|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303499 komentářů :: on-line: 0 ::
|
 |
|
:: Přežít a stvořit pouto (11. kapitola) ::
 Kaileen |
publikováno: 02.02.2009, 6:59
|
| Přežít a stvořit pouto (11. kapitola) |
| |
|
|
Moc démonů
„Kam to vlastně jedeme?“ ptala se Kaileen, když se za námi zavřela brána kláštera.
Vylíčila jsem jí, jaké rostliny potřebujeme najít a kam se pro ně musíme vypravit. Nejvíc nadšená byla z kůry stromu yar, tak dlouhá cesta k městu Rija se jí náramně zamlouvala.
„Zatracená kůra,“ prskala, „nebýt takové hlouposti, mohly jsme být za pár dní zpátky. V celé říši je tolik kopců a oni postaví klášter zrovna tady, kde neroste žádná z hlavních rituálních rostlin.“
„Uděláme si výlet, to vydržíš,“ uklidňovala jsem ji.
„Výlet?“ podivila se. „Každý den ti jde o život a ty tomu říkáš výlet? No, jak myslíš.“
„Prosím tě, obě víme, že mi nic neuděláš. Ale víš co? Mohly bychom si zatrénovat,“ navrhla jsem.
„Teď ne, nemám na to náladu.“
„Ty nechceš bojovat?“ udivilo mě to. „Tak si dáme závod v běhu, pojeď!“ vybídla jsem ji a zároveň koně.
Po Kaileen jsem se po dobu jízdy ohlédla jen jednou, vítr mi vehnal vlasy do obličeje a zakryl mi tím výhled, takže jsem se o to podruhé už nepokoušela. Rychle jsme se dostaly k lesu, tam jsem si to nejvíc užila. Stále jsem byla vepředu, mohla jsem si tedy sama určit trasu. Namířila jsem si to kolem nejnižších stromů, místy jsme musely přeskočit spadlý kmen nebo keřík. Projely jsme bez úhony, minuly pár rolníků a za jejich poli zastavily. Dojela jsem první a počkala na Kaileen, ale dýchala jsem hůř než oba koně, což komentovala s tím, že už jsem dávno vyšla z formy.
„Když na tebe nedohlížím,“ vynadala mi, „vůbec na sobě nepracuješ. Copak my se můžeme rozdělit? Raam mi tě pověsí na krk s tím, že když se ti něco stane, Khar si pro mě přijde a ty,“ rozhodila rukama, „ty by ses neubránila ani pouličním rváčům.“
„No dovol,“ ohradila jsem se. „Počkej, dorazíme do dalšího lesa, chytneme si nějakou večeři a pak ti ukážu.“
„Co? Jak umíš padat? To vím dávno,“ smála se mi.
Chovala se moc klidně, mělo mě to napadnout a hned zezačátku jsem ji měla více sledovat, možná bych se pak některým situacím dokázala vyhnout. Ten večer bojovat nechtěla, to mě trochu překvapilo, ale přičítala jsem to únavě. Pojedla a hned zalehla.
„Jako za starých časů,“ nadhodila jsem ráno, když jsme se mlčky vydaly dál.
„Hm,“ reagovala zamyšleně.
„Chybělo mi to,“ zkoušela jsem, co na to řekne.
„Co ti chybělo?“ zeptala se nedůvěřivě. „Měla jsi dům, lid, moc, přátele,“ poslední slovo pronesla s takovým pohrdáním, které jsem u ní ještě nikdy nepozorovala, a že jsem byla zvyklá na ledacos.
„Ty máš přece taky přátele,“ namítla jsem.
„Dej pokoj,“ zatvářila se kysele.
Vida, stará Kaileen se vrátila, zaradovala jsem se a hned mě napadlo, že bych ji mohla trochu podráždit, až se utáboříme, dojde k souboji, ona samozřejmě zase vyhraje, to ji potěší. Mohly bychom se třeba vsadit o večeři, vždycky byla ráda, když si lehla do trávy a lenošila, zatímco já jsem kolem ní skákala a nakonec jí přinesla jídlo až pod nos. Zatím jsem ale chtěla dořešit načaté téma.
„A ne snad? Já nejsem tvá přítelkyně? Co Soy?“
„Víš co? Zase to nepřeháněj,“ mávla rukou.
„Ještě před pár měsíci jsi mluvila jinak,“ zlobila jsem se.
„To mi nepřipomínej,“ varovala mě a zdálo se, že to myslí vážně.
To nic, když jsme se poznaly, byla také taková a přežila jsem to. Pár štiplavých poznámek vydržím a přinejhorším si dáme lehčí trénink. Celý den se chovala klidně, v noci jsem počkala, až usne, snažila jsem se na ni dohlédnout, ale také jsem potřebovala spát. Neodpočívala jsem dlouho, vzbudil mě zvláštní pocit. Rozhlédla jsem se kolem, Kaileen byla pryč, ale vzápětí se vynořila odněkud z křoví. Překvapilo ji, že jsem vzhůru, ale snažila se nedat na sobě nic znát.
Několik večerů tak odcházela, nikdy jsem ji nesledovala, ale postupem času se vzdalovala stále častěji, téměř každou noc. Ráno pak obvykle nemívala moc velký hlad narozdíl od doby, kdy zůstávala u ohně. Na těle se jí objevovaly drobné škrábance, zřejmě jak se v noci kradla lesem, i když Kaileen byla dost obratná na to, aby se něčemu takovému vyhnula, alespoň jsem si nikdy dříve nevšimla, že by byla tak nešikovná. Bylo spíše mým zvykem chodit po lese jako barbar a čas od času se poranit. Kromě toho se mi však zdála v pořádku.
Cestování samo o sobě bylo celkem nudné, ale docela jsme si popovídaly a chvíle volna jsme si krátily všelijak, i když většinou si oddechli spíš jen koně. Nenechávala mě moc odpočívat, trénovaly jsme, neboť nabyla dojmu, že to se mnou jde z kopce. Stejně pak sama musela uznat, že zase tak špatné to není. S Isabeau jsem cvičila, učila jsem ji bojovat, jak jsem se to kdysi učila já, ona pro mne také udělala mnoho. Rozhodně jsem tedy nebyla v tak mizerné formě, jak Kaileen předpokládala.
Byla jsem ráda, že se zase vrátil čas plný vzájemných soubojů, cestování a dobrodružství, ale právě nyní bylo třeba spěchat, proto jsem se snažila tvářit odpočatě a vyhýbat se zbytečným zastávkám. Jenže Kaileen jich po dvou týdnech potřebovala stále víc, hlavně kvůli jídlu. Skoro to vypadalo, jakoby ji Khar potrestal hladem. Ztracený čas jsme pak musely dohnat rychlejším tempem.
„Musíme udělat přestávku, jinak uštveme koně,“ upozornila mě.
„Vždyť já vím, jen už to všechno chci mít za sebou,“ odpověděla jsem.
„Ty? O tebe přece nejde,“ podivila se.
„Nejde? Chtěla jsi mě zabít a o mně nejde?“ nevěřila jsem vlastním uším.
„Na mě má Khar spadeno,“ vysvětlovala.
„Na mě zase ty,“ upřesnila jsem. „Navíc zrovna ty teď nikomu nepomáháš, kdežto já mám na starosti tebe.“
„Na starosti?!“ vyjela na mě. „Uvědom si, s kým mluvíš. Máš nějak moc energie, nezdá se ti? Trochu ti od ní pomůžu. Seskoč a bojuj,“ vyzvala mě a už stála na zemi, koně od sebe jemně odstrčila.
Nebyla jsem si úplně jistá, o co jí jde, ale výzvu jsem přijala. Sice mě nezranila, přesto mě nešetřila. Dokonce v jednu chvíli útočila mečem i dýkou zároveň. Měla jsem co dělat, abych se vykryla, stejně mě pak nakopla, takže to bylo v podstatě jedno.
„Teď ty,“ pobídla mě. „Když se neumíš bránit, snad jsi nezapomněla alespoň útočit.“
Popichovala mě a dosáhla, co potřebovala. Mně, lordovi, si dovolí říct, že něco neumím? Vždyť mě to sama učila. Zlobila jsem se, byla jsem podrážděná a udělala jsem největší hloupost, jaká mě v tu chvíli mohla napadnout. Rozběhla jsem se přímo na ni. Jen uhnula o krok do strany, nastavila mi nohu a neměla jsem šanci udržet rovnováhu. Volnou rukou mi stihla sebrat meč, abych se nenabodla. Zase nový trik, ten jsem u ní dosud neviděla. Sbírala jsem se ze země a přestože jsem měla sto chutí napadnout ji znova, rychle jsem si to rozmyslela a přemýšlela čím ji rozptýlit, abych to mohla provést nečekaně.
„Byla jsi v pekle nebo na výcviku?“ utrousila jsem.
„Zacházíš trochu daleko,“ napomenula mě.
„Vrať mi meč,“ natáhla jsem k ní ruku.
„Vezmi si ho,“ vybídla mě.
„Nemám náladu na žerty,“ odbila jsem ji. „Měly bychom pokračovat v cestě.“
„Á, tak ty nemáš náladu na žerty,“ pokývala hlavou. „Zdá se ti, že žertuji? V cestě budeme pokračovat, až si zasloužíš svůj meč.“
„Víš co? Nech si ho,“ odmítla jsem hrát její hru, „já si vystačím i bez něj a tobě proti Kharovi stejně nepomůže,“ dodala jsem a vyskočila na koně.
„Cos to řekla?!“ ozvalo se vedle mě, zároveň mě chňapla a strhla ze sedla. „Budu čestná a nechám tě vstát, ale snad chápeš, že jinak bys byla dávno po smrti.“
„Co to děláš? Přestaň a pojeď, máme málo času,“ nemínila jsem v souboji pokračovat.
„Co si o sobě myslíš, ty zrádče? Snad nečekáš, že se mnou budeš mluvit jako se Settem a tou jeho západní sebrankou? Mně nebudeš rozkazovat, mým lordem nejsi! Vychovala jsem tě, naučila jsem tě všechno od začátku, nedovolím ti, abys se mnou takto mluvila. A říkám ti naposled, ke mně se budeš chovat s úctou, vždy!“ rozohnila se.
„Co to do tebe vjelo? Vždyť jsem ti jen připomněla, že nás tlačí čas.“
„Přestala ses mě bát, tím to je,“ zavrčela možná spíš pro sebe.
„Bát? Proč bych se tě měla bát?“
„Řekla jsem ti: vstaň a bojuj!“ zuřila.
„Nechci se s tebou bít,“ odmítla jsem, „ne tak tvrdě.“
„Hodně toho nechci, jenže mi nic jiného nezbývá. A mohu tě ujistit, že je to taky dost tvrdé. Nedávám ti na výběr, přikazuju ti to!“
„Já nejsem ty a ty nejsi Khar! Nebudeš mi přikazovat. Možná, že si opravdu nejsme a nebudeme rovny, ale právě teď jsem jediná, kdo tě může zachránit.“
Chtěla jsem ještě něco dodat, ale už mi nedala příležitost. Zahodila můj meč a šla po mně holýma rukama. V jejím případě spíš nohama, protože stačily dva kopy a neměla jsem šanci. Opět měla v ruce dýku, tentokrát však nevypadala nerozhodně.
„Nesmíš to udělat,“ chtěla jsem ji zastavit. „Vzpomeň na Raama. Řekl ti, že když mi ublížíš, půjdeš dolů k jeho bratrovi. Ty tam nechceš, bojíš se ho stejně, jako já se teď bojím tebe.“
„To je v pořádku, strach je součástí života. Obvykle však tou poslední,“ pronesla nezúčastněně. „Budu k tobě shovívavá, udělám to rychle.“
„Jak?“ snažila jsem se získat čas, abych mohla vymyslet, jak z toho ven.
„Srdce, však to znáš.“
„Dýka není meč, možná narazíš na kost,“ namítla jsem.
„Máš snad přání?“ pousmála se. „Co krk, lepší?“
„Nazýváš-li se přítelkyní, přestaň se třást a pomoz jí!“ zaburácela Narat.
Zastyděla jsem se nejen před ní, ale především sama před sebou. To ke mně nemluvila Kaileen, ani to nebyla ona, kdo na mě útočil. Nebyla by tak chladná. Jak jsem na to jen mohla skočit? Rozhodla jsem se využít posledních pár vteřin, protože už stála nade mnou a to, co vedlo její ruku, se evidentně těšilo, až dílo dokončí.
„Kolik mé krve na sobě sneseš? Kolik, než ti dojde, k čemu tě Khar přinutil? Řekni, Kaileen, a pak mě klidně zabij.“
Zaváhala.
„Zkusíme to. Já nemám strach umřít, mě peklo nečeká,“ upozornila jsem ji a chopila se své dýky. „Podívej,“ jemně jsem se řízla, „vezmi si. Kolik mé krve chceš? Je to dost? Nebo mám pokračovat?“
Zírala na mě, ruka se zbraní klesla a pomalu couvala.
„Tak co bude? Stačí ti? Vždyť na sobě nemáš ani kapku, Kaileen. Copak jsem to dělala zbytečně? Pojď, ber.“
Nechtěla. Pořád ustupovala, zato já jsem se zvedla a namířila jsem si to rovnou k ní. Nemínila jsem polevit, ale stálo mě to velké sebezapření. Znova jsem řízla. Necítila jsem jen lehké štípnutí jako předtím a pohled na zranění, které jsem si sama způsobila, mi taky nedělal dobře. Čepel se zaryla do stejného místa jako prve, aby Kaileen viděla víc krve. Něco v ní po tom toužilo, ale nedokázala připustit, že je moje.
„Přestaň! Slyšíš?! Přestaň!“ křičela na mě.
„Vždyť jsi to sama chtěla. Přece se ti to líbí, ty se v krvi vyžíváš.“
„Ne ve tvé,“ namítla tiše.
„Zastav mě,“ pobídla jsem ji a opět přiložila zbraň. „Zastav Khara.“
„Je moc silný,“ zakroutila hlavou.
„Pusť tu dýku, Kaileen, a já přestanu.“
Ustupovala, až se dostala ke koni. Otočila se k němu, ohlédl se po ní, nesměle na něj sáhla, pohladila ho po nozdrách. Když neuhnul, pustila dýku a přitiskla se k němu. Tu reakci jsem nečekala. Neřekla bych, že dá přednost jemu přede mnou. Cítila jsem se ublíženě. Nechala jsem ji na pokoji, vybrala z torny vše potřebné, sedla si do trávy a ošetřila se.
„Je ti líp?“ oslovila mě a podávala mi můj meč.
„Mně?“ vzala jsem si jej a zastrčila do pochvy.
„Říkala jsi, že jen blázen by si sám ublížil a teď… Co tě to napadlo?“ slyšela jsem v jejím hlase stopy obav.
„Ty nevíš, co se stalo? Nepamatuješ si to?“
„Ne, co se stalo?“ podívala se zmateně.
„Pojedeme dál, povím ti to cestou,“ navrhla sem opatrně.
„Jak chceš,“ pokrčila rameny a nasedla.
Nebyly jsme pryč ani dva měsíce, ale zdálo se, že démoni Kaileen zcela prostoupili. To, co se celou dobu nedělo, najednou dostalo rychlý spád. Koně se v její přítomnosti často chovali podrážděně, Kaileen byla stále víc náladová, měla větší hlad a především chuť bojovat. Jak to říkala Soy? Nesměla propadnout zlobě, takže jsem ji nechtěla rozčilovat, snažila jsem se lidem vyhýbat. Měla jsem pocit, že když spolu zůstaneme samy, lépe ji zvládnu. Věděla jsem, čím ji vytočit nebo naopak uklidnit, věřila jsem, že Kharův vliv nebude tak silný, aby to na Kaileen přestalo platit. Znovu jsem ho dost podcenila.
Za tři týdny se její dobrá nálada vytratila. Sice na mě přímo neútočila, ale byla věčně hladová, podrážděná, o přestávkách jsem s ní raději bojovala jen beze zbraně. Napadlo mě, že bude dobré projet některými vesnicemi, zastavit se v krčmě a pochytit trochu veselí, stejně už jsme se blížily k městu Rija a podle odhadů Kaileen byla dost reálná šance, že už za týden vyrazíme na zpáteční cestu. Trocha odpočinku by nám přišla vhod.
Koně jsme nechaly před domem a vešly do malého hostince. Spočinul na nás zrak několika hostů, přeměřili si nás, spíše tedy Kaileen, ale nic neříkali. Zavřela jsem staré špinavé dveře, posadily jsme se k jednomu z mnoha malých stolů, které už se zdály zpola rozežrané od všelijaké havěti.
„Není to Kaileen?“ neslo se šeptem mezi hosty.
Nervózně klepala nohou, těkala pohledem po mužích, kteří ji sledovali, a tiše se dohadovali, zda to je či není ona.
„Nelíbí se mi tady,“ tušila jsem problémy, „pojeďme jinam, brzy narazíme na další vesnici.“
„Ani nápad, mám hlad,“ zavrhla to.
Přišel hostinský, jaksi samozřejmě před nás postavil džbán vína a dvě číše.
„Přines maso, hodně masa,“ dožadovala se Kaileen, „a pohni se, mám hlad.“
Podíval se na nás, na vesničany, ale nakonec si to rozmyslel a zanedlouho jídlo přinesl. Na jednom talíři pečínku, na druhém chleba.
„Je to studené!“ vynadala mu, když se nedočkavě zakousla.
„Ovšem, je to studené, kde bych asi tak rychle sehnal čerstvě upečené maso?“
S obtížemi, ale ovládla se, napila se vína a pustila se do toho. Chleba si nevšímala, měla jsem dojem, že ani nepostřehla, že jej přinesl. Muži ztichli, jen sledovali, jak nenasytně do sebe hází dohněda zbarvená sousta. Cítila jsem se divně, ohrožená, číhala jsem, zda si někdo nevzpomene a neosmělí se napadnout Kaileen kvůli něčemu, čeho se v minulosti dopustila, protože takových lidí za sebou nechala víc než dost.
Dojedla, spokojeně se opřela, na chvíli zavřela oči, položila si jednu ruku na hruď a vypadala, že odpočívá a tráví. Vzhledem k tomu, v jakém stavu jsem ji dotáhla do kláštera, jsem si nebyla jistá, jak dlouho vydrží vnímat realitu. Proto jsem potřebovala vědět, kam vlastně mám jet. Zvedla jsem se od stolu a přisedla si k usedlíkům, abych se přeptala na cestu do města Rija, byla jsem tam jen jednou, moc jsem si to nepamatovala. Muži byli nejprve zdrženliví, ale nakonec mi poradili. Bohužel, Kaileen se mezitím rozhlédla kolem sebe a moc se jí nelíbilo, že se bavím s cizinci.
„Díky,“ ukončila jsem rozhovor s nimi a vrátila se k ní.
„O čem se tam s nimi vybavuješ?“ spustila na mě.
„Ptala jsem se na cestu,“ vysvětlovala jsem.
„Na to máš snad mě, ne?“ zbystřila, jako by tušila, že o některých věcech začínám pochybovat.
„Jen pro jistotu, přece víš, že nemůžeme ztrácet čas,“ chtěla jsem to urovnat. „Neměly bychom jet dál?“
„Ještě se najím,“ zarazila mě.
„Před chvílí jsi jedla,“ podivila jsem se.
„No a? Mám zase hlad, snad nevyjdu z krčmy s prázdným žaludkem?“
„Co takhle s prázdnou kapsou?“ utrousil jeden z hostů a ostatní se spolu s ním rozesmáli.
„Lepší než vstoupit s prázdnou hlavou,“ oplatila jsem mu.
„Co si to dovoluješ, snažíš se přijít k úrazu?“ zlobil se.
„Ne, snažím se odejít bez něj.“
„Ale já bez jídla nejdu,“ ozvala se zase Kaileen. „Hej, ty, přines maso!“
„Máš čím zaplatit?“
„Mečem,“ odpověděla nesmlouvavě.
„Je to Kaileen!“ zasvítily oči jednomu z hostů. „Chlapi, kdybychom ji dostali, královna nám za ni dá pěknou odměnu. To jsou ty dvě, které s ní byly na území draků,“ vzpomněl si.
„Jo,“ vyskočil další muž, „jo, jsou to ony! Určitě jsou to ony, pamatuju si na ně.“
„Co si pamatuješ?“ zareagovala na jeho poslední slova a zapomněla na jídlo.
„Ještě před pár lety jsi útočila na každého, kdo se ti nelíbil, bezdůvodně, prostě jen tak. Všichni jsme si oddechli, když k nám královna po dlouhé době promluvila a prohlásila, že tebe, ty špinavá mrcho, tam nechala shnít pod mrtvolami draků.“
Ozval se typický zvuk, který ve mně vždy probudil všechny smysly. Kaileen tasila.
„Chceš mě?“ vyzvala drzouna. „Pojď, jeden na jednoho, vezmi si mě, ty chudáku. Co jsi to za chlapa, když ani nemáš zbraň? Umíš ty vůbec s něčím takovým zacházet? Vsadím se, že s dýkou bys ani neuřízl chleba. Nebo snad chceš bojovat jako malé dítě a válet se v prachu?“
„Ty…“ chtěl se po ní vrhnout, ale jeho známý ho zadržel.
„Počkej, přesně to chce. Rozběhneš se, ona uhne a rozřízne ti břicho. Stačí jediný pohyb a prohlédneš si své vlastní vnitřnosti. Půjdeme všichni,“ obrátil se i na ostatní. „Půjdeme na ni všichni společně, dostaneme ji a o odměnu si rovným dílem rozdělíme.“
„A ta druhá?“ ozval se kdosi.
„Pro jistotu ji vezmeme s sebou. Ona není problém, nikdy jsem o ní neslyšel.“
„Tvoje smůla,“ reagovala jsem. „Možná je to tím, že já narozdíl od Kaileen za sebou nenechávám svědky.“
„Co jsi zač?“ zeptal se opět ten, který proti nám burcoval své druhy.
Neodpověděla jsem mu, nepřišlo mi to důležité. Chtěla jsem jen odejít, pokud možno v klidu.
„Pojď, na nic takového nemáme čas, nemůžeme se zdržovat,“ táhla jsem ji pryč.
„Máš pocit, že vás necháme jen tak odejít?“ postavil se nám do cesty a ostatní se hned seběhli kolem něho. „Kašlu na to, kdo jsi, královna si poradí s vámi oběma, my si rozdělíme odměnu a víc vědět nepotřebuju, nic mi po tom není. Nemám pravdu, chlapi?“
„Jo, jasně!“
„Deme na ně!“
My taky, pomyslela jsem si.
„Nech mi je,“ odstrčila mě Kaileen, „jsou moji. Do jednoho,“ byla zase tak chladná, jako když se mě posledně pokoušela zabít.
„Nemůžeš…“
„Khar žádá krev. Buď bude tvoje, nebo jejich,“ naklonila se ke mně a řekla to tak tiše, aby ji nikdo jiný než já neslyšel.
„Jsou v přesile, nemůžeš se stihnout ubránit všem.“
„Khar mě ještě nenechá zemřít a já nenechám tebe, abys zbytečně zabíjela. Ne takové chudáky a ne kvůli takovým malichernostem. Vyřídím to, najím se a jedeme dál.“
„Kaileen…“
„Ne!“ drsně mě odstrčila a otočila se k nim. „Tak pojďte, jestli už je vás dost na to, abyste dostali jednu ženu.“
„Vím, o co ti jde,“ ozval se samozvaný vůdce, „ale ty máš meč. Nikdo z nás není takový blázen, aby proti tobě šel sám.“
„Meč? Mám i dýku,“ rozesmála se, „ale když myslíš, obojí zahodím, aby ses nemusel tolik klepat. Slyším, jak ti strachem cvakají zuby.“
Zbraně se samozřejmě nezbavila, jen je dráždila. Muži rozbili pár židlí a rozlámané dřevo si vzali do rukou coby zbraně. Primitivní, ale dost účinné, kdyby na to přišlo.
„Ale, pánové,“ naoko se podivila Kaileen a do levé ruky vzala dýku, „já navrhnu, že se odzbrojím a vy zbraně teprve uchopíte? To snad ne! Porušili jste pravidla, konec hry, připravte se na smrt,“ upozornila je a vrhla se střemhlav mezi skupinu.
Nestačila jsem ani postřehnout, jaké údery a seky přitom použila, ne tak abych zasáhla. Neušetřila nikoho, bez výčitek zabila osm mužů, sama neutržila jediný šrám. Na mrtvých jí nezáleželo, prohlížela si své tělo, stopy krve, které na sobě měla. Dívala se na ně, na ty rudé kapky a potůčky, jemně po nich přejížděla prsty, a tím je rozmazávala. Byla tak zaujatá, že si ani nevšimla, že jsem k ní přišla.
„Už to víckrát nesmíš udělat, jinak Khar vyhraje,“ promluvila jsem na ni tiše, aby se nelekla a nesekla i po mně.
„Jdeme,“ otočila se a zamířila ven, jako by mě ani neslyšela.
Zarazilo mě, že nemá hlad, když se před tím masakrem tak hlásila o jídlo, ale raději jsem jí to nepřipomínala. Šla jsem za ní, nasedly jsme na koně a pokračovaly v cestě.
„Kaileen,“ oslovila jsem ji znova.
„Co?“
„Slyšela jsi, co jsem ti říkala?“
Jen pozvedla obočí a čekala, co ze mě vyjde.
„Zkus se víc ovládat, nesmíš zabíjet. Ne z takového důvodu. Přece to šlo udělat i jinak. Tys schválně svedla ty muže k boji.“
„Řekla jsem ti, Khar žádá krev. A když on něco chce, dostane to,“ podívala se zčásti zlomeně, zčásti spokojeně. „Dostane to.“
„Tys ji chtěla, Kaileen, jen ty. Khar chce tebe nebo mě, na nich nezáleží. Jejich krev uspokojí pouze tebe, nikoliv jeho. Oni jsou cesta k nám oběma. Snadno se přestáváš ovládat, je to přesně tak, jak řekla Soy. On z tebe udělá démona, pokud se budeš živit bolestí a strachem, přesně tím krmí i je. Byla jsi tam, poznala jsi je, cítila jsi to. Ale tady není peklo, zde neplatí Kharovy zákony, nýbrž Raamovy,“ naléhala jsem, aby nad tím alespoň trochu přemýšlela. „A měla by ses umýt, vypadáš příšerně.“
Kroutila hlavou a smála se, jako bych řekla úžasný vtip. Pořád lepší než když kolem sebe sekala. Ještě jsme to několikrát zkusily, ale vyhledávat společnost nebyl nejlepší nápad. Zdálo se, že se Kaileen chce za každou cenu prát, a tak mi nezbylo nic jiného, než se opět všem lidem vyhýbat a snášet její počínající zlobu sama.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 13 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
