|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303499 komentářů :: on-line: 0 ::
|
 |
|
:: Lavanna melmë - 21 ::
 Annún |
publikováno: 29.01.2009, 7:00
|
A jsem tu s dalším dílem.
Už název napovídá, že se bude trochu čarovat.
Tak copak asi Niamey vyčaruje?
Bude to dobré či špatné?
Jak se to vyvíjí dál mezi Rínonem a Niou?
Inu čtěte a uvidíte. |
| |
|
|
XXI.- Niino čarování.
Všichni se pilně činili. Dokonce i někteří vetší chlapci z elfího dorostu se zapojili do prací a odnášeli zbytky k velkému ohništi, kde se spalovalo to, co neshořelo při požáru, aby to zbytečně to nepřekáželo. Dílo jim šlo od ruky a za týden bylo uklizeno všechno, co požár zničil během jediného dne a noci. Teď bylo místo připravené k výstavbě nových domů a muži již plánovali, jak druhý den začnou v nedalekém lese kácet a opracovávat kmeny stromů na trámy a prkna, z nichž pak budou stavět nové domy.
Nia se u Rínona objevovala pravidelně každý večer vždy po setmění a chodila za ním pod rouškou tmy. Vysedávali spolu stranou v šeru od ostatních, povídali si, či poslouchali hovor elfů sedících u ohňů anebo trávili příjemné romantické chvíle na břehu šumící řeky. Však pokaždé ještě před úsvitem se Nia vrátila pomocí kouzla do Magického hvozdu. Rínon ji nepřemluvil, i když se o to párkrát snažil, aby tu s ním zůstala i přes den. Ještě se necítila být připravená setkat se s tolika elfy naráz.
* * * * * *
Poté co dokončili odklízení, uspořádali elfové menší oslavu, aby se jim práce při stavbě dobře dařila. Ohně pod stromy plály, elfové tančili, pěli krásné písně a popíjeli sladké víno a Melas - jak říkali medovině. Počínající noc měla zvláštní atmosféru a byla velice jasná, protože na tmavém nebi krom tisíců hvězd zářil i stříbrný kotouč úplňkového měsíce.
Rínon tentokrát přijal pozvání a usedl k ohni vedle Diriela, mezi větší sešlost elfů a elfek a připil si s nimi na zdraví. Povídal si s muži, smál se a zpíval veselé písně, pak dokonce přijal vyzvání k tanci od jedné krásné rusovlasé elfky a pořádně ji protočil v kole. Vlahý večer se přehoupl v úplňkovou noc a veselí pokračovalo dál. Mohlo být těsně po jedenácté hodině, když do sedícího Rínona šťouchl Diriel, protože si všimnul tajemného stínu, který postával v přítmí u Rínonova nocležiště.
„Co je?" ošil se Rínon, když ho bratr dloubnul do žeber a málem mu vylil pohár s medovinou.
„Myslím, že máš návštěvu, bratře."
„Cože?" zeptal se tiše elf.
„Nia," špitnul Diriel Rínonovi do ucha a nenápadně kývl ke stromu, kde Rínon obvykle spával.
Rínon se tam též podíval. A skutečně tam někdo byl. Tmavý stín zvedl ruku a náznakem mu zamával. Rínon se šťastně pousmál, mírně pokývnul hlavou na pozdrav, dopil pohár jedním lokem, odložil jej, a pak se omluvil přítomným tím, že je unaven, zvedl se a odešel od ohniště.
Elfové se dál nerušeně bavili a oslavovali. Nia čekala v přítmí a sledovala, jak se k ní Rínon pomalu blíží loudavým těžkým krokem. Zdálo se, že je dnes trochu unavený anebo možná i lehce posilněný pálenkou. Došel až k ní a vesele se usmál. Oči mu zářily zlatým světlem, vlastně dá se říci, že celý zářil jako sluníčko.
„Áya, Nio."
„Áya, Rínone," odvětila mu na pozdrav. „Neruším tě, můj milý?"
„Ne, ty nikdy nerušíš, lásko.“ Každičké slůvko líně převaloval na jazyku, než ho vyslovil. „Nechtěla by sis přisednout k ohni a oslavovat s námi?" Otázal se a pokynul hlavou k sešlosti sedící u fatry.
Zavrtěla zamítavě hlavou.
„No, dobře, ale zkusit jsem to musel."
Nia se chápavě usmála. Vzal ji za ruku a posadil se s ní na rozprostřenou deku. Přitáhl si ji do náruče a vroucně ji políbil. Nia mu polibek opětovala. Rínonův polibek chutnal sladce a opojně po medovině, kterou předtím pil. Jejich rty se střetávaly v něžném klání a zkoušely, kdo z nich dřív podlehne touze. V ten okamžik se ozvalo, zrovna ne moc diskrétní, hlasité odkašlání. Rínon s Niou se od sebe poděšeně odtáhli a podívali se na samozvaného vetřelce, který je vyrušil z vášnivé chvilky. Temná postava stála před nimi, ale nebylo jí pořádně vidět do obličeje, protože vzadu za jejími zády plápolala záře velké fatry. Rínon se zlostně zahleděl na elfa, který jim překazil něžný okamžik v nejlepším, a podle držení těla poznal, kdo je tím narušitelem.
„Dirieli, nešlo by to ještě trochu víc nahlas?" zeptal se podrážděně Rínon. „U zadního ohně tě neslyšeli."
„Omlouvám se, ale snažil jsem se na sebe upozornit jinak, ale neslyšeli jste mě. Promiňte, že vás ruším v tak ožehavém momentu, ale rád bych si připil na dnešní oslavě i s tvým tajným hostem. Mohu ti nabídnout číši vína, Nio?" otázal se a podal elfce kovový pohárek naplněný temnou tekutinou.
Nia si přejela rukou po vlasech, aby je uhladila a urovnala pomačkané šaty, protože byla nervózní, natáhla ruku a vzala si od něj číšku.
„Děkuji, ráda si s tebou připiji, Dirieli."
Diriel si sedl do dřepu naproti nim a ťuknul si s ní.
„Na tvé zdraví, Nio." Pozvedl pohárek a napil se.
„Na zdraví," pronesla Nia a usrkla si lahodného nápoje.
„Ai. Musím říci, že jsi krásnější, než si tě pamatuji," poznamenal uznale Rínonův bratr, když ji v měsíčním svitu zběžně přelétl pohledem.
„A ty jsi zase o pořádný kus vyrostl, od té doby, kdy jsem tě viděla na posledy."
„Ano, je to opravdu dávno, tenkrát mi bylo asi deset."
Rínon zatím mlčel, ale bratrova přítomnost mu zrovna dvakrát milá nebyla. Nia vycítila, že její drahý elf má chuť svého sourozence zneškodnit. Nenápadně ho volnou rukou chytila za dlaň, propletla si s ním prsty a snažila se ho tím dotekem uklidnit.
„Teď je z tebe pohledný mladý muž. Zdalipak už máš nějakou přítelkyni?"
„Ó, já mám přítelkyň," mávl rukou. „Na každém prstu deset," pochlubil se pyšně se svým úspěchem u žen.
„Tak se k nim vrať," odtušil kousavě Rínon.
„A co nějaká trvalá vážná známost?" zeptala se Nia.
„Bůh mě chraň. Na to jsem ještě příliš mladý, abych se vázal jen k jedné květině, když všude jsou zahrady plné nádherných kvítků."
Nia se usmála nad podobností těch dvou mužů a pevně, ale něžně sevřela Rínonovu ruku ve své a podívala se s láskou na svého hnědovlasého elfa.
„Je stejný, jako jsi býval ty, když jsme se poprvé setkali. Prohlašoval si přesně to samé, jen s tím rozdílem, že si ženy přirovnával ke sladkému ovoci a ne ke květinám."
„Ty si na to pamatuješ?" podivil se Rínon.
„Samozřejmě," přikývla souhlasně Nia.
„Chceš říct, že můj ctihodný starší bratr byl prostopášník, který honil jednu sukni za druhou? To se mi nechce věřit," zavrtěl nad tímto pozváním hlavou Diriel.
„Ano, býval, ale pak se zamiloval a velmi se změnil, usadil se."
„No, tak to mi rozhodně nehrozí, já se totiž zamilovat nehodlám," oznámil zaníceně Diriel.
„To říkají všichni, a pak do toho spadnou rovnou po hlavě," dobírala si ho Nia.
„Ale já to myslím vážně."
„Ai, tak časem uvidíme, kdo měl pravdu a kdo ne," řekla potutelně se žulící Nia.
„Dirieli, myslíš, že by si nás mohl už konečně nechat o samotě?" zeptal se Rínon a v jeho hlase byla slyšet jistá nelibost, že jeho bratr zde stále ještě okouní.
„Mám takový pocit, že jedna z tvých příznivkyň by ráda upoutala tvou pozornost, protože se sem chvíli, co chvíli dívá."
„Ai, no jasně. Zkrátka mi chceš taktně naznačit: VYPADNI, že je to tak?" Zazubil se Diriel.
„Jsi mistr střelby, bratře, neboť ses strefil do černého."
„Ó, to byl zásah do mého srdce, Rínone,“ zadeklamoval a šaškovsky se chytil za hruď na straně srdce. „Tak se mi zdá, že má společnost je zde nevítaná. Chápu a vyklízím pole." Vzal Niinu ruku do své a galantně ji políbil. „Rád jsem tě zas viděl, Nio."
„Já tebe taky, Dirieli."
„Tak já se s vámi loučím a přeji vám pěknou dobrou noc."
„Jdi už!" přikázal mu Rínon a ukázal mu rukou směrem k ohni.
Diriel se zasmál, neochotně se zvedl z dřepu a měl se k pomalému odchodu. Rínon se naklonil k Nie, aby si ji přitáhl zpět do náruče a chtěl ji políbit, když se ozvalo.
„Hele, Rínone, žádné zlobení a nemravnosti!" Pohrozil mu rukou v žertu mladší bratr.
Rínon po něm hodil vražedný pohled.
„Prosím tě, jdi už, nebo tě s chutí přetrhnu jako hada," zasyčel Rínon.
Diriel se perlivě zasmál a odkráčel zpět k ohni do společnosti ostatních elfů.
„No tak, nerozčiluj se, drahý, on tě jenom provokuje." Pohladila ho po zakaboněné tváři. „Líbí se mu, když tě může pozlobit."
Než se nadála Rínon ji hbitě položil na deku a přímo hrozivě se nad ní tyčil. Nebála se ho, protože věděla, že jí neublíží. Sklonil se k ní, až cítila jeho dech na kůži své šíje.
„Já tě taky pozlobím, miláčku, a věř mi, že si ti to též bude velmi zamlouvat," zavrněl Rínon s ústy na jejím štíhlém hrdle.
Nia se tiše zasmála zastřeným hlasem a nechala se škádlit jeho svádivými rty. Pak si spolu užili svou vlastní malou oslavu života.
Nia se probudila v hřejivé náruči svého hnědovlasého elfa. Byla naprosto spokojená. Podívala se na prince, který dál nerušeně spal. Jeho spanilé rysy osvětlovalo stříbřité světlo úplňku a hladilo jemnou linii jeho čelisti. Usmála se, sklonila se, políbila ho na čelo a pak na ústa. Neprobral se. Opatrně, aby ho neprobudila, se vymanila z jeho náruče a posadila se. Všude bylo ticho, ohně dohasínaly a elfové již spali poklidným spánkem. Vstala a oblékla se do svých temně rudých šatů. Měla totiž v plánu uskutečnit velké kouzlo, které mohla provést jen při úplňku, neboť síla měsíce v této fázi její magické moci dodávala větší intenzitu. Mělo to být překvapení pro Rínona i pro všechny elfy. Došla neslyšně k uklizenému spálenému prostoru, stoupla si metr od jeho rozhraní se zelenou trávou, která ji příjemně lechtala do bosých chodidel. Zhluboka se nadechla, přivřela oči a soustředila se na svou magickou moc, která v ní začala proudit jako divoká řeka. Čerpala potřebnou energii z měsíčního světla, ale i ze samotné matky země, z nočního větru, z rosy, jež se třpytila na stéblech trav a z dohasínajících ohňů. Vstřebávala sílu živlů do sebe jako houba. Magická moc v ní rostla neuvěřitelnou rychlostí. Cítila její sílu od konečků svých vlasů až po prsty na nohách. Magie se v ní šířila jako požár a pohlcovala celou její bytost, až začala vyzařovat ven. Teď byl správný okamžik na vyřčení a provedení kouzla. Otevřela oči a natáhla před sebe ruce s otevřenými dlaněmi a roztaženými prsty.
„Nai envinyanta ná man ëa hastaina."
Pronesla zaklínadlo a z otevřených dlaní jí začal vyzařovat proud mlhavě stříbrobílého světla. Magická síla pronikala do spálené země a ta se začala jemně chvět, ale jen v místě, kde dřív stávala vesnice. Na vypáleném prostoru, z něhož byly odklizeny trosky, začal vyrůstat první, krásný, nový dům. Ano, byl prozatím jen jeden, protože vyčarovat tak velký objekt bylo velmi namáhavé a vyčerpávající, ale byl to jen začátek.
„Nai envinyanta ná man ëa hastaina." Zopakovala po chvíli znovu zaklínací formuli.
Během chvíle se objevil druhý, třetí a pak další a další.
Rínon se zavrtěl a chtěl si k sobě přivinout svou elfí krásku. Hmátl po jejím hřejícím těle, ale nic, místo vedle něj bylo prázdné a chladné. Probral se, Nia byla pryč, už zase a tentokrát se s ním ani nerozloučila. Otočil se na záda a všiml si nějakého divného osvitu nad bývalou vypálenou vsí. Posadil se, zadíval se před sebe, a co neviděl. Nia stála před spáleništěm a obklopovala ji bělavě zářící a jiskřící aura. Z rukou jí vycházely mlhavě bílé paprsky a ty vytvářely mlhovinu, v níž se mihotaly nejasné obrysy mnoha budov. Promnul si oči, neb si myslel, že se mu to asi zdá, ale byla to skutečnost. Rínon vstal, rychle si natáhnul nohavice a zahalil se do tuniky.
‚Co to tam vyvádí?' ptal se sám sebe.
Opustil své spací místo a šel za Niou. Kráčel měkkou trávou a bylo to, jako by se procházel po koberci. Přistoupil až k ní a oslovil ji.
„Nio?"
Neodpověděla a jen stála jako vytesaná z mramoru a slyšel, jak vyřkla větu ve starém elfském nářečí.
„Nai envinyanta ná man ëa hastaina."
„Nio?" vyslovil tiše její jméno, ale opět se nedostavila žádná reakce.
