» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Rozumný muž může být zamilován jako blázen, ale ne jako hlupák."

Rochefoucauld

počet přístupů: 2141229

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303499 komentářů :: on-line: 1 ::

:: Sedmý světadíl (kapitola 2) - Mlha ::

An!tta	publikováno: 03.02.2009, 23:29

Stěhování rodiny Bannerových pokračuje. v Norsku se děje něco zvláštního. paní Nilssonová začíná mít strach... Jak tohle všechno vůbec dopadne?


	Mlha Troyovi připadala každá minuta života jako spousta bolesti a utrpení. S panem Nilssonem seděli něco kolem pěti minut v čekárně na infekčním oddělení. „Tati… já chci umřít,“ začal. „Troyi, je ti dvanáct, máš před sebou ještě strašně velkej kus života!“ chytil ho za ruku jeho nevlastní táta. „Bohužel… nemá to cenu,“ svěsil hlavu Troy. „Co nemá cenu?“ nechápal pan Nilsson. „Nemá cenu dál žít. Já mám tak hroznej život!“ pokračoval Troy. Po tvářích se mu začaly kutálet slzy. „Troyi, poslouchej mě!“ zatřásl s ním pan Nilsson, „Já vím, jak ti je, ale jestli se budeš chovat takhle, budeš muset někam do léčebny.“ „A tobě by asi nevadilo, kdyby ti tvoje nevlastní matka ani nedovolila přečíst si dopisy od mámy?“ obořil se na něj najednou Troy. Pan Nilsson mlčel. „No?“ „Vadilo…“ zašeptal poté. Chvíli bylo ticho. „Tobě píše… tvoje vlastní máma?“ zeptal se po chvíli. „Myslím, že jo,“ přikývl nesměle Troy. „Tobě píše tvoje máma?“ zeptal se pro jistotu znovu. „Jo,“ přikývl už podruhé Troy. Pan Nilsson se zoufale podíval kamsi do nebe. „Troyi, tvoje máma je mrtvá a už o ní nebudeme mluvit, ano?“ obrátil se zase k němu. „Není mrtvá,“ nedal se Troy. „Nediskutuj se mnou, tohle je záležitost jenom pro dospělé,“ zarazil ho. „Pro dospělé?“ nechápal Troy. „Poslyš… já tě chápu… ale…“ „NECHÁPEŠ!“ přerušil ho rozčileně Troy, jenže to už je někdo volal do ordinace. „Hele vyřešíme to potom,“ uzavřel debatu pan Nilsson, „teď už musíme.“ „A řekni jim, ať mě necháj bejt. Já CHCI umřít. Třeba na tu vzteklinu, to je jedno. Hlavně ať už je po všem,“ nařídil mu zoufale Troy. „Přestaň se takhle se mnou bavit, já nechci, abys umřel,“ skočil mu do řeči pan Nilsson a roztřesenou rukou ho obejmul. „Asi tady zůstanu, co?“ pohlédl na něj zaraženě Troy. „Bohužel… jinak to zřejmě nepůjde,“ povzdechl si pan Nilsson. „Jo fajn,“ prohlásil ironicky Troy a odstrčil od sebe pana Nilssona. Pan Nilsson si znovu povzdechl. „Jdeme…“ vyzval ho. V ordinaci bylo celkem rušno. „Kolik že mu je? Dvanáct?“ vyptávala se jich sestra. „Ano, dvanáct,“ přikyvoval pan Nilsson. „Říkáte, že na něj ten pes prostě zaútočil?“ „Ano přesně tak.“ „A ten pes měl vzteklinu?“ „Jo, bohužel jo…“ Troy se zoufale podíval panu Nilssonovi do očí. „Obávám se, že si ho tu budeme muset na nějakou dobu nechat…“ pokračovala sestra. „Nechcete mě rovnou zabít, abych už nemusel trpět?“ zkusil Troy napodobit těžce zraněnou umírající osobu. Jenže nikdo mu na jeho otázku neodpověděl. Jen pan Nilsson po něm vrhl přísný pohled. „Budeme ho muset hned teď naočkovat…“ shrnula to sestra. „Můžu tu s ním zůstat?“ zajímalo pana Nilssona. Troy se na něj udiveně podíval. „No dobrá, můžete,“ dovolila mu sestra. „Chce to klid,“ položil mu ruku na rameno pan Nilsson, když si všiml jeho výrazu ve tváři. „Můžeš klidně odejít, mě je to jedno…“ odstrčil ho mrzutě Troy. „Musíš to brát optimisticky. Nic se neděje. Co kdybys třeba… co kdybys neměl žádný rodiče a umíral jsi někde sám v pustý pustině?“ zašeptal směrem k němu. Troy mlčel. „Hele, teď mi podej ruku, ano? Tak jak tě to bude bolet, tolik mi jí stiskni. A nešetři silou, pomáhá to,“ nařídil mu pan Nilsson. „Nejsem malý dítě!“ odporoval mu Troy. „Zapomeň na to a podej mi tu ruku,“ podíval se na něj o něco přísněji. „Můžeme začít?“ přistoupila k nim pomalu sestra. „Můžete,“ vydal ze sebe stěží Troy. Naposledy se zoufale panu Nilssonovi zahleděl do očí a pak mu podal svoji třesoucí se ruku. Někdo se dotkl jeho břicha a poté Troy ucítil prudkou bolest. Cítil, jak se nechtěně zarývá panu Nilssonovi prsty do ruky. Existuje v tom životě něco, co vůbec nebolí? Sourozenci Michel a Jacquelline Rouvierovi bydleli ve Francii. Jejich otec pracoval v jedné anglické firmě a stejně tak jako Cindina matka se svojí firmou „Love France“ si přál, aby Michel po něm firmu v budoucnu převzal. „A odkud je vlastně… ta Lilly?“ zajímalo jejich otce. Od rána seděl u televize a znuděně sledoval zprávy. „Z Řecka. Ale… má anglickýho tátu,“ vysvětloval mu Michel. „Jo, aha… A vy si myslíte, že se v tak velký zemi jako je Anglie najednou z ničeho nic sejdete na jednom a tom samým místě?“ „Já si to nemyslím! Ale… třeba se někde potkáme…“ zamyslel se Michel a přitom na otce vrhl naštvaný pohled. Vždycky ho hrozně odrazoval. Leda, že by šlo o jeho firmu, to by ho povzbuzoval, jak by to jen šlo. „Potkáte? A vezmeš mě s sebou, že jo? Bude to báječný,“ rozplývala se krásou Jacquelline. „Jo. Moc rád. Co lepšího mě zas mohlo potkat…“ prohlásil ironicky. „A pak si dáte pusu a budou z vás dvě hrdličky, co?“ pousmála se Jacquelline a zatvářila se dojatě. Potom se na tváři pokusila vykouzlit něco jako líbezný úsměv. Michel si zoufale povzdechl. „No jak myslíš…“ shrnul to jeho táta a konečně vstal z gauče, „poberte, co můžete, musíme na letiště.“ „Peněženka…“ „Máme…“ „Doklady…“ „Máme…“ „Zrcátko…“ „Máme…“ „Šminky…“ „Máme...“ „Ježíši Jenn, proč se zaobíráš takovýma hloupostma, jako jsou… šminky…“ pohlédl na svou manželku trochu vytočeně pan Banner. „Hele Barney, tobě taky nezakazuju těch třiadvacet kufrů plných map, slovníků a cestovatelských příruček…“ strčila do něj paní Bannerová trochu dotčeně. „No dobrá. Nesmím dopustit, aby moje žena byla smutná,“ přivinul jí k sobě a potom ji z lásky políbil na tvář. „Jinak ber to tak, že jsem cestovatel,“ vrátil se k nejpočetnějším zavazadlům, která téměř blokovala jejich celé stěhování. „Tati, je možný, aby s sebou Max tahal deset zavazadel?“ ozvala se z horního patra po chvilce Lilly. Pan Banner žalostně zaúpěl. „Poslyš, Maxi… nebuď jako holka…“ začal pomalu vstoupat pan Banner po schodech. „Nejsem jako holka,“ odsekl mu Max a neúprosně odnášel už sedmé zavazadlo před dům. „Holky s sebou taháj všechno. Šminky, zrcátka, oblečení…“ začal pan Banner. „Mám s sebou akorát polovinu oblečení, z toho jsem několik triček našeho fotbalovýho klubu rozprodal!“ bránil se Max. „Ale ale, kouká z tebe obchodnický talent…“ ušklíbl se pan Banner. „Jo, možná. Jenže já chci bejt fotbalista,“ namítl honem. „Fotbalista… Co bys třeba řekl na… právníka? Nebo nechceš vystudovat medicínu?“ „Pane bože, tati… Já mám hrůzu z krve a ještě pak budu nějakej doktor. To určitě,“ zamítl to rychle. „Dobrá, tak tedy Lilly bude doktorka. A ty budeš právník. Jak inteligentní budou jednou ty moje děcka…“ rozplýval se nad svými sny pan Banner. „Já nebudu právník,“ zastavil se Max najednou uprostřed cesty. „Prosím tě, fotbal můžeš hrát taky, nebuď jako malej kluk…“ domlouval mu pan Banner. „Tati! Ty to nechápeš, já bych chtěl aby se o mě mluvilo třeba jako o Davidovi Beckhamovi…“ „Jo, jasně. Jako o Beckhamovi. Takže všude samý tvoje soukromý fotky, kde po tobě skáčou tvoje fanynky… Rozhovory do bulvárních časopisů… Ne, nikdy…“ „Tati, ale byl bych šťastnej! Fotbal je můj život!“ Pan Banner se musel pousmát. „A kdo myslíš, že na mě bude pak hrdej?“ strčil do něj pobaveně Max. Pan Banner se znovu pousmál, tentokrát ještě o něco víc. „Celá tvoje rodina…“ odpověděl mu. „A já budu hrdej na vás… Že vás mám…“ doplnil ho Max. „Dobře,“ zasmál se pan Banner zcela od srdce, „ale teď už pojď. Čeká nás dlouhá cesta…“ „Miláčku, co kdybychom si dneska udělali večer jenom pro nás dva?“ zašeptala s tajemným výrazem paní Nilssonová. „Anno, musím za Troyem do nemocnice. Nemá s sebou ani kartáček na zuby!“ odpověděl ji nervózně pan Nilsson. „Zrovna když Troy není doma, máš pořád v plánu nějaký… zbytečnosti! Víš, jak dlouho už jsi mi ani nedal pusu? Pořád jenom ta tvoje Anglie. Tak se tam rovnou odstěhuj!“ prohlásila uraženě paní Nilssonová. „Proboha Anno, Troy je na tom dost špatně a do Anglie jezdit budu. Britta tam bydlí a to je taky moje dítě,“ povzdechl si zoufale pan Nilsson. „Britta, jo Britta? Abys tam neměl ňákou fiflenu…“ ukázala na něj přísně. „Ježíši jakou fiflenu, Anno neštvi mě! Jsi hrozně žárlivá…“ „Nedělej ze sebe hlupáka. Nechceš se takhle náhodou vrátit k tvojí bývalý manželce zpátky?“ „Zpátky? Vždyť jsme se před rokem rozvedli!“ „Nisi, uvědomuješ si, že spolu ještě nemáme jediný dítě?“ „Máme Troye.“ „Jo, Troye? Adoptovanýho kluka z Norska? To… není moje dítě !“ rozčilila se paní Nilssonová. „Anno, chováš hrozně…“ Asi minutu oba mlčeli a dívali se do země. „Nisi… musím ti něco říct…“ Pan Nillson zpozorněl. „O co jde?“ „Je to… o Troyovi, víš?“ „Že ho nemáš ráda, už jsem jednou slyšel,“ podíval se na ni naštvaně pan Nilsson. „Ne… Jde o to… že Troye mi vnutili násilím. Byly to hrozný časy. Doufala jsem, že to přejde, ale dneska večer jsem v rádiu zaslechla něco strašného.“ „Co jsi slyšela?“ „Ve zprávách hlásili, že směrem od severní Evropy se táhne nějaká zvláštní mlha…“ „Mlha?“ zopakoval po ní s pobavením pan Nilsson. „Směrem od Norska. Brzo to přijde i sem.“ „No a co? Mlha není zabiják,“ zavtipkoval pan Nilsson. „Povídali, že během jednoho jediného dne přišlo o život asi několik tisíc lidí. Je to neuvěřitelné. Lidé mají strašný strach. Včera jsem kvůli tomu nemohla spát…“ „A jakou souvislost to má s Troyem?“ zajímalo pana Nilssona. Paní Nilssonová se nachvilku odmlčela. Potom se posadila o něco pohodlněji. „Jeho rodiče, jak jistě víš, vlastní v Iliánii, sedmém světadíle, celé hlavní město a jejich peníze jsou neuvěřitelně vysoká suma. Jenže v Iliánii je bída a válka. Když se jim narodil Troy, okamžitě se sebrali a zamířili do Norska. Dva muži je vypátrali a chtěli je hned zabít, aby mohli Iliánii vládnout oni. Nad Troyem se slitovali a odvezli ho mě.“ „A… a proč zrovna tobě?“ divil se pan Nilsson a neklidně začal chodit po místnosti. „Já…. Jsem jejich sestra… Nemohla jsem tenkrát nic dělat… Troye jim vrátí, jenom když jim předají moc nad Iliánií. Kdyby to ale udělali, zemřeme všichni. Celý svět.“ „A kdo teď teda vládne v Iliánii?“ zajímal se pan Nilsson. „Nikdo…“ „Proč se tam teda Troyova matka nevrátí a nedá všechno zas popořádku?“ rozhodil nechápavě rukama. „Protože už jí ti dva zajali.“ „Anno? Musíme něco dělat!“ zatřásl s ní roztřesenou rukou pan Nilsson. „Nisi… bojím se, že kluci už začali jednat dřív. Je pozdě…“


celkové hodnocení autora: 91.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 18		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Ina	30.03.2009, 10:15:32

Smekám před tebou - já takhle dobře psát v tvém věku...)

Pavel D. F.	03.02.2009, 23:28:56

Takže v příběhu opravdu existuje sedmý světadíl? Zajímavé. Skrývá se v něm jistě mnoho tajemného, podobně jako v mlze, která začala hrozit světu. Více se asi dozvíme, až se osudy našich hrdinů protnou. Doufejme, že Troy nezůstane na všechno sám. Po technické stránce bych si dal pozor hlavně na skloňování zájmena mě/mně, inspiraci můžeš brát třeba na adrese http://prirucka.ujc.cas.cz/?id=j%C3%A1_1 nebo vzít v úvahu klasickou poučku, že když můžeš říct „tobě“, píše se „mně“, kdežto když můžeš říct „tě“ (tebe) použij „mě“ (mne). A pak ještě ty čárky, místy chybí v souvětí, hlavně u vložených vět. Celkově jsou ale technické chyby jen drobnosti, kvůli kterým nebudu známku snižovat.