|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303499 komentářů :: on-line: 0 ::
|
 |
|
:: Trnitá cesta IV-Kristiánova matka ::
 honzoch |
publikováno: 13.02.2009, 14:35
|
Nějak jsem nemohl odolat a tak je tu čtvrtý díl mého románu o sestrách Pleškových a jejich příhodách v uherské zemi. Je to díl ze všech šesti asi nejdrsnější, postavy budou postaveny před nemilosrdnou zkoušku charakteru, někdo vytrvá, někdo padne, někdo se ohne. Jde zároveň o díl asi historicky nejnapadnutělnější. Doufám, že se čtenáři moje exkurze do začátku 17.století budou líbit alepsoň tak jako doposud.
Připravil jsem třináct kapitol, ale u některých je kvůli jejich nevelkému rozsahu zbytečné publikovat je zvlášť. Zároveň také připravuji něco jiného, také historického a mnohem kratšího, tak uvidíme. |
| |
|
|
1)Kristiánova matka
Vysoké zdi olšického kaštělu splývaly se sněhovými pláněmi a nedaleká malebná vesnička dokreslovala dokonalý obraz klidu, míru a harmonie.
Kdo by si pomyslil, že se za neprostupnou bílou zdí skrývá obraz, který je pravým opakem vesnické idylky.
Zapáchající cela, tmavá a nehostinná, ničila lidské naděje už při prvním pohledu, natož po týdnu pobytu.
„Máš to tu útulné,“ zašklebila se na Zuzku Žofie. „Hotový palác!“
Děvče si odehnalo vlasy ze zarudlých očí a bázlivě si přeměřilo nevítané hosty.
„Až se ta sláma na podlaze promění v hnůj, pak to teprve bude to pravé!“ dodala Reháková. Pokročili směrem k vězenkyni, na tvářích ohavný škleb, nevěstící nic dobrého.
„Myslela sis, že ti snad matka odpustí i tohle?!“ uchechtla Žofie a přikročila k ní. „Ale to víš, za naivitu se platí! To ti sestra s Kristiánkem neřekli, když tě tu nechali?“
„Nenechali mě tu…, “ konečně v sobě našla odvahu.
„Ticho, ty běhno! Paní ještě nedomluvila!“ odměnila ji Reháková tvrdým políčkem.
Žofie se na stařenu pousmála: „Už jsi někdy viděla někoho tak hloupého? Zradili ji a ona je pořád kryje!“
„Na hlavě sláma, v hlavě sláma,“ pokrčila rameny Reháková, která se výtečně bavila.
Přikročily k třesoucí se vězenkyni, spoutané řetězy a krčící se v bázni před výpraskem. Zuzana věděla, že krupobití neujde. Pochopila, že bude ještě krutější o ponížení, které kvůli ní musely vytrpět před baronkou a které bylo koneckonců docela zbytečné.
„Vzpomínáš si, kolikrát mě matka zfackovala jen kvůli tobě a tvé rozmazlenosti?!“ vyštěkla na ní Žofie. „Dovedeš si vůbec představit, jaké je to přijít o matku kvůli takové špinavé feně, jako jsi ty?!“
„Tak dovedeš?!“ udeřila na Zuzanu, když se jí nedostalo odpovědi.
„Ano, paní,“ zalykala se ubožačka slzami. „Dovedu a omlouvám se vám… “
„Samozřejmě, že nedovedeš! To musíš zažít!“ vyvřískla najednou Žofie a jako posedlá ďáblem nakopla tu hromádku neštěstí proti zdi.
„Přisála ses na mou matku jako pijavice! Pošlapala jsi její důvěru!“
Nestíhala ani vnímat obvinění, protože ji zahrnuly nekonečným deštěm ran. Když byla dostatečně zbídačená, ustaly a s uspokojením shlédly své dílo. Těžce oddychující Zuzka klesla zpět do kouta, svíjející se bolestí a zápolící s pouty.
„Tohle je jen neškodné škádlení,“ uslyšela nad sebou, „páni tě budou vyslýchat jinak!“
Zvedli ji na nohy, nešetříce poznámkami o skřipci a palečnicích.
„Nechte mě, panno Žofie! Zapřísahám vás, pro Pána Boha, nechte mě! Au… “
Mladá baronka ji s nápřahem zkušeného rváče uhodila do oka. Zuzana šokovaně zamžourala a vidouce jenom vlastní krev, prudce se vzepřela a srazila Žofii do páchnoucí slámy. To už však nebyla mladá Véghová, to byl sám satan, co vstalo ze země a vyrazilo proti ní s odhodláním vraha. Vrhla se na plačící vězenkyni. Chytila ji za hlavu a surově jí přimáčkla obličej ke stěně. Zlomyslný úsměv opustil tvář stařeny jako mávnutím proutku. Byla dost chytrá, aby si uvědomila, že jde do tuhého. Domlouvala vřískající bestii: „Pane Žofie, nesmíte ji zabít! Když to uděláte, budete stát před tribunálem vy sama… proboha, Žofie, nedělejte to!“
Když její slova vůbec nezabírala, popadla mladou baronku kolem pasu a táhla ji pryč. A to i za cenu ran a nadávek, které schytala ona sama.
S vypětím sil vyvlekla Žofii z místnosti a zoufale se ohlédla, zda se děvče ještě hýbe. Hajduk za nimi duchapřítomně zabouchl dveře a až pak upřel vyděšený zrak na Žofiiny krvavé ruce. Procitla už i ukrutnice a zoufale pohlédla na Rehákovou.
„Žije,“ uklidnila ji stařena a společně odkráčely.
Balaša přecházel od stěny ke stěně, jako uvězněný v kleci, a chvíli co chvíli vrhl nepříčetný pohled z okna. Odkašlal si a oslovil zamračenou Véghovou: „Neschopnost vašich lidí je donebevolající! Zkazili, co mohli!“
„Nic není ztraceno…,“ vyřkla baronka rozpačitě. „Máme Zuzanu i doktora pod zámkem!“
„To jsem zvědav na jak dlouho dobu,“ pohrdlivě mínil, „jen čekám, až si pro ně přijdou zbojníci! Vaše strážné přemůže kdejaká bezzubá babka, natož tihle hrdlořezové…“
„Trošku respektu, pane z Bystrice!“ rozzlobila se. „Pokud vím, byli to vaši lidé, kdo je vyhnali na mé panství!“
Balaša zakysle pokrčil rameny a přistoupil si k oknu, zády k baronce. „Znovu navrhuji přemístit vězně na Bystrický hrad!“
„Vyloučeno!“ odsekla baronka, jako když dopadne razítko.
„Sympatizantů tu mají víc než dost! Je jen otázkou času, kdy je někdo z místních vysvobodí! A myslíte snad, že se budou mít hůř než u vás?“ lokl si vína a upřel na ní výsměšný pohled. „Když budeme mít štěstí, dožije se to děvče soudu! Co jsem slyšel, vaše dcera dělá vše pro pravý opak!“ nadhodil a sledoval s pobavením její reakci. „Ani moji chlapci by nedokázali tolik, co ta vaše roztomilá dceruška, a to mají roky praxe! Nechtěl bych se jí dostat do rukou!“
„Jak to všechno můžete vědět?!“
„Mám spolehlivé informace,“ zaškaredil se Balaša. Odložil číši a důrazně dodal: „A jestli ta zatracená holka umře, můžeme se s Kristiánem a Lidkou rovnou rozloučit.“
„Zakázala jsem Žofii, aby jí ubližovala, ale asi to potřebuje zopakovat,“ připustila.
Žigmund Balaša si lokl vína a přešel k barončinu stolku, plnému korespondence.
„Přemýšlela jste už o tom tribunálu?“
„Rozhodně to nebudeme tahat na magistrát do Žiliny nebo do Trenčína, mohlo by se nám to vymknout z rukou,“ mínila baronka, „znám jednoho advokáta, býval členem župního soudu. Už jsem mu psala.“
„Zařídí vše, jak budeme chtít?“
„Samozřejmě. A jako přísedící vezmeme rychtáře…“
„Výborně, paní,“ uznale pokýval hlavou, „takže jsme dohodnuti! Kristián pro vás, Lidka pro mě!“
Lokaj Jozef ohlásil příjezd Anny Kerkesiové. Panstvo si vyměnilo překvapené pohledy, ten barončin byl plný naděje, Balašův spíš nejistoty. Má snad nějaké zprávy o synovi? Neuchýlil se nakonec Kristián v nouzi do rodného domu?
Nedočkavě Annu přivítala.
Její tvář vypovídala o velkém trápení, byla dost pohublá a v drdolu se jí lesklo několik zešedlých vlasů. Tichý pozdrav zdvořile opětovali.
„Buď zdráva, Anuše,“ nabídla jí křeslo, „zanech zbytečných formalit a pověz, co tě k nám přivádí!“
„Milosti, doufala jsem, že víte víc než já! Kristiána už jsem neviděla skoro rok…“
Baronce zklamáním poklesla čelist a tiše naslouchala, jak jí Anna líčí své utrpení. Jakpak by ty lamenty nechápala! Soustrastně přikývla a vzala Anuši za ruku.
Zato Balaša sledoval to vylévání citů se zjevným pobavením. Kristiánek! Pořád jenom Kristiánek! Chudáček, neviňátko! Kůži by z toho hada svlékl!
Zatímco si ty dvě vyměňovaly svá užalostněná slova, plná dojemných vzpomínek, hltal očima Rosinu, dolévající víno. Čertovo kvítí! Každý si je může utrhnout a nedráždí zdaleka tak, jako vzdorovitá Lidka, jejíž tvář si ani přesně nevybavoval, a po níž toužil už z pouhé umíněnosti a touhy po pomstě.
Když už to vypadalo, že se ospalé odpoledne utopí v slzách, rozčísla uplakanou atmosféru právě ta nejnešťastnější. Annu neobyčejně zaujalo líčení posledních událostí, především však příběh Zuzančin.
„Mohu s tím zbojnickým děvčetem mluvit?“ naléhala. „Myslím, že milosrdenství mnohdy zmůže více než násilí a mučení.“
Baronka kývala, Balaša sice skepticky zavrtěl hlavou, ale neprotestoval.
„A mohu jí za informace o Kristiánovi nabídnout svobodu?“ optala se ve dveřích.
„Ale jistě, že můžete,“ ušklíbl se na ni Žigmund Balaša, „ale nemyslete, že jsme to nezkoušeli.“
Přehodil si nohu přes nohu a přeměřil si je skoro výsměšným pohledem. Baronka si ho radši nevšímala a vzala Annu kolem ramenu: „Řeknu strážným! Zavedou vás tam, drahá přítelkyně! Kéž byste uspěla… “
„Jak se to děvče jmenuje, paní baronko?“
„Zuzana…,“ odpověděla Véghová a když to jméno vyslovovala, sama se málem rozplakala. Zrada děvčete ji rozesmutnila víc než útěk zbojníků, už jen proto, kolik Zuzce věnovala péče a mateřské něhy. Jak jen mohla její schovanka provést takovou hloupost?
Zuzka se v bolestném polovědomí svíjela v rohu, nevědouce, zda si má svůj čin vyčítat nebo na něj být pyšná. Nezasáhnout znamenalo zničit všechny, které měla ráda. Její stesk ještě umocnilo, že si s nimi za půl rok nevyměnila ani slůvko. Litovala také, že svými vrtochy posadila Žofii na koně a vlastní chování jí najednou přišlo pokřivené a hloupé.
Zahleděla se do stropu, neochotná se pohnout byť jen o píď, jen aby nezaslechla ohavné zařinčení vlastních pout. Okovy jako by žily s ní, povídaly si mezi sebou a žalovaly na každý její pohyb. Děsil ji chlad jejich oceli. Snad mě tu nepohřbili zaživa?
„Nemá cenu svalovat vinu na baronku, já si tu cestu vybrala,“ pomyslila si a přetáhla přes sebe špinavou deku. Skryla pod ní i hlavu, aby unikla neúprosnému pohledu temných škvír ve stropě.
Blížící se kroky ji přinutily, aby si zacpala uši. Těžce oddechujíce ve smrtelné úzkosti, čekala další výprask. Nebude úniku, obklopují ji čtyři stěny a jen jedna z nich má dveře.
„Zuzanko,“ zaslechla ode dveří nesmělý hlas.
Myslila, že si z ní dělají legraci a nedůvěřivě se svinula jako ježek. Žádné bodliny ovšem neměla a Annina touha po znovunalezení syna snadno překonala odpor ze špíny a smradu vězení.
Přiklekla ke zbídačené osůbce, opatrně jí vzala za rameno a tiše se představila: „Jsem Anna Kerkesiová, Kristiánova matka.“
Zuzana, ke které už se dlouho nikdo nechoval tak hezky, nedůvěřivě shodila deku a obrátila k ní tvář. Anna polekaně uskočila. Čekala cokoliv, jen to, co spatřila před sebou. Tak moc se ten šílený čin nehodil k tomu zbídačenému obličeji, k těm krásným očím, z nichž jedno bylo zastřeno krví, k dětsky půvabným rtům, nyní rozraženým a popraskaným, k hustým vlasům, jejichž slunce zahalila špína.
„Můj Bože,“ zalapala po dechu, „co ti to provedli, dítě?!“
Zuzka pokrčila rameny a stále krajně nedůvěřivým pohledem zkoumala Annino počínání. Nezúčastěně pozorovala, jak bere prázdný džbán a obrací ho vzhůru nohama. A jak osočuje hajduky za dveřmi.
„Urozená panna Žofie jí prý nedovolí ani kapičku, dokud nepromluví!“ zpustil důležitě strážný, jako natažený na klíček. Anna mu nemilosrdně vtiskla džbán a dostatečně důrazně sdělila, že ji vůbec nezajímá, co Žofie rozkázala. Hajduk zkoprněle odkráčel ke studni.
Gesto zabralo, hned po jeho odchodu promluvilo děvče samo od sebe: „Paní, co si přejete? Co vám mohu nabídnout?“
„Nic menšího ani nic většího než říci, kde je nyní Kristián s tvou sestrou!“
Než stačila Zuzka reagovat, Anna honem dodala: „A neboj se! Nejsem tvůj nepřítel! A radši by mi byla milejší jejich svatba, než tohle trápení…“
„Já ale nevím, paní! Jak bych mohla?“
„Hlupačko,“ přijala od hajduka džbán a podala ho děvčeti, „mě se můžeš svěřit! O tebe taky jde! Přece tu nechceš umřít! Kolik ti vůbec je?“
„Sedmnáct, paní…“ pološeptem odvětila. Voda jí přišla k duhu a Anna s nadějí čekala.
„Chápej,“ vysvětlovala jí procítěně, „tady jde o život, ne o hrdinství! Když mi to řekneš, vezmu si tě k sobě do služby, dám ti vzdělání…“
„Já nic nevím,“ znaveně zavrtělo děvče hlavou.
„U mě s tebou nikdo nebude zacházet jako se zvířetem!“ naléhala Anna a hladila jí soucitně po plavé kštici. „Stačí maličkost a budeš volná!“
„Tohle je sice všechno krásné, ale já nic nevím!“ rozvzlykala se. „Co mám dělat? Měla se dívat, jak mi přivlečou rodinu v řetězech?!“
Anna trpělivě počkala, až se nešťastnice trochu uklidní. „Jsi ještě dítě a nedovolím, aby s tebou takhle zacházeli! Zachráním tě!“
„Takže věříte, že mluvím pravdu, paní?“ zvedla hlavu a pohlédla uslzenýma očima přímo na ni. Anna už věřila a málo stačilo, aby poznala tíživost situace.
„To víš, že věřím! A nevzdávej se, ti dva se vezmou a tobě prodloužím dětství!“ smutně se usmála, mateřsky ji pohladila a odkráčela. Ve dveřích se ještě omluvně ohlédla. Zuzka nechtěla, aby odešla. Dokud tu byla, nemohl jí nikdo ublížit a jakmile zmizela, cítila se zranitelná a bezmocná. V uších jí doznívala vlídná slova, která už přes Žofiin křik a nadávky zcela zapomněla. V Anině přítomnosti necítila ocelový chlad okovů ani rány, které utržila.
To je krásné, prodloužit někomu dětství!
Anna nemohla tušit, že její dětství skončilo už dávno, možná ještě dříve, než na horských svazích přišla o matku. Když jí bylo deset, připletla se do víru událostí, které obrátily Moravu vzhůru nohama. Na schovávanou si hrála dále, nikoliv však s dětmi, ale s bezohlednými nájezdníky, před kterými prchaly do lesů celé vesnice.
Ti, kteří měli bránit lid i zemi, otočili se k ní zády a sami přispívali k divokým násilnostem a bezpráví. Nebýt strašlivých výjevů a dnů plných strachu, těžko by si na ty roky blíže vzpomněla.
Jenže tehdy měla ve svízelných chvílích po boku své blízké a nyní zůstala sama ve stísněné kobce. Nechtěla si připustit, že na ni zapomněli, ale jak se čas dál líně vlekl, upadala do stále většího zoufalství a nakonec i odevzdanosti. Dobrodružství, která v Uhrách zažila, rychle zhořkla a dávno vyčichlá vůně domova ji začala vábit zpět.
Je příliš pozdě vrátit čas? Je to vůbec možné? A i kdyby to uměla, nač by to bylo? Volila by stejně…
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 12 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 20 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