Zdálo se, že ho vůbec nevnímá. Byla v jakémsi zvláštním magickém transu a jen s přestávkami opakovala dokola jednu a tutéž větu. Pokaždé když ji pronesla, objevil se další obrys nového domu. Najednou Rínonovi došlo, co vlastně dělá. Čarovala a díky své moci vytvářela pro elfy novou vesnici Nirtiel. Neměla nejmenší důvod to dělat, nikdo ji o to nežádal, a přesto se to rozhodla udělat a darovat jim obrovský dar - nový domov. Každý její čin dokazoval dobrotu jejího srdce a čistotu duše a on ji za to miloval čím dál tím víc. Upřel pohled na Niinu nehybnou postavu a pozoroval ji. Nejasné obrysy budov se začaly zhmotňovat a zář kolem čarodějky pomalu slábla. Poté, co zář vyhasla úplně, stála před nimi obnovená elfská osada Nirtiel. Nia spustila ruce dolů, zhluboka se nadechla a spokojeně se usmála nad vydařeným dílem. Podařilo se jí něco opravdu velkého, ale též si to vyžádalo svou daň, protože se cítila velice vyčerpaná. Byla příliš unavená a vysílená svým dílem, které z ní vysálo veškerou energii.
„Nio?"
Zaslechla elfův hlas, otočila se na patě a podívala se na něj.
„Rínone? Ty nespíš?" otázala se dost malátným hlasem a zamžikala očima. „Já myslela…“ ale už to nedořekla.
Zamlžilo se jí vidění a pak už jen klesala k zemi. Rínon rychle přiskočil, napřáhnul ruce a zachytil její padající tělo do své náruče. Byla naprosto vyčerpaná a poddajná jako hadrová panenka. Lehce ji zvedl, odnesl ke své dece a položil ji něžně na přikrývku. Sedl si vedle ní a pohladil ji po temných vlasech.
„Miláčku, prober se. Nio, otevři oči." Mluvil na ni a konejšivě se dotýkal její pobledlé tváře.
Chvíli byla mimo, až po několika minutách se jí zachvěla víčka a ona unaveně otevřela oči.
„Rínone? Co se stalo?"
„Vypadá to, že si omdlela. Co jsi to, pro Manar, vyváděla?"
„Čarovala jsem. Použila jsem kouzlo na obnovu vesnice, které je dnes o úplňku mocnější(,)než kdy jindy. Ale i tak mě to vysílilo. Jsem tak hrozně unavená, Rínone, jen si malou chvíli odpočinu a bude mi lépe. Jen se trochu prospím," zamumlala, zas zavřela oči a usnula.
„Ty má krásná čarodějko," povzdechnul si Rínon.
Natáhl se vedle ní, obejmul ji a přitáhl si ji k sobě. Vydala ze sebe tiché zamručení a stulila se do jeho náruče jako miminko. Přetáhl přes ně přikrývku a políbil ji na čelo, zavřel oči a pohroužil se do snu.
* * * * * *
Nia se zavrtěla a otočila se na druhý bok. Do obličeje jí zasvítilo ostré slunce. Protestně zavrněla, rozespale pootevřela oči a škvírkami se porozhlédla po svém nejbližším okolí, které bylo v jejím zorném poli. Přímo před ní na zemi se zkříženými nožkami seděla malá elfí holčička a bedlivě ji pozorovala. Když viděla, že se elfka probrala, zvedla se a s voláním odběhla.
„Můj pane, můj pane, už je vzhůru. Už nespí." A utíkala za hnědovlasým elfem, který si povídal s váženě vyhlížejícím mužem.
‚Nejspíš vůdce vesnice.' Pomyslela si rozespale Nia.
Posadila se a podívala se kolem. Slunce už stálo vysoko na obzoru, což znamenalo, že už je pozdní ráno, nebo spíš dopoledne a ona si uvědomila, že stále dlí zde, místo aby byla ve svém hvozdu. Všude panoval čilý ruch a všichni si špitali a překvapeně si prohlíželi domy, které přes noc vyrostly na spáleništi. Elfička doběhla k Rínonovi a zatahala ho za modrou tuniku.
Elf se sklonil k dívence a obdaroval ji laskavým úsměvem.
„Copak malá?“
„Už je vzhůru, princi." Oznámila mu elfí holčička.
„Děkuji, Sirinë," řekl a pohladil dívenku po rusých vláskách.
Potom se omluvil svému společníkovi a vydal se k Nie sedící na dece.
„Dobré ráno, drahá," sednul si k ní a políbil ji na ústa. „Vyspala ses dobře?"
„Já … já ... já ... co tu dělám?" zakoktala se. „Co se stalo? Neměla bych tu být."
Pohladil ji po tváři.
„Trochu si v noci čarovala a zmohlo tě to." Prstem poukázal na nově stojící budovy v místě, kde předtím bylo spáleniště. „Spala si tvrdě jako zabitá a já neměl to srdce tě budit."
Nia vypadala zmateně a v první chvíli možná i trochu vylekaně. Pak se přece jen vzpamatovala.
„Máš hlad?" otázal se Rínon. Přikývla. „To je dobře. Něco ti přinesu," řekl a vstal. Už chtěl odejít, když se podíval na elfku. „Dej mi své slovo, že nezmizíš dřív, než se vrátím. Přál bych si, aby si tu počkala a nikam mi neutekla. Slibuješ?"
Opět přikývla.
„Slibuji, že počkám."
Rínon se spokojeně usmál, odběhl pryč a za chvíli se zase vracel s velkým tácem, kde bylo všechno možné, co našel ve skromných zásobách elfských vesničanů. Byl na něm džbánek čaje, chléb, máslo, šunka, sýr, marmeláda, sladké placky a nějaké ovoce. Bylo tam toho jako pro regiment a ne jen pro jednu elfku. Postavil to před ní na zem. Nia stále seděla tak, jak ji opustil a udiveně hleděla na tu malou hostinu.
„Ale tohle všechno přece já sama nesním, " zaprotestovala tiše elfka.
„A kdo říká, že to budeš jíst vše sama? Hodlám s tebou posnídat." Prohlásil Rínon a sedl si na dosah ruky od ní. „Nebo spíš poobědvat, protože bude skoro půl dvanácté."
„To už je tolik?" zděsila se Nia.
„Ano."
„Musím se vrátit, Rínone, Firiel o mě bude mít strach."
„Nebude, věř mi, poslal sem k ní hned po rozednění ptačího posla se vzkazem, že jsi v pořádku a chvíli se tu u mě v Nirtiel zdržíš."
„Rínone…“ chtěla něco namítnout, ale byla zadržena jeho prstem, který jí spočinul na rtech.
„Nechci slyšet žádné námitky. Viděl jsem, jak tě to kouzlo vyčerpalo a jak jsi byla naprosto unavená. Teď si se pěkně vyspala a nyní potřebuješ doplnit energii pořádným jídlem. To je bez debaty."
Nia nevěděla, co by mu na to měla odpovědět, a tak raději mlčela. Rínon nalil čaj do dvou hliněných hrnků a jeden jí podal. Vzala si ho a napila se. Elf mezitím připravoval pohoštění. Ukrojil chléb, namazal ho máslem, nanesl na něj marmeládu. Sýr a šunku nakrájel na plátky. Sladké placky voněly skořicí a medem, až se Nie začaly sbíhat sliny a tiše jí zakručelo v žaludku. Vzala si tedy jeden krajíc s marmeládou a s velkou chutí se do něho zakousla. Rínon dál připravoval pochoutky, nyní se zabýval porcováním tří šťavnatých jablk, odstopkováním rudých jahod a vypeckováním a loupáním broskví. Když byl hotový, pustil se do jídla i on a zároveň s úsměvem pozoroval, jak se elfka cpe, až se jí dělají boule za ušima. Měla naprosto zdravý apetit, což ho velmi těšilo. Poté, co dojedla třetí krajíc chleba s marmeládou, se k ní Rínon nahnul.
„Máš tady trochu marmelády," špitnul a ukázal na koutek jejích úst.
Nia vystrčila růžový jazýček a olízla se.
„Ještě, nebo už je to dobré?"
„Ještě maličko. Počkej, já ti to očistím," položil jí ruku na tvář a přiložil své rty na pokožku těsně vedle jejích úst, kde měla šmouhu od marmelády a něžně ji slíbal. Odtáhl se a usmál. „Teď už je to dobré."
Nia se lehce začervenala, když si všimla zkoumavých pohledů několika elfských obyvatel, kteří je pozorovali.
„Oni se dívají," podotkla.
Rínon otočil hlavu směrem kam se Nia dívala.
„No, tak jim zamávej a pěkně se usměj. Potom tě přestanou pozorovat." Poradil jí a sám to učinil.
Nia ho poslechla, vykouzlila na tváři přívětivý úsměv a zamávala jim. Elfové jí vřelý úsměv oplatili a pokývali hlavami na pozdrav, a pak šli zas po svém.
„Říkal jsem ti to."
„Proč si mě tak přeměřovali pohledem?"
„Protože jsou zvědaví a prohlíželi si ženu, která jim vrátila a darovala nový domov. Ušetřila jsi jim hodně práce a času. Nyní se mohou pustit do shánění zásob a obdělávání zahrad, aby se jejich život vrátil zpět do původních kolejí. Vzbuzuješ u nich respekt."
„Ale já v nich nechci vyvolávat strach a obavy."
Pohladil ji po tváři.
„Oni se tě nebojí, ale váží si tě a obdivují. Získala sis jejich srdce svou laskavostí a dobrosrdečností. Nikdo z nich si o tobě nemyslí nic špatného."
„Jsem přece čarodějka, učnice Gylfirona z Černého hvozdu."
„Ale oni to neví.“ Podotkl Rínon. „Jen proto máš o sobě tak špatné mínění? Sama víš, že všichni mágové nejsou jen zlí, ale i dobří, a ty patříš k těm hodným. To, že tvůj učitel byl mizera, lstivý, proradný, zahořklý a všeho schopný čarodějnický darebák, ještě neznamená, že jsi stejná."
Nia upřela na Rínona pohled svých modrých studánek.
„Děkuji," špitla a políbila ho.
Když potom dojedli, vydali se spolu na obhlídku jejího díla. Nia se ho pevně držela za ruku, protože byla hodně nervózní, ale díky elfově psychické podpoře se uklidnila a nervozita ustoupila do pozadí. Během procházky se k nim přidal i Diriel, a pak ji dokonce nečekaně vzala za ruku ta malá elfí holčička, která předtím měla za úkol ji hlídat a oznámit, že se vzbudila. Rínon ji představil pánu a vládci Nirtiel a seznámil ji se všemi elfy. Nia byla z jejich vřelého přijetí v rozpacích a trochu na měkko. Čekala, že k ní budou odměření, ale všichni pro ni měli laskavé úsměvy, pochvalná slova a plno díků za všechno, co pro ně nezištně vykonala. Rínon viděl, že byla ze začátku neklidná a plná obav, neoprávněných obav. Později se uklidnila a zdálo se, že je v pohodě, i když stále pevně svírala jeho dlaň ve své. Začínala chápat, že ji nikdo ze zdejších elfů odsuzovat nebude za to, kým je.
Rínon ji podporoval a ona se cítila moc dobře v jejich společnosti. Teď když byla vesnice postavená, už Rínon neměl mnoho důvodů zde zůstat, a tak se blížila jeho zpáteční cesta do Ilcatirionu, ale Diriel se přihlásil, že tu ještě nějaký čas zůstane a dohlédne na vše potřebné.
Rínon ho od jeho počínání nijak neodrazoval, neboť bylo dobře, když bude mít za něco zodpovědnost, alespoň je vidět, že je to správný princ, který se stará o svůj národ.
Nia se svého prince držela a chodila s ním snad všude, než si zvykla na to množství elfů, jež se kolem ní hemžilo. Netrvalo to dlouho a z Nii opadla veškerá úzkost a místo ní nastoupila vyrovnanost. Vypadalo to, že není nic, co by mohlo dnešní den nějak pokazit a zničit radostnou náladu panující zde. Jenže to byl v té chvíli velký omyl.
Neuplynuly ani dvě hodiny od oběda a prostranstvím kolem vesnice se rozlehl srdceryvný výkřik následovaný bolestným nářkem. Hlasitý pláč, štkaní, úpěnlivé prosby zněly vzduchem. Elfové zbystřili sluch a začali se sbíhat k místu, odkud se bědování ozývalo. Tento rozruch upoutal i pozornost prince Rínona a Nii. Ženský pláč neustával a nějaký mužský hlas křičel.
„Přiveďte léčitele, rychle!“ Tón zněl dost naléhavě a hned následovalo zaklení. „Sakra u prašivého skřeta, kde je léčitel?! Přiveďte ho někdo!“
Vzápětí byl slyšet další mužský hlas, jenž oznamoval.
„Bohužel je pozdě, Griffine.“
„Né!!!“ bolestně zoufalý ženský výkřik, jako od zraněného zvířete, proříznul vzduch nad vesnicí Nirtiel.
Rínon neměl z toho povyku nejmenší zdání, co se vlastně stalo. Zastavil mladého elfa, který kolem nich spěchal směrem pryč od srocených vesničanů.
„Mladíku, co se děje?“ otázal se princ znepokojeně.
Elf se zarazil v chůzi a podíval se na Rínona.
„Gillien, Narisin jediný syn je mrtev.“ Oznámil mládenec se smutkem v hlase.
„Jak to? Co se stalo? Skřeti?“ položil otázku, neb ho napadlo, zdali se skřeti zas neodvážili přiblížit a přejít hranice.
„Ne, můj pane.“ Zavrtěl hlavou hnědovlasý elf. „Žádní skřeti, ale pouhá nešťastná nehoda. Děti si hrály v lese, chlapec klopýtnul při honičce, spadl a nabodl se na zlomenou větev.“ Vysvětloval mladík, co se událo. „Martüf, Griffinův syn a Narissin synovec, ho sice přinesl do vsi, ale bylo již příliš pozdě, chlapec cestou skonal,“ dodal zarmouceně mládenec.
„Ach, to je strašné,“ politovala Nia, když zaslechla tu smutnou zprávu, a pak chytila Rínona za ruku a naléhavě pronesla. „Rínone, pojď, musíme tam hned jít! Pospěšme si, třeba ještě není tak pozdě, jak se zdá.“
Čarodějka držela princovu dlaň ve své a táhla ho ke shromážděnému davu.
„Jak to myslíš, Nio?“ Zeptal se udiveně Rínon a kráčel za ní.
„Smrt není vždy nezvratná, někdy je možné ji odvrátit, pokud to osud dovolí.“ Odvětila poklidně.
