obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je povídka v citoslovcích."
C. Baudelaire
obr
obr počet přístupů: 2915724 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39858 příspěvků, 5812 autorů a 392639 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Úterý 11. díl ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Červánkový sen
 autor kraaska_ publikováno: 25.01.2009, 15:06  
Po dlouhé době jsem si našla čas, abych zde vložila pokračování. Tak dlouho jsem to nepsala, už jsem myslím psala, že dílko je starší, ale škola mě dost vyčerpává:)
 

Je nádhera vzbudit se vedle něj. Tohle bych si přála zažívat den co den. Ještě spí. Potichu se otočím a jen hledím. Působí tak hrozně citlivě. Jednou rukou si podpírá líčko a druhou má volně položenou na svém stehně. Má hrozně tmavé řasy, toho jsem si nikdy dřív nevšimla. Najednou si uvědomím, že na něj civím jako na obrázek. Miluji ho snad? I se všemi jeho vlastnostmi? Čert aby se v tom vyznal.
Brácha už tu není, asi dneska vstal dřív. Myslím, že už se celkem vzpamatoval z toho… všeho… a určitě mu pomohla tahle ta rodina. Mariana je nesmírně hodná a pochopila nás. Však si sama zažila svoje. Měla mít další dítě… třeba by tu lítal podobný parchant jako Dalibor, ale zase by možná byl jeho pravým opakem. Nechápu, jak může být jejich syn. Dva takoví milí a hodní lidé a syn takový…
Podaří se mi Páťu nevzbudit. Spí tak sladce. Pastva pro oči. Vylezu tedy z postele. Něco zabručí pod nosem a spí dál. Po špičkách se vykradu z pokoje. Překvapí mě klid, panující v chatě. V obýváku nikdo a jakmile projdu celou obytnou plochu, zjistím, že někam asi jeli. Nejspíš i s bráchou. Nakupovat nebo tak. Nevím. Bez jakéhokoliv studu si tedy zajdu na záchod, přihodím mimořádnou ranní osvěžující spršku a celkem spokojeně otevřu ledničku. Výběr je dost pestrý. Kdo ví, kam vůbec jeli, mávnu nad tím konečně rukou. S teplým čajíčkem a rohlíkem se šunkou si sednu ke stolu, abych jakž takž v klidu posnídala. Do očí mě praští papírek na stole, který asi trochu sfoukl vítr, když jsem vešla do koupelny, kde bylo otevřené okno. Stojí na něm: Museli jsme nutně do Prahy. Patrik určitě něco uvaří. Vrátíme se pozdě odpoledne. David už odjel domů, všechno vám vysvětlíme potom. Hlavně se nebojte, nic se nestalo. S pozdravem rodiče
Brácha jel domů? Ale měli přece pro nás přijet. Někdo z rodiny. Není možné, aby jeho vzali a mě ne. Něco nesedí. Rohlík mi nějak uvízl v puse. Najednou nemám ani hlad. Nemám se bát, no tak snad se nic opět nestalo.
Otočím se tak nešikovně, že mi upadne hrníček s čajem. Ani nevím, proč jsem se vlastně otočila. Rychle skočím pro utěrku, ale jedna nestačí. Navíc jsou v tom střepy. Větší nemehlo nemohli naši zplodit, fakt. Takový hezký hrníček. Aspoň, že se to vylilo na kachličky a ne na koberec. Když se někomu v životě daří, pak jedině mě.
„Co se stalo?“ vyleká mě ještě Patrik.
„Proč chodíš jako duch?“ vyjedu na něj.
„Je to jenom hrníček,“ chytí mi ruku.
„Jenže já jsem tak nešikovná. Zajedu koupit nový.“
„Kvůli takové prkotině pojedeš tolik kilometrů? Lindo vzpamatuj se!“
„Ale Patriku... zničím, na co sáhnu.“
„Ale drobečku, nejsi zase takové nemehlo.“ Přitulí mě k sobě.
„David už jel prý domů. Nic víc nevím. Nevím, co se stalo, co se děje, kdy přijede rodina, co s pohřbem, co s otcem, co bude s námi, za chvíli musím do školy a ani nevím, kam vůbec půjdu. Nic nevím, chápeš?“ vysypu ze sebe zase se slzami v očích. Měla bych se už konečně vzchopit kruci fix.
„Jak víš, že jel domů?“
„Na stole je lístek. Vaši někam jeli. Nic nevím, nic.“
„No tak,“ dojde si pro lístek a přečte si ho pro sebe. „Jasně píšou, že ti všechno pak vysvětlí.“
„Jenže,... už delší dobu žiju v takové nejistotě, na kterou jsem nebyla zvyklá a nedokážu dál takhle žít. Každý si myslí, jak nejsem silná, bezcitná mrcha. Jenže já... vůbec nejsem silná. Rozumíš? Vůbec!“
„Ale to víš, že jsi silná. Je to vidět. Jenže v takové situaci se složí každý.“
„Jak to zvládnu? Škola a nemám kde bydlet, nic...“
„Všechno se vyřeší, až přijede tvoje rodina. Pomůžu ti Linuš, to ti slibuju.“
„Já to nemůžu po tobě chtít. Už tak tvoje teta udělala hodně.“
„Teta?“
„No, že nás tu vůbec nechala bydlet. Je hrozně hodná a nemůžu po vaší rodině víc chtít.“
„Ale to není moje teta.“
„Ne?“ podívám se překvapeně.
„Ne. Je to mamka.“
„Ale, to pak... Dalibor je tvůj brácha?“ nechápu teda už vůbec nic. Ten hajzl mi lhal úplně ve všem a měl to promyšlené už pěkně na začátku.
„Jo. O hodně mladší brácha. Proto to jeho soupeření.“
„Nikdy jsem tě neslyšela říkat, mami nebo tati a navíc on... mi řekl, že jsi jeho bratranec.“
„Lhal, Linuš. Jako ve všem.“
„Jsem zmatená,“ přiznám se bez bití.
„Máma měla už s Daliborem velké potíže. Věří, že už se polepšil. Chytil se ve čtrnácti jakési bandy, a byl s ním amen. Naši u mně nebyli na to zvyklí. Vždycky jsem byl andílek.“
„To tak,“ pokusím se alespoň o úsměv.
„Snažili se ho tu držet násilím. Jenže on si i tady našel vždycky něco, aby je ponížil. Mamku potěšilo, když tě tehdy přivedl s tím zraněním. Myslela, že je z něj vážně dobrý člověk. A co vlastně ta ruka dělá?“
„Já jsme to potom sundala. Byl tam stroupek, tak už to ani neštípalo.“
„Ukaž,“ dotkne se mé dlaně a já slyším jiskřit...
S radostí mu jí podám. Projede teď už téměř zahojenou ránu svým prstem. Hladí ono místo a nakonec ho s očima upřenýma do mých, políbí. Chvíle k nezapomenutí. Tohle bych s Radimem nikdy neprožila. Prolétne mi myslí. Ani nevím, proč se mi vybavil zrovna teď. Nejspíš proto, že byl první... ve všem.
„Nezajdeme se podívat do chaty?“ kývnu hlavou nahoru. Nebylo by na škodu to tam zase zkontrolovat. Kyslík je zase zpět, ale romantika v tahu.
Zajímavé je, že si teprve u branky uvědomím, že mě drží pořád za tu ruku! Pravda, za bolavou, ale drží ji jako poklad, což mě úplně potěší.
„Prosím královno,“ otevře dveře a vpustí mě první dovnitř. Na to nemám co odpovědět. Tím pádem totiž pustil ruku, která umírala vzrušením. Rozhlédnu se. Jo, tady jsem bydlela... chviličku a při tom se tu událo tolik věcí. Nemůžu se jít podívat dolů. Ani nevím, jestli už tu byla policie, jestli otce chytili nebo co se vlastně děje. Chci už odjet, i když to znamená taky velkou ztrátu... Patrika už nikdy neuvidím. Mrzí mě to. Ale lidé do života vcházejí stejně tak, jako z něj odcházejí. Poznáváme nové lidi a zase s nimi ztrácíme kontakt. Tak to asi je, ale... proč zrovna Patrik... no třeba se naše cesty ještě někdy spojí. Každopádně budu mít na něj zajímavé vzpomínky.
„Tak co?“
„Co co?“ zeptám se trochu blbě.
„Mluvím s tebou půl hodiny.“
„Tolik zase ne, nepřeháněj.“
„Tak čtvrt,“ připustí se smíchem. Ten jeho odzbrojující úsměv a pronikavé oči mi budou chybět.
„A co jsi teda chtěl?“
„Ptám se... sedni si prosímtě, ať nevyneseš spaní. Jak to bude s námi? Uvidím tě ještě někdy?“
„Patriku to já právě nevím,“ vzdychnu. „Možná budu moct za tebou někdy přijet, když budeš chtít.“
„Já se bojím... že budu chtít, abys jezdila pořád,“ sklopí oči, jako by se snad styděl.
„Chceš říct, že rozum říká nech ji být, není pro tebe a srdce... opačně?“
„Jsi chytřejší než nějaká ženská, se kterou bych měl žít.“
„To bych se divila, ale dobrá.“
„Přesně tak. Zklamala jsi mě a rozum říká, ať si hledám někde jinde, jenže srdce tak hrozně bije pro tebe.“
Beru to jako krásné vyznání. Že by to nebylo tak marné, jak jsem si donedávna myslela?
„Asi bych měl slevit ze svých zásad.“
„To záleží na tobě, co chceš.“
„To je právě to...“
Nechci se už déle o tom bavit. Však on se sám rozhodne a věřím, že to bude v můj prospěch a já budu třeba víkend co víkend navštěvovat naše hlavní město.
„Jdeme si udělat něco k obědu?“ zeptám se tedy.
„Můžeme, ale co se dá vykouzlit z ničeho...“
„Nepřeháněj, máte plnou ledničku.“
„Natož, když doba už pokročila a je téměř odpoledne. Časné odpoledne,“ opraví se ještě.
„Jo, čas utíká rychle,“ řeknu, ale on neví, že tím myslím celý svůj život.
„Tak tam něco vykouzlíme, pojď,“ chytí mou zdravou dlaň. Zamkneme a začne pršet. Musíme rychle běžet do druhé chaty. Než si odemkneme, nezůstane na nás nit suchá. Jedno plus to ale má. Smějeme se. Oba.
„Posaď se,“ poručí.
„Jdu ti pomoct. Jen se převlíknu a jdeme na to.“
„Ne, převlíkni se, já se taky převlíknu, ale pak si pusť televizi, nebo něco dělej a já ti uvařím.“
„Jsi hodný,“ podívám se na něj s pořádnou dávkou něhy.
Na to nereaguje. Jdeme si každý po svých.
Do čtvrt hodiny přede mne postaví talíř. Jak později zjistím je to vaječná omeletka se salámem osmažená na špeku. Tak tohle si nechám líbit. Ukrojí k tomu kousek chleba, pokape mi vajíčko kečupem a oba hltavě polykáme. Ještě nám u toho hraje starý dobrý Doktor z hor. Je bezva s plnou pusou komentovat film a navíc se přít s někým, kdo má pravdu. To jsem doma nikdy nemohla. Co kdybych náhodou poplivala koberec? Přeme se například o to, s kým čeká Krista dítě. No prostě zábava. Navíc dávají odpoledne dva díly za sebou. I když máme již dojedeno, vydržíme díky tomuhle seriálu do pěti! A to si ani nevšimneme, že dorazili Mariana s Liborem. Zvláštní, nevěřila bych, že jsem byla tak zažraná, abych neslyšela třísknutí dveří či jejich hovor.
„Vidím, že se bavíte dobře,“ podotkne Mariana s úsměvem.
„Jo,“ potvrdíme oba shodně.
„Jsme tu už dobrých deset minut.“
„Vážně? Vůbec jsem si vás nevšimla,“ snad se i omlouvám.
„Ale to nevadí, jen bych tomu nevěřila,“ zase se culí a manžel ani raději nemluví.
„Co se to dneska stalo?“ Ptám se po chvilce.
„Brzy ráno přijela nějaká tvoje teta. Posbírali všechny věci a v mezičase vstal David. Kdyby nevstal, přijeli by ještě jednou, protože stejně musí ještě přijet. Nevešli byste se.“
„Aha. Takže bude teď u nich. A policisté? Nevíš něco nového?“
„Celá vaše rodina musela včera k výslechu. A... už chytili otce.“
„Přiznal se?“
„Jo. Prý mu ruply nervy. Vypadá to na několik let.“
„Měl by tam zůstat navždy, aby někomu dalšímu neublížil.“ Takže ho chytli. Nemusím mí aspoň strach o sebe a své blízké, ale i lidi, které vůbec neznám.
„Vrátí se pro tebe zítra, maximálně pozítří. A potom prý budete zařizovat pohřeb. Pomůžou ti.“
„Děkuju moc. Doufám, že vám tu ještě ty dva dny nebudu překážet.“
„Ale kdepak. Klidně bychom takovou hodnou dceru brali, že Liborku?“
„Jasně. Co hodnou, ale taky krásnou.“
„No, děkuju. Pokud to nevadí, půjdu do pokoje.“
„Jasně,“ zareaguje Mariana.
Potřebuji přemýšlet. Je sice fakt, že poslední dobou nic jiného nedělám, ale... otec je ve vězení. Nikomu už neublíží. Odnesla to jenom mamka. Jenom?


 celkové hodnocení autora: 83.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 30 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Adrastea 25.01.2009, 15:05:42 Odpovědět 
   Z tohoto dílu mám lepší pocit než z předchozího, i když by se obsah mého minulého komentáře dal z určité části použít i tady.
Co se týká oblíbené gramatiky, chtěla bych upozornit zejména na to, že zapomínáš oddělovat oslovení čárkami:

"Lindo vzpamatuj se!" - Lindo, vzpamatuj se!

"Pomůžu ti Linuš, to ti slibuju" - Pomůžu ti, Linuš, to ti slibuju

"Patriku to já právě nevím" - Patriku, to já právě nevím

atd.

Dál pozor na chyby v mě/mně a ji/jí a překlepy, kvůli kterým dílko vypadá jako šité horkou jehlou.

Příběh zatím pokračuje ve svém obvyklém tempu, těžko si na něj dělat nějaký rozsáhlejší názor.
 ze dne 25.01.2009, 20:41:47  
   kraaska_: Zapomínám, zapomínám. Doufám, že se dostanu na vysokou filozofickou obor čeština a už snad budu méně zlobit s gramatikou...
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
mapato
(17.11.2020, 14:39)
Franta Baďura
(15.11.2020, 17:36)
marker.publishers
(27.10.2020, 20:24)
Emmajackson2711#
(23.10.2020, 08:22)
obr
obr obr obr
obr
...
VK
Krize středního...
KranadLesnár
Vade in pace
MarkízDeSade
obr
obr obr obr
obr

Antihrdina
RastoO
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr