdu.“ Nedopité kafe si nechám ležet na stole s tím, že až přijdeme, tak si ho v mikrovlnce ohřeji. Teple se obleču a vyrazíme na místo, kde jsme včera narazily na toho soba. Když tam dojdeme, zůstanu překvapeně stát. Ten sob tam pořád je. Zřejmě vzdal svůj boj se sněhem, jelikož zůstal na úplně stejném místě, odkud se včera snažil dostat ze sněhové závěje. Marika se k němu rozběhne. Jdu pomalu za ní. „Ten je krásnej.“ Marice radostí svítí očka. „Lauro, můžeme si ho nechat?“ „Co blbneš.“ Vytřeštím oči. Ale vezmu ho do náruče. Je opravdu malinký. Odnesu ho domů, protože na něm vidím, jak je promrzlý, s tím, že ho pak vezmu myslivci, zda by nevěděl, co s ním. A ať s ním zacházím jakkoli, vůbec se nepokusí utéct a ty jeho zvonky nezazvoní. Doma mu dám napít teplého mléka. Vypadá moc spokojeně.


celkové hodnocení autora: 80.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 3.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 6		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 33		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Altro	04.03.2009, 19:13:37

Já nevím, Ale začnu od začátku, chyby nehodnotím, jelikož ani nemůžu (viz. moje publikace). Inu k jádru brouka, spíše soba. Mě to celé přijde jako přání, přání holčičky, které se splní, snad kvůli její nevinnosti zapříčiněné nezkažeností díky její nevyzrálosti ve špinavém světe dospělích. Možná jen tím, že děti věří v to, v co dospělí ani nedoufají, snad kvůli vědečnosti. Na pokračování se těším, tedy až tě přejde období melancholie :) 1 Altro


ze dne 04.03.2009, 19:34:07
Amemmaita: díky :-) za pochvalu a 1, snad se bude pokračování taky líbit. Musím se přizat k tomu, že jsem si malinečko vzala inspiraci z polárního expresu

Adrastea	22.01.2009, 16:06:37

Hned ta první věta udělá na čtenáře nepříznivý dojem. Za a) není postřech, ale postřeh, za b) pokud je věta uvozovací za přímou řečí, začíná vždy malým písmenem. Takže by to mělo vypadat následovně: - „Postřeh!“ zakřičí Pepa Tento problém se netýká jen této věty. Tady na Saspi máš už hodně publikovaných příspěvků, takže nevím, jak je možné, že se ještě dopouštíš chyb v tak základních jevech. Jako další nemalé minusy vidím i nepřirozenou, často vycpávkovou přímou řeč. Kvůli ní se postavy zdají být loutkami bez života a vlastního uvažování. Navíc mi není jasný smysl celého příběhu. Je takový neukončený, bez pointy. Až mám obavy, jestli jsi náhodou omylem neposlala nehotový příspěvek, jak se tu občas stává. (Kdyby ano, tak dej vědět.)


ze dne 23.01.2009, 15:43:14
Amemmaita: no jde, ale nikde přeci není psáno, že na rychlovku nemůžu navázat :-)


ze dne 23.01.2009, 15:36:34
Adrastea: Ahá, tak to ano. Mě zmátlo to, že jde o rychlovku.


ze dne 23.01.2009, 15:05:46
Amemmaita: mám v úmyslu napsat pokračování