„Ty se chceš vzepřít osudu? To je bláznovství. Nemůžeš měnit vůli bohů.“ Namítl princ pohoršeně. „Já se nevzpírám osudu, Rínone, protože pokud to on chtít nebude, tak se mi oživení nepovede. Dělám jen to, co mi velí mé schopnosti. Zdali se to podaří či nikoliv, to už je něco jiného,“ řekla a s mírným kulháním spěšně vedla elfa k hloučku, jenž obklopoval nešťastnou matku, která truchlila u neživého těla svého jediného dítěte. Za pár minut už se prodírala mezi přihlížejícími.
„Prosím ustupte, udělejte mi místo,“ požádala kolem stojící, když si skrz ně klestila cestu s Rínonem v patách.
Elfové a elfky se rozestoupili a nechali je projít. Nia se zastavila až na délku paže od žalostně plačící ženy klečící na zemi na patách a svírající v náruči nehybné tělo sotva desetiletého hocha. Nie se nad tím pohledem sevřelo srdce zármutkem. Bylo jí toho dítěte líto, protože žádný rodič by nikdy neměl pochovávat své dítě. Povzdechla si, neb cítila ve svém nitru zvláštní bolest, když sledovala drobné tělo bez známek života. Tvář chlapce dostala popelavě bledou barvu, bezkrevné rty, hnědé oči měl prázdné, skelné a vytřeštěné poznáním, že si pro něj přišla paní smrt. Hruď mu zakrývala béžová lněná halena, která byla v oblasti břicha prosáklá obrovským rudým květem z krve. Poklekla vedle štkající ženy, položila jí konejšivě ruku na rameno a druhou spočinula na prsou hocha. Nedýchal, srdce již nebilo, ale pořád v něm cítila sílu jeho duše, jež neměla touhu odejít za věčným světlem.
„Narisso,“ oslovila jemně lkající elfku. „Prosím, dovol mi podívat se na tvého syna. Možná mu ještě pomohu,“ pohladila ji po rameni.
Elfka si přivinula těsněji k sobě nehybné tělo syna a podívala se na Niu nechápavým pohledem a z očí ji kanuly velký horké slzy.
„Jak?“ vzlykla a popotáhla. „Jak mu můžeš pomoci, paní“ vzlykla, „když je mrtev?“
„Narisso, věř mi, prosím. Cítím jeho fëu.“ Odvětila mírným uklidňujícím hlasem. „Dokud fëa neopustí tělo je naděje, že by se mi mohlo podařit přivést ho zpět mezi nás.“ Vysvětlila s prosbou v hlase. „Dovol mi to! A já pro tvého syna učiním vše, co bude v mých silách.“
Žena nevěděla, co si má myslet. Dělá si z ní ta čarodějka blázny anebo to myslí vážně? Je snad opravdu ještě šance, že Gillien opět nabude vědomí? Přemítala, zda souhlasit či nikoliv, ale co mohla ztratit? Nic. Když se čarodějka mýlí, tak syna pohřbí, ale pokud ne, tak bude žít. Mohla jen získat. Tak tedy se vzlyknutím váhavě přikývla. Nia ženě vyjmula syna z náruče a opatrně ho uložila na trávu. Přejela mu přes tvář, zavřela mu víčka na vytřeštěných očích, a pak promluvila k ostatním s prosebným pohledem.
„Buďte tak laskaví, ustupte kousek stranou a udělejte mi prostor, potřebuji volnost.“
Hlouček srocených elfů ucouvl a Rínon též, takže se kolem čarodějky vytvořil asi tří metrový kruh. Rínon ji velice bedlivě pozoroval a zkoumal každičký její pohyb, který učinila. Všichni mlčeli se zatajeným dechem, kdyby nyní něco spadlo na zem, znělo by to jako rána z děla. Nia se sklonila nad klučinou a odstranila zakrvavenou halenu z jeho trupu, aby jí nepřekážela při oživování. Bledou pokožku těsně pod žebry hyzdila ošklivá roztřepená rána, z níž stále, přestože srdce již nepumpovalo, unikaly tenounké stružky tmavě karmínové krve. Přiložila mu ruku na čelo. Cítila, že síla chlapcovy duše pomaličku slábne, už nesměla víc otálet. Sňala ruku z jeho chladného čela a poté obě dlaně přiložila na smrtelnou ránu, které způsobila klučinův skon. Zavřela oči a soustředila se na magii, jež proudila jejím tělem a začala odříkávat magickou formuli:
„Země, voda, oheň, vzduch, vírem ve mně letí. Beru nyní tyto boží živly do svého zajetí. Žádám teď o pomoc všech těch sil a prosím, aby elfský chlapec žil.“ Pronesla a pak to ještě zopakovala ve starém elfském nářečí.
„Nórië, Nén, Sá, Vilya, hwindën mi nin rimpa. Mapanyë sin valaina ruvórë mir ninen mól. Arcanyë sí os restalë ilyë tane tuo. Ar aníron, sa Eldarinwa canahanu coir.“
Vesničané ani nedutali a čekali, co se bude dít. Všichni s napětím sledovali její počínání, především Rínon. Její magická moc ho naprosto fascinovala a on ji za to obdivoval. Tiše odříkávala zaklínadlo a za okamžik z jejích dlaní vytryskl paprsek světla stejně jako v noci, když vyčarovala vesnici, jenže tenhle nebyl bílý, ale rudý jako plameny, a účinně zaceloval otevřené zranění, že po něm za pár vteřin nebylo ani vidu. Posléze se změnil na modrozelený. Záře obklopila v mžiku celé chlapcovo tělo jako ochranný štít, který opět rozproudil ztuhlou krev v jeho žilách a zbavil jeho pleť mrtvolně bledého nádechu. Klučinova hruď se vzdula, srdce mu začalo opět tlouci v pravidelném rytmu a on se zhluboka nadechl, vydechl a znovu.
„Zázrak.“ vyřkl někdo údivem nad tím kouzlem. „Učiněný zázrak.“
„Dýchá,“ špitl někdo z přihlížejících.
„On žije, bože, žije.“ Pronesl jiný hlas rozrušeně.
„Gilliene,“ zašeptala dojatě jméno chlapce jeho matka.
Klučina se několikrát mohutně nadechl a otevřel ztěžklá víčka. Zmateně zamrkal hustými řasami, rozhlédl se kolem sebe udivenýma, ale nyní již životem jiskřícíma očima a nakonec spočinul pohledem na elfce, jež byla jeho matkou.
„Nana, co se děje? Proč je tu tolik elfů?“ Otázal se zastřeným a trochu unaveným hlasem.
Elfka se natáhnula, objala ho, přivinula jej ke své hrudi a rozplakala se ještě víc než předtím, nyní však radostí. Zrak zalitý slzami upřela na Niu a vzlykavě pronesla.
„Děkuji ti, má paní,“ popotáhla, „děkuji tisíckrát. Zachránila jsi mi syna, jsem tvou dlužnicí.“
„Ne, Narisso, nic mi nedlužíš. Já to udělala moc ráda.“ Řekla Nia a pak se podívala na hocha a pocuchala jej po dlouhých vlasech. „A ty mladíku, příště na sebe dávej větší pozor a neděs maminku.“
Malý elf bezeslovně přikývl a objal matku kolem krku.
Nia se potěšeně zasmála, když viděla šťastnou tvář elfky objímající své dítě přivedené zpět k životu. Opřela se rukama o zem, odstrčila se a s mírně bolestnou grimasou se zvedla z kleku. Kdysi poraněná noha si usmyslela, že ji opět trochu pozlobí. Postavila se, narovnala, když chtěla udělat krok, klopýtla a zavrávorala. V ten okamžik k ní přiskočil Rínon a podepřel ji, aby neupadla, v domnění, že se svým kouzlem příliš vyčerpala.
„Jsi pořádku?“ otázal se starostlivě a pohladil ji po vlasech.
„Ano,“ přikývnula. „Jen moje noha,“ položila si ruku na koleno a lehce jej promnula. „Trochu mi při tom klečení zdřevěněla a nechtěla mě poslouchat. Už to bude dobré.“ Narovnala se.
Princ se usmál a políbil ji něžně na tvář.
„To jsem rád. Měl jsem obavy, jestli tě to nevysílilo. Víš, musím říci, že jsi byla naprosto úžasná, lásko.“ Přivinul si ji ke svému tělu a byl nesmírně pyšný na to, že on, princ Dračích elfů Romon, má za svou životní lásku a družku tak ušlechtilou, dobrosrdečnou a laskavou ženu, jako je tahle kouzelná čarodějka.
Do Nirtiel se opět navrátila pohoda a klid. Muži se pustili do drobných úprav v okolí domů, některé ženy přenášely věci z provizorních přístřešků do nově postavených příbytků, aby se tam mohli zabydlet a jiné připravovaly vše potřebné na podvečerní hostinu na počest Nii, jako poděkování za její dar a nyní i z vděčnosti za Gillienovu záchranu. Černovlasá elfka chtěla to pozvání zprvu odmítnout, ale Romon jí vysvětlil, že by je tím velice urazila, a tak tedy souhlasila, že zůstane i na večerní oslavu.
* * * * * *
Překlad a vysvětlivky:
Ai – ach, jo – je to takové trochu neurčité citoslovce
Áya – ahoj či zdravím – pozdravení
Lavanna melmë – oběť lásky
Nai envinyanta ná man ëa hastaina. - Ať obnoveno je, co bylo zničeno.
Nórië, Nén, Sá, Vilya, hwindën mi nin rimpa. Mapanyë sin valaina ruvórë mir ninen mól. Arcanyë sí os restalë ilyë tane tuo. Ar aníron, sa Eldarinwa canahanu coir. - „Země, voda, oheň, vzduch, vírem ve mně letí. Beru nyní tyto boží živly do svého zajetí. Žádám teď o pomoc všech těch sil, a prosím, aby elfský chlapec žil.“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
94.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 18 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
