obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Přítel je ten, kdo o vás ví všechno a má vás pořád stejně rád."
Elbert Hubbard
obr
obr počet přístupů: 2915172 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39167 příspěvků, 5709 autorů a 388600 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Muž v zrcadle ::

 autor Najla publikováno: 02.02.2009, 13:07  
Tajemný příběh o nešťastné lásce...
 

Nedávno jsem úspěšně zakončila studium historie, ale nedostatek volných pracovních míst v okolí mého bydliště mě donutil natrvalo se přestěhovat do Prahy. Tam jsem totiž našla skvělé místo v jednom muzeu. Štěstí mi přálo a v novinách mě zaujal inzerát o pronájmu bytu, který byl navíc nedaleko mého pracoviště. Jednalo se o nádherný starobylý dům někdy z devatenáctého století. Měl omítku pískové barvy, nad ohromnými hlavními dveřmi se nacházelo kamenné zdobení ve tvaru lvích hlav, ale nejvíce mě okouzlily malinké roztomilé balkónky, které měly kovové zábradlí v podobě propletených květů. Celý dům jsem si okamžitě zamilovala a nic mi nebránilo v tom, abych se ihned nastěhovala. Můj byt se nacházel v posledním, pátém patře, skládal se pouze z jednoho pokoje a kuchyňky, ale pro samotného člověka to byl úplný přepych. Přede mnou tu bydlel nějaký mladý pár, který se rovněž jako já odstěhoval za prací. Zůstal tu po nich docela pěkný nábytek, ale rozhodla jsem se ještě nějaký dokoupit podle mého vkusu. Něco mi tu prostě scházelo.
Jelikož miluji staré věci, zamířila jsem ještě v ten samý den do nejbližšího obchodu se starožitnictvím. Tam mi hned padl do oka nádherně zdobený toaletní stolek s obrovským zrcadlem, jenž byl celý vyroben z rudohnědého mahagonového dřeva. Něco mě k němu strašně táhlo. Musel být můj za každou cenu. Chtěla jsem o něm zjistit podrobnější informace a tak se zeptala prodavače. Řekl mi jen, že pochází z počátku devatenáctého století a vlastnila ho prý nějaká mladá žena. Zajímalo mě o ní něco víc, ale prodavač začal být najednou podrážděný a tvrdil, že opravdu už nic neví. Pak ale opět nahodil svůj předchozí profesionální úsměv a řekl, ať neváhám a koupím si ho, prý na takový skvost není vůbec drahé. Jeho chování mi sice bylo podezřelé, ale neodolala jsem a ještě týž týden se zrcadlo ocitlo v mém bytě.
Umístila jsem ho do své ložnice naproti posteli, tam se naprosto skvěle vyjímalo a oživilo jinak docela nudnou místnost. Něco mě pořád nutilo si ho prohlížet, bylo prostě nádherné, hotové umělecké dílo, musel jej vyrobit opravdový mistr. Celé bylo zhotoveno z temného mahagonu, šuplíky zdobily vyřezávané květy, nejvíce se mi však líbilo samo zrcadlo, na jehož rámu byly vytesány smutné podzimní listy. Opravdu vypadaly, jakoby si s nimi pohrával vítr a odnášel je, kam se mu zachce. Celý kus nábytku krásně zaváněl dřevem a ještě čímsi, nějakou zvláštní vůni, parfémem vonícím možná po růžích, který mi stále něco připomínal, ale nemohla jsem přijít na to, co.
Mé dny byly vyplněny hlavně novou prací, ale bylo mi samotné strašně smutno. Jediným společníkem mi bylo zrcadlo. A také jsem musela pořád přemýšlet nad předchozí majitelkou tohoto nádherného zrcadla, jež mě k sobě vábilo snad nějakou tajemnou silou.
