|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303499 komentářů :: on-line: 0 ::
|
 |
|
:: Zhong a Channa 03 ::
 Ekyelka |
publikováno: 28.01.2009, 11:11
|
Důležitá poznámka malým písmem pod čarou: ´03 není ročník, ale třetí část společného projektu nás a Fuxika(5). Velmi doporučuji přečíst si první dva díly, které naleznete zde
http://www.saspi.cz/dila/10292-zhong-a-channa
a zde
http://www.saspi.cz/dila/17550-zhong-a-channa-2
Příjemnou zábavu.
PS: Fuxik(5) vzkazuje: "Když přežijete kurzívu, docela se nasmějete." |
| |
|
|
Malá, ale slizem velice olezlá místnost. Šedé stěny, do kterých jsou zatlučené padesátky hřeby, kdysi možná byly bílé.
Au. Ten titanový řetěz mě už začínal řezat do zápěstí. Schválně ho utáhli tak, abych se nemohl proměnit bez ztráty končetiny.
Channa visela za želízka na dalším háku opodál a byla v bezvědomí. Raději jsem ji nebudil. Nechci, aby viděla, co se bude dít, až přijde pan Paolo. Ani já jsem si to neuměl představit – a popravdě jsem ani nechtěl.
Ve stěně přede mnou se otevřely dveře a i ta troška světla, co se sem prodrala malým okýnkem dovnitř, zmizela ve tmě. Jo, stíny jdou a v těsném závěsu za nimi pan Paolo. Jeho starý obličej si nikdy z paměti nevymažu.
"A, pan Zhong," předstíral dobrou náladu. Jako kdyby Channu před pár hodinama nemučil žhavým železem. I když vlastně právě proto má pan Paolo dobrou náladu.
"Pan Paolo," drtil jsem mezi zuby jeho jméno jako slizkého červa.
"Ještě stále tak rozzlobený,“ zavrtěl pan Paolo hlavou v gestu lehkého zklamání. „To vás jistě brzy přejde. Chlapi!" oslovil dva stíny názvem pro něpřinejmenším nezvyklým.
Stínyse přesunuly přímo přede mne. Aniž se jejich temnota dotkla mých pout, náhle se ozvalo kovové cvaknutí a byl jsem volný. Aspoň na ten kratičký moment, než mne neviditelná síla zvedla dobrých třicet centimetrů nad betonovou podlahu a mrštila se mnou na stůl ve středu místnosti.
Velmi rád bych jim oplatil péči, kterou mi věnovali, už když nás s Channou přivlekli do téhle díry, ale dlouhé hodiny v příliš těsných poutech plus stále ještě otevřené rány mi vzaly všechny síly. I ono prosté přesunutí na nerezovou desku stolu mi málem rozdrtilo pravé rameno.
„Dlouho jsem přemýšlel, jak vás pohostit, pane Zhongu,“ rozhovořil se pan Paolo a s úsměvem pohladil hranu nerezového stolu. Téhož stolu, který se divoce otřásal, když na něm ležela připoutaná Channa. Snesu toho hodně, ale při vzpomínce na její křik – na bezmoc a zoufalství, které v něm zaznívalo – se mi stále zvedá žaludek.
Tohle si pan Paolo pořádně odnese – jestli to přežijeme a budeme mít dost sil mu jeho pohostinnost oplatit.
„Vzhledem k vaší unikátní fyziognomii a téměř nekonečné schopnosti regenerace jsem se rozhodl přizvat kolegu vědce. Myslím, že vy dva se už znáte.“
V duchu jsem zoufale zavyl. Dobře jsem věděl, koho má pan Paolo na mysli – mou dětskou noční můru. Příšeru s maskou člověka. Vědce, přísně racionálního a neschopného jakékoliv emoce kromě jediné: krutosti. Geniálního a především nekonečně zvráceného dr. Haelgara.
„Moje malé štěňátko trochu vyrostlo, jak vidím.“
Nezbytná gumová zástěra, holá lebka, úlisný úsměv. Vycenil jsem zuby v hlubokém zavrčení, přestože jsem předem věděl, jak je tenhle můj projev marného odporu pobaví. Co jsem však měl dělat jiného, když jsem byl přivázaný ke stolu i za ten prokletý titanový obojek?
„Posledně nás hrubě vyrušili zrovna uprostřed jednoho velice zajímavého experimentu,“ dal se dr. Haelgar do řeči s panem Paolem. Trocha lehké konverzace před samotným vědeckým výzkumem a stále ta dobrá nálada – hluboko zakořeněný strach z mláděcích let a zuřivý vztek mi divoce rozpumpovaly krev. Marně jsem však napínal unavené svaly; pouta držela příliš dobře.
„Zhong je unikátní tvor, jak jste sám měl možnost ocenit během lovu. Svými schopnostmi se však vymyká i z definice samotné unikátnosti. Je totiž přímo dokonalý. Do-ko-na-lý,“ slabikoval se zjevným potěšením věděc.
Mezitím se hrabal v něčem, co leželo na zemi. Asi Kufřík: šedý, s tmavomodrým pruhem napříč. Jeho skříň smrti.
Haelgarův zjizvený obličej se náhle objevil nad mou hrudí. V každé ruce měla ta bestie kleště.
"Tak si zahrajeme na pana zubaře. Ale ale, Zhong nám papal cukrovinky?" pronesl medovým hláskem doktor. Tyhle jeho infantilní hry byly snad ještě horší než fyzická bolest.
Věděl jsem, co bude dál. Zatnul jsem všechny svaly. I přes zavřené oči jsem ho viděl, jak rozevírá moje zatnuté čelisti. Začal jsem cedit nadávky před zuby, které už za chvíli neměly být moje.
Mezitím se probrala Channa.
"Zhongu!!!" zaječela.
"Zhongu!!!" ozval se mi u hlavy neznámý hlas a něco mi začalo silně tlačit na čelist.
"Zhongu!!!" zařval ten hlas ještě jednou a něco mne zaštípalo na tváři.
Otevřel jsem oči. Nade mnou se skláněly Channa a Strina a unisono ječely. Měl jsem hlavu zaklíněnou v přihrádce na lékárničku. Karach klidně seděl vedle. Pana Paola jsem neviděl. Naštěstí. Pro něj.
„Hmpf?“
„Usnul jsi,“ chytila mne Channa zezadu za hřívu přerostlých chlupů (ani šílený kadeřník, ke kterému mne jednou dotáhla, ten porost nenazýval slovem vlasy) a silně zatáhla. Bolelo to, ale aspoň jsem měl čumák venku.
„Pan Paolo?“
„Hm,“ přikývl jsem a omluvně se usmál na Strinu, která na mne hleděla s ještě stále vytřeštěnýma očima. Vzápětí jsem radši sklonil hlavu – zapomněl jsem, jak hrozivý se zdá vlčí úsměv pouhému člověku.
„Strino, mohla bys nás počkat v recepci?“ vytrhla ji Channa ze strnulosti a vlastně ji elegantně vyhodila z auta. Pak mě chytla za čenich stejně, jak to dělávala před lety jednomu vlčeti, a zadívala se mi do očí.
„Dobrý?“
„Snad. Kde je?“
„Ten tvůj přítelíček ho kamsi uklidil. Neptala jsem se.“
Oba jsme věděli, o čem je řeč.
„A nahoď lepší výraz. Jsme na místě,“ dodala ještě.
Humwee – krásně zablácené a místy decentně omlácené humwee – stálo před jedním z nejdražších hotelů v Monte Carlu a vzbuzovalo zaslouženou pozornost. Stejně tak vystupující Channa, pohybující se provokativně s onou grácií vrozenou všem kočkám. Karach byl už zase někde napřed, tedy aspoň v autě jsem ho neviděl. Schlíple jsem přijal téměř lidskou podobu a vysoukal se z nákladového prostoru a přes sedadla cestujících otevřenými dveřmi ven. Zmačkaný, zdeptaný a rozespalý jsem vedle nádherné Channy nejen vypadal, ale také se tak cítil. Lepší už to být nemohlo.
Oprava: mohlo.
V recepci na nás totiž kromě Striny čekal i Channin mazlík – Světluška.
Objevila se u nás před asi pěti lety – hladové, zmoklé lidské mládě, které nemělo kam jít. Toulavé kotě, řekl by člověk (ovšem to jsme nebyli ani jeden). Přesto jsme si Světlušku nechali – velice rychle se totiž projevilo její zvláštní nadání. Proč si myslíte, že od Channy dostala právě tohle jméno?
Vstoupili jsme prosklenými dveřmi na červený koberec. Karachova róba na něm skoro nebyla vidět, stál v rohu a vypadal naprosto nezúčastněně. Světluška seděla v křesílkách u ministolečku, na kterém stál její oblíbený nápoj - tequila s bílým rumem.
Channa, jakmile se objevila ve dveřích, zahlédla jen rozlitou sklenici, převrácený stoleček a pak ucítila jemné vrnění u stehna. Světluška měla Channu velice ráda. Zato já jsem ji zajímal jen jako něco, do čeho se dá sem tam píchnout, poškádlit a samozřejmě jako jezdící pejsek.
Channa mimoděk objala své stehno, na kterém byla momentálně přilepená její chráněnkyně, a začala vrnět taky. Pokynul jsem Karachovi a Strině, která se na mě moc hezky usmála, a vyšli jsme před hotel.
"Channa má radši, když je při vítání nikdo neruší," vysvětlil jsem oběma. Recepční tam nebyl a i kdyby, viděl by jen zvýšený svit zářivky.
Za deset minut se k nám přidaly i ty dvě a Channa měla o tři sta dvacet procent lepší náladu.
„Domů?“ pozvedla Strina tázavě obočí. Channa jenom přikývla a naprosto nečekaně – nečekaně pro naše spolucestující, ne však pro mne – se uvelebila na zadních sedadlech se Světluškou přitisknutou k pravému boku. S vítěznými fanfárami v hlavě jsem zapadl na místo vedle řidiče: vedle Striny (!!!) a krátkým zavětřením se ujistil, že i Karach už opět sedí přímo za mnou. Jednou bych ho vážně chtěl vidět nastupovat, vystupovat nebo aspoň normálně kráčet.
„Kam vlastně...?“
„Stará dobrá Anglie, má drahá,“ vycenil jsem na Strinu stále ještě lidské zuby v oslnivém úsměvu. „Místní si slunce užili už dost, tak ho odvezeme domů,“ mrknul jsem přes rameno na moje dvě holky. Channa seděla se zkříženýma nohama uprostřed nákladového prostoru a Světluška se jí stulila v náruči jako malé dítě. Očividně ani dva měsíce v lázních jí nepřidaly na váze, nebo aspoň na svalech. Holt byla naše Světluška trochu drobnější... asi jako víla, jestli na ně věříte.
Humwee zrychleně opustil úzké uličky Monte Carla a plynule zrychlil na oblíbených Strininých sto sedmdesát. Spokojeně jsem si povzdechl a natočil se na sedadle tak, abych měl naši půvabnou řidičku stále na očích – a aby byla tím prvním, co uvidím, až se probudím. Channino vrnění totiž spolehlivě uspávalo všechny kromě Striny a bylo zbytečné se mu bránit – vždyť i Karach se mu poddal.
A tentokrát jsem se nemusel zlých vzpomínek bát. Channa se už o ně postará.
„Folk-fton,“ slabikoval jsem skrz vlčí zuby značku, která nás uvítala na břehu Anglie a zároveň na vjezdu do malebného města. Řídila pro změnu Strina (podle pohybů auta není nejmenší problém to poznat, každý pohyb auta je pevně řízený) a já seděl vedle ní a pozoroval cestu před námi. Karach tady tělesně byl a Channa měla malou roztomilou a krásnou Světlušku na klíně, čili jsem přes Channinu hlavu na Světlušku neviděl. Po pár zatáčkách, křižovatkách a semaforech jsme vyjeli z města ven (hned za koncovou značkou mě to zatlačilo silně do sedadla) a krajina se rozmazala.
„Eš-fort,“ poskládal jsem zase dohromady značku, která oznamovala, že jen deset kilometrů nás dělí od této metropole. Pak už jen Maidstone, tam doprava, a hurá na Londýn. Radost mám hlavně proto, že za Londýnem začíná kus země, kde se budu moct proběhnout. Neustálé formality v tunelu, čumilové na cestách, retardéry a všudypřítomní strážci zákona mě unavili. Chtěl jsem ven.
Jenže než jsme se dostali do Londýna, museli jsme absolvovat dvě povinné zastávky na kávu a sendviče. Říct si o jídlo já, nejspíš dostanu psí kost, ale Světlušce se jen tak neodmítá.
Právě při druhé zastávce v takovém malém hostinci u cesty – ta díra snad ani neměla jméno – se ale objevil menší problém: Strinu někdo hledal. Někdo dostatečně mocný a bohatý, aby zatahal za hodně kluzké nitky, vedoucí až do Interpolu: právě jsme si dávali zákusek a kávu, když se v televizi nad výčepním pultem objevila Strinina fotografie s poznámkou „WANTED“.
„Vykradená banka? Únos? Vydírání? Útěk z vězení? Strino, nezmínila jste nám, že máte tak rozsáhlé mimopracovní aktivity!“ ušklíbla se Channa s úsměvem, zatímco se talířek s jejím Sachrem nenápadně přesouval před Světlušku.
„Ale to není pravda!“
Strina byla naprosto šokovaná a konsternovaná – nezmohla se dokonce ani na žádnou honáckou nadávku, kterých znala neuvěřitelnou spoustu. Očividně totiž byla poctivým a naprosto nevinným občanem, jinak by ji tohle kouzlení s informacemi a paragrafy tolik nepřekvapilo.
„Ne? Tak proč na vás vypsali odměnu?“ neodpustil jsem si rýpnutí, i když jsem předem věděl, že se mi později vrátí i s lichvářskými úroky.
„Kolik to vlastně dělá?“ zaposlouchal jsem se – a vzápětí jsem se málem zadusil pivem.
„Padesát tisíc liber!!“
Kromě spolustolovníků mě naneštěstí slyšela i půlka hospody. Samí místní, vesměs statní chlapi – sakra, že by tady někde v okolí byl kamenolom, kde se ještě i dnes používalo při těžbě ryze ekologických lidských sil?
Bylo mi velice divné, že když jsem česky vyprsknul tu částku, tak se na mě otočili, jakoby mi rozuměli, což se mi vůbec nelíbilo. Karach, i když i on měl něco ve stylu nemrtvého hladu, zůstal v autě a cpal se svým oblíbeným kusem hmoty. Něco, co mi smrdělo po mrtvých krysách, co Channa označila jako „tu gumu zelenou“ a co se nelíbilo nikomu jinému, Karach považoval za chutné stejně tak, jako le roti flambée avec le chocholat.
Jsem si jistý, že i on si už všiml náhlé změny ovzduší v místnosti, i když nebyl fyzicky přítomen. Channa zůstala sedět. Ne proto, že by chtěla, ale musela chránit zbytek naší výpravy. Odešel jsem na toaletu; obvykle tímhle spolehlivě spustíme jakoukoliv reakci.
Vrátil jsem se za celých pět minut a všechno bylo nečekaně při starém. Lidi pořád seděli - sice napruženě, ale seděli - a Channa se Světluškou a Strinou taky. To by mě uklidnilo, kdybych neviděl tetelící se vzduch u stropu. Takže jsme vevnitř všichni.
Jako první se složily Timesy ve čtecím rámu v rohu místnosti a onen pán, vypadající jako Travolta s ulíznutými vlasy do copu, vyšel ven na předstíranou zdravotní procházku. Druhý se zvedl z protějšího rohu a odešel na toalety. Třetí zase od pultu prohlídl osazenstvo a napil se kafe. Ráno se tady kafe nepije, to mi jen potvrdilo, že oni to až tak Angličani nebudou.
Channa v tu chvíli gestem přivolala hostinského a číšníka v jednom:
„Kolik vám zbylo z toho dortu?“
Její skotský přízvuk byl téměř dokonalý – no, pro lidské uši musel být zaručeně autentický. Napětí v nálevně tím ale jenom zhoustlo. Že by ti dobří lidé neměli rádi tartan?
„Sedum, pani.“
„Přineste je všechny.“
A jéje, Světluška zatoužila po troše zábavy. Chtěla se zapojit do hrozící bitky, které jsme se já, Karach a Channa chystali vyhnout, nebo jsme aspoň měli v plánu pokusit se o to. Snad se celá situace vyřeší dřív, než v našem mazlíkovi zmizí poslední kousek dortu – a nemusím snad připomínat, že Světluška dokázala každou sladkost zpacifikovat extrémně rychle.
Tetelení vzduchu u stropu ustalo, Karach byl připravený. Přimhouřil jsem oči a napjatě sledoval, jak se titěrná kávová lžička ve Světluščiných prstech snáší k prvnímu kousku. Tohle bude zatraceně rychlý taneček!
V okamžik, kdy se kov dotknul šlehačkového krému, světlo z hospody zbaběle uteklo. Taky naděje a normální svět – Karach začal využívat své schopnosti.
Musím uznat, že ten trik s vyhozením pojistek a stažením rolet v průběhu nanosekundy byl efektní, ale stejně jako my, tak ani ti chlápci (a jedna slečna) nebyli žádná ořezávátka. Proto jsem se rozhodl, že když už začal, nechám mu volnou ruku. Budu chránit Strinu, která chtěla využít nějaké své bojové schopnosti. Stejné chutě chytila i Světluška. Channa ji objala a tak zůstaly sedět.
Pán se ze záchodu už nevrátil a před dveřmi bylo náhle nápadně prázdno. Dohromady asi deset lidí, co bylo v lokále, začalo asynchronně bušit pěstmi do vzduchu kolem sebe. To aby bylo jisté, že nikdo nikam nepůjde. Ti, co by nám chtěli ublížit, se k nám nedostanou, a civilisti se nám nebudou plést do výhledu.
Tři týpci nezávisle na sobě vytáhli devítky a chtěli neviditelnou stěnu prostřelit. Hm... nikdo jim asi zatím nevysvětlil zákon dopadu a odrazu. Smůla. Neviditelné stěny kolem dvou z nich byly najednou až nepříjemně rudě viditelné.
Zelená košile s kšiltovkou zase žabikuchem bodala do vzduchu. Zrovna, když se tetelení vzduchu pod stropem přesouvalo k pultu, zelená košile vyrazila prudce vpřed. Bral jsem to jako dárek: kamarád s žabikuchem se rozběhl mým směrem. Radost mi kazil jen fakt, že mým směrem byla i Strina.
Je sice mnohem krásnější a zná víc nadávek než já, ale v jednom Strinu předčím vždycky: v rychlosti. Teprve se zvedala od stolu, zatímco já už stál před ní a s pobavením sledoval, jak se střenka žabikuchu tříští o mou kůži na hrudi. Made in Taiwan nezklame nikdy.
Zelená košile pouze vyslovila otazník a tím její život skončil. Lidem se obecně špatně přežívá se srdcem v cizí dlani - tuhle pravdu už neověřujte. Je to tak.
Otřel jsem si osychající hemoglobin z ruky a kývl na své dámy. V lokále jsme totiž už byli sami – zatímco jsem řešil srdeční záležitosti, Karach zbytek útočníků jako obvykle schoval. Pro nás to znamenalo konec zábavy; tetelení vzduchu u stropu ustalo. Karach na nás čekal venku.
Překvapivě tam nebyl sám, neschoval totiž úplně všechny útočníky. Nebo možná schoval, ale jednoho vrátil zpátky; tak jsem usuzoval z vytřeštěného pohledu toho nebožáka (byl to parchant, ale zažít Karachovu schovávanou – tak to často nazýval – nepřeju nikomu), který v kleče na asfaltu hypnotizoval lem Karachova roucha.
Channiny podpatky odměřily vražedné vteřiny.
„Jméno.“
Statný chlápek s bicepsy, které by mu záviděl leckterý obyvatel fitcentra, funěl jak medvěd v posledním tažení. Klečel, potil se jako prase, a aby nebylo těch zvířecích příměrů málo, třásl se jako ratlík. Lidi jsou opravdu politováníhodní tvorové – nic nevydrží!
„S... Stanley Widor.“
„Ne tvoje, ty hňápoto!“ zasyčela Channa znechuceně, přestože nevyslovila jedinou sykavku. Tohle je další z jejích drobných jedinečností – i kdybych si nechal narůst dokonalý lidský chrup, nepodaří se mi to vyslovit se stejnou hadí, či spíše kočičí dikcí. Tohle zkrátka byla Channa.
„Já...“
„Nic neví,“ objevila se Strina vedle Channy, ruce založené na prsou, a pohrdavě se ušklíbla. „Je to jenom tupé zvíře, kterému zaplatili.“
„A ty snad víš, kdo tě tak usilovně hledá?“ otočila se Channa na svou novou asistentku, ve tváři stále tentýž naprosto neutrální výraz – výraz, ze kterého se rozvazoval jazyk i těm nejnemilosrdnějším zabijákům.
„Můj bratr.“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 10 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 68 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
