|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303499 komentářů :: on-line: 1 ::
|
 |
|
:: Tak toto je konec? ::
| Omlouvám se za tu délku... |
| |
|
|
1.
Henry seděl ve své kanceláři na univerzitě a čekal tak, jako desítky dalších vědců. Na stole měl rozházené stohy papírů a také několik čísel bulvárního magazínu. Běžně tyto noviny nekupoval, ale některé články ho vzhledem k okolnostem, kterých si byl vědom, přesvědčily.
Důkaz života na jiných planetách?
V neobydlené části ruské stepi byla 27. ledna 2009 zaznamenána aktivita spojená s otřesem půdy a výraznými světelnými jevy. Vše nasvědčuje tomu, že se jedná o dopad vesmírného tělesa. Oblast byla uzavřena a na místě probíhá výzkum. Dosud nebyla vydána oficiální zpráva o této události.
Krátký a nevýrazný článek na poslední straně. Z nudy se Henry začetl i do titulní strany, ale obsah časopisu mu pouze zhnusila. Dlouhé desítky minut vyplnil Henry dalším prázdným čekáním. Bezstarostně ho přitom pozorovala hollywoodská krasavice Angelina Jolieová se svým šestým dítětem jménem Vivienne.
„Vezmi mě do svého pohádkového světa Angie. Prosím. Ale předem tě upozorňuji na to, že se budu nudit někde v rohu, zatímco se na oslavě budeš bavit,“ rozmlouval Henry se svým časopisem. Po chvilce toho nechal a znovu si přečetl zmínku o vesmírném tělese. Článek byl pravdivý, ale dohromady neříkal nic. Mezi vědci kolovala spousta zmatených dohadů, rusové si zatím nechávali všechno pro sebe.
Henry si v hlavě přehrával rozhovor, který měl se svým přítelem a nadřízeným Stevenem před několika týdny.
„Ahoj Steve, máš něco nového?“
„Asi budeš překvapený, ale mám. Byl jsem požádán, abych sestavil speciální tým.“
„Tým, jaký tým? A kdo tě o to požádal?“
„Rusové. Něco našli a nevědí si s tím rady. Rozhodli se, že poskytnou vzorky výměnou za všechny výsledky výzkumu.“
„Co našli?“
„Vypadá to na meteorit, ale asi nebude úplně normální, jinak by s tím tolik nenadělali. Žádné další informace mi neřekli. Nám a několika dalším výzkumným ústavům pošlou svého člověka se vzorkem. Jejich člověk zůstane. Chtějí mít všechno pod kontrolou. Rozhodl jsem se, že naši skupinu povedeš ty. Potřebuju člověka s všeobecným přehledem a to ty rozhodně jsi.“
Hrobové ticho v Henryho kanceláři by se mohlo porcovat do malých plechovek a poté prodávat unaveným ženám v domácnosti, které touží po troše klidu.
„Kde to vázne Steve, angláni dostali svůj vzorek už před týdnem.“
„Trpělivost Henry. Už by měl být na cestě.“
„Tak co, Angie? Přemýšlela jsi nade mnou? Vezmeš mě do svého vysněného světa? Budu ti tiše uklízet, vařit a stlát postel. Ty se můžeš věnovat večírkům, skandálům a hollywoodským hvězdičkám. Co na to říkáš?“
2.
Přibližně ve stejné době se začínala formovat organizace Svědků konce. Mezi členy patřili mladí deprimovaní lidé, vyhaslí vysokoškoláci a ti, ve kterých už nebyla ani nepatrná špetka naděje. Zárodek Svědků konce vznikl tak, že mladá žena, která si říkala Mors, založila skromnou internetovou stránku, se svými názory a náhledy na svět. Netrvalo dlouho a její web si oblíbily stovky uživatelů.
Mors uspořádala se svými fanoušky několik živých besed, jejichž výsledkem byl vznik celé organizace. Samotná Mors do uspořádání a vlastní činnosti nemluvila, to dělali jiní.
Cílem sdružení bylo stmelovat lidi s podobným osudem, lidi, kteří zdaleka nebyli spokojeni se stavem společnosti, kteří odmítali tradiční hodnoty a lidi, kteří už si nechtěli nechat dál kálet na hlavu. Členové provolávali svoje hesla a rozdávali letáky chodcům, kteří je o několik kroků dál s opovržením zahazovali. Mors se od celé organizace postupně distancovala, avšak ta ji nepřestala uctívat a blahořečit.
Oficiální postoj k těmto odpůrcům společnosti byl ryze negativní a obyčejní lidé je díky lživým článkům považovali za sprosté výtržníky, komunisty a feťáky. Poslední dobou nebylo ničím neobvyklým vidět některého Svědka konce na útěku před policií, či odváděného v poutech, přesto členů geometrickou řadou přibývalo.
Když Dimitrij dorazil na americký kontinent, podivil se, jak moc se Amerika za těch pár roků, kdy zde byl naposledy, změnila. Všude panovala podivná sklíčená atmosféra, tolik odlišná od toho, co si pamatoval ze svých studentských let.
„Toto je doktor Dimitrij Epifanov z výzkumného ústavu pro geologii, geofyziku a minerály.“
„Těší mě. Henry Sellscrap. Jsem vedoucí celého týmu.“
O několik dnů byl Henry plně ponořen do výzkumu podivného nálezu. Nebylo pochyb o tom, že se jedná o meteorit, přesto byl naprosto unikátní svým složením. Nikdo si s tím nevěděl rady.
Henry s Dimitrijem se brzo spřátelili, oba toho měli dost společného.
„Pověz mi jednu věc Henry,“ řekl jednou Dimitrij o krátké pauze. „Co se tu stalo? Nevím jestli je to tím, že jsem starší, ale když jsem zde studoval byla ve městě úplně jiná nálada. Teď vyjdu na ulici a lidé se navzájem ani nedívají do očí, všude hlídkuje policie a země je plná těch bláznivých letáků. Co se stalo?“
„Lidem asi došla trpělivost. Přeteklo to v nich a oni musejí nějak reagovat, protože už to dál nemohou vydržet. A ti u vesla se snaží za každou cenu udržet svoje pozice.“
„Nelíbí se mi to.“
Mors zmizela a přestala svou stránku aktualizovat o nové články. Svědkové si stejně vždy vzali jen to, co uznali za vhodné a některé části úplně překroutili. O Mors stále kolovalo několik povídaček, které roznesli ti šťastnější, kteří se s ní osobně setkali před několika lety na některé z živých besed. Naštěstí neexistovala žádná fotografie ani jiný záznam z těchto setkání. Mohla žít dál, jako by se nic nestalo.
Už je to hezkých pár let, ale jedno z toho, co si pamatuju je to, že se nikomu nedívala do očí. Seděla a mluvila. Mluvila plynule a čistě. Koukala se někam do země. Když domluvila někdo ji dal další dotaz a ona spustila znova. Měla to v hlavě srovnaný, hned věděla, jak odpovědět. Přímo a jasně, bez žádných vytáček a kliček. Lidi v tom sále na ni zírali a věřili ji každý slovo. Bylo to posvátný. Když zase domluvila a v její řeči nastala pauza, tak jsem ji položil dotaz. Já už přesně ani nevím, na co jsem se ji tehdy zeptal. Ale když jsem domluvil, zvedla hlavu a kouknula se mi do očí. Byl jsem snad jedinej na koho se ten večer podívala. V tom pohledu bylo všechno. Pohrdání, bolest, nelidská bolest, přímost a chlad, ledovej chlad. Trvalo to snad setinu vteřiny a pak znova zírala na svoje nohy. Úplně mě to zhypnotizovalo. Skoro jsem ani nevnímal, jak zodpovídá moji otázku. No řeknu vám, že bych to snad ani nechtěl zažít znova. Dobře věděla, proč tím pohledem tak šetří. Popravdě si myslím, že byla šílená. Šílená a geniální naprosto děsivým způsobem. Šel z ní strach.
3.
Týdny plynuly a výzkum stál na místě. Vědci zkoušeli svoje běžné a osvědčené testy a analýzy, ale na podivný minerál nic nezabíralo a zatvrzele odmítal vydat své tajemství. Celou strukturu se vědcům podařilo převést do počítače, takže úlomek samotný už nezbytně nutně ani nepotřebovali.
Henry seděl ve své kanceláři, znovu a znovu si prohlížel strukturu zobrazenou na monitoru svého osobního počítače a pokoušel se ji nějakým způsobem pochopit. Ze zoufalství poslal několika kolegům malou část struktury s textovým vzkazem: Neříká ti to něco?
V následujících dnech do Henryho emailové schránky přicházeli negativní odpovědi na jeho pokus, čemuž se on sám ani nedivil, avšak posměšná odpověď jeho kolegy, odborníka na genetiku rostlin, ho trochu naštvala. Vzdáleně mi to připomíná mech řádu Sphagnopsida, odpověděl. Asi se zrovna přejedl vtipnou kaší, pomyslel si Henry a dál se tím nezatěžoval.
Odpoledne se k Henrymu zastavil Steven.
„Jak jde výzkum? Už jste něco zjistili?“
„Stojíme na místě, to přece víš.“
„Vím. Vlastně jsem si přišel jenom popovídat.“
„Nějaké konkrétní téma?“
„Můj kluk. Je u Svědků konce.“
„No a? Aspoň bude stát na vítězné straně.“
„Nezlehčuj to. Já nechci, aby ho zavřeli. Musí od nich pryč.“
„Vláda už nemůže Svědky dál ignorovat, na to jich je moc. Nakonec je prostě budou muset brát na vědomí a přestat se o ně otírat.“
„To si vážně myslíš?“
„Pokud neudělá nějakou blbost, tak se mu nemůže nic stát.“
„Hele a nech si to pro sebe, já nechci problémy.“
„Spolehni se.“
Henry se rozhodl, že si zajde popovídat za svým kolegou, odborníkem na genetiku rostlin.
„No nejdříve jsem nechápal, proč mi to vlastně posíláš. S mým oborem to nemá nic společného. Pak jsem se do toho trochu víc zahleděl a našel jsem pár drobností. Pokud si pod některými věcmi představíš jiné věci a dáš si je do souvislostí,“ zbrkle žvatlal Henryho kolega a pak začal něco čmárat na kus papíru. Henry okamžitě zalitoval toho, že sem chodil. „Pokud provedeš transformaci, kterou jsem ti načrtl, napsal jsem si k tomu jednoduchý program, tak se to začne rýsovat. Koukni tohle je genetická struktura běžného mechu. A tohle je výstup, který jsem získal z tvých dat. No nepřipomíná ti to něco?“ Henry mu musel dát za pravdu, přesto mu to celé připadalo přitažené za vlasy.
Přes všechen Henryho skepticizmus před ním po pár týdnech kvetla rostlinka, vyšlechtěná podle dat ze vzorku. Byl to červeně zbarvený mech, nic víc. Henrymu to nepřipadalo jako něco zvláštního, přesto když šel Stevenovi podat zprávu o výsledcích výzkumu byl rád aspoň za něco.
„Ahoj Steve. Tak něco máme.“
„Zavřeli mi kluka Henry.“
„Cože?“
„Byl na jedné z těch demonstrací, co poslední dobou Svědkové dělají. Samozřejmě, že se do nich pustila policie. Můj kluk má pořádnou páru a v bitce jednoho toho policajta zmrzačil. Půjde sedět. Sakra, vždyť to byl jenom kluk. Nic nechápe.“
„Je mi to líto.“
4.
„S tím tvým mechem jsme se dostali do slepé uličky,“ zhodnotil situaci Steven při pravidelné poradě.
„Taky si myslím. Je to blbost. Takhle bychom mohli vyšlechtit prakticky cokoliv. Je to jenom vaření z vody. Co s tím mám dělat?“
„Tuhle část výzkumu bych uzavřel. Můžu tě o něco poprosit?“
„No samozřejmě Stevene. O co jde?“
„Nedal bys mi květináč s tím vaším mechem? Manželka má takové věci ráda. Určitě by ji potěšilo mít doma takovou raritu.“
„No, asi už to nebudeme potřebovat. Beze všeho.“ Henry se snažil být na Stevena hodný, když měl teď syna ve vězení. Vlastně skoro každý, koho Henry znal, měl teď někoho ve vězení. Věznice byly k prasknutí nacpané členy Svědků konce. Mezi občany se zaběhla zkratka SK a tato písmena se také zakrátko začala objevovat na zdech, zastávkách, prostředcích veřejné dopravy a vůbec všude možně. Nikdo se neodvažoval vyjadřovat ve prospěch nebo v neprospěch SK, obě strany měly všude své špicly a pouhá drobnost stačila k zatčení nebo šikany ze strany členů SK. Nebyla to hezká doba.
Steven přišel domů, přivítal se s manželkou a květináč s načervenalým mechem položil k oknu. Po večeři raději šel ven na vzduch, od zatčení jeho syna vládla doma nemožná atmosféra, ve které se Steven rozhodl pohybovat naprosto minimálně. Zapadnul do blízkého baru a tam se rozhodl strávit zbytek večera.
Seděl na barové židličce a pozoroval lidi okolo. Na první pohled bylo poznat, kdo se přišel opít a kdo přišel udávat. Mladá a čerstvá generace informátorů, dobrodruhové zblblí špionážními filmy. Snad dokonce ještě věří v to, co dělají, bojují za dobrou věc a nebojí se použít všech dostupných prostředků. Je to jenom začátek. Stevenovi bylo jasné, že ať vyhraje, kterákoliv strana, tak už bude jenom hůř. Mladí informátoři vyrostou a stanou se z nich vzteklí ohaři, ženoucí se za kořistí. Bylo mu z toho všeho špatně, ale věděl, že doma by se cítil ještě hůř a tak si objednal další pivo.
Když se kolem třetí hodiny vrátil domů, všimnul si, že červený mech se mezitím uchytil i na zdi. Otevřel okno, rukou zeď ometl a květináč poté posunul tak, aby se mech neměl kam šířit. Na to, jak byl opilý, provedl všechny tyto úkony velice estetickým a zároveň efektivním způsobem.
5.
Každého jednotlivého člověka sužuje od počátku věků široká škála různých strachů a démonů. Strach z hromů a blesků, ze smrti, samoty, z vlastní slaboty a mnoho dalších. Všechna náboženství jsou založena právě na těchto démonech a snaží se je v lidech zahnat, tu více, tu méně úspěšně. Kupříkladu křesťanství zavedlo posmrtný život tak, aby v lidech nepřetrvával strach ze smrti, čím bídnější život, tím více bude život věčný uspokojivější hlásali kněží, křesťanství pozvedlo lidské slabosti a učinilo z nich výsady, špatný je ten, kdo poslouchá své přirozené instinkty a zvířecí pudy a tak dále.
Všechny strachy a démoni žijí a psychicky existují. Kdo věří i v jejich fyzickou podobu, je blázen. Nejstarší je strach ze smrti, existuje tisíce let. S každým novým človíčkem, který ho kdy okusil, démon smrti roste a nabývá na síle. Není divu, že napůl zešílel, zbláznil se ze své velikosti.
Jednoho večera se démon smrti rozhodl, že se zjeví ve snu dívce, která si ještě nedávno říkala Mors, věděl, že Mors znamená v latině smrt. Dívka zrovna klidně spala ve své sněhově bílé posteli.
Mors se ve snu procházela po vyschlé krajině, o které se jí od útlého dětství často zdálo, ráda se sem vracela. Když byla malá, každou noc si zde hrávala se svými snovými kamarády, pak vyrostla a bývala tu sama. Šla zrovna kolem tmavé jeskyně. Několik krkavců jí kroužilo nad hlavou.
„Pojď sem,“ ozvalo se z díry. Mors byla překvapena, už mnoho let zde nikoho nepotkala, společnost ji dělali jen krkavci. Přišla blíž k jeskyni.
„Je tam někdo?“
„Jsem tu já.“
„Kdo jsi?“
„Jsem démon smrti. Vznáším se nad lidstvem od pradávna, poletuji si nad vašimi ubohými hlavami a směju se vašemu nicotnému bytí. Viděl jsem všechny způsoby smrti, nic mě nemůže překvapit nebo ohromit. Viděl jsem umírat generály, otroky, žebráky i dávno zapomenuté civilizace. Existuju ode dne, kdy si první poloopice uvědomila vlastní smrtelnost a zranitelnost, tehdy jsem poprvé spatřil světlo vašeho krutého světa.“
„Co ode mě chceš? Co děláš v mé jeskyni?“
„Viděl jsem ukřižované, viděl jsem umírat novorozeňata pod dýkou mayských kněží,“ pokračoval netvor se svém monologu. „Viděl jsem umírat tvory, o kterých se ti ani nesnilo, viděl jsem primitivní tlupy opic, když si kameny a klacky rozbíjely hlavy na krvavou kaši. Živil mě strach matek, jejichž synové putovali do války, strach ze ztráty blízkého, z vlastní smrti. Živil mě strach vojáků skrčených ve špinavých zákopech,“ démon přešel do zuřivého štěkání. Po chvilce pokračoval zklidněným hlasem: „Ve smrti není nic, co by stálo za řeč, nic hodné pozornosti. Je to pouhé ukončení nízké lidské existence, uzavření jednoho životního cyklu. Ve smrti nemůže být jakákoliv mystika, statečnost nebo vyšší cíle. Je to ten nejnižší a nejodpornější životní akt, který si zasluhuje nejvýše tak pohrdání. Podle mého skromného názoru, by každý člověk měl mít právo umírat sám, rychle si odbýt tuto trapnou část života. Ale nechci vám do toho, človíčkové, mluvit. Je to vaše věc, když si umírání záměrně prodlužujete a stěžujete, je to zbytečné.“
„Proč jsi tady? Co chceš?“
„Mors, řekni mi, proč si říkáš Smrt? Fascinuje tě smrt? Chci tě pouze ujistit o tom, že na smrti není nic hodného obdivu. V okamžiku smrti každého jednotlivce jeho přednosti okamžitě změknou a zmizí tím rychleji, čím déle je člověk v sobě pěstoval. V tomto okamžiku pravdy zaváhá každý alespoň na okamžik. Odhalí své pravé já – nízké, podlé a to, které by vlastnoručně probodlo vlastní matku jen proto, aby o nějaký okamžik prodloužilo své vlastní utrpení. Lidé jako ty umírají předčasně, umírají už desítky let před vlastní smrtí. Obyčejný člověk odhalí své já několik okamžiků před smrtí, ty však ne. Už roky žiješ a chováš se tak, jako bys měla skonat v následující vteřině. Věř mi. Myslím, že se nemýlím. Já myslím, že se ani nemohu mýlit. Jsem stejně starý jako lidstvo samo. Vlastně ještě o něco starší. Narodil jsem se, když si první opice uvědomila svou vlastní zranitelnost…“
Dívka se probudila celá orosená svým vlastním potem a její tělíčko se třáslo mrazivým chladem.
6.
Červený mech se během pár týdnů rozšířil po okolí, ale nikdo tomu příliš nevěnoval pozornost. Lidé měli starosti jinde než v pozorování místních botanických zvláštností. Situace s mladými revolucionáři SK se začala vyhrocovat, ve večerních hodinách už nebylo vhodné chodit z tepla domova, což také velice důrazným způsobem doporučovala policie. Výslovný zákaz to samozřejmě nebyl, ale každý noční chodec byl podezřelý. Kromě policie začala na ulicích hlídkovat i nová speciální jednotka, lidmi prostě nazývaná černá komanda. Černá komanda pracovala tiše a v utajení, oficiálně nebyla jejich existence nikdy potvrzena ani vyvrácena. Nikdo se k tomuto tématu prostě nevyjadřoval. Faktem bylo to, že po ulicích postávali skupinky sportovně oblečených a velice atleticky vypadajících chlapíků, kteří byli schopni během překvapivě krátké doby zvládnout situaci.
Jeden mladý černoch, člen SK, dostal jednoho dne zajímavý nápad. Povšimnul si podivného mechu rostoucího kousek od jeho malé zahrádky s marihuanou a nenapadlo ho nic jiného než to, že podivnou rostlinu nechal řádně vysušit na slunci a poté ji vykouřil. Z výsledku byl nadšený, účinky by se řádově dali porovnat s marihuanou, avšak mech rostl prakticky kdekoliv a rychle. Netrvalo dlouho a pochlubil se se svým úlovkem přátelům. Do měsíce si stovky lidí pěstovalo svůj vlastní červený mech. Nová droga se ulicemi rozšířila rychle jako pohlavní nemoc v přístavním bordelu.
Ve stejné době se rusové rozhodli odvolat Dimitriho a na jeho místo měl nastoupit někdo jiný.
„Budeš mi chybět, jsi se Stevenem jediný s kým si tady můžu rozumně popovídat,“ loučil se Henry. „Byl jsi fajn parťák.“
Dimitrij odjel a ten samý den přijel jeho nástupce. Henry se nikdy neobtěžoval se zapamatováním jeho jména.
Výzkum vzorku pokračoval, ale bylo to k ničemu. Henry se Stevenem pomalu začali věřit, že jejich červený mech byl přece jenom správnou cestou. Ukázalo se, že má několik překvapujících vlastností, kterých si dříve nevšimli. Mech obsahoval malé množství účinné látky vzdáleně podobné tetrahydrocannabinolu. Henry si přál nechat výzkumu a vůbec vykašlat se na všechno okolo. Svou práci začal odbývat, ale nikdo to nezaregistroval. Měl po krk vědecké činnosti, když se kolem děly tak velké věci. Spoustu času začal opět trávit ve své kanceláři.
„Tak jsem zase sám Angie. Víš ty vůbec o tom, co se děje venku? Ne, jasně, že nevíš. Jak bys to mohla vědět. U toho velkého stolu se šampaňským a tuny kvalitního jídla přece nejsou žádní Svědkové konce. Nic proti tobě Angie. Jenom ti závidím. Ne ten chlast a ten luxus, ale tu uzavřenost před světem a před problémy. Máš svoji zlatou klícku zavěšenou tak vysoko, že dolů nevidíš. Ani nechceš vidět. Proč by ses taky koukala dolů, když nahoře na nebi jsou mnohem hezčí věci. Ale když o tom tak přemýšlím, nevyměnil bych si to s tebou. Ani nerozdal. Věř tomu nebo ne, ale nejsi můj typ. Tak.“ Henry zahodil časopis a rozhodl se, že se na něj už do konce života nepodívá.
7.
„Henry věř tomu nebo ne, ale tahle malá slečna je Mors, duchovní matka celého SK,“ uvedl Steven do Henryho kanceláře mladou ženu. „Přišla před malou chvílí v doprovodu několika mužů a prý musí s námi oběma nutně mluvit. Ničemu nerozumím, ale snad nám vše sama vysvětlí.“
„Zdravím vás doktore Sellscrape,“ řekla potichu. „Asi nechápete, co tu dělám. No a dost možná ani nevěříte, že právě já jsem ta Mors, o které jste jistě slyšeli spoustu nesmyslů. No tak mi věřte, jsem to já. A to, co tu dělám a proč s vámi musím mluvit, vám zkusím postupně vysvětlit.“ Dívka se pohodlně usadila, Steven z toho usoudil, že povídání bude delšího rázu a následoval jejího příkladu.
„Tak spusťte.“
„Už nějakou dobu pracuji pro vládu. Vlastně od té doby, kdy jsem se na internetu přestala objevovat. Cesta, kterou se SK ubírá je špatná. To jsem věděla už dřív. Pokoušela jsem se to říct prostřednictvím několika článků, ale všechno jenom překroutili, slova vytrhali z kontextu a něco vypustili. Nedá se s nimi rozumně jednat. SK znamená zlo, co musí být zastaveno. Cítila jsem se zodpovědná za vznik SK. Moje myšlenky přece jen stály u vzniku celé té organizace. Rozhodla jsem se spolupracovat s vládou.
Vláda dlouho nevěděla, jak využít mého potenciálu. Nejsem mediálně známá ani významná, pokud by veřejně prohlásili, že jsem na jejich straně, nikdo by tomu neuvěřil. Rozhodli se, že mě vyzkouší využít jinak. Poslali mě za vámi, abych si neoficiálně promluvila a pokusila se vás o něčem přesvědčit. Pokud se vám něco z toho, co jsem právě řekla naprosto příčí, zastavte mě a já odejdu pryč a už o mě nikdy neuslyšíte.“ Ticho.
„Vláda provedla neoficiální výzkum o nové droze, která právě koluje po ulicích a která pochází z vaší laboratoře. Z výzkumu vyplývá, že skoro sedmdesát procent uživatelů patří ke SK. A dále se předpokládá, že více než dvě třetiny SK jsou uživatelé. Zní to docela rozumně, když přihlédneme k tomu, z jakých lidí se SK většinou skládá. Aby dostala oficiální moc události zpět pod kontrolu hodlá vyextrahovat z drogy účinnou látku a vyvinout novou, silnější a mnohem návykovější drogu. Její regulací na trhu by si pak velice snadno mohla udržet SK od těla. První a nejlogičtější variantou samozřejmě bylo vyvinout tuto drogu přímo tady. Vše by muselo probíhat v tajnosti a Rusko by se nesmělo o ničem dozvědět. S tím a s dalšími problémy by vám pomohli mužové, kteří přišli se mnou. Vyznají se v těchto věcech. Co říkáte?“
Henry se Stevenem oněměli. Chápali, že SK znamená zlo, které má být odstraněno, ale za jakou cenu?
„Sdělila jsem vám, co jsem měla. Nechám vás o samotě, pánové. Myslím, že jsem vám dala docela velkou porci psychické stravy k přemýšlení.“
Ticho prořízl Henry: „Rozumíš tomu?“
„No, rozumím tomu docela dobře. Vláda dělá, co může, aby si zachránila krk.“
„Myslíš, že to byla skutečně Mors?“
„Nevím, já nevím. Ale nějak se mi to nezdá.“
„Taky tomu nemůžu věřit. Co budeme dělat?“
„Navrhuji to nějakým způsobem zdržet.“
„Souhlasím.“
8.
Dimitrij se po příjezdu do své vlasti nestačil divit.
„Spousta lidí zařvalo, při zkoumání toho šutru,“ informoval ho jeden z kolegů. „Moc se o tom nemluví, ale utajit se to nepodařilo. Něco tady smrdí hnojem Dimitriji. Moc to nechápu, ale na vlastní oči jsem viděl věci, nad kterýma rozum pláče. Zmutovaný zvířata, znetvořený a pokřivený, nemocný lidi, spoustu mrtvejch. Dějou se moc divný věci kolem toho meteoritu. Ale je to jenom mezi náma, nahlas o tom nemluv, abys neměl problémy. Však to všecko asi brzo uvidíš sám.“
Hned první den v laboratoři Dimitrij zahlédl několik nemocných chemiků. Celý jeden tým byl nakažen podivným virem. Těla nakažených byla nateklá a fialová, z nosu jim teklo, oči měli zbarvené do červena, nemohli ovládat ani základní funkce, svaly jim samovolně povolovaly a napínaly se.
Starý anglický matematik a lingvista polského původu jménem Nowak pozorně sledoval kód na obrazovce. Struktura jejich úlomku byla převedena do digitální podoby podobně, jako to udělal Henry. Už několik měsíců měl odvážnou teorii. Teorii, kterou se nikdy neopovážil vyjádřit nahlas, protože věděl, že by se mu kolegové vysmáli. Celé dny proseděl před monitorem a sledoval řetězce znaků. Našel sled, který se v celkové mozaice neustále opakoval. Věřil, že v těchto částech je zakódované tajemství podivného meteoritu.
Soustředil se na opakující se části struktury. Řešení problému mu připomínalo dětství, kdy netrpělivě čekal na nedělní noviny, v nichž byla speciální příloha v podobě dvoustrany plné matematických hádanek a různých slovních hříček. Tuto dvoustranu okamžitě zabavil a větší část dne strávil přemýšlením a vyplňováním prázdných políček. Vždy se mu povedlo všechny úkoly vyřešit a vždy se při samotném řešení královsky bavil. Nyní, o šedesát let později, to tady bylo znovu. Pečlivě se prokousával kódem, postupoval krůček po krůčku, nespěchal.
Po týdnech pečlivé práce se výsledek pomalu začal rýsovat. Nebude to trvat dlouho a zjistí jestli jenom zbytečně ztrácel čas.
9.
Čím déle o tom Steven s Henrym přemýšleli, tím víc byli přesvědčení, že jejich návštěva před pár dny nebyla pravá Mors. Byla to laciná habaďúra. Otázkou bylo, jak reagovat.
Steven se vracel z práce, když ho zastavil blonďatý mladík. Šel z něj strach.
„Mám vám vyřídit, že máte dobře zvážit nabídku, která vám byla nedávno nabídnuta. Určitě víte o co jde.“
„Vím.“
„Tak to víte, víc než já. Každopádně při přijetí nabídky se nemusíte bát o svého syna. S jeho okamžitým propuštěním by nebyl problém, dále by vás čekalo výrazné povýšení a odpovídající platové ohodnocení. V případě odmítnutí však…“ Steven blonďáka odstrčil a pokračoval v chůzi. „Žijeme v divoké době, pane Patmosi. Rozhodněte se správně. Můžete hodně získat nebo ztratit úplně všechno. Rozhodnutí je na vás.“ Steven přidal do kroku.
„Otevřeně mi vyhrožovali Henry, mám strach,“ svěřil se druhý den Steven.
„Budu k tobě otevřený Steve. Nemám z toho dobrý pocit a nechci s tím vším už mít nic společného. Mizím odsud pryč. Budu potichu žít někde v ústranní dokud se situace nevyřeší nebo aspoň dostatečně neuklidní. Nehodlám se na ničem podílet, ani se nechat zabít. A tobě radím to samé. Odjeďte s Martou někam daleko. Vezměte nohy na ramena.“
Henry ještě v ten samý den odešel z laboratoře dřív. Naposledy zkontroloval, jestli nenechal v kanceláři něco důležitého, po chvilce rozmýšlení sebral z rohu místnosti pokrčený časopis s křenící se Angelinou Jolie na obálce a pak zmizel. Ubytoval se pod falešným jménem v levném hotelu, zavřel se ve svém pokoji a okolní svět ho na nějakou dobu přestal zajímat. Chtěl si na pár dnů odpočinout. S úlevou ležel na studené posteli a doufal, že ho nikdo nesledoval. Přemýšlel o Dimitrim a o jeho dalším osudu. Slyšel o tom, že se v Rusku objevila nějaká epidemie či co. Nevěnoval tomu pozornost.
Uběhl týden a Henry se začínal cítit bezpečně.
Steven se zrovna opět vracel z práce, když k němu přiběhlo několik členů Černého komanda. Steven v jednom poznal blonďáka, který mu vyhrožoval. Pochopil, že je konec.
„Zasranej komouši,“ sykl jeden z mužů a jeho ruka vystřelila směrem ke Stevenově hrudníku. Tanká čepel nože Stevenem projela jako žiletka kostkou rosolu.
Za dalších pár týdnů se ulicemi začala šířit nová droga. Krvavě rudé tablety, co se vzali odnikud, najednou zaplavily celý trh, byly levné účinné a módní. Po užití tablety se člověk za pár desítek minut ocitnul v jiném světě, ve světě zářivých barev, neobvyklých zvířat a rostlin, vzduch byl hustší, když se ho člověk nadechnul, cítil, jak jeho tělo těžkne. Nedalo se to srovnat s ničím jiným. Kdo tabletu jednou zkusil, chtěl další. Nebyli žádní sváteční uživatelé. Ten kdo drogu zkusil, stal se okamžitě závislým. Někdo splnil vládní zakázku, vytvořil drogu, která nastolí starý pořádek. Blbost. Žádný starý pořádek. Nic už nebude jako dřív. Vláda dokázala přežít a pro příště se nenechá zaskočit, vybuduje síť informátorů, neoficiálních organizací, majících za úkol špiclovat obyvatele a odhalit potenciální nepřátele.
Ulice pomalu začaly zaplňovat žebrající postavičky – městem se toulal abstinenční přízrak a odnášel si sebou těch několik pár čistých ideálů, které SK přece jen měla. Byl to konec pro mladé rebely, kteří naivně toužili po lepším světě.
Henry se po té trapné scéně s falešnou Mors začal vážně zabývat myšlenkou, jaká je skutečná Mors. Jaká je doopravdy. Toužil se s ní setkat tváří v tvář. Cokoliv bylo lepší, než myslet na to, co bude dál.
10.
Byla malá a drobná. Spíš nenápadná. Měla brejle se silnýma tmavýma obroučkama. Na ulici byste si ji ani nevšimli. Taková ta úřednická krysa. Mluvila potichu ale srozumitelně. V hlase měla podivnou naléhavost. Ona tomu, co říkala, skutečně věřila. Bylo strašně jednoduchý uvěřit jí to taky. Otevřeně říkala, co si myslela a nestyděla se za to. Měla svůj názor a byla ráda, že se o něj může podělit. Byla ráda, že ji někdo poslouchá. Na každou otázku byla schopná mluvit desítky minut, myslím si, že v jádru byla osaměla. Osamělí lidé dokážou dlouze mluvit a pak odměnit své posluchače svou vděčností. To ona dělala, byla vděčná za pozornost, kterou jsme ji věnovali. A byla z toho všeho vyjevená a vyplašena, nebyla zvyklá mluvit na veřejnosti. Přesto z ní šel respekt a taky strach. Všichni jsme z ní měli tak trochu strach. Nechtěl bych s ní být o samotě. Bylo to nejděsivější stvoření, jaký jsem kdy viděl.
Město připomínalo koncentrační tábor. Na rozích postávali hlídky Černého komanda, kolem projížděly policejní vozy a přes horizont občas přelétla helikoptéra. Mezi tím vším se ploužily schlíplé postavičky a snažili se sehnat trochu fetu. Vláda vyhrála na celé čáře. Situace byla opět v jejich rukách, více než kdykoliv předtím. Nyní měla moc, o jaké se ji dříve nezdálo ani v těch nejdivočejších snech.
Stevenova žena Marta byla zatknuta a souzena za spolupráci s nepřáteli státu. Trest syna byl prodloužen na doživotí, krátce po prodloužení trestu se syn oběsil ve své cele. Marta potom, co se dozvěděla o smrti svého syna, proskočila oknem ze čtvrtého patra ven a dopadla přímo na silnici. Pádem si pochroumala páteř. Svůj trest si odsedí na invalidním vozíku, ochrnutá na většinu těla.
Světem proletěla zpráva o podivném moru, který se šíří Ruskem a míří přímo do Evropy. Na nákazu dosud neexistují protilátky a jakákoliv snaha o vyléčení končí neodvratnou smrtí pacienta. Mor vyhubil celá města a nemůže se nabažit lidského masa. Z okolních měst vyjíždějí stovky a tisíce lidí směrem na západ v marné snaze zachránit se.
Špatné zprávy. Odevšud. Bylo toho plné ovzduší. Henry seděl u svého notebooku v levném hotelovém pokoji a hledal na internetu staré články o Mors. To bylo to jediné, co mu ještě dávalo trochu smysl, jinak by se už dávno zbláznil.
Ačkoliv bylo léto v plném proudu, měla oblečenou košili s dlouhým rukávem. Když si ji na malý okamžik sundala pochopil jsem proč. Ruku měla pokrytou modřinami, škrábanci a řeznými rankami. Myslím, že si to udělala sama.
Nikdy neříkala o něčem, že to tak prostě je. To nebyl způsob jejího vyjadřování, neměla to v sobě. Řekla: myslím si že… nebo podle mého názoru… já to chápu tak, že… nikdy nic netvrdila docela jistě, o to ani u docela zřejmých věcí. Myslím, že to má co dělat se sebevědomím.
Nikdy se nesmála. Ono, na těch besedách se taky neřešila témata, u kterých by se lidi za břicho popadali, ale ona se nikdy ani trochu neuculila. Měla pořád ten stejnej výraz. Připadala mi jak z jinýho světa. Byla smutná a zachmuřená, jako by na sobě nesla tíhu celýho světa. Očividně s ní nebylo něco v pořádku. Něco ji chybělo a ona sama nejspíš ani pořádně nevěděla, co by to mělo být.
11.
Dimitrij byl na útěku. Už několik týdnů byl součástí obrovské kolony mířící směrem na západ, pryč od děsivého moru. Dimitrij viděl věci, ze kterých se mu chtělo zvracet. Nákaza hubila města a vesnice, ze začátku se nemoc projevovala jako běžná chřipka. Kdokoliv, kdo zakašlal, byl okamžitě odpojen od kolony a ponechán vlastnímu osudu. Kolem laboratoří se objevovaly nové rostliny a zamořovaly okolí. Viděl obrovské barevné brouky, o nichž nikdy neslyšel. Viděl matku, která porodila podivného hybrida. Vědělo se, že oblasti, kde se mor objevil, jsou pro lidi neobyvatelné. Ten, kdo se tam šel, byť jen krátce podívat, nežil příliš dlouho. Svědectví těchto lidí jsou však neocenitelná.
Byl jsem zpátky ve své vesnici. Musel jsem, zůstala mi tam celá rodina, musel jsem zjistit, jestli nejsou naživu. Já… přišel jsem k vesnici a nemohl jsem to tam poznat. Tvář krajiny se změnila. Stromy byly pokryté nějakým hustým plevelem, vzduch tam byl těžší, nemohl jsem plynule dýchat. Cítil jsem se jako šváb v láhvi. Jednotlivé domy a stavení byly taky něčím obrostlé, ale nešel jsem tak blízko, abych to prozkoumal. Ten pohled zdálky mi stačil. Tehdy jsem pochopil, že je konec. Se vším. Mor se dostane do Evropy, do Asie, všude po světě. Zničí všechno, co lidstvo tisíce let budovalo.
Kolona pokračovala ve svém monotónním putování. Pak se najedou zastavila. Dimitrij se šel podívat do čela, aby zjistil, co se stalo.
Na dohled se objevila druhá kolona, podobná té naší, avšak putovala opačným směrem.
„Jdete špatně,“ křičel z amplionu samozvaný vůdce Dimitriho kolony.
„Ne, prcháme od nákazy. Mor vás musel přeběhnout a obejít.“
„To není možný. A kam jdete vy?“
„Prcháme jediným směrem, kam to jde.“
„Ani se nehněte. Mezi vámi by mohli být nakažení. Nebudeme to riskovat.“
„Jsme čistí, pusťte nás, uvolněte jeden pruh.“
„Je to blbost. Tím směrem vás čeká smrt.“
„Tím vaším taky.“
„To nás mor obklíčil?“
„Pusťte nás, kurvy!“
„Možná, že tady můžeme přežít, že se sem mor nedostane.“
„Uvolněte cestu nebo začneme střílet!“
„Musíme se přece domluvit.“
Z protější kolony se ozvaly výstřely. Dimitrij si lehnul na zem a sledoval rozpoutávající se peklo kolem. Několik aut se dalo do pohybu a začal se vířit prach. Všude kolem práskaly výstřely a narážela auta. Sténání raněných, chuť krve, ohýbající se plech, kov na kov, kulky tříští kosti a lebky, Dimitrij křičel z plných plic. Všechny lidi ovládlo šílenství. Snad už proti sobě ani nestály jednotlivé kolony, ale bojoval každý proti každému, každý sám za sebe, takový měl Dimitrij alespoň pocit. Po pár minutách boj utichnul. Všude se povalovali ranění. Dimitrij si s hrůzou uvědomil, že je jeden z nich. Několik ran ho zasáhlo do hrudníku a do břicha. V průběhu boje si ani ničeho nevšimnul. Krátce před tím než zemřel si ještě všimnul, že má pravou nohu rozjetou na kaši. A že mu zbloudilá kulka utrhla dva prsty na levé ruce. A že je mu strašná zima…
12.
Henry spal ve svém pokoji. Už delší dobu se neholil a nepečoval o sebe. Žil ze dne na den a raději nepřemýšlel příliš dopředu. Stejně věděl, že mu nezbývá moc času.
Ocitnul se v podzimní melancholické krajině. Liduprázdno. Na nebi kroužil párek krkavců. Procházel se, šel zrovna kolem temné jeskyně.
„Kdo jsi?“ Ozval se z díry dívčí hlas. Henry se otočil a vešel do jeskyně. Bylo tam docela světlo. Na kameni seděla dívka. „Jsem Mors,“ řekla potichu, dívala se při tom do země. Henry přišel až k ní. Položil ji ruku na tvář, dívka na něj pohlédla. Nebylo pochyb, že tohle byla skutečná Mors. Přesně tak, jak si ji představoval. Plachá a s bolestí v očích. Byla maličká a osamocená, nohy měla položené stydlivým způsobem k sobě. Henry chápal, proč z ní měli jiní lidé strach. Zrcadlila se v ní jejich vlastní bolest. Její oči byly jako zrcadlo, kterým mohl člověk vidět sám sebe, svoje nejtajnější chyby, které dosud skrýval celá léta. Málokdo ten pohled vydržel. Nebylo lehké otevřít se takhle sám před sebou. Mors se za to styděla, nemohla za to. Henry se ji klidně díval do očí, věděl, že nebude trvat dlouho a zemře. Se vším se usmířil, odpustil si všechny chyby minulosti a v jeho duši byl klid. Sednul si vedle dívky a pomalu ji objal. Přivinula se k němu. Pochopil, že je snad první člověk, který v ní vidí hřejivou lidskou bytost toužící po troše něhy. První, kdo před ní stojí naprosto obnažený a smířený. Henryho prsty se propletli s dívčinými perleťově bílými. Pevně se drželi a měli jeden druhého. Henry si přál, aby tento okamžik už neskončil. Přál si, aby se nikdy neprobudil. A přesně v ten moment, kdy si připustil, že jen sní, se probral do kruté reality. Měl pocit, jako kdyby ho někdo opařil ledově studenou vodou.
Chvíli jenom ležel a koukal na flekatý strop. Pak vešel do plesnivé koupelny, napustil vanu, vlezl si do ní a potom si tupou žiletkou na několika místech nařízl tepnu. Sledoval jak se voda zbarvuje do červena a pomalu ztrácel vědomí…
13.
Starý profesor Nowak s uspokojením koukal na vyřešený problém. Rozluštil sled znaků a po měsících práce ho dokázal přeložit do pochopitelně angličtiny, výsledný text ještě sám stylisticky doupravil.
Celá naše civilizace je v troskách, říkal vzkaz. Není nic, co by nás mohlo zachránit. Nezbyl ani ždibec naděje. Toto je konec. Po několika stovkách časových cyklů se náš svět hroutí. Vše, co moji předkové vybudovali je už teď pryč. To, že zmizí to, co jsme vybudovali je spravedlivé. Potrestali jsme se sami za vlastní neopatrnost, chtěli jsme vše a nezbude nám nic. Avšak nepokládám za spravedlivé to, že jsme vyhubili tolik druhů, tolik krásy, veškerou přírodu a její bohatství. Nezasloužila si to. Vyplundrovali jsme celou planetu se vším všudy. Rozhodl jsem se, že do vesmíru pošlu alespoň vzpomínku. Celý život jsem sbíral genetické struktury všech živočichů a rostlin. Zasvětil jsem tomu celý svůj život. Nelituji ničeho. Teď na sklonku svého života a na sklonku celé mé civilizace posílám na cestu pustým vesmírem vzpomínku. Vzpomínku na svoji planetu, která kdysi bývala tím nejtřpytivějším klenotem. Záměrně jsem nezařadil genetické informace o svém vlastním druhu. My jsme svoji šanci už dostali a zahodili.
Nowak se rozkošnicky uvelebil ve svém pohodlném křesle. Po dlouhé době se cítil zase dobře. Vše chápal. Před tísíci, nebo spíš miliony let, došlo k zániku jedné civilizace. Bohužel sebou tento rod sobecky stáhl i veškerý život na domovské planetě. Kámen putoval vesmírem a shodou mnoha a mnoha okolností a náhod dopadl právě na planetu Zemi. Po neopatrných pokusech se cizí fauna a flóra začala šířit po naší planetě. Zmutovala s našimi organizmy a dala se k čilému životu. Lidský rod vymírá a šanci znovu dostává starý dávno vymřelý ekosystém cizí planety.
14.
V následujících letech a desetiletích docházelo na planetě k prudkým změnám. Životní podmínky se měnily snad každým rokem. Období sucha, nepřetržitých dešťů, celoroční sněžení, divoká tornáda, zmatek nad zmatek. Lidí na planetě ubývalo. Někteří zemřeli na jednu z mnoha nových chorob, některé skolily životní podmínky. Poslední skupinky přežívaly v opuštěných koutech planety. Byl to konec. Pro lidstvo.
Za několik desítek let už nezbylo nic, z čeho byste poznali, že se právě díváte na starou dobrou planetu Zemi. A kdybyste ji náhodou poznali, dělali byste, že se koukáte jinam a urychleně byste přešli na druhou stranu ulice. To mi věřte.
„Tak toto je konec?“ zeptal se jeden z démonů našeho starého známého – strachu ze smrti.
„Konec lidstva.“
„Co bude dál?“
„Jsem slabý. Už to nebude trvat dlouho. Jak já se na tuto chvíli těšil.“
Jednotliví démoni postupně mizeli až nakonec zůstal jenom jeden, ten největší. Ale z posledním žijícím člověkem zmizel i on. Na planetě Zemi už se nikdo nebál smrti. Bylo ale jen otázkou času, kdy se opět objeví něco, co si uvědomí svoji vlastní smrtelnost. Ta chvíle byla však zatím v nedohlednu.
Lidé o ní napovídali spoustu věcí, ale mohu vám říct, že to byla v zásadě normální holka. Nebála se některé věci říct naplno, ale nebylo to nic, co by si už dávno nemysleli i druzí. Ona byla prostě první, která dokázala ty pocity nějakým srozumitelným způsobem vyjádřit. Když sezení končilo, tak lidé odcházeli sklíčení, zamračení a zamyšlení. Já odcházel jako jeden z posledních. Ohlídl jsem se a Mors se na mě usmála. Přisahámbohu, že to udělala. Jako by chtěla říct, ale neberte to všecko tak tragicky. Měla při tom takové sympatické a veselé ohníčky v očích. Moc rád na tu chvilku vzpomínám.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
96.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 2.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 3 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 24 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
