obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Kdo nemá peněz, je chudý; kdo nemá přátel, je chudší; ale kdo nemá srdce, je nejchudší na světě."
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
obr
obr počet přístupů: 2915693 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39806 příspěvků, 5809 autorů a 392469 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Malý ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Věříte na duchy?
 autor Mixie publikováno: 01.02.2009, 6:14  
Takové menší psycho, styl, který mám přesně ráda. Nebudu zastírat, že se mi povídka líbí, a nebudu zastírat, že má své chyby. Budu ráda, když mě na ně upozorníte. :)
(Náhled mi neumožňuje vidět, jak vypadá celé dílo, takže když ke konci bude někde nějaké to [/b] nebo [center], omlouvám se ;))
 

Poslouchám tvůj tlukot srdce
Tluče, tluče, jen tak dál
Poslouchám tvůj dech, co tančí
Tančí, tančí, jen tak dál
Poslouchám tvůj oběh krve
Proudí, proudí, jen tak dál
Poslouchám ten koloběh života
Žij, jen žij, ať nejsem sám

Péťa se pousmál. Takové jednoduché básničky mu jdou. Je to asi jediné, co mu jde. Ve škole má špatné známky, nepěstuje si žádný koníček, kluci ho na fotbalovém hřišti hned předběhnou a holky se mu smějí kvůli oblečení.
Jediná jeho radost je štěně, které našel na ulici před Titanicem. Titanic je polorozpadlý dům kousek od jejich paneláku, kde žije spousta romských rodin. Říká se mu tak proto, že měl být už před několika lety zbourán, ale romské rodiny se proti tomu zbouřily. Bourání se nekonalo a romové tu žijí dál svým vlastním svérázným způsobem a dům postupem času více a více chátrá. Skoro jako by se potápěl, a proto byl místními pojmenován Titanic. Štěně bezvládně leželo kousek od kanálu, tlapky natažené, jako kdyby chtělo skočit dovnitř.
Petr zvedl to bezvládné tělíčko a přitiskl ucho k jeho bříšku. Čekal chlad a tělo ztuhlé jako kámen, ale – a určitě se mu to nezdálo – slyšel slaboulinký tlukot srdíčka. Nemeškal a jako by ho honil čert, utíkal domů tou nejkratší cestou.
Doma, v malém panelákovém bytě, uložil štěně do krabice, kterou vystlal svým vlastním starším oblečením. Věděl, že dostane od rodičů pěkných pár pohlavků, hlavně od táty, ale nehodlal ustoupit – rozhodl se, že si toho bezbranného tvorečka, kterého by venku čekala dozajista smrt, ponechá a bude se o něj starat.
Zatímco Petr napjatě čekal na cvaknutí klíče v zámku, seděl u bedýnky a pozoroval malinkého pejska. Byl opravdu až moc mrňavý. A měl by mu vymyslet jméno. Co takhle Malý?
„Malý? A proč vlastně ne. Hezky tě to vystihuje. Jsi malé štěňátko a já malý kluk. Tobě je možná pár dnů a mně jen pár roků. Budeme kamarádi, uvidíš,“ mluvil na něho, ale pejsek na sebe nijak nedával znát, že by něco z toho, co Petr říkal, slyšel.
Konečně přišla maminka z práce! Dveře v předsíní se otevřely a zase zavřely. Pak maminka položila svou kabelku na věšák, sundala si s menším heknutím boty a zamířila do ložnice, aby se převlékla.
„Péťo?! Máš hotové úkoly?“ zazněla bytem otázka, kterou Petr slyšel den co den. Ještě ji uslyší jednou, a to až přijde z práce tatínek. Vždy se na to ptají. Nikdy se nezeptají, jak se ve škole měl. Nikdy se nezeptají, trápí tě něco? Vždy jen povinnosti.
Došel k ložnici a zastavil se mezi dveřmi. Mamka seděla na posteli s hlavou v dlaních a asi o něčem důležitém přemýšlela. Je ten pravý čas říct jí, že si našel nového kamaráda – psa? Stejně to dřív nebo později zjistí, tak proč to vlastně odkládat?
„Mami…“ začal Péťa váhavě.
„Ano, Petře, copak je?“
„Já,“ nadechl se zhluboka „jsem si našel kamaráda.“
„Mno to je skvělá zpráva!“ usmála se maminka nepřítomně, vstala a šla do kuchyně připravit si něco k jídlu. „Nemáš hlad zlato?“
„Ne, nemám, ale chci ti říct ještě něco…“
Opět se otevřely dveře a zavřely. V předsíni se začalo ozývat mumlání a brblání tatínka.
„Hele, táta se vrátil, jdi za ním a řekni, že večeře bude tak za hodinu, ať počká,“ vyzvala maminka Petra. Hoch pokrčil rameny a šel za otcem, který se mezitím také přemístil do ložnice. Ležel na posteli na zádech a zhluboka oddechoval. Usnul.
Petr se ani neobtěžoval oznámit mamince, že tatínek zase usnul, jen co přišel domů. Není se co divit, pracoval jako stavební dělník a Petr si nepamatoval, kdy naposled nebyl tatínek unavený.
Chlapec usoudil, že teď není vhodná doba sdělit rodičům, že ode dneška s nimi sdílí byt ještě někdo jiný. Tušil, že pro něho samotného to rozhodně nebude tak skvělé jako pro Malého. Ale oni to prostě nechápou! Malý, pokud bude žít, bude Petrův jediný kamarád. On se o Malého bude starat a budou pořád spolu.

