|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303499 komentářů :: on-line: 0 ::
|
 |
|
:: Společenstvo Elementálů: Poslední tažení(8-9) ::
Minule jsme byli svědky dalšího útoku protivníků Společenstva na Prahu - nepřítel je neznámý, parta roztroušená a bojové schopnosti už skoro zapomenuté. Dokážou se dát kluci zase dohromady?
A jak dopadli ostatní členové Společenstva?
http://i56.photobucket.com/albums/g200/MC_Kejml/golem_pencils2.jpg
^ Golem z SE 1,
pozadí reálného místa ;) |
| |
|
|
VIII
Slunné sobotní poledne bylo jako dělané pro návštěvu dvou bývalých žáků u kantorů Brdičkovy školy. Kdo ví, jestli si je ještě učitelé pamatují, když jeden odešel před třemi lety – a u druhého to bylo dokonce let sedm. Na druhou stranu byli svého času poměrně známou dvojkou, takže proč ne?
Ti dva zanedlouho vyrazili ze svého bytu na Ořechu a dali se autobusem směrem Lužiny.
„Kdy že tě teda čekaj ty státnice – nebo jako ty zkoušky, kdyžs na hlavním termínu chyběl?” zeptal se Jirka.
A skutečně – jeho bratr se po značné finanční injekci z posledního nasazení Společenstva vrátil dostudovat vysokou školu, kterou nechal pro práci dispečera. Netřeba dodat, že celkově méně náročné vzdělávání bylo oproti “dvanáctkám” příjemná změna, o přidané zodpovědnosti nemluvě.
„Má to být tak do týdne, dvou,” odpověděl svým osobitě jemným hlasem Pepa, „času je ještě dost.”
„No to jo,” Jirka upřel pohled na scenérii za Pepou, „ale stejně nechápu, jak ses na tu školu moh dát. Já bych se z ČVUT asi posral.”
„To uvidíš, až si budeš sám za rok vybírat,” odvětil Pepa. „Lepší technickou školu v Praze nenajdeš.”
„Pokud nechci dojíždět,” na to jeho bratr, „nebo dělat takový ty AMU... Což fakt nechci. Jaký je zaměstnání vystudovanýho filozofa? Pomocnej dělník,” uchechtl se.
Pepa se cynicky ušklíbl. „Nebo tak...”
„A nebo na vysokou kašlu a pudu rovnou makat,” pokrčil rameny Jirka, „u nás ve firmě se snad něco najde.”
Na to Pepa zakroutil hlavou. „To bys neměl, už postý ti řikám, že mít dneska vysokou je důležitá věc...”
Jirka dal oči v sloup a pokrčil rameny. Autobus zahlásil zastávku “Amforová” a bratři vystoupili z vozu.
Jak dvojice poprvé šlápla na chodník zachovalé a bitvami netknuté části Lužin, oběma chlapcům se rozzářily oči.
Známá místa, které dva roky nenavštívili, v nich vyvolala spousty vzpomínek. V támhleté ulici poprvé bydleli po přistěhování z ciziny, přes tenhleten most chodil Pepa do haly na fotbal a na tomhle betonovém hřišti si Jirka hrál s přáteli ze školy.
Každému z nich dvou to sídliště řeklo něco jiného, ale jedno je spojovalo: tady vyrostli, a tady to pro ně všechno začalo. Byla to jejich minulost a historie. Jejich rondel, jejich život.
Výrazy kluků připomínaly ty, kteří mívají turisté, když poprvé vidí pláž u moře, ke kterému se vydali. V červnu. Se vším všudy.
Dali se směrem ke škole. Slova nebyla potřeba k tomu, aby jeden druhého utvrdil o tom, co si právě myslí - oba to věděli, byli to bratři a jak říká staré přísloví, velké mysli uvažují podobně.
Z kamenité cesty, vedoucí skrz rondel k ústavu, viděli všechna ta místa, která jim od bitev u akademie zůstala odepřená. Šli dál a dál a při pohledu na rekonstruované paneláky, předtím shozené a zničené Hyperionovci při jejich finálním tahu na baštu elementalistů, se jen beze slova zamračili a pokračovali dál ke svému cíli.
Konečně stáli před školou – akademií, Brdičkárnou, základkou, jakkoli to kdo nazýval, tohle bylo místo, kde se toho tolik událo.
„Co tu chcete,“ ohnala se věčně naštvaná vrátná, když bratři vcházeli do průchozí haly.
„My jen dem navštívit nějaký učitele,” dodal Jirka bezděčně. „Nic hroznýho, je sobota, ne?”
„Když nás ohlásíte telefonem, oni už budou vědět,” přikývl Pepa.
„Hrmph!” odfrkla si hlídačka. „Za kým dete?”
„Pan Rohek a pan Joe,” odpověděl Jirka. „Tělocvikář a... Tělocvikář.”
Pepa se usmál a přikývl. Správcová neochotně vzala telefon a po zadání předvolby kabinetu tělocviku čekala, kdo se jí ozve.
„Mám tu vaše bejvalý studenty... Prej vás chtěj navštívit,” řekla do přístroje a přitom si bratry změřila pohrdlivým až znechuceným pohledem. Dvojici to ale bylo úplně fuk, protože si prohlíželi zrekonstruovaný podchod a stejně opravenou vstupní “šedou” halou.
„Tak děte,” odvětila mírně zklamaně vrátná.
„Super, díky!” zasmál se Jirka, a jeho bratr spokojeně přikývl. Po tolika letech se setkají s učiteli, se kterými už si nejenže mysleli, že se nikdy nesetkají, protože se po bojich u akademie nemuseli vrátit, ale také se kterými jste si mohli i “pokecat” u piva, čemuž ostatně byli mnohdy po trénincích bratři svědky.
„Obejdeme to a půjdeme vchodem do tělocvičen,” navrhl Pepa. Jirka přikývl a než stačila “dveřnice” cokoli namítnout, bratři už si to rychlým krokem štrádovali směrem k mostu na Velkou ohradu.
„No jo, to si pamatuju,” prohlásil radostně Jirka, „tady sme přece vobčas trénovali ty naše borce.”
Pepa nadšeně přikývl. „A ten most jsme bránili,” pousmál se. Těm dvěma připadala návštěva Lužin po dlouhé době jako výlet na pouť.
Dvojice prošla předsíní na křižovatku, odkud se mohla vydat třemi cestami – buď do tělocvičny jedné, druhé, nebo černou, neosvětlenou halou do kabinetu. Jejich cílem byl právě onen učitelský kamrlík.
Jakmile Pepův bratr spatřil temnou místnost, kterou měl projít, šlachy na jeho krku se napnuly a on sám lehce vycenil zuby. „Hele, tudy se mi moc procházet nechce...,” zamumlal.
Na Jirkově nechuti i přes jeho věk nebylo nic zvláštního. Průchod byl totiž skutečně odpudivý – byl přes dvacet metrů dlouhý a jediná světla, co na něj dopadala, byla ze začátku a konce místnosti. Centrum koridoru bylo asi po pět metrů dočista zatemněné, což opuštěné hale s dvěma východy moc na kráse nepřidávalo.
„Jinudy jít nemůžeme, přece někomu nevyrušíme výuku,” dodal jeho bratr. „Proč se ti tudy vlastně nechce?”
Jirka si podezřívavě změřil bratra a nechal ho, ať příčinu vydedukuje sám.
„Podívej,” ozval se Pepa, „jestli ti to dělá takovou potíž, můžeš místnost proběhnout se zavřenýma očima,” pokrčil rameny.
Jirka se zašklebil a vypadal, že bude protestovat, ale jen se tak nějak zvláštně zavlnil, jak si to rozmýšlel. „Tak jo,” dodal naštvaně. „Ale dělej, dem!”
Dvojice se dala napříč místností. Nikdo nevěděl, co “frajera Společenstva” Jirku tak vykolejilo na místnosti beze světla, ale jak se říká, každý se bojí něčeho jiného a mnohdy to bývá z pohledu druhých úplná malichernost.
Pepa zastavil včas na konci průchodu, ale jeho bratr nerozvážně běžel dál. Neodhadl, kam až sahalo světlo a před Jirkou se náhle rozevřela díra, kterou bylo schodiště do dolního patra. Užuž našlapoval, aby se propadl, ale v poslední chvíli ho jeho bratr zachytil za ruku a zabránil mu před potlučením z pádu ze schodů.
Jirka si uvědomil, co dělá, narovnal se a s bratrem si po Americku podal ruce. Zase mu jednou pomohl.
Celou tuhle scenérii sledoval přes prosklené dveře jeden z učitelů, za kterým přišli, zamyšleným pohledem. Dvojice zamávala na pozdrav a svalnatý kantor ve tříčtvrťácích začal hledat klíče k vratům, přes které na ně hleděl. Po chvíli pokrčil rameny a prstem ukázal, že obejde cestu k bratrům druhou cestou přes tělocvičnu.
Bratři přikývli a sedli si na blízký botník.
„Heh,” uchechtl se Jirka, „Joe se vůbec nezměnil. Furt chodí bez trika.”
„No, já ho sice ještě znal s trikem, ale je pravda, že je pořád stejný...,” dodal jeho bratr. „Rohka tu ale nevidím, škoda.”
„Na toho sem byl docela zvědavej, no,” odvětil Jirka, „pokaždý uměl hezky házet věci do tašky,” doplnil cynicky.
Doba plynula, rozhovor se odvíjel dál tak nějak přirozeně, bratrům ani nepřišlo nijak zvláštní, že učitel nepřichází.
IX
Světla na stropě začala podivně blikat a jiskřit. Dvojice udiveně pohnula hlavou a podívala se nad sebe – tohle bylo podivné.
Znuděný Pepa si i přes svoji střídmost a sečtělost zhluboka zívl a protáhl se, takže neviděl to, co shlédl jeho bratr. V dlouhé “hale strachu” s vypadávajícími zářivkami náhle prolétlo zdmi několik bíle zářících koster.
Jirka vykulil oči a vydal zvláštní šeptavý jek. Jeho nejhorší můry z haly právě oživly.
„Co se děje?” křečovitě stáhl paže jeho bratr a zamračil se. „Co je?”
„V tý hale teďka byli kostlivci,” vydal ze sebe nevěřícně Jirka. „Fakt, ty vole.”
Pepa si svého bratra skepticky prohlédl, vstal a zaklepal na dveře, jestli se třeba učitel nezapomněl.
Nic.
Zabouchal znova. Silněji, až se dveře otřásly. Jirkův bratr si to sice nechtěl připustit, ale i jemu samotnému začala v hlavě hlodat nejistota.
Opět bez odezvy.
„Tohle je pěkně nezodpovědný,” zakroutil hlavou Pepa. „Pojď, jdeme pryč.”
„Asi jo,” ošil se Jirka, zvedl se a v polovině pohybu se zasekl. „Počkej – halou?”
„Jinudy to nejde,” založil ruce Pepa, „přece nevyrazíme dveře.”
Jirka zkroutil obličej do odmítavé grimasy a než vešel do černého průchodu, transformoval se.
„Co děláš?” zamračil se jeho bratr. „Přece si nemyslíš, že tam bude něco špatného?”
„Viděl sem, co sem viděl,” odbyde ho sourozenec, „a ne, že ne.”
Pepa s lehkým úsměvem pokrčil rameny, nechal svého bratra a vydal se do místnosti.
Jak dvojice kráčela dál, světla začala ještě víc jiskřit. To neznamenalo nic dobrého. Nebylo divu, že měl z té haly Jirka srdce v kalhotech.
Světla vypadla úplně.
„... Kurva!” vykřikl Jirka a obrátil se zpět tam, odkud vyšel. Zakopl ovšem o Pepovu nohu. „Ááá...” snažil se vyrovnat rovnováhu, zatímco se bezhlavě řítil kupředu.
Zanedlouho bylo v hale opět vidět. Jirka nechápal, co se děje, ohlédl se a za sebou zahlédl svého bratra, také už transformovaného do podoby elementalisty světla, s holí vztyčenou před sebou, jak osvěcoval celou místnost.
„Tady něco smrdí,” pronesl cynicky Jirka.
„Nezdá se mi to,” na to Pepa. „Musíme odsud pryč.”
Hala nehala, Jirka se vydal se svým bratrem pryč z této jámy lvové. Vtom byli svědky zvláštního úkazu.
Po stěnách začaly běhat jakési černé stíny, ale nebyl vidět nikdo, kdo by je nanášel. Tím podivným faktem byli bratři víc než znepokojeni...
Šli dál a dál, když vtom před nimi od rohu místnosti přišly dvě bytosti, které nikdy předtím Jirka s Pepou neviděli. Možná, že o nich slyšeli, ale to jen z vyprávění ostatních členů Společenstva a Mr. Kdosi.
Na konci haly stáli dva démoni s tělem z černého kovu s ostrými hranami – jejich hlavy vypadaly jako jakési vidlice, části kostry měli pospojované řetězy a namísto paží jim z “ramenou” vyrůstaly dva dlouhé meče.
A vydali se naproti bratrům.
Dvojice byla naprosto vykolejená. Tohle tedy nečekali a před démony nezbylo než ustoupit.
Jak černé bytosti postupovaly vpřed, Jirka s Pepou ustupovali ke schodišti dolů. Halou cesta ven nevedla.
Vtom se Jirka obrátil a rozběhl se ke schodišti, které vedlo do nižšího patra. Když počínání svého bratra viděl Pepa, ihned se vydal za ním.
Démoni nabrali do kroku a začali dvojici pronásledovat. Jirka s Pepou, kteří za poslední rok odvykli bojům, se ani nenamáhali nijak odporovat – jediné, co teď chtěli, bylo hlavně se odsud dostat.
Jakmile seběhli po schodišti do průchozího krčku pod nimi, od démonů je dělily jen úzké dveře. Proto Pepa neváhal, otočil se a do uličky vypustil proud jakési bílé esence, čímž docílil efektu podobnému zabetonování vchodu.
„Za chvíli to prorazí,” oddechoval bratr. „Víš, kudy odsud?”
„Jo, vemem to přes čajovny pryč,” odvětil Jirka. „Za mnou!”
Dvojice se vřítila do dveří hned vedle zabetonovaného průchodu. Nebylo tajemství, že hned před nimi byla školní čajovna a za ní východ pryč.
Proběhli úzkým průchodem a před nimi byla trojice dveří. Jedna do čajovny, druhá do keramické třídy a třetí přímo ven. Bylo jasné, kterým vchodem se vydají. Rozrazili dřevěná vrata a konečně se dostali pryč ze školy.
Tedy, skoro.
Na velkém prostranství před vchodem do čajovny, které dělilo školu od zbytku sídliště a které sloužilo také jako jakýsi amfiteátr, stál další z těch démonů.
„Kolik jich je, ty vole?” zaklel Jirka a vykulil oči.
„Víc než nás, jak to vypadá,” zamyslel se Pepa.
„Je čas to vyrovnat,” dodal Jirka a vytasil Hyperion. „Uvidíme, co tyhle svině umí.”
Pepa uznale přikývl a připravil svoji hůl. Nemohli utíkat navždycky.
Démon se roztočil a po bratrech začaly z jeho těla vyletovat černé jehlice. Pepa před sebe duchapřítomně vztyčil bílou bariéru, Jirka včas oběhl démonův palebný úhel. Vyskočil na sedačky amfiteátru, nabral rychlost a s nastaveným mečem skočil po nepříteli.
Bytost se zavlnila a přenesla se o kousek dál. Pepův bratr skončil s mečem zabodnutým v dláždění, zatímco na Pepu samotného démon hbitě zaútočil a kdyby proti jeho čepeli elementalista nenastavil hůl, zřejmě by už měl v těle víc železa, než je doporučeno.
Pepa a jeho protivník se do sebe pustili a pomocí svých zbraní se dali do nefalšované “přetlačované”. Člen Společenstva si nechtěl rozzuřeného potvoráka pustit k tělu, ale bylo jasné, kdo měl v téhle bitvě navrch. Právě včas, aby zasáhl Jirka.
Elementalista temna před sebe napnul ruce a proti nepříteli vypustil paprsek hutné černé hmoty. Sice ne tak silné jako kdysi, když bojovali každý den, ale bylo to lepší, než nic.
K Jirkovu překvapení se proud tmavé látky přes démona přenesl, jako by o ničem nevěděl, takže byla jasná jedna věc: Musí to být jeden z Hyperionových temných elementalistů - Kupodivu.
Když tedy tohle nefungovalo, Jirka musel vymyslet něco nového. Vzal tedy své hvězdice a několika přesně mířenými vrhy zaútočil na démona. Od jeho skeletu se ovšem projektily odrazily jako od zdi. Už dvě Jirkovy zbraně proti nepříteli neměly žádný účinek. Zbývala jen jedna, ta nejmocnější.
S Hyperionem v ruce vyrazil Jirka vpřed na pomoc svému bratrovi. Démon předtím zabraný do duelu s Pepou si ovšem Jirky všiml právě včas, aby se otočil a proti Hyperionu nastavil jednu ze svých paží. Zbraně se střetly a druhou čepelí se černá bytost ohnala po Jirkovi. Ten s vypětím sil uhnul, ostří ho minulo jen o několik centimetrů a ani to nevypadalo, že Jirka vůbec udrží rovnováhu.
V pravou chvíli mu ale pomohl jeho bratr. Hlava Pepovy hole se rozsvítila a elementalista se rozmáchnul po démonově vidlicovité hlavě. Zbraň sice svůj cíl minula, ale zato mocně protivníka udeřila do černého skeletu. Kostrou proběhlo několik bílých jisker a démon se složil na zem, jako by byl ochromený.
Jirka už se napřahoval, aby bytost dodělal Hyperionem, ale Pepa ho včas zachytil za rameno.
„Musíme se odsud dostat,” řekl elementalista, „zapomeň na něj.”
Jirka se s rozzuřeným výrazem v očích uklidnil a založil meč. Přikývl a spolu se svým bratrem se dal do běhu po sedadlech venkovního amfiteátru, pryč z té proklaté školy...
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
93.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 3 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 19 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
