|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303499 komentářů :: on-line: 1 ::
|
 |
|
:: Nový projekt ::
| Zkouším cosi, dostává to kontury... |
| |
|
|
Smrskávalo se to. Mám dojem, že to bylo pohledem: ten, kdo sledoval hukot tehdejšího dne, se chtěl taky chránit před svitem. Mhouření, a bylo to jako ve filmech, kdy se celý svět i s herci stmívá a na diváka dopadá smutek z toho, že hodlal ještě nějaký ten posun pásky žít s nimi, být neviditelným voyeurem, ale musí se vytratit, splynout s ostatním přežíváním, vrátit se mezi nudou a beztvarou prací umlácenou chátru, být zase lúzou bez práva na svobodu mysli. V okamžiku přemítal a děla se tak překotná retrospektiva: Tehdy sunutí na chodbách a hadičky prorůstající kůží kostí mozkoplenami, směrem k centru snění. Už se nesnilo po svém, sny byly konfiskovány, recyklovány a přeoperovány státním aparátem na mýdlové opery, každá na jednu noc, vymytí. Byl jedním z nich, tvorem bez vlastních snů, něčím, co pomalu krvácí a po čtyřech se plazí do nezmapovaných krajin až k vykrvácení někde v úvalu, u brodu, na rozlehlých skládkách, kde se každý lichý čas zaleskne cosi po člověku, nějaká ta kostlivost. Už nemůže žít, smí se pouze podřizovat. To předešlé by se však mohlo vyprávět pouze v případě, že by autor měl v hlavě uhnízděn jakýsi námět, hrubý obrys, rozvrh množin. Třeba ta: obvyklé unikání dopravním prostředkům (Jsou uvnitř ještě lidé? Nezvlčeli? Nesplynuli s chromem? Nestali se potahem? Nebyli snad načerpáním rozliti po celém objemu nádrže? Myslím, že mhouřící věří té teorii, vymyslel ji lusknutím prstů, pouhým okamihem někde uvnitř...), přenášení váhy z kolene na koleno, běh před koly, která smetou, ano. Ze dne na den se to taky stává. Že se cosi zlomí a brzdy nefungují, nebo se podrážce prostě nechce došlápnout, je napjatá – asi jako šelma v houští, lesk očí a skloviny však nikoliv, spíše vrznutí teletiny. Taková je víra, nebo spíše víra tomu všemu věřit, že jsme kořist a všichni ostatní lovci – bez naděje na zvrácení situace, žádný zásah odnikud, co se napíše, nemůže se odestát, zkrátka to je, černé na bílém, zežloutlém, prašivém, nečerné nenabílém, protože „Spalte je! Spalte je všechny!“, už se zase bude házet do plamenů, zase budou umírat slova, kácet se.
Stál tam, a, divte se, dosud jsem pro něho nenašel jméno, možná, že nakonec žádné nevyplave na povrch, nestane se termínem, v těchto řádkách nezakotví. Jména. Jsou to lítice. Pamatuji si, že jednojedna si se mnou kdysi pohrávalola: měl jsem ho nalepené na spodní straně jazyka, ta pachuť byla nesnesitelná, kazila chuť k jídlům, která jsem si jako lovec-sběrač mohl jistě najít nebo uhnat, kdybych tu pachuť byl schopen smýt nebo aspoň něčím silnějším překrýt. Nakonec jméno málem umřelo hlady – odplazilo se kamsi do mě, dolů, napříč trubicemi, asi je tam útulno, to nevím, rozhodně však trvalo snad týden, než se mi podařilo jméno vykálet. Bylo mnohovrstevnaté, mnohobarevné a naprosto bez zápachu či vůně, a já byl spokojen: konečně jsem ho poznal! Na této mé zkušenosti lze vidět, jak těžko k nám přicházejí jména – jsou jako duchové. Nemožno je polapit, když sami chceme, jsou to nezvaní hosté, cosi jako nezbytní vetřelci. Proto jsem do všech jmen zamilovaný: zvláště do tohoto zelenáče – usadil se mi kdesi za uchem, cítím ho, když si třu odvrácenou stranu oné chrupavčité nálevky, to místo, kam vidí snad jen vši a blechy. Čichám k němu a: není bez vůně. Až se mu bude chtít, zaleze mi ve spánku dovnitř, zabydlí se ve vnitřním uchu a bude našeptávat – tehdy ho konečně uslyším a vy budete znát kvintesenci toho, který čeká, aby nebyl, nebo je, aby čekal.