Už bylo po večeři, která se nesla v tichém duchu. Tatínek si pročítal noviny, Petr se šťoural vidličkou v jídlu a maminka evidentně přemýšlela o práci. Jak typické. Prostě se mu nechtělo svěřit rodičům s tím, že na ulici objevil psa a přinesl si ho domů.
Petr seděl u svého psacího stolu a na posteli v bedýnce ležel Malý. Jeho hubené bříško se v nepravidelných rytmech zvedalo a zase klesalo, ale dýchal, a to bylo hlavní. Měl by mu sehnat nějaké jídlo a rozhodně vodu, kdyby se přes noc probudil. A neměl by s ním zajít k veterináři? Ale Petr je moc malý, aby s ním někam chodil, to sám moc dobře věděl. Vždyť chodil teprve do třetí třídy!
Venku za oknem se již dávno snesla tma. Nebyly vidět hvězdy, ale ty Petr stejně nikdy ze svého pokoje neviděl. Naproti jejich paneláku totiž stál další panelák, vyšší než ten jejich, který zcela zakrýval jakýkoli výhled na nebe. Jejich sídliště bylo ponuré, žádné dětské hřiště, žádná zeleň, všude jen betonové zdi, vysoké pletivo, posprejované domy a zaparkovaná auta všude, kde to šlo. Zde Petr vyrůstal. Člověk by řekl, že zde bude mít hodně kamarádů, ale zde na sídlišti byla spousta part velkých výrostků, kteří se poflakovali kolem ošklivých staveb, a kouřili, pili a ničili vše, co jim přišlo do cesty. Jednou se jim připletl do cesty i Petr.
Hoch se otřásl při vzpomínce na ten den, kdy se vracel ze školy a potkal Maxe. Max, to byla přezdívka jednoho hromotluka, o němž se šuškalo, že on a jeho parta mají na svědomí několik poničených aut v okolí, posprejovaných zdí a spoustu dalšího. Max si tak značkoval „svoje“ území. A jednou takhle označkoval i Petra.
Odchytli ho a zmalovali tak, že ho doma skoro nepoznali. Rodiče se zlobili, opravdu moc, marně Péťa vysvětloval, že nemůže za své potrhané a špinavé oblečení, že nikoho neprovokoval a že opravdu za nic nemůže. Táta ho zmaloval ještě jednou a od té doby se Petr vzdal jakéhokoli vysvětlování a svěřování se rodičům. Děti ze sídliště se s ním přestali bavit, protože se nemohou bavit s klukem, který se nelíbí Maxovi. Co kdyby se mu pak znelíbili i oni?!
Od té doby, jsou to dva roky, žil Péťa ve svém malém soukromém světě, kdy buď psal básničky či koukal hodiny do stropu. Rodiče se snažili co nejvíce pracovat, ale ani jeden z nich neměl střední školu. Bylo proto obtížné uživit sami sebe a dítě, co přišlo na svět neplánovaně a zcela jim převrátilo život. Petr to věděl, i když mu to nikdy nikdo výslovně neřekl. Ale přesto to věděl.

Malý se pohnul. Pomaloučku zvedl hlavičku a podíval se na svého zachránce, který seděl u stolu a zasněně koukal z okna.
„Ňuf!“ Nic, hoch dál zamyšleně vyhlížel do večerní tmy, přesněji řečeno do světel bytů před ním.
„Ňuf!“ Malý začal očuchávat bedýnku, kterou chlapec tajně ukradl z kuchyně. Voněla příjemně, ale ten pach byl Malému neznámý, ostatně jako všechno. Narodil se teprve před dvěma dny feně z Titanicu. Ovšem její majitelé nestáli o dalšího vořecha a tak ho prostě vyhodili na ulici. O tom všem samozřejmě Malý nevěděl, ale zvláštní intuicí poznal, že malý človíček před ním mu zachránil život.
Nadzvedl jednu packu – vida, jak to bylo lehké – nadzvedl druhou packu a pak se pokusil postavit na nohy, ale jeho slabé nožky mu nedovolily moc dlouho stát, až sebou žuchl opět do měkké peřinky. Nelíbila se mu jeho nemohoucnost a slabě zavrčel.
„Malý! Ty jsi vzhůru!“ všimnul si chlapec konečně. Opatrně se zvedl, aby psíka nevystrašil, a usedl na postel vedle něj. Zvědavě si hleděli do očí.
„Ňuf?“ ozval se opět Malý, trochu bázlivě.
„Ahoj,“ řekl Petr. „Já jsem Petr a našel jsem tě dneska odpoledne na ulici a vzal jsem si tě k nám. Doufám, že ti to nevadí.“
„Ňuf!“ vyplázl Malý jazyk.
„Myslel jsem, že nemáš jméno, a protože jsi tak maličký, bud ti říkat Malý, jo?“
„Ňuf!“
„Umíš taky něco jiného než „ňuf“?“ uchechtl se Petr.
„Ňuf…“ Konečně se podařilo Malému postavit. Bedýnka ovšem byla moc vysoká, aby se z ní dostal, a byl ještě dost nemotorný a slabé nohy ho jen těžko unesly. Malý pocítil silný hlad a přemýšlel, jak to chlapci naznačit.
„Haf!“ štěkl slabounce, ale Petr se přesto vyděsil.
„Malý, musím ti něco říct. Mí rodiče nevědí, že jsi tu, a nevím, kdy jim řeknu, že tě mám, ale do té doby musíš být potichu a hlavně neštěkej, jo?“ zašeptal Petr a položil si ukazováček na rty. Psík pochopil a zase ňufl.
„Určitě máš hlad, tak já ti něco donesu, jo?“
„Ňuf!“