Jednoho sychravého říjnového dne sedím před svým toaletním stolkem, rozplétám si vlasy a téměř nevědomky si prozpěvuji. Pohlédnu na sebe do zrcadla a málem ztratím řeč. Nevidím se v něm! Všechno ostatní se v něm odráží, ale já ne! Prudce zavřu oči a po chvíli je pomalu otevřu. Všechno je v pořádku. To se mi jen zdálo?! Určitě ano, sama sebe uklidňuji. Asi jsem přepracovaná. Neměla bych se tolik přepínat, moc si toho v práci beru. Docela se uklidním, ale nemůžu pořád usnout. Mám takový divný, těžko popsatelný pocit, nikdy předtím jsem ho ještě nezažila…
Další dny probíhaly normálně, nic zvláštního se nedělo. Znovu jsem začala navštěvovat kurzy orientálního tance, který mě už kdysi naprosto pohltil, snažila se více odpočívat, číst a chodit na procházky městem. Příhoda se zrcadlem se mi pomalu vytrácela z paměti a přesvědčovala jsem se, že to zapříčinila má únava a přepracovanost.
Jednou večer, usínaje nad rozečtenou knihou, náhle zaslechnu skoro šeptající hlas: „Marino! Marinko!“ Prudce s sebou trhnu v přesvědčení, že se jedná jen o sen. Venku smutně šumí déšť a meluzína skučí tak tklivě, až z toho mrazí. Pozorně se zaposlouchám do změti těch strašidelných zvuků, když v tom znovu uslyším: „Marino! Marinko! Má věčná lásko! Mé věčné prokletí! Proč jsi mě zradila?!“ Poleje mě ledový pot a krev mi tuhne v žilách. Hlas se stále opakuje, zesiluje a proniká mi až do hlavy. Jakoby byl všude kolem mě a zároveň nikde. Už to nevydržím, úplně vyděšená rozrazím dveře a vběhnu na balkón. Teňounkou noční košili mi okamžitě promáčí ledový déšť. Očima, šílenýma strachem, zírám na šedivé zamračené nebe, na kterém se divoce prohánějí zlověstné mraky zmítané prudkým větrem. Už slyším jen bubnování deště dopadajícího na okolní střechy domů a stékajícího ze skel mlhavě svítících oken. Ten strašlivý, ale i zároveň něčím vábivý hlas konečně utichl. Celá se třesu chladem ale především hrůzou. Co se to se mnou děje? Po nějaké chvíli mě vlezlá zima donutí vrátit se zpět do bytu. Našlapuji tiše jako kočka a zaposlouchávám se do černé prázdnoty. Je tu klid jako v hrobě. Až mrazivý klid. Dám si teplou sprchu, převleču se a celá se schovám pod peřinu. Vyčerpáním okamžitě usnu.
Když se po bezesné noci ráno vzbudím, připadám si mizerně. Mám temné kruhy pod očima, bolí mě celé tělo a začínám vážně uvažovat o návštěvě psychologa. Nakonec se však rozhodnu, že si zatím jen vezmu volno v práci. Tak tedy hlavně relaxuji a snažím se chodit víc ven mezi lidi, abych přišla na jiné myšlenky. Ale ten hlas ve vzpomínkách pořád slyším a neustále musím přemýšlet, proč volal zrovna jméno Marina, když já se jmenuji Marcela. Volal vůbec mě? A co tím chtěl vlastně říct? Byl to opravdu jen výplod mého přepracovaného mozku? Připadal mi totiž strašně skutečný. Brzy se začínám dávat do pořádku, nic neobvyklého se neděje a tak po několika dnech znovu nastoupím do práce.
Jednou, pozdního listopadového večera, přijdu po náročném dnu konečně domů. Jsem strašně unavená, mám ztuhlé celé tělo a tak, abych se uvolnila, začnu tančit. Vnímám jen uklidňující orientální hudbu, když v tom něco zahlédnu v zrcadle. Leknutím se zastavím. Vyděšeně zírám do zrcadla, ve kterém se zobrazuje postava muže. Dívá se na mě černýma očima, jež mě probodávají skrz na skrz jako ostrá čepel dýky. Jeho bledý obličej rámují havraní vlasy a vousy, zdá se vyšší, pěkně rostené postavy a je oblečen do tmavého oděvu, který vypadá jako někdy z devatenáctého století. Mám pocit, že ho dlouho znám, není mi vůbec cizí. Co cizí. Já ho miluji! Muž pomalu zvedne ruku a přiloží ji k zrcadlu, vypadá to, jakoby stál jen za prosklenými dveřmi. Úplně omámená k němu přistoupím a naše prsty se vzájemně nejdříve opatrně dotknou a pak se proplétají. Cítím teplo jeho kůže. Náhle ale prudce sevře mou ruku a vtahuje mě dovnitř zrcadla. Snažím se mu zoufale vytrhnout, ale je mnohokrát silnější. Něco mi vtiskne do dlaně a sám mě pustí. Jak náhle se objevil, tak náhle i zmizel. Rozevřu dlaň a vidím, že v ní křečovitě svírám rudou růži, jež mě svými trny do krve poranila.
Ráno mě vzbudí nepříjemné pípání budíku ohlašujícího, že je čas vstávat do práce. Hned si vzpomenu na svůj strašlivý sen. Něco však pevně svírám ve své dlani. Rudou růži?! Tak to nebyl jen sen?! Takže nejsem blázen?! Ale něco takového přece není možné! V práci nemyslím na nic jiného, než na toho muže. Muže? Je to muž? Nebo přízrak? Nebo snad sám ďábel? Musím ho znovu vidět! Musím ho znovu vidět, jinak se zblázním doopravdy.
Několik dní jsem na něho čekala. Připadalo mi to jako věčnost. Při představě, že už bych ho nikdy nespatřila, šílím. Jsem posedlá, toužím po něm, nemyslím na nic jiného než na něj, chci ho ještě jednou aspoň jen zahlédnout! Miluji ho! Miluji tě!
Pak ale, už ani nečekaje, že se vrátí, slyším znít nádherně smutnou píseň hranou na kytaru. Připadá mi, že melodie se nese právě z mé ložnice. Vstoupím do pokoje a zjistím, že hudba vychází z toho záhadného zrcadla. Dívám se do něj a moc si přeji, ať se opět vrátí ten tajemný muž, který naprosto ovládl mou mysl. Najednou nastane úplné ticho. Po chvíli se opravdu objeví. Zkoumá mě svýma žhnoucíma očima a mám pocit, že vidí až na dno mé duše. Necítím vůbec strach, jen přívaly blaženého štěstí a hlavně lásky. Svými rty se dotkne zrcadla a já poslušně přistoupím. Vášnivě se políbíme. Znenadání se všechno kolem rozmlží a strašlivá síla mě vtáhne dovnitř…
Sedím s ním ve voze taženém čtyřmi vranými koňmi. Jsem oblečena v bílých šatech a kolem sebe mám ovinut teplý vlněný šátek, ale stále se klepu zimou. Muž horoucně svírá mou ruku a láskyplně se ke mně tiskne. Je oděn celý v černém, přes ramena má přehozen tmavý plášť a zpod velkého klobouku mu ostře září ty jeho černé divoké oči. Celé spřežení se jako přízrak vznáší přes mlhavou pláň, nad níž tančí na pohřebním plese hejno krkavců. Po chvíli vjedeme do černého lesa, z něhož se ozývá teskné houkání sýčka a s listy si pohrává chladný podzimní vítr. Koně běží s větrem o závod, svými hbitými kopyty rozrážejí kamenitou cestu, a co chvíli zpupně zaržají. Má láska mě pohladí po vlasech a řekne:
„Marinko, moc Tě miluji.“
„Taky Tě moc miluji, Láďo.“
„Konečně budeme svoji.“
„Ano, konečně.“
Pevně se obejmeme. Náhle mi hlavou projede šílená bolest.
Ocitám se v místnosti zařízené starodávným nábytkem, které dominuje nádherně zdobený toaletní stolek se zrcadlem. U něho klečí a zoufale pláče můj muž. Když mě zahlédne, začne křičet:
„Proč jsi mě zradila? Jak si mi to jen mohla udělat?“
„Co? Co jsem provedla?“
„Našel jsem ty milostné dopisy, které ti píše nějaký cizí muž!“
„ Cože? Jaké dopisy? Kde jsi je našel?“
„ V šuplíku tvého toaletního stolku!“
„Ukaž! Já o nich nic nevím! A proč ses mi díval do mého stolku?“
„Mělo to být překvapení! Chtěl jsem ti tam dát parfém s vůní růží, které tak miluješ a našel jsem tohle!“
„Ale já opravdu nevím, o co se jedná! Věř mi! Miluji jen tebe!“
„Je tu i dopis, který jsi psala ty vlastní rukou, je to tvé písmo! Píšeš tu, že ode mě již brzy utečeš! A taky, že mě nenávidíš! Jak můžeš být tak proradná?!“
„Cože?! Vypadá to tak, ale já jsem to nepsala, věř mi! Ladislave, já tě strašně miluji!“
„Nevěřím ti! Strašně tě miluji, Marino, ale nevěřím ti! Je to tady černé na bílém!“
Prudce mě políbí: „Miluji tě a nenávidím tě! Jdi pryč, chci být sám. Tak jdi už!“
Vystrčí mě ven z místnosti a já se zoufalým pláčem utíkám a utíkám…Pak nevidím nic než tmu.
Na koberci před zrcadlem leží nehybně má láska. Opodál se povaluje prázdná lahvička. Otrávil se! Nedýchá! Je mrtvý! Přiskočím k němu, hladím jej po vlasech a líbám na ještě teplé rty. Proč jsi mi nevěřil! Proč? Já to opravdu nepsala! Někdo na mě nastražil léčku! Co jsi to udělal! Ne! Ne!! Ne!!! Propukám v hysterický pláč, až omdlím…
Proberu se opět ve své posteli celá ubrečená. Musím mu pomoct! Musím ho zachránit!
Dnes mám schůzku s jedním starým pánem, který dlouhá léta pracuje v archivu. Snažím se být nenápadná, aby se neptal, proč mám o ten příběh takový zájem. Nechci se nikomu svěřovat. Dozvím se, že to zrcadlo patřilo herečce a tanečnici Marině Machové, která žila někdy na počátku devatenáctého století. Ta právě na divadelní zkoušce poznala herce a hudebníka Ladislava Šíra. Oba se do sebe vášnivě zamilovali a on jí jako svatební dar nechal vyrobit právě tohle zrcadlo. Ale jeho bývalá milenka se nemohla smířit s tím, že se s ní kdysi rozešel kvůli Marině, a tak jí podstrčila ty dopisy, které byly tak věrohodné, že jim Ladislav uvěřil a z nešťastné lásky se otrávil. Marina zoufalstvím zešílela. Ukázal mi i jejich podobizny a málem se mi zastavilo srdce. Muž na obrázku byl ten přízrak z mého zrcadla a ta žena, to jsem byla já! Podoba byla naprosto neuvěřitelná! Měla snědý obličej, velké zelenohnědé oči, plné rty a její vlasy barvy mahagonu jí v těžkých loknách splývaly až na ramena. Já jsem tedy Marinka! Tak proto mě tolik lákalo to zrcadlo, proto mě tolik zajímala ta žena a ten záhadný muž! Starého pána samým štěstím div nezlíbám a utíkám zpátky do svého bytu.
Vlastně nevím, co mám udělat. Nakonec mu píšu dopis, v němž všechno vysvětluji a doufám, že mi tentokrát uvěří. Obálku s dopisem schovám do šuplíku toaletního stolku, právě tam, kde kdysi našel ty zfalšované dopisy. Už chápu to podivné chování prodavače. Nechtěl mi říct nic o hrozném osudu Mariny, protože měl strach, že bych si zrcadlo nekoupila. A nábytek voněl po růžích, díky parfému, kterým mě chtěl obdarovat ten nešťastník. A ta smutná píseň kytary, jež se ozývala, tu mi kdysi hrával! Proč tak strašný osud! Jak se vůbec může něco takového přihodit?! Mám z toho všeho smíšené pocity. Ale na druhou stranu se to aspoň vyjasnilo. Po dlouhé době konečně usínám s lehčí hlavou.
Ráno zjistím, že můj dopis zmizel a vzpomenu si na sen, který se mi zdál. Nebo to nebyl jen sen? Setkala jsem se s ním na nádherné louce poseté květinami pod rozkvetlou májovou třešní a pořád slyším jeho nádherný hlas, jak říká: „ Strašně mě mrzí, že jsem Ti nevěřil. Vím, byla to hrozná chyba. Odpusť mi! Odpusť mi prosím všechno to trápení způsobené jen mou zbytečnou žárlivostí, nerozvážností a horkou krví. Budu na Tebe čekat. Jednou se opět setkáme. Moc Tě miluji!“
Od té doby už se neukázal. Jeho duše konečně našla klid. Uvěřil mi, poučil se z neuvážené chyby, kterou udělal. Zůstala mi po něm jen ta rudá růže…Po nějaké době jsem si našla přítele a odstěhovala se k němu, samozřejmě i se zrcadlem, což nechápal. Jeho tajemství se nikdo nikdy nedoví. Mou lásku ale stále nosím v srdci. Jednou se přece opět setkáme…


 celkové hodnocení autora: 93.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 23 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 06.02.2009, 12:47:42 Odpovědět 
   Zdravím! ;-) Vypadá to na poměrně "hororový" příběh o ztracené lásce, možná zbytečné žárlivosti a výčitkám a smrti, která třeba ani nemusela přijít, ale kdo ví? Starožitný nábytek je vděčným prostředníkem v moři času a nejednou byl použit jako jakási brána do již dávno ztracených osudů lidí, jejichž životy byly s tímto nábytkem spjaty... Ano, vykecávám se a snažím se najít ta správná slova... ;-)

Připadá mi, jako by z tohoto kusu dřeva vyvěrala nekonečná bolest obou, možná jen jeho duše (člověka, který se otrávil díky své neutuchající a možná až chorobné žárlivosti). Malinko mě to tahá za vousy a působí trochu "melodramaticky", jenže člověk snadno zabředne do omylu a falešného nalhávání, či nedorozumění (snad je to dílem lidské neschopnosti, nebo osudu). Příběh mohl jít více do hloubky, být více tajemný a více děsivý. Takto se mi zdá, že jen prolétl po povrchu, ale i tak měl něco do sebe!

Jedna až Dvě? ;-)
 Najla 02.02.2009, 17:18:43 Odpovědět 
   Oběma moc děkuju za názor a budu se snažit zlepšit...:-)
 maja52 02.02.2009, 13:42:04 Odpovědět 
   Ahoj Kleo.Tak jsem to tedy přečetla celé i když prózu (z nedostatku času) nečtu.Jen večer v posteli :-).Napsala jsi to moc hezky, bylo to napínavé.Jen tak dál. Ahoj Maja
 sirraell 02.02.2009, 13:07:08 Odpovědět 
   Omlouvam se, ze pisi bez hacku a carek, ale nemam k dispozici CZ klavesnici. pripadne mi to tak trosku naivni, ale naivitu zde znamkovat nebudu, to necham na ctenarich.
Pribeh je v celku zajimavy, jen trosku upechany, jako by jsi se snazila rychle vv kratkych vetach sepsat co se ti zdalo, abys to nezapomnela. prilis mnoho kratkych vet unavuje ctenare a pripravi ho o prekvapeni. take stridani casu minuleho a pritomneho uprostred textu bylo rusive. Napad dobry, styl by chtel vylepsit - doporucuji si precist par klasiku...
na cistou 1 to neni, neco tomu chybi, takze 1.5 a hodne zdaru do budoucna...
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Nikorost Niedermayer
(19.5.2019, 12:02)
SANDRA51
(16.5.2019, 02:59)
sbobet asiap
(15.5.2019, 14:37)
Romana ČERNÁ
(3.5.2019, 15:29)
obr
obr obr obr
obr
Větrolam
Cynis Sarkus Zapalsi
Odkrytá zahalen...
Sophie Dawson
Ztracená v minu...
Petra Vávrová
obr
obr obr obr
obr

Milostný dopis
Bos Mutus
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr