obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"To, co vychází ze srdce, nebývá nikdy směšné."
F. Caballero
obr
obr počet přístupů: 2916112 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39836 příspěvků, 5847 autorů a 393429 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Přežít a stvořit pouto (12. kapitola) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Přežít a stvořit pouto
 autor Kaileen publikováno: 07.02.2009, 19:16  
Přežít a stvořit pouto (12. kapitola)
 

Trosky města Rija


Našly jsme řeku, Kaileen tam bez váhání skočila. Trvalo, než se vydováděla, ale měla lepší náladu a hlavně chytla pár ryb. Řekla jsem si, že po tak pro ni náročném dni si uděláme přestávku a utáboříme se. Proto jsem se pustila do přípravy večeře, zatímco ona se pokoušela smýt krev z oblečení.
„Budu potřebovat nové kalhoty,“ ozvala se.
„Je-li Rija obydleno, seženeme něco tam, ještě vydrž.“
„Vydrž, vydrž,“ zavrčela, „řekni Kharovi, ať vydrží.“
„Klidně, ale myslím, že to nebude nic platné.“
„Klidně? To bych chtěla vidět,“ vyprskla.
„Nevěříš, že bych se za tebe postavila?“
„Za mě? Proč ne, ale zkus stát přede mnou,“ namítla.
„Vždyť víš, jak jsem to myslela.“
„Vím a mohu si to hned ověřit. Přivolám ho a seznámím vás, chceš?“
„To dokážeš?“ vyděsila jsem se.
„Hravě,“ zle se pousmála. „Můžete o mě třeba závodit v jízdě na koni,“ utrousila velmi hloupou poznámku.
„Prosím tě, per, ať nemáš tu večeři studenou,“ odbila jsem ji.

Ještě si něco pro sebe brblala, ale to bylo neškodné. Tak ona umí přivolat Khara, hm, výborně. Že by v noci chodila za ním? Hloupost, vždyť se ho bála. Nebo to bylo něco v ní, co ji k tomu přinutilo? Stejné TO, co pozvedlo její ruku se zbraní proti mně? Pokud se tomu neubrání ona, jakou šanci mohu mít já? K čertu, co se to tady děje? Proč mi nikdo nic neřekne? Kde, zatraceně, trčí všichni bohové?

„Ve svém honosném paláci nebo zrovna někomu pomáhají. Nepočítej s tím, že někdo z nich se postaví Kharovi jen proto, že ty se bojíš,“ odpověděla mi povýšeně.
„Jak víš, nad čím…“
„Jeden z Kharových vzácných darů. Někdy to může člověka rozzuřit, když ví, nad čím jiný přemýšlí, také to dává více možností…“ odmlčela se vidíce můj vyděšený výraz. „Dost průhledná taktika,“ mávla rukou.
„Přijde mi zvláštní, že se Khar obtěžuje sám, má přece tolik služebníků,“ nadhodila jsem.
„Jenže já nejsem služka. On mě nepodceňuje jako kdysi Daggor. Myslel, že mě může dostat tak lacino,“ zakroutila hlavou.
„Tys ho neměla ráda?“
„Ráda?“ zhrozila se. „Daggora?“ začala se smát. „Daggor je pěkný prevít, nejmladší a nejslabší z Raamových potomků. Syn, na kterého by každý otec nejraději zapomněl. Přesto není zbytečný. On je poslední stupeň mezi Raamem a jeho bratrem. Začít si s Daggorem znamená stát na hranici mezi druhou šancí a peklem. Je to bůh pomsty, občas v tom opravdu pomůže, pak ale někteří smrtelníci ztrácí hlavu a žádají stále víc, až se jednou dopracují ke Kharovi, protože Daggorovy schopnosti přestanou stačit a jeho povedený strýček je jediný, kdo dokáže vyhovět. Chápeš?“
„Asi ano, on je,“ hledala jsem vhodný výraz, „svůdce?“
„I tak se to dá říct,“ potvrdila Kaileen a hned to upřesnila. „Rozděluje nás na slabé a silné. Slabí podlehnou a časem se dohodnou s Kharem, ti silní odolají nebo se poučí a další Daggorovu pomoc odmítnou. Poradím ti, když se s ním zapleteš, využij ho jen jednou. Rozumíš? Jen jednou!“
„Rozumím, ale myslím, že je to zbytečná rada. Stejně už jsem se zapletla s Kharem.“
„Zatím ne tak, abys nemohla odejít,“ podívala se mi zpříma do očí. „Jdi, Lee, nebudu ti to vyčítat.“
„Nechci,“ odmítla jsem pohoršeně.
„Žádáš-li nyní pomoc bohů, dál si neporadíš. Já nemohu držet obě, pochop,“ naléhala. „Nechci ti ublížit, ale mám pocit, že obě do Skari nedojedeme. Když budeš muset…“
„Obě tam dojedeme!“ rozčílila jsem se, ale spíš jsem se cítila zbytečně, protože jsem nevěděla, jak ji povzbudit. „Jez tu rybu a nemel pořád, ať nespolkneš kost.“