I když neodbyla ani jedenáctá hodina večer, v celém bytě vládla již tma. Maminka i tatínek spali v ložnici, oba dva vstávali brzy do práce. Petr se každé ráno připravoval do školy úplně sám, jen maminka mu přichystala svačinu. Péťa vešel do kuchyně a poslepu došel k lednici. Otevřel ji a vzal si papírový sáček se svačinou. Klidně bude zítra o hladu, teď je důležité, aby se najedl Malý.
„Co tu děláš, Péťo?“ ozvalo se náhle za ním. Tatínek! „Snad nemáš v tuhle pozdní dobu hlad!“ řekl táta ostře a rozsvítil v kuchyni světlo. Prošel kolem Petra a vzal si z lednice pivo, s nímž usedl ke stolu a zapalovačem jej otevřel. Léta praxe.
„Kdyby ses furt každý den nenimral v jídle tak bys hlad neměl!“ zahřměl, až se Petr otřásl. Tatínek neměl dobrou náladu.
„Kdybys víc jedl, nebyl bys takové vychrtlé děcko, jaké jseš! Lidé by se nesmáli. Aspoň kdybys nechodil furt špinavej v roztrhaných věcech! Nechápu, proč nemůžeš bejt slušnej. A ty špatný známky… Za to určitě může výchova tvé mámy. Jasně. Po kom jiným bys byl tak blbej? Po mně? Já jen neměl příležitost, já neměl tak skvělý rodiče jako ty! Musel jsem se životem…“
Táta mluvil a mluvil. Upíjel přitom a díval se na Petra, který stál před kuchyňskou linkou se sáčkem v ruce a s pláčem na krajíčku. Tatínek někdy mívá takové ošklivé řeči, ale ještě nikdy ne takové. A pořád mluví, ale už se ani nedívá na Petra, ale někam dál, daleko, kam nikdo jiný nevidí.
Hoch radši z kuchyně odešel. Cestou do pokoje prošel kolem ložnice, z které se ozýval pláč. Maminka opět plakala, ostatně to poslední dobou velice často.
Petr vešel do pokoje. Malý seděl v bedýnce a nadšeně vrtěl ocáskem. Chlapec vyndal ze sáčku chleba s máslem a po malých kousíčkách jej podával Malému. Ten je nadšeně hltal, i když mu to šlo ztuha, protože ještě neměl vyvinuté zoubky. Poté, co nakrmil psíka, se Petr rozbrečel. Brečel dlouho a hodně a brečel i potom, co skoro neměl už žádné slzy.
„Ňuf,“ ozval se Malý. Upíral na chlapce oči a rád by věděl, proč ten jeho človíček pláče. Proč je smutný? Copak se děje?
„Ach, kdybys jen uměl mluvit,“ zašeptal Péťa plačtivě. Vyndal Malého z bedýnky a položil jej vedle sebe na postel. Štěně se k němu přitisklo a začalo mu olizovat ruku. I přes tekoucí slzy se Péťa pousmál. Lehl si a tvrdě usnul.

Avšak Malý nespal. Tiše ležel, dokud jeho človíček neusnul. Když si byl jistý, že nebude odhalena žádná jeho nekalá činnost, překvapivě svižně vyskočil na nohy, přešel na konec z postele a lehký jako pírko skočil na zem. Bylo to více než podivné. Ani pětidenní štěně ještě není pořádně schopné vůbec stát na nohou, natož aby takhle skákalo a bezstarostně se pohybovalo.
Malý běhal po pokoji a všechno očuchával. Obešel všechny rohy, nakoukl do všech koutů, prohrabal všechny Petrovy věci. A pak zaslechl nějaký šramot.
Ozýval se někde dál, za dveřmi, někde, kam on se nedostane, protože dveře jsou zavřeny a Malý tak vysoko ještě nevyskočí, aby si otevřel.
Opravdu ne?
Malý šel ke dveřím a postavil se přesně pod kliku. Stačilo by jen vyskočit. Pořádně se odrazit nohama. Malý se soustředil. Jeho srst se začala vlnit. I když skoro žádnou neměl. Jakoby se mu pod kůží vlnili hadi.

Tmavá noc přichází…
Blíž a blíž…
Chlapče můj, chlapče můj…
Pročpak bdíš?