Pořád. Mohl by se pak procházet po ruinách, slyšet se při nášlapech noha-štěrk-něčí kost, brouzdat se v dechu vybombardovaných čtvrtí, zem dosud horká, cítil by, kdyby šel bos jsa prorokem, avšak natavený kov by rozdíral chodidla k otravám krve, pořád je možno zaslechnout výkřiky hrůz před sesuvy stropů, a oheň, pomalu prostupující závoj, vše, čeho se dotkne, se zkroutí v milenecké křeči, ale ta póza už těm tvarům zůstane, ale myslím, že ne navěky, pouze dokud je nerozfouká vítr, zaslechl by štěkot psa, pečené maso v sutinách nezaslechl, nýbrž ucítil jako honácký, v mase už nikomu neutečeme, leda bychom se na poslední nádech vzmužili, vehnali svalům druhou mízu, navzdory zpečení, nejsem si jist, zda by v tom zoufalství byl se psem, tuším, že něco jako nový altruismus: nevšímat si jich, tím pádem jim vzdávat hold, prospívat lidstvu svým nebytím, být cosi jako mlčenlivě štědrá charita, polyp, který k našemu dobru nevnímáme, když si k lepšímu bydlu nepřipouštíme existenci bradavice, svých bližních, policejních složek, kataru, pojišťovacích agentů, smírčích soudců, exekutorů, zubního kamene, nepřátel, smrtelnosti.
Ptám se. Zastavil by se, kdyby o něm kdosi nepsal? Vložil si pomalu ruce do kapes, kdyby nevěděl o existenci někoho za oponou? Nikoliv. Ale ne, že by tak neučinil, netušil-li autorovu přítomnost, pokud si uvědomoval dotek pohledu na své kůži, jednal by ještě pomaleji, stál ještě déle a pevněji, anebo by vůbec nebyl v té tlačenici, kolem zmatkobolu procházejících, na nic a nikoho myslících spolujsoucích, kdosi by ho vyškrtl, zametl pod zemskou kůru k těm zatracencům, kterých není potřeba k vyprávění příběhů. Ano, příběhů: není to jeden běh nemožných událostí, jsou to jejich překoty o první místo, přemýšlím zde o pravidlech závodu – délka, vytyčené hranice, podmínky k nediskvalifikaci, cena pro vítěze, a konečně: o definici vítězství, cíl dosud nedosažitelný, pokud vůbec je (a má tak smysl psát o závodní dráze), mantinely nejspíše ze slov, větných reklam, je-li soutěžící spatřen v pohybu, který není podle závodnické normy, tj. jde-li příliš pomalu, nebo příliš rychle, nebo příliš zmateným, nekoordinovaným, nezjitřenými smysly nevnímatelným způsobem, lze přistoupit a obratným pohybem strhnout číslo (jde také o to, o jaké číslo se jedná: můžeme si zde představit všechny vybásněné množiny – reálná, racionální, komplexní; všecko zakleknuté na startovní čáře: tato imaginární jednotka závisí jen na vás) a mateřsky nakázat: „Jdi!“, máme-li na mysli zlatě těžký pohár, mísu s ovocem, šampaňsky postříkané na stupínku Tří nejvyšších, polonahé hostesky s věnci a nasazovacími úsměvy, a víno vyzpívané do rána, jsme na správné lodi, pokud se nebojíme exaktního popisu vnitřních záležitostí (jejichž struktura je dosud zahalena nebytím), vidíme výstup na vrchol, přemoc strachů, které na sebe sami v masochismu vzdělaného čtenářstva štveme, pocit krásného nechápání a vůli začít znovu, s čistou myslí, protože návrat očišťuje.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 5 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 27 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