Když mi nepomohou bohové, třeba by poradila Soy. Pokud se meditací mohu spojit s nimi, proč ne s kněžkou? Přece také musí rozjímat, kdybych dokázala odhadnout správnou dobu…

„Dokážeš věřit, že nebudeš další oběť, když na mě přestaneš dávat pozor?“ přerušila mé myšlenky Kaileen.
„Dej mi už pokoj. Proč pořád sleduješ, co si myslím? Kdybych chtěla, abys to věděla, řeknu to nahlas!“
„Nemohu za to. Je to nová schopnost, mám ji teprve pár hodin, ještě to neumím ovládat.“
„Příště mě upozorni, když zase něco získáš. Pochybuji o tom, koho tím chtěl Khar vlastně rozzlobit.“

Usmála se, pokrčila rameny a strčila do pusy kousek masa.

„Ještě se tomu směj,“ napomenula jsem ji, ale v zásadě jsme to obě viděly stejně.
„Když máme teď trochu času, mohla bys pro změnu chytit pár ryb ty, na zítra,“ navrhla Kaileen. „Stejně by ses měla jít vykoupat, nemáš ten pocit?“
„Jsi tak všímavá.“
„Že? Na břehu jsem ti nechala trochu bylin,“ popíchla mě.
„Co tím chceš říct?“
„Nic, jen abys voněla,“ zavrtěla hlavou.
„Odkdy tobě záleží na tom, abych voněla?“ zvedla jsem se a zamířila, kam mě poslala.
„A nechytej ty ryby, co já, občas koušou!“ volala za mnou.
Ty častěji, pomyslela jsem si.
„Kdybys nepovídala!“
„Už zase? Kaileen, opravdu mi vadí, když mi čteš myšlenky.“
„Nemohu za to, říkala jsem ti.“

Dobře naladěná dlouho nebyla, sice na můj úkor, ale budiž. Svlékla jsem se, použila zbytek bylin, které tam pro mě nechala, a nakonec jsem si chtěla zaplavat. Na přítomnost ryb jsem byla zvyklá, ale když se mi cosi malého a neodbytného zakouslo do nohy, raději jsem se zase vydrápala na břeh.

„Potvory mrňavé,“ ujelo mi, když jsem kontrolovala poraněný kotník.
„Říkala jsem ti, že koušou,“ ozvala se Kaileen od ohně.
„A já jsem ti říkala, abys mi nečetla myšlenky. Copak se nedovedeš trochu ovládat?“
„To sis nemyslela, řekla jsi to nahlas,“ upřesnila.
„Slyšela jsi to?“
„Samozřejmě, nemusíš tolik křičet, nebo máš pocit, že jsem hluchá?“
„Nekřičela jsem,“ oponovala jsem jí.

Osušila jsem se, oblékla se a vrátila se k ní.

„Máš výborný sluch,“ nadhodila jsem.
„Až moc,“ potvrdila, „ten prcek támhle v trávě mě rozčiluje už hodnou chvíli. Podívej se, co to je a buď to odežeň nebo zabij.“
„Proč já?“
„Protože já jdu chytit ryby, když ty jsi nic nepřinesla. Aien plná torna, ale nic do nich, viď? Co budeme zítra jíst?“ zvedla se a odešla.

Dostávala se do formy, její kousavé poznámky se vrátily, tak aspoň něco. Neodporovala jsem a přesunula se na místo, kde podle ní šramotilo nějaké zvířátko. Vyplašila jsem tlustého hnědého ptáka. Nelétal, ale i při své kulatosti poměrně rychle utíkal. Nehonila jsem to, nebylo proč. Vrátila jsem se k ohni, přiložila trochu dřeva a čekala na Kaileen.

„Dvě opečeme rovnou, ať máme jídlo na ráno, ty další jen vykucháme a zabalíme, déle vydrží,“ oznámila mi rozvrh na příští hodinu a hodila na zem sedm odlišných ryb.
„Ty ses potápěla?“ reagovala jsem na mokré vlasy.
„No a?“
„No nic, jen tak,“ pokrčila jsem rameny a pustila se do ryb.
„Co to bylo v té trávě?“
„Nějaký tlustý pták,“ řekla jsem popravdě.
„Kde ho máš?“ zpozorněla.
„Řekla jsi, že to mám odehnat.“
„Nebo zabít. Odehnat, když je to moc malé,“ zakroutila hlavou. „Ty jednou umřeš hlady.“
„Určitě ne, ty něco chytíš.“
„Ale nebudu se dělit. Vidím, že s tebou to po dobrém opravdu nejde. Zase chceš zažít to, co na začátku, když jsme se poznaly?“
„Nepřeháněj to,“ mávla jsem rukou.
„Jak víš, že to nemyslím vážně?“
„Poznám to,“ odpověděla jsem klidně a samotnou mě zaskočilo přesvědčení, s jakým jsem to vyslovila. „A nepotřebuju k tomu dary od takových nějakých…“
„Zajímavé. Khar mě zná, ty mě znáš… jak to všichni děláte?“ rozčilovala se. „Víš co? Myslím, že lžete. Khar mě zná, ale neví jak mě přinutit, abych udělala, co si přeje. Ty mě znáš, ale budíš se sotva se pohnu, takový máš strach, že ti ublížím. Kdybyste mě znali, jednali byste podle svého, ani bych si nevšimla. Ale takto… Přestaň mi tu vykládat hlouposti a zalehni, já už to dopeču.“

Slunce sice teprve zapadalo, přesto pár hodin odpočinku navíc mi přišlo vhod. Kaileen dopekla ryby, nechala je zchladit, zabalila do listů a lehla si. Dobře si všimla, že na ni dávám pozor, neřekla však nic.

Ráno se zdála stejně pokojná, ale jen naoko. Seděla na koni toporně a ostražitě sledovala okolí. Stejně bych se rozhlížela, kdybych věděla, co hledám, ale netušila bych, kdy a kde to najdu. Něco se kolem nás točilo, ona to cítila, mně však nic neřekla.

„Někde po proudu řeky je brod,“ promluvila zamyšleně, „když ho najdeme a dostaneme se tudy na druhou stranu, ušetříme téměř tři dny cesty.“
„To jsem nevěděla,“ uznala jsem, „minule jsme jely jinudy.“
„Sledovaly jsme cizince, neznali to tady, proto zvolili delší trasu. To ti v hostinci neřekli, že?“
Zakroutila jsem hlavou.
„Nesmíš věřit každému, kdo ti zrovna neusiluje o život,“ poučila mně.

Odpoledne jsme se přebrodily, hřbety koní se při chůzi po kamenitém dně pohybovaly jinak, než jsem byla zvyklá. Jely jsme pomalu, opatrně, stačila jsem si prohlédnout pár pestrobarevných ryb dovádějících v průzračné vodě. Na obloze nepluly žádné mraky, slunce příjemně zářilo, hladina vody vděčně přijímala teplé paprsky a kapky, vesele odskakující od koňských kopyt, se pyšně třpytily.

„Kdybys chtěla obrátit koně,“ oslovila mě Kaileen, „nebudu ti bránit. Ani ti nevyčítám, že mi nevěříš. Opravdu mi vadí,“ podívala se na mě, „že nemáš odvahu to přiznat.“
„Ty nenávidíš každého, kdo má strach. Nechtěla jsem…“
„Mýlíš se. Nenávidím ty, jež nejsou ochotni se tomu postavit.“
„Bojovala bych, neříkej, že o tom pochybuješ, ale netuším, proti čemu stojím. Proč mi nechceš říct, co se děje?“
„Nemohu, nejde to. Poruším pravidla a vezmu tě s sebou.“
„Ráda věci komplikuješ?“
„Většinou,“ usmála se smutně, „ale ne teď.“
„Nemůžeš ani naznačit? Jakkoliv,“ zkoušela jsem.
„Už ne, sama musíš poznat, co dál. Já jsem jen riziko, které vezeš s sebou. Jsem ostrá čepel u tvého krku. Musíš se pohnout, ale nevíš, na které straně číhá zbraň. Záleží na tom, zda zvolíš správný směr.“
„Trochu strašidelná hádanka.“
„Nic lepšího nemám.“
„Třeba…“
„Stačí!“ umlčela mě rezolutně. „Víc o tom nemluvme, bude to jen horší.“

Byla nervózní, vystrašená. Za dva dny jsme dorazily k městu. Bylo opuštěné, Corita jej neopravila, chrám boha Bo byl rovněž jen hromadou kamení.
„Tam yar zřejmě neroste,“ zastavila jsem Kaileen, když chtěla vjet do trosek města.
„Musím dovnitř. Jeď dál, sezeň tu kůru a utáboř se,“ seskočila z koně a podala mi uzdu, „najdu si tě.“
„Kaileen…“
„Jdi! Musím být sama,“ otočila se a vešla do trosek.

Nechala jsem ji. Cítila jsem naléhavost její podivné žádosti. Potřebovala něco zvládnout, nechtěla jsem jí bránit. Našla jsem yar, vzala z něj kůru, našla vhodné místo k táboření, dokonce jsem ulovila a připravila večeři, jenže Kaileen pořád nikde. Tušila jsem potíže. Proč mě odháněla? Byla v nebezpečí a nechtěla mě ohrozit? Byla hloupost jít ji hledat potmě. Měla jsem strach. Ne o sebe ani o Kaileen. Prostě byl všude okolo a teď jsem jej pocítila.
Přešla jsem do meditace a uviděla krutou bitvu ve velkém městě. Nebyla jsem přímo uprostřed dění, ani jsem nestála stranou. Všude kolem padali mrtví a ranění, ozývaly se výkřiky a řinčení zbraní. Po zemi se válely rozbořené stánky trhovců, rozbité zboží, střepy a rozšlapané ošatky s ovocem. Nechtěla jsem se dívat, sklopila jsem zrak a pochopila. Dívala jsem se na kalhoty a boty, které nepochybně nepatřily mně, nýbrž Kaileen.

„Dívej se!“ zlobil se mužský hlas.
„Ne!“ bránila se.

Pak jsem uviděla útržky různých dějů. Byla jsem tam já, Corita, hořící vesnice a v ní pobíhalo malé děvčátko. Moc jsem z toho nepoznala, ale jakmile Kaileen zvedla oči a znova se zadívala na probíhající bitvu, zmatené záblesky se přestaly objevovat. Nejprve jsem z řeže poznala spíš jen obrysy postav a věcí, všechno bylo jaksi rozmazané, rozpité, až po dlouhé době se mi, nebo možná Kaileen, podařilo zaostřit a vnímat obraz takový, jaký doopravdy byl. Bitva skončila, několik přeživších nájezdníků se mělo k odchodu. Během vteřiny se vystřídal den s nocí a do trosek zavítala zvěř, která přišla zužitkovat těla padlých.

„Nezapomeň na mě,“ ozval se už spokojený mužský hlas a Kaileen se konečně pohnula.

Okolí se najednou houpalo a rychle se vzdalovalo.
Utíkala.
Pryč ze zničeného města Rija. Chvíli trvalo, než mi všechno došlo. Nečekala jsem, až mě Kaileen najde, popadla jsem koně a jela jí naproti. Byla překvapená a zastavila se, když nás zahlédla. Počkala, až dorazíme k ní. Dívaly jsme se na sebe mlčky, napadlo mě, co chce udělat a bylo mi jasné, že vědomě by takovou slabost neukázala první.
Seskočila jsem ze sedla, podala jí uzdu jejího koně a otočila se k ní zády, abych pohladila svého. Po pár tichých krocích a zacinkání postroje jsem se letmo ohlédla. Následovalo nesmělé, takřka něžné pohlazení, vřele se přitiskla ke krku zvířete a dlouho jej u sebe pevně držela. Jemu to bylo jedno, Kaileen se snažila ovládnout splašený dech. Přestala jsem ji sledovat a nechala jí trochu soukromí. Až jsem uslyšela typické vrzání sedla, otočila jsem se, Kaileen už trůnila na hřbetě koně a čekala na mě. Ještě jej pochvalně poplácala a vydaly jsme se k tábořišti.

„Bestie nenechavé!“ zanadávala jsem, protože pečínka, kterou jsem připravila, byla pryč.
„Proč se rozčiluješ?“ zeptala se unaveně, sesedla, vzala i mého koně a přivázala je.
„Co bys řekla? Nachystala jsem večeři a je v tahu.“
„V tahu?“
„Pryč. Něco ji sežralo.“
„Dobrý nápad nechat jídlo bez dozoru, to se pak nemůžeš divit.“
„Půjdu ti něco chytit,“ navrhla jsem.
„Nemusíš, stejně nemám hlad,“ překvapila mě, svalila se do trávy a doslova odpadla.

Sebrala jsem kožešinu a přehodila ji přes ni. Kdo ví, co jí Khar vyváděl, dokud jsem nevstoupila do bitvy. Těžko jsem mohla uvěřit, že by Kaileen vadila krev, navíc to ani nebyla její vina, byla svědkem boje západních lidí, kteří kdysi napadli město, tak jako vybíjeli mnohé další vesnice. Co jí na tom tolik vadilo?

Následující den jsme vyrazily stejným směrem, kterým jsme sem přišly, tedy přes brod. Kaileen byla pořád ostražitá, rozhlížela se, a když zpozorovala zvíře, dlouho se za ním dívala. Obvykle pak pohladila koně a brzy dostala hlad. Schylovalo se k večeru, když jsme se rozhodly zastavit a přenocovat na okraji lesa. Koně se klidně pásli, přinesla jsem dříví, Kaileen rozdělala oheň. Chtěla jsem se vydat na lov, ale ona mě zastavila.
„Raději půjdu já.“
„Proč? Není to jedno?“
„Není!“
„Co zase máš?“
„Dohlédni na koně,“ přikázala a chtěla se ztratit.
„Tak to ne!“ vběhla jsem jí do cesty. „Buď mi řekneš, proč jdeš sama, nebo jdu s tebou.“

Rozmáchla se a chtěla mě praštit, v ten samý okamžik se ozval řev, Kaileen mě bleskově odstrčila, postavila se přede mě a mírně se přikrčila. Zpoza stromu se vynořil zord. Byl nejnebezpečnějším obyvatelem lesa, dobře jsem si pamatovala, co dokáže, jenže ona ani netasila, jen na sebe zírali. Vyšlo z ní nelidské zavrčení, které on opětoval a lačně vycenil tesáky. Koně se plašili, mě objaly spáry paniky. Zvíře pohodilo hlavou k lesu a vběhlo do něj. Kaileen hned zareagovala a rozběhla se za ním. Nezůstala jsem pozadu a skočila po ní. Strhla jsem ji, ale hbitě se otočila a odkopla mě od sebe. Neměla jsem jiné východisko. Vstaly jsme téměř současně, tasila jsem a meč zastavila naplocho na jejím rameni.
„Nenuť mě k tomu a vrať se ke mně.“
„Šílíš?!“ chtěla se otočit, ale já jsem s mečem neuhnula. „Lee, nemůžu ti to vysvětlovat, ale musím za ním.“
„Kam? Vždyť tě roztrhá. Jestli to chceš skončit, udělám to rychle, slibuju.“
„Neublíží mi,“ zkoušela to ještě, ale nepovolila jsem. „Ničemu nerozumíš!“ křičela na mě. „Nedělej to horší.“
„Ty to děláš horší. V druhé ruce mám dýku, tak mě neprovokuj a pojď se mnou ke koním. Dělej! Pohni se!“

Neochotně, ale pomalu se šinula směrem, kam jsem ji potřebovala dostat. Opět se ozval řev, nedočkavý, rozzlobený.

„Musím…“
„Jdi a buď zticha!“ umlčela jsem ji. „Teď se na něj podívej! To je zvíře pro tebe, ne ta krvelačná divoká potvora!“
„Je to jinak,“ oponovala.
„To těžko posoudím, když mi nechceš nic říct.“
„Nejde to, snažila jsem se.“
„Asi málo,“ ztrácela jsem trpělivost.
„Díváš se na to špatně!“ vyjela zoufale.
„Co jiného mám asi dělat?! Starám se o tebe, o jídlo, o byliny, chráním tě a ten zatracený kůň je pořád víc než já! Tak co ještě chceš?!“

Nevydržela tíhu výčitek a vyčerpaně se opřela o bok koně. Příjemný dotyk srsti a teplo jeho těla ji opět uklidnili, já jsem schovala meč i dýku a nechala ji být. Zadlouho se přiloudala k ohni, lehla si a bez večeře usnula.

Druhý den jsme spolu nemluvily. O co Kaileen byla klidnější, o to zranitelnější jsem se cítila já. Čtyři dny to vydržela a snažila se, abychom zůstaly spolu, jenže tím mlčením jsme si moc nepomohly. Stáhla se do sebe a odmítala se se mnou bavit. Navíc nás neustále doprovázel onen zord. Nechápala jsem to, vždyť to mělo být samotářské zvíře, proč se nás držel? Živily jsme se jen ovocem a kořeny rostlin, lovit jsme nemohly, aby krev kořisti šelmu nepodráždila. Kaileen byla bez masa unavená, hladová, náladová a bylo jí zle. Přítomnost zorda jí nevadila, jen v noci, když se tmou nesl jeho řev nebo kňourání, znervózněla.

Pořád hladila toho zpropadeného hnědáka, přivedla si jej až k ohni. Měla jsem ho plné zuby. S jedním koněm by nám ta cesta trvala věčnost, ale kdybychom ho nepotřebovaly…
„Sáhni na něj a zabiju tě!“ ozvala se a hned po ní zlostné zavrčení několika zordů.
„Myslela jsem, že mi budeš chtít říct něco jiného, až se konečně odhodláš se mnou znova mluvit.“
„Ne, nemyslela,“ zakroutila hlavou. „Ty myslíš jen na sebe.“
„To není pravda!“ hájila jsem se.
„Ne? Ten kůň nemůže za to, že ty jsi zbabělec. Neboj se, už brzy budeš volná. Jsou blízko,“ vyžívala se v něčem, o čem jsem neměla ani ponětí.
„Kdo je blízko?“
„Moji druhové, přišli až sem,“ vstala, zavedla koně k mému a klidně se vrátila. „Postarám se, abys dojela až do Skari, pozdrav ode mě Soy,“ oznámila mi a chtěla odejít.
„Kam jdeš?“
„Kam patřím.“

Ze tmy se vylouplo sedm zordů, obklíčila nás smrt. Tiše vrčeli, někteří kňourali. Jedna tlapa se šinula před druhou, pomalu se blížili.

„Říkala jsem ti, že obě do Skari nedojedeme,“ otočila se na mě poté, co zkontrolovala situaci.
„Taky jsi chtěla, abych tě…“
„Pokud to dokážeš,“ rozhodila odevzdaně rukama.

Zaváhala jsem. Přece se s ní nemůžu jen tak bavit o tom, že bych ji popravila. Copak opravdu věřila, že bych toho byla schopná?

„Vidíš,“ řekla smutně, „nechceš mít na rukou krev, ale co čeká mě, na tom ti nezáleží,“ otočila se a chtěla jít k nim.
„Jdu s tebou!“
„Umřeš.“
„Když mě tu necháš, umřu stejně. Oni mě roztrhají. Kaileen, možná i ty budeš jedna z nich.“

Ta možnost ji vyděsila. Najednou už si nebyla jistá tím, co chtěla udělat.

„Měním se, cítím to, nemůžeš to zastavit.“
„Možná ne, ale třeba to stihneme do Skari. Soy se o tebe postará, já najdu Dairé a požádáme Raama o pomoc. Bez jeho svolení tě Khar nedostane.“

Zordi se k nám stahovali. Byli nebezpečně blízko, stačil jeden mohutný skok a znova bych ucítila jejich mocné tesáky. Kaileen se vrátila, postavila se přede mě a chtěla mě chránit, ale bylo jich mnoho. Neměly jsme kam utéct a mě napadlo jediné, co se dalo zkusit, protože bojovat nemělo smysl. Položila jsem jí dýku ke krku. Zdrželo je to, nepostupovali, ale ani neodešli. Doufala jsem, že Kaileen chce žít a nenapadne ji pohnout se proti čepeli. Strach a smrt číhali všude kolem, téměř jsme si mohly sáhnout. Raam ví, proč se démoni zdráhali zabít jednoho ze svých, možná na ni čekali příliš dlouho, aby to skončili tak rychle, možná ji Khar chtěl živou.

„Zahoď to, ty zbabělé děcko!“ ozvalo se za mnou.

Obě jsme se prudce otočily, sotva jsem stihla uhnout s rukou, aby se Kaileen neřízla.
Za mnou stála Narat.

„A vy táhněte!“ osopila se na šelmy.

Natáhla ruku a jakmile ji zatla v pěst, přitáhla k sobě jednoho z nich. Druhou rukou jej uchopila za krk, svaly se jí napnuly, zvedla jej ze země a přestože se zmítal a máchal kolem sebe prackami, nepustila ho. Rozhlédla se po ostatních, ustoupili. Stiskla pevněji, prsty prorazily kůži a zaryly se zvířeti do masa. Tak rozzlobenou Narat jsem nikdy neviděla, a že jsme ji kdysi s Kaileen pořádně namíchly. Nechala těžké tělo dopadnout na zem, ještě se hýbal, což jí nebylo vhod a prudkým šlápnutím na obří hrudník ukončila hru.

„Ovládej se, jinak dopadneš stejně,“ upozornila Kaileen. „A ty jí pomoz!“ sklopila zrak na mě.

Zordům výhrůžky opakovat nemusela, rozutekli se, až na dva. Stáli téměř vedle koní a přestože je naši čtyřnozí přátelé dosud nezajímali, skočili se po jednom z nich. Než stihla Narat reagovat, zakousli se do něj a předvedli rychlost, s jakou dokáží zabíjet snad jen démoni.

„Ne! Koně ne!“ vykřikla Kaileen a vrhla se po nich.

Spokojeně zařvali a ztratili se. Neutekli, jednoduše se vypařili. Doběhla ke koni, klekla si a kontrolovala rozsah zranění. Zjistila, že mu nepomůže, vstala, tasila, chvíli váhala, ale nakonec s výkřikem zasadila milosrdnou ránu a ukončila jeho trápení. Zahodila meč a utíkala kamsi do tmy. Chtěla jsem běžet za ní, ale Narat mě zastavila.

„Teď ji nech být a využij čas, než se vrátí. Budeš-li pokračovat ve svém hloupém počínání, přestane tě ona nazývat přítelkyní a já hrdinkou,“ vynadala mi a zmizela.
„Což znamená ztrátu tvé přízně,“ dodala jsem pro sebe.

Zůstala jsem sama ve tmě. Oheň dál klidně praskal, můj kůň bez zájmu stál vedle mrtvého druha. Sundala jsem z něj zbytek jejích věcí a přesunula je na moje sedlo. Pak jsem se posadila k ohni a počkala, až se Kaileen vrátí.

„Zdrží nás to,“ protrhla jsem ticho, protože Kaileen jen seděla a zírala do plamenů, „ale všechny byliny i kůru máme, čeká nás jen cesta zpátky, to zvládneme ne? Teď už nás nechají na pokoji, když je Narat odehnala.“
„Ty tomu vážně nerozumíš, že ne?“ zvedla oči a smutně se na mě zadívala. „Pak jsme v tomto boji bezbranné a nezbývá než čekat, zda se některý z bohů nepostaví Kharovi místo tebe.“


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 8 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 14 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 El Kostlivec 18.01.2012, 18:49:03 Odpovědět 
   Zajímavý vývoj, zdá se, že se věci dále komplikují. Ale líbí se mi posun, kterým obě hrdinky od začátku Tvého vyprávění prošly.
 ze dne 18.01.2012, 23:10:45  
   Kaileen: Ráda komplikuju, ale snažím se, aby komplikace vyplývaly ze situace přirozeně. Snad se daří.
 honzoch 15.10.2009, 16:49:03 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: honzoch ze dne 13.10.2009, 23:02:24

   tak pokud jde o kvalitní čtení a hlavně na pokračování, tak čtu rychle, protože jsem netrpělivý, jak to dopadne :)
 honzoch 13.10.2009, 23:02:24 Odpovědět 
   hm, to jsem zvědav, jak z toho holky vybruslí. Nebo jim pomůže zásah vyšší moci proti zordům. Kaileen je v posledních dílech docela "psycho" :)
 ze dne 14.10.2009, 10:35:21  
   Kaileen: Já tedy vážně kroutím hlavou nad tím, jak ses do tohoto příběhu zakousl - samozřejmě mě to těší a ta rychlost, s jakou čteš je asi nejlepším hodnocením.
 Marťa 08.02.2009, 13:30:46 Odpovědět 
   Tak... tenhle díl mě utvrdil v myšlence, že se Kaileen změnila. Svým chováním mi přijde občas jako malé dítě (trochu přehnané, ale připadá mi to tak), které neví, co se sebou.
Jak už zmínila amazonit, tahle část je hodně akční.
Líbí se mi jejich dialogy. A začáteční odstavce byly úžasné. Pěkné.
 ze dne 08.02.2009, 14:05:53  
   Kaileen: Začáteční odstavce se mi nejlíp psaly, zřejmě je to znát :-)
 amazonit 07.02.2009, 19:16:43 Odpovědět 
   Musím říci, že tento díl je dost ,,živý", akční po stránce dialogů i děje. Kaileen je poměrně nevypočitatelná a zdá se, že Lee skutečně nepostupuje tak, jak by měla, ale jak má vědět, co dělat, nikdo jí nemůže poskytnout přímou a otevřenou radu. Nyní, když zmizelo Kaileenino pouto s ,,normálností", něco, co ji dokázalo zklidnit - kůň, jak se to bude vyvíjet dál? Je to vážně napínavé...
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
YellowSkye
(29.7.2022, 08:38)
IndigovaRuze
(24.7.2022, 09:11)
Bath
(14.7.2022, 15:52)
Personal Mastery
(8.7.2022, 13:20)
obr
obr obr obr
obr
Ztracená - Nový...
Trenz
Sedm životů - D...
Element
Jako obyčejní l...
markus
obr
obr obr obr
obr

Třída Speciál
Dědek
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr