obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Naděje je paměť, která touží."
Honoré de Balzac
obr
obr počet přístupů: 2915377 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39516 příspěvků, 5744 autorů a 390432 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Jana, krátká kapitola mého života II. ::

 autor Sirnis publikováno: 09.02.2009, 12:04  
1. schůzka
 

Ten den by byl stejný, jako každý druhý. Avšak nebyl, jelikož jsem měl sjednanou schůzku s ženou – Zuzkou – kterou jsem poznal na jednom z těch mnoha seznamovacích internetových portálů. Nebudu nikomu dělat reklamu, ale přejdu hned k prvnímu kroucení hlavou některých, kdož tyto řádky procházejí. Ano, možná je takovéto seznamování „ubohé“, ale nejprve bychom si měli uvědomit jednu důležitou věc. A to o co komu jde. Zvláštní otázka že? O co v životě jde tak především. Řekl bych skromně, že to je mít se dobře. Pod tím je zahrnuto mnohé. Jak peníze, tak třebas úspěch, ale určitě se tam najde i ta druhá polovička (pro některé třebas stejného pohlaví). Jenže teď je ta důležitá otázka! Na co toho partnera vlastně chceme? Možná se to zdá jen mě, ale řekl bych, že dnešní doba je jenom o tom jednom. Žádné vážné vztahy, žádné zdlouhavé seznamování, prostě jen soulož, ahoj a jde se dál. Někomu to vyhovuje a někomu ne. A v tom to právě je. Abych se přiznal, tak jak už chodím po světě těch pár let, tak jsem si o sobě v této věci zjistil pár důležitých věcí. Jako například, že já nejsem stavěný pro tyto nezávazné kratochvíle. A to nepíši nezaujatě jelikož se přiznám, že pár takových zkušeností na svém kontě mám, ale jen díky nim jsem zjistil, co opravdu potřebuji. Možná jsou chvíle, kdy člověka hormony, pudy a chtíč ovládá, avšak je to jen o síle vůle každého z nás. A sic mě párkrát také ten chtíč přemohl, tak po „vyvrcholení“ mi to přineslo jen opovržení nad sebou samým. Zkrátka a stručně nejsem toho schopen, protože po chvíli, kdy hormony opustí s něčím bílým mé tělo, tak mysl je opět pánem situace a když si vzápětí uvědomím, co se dělo, je mi ze mě samotného na nic. Možná jsem blb, možná divnej, ale osobně bych řekl, že na vině to bude emocemi a city. Ano, jsem člověk, se kterým city dokáží pořádně zamávat ( někdy to je dobře a někdy ne ). Teď na sebe prásknu i to, že je to se mnou natolik zlé, že jisté věci – scény – ať už v knihách, filmech, či prostém životě dovedou zařídit, aby mé oči spustily příval slz. Natolik se totiž do děje nebo situace dokáži ponořit. Věřte mi, že největší nevýhodu a paradox na tom vidím v několika věcech. Zaprvé, že vzhledem k postavě (184cm/90kg) mi to přijde divné a za druhé, a to je snad ještě horší, když nějaká scéna natolik zapůsobí a já cítím jak to na mě jde, tak s tím nic nedovedu dělat. Prostě jen mi tečou po tvářích slzy a já si – když to jde – pro sebe nadávám a říkám jak to je hrozný paradox. Takže prostě nehledám vztahy jen na sex, jednak protože mi to nic nedá a pak prostě nejsem typ kluka, co si potřebuje dělat pomyslné zářezy na kontě počtu holek s kterými byl. Přijde mi to ubohé. Ale nikoho neodsuzuji, protože pokud ten druhý s tím je srozuměn a jde do toho, tak to je v pořádku. Rozumějte je to férové. Hnusí se mi jen to, když někdo někomu něco předstírá a pak třebas mnoho krásných slov o lásce zazdí prostým: „Ahoj“ a jde dál aniž by se ohlédnul. Považuji se totiž za morálního a čestného člověka, a proto mi tyhle lži s přetvářkou nejsou zkrátka dvakrát po chuti.
Ale teď zase zpátky k vypravování o tom, jak to první rande vůbec probíhalo..
Vstával jsem ten den časně z rána do práce s vědomím, že kolem šesté hodiny se sejdu se Zuzkou, která mě skrze vzkazy naprosto okouzlila. Psalo se mi s ní dobře a jelikož proti setkání s holkou z netu nic nemám, tak jsem sám jedno navrhnul. Ano, někdy to nevyjde to přiznávám, dokonce jsem se stal jednou i obětí vtipálka (sice jsem mu nepsal zamilované vzkazy, ale dostal mě skrze mou vlastní zvědavost a povahu => avšak to je jiný příběh, tedy spíše historka, prozradím jen, že mě nijak nevytočil, takže neměl ani nad čím se pobavit, hold mě je těžké, opravdu těžké, naštvat ;-)). Ono, co se týče seznamování s druhým pohlavím skrze internet, tak okolo toho je spousta předsudků. Když si ale vezmeme všechna pro a proti, tak jaký je rozdíl se seznámit s někým na netu nebo na živo. Pokud je onen lhář dobrý, tak stejně vás oblbne, jelikož dovede lhát do očí a vy jste prostě nahraní. Je jedno jestli někoho potkáte a seznámíte se s ním na netu, při procházce, v kostele, na zápase, či třeba i tak, že budete oba účastnící jedné dopravní nehody a v hádce, kdo to vůbec zavinil se do sebe zakoukáte. Vězte, že hlavní je jen a pouze výsledek! Tedy alespoň dle mého soudu.
V práci to uteklo jako voda. Samozřejmě byli okamžiky, kdy se mi do hlavy vkrádaly pocity a myšlenky ohledně setkání se Zuzkou, ale nebyli nikterak zlé, protože a to možná hodně z Vás teď zaskočí, mě výsledek setkání tenkrát byl docela i lhostejný. Tedy po zkušenosti s oním vtipálkem a prostě i ze schůzek jiných za mého života jsem se v této věci zatvrdil. Již jsem zmínil, že se považuji za čestného člověka a tím myslím, že si zakládám na dodržení veškerých svých slibů. A tak to nebylo jiné ani při prvním setkání se Zuzkou. Můj hlavní cíl byl dodržet slib – slovo – který jsem jí dal. Takže o to mi šlo v prvé řadě. Těžko soudit, jestli jsem si tohle dával za cíl tak moc z důvodů vlastního citového vypětí a možného zklamání, které by mě dlouho stravovalo zevnitř, ale prostě jde mi o to, abych aspoň sám sobě mohl říci: „Ano, byl jsi tam v přesný čas a dodržel jsi své slovo.“ Nejsem totiž naivní, abych snad čekal, že v dnešní moderní době mou čest někdo ocení. Takový blázen opravdu nejsem. A jelikož mi Zuzka při vyměňování vzkazů též napsala, že své slovo drží, tak jsem doufal, že tomu tak i bude. A jak se ukázalo – všem je snad jasné, že kdyby to nedopadlo pozitivně, tak teď nikdo nemá možnost tohle číst – tak své slovo i dodržela. Dokonce i s předstihem. To víte, zatím co já byl v práci Ona jako studentka měla pár zkoušek a právě před tou šestou jí jedna čekala. Takže jak jsem skončil ve tři v práci, ona teprve pociťovala hlavní nevýhody studování –> zkouškové. Já „bezstarostný“ pracující člověk se stavil v jednom krámku s mobilními telefony, kde pracoval jeden můj známý ze střední, abych zabil čas do naplánovaného setkání. Chvíli jsme jen tak kecaly o životě, dokud se tam nestavil jeho otec kvůli problému se svým telefonem. Tak jsem tam tak stál stranou a zaposlouchával se do monologu otce se synem, který mi byl toliko blízký, jelikož podobný občas zažiji sám a myslím si, že nejsem jediný. Jako starý rýpal jsem se párkrát uchychtnul a bavil se nad tím, jak otec čeká pomoc a jak jeho syn zrovna neradostně spolupracuje. Dokonce zazněla hláška, která mě opravdu dostala. Tedy nebyla to tolik až hláška a možná nemá tolik vtipu, ale v tu chvíli a v té situaci měla jisté kouzlo. Nebudu napínat a nastíním její podobu, protože originál si nejsem jist, že trefím. Znělo to asi takto: „Měl bys být rád, že jsem nespěchal, když jsem tě dělal.“ (bohužel stoprocentní znění si nepamatuji, tak dokonalý zas nejsem ;-)).
Více hlášek už však mé ucho nestihlo vyslechnout, protože okolo půl šesté se mi ozval telefon a v něm zazněl hlas Zuzky, oznamující mi, že zkoušku už má úspěšně za sebou a skončila o něco dřív a již čeká na místě srazu, takže jestli se mohu též dostavit. Ukončil jsem hovor se souhlasem a vydal se k modernímu zázraku Pardubic, okolo kterého byl takový humbuk. Osobně považuji jednopatrový obchoďák za pěknou ubohost. Široké chodby – širší jak obchůdky samotné – které po stranách obsahovaly změť luxusnějšího zboží. Ať už šperky, boty, spodní prádlo, nějaká ta restaurace, kavárna a samozřejmě všechny tři zástupce mobilních operátorů působících v České republice. Nebudu to tu vyjmenovávat, protože mě to jak jsem již zmínil moc nenadchlo. Asi jsem nějaký hnidopich nebo jen na trend takových obchodních domů nejsem stavěný. Ano, volnost a prostor na chodbách je pěkná věc, ale když se do krámku o velikosti pět na pět metrů vejde sotva pár kousků zboží a u oblečení jste rádi za jednu zkušební kabinku, tak co to je? Prostě ta architektura je dle mého na nic. Ušetřit na chodbách, přidat víc prostoru obchodům, přidat klidně i jedno patro a hned by to bylo určitě lepší. A to nechci ani vědět, kolik ty obchůdky platí za těch pár metrů čtverečních nájem..
Dorazil jsem k hlavnímu vchodu a vyndal telefon z kapsy. Nervozita a otázka, zda přijde nebo nepřijde, zda je to vůbec žena nebo jen trapný vtipálek se mi vířily hlavou a rozhodně tomu nepřidalo, když mi Zuzka nebrala telefon. Zkoušel jsem to jako blázen asi pětkrát. Možná jen dvakrát, třikrát, ale když se vám pochyby honí hlavou, tak si něco zkuste zapamatovat! Už jsem si říkal, že se na to vybodnu, ale jak mi jde o dodržení slova, tak jsem zamířil ven. Tedy párkrát jsem vyšel z obchodního domu a zase se do něj vrátil, dokonce jsem se vydal venkem k druhému vstupu a do toho se bezvýsledně zkoušel dovolat, ale nějak se prostě nedařilo. Kdyby mě někdo sledoval, tak nevím, jestli by mě označil za tragéda nebo mě snad politoval, ale nakonec mi Zuzka přece jen ten telefon vzala. Stál jsem opět u hlavního vstupu a od Zuzky se dovídal, že je v prvním patře se dvěma kamarády. To dvěma kamarády se mi moc nelíbilo. Ale tak nějak ten čas musela zabít a je mi jasné, že zkouškové lidi sbližuje. Tedy alespoň tak to kdysi bylo u mé maturity, kdy jsme všichni táhli takřka za jeden provaz a vzájemně se podpírali před tou těžkou hodinkou (alespoň tak tomu bylo u mé skupinky z naší třídy nebo mi to tak přišlo). Ale když potom Zuzka ke mně kráčela a za ní dva její kamarádi, tak se stala nepěkná věc. Strach jsem nedostal, ale jelikož se nerad do něčeho vrhám jen tak po hlavě (tedy většinou tomu tak je..) a mám hlavu jakou mám, tak před plánovanými věcmi si rozebírám a utvářím takovou strategii. Jako například co řeknu, co udělám, co se podnikne. No a ti dva kluci mi ji zabili hned ze začátku, protože jsem měl v plánu, že udělám takové formální představení. Přeci jen na netu má pouze pár lidí za přezdívky své křestní jméno, takže se tam nacházejí pod různým pojmenováním. A to mé: „Ahoj, já jsem Petr“ nezaznělo, protože Ona mi hned představila své dva kamarády. To mi na jednu stranu bylo úplně šum a fuk, dá se říci, že ta informace v telefonu, jak říkala: „Jsem nahoře se dvěma kamarády,“ mi vzala doslova vítr z plachet. A přiznám se, že jsem se modlil (já ateista ;-)), aby dolů přišla sama, avšak nestalo se tak. A tak jsem si s nimi musel chtě nechtě potřást rukou a vyslechnout: „Je to skvělá holka, tak na ní buď hodný.“ Načež jsem kladně odpověděl a vydechl si u další věty, že se mnou a s ní nikam nejdou. Následovalo vteřinové rozloučení z její strany s nimi a pak jsem byl už jen Já a Ona. SLÁVA!!
Prohození několika prvních vět určilo první cíl - restauraci. Navrhl jsem jednu v italském duchu na náměstí, kde mají sklepení, ve kterém je dle mého příjemná atmosféra a útulno. Během cesty jsme prohodili si myslím slušnou řádku vět o všem možném. Z cesty si nejvíc pamatuji přecházení na červenou, protože na křižovatce před tím novým obchodním domem nefungoval semafor. A nebýt paní, která tam podle jejích slov čekala na zelenou už půl hodiny, strávili bychom na cestě do restaurace mnohem, mnohem delší dobu.
Otevřely jsme dveře pizzerie. Vím, nahoře je uvedeno restaurace, ale tak v onom podniku nemají čistě jen italské věci (i když ty samozřejmě převažují). Vydali se po schodech do sklepení a usadili se. Za námi u vedlejšího stolu seděla zamilovaná dvojice oddávající se vášnivím polibkům. Já i Zuzka jsme konstatovali, že to je krásná věc, ale pro člověka postiženého samotou to má spíše efekt dýky nořící se mu přímo do hrudi. Musím ještě dodat, že jak si Zuzka odstrojila růžovou bundu, objevil se na ní stejnobarevný svetr, který měl (nejsem módní profík) výstřih na zip. Tedy takhle bych to asi charakterizoval svými slovy. Dále si vzala jasně černou podprsenku a onen libovolně nastavitelný dekolt způsobil, že se mi během jejího odstrojování na několik okamžiků naskytl pohled na její „výstavní“ přednosti. Samozřejmě to udělala jako nehodu, ale já se domnívám, že to byl z její strany pokus zjistit, jak se zachovám. Možná taky ne a vymyslela si to má hlava a ani bych se dvakrát nedivil, ale samozřejmě jsem na to snad vtipně zareagoval větou, že jak mám o něčem mluvit, když mám takové šoky a rozptylování ;-). Následoval jeden z mnoha krátkých okamžiků smíchu, po kterém k našemu stolu dorazil číšník. Dal nám jídelní lístky a po objednávce pití odešel. Před výběrem jídla jsem z kapsy u bundy vyndal obálku a podal jí Zuzce. Víte, já na prvním setkání většinou dávám květinu – dříve párkrát i verše – ale člověk nemůže dávat pořád růži, protože osobně nechci skončit jako někdo, kdo to dělá ze zvyku. Dělám to proto, že chci dát nějakou snad i kladnou vzpomínku na sebe a jedna má část to považuje za správné. Víte, před setkáním samotným, které bylo sjednané před pěti dny jsem se nad tímto problémem zamýšlel. A napadla mě jedna ptákovinka. Tedy jak jsem doufal alespoň velmi originální věc. V grafickém programu se mi podařilo zhotovit dvě kartičky. První byla červená s nápisem: „!Brzdi!“ a druhá oranžová oznamovala: „Zpomal“. Řekl jsem si, že by to mohl být docela dobrý fór, protože já mohu mluvit o všem a nějak dříve pokládám otázku, než ji sám zhodnotím, jestli je vůbec vhodná. Záměr byl takový, že v případě mnou špatně položené otázky by zareagovala příslušnou kartou jako sudí při fotbale, abych byl včas zastaven a usměrněn. Sice během celé schůzky je ani jednou nepoužila, ono to nějak nebylo třeba, protože jsem nezaznamenal, že by na kteroukoliv mou otázku nechtěla odpovídat. Prostě a jasně bylo to dá se říci zbytečné a jako „vtípek“ to vůbec neposloužilo. Ale jsem na druhou stranu radši. Ono, co je jedno zasmání se, když celý večer se s dívkou skvěle bavíte a ani jednou hovor nezaskřípe. Každý to jistě zažil, když se konverzace dostane na špatnou věc, je hned příjemná atmosféra zmražena a i když zazní omluva, tak chvíli trvá, než to přejde.
Listovali jsme v nabídce jídel, ale jelikož Zuzka měla špagety a pizzu před několika dny, tak její chuťové pohárky zatoužily po něčem jiném a já nebyl ani proti, protože jednak rád plním ženám přání a pak taky chápu, že když měl člověk něco nedávno, tak pokud je volba, rád zvolí něco jiného. Ostatně sám nejsem jiný, takže po dopití nápojů jsem zaplatil a vyrazili jsme jinam.
Obchůzka náměstí v Pardubicích byl snadný způsob, jak najít jinou restauraci a výběr padl v několika okamžicích. Vstoupili jsme do prostorné restaurace, jen z lehka zaplněné a vybraly si stůl v rohu, krytý plentou.
Za jídlo si Zuzka zvolila svíčkovou a ještě se zeptala na knedlíky navíc. To mě trochu šokovalo. Nemám sice vůči nikomu předsudky, ale při pohledu na ní – štíhlou to holku – bych něco takového zkrátka nečekal. Ale bylo mi to strašně sympatické. Určitě hůř bych nesl, kdyby si objednala nějaký „dietní“ salát.
Než nám donesli jídlo, padlo mnoho témat. Jeden druhému jsme skákali do řeči, protože oba máme velmi dobrou mluvu. A tím si mě získala ještě víc.
Víte, přiznám se, že já se považuji za velmi konverzačního člověka (dokonce jsem si příjemně pokecal s jehovisty, jedním hinduistou a ještě by se asi někdo zajímavý a nevšední našel, ale prostě jsem jedním slovem rozverný a tečka) někdo by řekl, že ukecaný. Já bych nic nenamítal, protože to mám zřejmě po otci. Ještě teď si pamatuji, jak jsem byl jako malý naštvaný pokaždé, když se otec zakecal na hodinku, dvě. Byl jsem samozřejmě jako osmiletý capart při nedostatku zájmu protivný, ale když nemáte, co dělat a máte to tak často, pochybuji že někdo bude tolerantní. Pro dobro svých vlastních dětí v budoucnu doufám, že já se v jejich přítomnosti snad zakecávat nebudu. A když, tak to snad bude jen na chvíli (hodina by mohla stačit ;-)).
Víte už nějaký ten pátek jsem pokládal mýtus o tom, jak jsou ženy ukecané za naprostou lež a výmysl. Popravdě se žádnou z holek, co jsem kdy byl si nevzpomínám na takovou konverzaci jako se Zuzkou. Ano, některé držely tempo, ale ona prostě v tomhle byla při první schůzce živel. A prozatím v tom tempu zdárně pokračuje ;-). Mě se to strašně tehdy líbilo a jeden druhého jsme i doplňovali. Skákali si do řeči, protože když jeden spustil, tak ta věta byla dlooouhá a když druhý chtěl zareagovat a to chtěl snad pokaždé, tak to jinak nešlo. No nebudu vypisovat ta kvanta témat a různých věcí, co jsme stačili tenkrát probrat. Řekl bych, že kdyby se to počítalo – ta vyslovená slova – byla by to docela síla a možná i někam na zápis do knihy rekordů..
V prostředku konverzace přinesly jídlo. Jí svíčkovou se sedmi knedlíky a musím uznat, že na chvíli jsem docela začal závidět jelikož ji mám také rád a vlastní volba mi přišla proti její ubohá. Avšak vzápětí byl můj kuřecí závitek se šunkou, nivou a hranolky o něco lepší, než svíčková. Dostala nějak tuhé maso. Co tuhé, jak jsem koukal na zápas masa s nožem v její ruce na talíři mi to během vlastního stravování vytvářelo dobrou zábavu. Hold někdy se to maso i při obědě v restauraci najde špatné (neměla ho všechno tak tuhé, ale tipnul bych to na takovou třetinu či polovinu). Pak se během jídla stalo ještě něco, no něco hrozného. Byla mi zcizena paprika! A nejen paprika, ještě okurka, trocha zelí a pár hranolků. Ano, Vážení a Milí, Zuzka zaútočila na můj talíř a ochutnávala, co mi to dobrého přinesli. Já se nebránil, protože proč taky. Byla to legrace a její konstatování, že má kachní žaludek a může jíst, co se ji zlíbí v libovolné kombinaci jsem, aspoň se domnívám, přebil oznámením, že já nikdy v životě ještě neměl opar a jsem proti nim úplně imunní. Hrdě prohlašuji, že si myslím, jak to mám oproti ní lepší. Avšak též jsem zažil pár nocí, kdy žaludek protestoval a nebylo mi dvakrát báječně. Tedy proklínal jsem v takovou chvíli všechno a prosil kohokoliv o ukončení těch muk.
Ano, rozhodně stolování se Zuzkou je nezapomenutelné a jedinečné. A je při něm sranda, protože si dobře vzpomínám jak na svůj, tak i její smích. Ale tu okurku mi mohla nechat! Aspoň jednu..
Po večeři následovalo rozhodování, co podnikneme? Již během cesty na náměstí jsem nadhodil možnost kina a po jídle jsme i zašli, na jeden snímek. Jmenoval se to: „Kamarádova holka“. Byla to řekl bych průměrná komedie, která obsahovala klasický příběh lásky s dobrým koncem. Zprvu jsem čekal, že při bujaré konverzaci se Zuzkou nás ani nenechají při promítání v sále, ale nakonec jsme byli oba hodní. Tedy relativně ;-). Dokonce mě dostalo, když ve chvíli, kdy hlavní ženská protagonistka byla ve spodním prádle a převlékala se, tak Zuzka nadhodila, že má větší prsa, než ona. To mě opravdu uzemnilo. No na vteřinu, ale mělo to tedy sílu a bylo to nečekané.
Film skončil asi kolem desáté a nastal čas se rozloučit. Již v úvodu setkání po smskách se rozhodlo, jak se ona dostane domů na Seč. Ano, odvezl jsem jí (bez postraních úmyslů! To kdyby někdo si něco myslel). Cestou k autu se do mě zavěsila, protože bylo jisté náledí. Lituji pouze, že jsem jí to sám nenabídl. Ale hold těch šoků bylo asi tolik, že mé gentlmanovské chování zaspalo.
Cesta na Seč vedla přes Chrudim a ona, coby navigátorka mě během neustále probíhající konverzace úspěšně dokočírovala k cíli.
Loučení proběhlo po jedenácté hodině. Oba si myslím, že jsme byli spokojení a hned padlo ujednání o dalším setkání. Byl to krásný večer a i když mě při loučení mučila touha ji políbit, tak jsem to neudělal. Vysvětlení, proč a co bylo dál je zas u jiné schůzky..


 celkové hodnocení autora: 89.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.5 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 12 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 DaNdÝ 17.02.2009, 22:12:16 Odpovědět 
   No jáá nějako nevím. Jáani nevím jak tohle brát, matně si pamatuj uz nějakýho toho prologu že asi má jít o reálnej záznam... skorem bych řekl že to může fungovat jako experiment, ale ne takhle psát furt. Docela by mě zajmalo jakej přesně záměr proautora tahle povídkamá. Jako už takovýhle zaměření na sebe sama a popisování vpodstatě zcela obyčjnejch věcí je zvláštní. A že informací je opravdu nadbytek včele s tím jak moc tuhá byla svičková. Nejsou dialogy, ale vlastně by do takovýho stylu nepásly. Sem tam nějakej ten humor, sebeironie, co bych vytkl konkrétně... no nevím přesně, to jsou smajlíky? Snad jsem pedant ale myslím že oni do literatury nepatří. Nevím esli sloužily nějako k doplnění tohodle vpdostatě zpecifickýho stylu vyprávění, nebo tam jsou jen tak. nemusely by bejt, stačí málo změnit ve složení věty, aby bylo jasný že se snaží vo humor a ne vnucuje. A přes to všechno na konec uznám že se mi to vpodstatě jakoby četlo dobře, trochu zvláštně, ale dočet sem to a vnímal. Heh tak za dvě dám
 Šíma 09.02.2009, 12:51:12 Odpovědět 
   Abych jen nechválil, neškodilo by text rozčlenit do odstavců, ono to jednoho unaví, když musí pročítat textík bez členění, ať už je sebelepší... Co může říci ukecaný šíma na ukecané dílko? Trochu přisolit a více opepřit! Nečetlo se to špatně, ale jeden neví, třeba hledáš svůj nový styl! ;-)

Jedna až Dvě!

P.S. Resty jsou za mnou a jedeme dál!
 amazonit 09.02.2009, 12:03:52 Odpovědět 
   Začátek jsem nečetla, ale pokusím se naskočit do rozjetého vlaku...
Hned úvod je takový dost velký protimluv, to by asi chtělo srovnat.
Následující pasáže se místy zdají být dost zdlouhavé, někdy to malinko nudí a odrazuje od čtení.
Je tu cítit, že se snažíš o styl spíše odlehčený a snad i humorný, ale mnohdy to působí spíše ztěžkle, jak jsem už poznamenala, těžko se hodnotí díl po dílu..., ale vím, že dokážeš psát líp.
Uvidíme, co přinese ten další, jaká ,,překvapení" přinese...
Taky pozor na chyby - vypsala jsem jich pár, ale našlo by se víc...

-Možná se to zdá jen mě - mně
-Samozřejmě byli okamžiky - byly
-Chvíli jsme jen tak kecaly o životě, - kecali
-Ano, odvezl jsem jí - ji
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Zuzka
(10.12.2019, 11:24)
Livinginthedream
(7.12.2019, 22:31)
Antonio
(25.11.2019, 23:53)
Albína Alba
(25.11.2019, 01:02)
obr
obr obr obr
obr
Prolog
Liem Hill
Některých věcí ...
Centurio
Strašná generac...
Kasparek
obr
obr obr obr
obr

Nalgašský průsmyk - třetí část
Ekyelka
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr