|
|
|

|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303499 komentářů :: on-line: 0 ::
|
 |
|
:: Výprava ve jménu boha - prolog ::
Altro |
publikováno: 25.01.2009, 19:41
|
| Tato sága se bude zaobírat obdobím kolem roku 1216. Podsouvám pravdivá fakta, jen některé záležitosti a zápletka budou smyšlené:), doufám, že Vás tento dějepisný přednes nebude nudit... |
| |
|
|
Psalo se 23.února léta páně 1216, v Paříži bylo sychravé počasí, příznačné pro tuto dobu, nejen kalendářním aspektem. V hlavním městě francouzské říše se nyní čekaly smutné zprávy, jenž nakonec dorazily. Rytířský řád templářů sídlel ve svém honosném sídle, na hradě Templu. Ten byl postaven na krásných pozemcích, pokrytých zelení, jenž řádu věnoval sám Ludvík VII.a tím před více jak čtyřmi lety započaly první práce na této tvrzi, která se nyní blýskala novotou. Škoda jen, že tento čas narušila zpráva od posla, který se nyní vracel z Říma.
Rytíři čekali tuto zprávu, již delší dobu. Inocenc III. byl starý, to ostatně papežové bývají, ve své funkci stál celých osmnáct let, zařídil IV.křížovou výpravu a zdokonalil o velký krok kupředu celé křesťanství.
„Velmistře?“ zvolalo páže, do dlouhé kamenné chodby. Ještě několikrát zvolání opakovalo, než se otevřeli hrubé dubové dveře, které měli své místo jako poslední v řadě.
„Ano, Vojtěchu?“ zvolal velmistr.
„Posel dorazil z Vatikánu, můj pane.“
„Dobře, svolej všechny rytíře do přijímacího sálu, já dorazím za chvíli.“ Odvětil Guillame de Charlttes.
Onen sál byl zabudován do přední části hradu. Zdobili jej fresky od významných evropských umělců. Klenutý strop vyobrazoval dobytí Svaté země křižáckými vojsky. Do sálu vedly obrovské cedrové dveře, na nich bylo vyřezáno, kromě ozdobných ornamentů i „Pauperes commitiones christi templique Salomonici“ což v překladu znamenalo jméno řádu „Chudí rytíři krista a šalamounova chrámu“. Jakmile jste vešli do dveří, dostali jste se na červený koberec, který vedl na samý konec sálu. Tuto cestičku lemovaly stolice, kde sedávaly rytíři řádu a na samém konci bylo křeslo pro velmistra. Za tímto křeslem byla bílá vlajka s osmicípým křížem, zbarveným do ruda – znak Templářů. Za vlajkou dveře, pro velmistra a pážata.
Sál byl téměř plný, to nebývalo zvykem, přeci jen rytíři měli své povinnosti po celé Evropě i Svaté zemi. Ale kvůli téhle události se všichni rytíři, jenž mohli dorazit objevili.
U křesla velmistra se vynořil sluha, který zaklepal na znamení klidu. Všichni se utišili a upřeli své pohledy dopředu.
„Vchází Guillame de Charles, náš kníže z vůle boží.“ Zpoza erbu se vynořila statná postava, na které se však podepsal čas. Usedla do křesla a pronesla: „Rytíři, buďte pozdraveni vy, jenž nesete hrdě na svých hrudích znak templářů a jste oddaní jen své víře, dobru a papeži.“
„Buď pochválen i ty, otče naší rodiny, mocný velmistře.“ Ozvalo se jednohlasně z davu.
„Bratři, sešli jsem se tu v době, kdy náš vůdce Inocenc III. čeká na přijetí do božského sálu a na právo býti po boku Krista na věky věků, v přenádherném ráji. Dostal jsem zprávu, že dorazil posel ze samotného sídla papeže, vyslechněme jej tedy společně.“ Velmistr pokynul rukou a vzápětí se otevřely mohutné dveře. Do sálu vešel mladý muž, oděn do tmavé kápi a v ruce držel svitek. Došel k velmistrovi a pokleknul.
„ Velmistře, zde nesu dopis od kardinála, zástupce papeže.“ řekl posel a podal jej Charlttesovi.
„Děkuji ti jménem řádu, za tvé služby, musíš být unaven, tady sluha ti dá najíst, napít či všeho co si zamaneš“ pokynul velmistr na sluhu, jenž stál za ním.
„Děkuji mnohokrát, milosti“ odpověděl posel a odebral se směrem za pážetem.
Velmistr nožem oddělil pečeť a nahlas četl.
Sire Guillame de Charlttesi,
Náš papež bojoval statečně se svým věkem ale nakonec podlehl. Stalo se tomu tak 22. února léta páně 1216. Je mi líto Vám sdělit, tuto zprávu a doufám, že Inocenc III. se již nyní ubírá v samotném ráji s pánem Bohem. Váš řád slouží výhradně papeži a Ježíšovi Kristovy už přes mnoho let a do zajisté tu bude ještě mnoho generací. Kardinálové…
Najednou se rozrazili cedrové dveře. Všichni se plni zájmu otočili ke vstupu do sálu.
„Promiňte velmistře, nedal se zastavit.“ Kajícně uvedl hosta páže. Ten byl oděn v tradiční templářský šat. Bílý plášť, jenž označoval čistotu a rudý kříž na hrudi i zádech. Náš narušitel měl krvavě ušpiněnou tvář, a onen plášť potrhán, nejspíše od meče, nasvědčovaly tomu i kapky krve, které z cárů pryštily.
„Velmistře?“ poklekl rytíř a ukázal svou pokoru.
„Sire Duncane? Doufám, že máte pro tento vpád dostatečný důvod.“
„Potřeboval bych s vámi mluvit, o samotě, jde o podstatu nás všech“ odpověděl hbitě seveřan.
„Inu, počkejte v mích komnatách, nechte se ošetřit já co nejdříve dorazím“
„Dobře, milosti“ odvětil rytíř, s ryšavými vlasy.
Sir Duncane byl v řádu templářů od svého narození. I on, stejně jako jeho otec, jenž mu předal svá území, sídlil hlavně ve Svaté zemi.
Situace tam byla velice ošemetná, Angličani chtěli zemi hlavně pro sebe a tím ohrožovali křehký mír mezi řádem Templářů a Saracény. Sám Sir, sídlil v pevnosti Pointe de Desert, jenž dal postavit jeho otec. Tato pevnost byla velice dobře strategicky umístěny a k obranně skvěle připravena. Duncane zní udělal takové hlavní město svých pozemků a všechny spádové oblasti, jenž pod tuto pevnost patřili, měli snad tu nejmodernější tvrz přímo nad svými příbytky. V poušti se moc vhodných skalisek pro pevnosti nenachází, takže tohle bylo bez debat schváleno.
Na chodbě byly slyšet kroky, zvuk se víc a víc zesiloval.Otevřeli se dveře.V nich stál velmistr Guillame de Charlttesi.
„Duncane znepokojil si mne.“ Začal ihned velmistr.
„To je mi líto, milosti. Ale moje situace mi nedala na vybranou. Svět je ohrožen, otřásá se v samých základech a my, stím musíme něco udělat.“
„Počkej, vem to prosím tě od začátku“ poprosil v návalu informací Charlttesi.
„Objevili jsme onen artefakt, který jste nám zadal hledat. Na lodi ze Svaté země nás přepadli Saracéni. Nechápu proč ale na tom nezáleží. Zmocnili se onoho předmětu a otevřeli jej. Dle varování máme 28 dní, než všichni zhyneme.“ Vypověděl se slzami v očích Duncane.
„Takže mi chceš říct, že…
„Ano, Pandořina skříňka je otevřena.“ zašeptal Sir.
„Bůh nám pomáhej.“ řekl velmistr a svalil se do ebenového křesla.
„To je ten druhý problém, bůh je mrtvý…
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
95.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 3.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 9 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 33 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|