» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Ženy jsou jako sny - nikdy nejsou takové, jaké bys je chtěl mít."

Luigi Pirandello

počet přístupů: 2141224

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303499 komentářů :: on-line: 0 ::

:: Hvězdy na stropě ::

Příspěvek je součásti workshopu: V kontejneru

Arvinej	publikováno: 21.01.2009, 0:09

Vlastně jsem si jenom někde v koutku mysli pohrával s myšlenkou zůčastnit se po dlouhé době saspi workshopu, a tak tohle přišlo celkem nečekaně. Předcházela tomu ještě jedna báseň, o které si doteď nejsem jistý, co vlastně znamená, a už to může naznačit, že půjde o dílo, které s mým stylem nemá mnoho společného. Nebo naopak má...
Ačkoliv to možná může vypadat jako horor, protože to skutečně má některé jeho prvky, já to za něj nepovažuji. Zadání dílny jsem snažil dodržet a pokud mi to ke konci trochu uklouzlo, omlouvám se, ale tohle vážně není něco, co bych plánoval. Nebo později upravoval.


	Má duše se svíjí v záchvatech entropie a já se snažím jí poručit, aby toho nechala. Jenže ona se neopováží. Neopováží se zanechat mě samotného se sebou. Všude kolem vířila špína a mazlavý prach a já se snažil z toho zlého snu probudit. Po chvíli mi ale došlo, že tohle všechno je skutečné a mě už nebude dovoleno odplout do bezvědomí, tak jako tolikrát předtím. Zjistil jsem, že tohle všechno je stejně reálné jako já sám, i když jsem se zdráhal tomu uvěřit. Něco mě tlačilo do ramene. Pokusil jsem se otočit a zjistit, co to je, ale nepovedlo se mi to. Místo toho se ozvala příšerná bolest v kotníku. Chvíli jsem jenom lapal po zatuchlém páchnoucím vzduchu a snažil se zahnat ty stříbřité záblesky, jež obestřely mé pomněnkově modré oči. Když bolest alespoň trochu pominula, opatrně, abych nemusel znovu pocítit ve spodu své končetiny tu ledovou tříšť, jsem se pohnul a zakroutil svoji nepřirozeně dlouho ruku za svá záda. Nahmatal jsem tvrdou kulatou věc, která se pod mými prsty svíjela. Věděl jsem, že bych měl pocítit nechuť, ale nějak mi to nešlo. Zapřel jsem bříška svých skalpelů o tu podivnou sféru jako o basketbalový míč. Pohnul jsem paží, ucítil, jak hlavice kosti zapadá do ramenního kloubu, a konečně spatřil tu nechutně tvrdou věc, která se snažila protlačit skrz mou lopatku. Byla to lidská lebka, ze které odpadávaly kusy masa, kůže a jiných tkání. Přímo uprostřed lysiny jejích dlouhých černých vlasů byla zaražena zahnutá dýka s koženou rukojetí. Uchopil jsem ji, vytáhnul ven z toho puklého vlašského ořechu a labužnicky olízl dlouhým jazykem zbytky šťavnatého mozku, jež na ní ulpěly. Přál bych si, aby se má duše dala oddělit od temnoty, jež mi byla dána do vínku, ale nic mě nedokáže přesvědčit, že naše splynutí je nezvratné. Soudný den nikdy nepřijde, a kdyby náhodou ano, nebude soudit naše hříchy, protože my sami jsme hříchem. Temnotou vířily chuchvalce zápachu a já se konečně rozhodl. Hleděl jsem už nutnou chvíli do prázdných očních důlků lebky, mého jediného výřečného společníka, a hledal v jejich pohledu nějaké vodítko, které by mi pomohlo k naplnění. Protože jsem věděl, že tenhle neměnný stav pololeže polosedě není konečným stádiem mého bytí. Odhodil jsem ten relikt starých principů do dáli a on ťuknul do plastové stěny mého černého světa. Nepřekvapilo mne to, protože jsem věděl, že něco takového musí existovat. Konec konců, o co jsem si právě asi tak opíral hlavu? Moje prsty obemkly rukojeť nalezené dýky a druhá ruka se zanořila kamsi hluboko na dno mého prostředí, aby nalezla cosi, o co se půjde opřít. Jenže nenalezla. Dno bylo příliš hluboko, abych na něj mohl dosáhnout, a tak jsem se musel spokojit s nejistotou dýchajícího smetí, které bylo mým lůžkem. Posadil jsem se, a když se znovu rozbolel ten prokletý kotník, vrazil jsem si opečovávanou dýku do zdroje toho zajímavého vzruchu. Tupá čepel sjela po kosti a jen jakoby mimochodem při tom odřízla nepotřebné tkáně. Určitě mi zasela do žil otravu rzí, jenže předtím asi stejně vykrvácím. Sebral jsem střenku s koženou rukojetí z pohyblivého podloží a jal se dokonat účinky svého děsivého plánu. Na vratkých základech igelitových pytlů naplněných vyhozeným odpadem, jsem se postavil. Hlava mi ducla o klenutý strop ze stejné hmoty jako stěny. Takže to byla pravda. Existovalo nebe. Zašmátral jsem po okrajích, tam, kde se stěny stýkaly se svým kolmým bratrem, a zatlačil. Byl jsem osvícen. Za každých okolností je mým hlavním prvkem baroko, egoističnost a empatie. Vůbec nevadí, že bývám někdy naivistický či surrealistický. Byl jsem stvořen perfektní, takový jaký jsem, a to, že mi byl přisouzen operátor mé vůle, ještě neznamená, že by na tom mělo záležet. Někdy si říkám, že temnota mi měla zůstat. Svět byl tak prostý, tak temný a ohraničený plastovými plochami. Jenže jsem učinil volbu a té nemohu litovat, protože vím, že bych ji učinil tak jako tak. V jistém částečném smyslu je vše nevyhnutelným důsledkem svých příčin. A někdy samozřejmě také ne. Když jsem vylezl a odhrnul strop své existence, zjistil jsem, že za ním není nicota, ale celý jasný svět, kde se střídá den s nocí. Lidé, ti zajímaví tvorové, k jejichž rodu, zdá se, přináležím, tam kráčeli po ulici, nevšímaví ke svým blížencům chodcům. Jezdila tam auta a z dáli přicházel zvuk hasičských sirén. Když jsem se námahou dostal z toho kontejneru na odpadky, zastrčeného do temné boční slepé uličky, a pohlédl na slunce, věděl jsem, že vždy budu mít šanci se povznést, odejít někam výš za novým světem, který bude ještě plnější, než ten předchozí. Kdo ví? Třeba se jednou dostanu za hranice té zdejší oblohy a poodrhnu závěs, abych se mohl infiltrovat do ještě vyšší společnosti. Jenže teď, teď se mi ještě nechce. Právě teď se totiž potácím na tu rušnou prosvětlenou ulici, kde jezdí auta, se zahnutou nablýskanou dýkou v ruce a zlomeným krvácejícím kotníkem.


celkové hodnocení autora: 88.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 4		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: [ - ]		tisk příspěvku

počet komentářů: 12		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 49		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Miss Rebeka	22.06.2009, 10:25:14

Při scéně s lebkou a olizováním mozku mi přeběhl mráz po zádech. Horory nemusím, ale tohle vážně tak úplně horor nebyl, i když když jsem si to představila, tak... brr nebudu to rozvádět. Je to zajímavé dílko a nemám, co ti vytknout.

Vanessa Kuzníková	05.02.2009, 11:10:23

Odpověď na příspěvek od uživatele: Vanessa Kuzníková* ze dne 27.01.2009, 17:03:09* Tak teda dík noooo tos mi dal....moje fantazie je na bodu nula.

čuk	04.02.2009, 8:12:33

Když si uvědomím popis hrdiny, vypadá dost ušinutý nejen duševně, ale i tělesně. Ač je malý, má nepřirozeně dlouho ruku a jazyk ( ale zase dosáhnout na dno kontejneru se mu nedaří). Připadá mi jako kavkovský hrdina prošlý proměnou, zase nejen tělesnou, ale i duševní. I snahou vymknout se nyní z již nepřirozeného prostředí. A lebka je jakýmsi kontrapunktovým zrcadlem. Přidány jsou prvky hororu nadkavkovského a trochu sci-fi. Z tohoto pohledu se mi text zase tak strašidelný nepřipadá, a líbí se mi.

Charlotte Cole	30.01.2009, 17:29:07

Uf... tak to byla síla...


ze dne 02.02.2009, 10:54:30
Arvinej: že jo? já se taky zděsil, když jsem to po sobě četl poprvé :-D pak mě to začalo bavit... na odlehčení doporučuji předchozí dílo Žlutá, červená a zelená, je to psáno podobným stylem, ale děj je úplně jiný.

Vanessa Kuzníková	27.01.2009, 17:03:09

Takže tohle fakt nemusím, ale musím přiznat bez mučení, že je to velmi dobře a velice morbidně napsané. To lízání dýky...tos fakt myslel opravdově nebo to měl být nějaký symbol. No v každém případě už to 2x číst nebudu. Mě to stačilo jen jednou. Jen chci poznamenat, že by nebylo od věci abys k tomu napsal nějaký začátek (jak se dostal do toho kontejneru) a konec (esli tou dýkou někoho ještě podřízl - třeba). Jo a mě to jako horror nepřipadalo, spíš drama.


ze dne 02.02.2009, 10:52:13
Arvinej: lízání dýky, hehe... při psaní mě napadlo, že by to mohla být taková pěkná tečka za první oddílem. určitě je to symbol a jestli je zároveň opravdový, to je na čtenáři, stejně jako rozhodnutí, jak se tam dostal či co dělal potom... díky za zastavení a komentář

Ada	26.01.2009, 15:45:23

Ahoj, já příspěvek četla jednou pozdě večer /resp. v noci/, ale to jsem musela číst některé pasáže i 2x, ale ani na druhý pokus za bílého dne to není o moc lehčí - je to takový ten "těžký" text, do kterého jsi vložil spoustu názorů, pocitů... text je dokonce místy až poetický... každopádně z těch "neodlehčených" textů je to jeden z lepších


ze dne 02.02.2009, 10:49:13
Arvinej: text je hutný, protože kdyby byl rozplizlejší, ztratil by atmosféru, která je jedním z jeho hlavních bodů. díky za zastavení a komentář

Tuax	25.01.2009, 22:52:01

Zdravím, toto dílko je takovým vyprávěním v několika rovinách, má v sobě spoustu odkazů, narážek, jinotajů. Je sepsáno dost hutným stylem, který asi každý nezkousne. Celkově mě tak napadá, že je to jako vyprávění o Hamletovi... zajimavá představa. Vše je popsáno až do moku kostí a rozhodně to v sobě, hororové prvky má. Nebudí to, ale strach spíše jako odpor. Na tom je spousta těchto děl, taky založena. Závěrečná část, vnáší do celého příběhu trochu světla (symbolického), ale ne tolik, aby odbouchlo celý příběh. Je to v rozumné míře. Líbilo.

Šíma	21.01.2009, 12:17:52

Nějaký ten "hororový nádech" tam určitě je. Zajímavé "probuzení" v kontejneru, včetně popisu obsahu nádoby a pocitů našeho hrdiny. Jen ten zlomený a krvácející kotník mě trochu mate, tak nějak nedává hrdinovi šanci vyváznout (buď vykrvácí, nebo bude nadosmrti chromý a stejně někde umře, třeba i hlady), ale to jsou jen mé osobní spekulace. Takže tak! ;-) Hezky morbidní dílko, ano, hvězdy na nebi určitě existují a jsou, jen nejsou jaksi skrze to víko vidět. Budiž světlo a ejhle, on existuje svět i mimo stěny kontejneru, jen by mě zajímalo, jak se tam hrdina dostal, ale třeba mi něco uniklo... ;-)))


ze dne 02.02.2009, 10:47:19
Arvinej: ten zvrknutý kotník je takový háček, který mu má znepříjemnit závěr. sice se dostal ven, ale pořád je ještě něco špatně. no a jak se tam hrdina dostal, to je tak trochu přemýšlení pro čtenáře. Tolkien by to zaonačil stylem: "To by mohli říct čarodějové, ale ti už jsou teď všichni pryč."