„Malý?“ Petr mžoural očima na své hodinky s Mickey Mousem, které ukazovaly půl páté ráno. V pokoji svítila lampička, kterou včera zapomněl zhasnout. Hoch se rozhlédl po pokoji. Vše se mu zdálo jako vždycky, až na to, že včera večer zavřel dveře. Byly otevřené.
Že by se jeden z rodičů na něj byl v noci podívat? To se snad ještě nikdy nestalo, nebo o tom nevěděl. Ale pokud ano, museli vidět Malého! Co když přišel tatínek, viděl psa, naštval se a něco mu udělal.
„Andělíčku můj strážníčku, jen to ne!“ zašeptal Péťa. Vstal a po špičkách se vyplížil z pokoje. Všude vládlo ticho. Položil ucho na dveře od ložnice rodičů. Slyšel jedno hlasité chrápání a jedno tišší. Rodiče spí, ale za chvílí budou vstávat do práce.
Chlapec šel dál. Jak záhy zjistil, v kuchyni Malý nebyl, a tak se vydal do obýváku, jenže tam taky nic. Ale pak jej ovanul studený závan větru. Dveře na balkón byly pootevřené! Petrovi se strachem o psíka málem zastavilo srdce. Bydlí ve čtvrtém patře a na balkóně není žádná síť, pokud tam Malý šel, mohl spadnout…
Péťa rychle vyrazil. Srdce mu prudce bušilo. Otevřel dveře na balkón dokořán…
… a uviděl Malého, jak sedí na zábradlí. Seděl tam a koukal na protější panelák. Jako neskutečně realistická socha. Přestože foukal vítr, a docela silný, tak silný, že by normální štěně okamžitě strhnul dolů, on tam seděl bez jakéhokoli zaváhání.
Petr se pomaličku přibližoval. Bál se, aby Malého nevyděsil a on nespadl dolů. Pro Petra to byla neskutečná výška, ale co pro teprve třídenní štěně?!
„Malý…“ zašeptal Petr. Štěně se ani nehnulo. „Pojď ke mně, prosím. Neboj se. Jen se neboj. Pojď ke mně.“
Už byl skoro u něj, natahoval ruku, už jen pár centimetrů a bude ho držet v náručí, svého kamaráda, už jen dva centimetry, už jen jeden…
„Petře! Co tady děláš?!!“ Petr se prudce otočil. Ve dveřích stála rozcuchaná maminka a nevěřícně na něj zírala. Ale jen chviličku, protože poté ho popadla za ruku a stáhla ho do obýváku.
„Co si kruci myslíš, že děláš?!“ lomcovala maminka s Petrem. „Co to sakra děláš?!“
„Já jsem šel pro Malýho!“ vykřikl chlapec! „Stál na zábradlí, ještě tam bude, pusť mě, musím pro něj!“
„Petře, Péťo, vzpamatuj se! O čem to mluvíš?“
„Malý přece, můj pes, stojí tam na zábradlí! Pusť mě, mami!“
„Nic tam není, Péťo.“ Maminka se na Péťu vyděšeně dívala a stále ho držela za obě dvě paže. V očích se jí objevily slzy. Chlapec se otočil a podíval se na balkón.
Na zábradlí nic nebylo.

„Říkám ti, že s ním není něco v pořádku.“
„To už dlouho.“
„Nezlehčuj to, prosím.“
„Já to nezlehčuju, jen říkám fakta! Ale za to může tvoje výchova.“
„Teď není čas na to se navzájem obviňovat, mám o něj strach. Mluvil o nějakém psovi, kterého sebral někde na ulici, ale prohledala jsem celý byt a nic jsem nenašla.“
„Tak si vymýšlí. To kluci v jeho věku dělají.“
„Kluci v jeho věku nestojí v pět ráno na balkóně a nevypadají, jako by chtěli každou chvíli skočit dolů!“
„Určitě přeháníš, vidíš něco, co není.“
„Já nejsem ta, kdo v téhle domácnosti chlastá, abych viděla přeludy.“
„Chceš mi tím něco naznačit?“
„Možná že ano…“
Hádali se tak už asi půl hodiny. Maminka poté, co ho našla, odvedla Petra do pokoje, kde jej uložila do postele, do pusy mu strčila teploměr a došla vzbudit tatínka. Jenže to bylo před třiceti minutami a od té doby se jen a jen hádají. Péťa to slyší až k sobě do pokoje, ale po chvíli je přestal vnímat. Myslel na Malého.
Kdepak je? Možná, že se lekl a skočil dolů. Určitě. V tom případě ale… Chlapci se už zase chtělo brečet. Moc se mu chtělo brečet. Vyndal si teploměr z pusy a hodil ho přes celý pokoj na zem. Vstal z postele a sedl si ke stolu. Do ruky vzal tužku a začal bezmyšlenkovitě čmárat na papír. Po chvíli se z těch čmáranic začala vynořovat slova, ze slov se tvořily věty. A z vět byla báseň. Dopsal ji po chvíli, ale papír, na němž byla napsána, byl promáčen skrz na skrz.
Chlapec pozvedl papír na úroveň očí a začal číst nahlas:

Čtyři nohy, žádné ruce
Kdopak to je, hádej přece.
Jeden ocas, jedna hlava
Přítulná to mrška hravá

Není velký, věru ne
Ještě to je batole
Není mrtvý, jen to ne
Naděje opíjí mě

Neopíjím ale sám sebe rohlíkem?

Malý, můj maličký…
Chci tě mít v náručí
Malý, můj maličký…
Zpátky tě chci

Můj příteli…
Kde konec ti?


Petr se opět rozplakal. Zmačkal papír s básní, otevřel okno a vyhodil jej prudce ven. Pak se zhroutil na židli a plakal. Plakal, pořád plakal. Byl malý, bezmocný, a hlavně sám. Sám. Tak strašně sám.
„Ňuf!“
„Malý!!!“ zakřičel Petr. Na parapetu, kde se vzal, tu se vzal, sedělo štěně – Malý. Vyplazoval jazyk a šťastně vrtěl ocáskem sem a tam!
„Ňuf!“
„Malý…“ zašeptal hoch a natáhl ruce. Štěně nečekalo, odrazilo se a skočilo Péťovi do náručí.
„Kde ses tu vzal? Kde ses tu jen vzal, pověz, ty čaroději!“ smál se Petr, smál, byl totiž náhle šťastný, přešťastný, měl zpět svého kamaráda.
„Petře! Petře, co se tady děje?“ vběhla do pokoje maminka. Péťa se otočil a natáhl k ní ruce s Malým. Štěně tiše ňuflo.
„Mami, podívej se, to je Malý, on žije!“ Maminka se zarazila. Vyděšeně zírala na Petrovy natažené ruce a na prsty sevřené tak, jako kdyby něco držel.
„Hochu můj drahý,“ zašeptala „vždyť v těch rukou nic nedržíš!“
Petr se zarazil. Co to maminka říká? Vždyť jej drží, cítí jeho srst, cítí puls jeho srdíčka, vidí ho přímo před sebou.
„Ale…“
„Dnes zůstanu s tebou doma a zítra tě vezmu k doktorovi, Petře. Vlez si do postele.“

Seděl v rohu pokoje a koukal na Petra, který ležel v posteli. Nad ním se skláněl doktor a starostlivě si prohlížel teploměr, který právě vytáhnul z Péťova podpaží. Na čele se mu objevily hluboké vrásky, ale na Petra se usmál a pak hned odešel z pokoje něco sdělit rodičům. Malý vyskočil na chlapcovu postel a usadil se mu mezi nohama. Pozoroval jej a Péťa pozoroval jeho.
„Co jsi?“ zeptal se hoch. Necítil strach, jen zvědavost. Kdyby mu ta bytost chtěla ublížit, už by se tak stalo. Cítil se dobře, jako vždycky.
„Co jsi?“ zeptal se znova.

Náhle jako by se vzduch v pokoji změnil. Začal se převalovat jako vlny tsunami narážející na zemské pobřeží, chlapec byl vyzdvihnut do vzduchu a jeho malé tělíčko bylo vydáno na pospas těm nemilosrdným vzdušným vírům, které ho pevně obemkly a vynesly ven. Petr viděl jejich panelák a otevřené okno, z něhož právě vyletěl. Ale pak se vznesl výš a výš, až byl tak vysoko, že neviděl žádné lidi, žádná auta, dokonce žádné paneláky, a už byl tak hrozně vysoko, že ztratil vědomí.

Probudil se v podivném světelném tunelu. Všude kolem sebe viděl barvy, spoustu barev, točily se kolem něj a jemu až oči přecházely. Všechny barvy se na konci tunelu vlévaly v jednu jedinou barvu, a to bílou. Ta bílá barva ho lákala. Chtěl vědět, co je dál, co je na konci toho tunelu, a dokonce se mu zdálo, že zaslechl někoho zpívat…
Určitě tam někdo byl a něco mu říkal. Nerozuměl slovům, ale cítil, že v nich je nějaký rytmus. Popošel dál, nebál se, ale přesto mu něco říkalo, ať zůstane tam, kde je, ať se proboha nehýbe, ale on to pořád slyšel a strašně ho to lákalo.


„Co se s ním děje, pane doktore?“ ptala se maminka doktora. Seděli v kuchyni, doktor měl před sebou položený hrnek kávy a rozvážně z něj upíjel, zatímco si rozmýšlel odpověď. Maminka si nervózně natáčela na prst jednotlivé pramínky vlasů. Dělala to vždy, když byla rozčilená a něco hrozného ji trápilo.
„Nemůžu nic potvrdit, dokud se neudělají příslušné testy, ale řeknu vám, co jsem zjistil a co z toho usuzuji. Chlapec trpí bludy, má vysokou horečku, třesavku. Tyto a ještě jiné příznaky indikují otravu. Netuším čím, může jít prakticky o cokoliv. Už jsem zavolal sanitku, musíme chlapce převézt do nemocnice.“
„Může… umřít?“
„Nebudu vám lhát, jeho stav je velice vážný. Navíc je hodně malý a teď opravdu netuším, zda není otrava příliš těžká na to, aby se s tím jeho tělo vyrovnalo. To zjistíme až po příslušných testech.“

Tmavá noc přichází…
Blíž a blíž…
Chlapče můj, chlapče můj…
Pročpak bdíš?

Hledám přítele svého,
jediného.
Je na konci světla snad?

Ano, jistě, tady je.
Nevzdávej se, chlapče, naděje.

Tmavá noc přichází…
Blíž a blíž…
Sníš?

Nač se mě to ptáš?
Má to snad být sen?
Pasti pokládáš.
Lapím já se?

Ve světle na konci tunelu, ke kterému se Péťa přibližoval váben jakousi melodií, se objevila silueta štěněte. Malý!
Petr se rozběhl, ale než se stačil ke světlu dostat, štěně se začalo měnit. Chlapec s hrůzou pozoroval tu proměnu. Začal křičet. Křičel a křičel, nahlas, protože ta zrůda, co před ním stála, byl jeho otec, ale změněný. Byl to on a zároveň nebyl. Na tváři měl nepříčetný úsměv a oči se mu zakalily krví. V ruce držel jakousi nádobku. Petr křičel a chtěl utéct, protože mu jeho táta naháněl neuvěřitelný strach.
Ta stvůra připomínajícího jeho tátu natáhla ruku s tou nádobkou a natočila ji tak, aby si Petr mohl přečíst nápis.
„Arzen.“


„Arzen,“ vydral se z chlapcových rtů tichý vzdech a doktor, přestože nad jejich hlavami hlasitě houkala siréna, jej uslyšel.
„Cos to říkal chlapče? Zopakuj to!“ naklonil se nad klučinu doktor, ale Petr opět upadl do bezvědomí.

„Ne, to není pravda!“ křičel Péťa na tu zrůdu. Netvor se zašklebil o něco více než předtím a v ruce se mu objevil sáček s jídlem.
Petr s hrůzou pochopil. Najednou jeho vnitro zachvátil příšerný vztek. Zloba. Přál si zabít toho, kdo zničil život jeho matce a jemu samému. Nechtěl znát jeho pohnutky, bylo mu jedno, proč to dělal a co se teď stane. Toužil jen po pomstě.


„Defibriluje!“ zařval doktor, když přístroje, na které byl chlapec napojen, ukázaly zrychlený tlukot jeho srdce. 90, 100, 110… Náhle chlapec otevřel oči, pevně chytil doktora za paži a zašeptal: „Otec.“

Petr se rozběhl a najednou byl větší, už neměl postavu osmiletého kluka, byl to muž, vysoký stejně jako jeho otec. Narazil do něj a celou svou silou jej tlačil do oslnivého světla na konci tunelu.
„Já nejsem skutečný! Tvé počínání je marné!“ řval jeho táta, ale Petrovi to bylo jedno. Vše mu už bylo jedno.
„Otec,“ zašeptal, zavřel oči a vstoupil do světla.


Sanitka ještě ani nestačila zastavit a sestry na příjmu již vyrazily s nosítky na pomoc malému chlapci, u nějž pravděpodobně nastala otrava. Avšak než stačily cokoliv udělat, zastavil je doktor s tím, že je již pozdě. Jejich malý pacient umřel.
„Bože ne…“ vzdychla jedna sestra.
„S tímto nemá Bůh nic společného, sestro. Zavolejte kriminálku, myslím, že tu máme vraždu,“ řekl doktor. Sestry se po sobě jen poděšeně podívaly. Vraždu? Tak malého chlapce? Kdo by jej chtěl zabít? Proč proboha?

Epilog


Městské noviny města Praha


OTEC OTRÁVIL SYNA ARZENEM!
Dne 26. 1. byl na 12 let vězení nepodmíněně odsouzen Miroslav Čejka za vraždu svého osmiletého syna Petra Čejky. Soud usvědčil Miroslava Čejku z toho, že opakovaně míchal do svačiny svého syna jed arzen. Není známo, jak dlouho Čejka svého syna trávil, podle lékařských expertíz však nejméně rok.
„Podle pitvy jsme prokázali, že chlapcovo tělo bylo arzenu vystaveno nejméně po dobu 12 měsíců, kdy mu byly podávány velice malé dávky jedu, což po dlouhodobém působení způsobilo zničení několika důležitých orgánů, což zapříčinilo chlapcovu smrt,“ řekl dr. Jiří Poláček z Fakultní nemocnice Praha.
Čejka svou vinu popírá a ani před soudem neprojevil sebemenší lítost nad svým činem. Motiv zůstává dosud nejasný.
„Nejsme si jistí, proč otec trávil svého syna. Matka uvedla, že mezi ní a jejím manželem vládly dlouhodobé rozpory, které nakonec vyústily v rozvod. O tom však prý chlapec nevěděl. Matka vyslovila tezi, že její manžel Čejka svalil všechen svůj neúspěch na svého syna a otrava arzenem byla jeho pomsta,“ uvedla mluvčí Policie ČR Vlasta Přičichlová.
I přes nedostatek důkazů byl Čejka odsouzen nepodmínečně. Zapříčinilo to hlavně svědectví dr. Jiřího Poláčka, který jako první chlapce vyšetřoval a vezl jej sanitkou do nemocnice. Uvedl, že těsně před tím, než chlapec umřel, mu sdělil, že jeho vrahem je otec.
Objevily se názory, podle nichž by měl být Čejka propuštěn pro spornost důkazů, ale rozsudek byl již vynesen.


 celkové hodnocení autora: 93.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 51 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 amazonit 01.02.2009, 6:13:20 Odpovědět 
   Jak je psáno v úvodu - trochu psycho povídka, no, spíš dost. Ono je to vcelku čtivé, jednoho to dokáže zaujmout, ale jinak se to nezdá být příliš věrohodné... I třeťák ví, že dvoudenní štěně nebude jíst chleba, a to ví, i když deliruje.
Doktor se choval vcelku laxně, popíjí si kávu s maminkou v kuchyni, místo abych ihned volali sanitu...
Ono už vůbec to, že otec syna tráví arsenem, je dost přitažené za vlasy a ještě ke všemu rok...
Zkrátka působí to jako jedna velká ,,pohádka".

-Poslouchám tvůj tlukot srdce - tlukot tvého srdce

-ale pejsek na sebe nijak nedával znát - o sobě

-kde se vzal, tu se vzal, sedělo štěně – Malý - lépe by bylo, kdyby všechna slovesy byla v rodě středním

-„Defibriluje!“ zařval doktor - fibriluje, přístrojem ho defibrilují

-u nějž pravděpodobně nastala otrava otrava nenastává, ono i k ní spíš dochází
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Emmajackson2711#
(23.10.2020, 08:22)
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
obr
obr obr obr
obr
Zatanči
abeekr
ONKANÉ
Danny J
Příběh třecí sí...
Lumen
obr
obr obr obr
obr

Slečny
Jeroným Večer
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr