obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Mnohem lepší je žít bez štěstí než bez lásky."
William Shakespeare
obr
obr počet přístupů: 2915295 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389845 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Primarius Sensus, 1.kapitola ::

 autor Leontius publikováno: 23.02.2009, 18:52  
První kapitola nejistého projektu :-)
 

Těžká okovaná vrata zaskřípěly a vpustily do zatuchlé kamenné chodby trochu ostrého slunečního světla. Mladý muž oděný ve světlé tunice vykročil ze stínu a musel se pořádně do vrat opřít, aby zapadly na své místo.
Arkádiovy svaly sténaly únavou, ale daleko více ho trápilo psychické vyčerpání. Týdny tvrdého vojenského života, osamění a sáhodlouhých přesunů mu připravily nesčetná utrpení. Nehledě na to, že sotva ze sebe strhal výzbroj, přizvalo ho velení k výslechům zajatců, u jejichž dopadení tak vydatně asistoval. Na něco takového ovšem neměl žaludek a s omluvou zanechal ty brutální hromotluky v kobce.
Na okamžik se zastavil a naslouchal
(výkřikům mučených)
jemnému ševelení ranního vánku v korunách stromů palácové zahrady. Na Jižním nádvoří vládl rajský klid. Rád se tu procházel, protože se zde cítil svobodný. Byly tu jen květiny, pradávné pomníky . Žádné budovy královských institucí, žádná shromaždiště a kupodivu žádná živá duše. Osamoceně kráčel mezi zelení, o kterou se starali snad neviditelní služebníci, a trošku litoval, že v Paláci snad nežije nikdo, kdo by s ním sdílel tak prosté chvíle míru a bezpečí.
Došel k zlatému zábradlí, jenž dělilo prostory zahrad od strmého svahu. Dole pod Palácem se rozkládala náhorní plošina se spoustou domů. Mramorové kvádry byly kam oko dohlédlo a svým rozmístěním vyjadřovaly dokonalost rozumu, která vládla zdejšímu království. Rovné ulice, geometricky dokonalá náměstíčka, majestátní akvadukt přivádějící zásoby vody. Jen jeden z mnoha okruhů Praecordie, která pro spoustu lidí znamenala svět.
Arkádius zavřel oči a zhluboka se nadechl. Teď, když ho netížila zbroj ani stíny kobky, plíce se mu naplnily vůní
(krve)
jemného odéru květin s nímž se mísil svěží horský vzduch.
Jeho ruce pevně sevřely zábradlí, až mu zbělely klouby. Musí se ovládat! Prudce otevřel oči a rukou setřel krůpěje potu, které se mu objevily na čele. Otočil se od zábradlí a cíp tuniky se otřel o orosený list blízkého keře. Bezděčně se podíval na
(temně rudou)
skvrnu.
Ztrácel kontrolu nad svými myšlenkami. Prudce si přiložil si pěsti ke spánkům a snažil se zahnat děsivé obrazy. Jsou to jen zvířata! V kůži odění primitivové, zcela opovrhující základy morálky, jenž byla lidem dána od bohů.
Ale ty oči. Volaly o pomoc. O trochu soucitu, který neměly už nikdy spatřit. Bude s nimi naloženo jako s nepřítelem. Jakmile získají velitelé pocit, že z nich dostali vše, co ví, zahodí je jako nepotřebné hračky.
Arkádius měl přesně to postavení v armádní hierarchii, že sice měl právo namítat proti metodám svých nadřízených, ale také měl co ztratit a to nehodlal riskovat. Služba ve vojsku pro něj byla vším. Pocházel ze vznešeného rodu a celá rodina pracovala na vysokých místech v paláci. Jeho nestálá a temperamentní povaha mu však nedovolila usadit se jako úředník nebo kněží. Sice věřil ve všechny ideály Zákonů, skrze něž mohl dosáhnout osvícení, ale nedokázal je přes všechnu snahu převést do praxe. Zbyla jediná dostatečně čestná možnost: bránit království se zbraní v ruce.
Trpce se usmál. Stal se tak téměř černou ovcí rodiny. Otec, samotný velekněz, se ho beze zbytku zřekl, ale jemu to nevadilo. Dokázal si, že ve své kariéře vyniká. Ve svých dvaadvaceti letech už měl pod sebou celý manipul a generál Duxius si ho často přizvával na vojenské porady. Byl znám svou fanatickou oddaností kodexu a schopností inspirovat své muže k nejlepším výkonům. Otec se mu vysmál, že sláva mezi „řezníky oděnými do železa“ je nic proti slávě Světla a Čistoty, kterou tak horoucně kázal v Katedrále. Sklaplo mu ve chvíli, kdy se i k jeho uším doneslo, že jeho syn si získal srdce Candidy, dcery samotného krále Ephýra. Arkádius si to odmítal přiznat, ale zrovna toto považoval za svůj dosavadní největší životní úspěch. Pociťoval pýchu sám nad sebou.
„Copak asi teď dělá?“ zeptal se Slunce, které líně plulo po obloze. Již si dotýkalo nejnižší věže Katedrály na Východním nádvoří. Kněží již vstávají a připravují relikvie k ranním modlitbám. Arkádius se s Candidou nerad scházel ve svatých prostorách, kde mohl narazit na svého otce nebo na některého z ostatních „vznešených“ kněží, ale dnes neměl a vybranou. Ona možná ještě ani neví, že se vůbec vrátil.
Přestal marnit čas a vykročil k brance, jenž vedla na Východní nádvoří. Pokud si pospíší, možná se otec ještě ani nevykutálí ze svých komnat. Při troše štěstí včerejší svátek oslavil dostatečně na to, aby vydržel v posteli až do poledne.
„Arkádie?“ ozval se hrubý hlas za jeho zády.
Otočil se a zasalutoval. Byl to generál Duxius a ve tváři měl stěží čitelný výraz. Arkádia zamrzelo, že zatímco on už si plánuje volno, jeho nadřízený se zabýval výslechem a ještě si ani nestihl sundat veškerou výstroj.
„Ano, pane.“
Duxius chvíli prázdně hleděl kamsi za Arkádia, pak se trochu vzpamatoval a chvíli hledal vhodná slova:
„Informace, které jsme se právě dozvěděli jsou… znepokojivé. Budeme muset na dnešní odpoledne svolat naléhavou poradu. Chci aby ses ji účastnil.“
„Je to rozkaz, pane?“
„Ne,“ začal Duxius tiše. „Není, zasloužíš si volno za své hrdinské skutky, ale myslím, že všichni budou vděčni za tvůj názor.“
Že mě rovnou nepovýší na svého zástupce, pomyslel si Arkádius. Bylo mu proti srsti účastnit se schůze, ale nechtěl zradit své přátele.
„Budu tam,“ slíbil rozhodně, zasalutoval a pevným krokem odcházel ze zahrad.

Po Východním nádvoří se už producírovala hezká řádka lidí. Jejich pečlivě vybělené oblečení a naleštěné šperky na vojáka působily příliš pohodlně a neprakticky. Ještě horší však byly jejich dialogy:
„Vám to dnes, ale sluší.“
„Ó, děkuji. Hodlám si tyto šaty vzít také na dnešní banket. Půjdete taky?“
„Zajisté, rád strávím večer ve vybrané společnosti.“
„Radši strávím zbytek života v rakvi, než s vámi,“ zabrblal si pro sebe Arkádius a povzdechl si. Tohle byl svět, který bránil kdesi daleko od domova. Ti lidé snad ani nevěděli o těch kanibalských hordách, které se hemžily hluokými lesy a jako dravá vlna se snažily prorazit obranné linie. Arkádius musel uznat, že král Ephýros si dává pečlivě záležet na tom, aby si jeho poddaní mysleli, že pod jeho posvěcenou vládou žijí skutečně v dokonalém světě. Však také v celém vnitřním okruhu Praecordie bylo zakázáno nosit zbraně a jen Královská garda měla toto privilegium.
Mávnutím ruky odbyl ministranta u bohatě zdobeného portálu Katedrály a vstoupil dovnitř. Pohltila ho svátost té mohutné stavby. Stěny svými obrazy vyprávěly příběhy o stvoření světa a prvních lidech, jenž žili v neustálém sváru, o několika osvícených válečnících, kteří silou vystavěli první velká lidská společenství. Líčily záludné kousky takzvaných mágů, kteří zneužívali své nečisté moci ke svým temným cílům. Pak ale byly objeveny posvátné texty Prvotního smyslu, magie byla zavržena a Landus Veliký začal s budováním Praecordie – dokonalého města, království, jehož Zákony vynesou lidstvo na vrchol. Překrásné fresky zobrazovaly palác ze všech světových stran a dokazovaly tak, že vše dopadlo jak mělo.
Ale už neukazovaly nic za hranicemi Praecordie. Neukazovaly vřeštící divochy trhající na kusy své bližní. Arkádius však věděl, že je to tak lepší, pak by Katedrála zajisté nebyla tak povznášející. Uklonil se soše prvního krále a vydal se doleva. Doufal, že Candida bude mít dnes službu u Věčného ohně, aby spolu mohli promluvit o samotě.
Navyklý na rychlou chůzi dělal velké kroky a když se zpoza jednoho sloupu vynořil jeden z kněží tvrdě do něho vrazil. On sám náraz ustál bez potíží, ale svatý muž tvrdě upadl na dlažbu. Arkádia zamrazilo v zádech a rychle začal pomáhat muži na nohy. Okamžitě poznal ty světlé vlasy a chápavé šedivé oči.
„Mollite? Odkdy nosíš kněžské roucho? Tak brzo jsi složil zkoušku?“
Mollitos vypadal, že svého starého přítele ani nepoznává.
„Buď pozdraven. Jak bylo za hranicemi? Nečekal jsem, že se vrátíš tak brzo.“
„Divoši se o nás rozbili jako o skálu. Nebylo třeba dlouhého tažení,“ vysvětlil Arkádias bez zájmu. „Ale vidím, že se hodně změnilo.“
Mollitos se zářivě usmál.
„To ano! Tvůj otec…“
„Nezajímá mě můj otec,“ přerušil ho Arkádias a vzápětí té věty zalitoval. Položil starému příteli ruku na rameno a zašeptal:
„Poslyš, chci vidět Candidu. Nevíš kde je?“
„Měla by být u Věčného ohně,“ pokrčil Mollitos rameny.
„Díky,“ usmál se Arkádias a zanechal překvapeného kněze na chodbě samotného.
Nepřišel tu za Mollitem. Byl to dobrý přítel, ale naprosto bez ambicí, které by ho někam hnaly. S Arkádiem byli zhruba stejně staří a dětství strávili společně. Právě to manipulovatelnému Mollitovi vyneslo pozornost Arkádiova otce, který mu dovolil vstoupit do semináře a rychle postupovat na příčkách hierarchie. Voják trošku velekněze podezříval z toho, že Mollita neoficiálně adoptoval za svého syna a hodlá mu předat svůj úřad.
Uprostřed chodby se v levé stěně nacházel drobný průchod, nepříliš zdobený a využívaný. Arkádius se pomalu přiblížil a ostražitě se rozhlédl. Nechtěl tu být vídán příliš často, i když věděl, že veškeré tajnůstkářství je již necelý rok zbytečné. Sehnul hlavu a vstoupil dovnitř.
V první chvíli ho zarazilo trošku odlišné aroma, než na jaké byl zvyklý. Ale jinak se nic nezměnilo. Nevelká kruhová místnost byla zdobená pouze několik jednoduchými sloupy po obvodu. Uprostřed plál na honosném piedestalu věčný oheň, který se dal ukrytu soustavou řetězů vytáhnout až na jednu z věží katedrály, jejíž základnou tento svatostánek byl. Arkádius většinou tajně přicházel skrytým schodištěm za jedním ze sloupů v severní částí místnosti. Ten tajný vchod zde byl čistě z praktického důvodu: vedl na skalní výčnělek pod Katedrálou, kde bylo skladováno posvěcené palivo pro oheň. Tím musela oheň krmit zdejší kněžka.
Candida klečela před ohněm, hlavu skloněnou. Arkádius ji musel obdivovat. Dokázala vydržet celé hodiny v tom žáru. Tiše k ní přistoupil a dotkl se jejího ramene. Trhla sebou, ale nepodívala se na něj. Poklekl a jemně odhrnul zlobivý pramen vlasů stranou. Měla zavřené oči.
„Candido, vrátil jsem se,“ zašeptal je těsně u ucha.
„Vítej zpátky. Věděla jsem, že se vrátíš,“ odpověděla trošku dutě. Víčka zůstávaly pevně stisknutá.
Arkádius se proti své vůli zamračil. Čekal trochu jiné uvítání a ne takové odbytí. Natáhl paže a objal ji. Po prvotní letargii se podvolila. Pustil ji a zadíval se do jejího obličeje. Nehybné šedivé oči ho také zkoumaly. Po tváří se ji kutálely slzy. Jemně je setřel a hledal slova, jimiž by mírně vyjádřil svůj údiv.
Dívka byla rychlejší:
„Měla jsem vidění, Arkádie! Již několik dní za sebou! Je to… úžasné!“
Arkádius se musel usmát. Těšilo ho, že se začaly naplňovat touhy jeho milované.
„Ó, jaké jsou příkazy nebes?“ pronesl s neskrývanou troškou sarkasmu a usmál se.
Chtěl v ní probudit vzpomínky na staré dobré časy, na dobu než odjel na výpravu. Jejich vztah se zpočátku vyvíjel skrze podobné diskuze. Onu mu provokativně předhazovala otázky a problémy týkající se života víry a on je odrážel dvojsečnými argumenty. Podobné rozhovory narůstaly až do absurdních podob a oba se zalykali v záchvatech smíchu a roztržku museli ukončit vzájemným poplácáním po zádech.
Candida však na předhozenou výzvu nezareagovala. Místo toho se tvářila nechápavě.
„O čem to mluvíš?“
„Já… promiň. Přišel jsem tě jen pozdravit a zeptat se jestli…“
Za jeho zády se ozvalo odkašlání. Polekaně se otočil a spatřil vysokého muže v honosném rouše a s šedivými vlasy - Termina, Velekněze Světla a svého otce.
„Doufal jsem, že se nejprve navštívíš mne, můj synu.“
Arkádius povstal, odstoupil od Candidy, která se rovněž tvářila vylekaně a zahanbeně, a uklonil se starému muži.
„Omlouvám se, otče. Nechtěl jsem tě vyrušovat,“ procedil skrze zuby a snažil se zamaskovat tu proklatou uštěpačnost.“
„Je třeba, abys odešel. Mám tu jisté povinnosti. Král hodlá oslavit… vaše vítězství a je třeba připravit všechny náležitosti.“
Odkudsi se vynořila skupina ministrantů vedená Mollitem. Dva se vydali k tajnému vchodu a zbytek začal manipulovat se složitým mechanismem piedestalu. Arkádius koutkem oka sledoval Mollita, který se míhal kolem ohně, jako by cosi hledal.
„Hned půjdu. Co je nového, otče?“
Nepřímo provokoval otce tím, že hrál o čas. Kněz se kysele usmál a kývnul směrem k ohni.
„Na rozdíl od tebe, oba tví… bližní úspěšně postupují po drahách Svaté kariéry. Ale teď by jsi již měl opravdu odejít.“
Kolem Arkádia se mihnul Mollitos a pokusil se tajně veleknězi cosi podat. Voják zahlédl jen jakýsi plátěný váček, pravděpodobně prázdný. Terminus ho schoval za zády a kývnul na syna.
„Už jdu. Buď zdráv, otče.“
Naposledy se podíval na Candidu, která jen smutně kývnula. Pak již na nic nečekal a bez zdržování opustil Katedrálu. Krev se v něm vařila. Byl zvyklý na aroganci svého otce, ale to, že si ho dovolil takhle hanět po dlouhé výpravě bylo odporné. Někdo navíc musel toho starého supa na jeho návrat upozornit. Podezření jasně padlo na Molittovu hlavu. Arkádius se však rozhodl, že soukromé záležitosti bude řešit až po vojenské poradě. Začne u Candidy…


 celkové hodnocení autora: 98.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 3 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.3 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 7 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 23 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 salvator 23.02.2009, 23:25:18 Odpovědět 
   Buď pozdraven, Leontie,
jak jinak, jsem nadmíru spokojen. Tento začátek je vskutku velmi slibným. Věru, zhltnul jsem jej v okamžení. Nechť je požehnáno tvé ruce při dalším psaní. Salvator.
 ze dne 24.02.2009, 20:34:06  
   Leontius: Díky :-) Třeba se mi bude dařit i dál...
 Šíma 23.02.2009, 21:18:16 Odpovědět 
   Zajímavé, takže nový příběh? ;-) A co se stalo s vlkodlaky z Tvého minulého příběhu? Tato otázka mě napadla hned na to, co jsem se koukl na Perex. Nakonec, proč nerozjet více projektů najednou? Držím palec, Leontie! ;-)

P.S. Jo a dal jsem Jedničku (nějak jsem se zapomněl)... :-D
 ze dne 24.02.2009, 20:32:49  
   Leontius: S péjsky se to má tak... ztratil jsem to, co mě na tom příběhu tak fascinovalo. Původně to byla jen povídka a příliš mi na ní záleželo na to, abych ji nechal zvrhnout se v řadové fantasy. Čili asi tak :-)

Díky za čas,
 taira 23.02.2009, 18:57:11 Odpovědět 
   Chaire,
jelikož jsou eforové zrádné mrchy a někteří redaktoři ještě zrádnější, rozhodla jsem se zapomenout na svou obvyklou zásadu a zabavit si tvůj nový cyklus pro svoji kritickou práci.
Trvalo mi to dlouho, ale udělala jsem dobře, protože tvůj nový cyklus vypadá velmi... zajímavě.
Nutno dodat, že první část mě chytla mnohem víc než ta druhá, a to nejen kvůli práci s textem. Pasáže typu
"Na okamžik se zastavil a naslouchal
(výkřikům mučených)
jemnému ševelení ranního vánku v korunách stromů palácové zahrady."
jsou opravdu... zvláštně jedinečné, zaujmou a obzvláštňují.
Druhý oddíl je o poznání konvenčnější a věnuje se detailnějšímu rozehrání zápletky - v každém případě je to pořád "standardní Leontius". :)
Těším se na další díl seriálu a jsem zvědavá, kam se ti bude celý projekt odvíjet. A rozhodně držím palce.
 ze dne 25.02.2009, 14:19:42  
   taira: buď jak buď, to, jak s tím pracuješ, mě prostě dostalo... :)
 ze dne 24.02.2009, 20:30:45  
   Leontius: Díky za vydání a čas :-). Ta práce s texte zrovna jedinečná není - obdobné použití závorek je k vidění třeba u Stephena Kinga. Budu se snažit :-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Posel smrti V: ...
Lukaskon
Červená karkulk...
Barbora
Starec strach
MarkízDeSade
obr
obr obr obr
obr

Jedna z věcí
Francis Black
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr