|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303499 komentářů :: on-line: 0 ::
|
 |
|
:: Den třetí ::
| Kristýna tráví na táboře již svůj druhý den. |
| |
|
|
„Vstávat a cvičit!“ vpadne Markéta do chatky.
„Zabiju tě,“vyhrožuje Markétě se smíchem Lenka. Adéla hlasitě zívne, posadí se na posteli. Soňa má dál nerušenou půlnoc.
„Bobku, vstávej! Je ráno!“ Markéta šťouchá do Soni.
Soňa odhalí hlavu zpod přikrývky. Zamumlá: „Ale já mám ještě noc.“
Holky vybuchnou smíchy.
Na Adélu žmoulající si oči Markéta houkne: „Áďo, probuďte toho medvěda ze zimního spánku, ještě musím oběhnout pár chatek.“
„Pomůžu ti,“ nabídne Lenka Markétě své služby.
„Super!“ zajásá Markéta a společně s Lenkou opustí chatku.
Opustím postel, noční košilku vyměním za džínové šortky a sportovní tílko Adidas s ozdobným lemováním.
„Za pět minut začíná rozcvička,“oznámí mi dobrosrdečně Adéla. Mávnu nad tím rukou, na rozcvičku se nechystám. Za a) nestihla bych se namalovat, za b) nejsem na to, abych se trapně hýbala hned takhle po ránu. Ohebná a mrštná jsem, v tom problém není, ale prostě se mi nechce.
„Nástup na rozcvičku!“ slyším Lukáše. Nechám ho křičet a dál se věnuji líčení. Na mé hnědé a velké oči použiji tmavě hnědé stíny a dolní víčko obkroužím černou linkou. Je jasné, že s make-upem si dám horu práce, pečlivě ho houbičkou rozetřu po celém obličeji a kapesníčkem přebytečný make-up odsaji. Na rty použiji tekutou rtěnku od Maybelline, kterou jsem si zamilovala. Můj vzhled je opět dokonalý. Vlasy si u konečků natupíruji, takže získají takový zvláštní střapatý tvar. Ulehnu do postele a opět se oddávám snění.
„Ty huso, jedna hloupá! Proč jsi nebyla na rozcvičce? Máš mazat za Lukášem a říkám ti, že dost zuří!“ vpadne do chatky Soňa. Nenamalovaná vypadá jako strašidlo.
„Tobě se tak budu zpovídat,“ odfrknu a pro klid opustím postel a jdu k Lukášovo chatce. K Lukášovi do chatky vpadnu jako velká voda, ale vzápětí zapadnu, protože ho načapám pouze v ručníku ovázaném kolem útlých boků.
„Hele, neumíš alespoň zaklepat? Říká ti něco slušnost? Respektování soukromí?“ otočí se Lukáš.
„Jo,“ odvětím stručně. On mě snad hodlá vychovávat!
„To jsem rád. Tak se laskavě vrať a nejdřív zaklepej, než hodláš vstoupit.“
„Prosím?“ vyjeknu.
„Slyšela jsi dobře. Já tu žádné móresy nestrpím.“
Kajícně se otočím a vyjdu z chatky! Nic jiného mi totiž nezbývá! Lukášův pohled je neoblomný! Stoupnu si naproti dveřím. Už se chystám klepat, když tu slyším otravný hlas otravného Carlose.
„Hele, vdova neumí klepat.“
„Nepyskuj laskavě, ano?“ poradím tomu otrapovi.
Zaklepu na dveře.
„Dále,“ ozve se Lukáš.
Vstoupím.
„No výborně! Tebe jsem tu očekával! Potřebuji si s tebou promluvit.“
„Mluv,“ pobídnu ho.
„Můžeš mi laskavě sdělit, proč ses neukázala na rozcvičce?“
„Není mi dobře,“ zalžu.
Lukáš se rozzlobí. „Nelži! Kdyby ti bylo špatně, tak si na obličej nenaplácáš tunu šminek, ale lehneš do postele a ležíš, popřípadě se necháš vyšetřit na marodce. Hele, Kristýno, já vím, že jsi tu nedobrovolně a že tě to tu nebaví. Vím, měla ses plácat u moře a né být na nějakém pro tebe hloupém táboře, kdesi v lese, s bandou puberťáků, kde není signál na telefony ani televizi, kde sprchy a záchody nepřekypují luxusem. Ber to z druhé strany. U moře by ses jen plácala u vody a nakupovala. Tady zažiješ spoustu legrace, pokud se zapojíš. Pokud se zapojit nechceš, dobře, nenutím tě, ale nekaž to, prosím, ostatním.“
„Takže s vámi nemusím jít odpoledne na túru?“
„Ano, nemusíš. Aby jsi se jen neflákala, dostaneš vždy náhradní úkol. Tvoje povinnost je splnit ho.“
„Super!!“ zajásám.
„A teď, prosím jdi. Ahoj, Kristýno.“
Se spokojeným úsměvem opustím Lukášovo chatku. Věděla jsem, že bude po mém! Stačí jen, aby se člověk trošku snažil! Jelikož mám být za dvě minuty na snídani, vykročím jistým a sebevědomým krokem k jídelně. Můj oddíl je rozptýlen do dvou hloučků. Do dívčího a chlapeckého. Nepřidám se ani k jednomu z nich, posadím se na nedalekou lavičku a z kapsy vytáhnu mobil. Zaplesám! Mám signál! Objevím symbol obálky, píše mi Šárka, že to mám všem natřít a také mne lituje, že musím tvrdnout na nějakém trapném táboře. PRACUJI NA TOM, ZATÍM SE DARI. VEDOUCI MNE ZACINA MIT PLNY ZUBY. VYTOCILA JSEM HO TAK ZE NEMUSIM CHODIT NA VYCHAZKY. PAPA TYNKA. Textovku odešlu Šárce, chvilku koketuji s myšlenkou, že zavolám mamce, aby pro mě přijela, protože mně to tu nebaví, ale došlo mi, že bych ostatním udělala radost, a tak tu zbývajících dvanáct dní hodlám přežít.
K snídani dostaneme koblihy, krásně nadýchané a voňavé. Přijde mi škoda je sníst, ale nakonec se neovládnu a slupnu je jako nic. Jelikož se má za chvilku kontrolovat pořádek v chatkách, vydám se do té naší. Ustelu postel a srovnám všechny věci, které jsem měla rozházené. Jsem barbar na pořádek, musím mít všechno dokonale srovnané a uklizené, jinak nejsem ve své kůži. Jelikož mám vše uklizené, tak usednu na ustlanou postel a pustím si MP4 přehrávač. Zpěvák Akon mne dostane do té správné nálady. Během chvilky se ve dveřích chatky objeví instruktorka Míša v těsném závěsu s Markétou. Markétu zrentgenuji od hlavy až k patě a nevěřícně zakroutím hlavou. Jak se taková holka může líbit klukům? Z chlapecké debaty před jídelnou jsem totiž zaslechla, že je Markéta pěkná a milá dívka. No, nevím, nevím. V tom případě se já tedy prohlašuji za Miss World!! Opět si Markétu prohlédnu a zavrtím hlavou. Řídké hnědé vlasy má stažené do jakéhosi drdolu, tak, aby jí od hlavy odstávaly konečky. Bod přičtu Markétiným očím, mají pěknou modrou barvu, a i když nejsou nějak zrovna velké, v opáleném obličeji jí doslova svítí. Nos má normální a ústa mi přijdou docela malá. Co se týče líčení, originalitou nekypí, řasy má protažené řasenkou a na horním víčku tmavě modrou linku, která ladí k jejím očím. Jako naprostý trapas mi přijdou modré chlapecké bermudy, které si oblékla k bílému triku na ramínka. Zaujmou mě prsa. Ne však velikostí, ale i přes tričko je patrné, že jsou pevná. Postavou se tedy chlubit nemůže, je to typická hruška. Ploché bříško, silná stehna, široké boky a zadek jako valach. Jak o takové holce mohli říct, že je hezká? Nechápu. Jediná hezká holka tady z tábora jsem já. A Petra. Ta ale není holka, nýbrž dospělá žena, takže titul krásy náleží jen mojí osobě.
Míša zkontroluje chatku, odečte nám bod za nevynesení odpadků a vzdálí se. Za chvíli se však zase vrátí.
„ Dneska bude oběd už v půl dvanácté, jo? Budeme bádat po stopách Krkonošského pokladu. Udělejte si skupinky po čtyřech, můžete být i smíšení. Jedno družstvo bude po třech, protože Kristýna tady nejde, že?“
Záporně zavrtím hlavou.
„Tak se mějte, děvčata. Za deset minut sraz u táboráku, kdo chce, to co uvidíte, vás rozesměje.“
Holky pozdraví Míšu a společně sesednou k Lence na postel. Připlácnu si na nos knížku, dělám, že jsem strašně zabraná do čtení, ale samozřejmě, že poslouchám každé slovo, které si děvčata šuškají.
„Co by to tak mohlo bejt?“ přemýšlí Soňa.
„No to nevím…“ kroutí hlavou Adéla a mluví takovým legračním přízvukem.
Lenka vyskočí z postele jako kulový blesk. „Musíme to zjistit.“
„Tak jdi na průzkum,“ poradí Soňa Lence a Lenka okamžitě mizí mezi dveřmi chatky.
Adéla se Soňou mezitím probírají kluky.
Jestli jsem někdy řekla, že má Lenka sněhově bílou kůži, tak se omlouvám. Vrazí do chatky, zelené oči vykulené, tváře i ruce krvavě rudé.
„Tak si představte, že se Pepča a Markéta vsadili s Honzou, že jsou rychlejší než on. No a dneska po desátý mu to hodlají dokázat. Každá uběhnout kilometr na čas, aby měly dohromady naběhaný dva kilometry. Honza ty dva kilásky bude běhat sám, ale to holky neví, že chodí na atletiku a jeho parketou jsou sprinty a dálkový běhy. No ale víte co je v sázce? Když vyhraje Honzík, tak mu Maky s Pepčou musí celej den posluhovat on jim bude říkat Žán. No, a když vyhrají holky, tak Honza bude chodit celej den v dívčích šatech a musí v nich jet dolů do vesnice na kole a nakoupit. Bomba, co?“
„Atomová!“vykřiknou děvčata sborově a začnou se smát.
„A to fakt jako holky neví, že Honza dělá atletiku?“
„No neví.“
„Tak to mají předem prohraný,“ směje se Adéla.
„ To je stejně dítě,“ směje se Soňa. „Ten tu neměl bejt jako instruktor, ale jako my.“
Holky se smíchem přikyvují.
„Deset dva!“ vykřikne Lenka a odslepičí si to k táboráku.
S klidem vyndám rozkreslený obrázek ze včerejška. Nepřítomnost děvčat mi vůbec nevadí. Jsou tak všední, nudné, obyčejné, praštěné a puberťácké až to bolí! Škoda, že nemohu mít chatku samu pro sebe, když už tu musím trpět. Tohle totiž nejde fakt, poslouchat to jejich hihňání a vzdechy nad tím, jak jsou tlusté…Je sice pěkné, že to o sobě ví, ale celý svět to snad vidět nemusí ne? Obrázek ještě dokreslím, nemám ráda nedodělané práce, doplním datum a čas, kdy jsem kresbu dodělala a vydám se směrem k jídelně, protože zanedlouho nastane čas oběda a já nemíním poslouchat nějaké hloupé řeči, ohledně toho, že jsem přišla pozdě.
Z halasu kolem mne se dovtípím, že sázku vyhrál Honza. Pepína stojí pravým bokem od Hanzy a hlasitě na něj nadává: „Ty kreténe jeden, tos nemohl říct, že děláš atletiku?“ Honza vyplázne jazyk, jako že nemohl, čímž všechny upřímně rozesměje a Pepínu ještě více naštve. Mne taky zacukají koutky, Honzův výraz byl vtipný, ale já to nesmím dát najevo, jsem tu přece proti své vůli! I když se musím přiznat, že minimálně příroda kolem se mi tu docela líbí. Když Honza pokyne Žán Pepíně a Žán Majdě, aby spočítali celkový počet lidí, kteří jdou na oběd, jdou všichni do kolen až na mne a Pepínu. Pepča je nabručená až hrůza, Markéta to, že prohrála sázku, bere se smíchem, jak se vyjádřila, nic jiného jí nezbývá, sázka je sázka. Oběd je výborný, kuchařce dám bod navíc, kotel segedínského guláše a hromada houskových knedlíků musela být práce. Když hodlám opustit jídelnu a jít odpočívat do chatky, tak mne zadrží těhulka Petra. „ Chceš jít po stopách Krkonošského pokladu?“
„Ne.“
„Tak v tom případě mám pro tebe úkol od Lukáše.“
„Jakej?“ vyzvídám. „Tak mi ho dej, udělám to v chatce.“
Petra se zasměje. „Tak to asi těžko. Pojď se mnou.“
Zvědavě se za ní rozejdu. Když Petra otevře velké dveře kuchyně, pokusí se o mě mdloby! Dělat služku v kuchyni, to že je úkol? To je spíš trest! Proč? „Ale, Peťulko, vedeš mi pomoc jo? To jsem ráda!“ veselí se kyprá kuchařka, která se mi představí jako Věra. Petra v kuchyni zůstane také, a ptá se, s čím může pomoct. Věrka spráskne ruce s tím, že by se Petra v jejím stavu měla spíše šetřit než pracovat, ale nakonec jí pošle uklidit hromadu umytého nádobí. Snažím se nenápadně vypařit, Věra ke mně však přihopká, aby mi zadala také nějaký úkol.
„Tak, Kristýnko, vidíš tamhle tu hromadu brambor? Chop se škrabky a makej. Já tady dodělám ty svačiny a přijdu ti pomoct, protože to je makačka a na jednoho je těch brambor moc.“
Zpanikařím, protože kuchyň šla vždy naprosto mimo mě! Na to mám mamku, nebo naší hospodyni.
„Ale já to neumím!“ ozvu se tedy. „Nikdy jsem to nedělala!“
„ Všechno je jednou poprvé,“ usoudí Věra filozoficky a do mých štíhlých prstů mi vloží škrabku na brambory.
„Tak jdeme na to!“ připojí se i Petra, která mezitím uklidila nádobí. Nádobí bych taky uklidila, na tom se nedá nic zkazit a člověk se u toho ani nezapotí. Téměř ve stejnou chvíli popadneme každá do ruky jeden brambor. Nejistě přiložím škrabku ke slupce, hýbnu škrabkou, kus slupky spadne. Takhle se to dělá!
„ No vidíš, že to jde,“ pochválí mě Věra. Pustím se tedy do práce, co jiného mám dělat. Největší problém je v tom, že za jeden můj oloupaný brambor jich Věra s Petrou oloupají pět. Je fakt, že bych mohla loupat rychleji, ale mé heslo je hlavně se nepředřít. Věra si bohužel všimne mého šnečího tempa
„Slečno, nešlo by to kapánek rychleji?“
Aby se neřeklo, tak začnu loupat rychlejším tempem. A škrábu a škrábu…Za chvilku se mi na palci začne nalévat slušný puchýř, který pekelně bolí. Brambory se mi loupají ještě hůř než před tím, ruce mám ohavně špinavé. Dodělám poslední brambor a Věrce oznámím, že končím.
„No to ne, Kristýnko. Lukáš mi řekl, že tě mám pustit, až přijdou.“ Stopne Věra můj úmysl vzít do zaječích.
„Ale mne se udělat na palci puchýř!“ vyjeknu.
„Tak si skoč na marodku, aby ti ho propíchli, a pak se vrať. Puchýř není smrtelný úraz.“
Naštvaně mrsknu utěrkou a vydám se na marodku, kde mi puchýř propíchnou, protože je pořádně nalitý, vydezinfikují, zalepí a pustí mne zpět s tím, že se mohu vrátit k předchozí práci. Vrátím se tedy jako spráskaný pes do kuchyně, ke své práci. Asi po deseti minutách se ve dveřích kuchyně objeví pohledná klukovská hlava. Tenhle kluk patří, tuším, ke Svišťům, jako instruktor.
„Věruško, šoupnete mi nějakou sváču pro Sviště?“
„Ale jistě,“ zasměje se. Věra se otočí k mé maličkosti. „Kristýno, odpočítej dvacet pět rohlíků, dej je tam do těch červených igelitek a podej je Filipovi. Filipe, vezmi si to plato jogurtů pro Sviště.“
Tohoto úkolu se zhostím s radostí, konečně na malou chvíli vypadnu od toho pitomého škrábání brambor. Filip je velice pěkný kluk, proto k němu vyšlu pár koketných pohledů, zatímco plním tašku rohlíky. Filip mi úsměv oplatí, vezme si plato s jogurty pro Sviště i rohlíky ode mne a odsviští. Vrátím se k bramborům, ale Věra mne vyžene. Dostanu rohlík a jogurt, abych načerpala energii. Obojí poctivě zblajznu. Pak mi Věra dá plato jogurtů a tašku pro Frajery, abych jim odnesla svačiny, protože se chystají na vycházku. Naloží mi ještě pár úkolů, naštěstí lehkých, které se dají zvládnout a propustí mne s tím, že už je všechno hotové. Jackpot! Zajásám, skočím si na WC a skoro tanečním krokem dotančím do chatky, kde z mého kufru vyndám skicák čtvrtek A3. Do ruky uchopím propisovačku, hodlám totiž vytvořit perokresbu krásného Zaca Efrona a jeho ještě krásnější partnerky Vanessy. Jako předloha mi poslouží fotografie, kterou jsem si stáhla z internetu a posléze uložila do mobilního telefonu. Jako vždy se do kreslení pustím s vervou a zapálením. Jako vždy také zapomenu na všechno kolem, a proto mne vyleká rázné zaklepání na dveře chatky. Návštěva mne překvapí, do dveří se totiž vkolébá těhulka Petra.
„Neruším?“ zeptá se. Zavrtím hlavou, jako že neruší.
Petra dojde až ke mně. „Ukaž, co kreslíš?“
Podám jí obrázek. „Zaca a Vanessu.“
„Moc pěkný. Kdybys jsi nakreslila Ashley Tisdale, tak by to bylo, kdybys kreslila sama sebe. Jsi jí hodně podobná, akorát máš delší vlasy.“
„ Děkuji.“ Přirovnání k mému vzoru mne těší!
„Hele, kreslíš fakt pěkně. Chystáš se na umělku?“
„Jo, v září.“
„Tak to blahopřeji. Ale já jsem přišla z jiného důvodu.“
„Z jakého?“ zajímám se.
„No…jak začít…Jsi tu nedobrovolně, jak nám všem dáváš najevo. Chtěla bych ti povědět takovou historku, co se stala mně. Tak před devíti lety mne také rodiče poslali na tábor proti mé vůli. Dělala jsem to samé co ty, možná jsem byla i horší, protože ty se jen povyšuješ nad ostatní a odmítáš se zapojit do dění. Já jsem i kradla a dělala různé naschvály, které jsem pak sváděla na všechny okolo. Po čtyřech dne mne to přestalo bavit a chtěla jsem se připojit k dětem. Jak jsem jim ale předtím dělala ty všemožné hnusotiny, tak mně už mezi sebe nevzali. Do konce tábora jsem byla sama a mohla se ukousat nudou. Litovala jsem svého chování a pěkně si zkazila prázdniny, protože ten tábor trval měsíc. Příští rok jsem jela na jiný tábor a řekla si, že se nebudu chovat jako povýšená slečna. Ten tábor byl super a dodneška si píši s těmi lidmi, kteří tam se mnou byli.“
Petřino vyprávění mne donutí k zamyšlení.
„ Myslíš, že se mám taky pokusit zapojit?“ zeptám se Petry.
„Určitě.“
„Ale co když je pozdě?“ zapochybuji.
„ To máš pak bohužel smůlu.“
„Ale když já jsem holka z města a ne nějaká zálesačka!“
Petra se rozřehtá tak, až mě to urazí. „To většina taky a nevadí jim to.“
„Hm,“ zabručím.
Petra se zvedne k odchodu. „ Přemejšlej o tom, Týno, večer je táborák, tam bys mohla začít.“
„Hm.“
Za Petrou zaklapnou dveře a já opravdu začnu přemýšlet. Nasadila mi brouka do hlavy, to Petře nelze vzít. Ale co když má pravdu?
K večeři jsou bramboráky z brambor, co jsem loupala já. Paní Věrce musím dát opět bod za vaření, mastná jsem až za ušima, to je fakt, ale zdlábnutá také. Posadím se až na konec stolu, s těmi lidmi se nehodlám bavit, i když…Nemám to zkusit, jak říkala Petra? Třeba se mi to pak opravdu zalíbí… Umanu si, že k táboráku půjdu na sto procent. Však ono se to nějak vyvrbí! Když odcházím z jídelny, odchytí mne Petra.
„Nerozmyslela sis ten táborák?“
„Přijdu.“
„To jsem ráda.“
Ve sprchách jsem hotová v cuku letu, včerejší ledová sprcha mne přesvědčila, že vodou se tu opravdu neplýtvá. Vrátím se do chatky, kde zastihnu pouze Adélu. Podle dlouhých a značně starých roztrhaných džín poznám, že se chystá k táboráku.
„Ty Adélo, co si o mně myslíš?“ oslovím svou spolubydlící.
„Že jsi arogantní, panovačná a rozmazlená holka, co opovrhuje obyčejnýma lidma,“ vpálí mi a s klidem lorda si odejde. Mám slzy na krajíčku a cloumá mnou vztek. Jak si vůbec dovoluje, říct mi něco takového? Pak vztek i slzy zaženu, protože si řeknu, že brečet kvůli tomu rozhodně nebudu, a protože si také uvědomím, že jsem chtěla na upřímnou otázku upřímnou odpověď. A tu jsem také dostala. Jelikož se už dávno setmělo a z okénka chatky vidím hořící táborák a kolem něho bandu lidí, kteří se smějí a baví, rozhodnu se navštívit táborák také, protože jsem to slíbila Petře. Natáhnu si své oblíbené Kenvelácké džíny a tílko s dlouhým rukávem.
U hlučného táboráku při mém příchodu všichni okamžitě zmlknou. I já mlčím, absolutně nevím, co říci! Uzly mlčení rozváže Petra. „Ahoj, Kristýno. Jsem ráda, že jsi přišla. Posaď se vedle mne a užij si s námi pěkný večer.“
Cloumá mnou nervozita, posadím se a zírám do mihotajících se plamínků ohně. Doposud všichni mlčeli, nyní se ozve Carlos, jak jinak. „Hele, Lukáši, já jdu spát. Já se na ten arogantní ksicht tý hloupý bloncky dívat nebudu. Jediný co udělá je, že nám zase otráví všem náladu.“
Po Carlosovi se ozve Pepína. „Já jdu taky spát, její zjev mi kazí večer.“
Přidá se i Bochánek! „Sice se na ní krásně kouká, ale jakmile otevře pusu, tak mi zkazí náladu, svou arogantností.“
Opět ve mně bublá vztek! A to mám prosím za snahu, co jevím? Vidím Soňu, jak se k něčemu nadechuje, ale Petra začne mluvit dřív. „Nesuďte člověka podle prvního dojmu, počkejte si na druhý. Dejte Týně šanci.“
„Já jí nic dávat nebudu.“
„Leda lekce slušného chování.“
„Myslím, že jí by to stejně nepomohlo,“ ozve se Soňa.
Cítím, že jsem jako Etna před výbuchem a všechen vztek musí pryč. „Tak já vám něco povím,“ nadechnu se. „K táboráku jsem přišla jenom kvůli Petře, protože je to jedinej člověk, se kterým se dá mluvit. Já taky nejsem nějak nadšená, že musím koukat na ty vaše obličeje. Jelikož jste mi zkazili náladu, mířím zpátky do chatky, vy tupci!“ Konečně se vykřičím a zamířím k mému dočasnému obydlí s číslem jedenáct.
„Hurááááááá!!“ ozve se jásot několika lidí. Upřímně, zalituji toho, že mají radost, že jsem odešla.
„Možná jste jí měli dát šanci,“ oznámí Lukáš.
„Arogantní huse nikdy,“ odpoví hlas, ve kterém neomylně poznám Carlose.
Ačkoli jsem se tvářila jako největší spáč, když přišly holky z táboráku, nemohla jsem zahmouřit ani oko. Před chvílí odešla Soňa s Lenkou a ještě se nevrátily. Nejdřív jsem tipovala, že jdou na záchod, ale těžko by tam asi strávily dvacet minut, že? Na mobilu zkontroluji čas. Půl druhé, kde asi jsou? Zvědavost mi nedá, vylezu z chatrné postele, nazuji své Crocsy a opustím naší chatku. Přinejmenším se budu tvářit, že jdu na záchod.
Před chatkou se zaposlouchám do okolních zvuků. Odněkud slyším houkat sovu i hrát cvrčky svůj noční koncert, ale lidské hlasy nikoli. Proto zvědavě nahlédnu do okének všech chatek, ale někde mám utrum, protože jsou okénka zatažená, ale někde objevím i okénka odtažená. I tak přijdu, že v některých chatkách je méně obyvatel, než by mělo. Zapřemýšlím, kde by se ti lidé mohli asi tak nacházet. Vůbec nic mně nenapadá! Na cestě před branou do tábora uslyším kroky. Co když je to nějaký zloděj? Kristýno, nejanči, okřiknu se poté, co uslyším Bochánka v družném hovoru s nějakou dívkou. Opatrně vyhlédnu z úkrytu, vidím, jak Bochánek potichu otevírá vrata a galantně vpouští slečnu jako první. Zastaví se uprostřed táborového areálu, popřejí si dobrou noc a každý si odejdou do své chatky. Nyní vylezu ze svého úkrytu ven, proplížím se ven vchodovou branou a narazím na ceduli. Šipka vpravo naznačuje: Ku vesnici, šipka nalevo, Ku lesu. Rozhodnu se jít k lesu, i když takhle v noci vypadá strašidelně, mám chuť se vrátit, ale poté, co zaslechnu dívčí smích, který je sice slyšet zdaleka, ale je, odhodlaně vkročím na lesní cestu vlevo a vydám se po hlasu. Po dvou minutách svižné chůze se dostanu k rybníku, který je osvětlen měsícem. Smějící se dívka je Pepína a v rybníku se koupou všechny přítomné osoby a všichni úplně nazí, jak uznám z obnažených dívčích prsou! Popojdu ještě blíž a schovám se do houští tak, abych dobře viděla a slyšela. Všichni spolu vyvádí, poznám i pár osob, například instruktora Honzu! Panečku, to by Lukáš koukal! Asi po dvaceti minutách vylezou z vody všichni, usuší se, obléknou a vydají se zpět do tábora. Pepína a Honza houknou na hlouček vracející se k táboru: „ Počkejte, my si ještě začudíme.“
Zbytek v té tmě odpoví, že jdou a oni, ať se pak vrátí sami.
Zaostřím na Pepínu s Honzou a zaposlouchám se do jejich rozhovoru.
„Ten táborák byl naprostý fiasko, jak tam přišla ta blonďatá ochechule.“
Honza popotáhne z cigarety. „Třeba jste jí měli dát šanci. Hned jste po ní vyjeli.“
„Ty bys jí tu šanci dal?“
„Jo.“
„A nejseš ty do ní náhodou zabouchlej?“ zeptá se Pepína.
„Jsem zabouchlej, ale ne do Kristýny.“
„A do koho?“ vyzvídá ta zmije, co nemám ráda.
„ Do jedný slečny z našeho oddílu.“
„Do jaký? Byla tu teď s námi?“
„Ne.“
„Tak je to buď Adéla, Dana, Markéta nebo Pavla. Která?“
„Nepovím.“
„Proč? Já to nikomu neřeknu.“
„ A co minulej rok? Kdo po celém táboře rozhlásil, že jsem přišel s Taťánou o panictví?“
„No já ne.“
„Né, vůbec,“ použije Honza ironii a odhodí špačka od cigarety. „Dám si ještě jednu a jdem.“
I když mě jejich rozhovor zajímá, vydám se zpět. Co kdyby mne cestou nazpět potkali? To by byl průser! Ulehnu do postele a nyní ani nemám problém s usínáním.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
85.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 7 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 18 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
