» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Dobré dílo poslouží jako potrava pro duši, špatné i jako podložka nohy stolu."

Pavel Sečkář

počet přístupů: 2141229

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303499 komentářů :: on-line: 1 ::

:: Ego sum, qui sum ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Čáry a kouzla, sny a fantastično

joehot	publikováno: 08.02.2009, 6:11

Povídka o jednom malém a vesměs netradičním setkání..


	Seděl v oblíbeném měkkém křesle, starém několik desítek let, otočený směrem ke krbu, do něhož upíral svůj stárnoucí zrak. Vždy s nejvyšším zaujetím pozoroval oheň, ty čilé živé plaménky, které se draly na obdiv světu, aby se pak spojily v sílu, kterou je velice těžké zkrotit, jakmile se jednou probudí. A nejvíce se mu líbily ony barvy, které v krbu nyní hrály svůj koncert. Červená, přes žlutou, oranžová,zlatá,rudá až hnědá i modrá.. Mohl oheň pozorovat několik hodin, aniž by se začal nudit. Pozorovat a přemýšlet, v tom si liboval a u krbu tak mohl obé naráz. V ohni jakoby se zrcadlily jeho myšlenky a představy, fantazie i vzpomínky. Na malém dřevěném stolku vedle křesla, zdobeném překrásnými ručně vyřezávanými ornamenty, ležela právě vyprázdněná sklenička a poloplná lahev skotské whisky. Za několik chvil ke stolku natáhl svou paži, aby si mohl znovu nalít. Místností se znovu roznesla typická vůně. Skleničku pak přiložil k ústům, bez ledu, který ve whisky nesnášel pro jeho zřeďovací účinky, nebo nedejbože koly, jejíž smíchání s obsahem sklenky by považoval takřka za smrtelný hřích a, ani líně, ani dychtivě, si loknul. Chvíli pak nechával whisky jen tak ležet v ústech, povaloval ji na jazyku, vychutnávaje si tak její chuť, v níž zřetelně cítil cigaretový kouř, jímž je zabarvena, aby nakonec vše najednou polkl, přičemž oslavoval pocit tepla, rozlévajícího se do celého těla. Ústa se mu roztáhla do mírného úsměvu, načež znovu upřel zrak do krbu před sebe, se sklenkou v ruce. „Já vím, po čem to tvoje srdce touží,“ ozval se za jeho zády nakřáplý, ale velice charismatický mužský hlas. Lekl se a trhl sebou, návštěvu nečekal. Zbytek whisky ve sklence však nerozlil. Otočil se a uviděl před sebou stát statného muže, oblečeného v černém obleku, se černou košilí a rudou kravatou a černých rukavičkách. V pravé ruce držel elegantní černou vycházkovou hůl se stříbrnou hlavicí. Do obličeje mu ještě neviděl, neboť jej měl zastíněn kloboukem. „Kdo-kdo jste?“ vykoktal ze sebe vyděšeně třepavým hlesnutím. „A co tu vůbec děláte? A sakra, jak jste se sem jenom dostal?“ Muž v černém ihned neodpovídal, nejspíše si pečlivě připravoval svou odpověď. Nebo chtěl dát najevo, kdo je tady skutečným pánem. „Není důležité nic z toho, na co ses ptal, prozatím. Nyní se však zeptám já. Proč se ptáš JAK, namísto příhodnějších otázek jako PROČ, nebo ODKUD?“ odvětil nakonec, aniž by jeho hlas prokazoval jakékoliv emoce, nebo odpor či náklonnost. Pomalu přešel přes místnost, aby se postavil mezi křeslo a krb. Jeho krok byl jistý, jakoby tudy nechodil poprvé, jakoby mu to tu celé patřilo. „Jonathane, ty už jsi se smířil s tou vší nudou a všedností? Se šedí a obyčejností?“ Jonathan sebou znovu překvapivě trhl. „Jak znáte moje jméno?“ Jeho společník se rozesmál dunivým a burácivým mocným smíchem. „Jak, jak, jak, stále jenom to trapné jak. Nesnáším tu otázku, odjakživa. Ale dobrá, dám ti odpověď, která tě snad uspokojí.“ Sklonil se zboku k jeho uchu a pošeptal, jakoby v místnosti byli nějací lidé a jeho slova měla být obrovským tajemstvím: „Přečetl jsem si tvé jméno na tvé poštovní schránce.“ Přesunul se pak znovu před Jonathana a ten poprvé viděl do jeho obličeje. Vypadal velice přitažlivě, o ženy zcela jistě nouzi nemá, pomyslel si Jonathan. Jeho snědá pleť působila exoticky v kombinaci s ostrými rysy ve tváři a úhledně střiženou mušketýrskou bradkou. Mocné rty pak lemovaly jeho ústa, mocné a smyslné, takové, jaké bylo i jeho obočí (levé měl schválně trochu povytažené). Nejzajímavějším prvkem celého jeho obličeje však byly oči, které mu tak nepřímo kralovaly. Nejenže byly jeho zorničky užší, než u všech lidí, které kdy Jonathan potkal, daleko zarážlivější byla jejich barva. Prvky červené, modré, hnědé, oranžové a žluté, nejvíce však zlaté, dohromady tvořily celek ne nepodobný tomu, který před chvílí s takovou zálibou pozoroval v krbu. Odkud asi pochází, ptal se sám sebe. Určitě bude odněkud z jihu, ta jeho snědost tomu napovídá. Že by španěl, nebo řek? Odkud? „Nad tím moc nepřemýšlej, Jonathane. Ani nad tím, kdo jsem. Přemýšlej nad tím, co ti teď povím.“ Švihl rukou a naproti Jonathanovu křeslu se objevilo jiné, totožné. Cizinec si přisedl a znovu máchl rukou, čímž vytvořil stejnou sklenku whisky, jež byla v Jonathanových rukách. Nalil si do půlky whisky a naráz ji vypil. Jonathanova ústa se otevřela dokořán a on jenom němě přikývl. „Tak je to správně, Jonathane. Víš, jsem tu proto, abych splnil, co si tolik přeješ. Oba víme, co to je. Tvé tělo stárne, sice zatím ještě pomalu, ale jistě, čemuž nemůžeš nijak čelit. A s ním pak postupně chřadne i tvoje duše. Tolik sis přál být někým, na koho lidé po dlouhý čas nezapomenou, na koho budou často vzpomínat, tolik jsi toužil po dosažení téhle Gilgamešovské nesmrtelnosti. Tolik jsi toužil, a zbytečně. Žena ti umřela a ty jsi tu sám, jako kůl v plotě. Ale nevěš hlavu! Dokážu ti tvé tužby splnit, do posledního puntíku. Ve tvé hlavě čtu, co za to jen budu chtít. Odpovím ti. Tvou duši. Na oplátku budu chtít jenom to, co vy lidé nazýváte duší a dostanu ji v okamžiku, kdy dojde čas vyměřený tvému životu. Celé to pak stvrdíme jedním podpisem na jedné smlouvě. Jonathan vyskočil z křesla. „Ty-ty..ty,“ koktal. „Ty-ty-ty-ty-ty-ty-ty-ty,“ parodoval jej muž v černém Jonathanovým vlastním hlasem. „Ty jsi,“ nenechal se Jonathan přerušit. „Já vím, kdo jsi. Ty jsi ďábel!“ vykřikl na něho. Jeho společník se znovu usmál, pak nakrčil obočí a roztáhl ruce. „Ego sum, qui sum!“ zvolal a velice nahlas se rozesmál. „Co, co tu chceš?“ pokračoval Jonathan. „To jsi tak natvrdlý?! Vždyť jsem ti to přeci už říkal, ne? Chci tvoji duši a chci taky, abys byl posledních pár let svého mizerného života šťastný.“ Jonathan si ho přeměřoval pohledem. „Jak mám být šťastný?“ povolil nakonec. Ďábel se usmál, měl již téměř vyhráno. „Ale to je přeci velice jednoduché, Jonathane. Víš, vy lidé jste velice zvláštní. Ani nevím, proč o ty svoje duše tolik bojujete, jsou tak moc přeceňované.“ Na okamžik umlkl, načež vstal a začal se procházet před krbem, sem a tam. „Něco ti teď povím, Jonathane. Bůh dal každému z vás jako dar šanci být šťastný. Ano, opravdu tomu tak je. Váš život není předem napsaný, jenom nějaké jeho okolnosti jsou. Rozcestí vidíte, ale cestu musíte zvolit sami. Na vás je i pak udělat po ní první krok, rozhodující o další budoucnosti. A věř mi, většinou stačí tak málo, aby se člověk stal neskonale šťastným a vedl proto spokojený život. Víš proč tomu tak je?“ otočil se na Jonathana, který ho sledoval s ůdivem v očích a ústy pootevřenými úžasem. Když pak zavrtěl hlavou, aniž by o otázce jakkoliv přemýšlel, satan pokračoval. „To proto, aby vás mohl soudit, Jonathane, soudit! On, ten milosrdný, On, ten dobrotivý, On, ten spravedlivý! Kdybyste totiž šli po cestách plných ukazatelů, po cestách předem vyšlapaných, nebo vyznačených, vedeni za ruku jako malé děti, nebo kdyby ty vaše cesty neměly žádná rozcestí, a vy byste pak nemohli činit volby, nebylo by vás zač soudit!“ „Tím chceš říct, že osud neexistuje?“ vyhrkl Jonathan. „Ale ano, Jonathane, osud existuje. Jenomže ne v tom smyslu, v jakém byste ho chtěli vidět vy. Existují ony křižovatky, Jonathane, křižovatky, na nichž se člověk bude muset rozhodovat. A ty ho potkají, dříve, či později. Křižovatky jsou osudem lidí. Vezmi si třeba vědmy. Dokážou ti říct, co tě potká, ale to, jak se zachováš, jakou cestu si vybereš, to nevědí. A ty, které ti z ruky, kávové sedliny, nebo z čehokoliv jiného, přečtou i tvůj výběr, ty lžou, Jonathane. Výběr cesty je váš, my jen tvoříme křižovatky. A ty teď na jedné takové stojíš, Jonathane.“ Po místnosti se nyní rozlehlo hrobové ticho, přerušené občanským zapraskáním dřeva a krbu. Ďábel se sklonil tak, že jeho obličej byl sotva pět centimetrů od toho Jonathanova. Mírně se pousmál, pak se rozhlédl kolem sebe. Na jedné zdi visely housle, ne druhé obraz tragicky zesnulé Jonathanovy manželky, pod ní stál masívní avšak obyčejný stůl, ne němž se tkvěl postarší psací stroj. „Víš, Jonathane,“ pokračoval skoro vlídně. „Já tě tady přeci k ničemu nepřemlouvám. To ostatně ani nesmím. Stačí přeci, když řekneš ne, a já zmizím. Vlastně,“ z kapsy u obleku vytáhl překrásné zlaté hodinky na řetízku, odklopil jejich víčko a kontroloval čas, jakoby byl pro ďábla nějak důležitý, poté hodinky zaklapl, schoval a pokračoval. „Vlastně bych už měl jít, znáš to, práce volá.“ Rozchechtal se tak, že Jonathan okamžitě pochopil, co znamená věta “ďábelsky se smát.“ „Dám ti čas na rozmyšlenou, jeden den. Jestli bude tvá odpověď záporná, již se neuvidíme. Pokud však budeš přeci jenom souhlasit, zavolej o půlnoci z okna ANO a já přijdu se smlouvou. Zatím adieu.“ Ozvala se dunivá rána jako od dělobuchu, takže se Jonathan lekl, přičemž na okamžik instinktivně zavřel oči. Když je pak znovu otevřel, byl v místnosti sám. Zvenku zaslechl další ránu a k ní Bukovský smích. Nějaké děti házely dělobuchy. Sám potom nevěděl, zda nebylo celé to zvláštní setkání pouze výplodem jeho stárnoucí mysli. Tu noc však spal překvapivě klidně. Nerušily jej žádné noční můry, žádné vnější vlivy. Spal, aniž by věděl, kolik očí je na něho v tu chvíli upřeno. Vzbudil se proto čilý a svěží. Celou tu včerejší situaci pak v myšlenkách přesunul z kategorie MOŽNÁ do té s nápisem SNY. Jenomže tak jako každý člověk má v téměř každé situaci, při každém rozhodování a vybírání svého červa nahlodavače, který podráží nohy jeho volbám, i Jonathan svého měl. Jeho červ nahlodával těmi typickými slovy: ,Co kdyby?‘ Celý den pak musel přemýšlet. Měl by vzít ďáblovu nabídku, pokud to celé byla skutečně pravda? Půlnoc se blížila rychleji, než v kterýkoliv jiný den. To si alespoň Jonathan myslel. Stále však nebyl rozhodnut, jakou odpověď by satanovi dal. Nebyl rozhodnut, ani když začala odbíjet dvanáctá. Odbila poprvé, podruhé a Jonathan tam stál a tupě pozoroval majestátní hodiny. Odbily půlnoc popáté. „Vem to čert,“ vyhrkl a přešel k otevřenému oknu. Podíval se z něho ven, do té černočerné tmy. Hodiny odbily podesáté blížící se nový den. Jonathan okno zavřel a zaklapl. V tomtéž okamžiku se peklem rozlehl bolestný skřek. V této bitvě ďábel prohrál. Jonathan se tak postupně smířil s tím, že bude zapomenut, Smířil se se svým životem. Smířil se sám se sebou. Usnul pak v křesle, otočeném k portrétu jeho ženy. O ní se mu i zdálo. Byla vždycky tak krásná, to si pamatoval. Ale jak božsky voní, málem zapomněl. Ve snu s ním mluvila, vzývala ho, aby se nevzdával, aby dělal to, co ho nejvíce baví. Řekla mu, že jednou budou zase spolu, ale to má ještě čas. Nedlouho nato začal Jonathan dělat to, co jej nejvíce baví. Začal psát. Jeho první vydaný román, pojmenovaný Schůzky s ďáblem, byl dlouho celosvětovým bestsellerem číslo jedna. Kdejací kritikové by v tomto výsledku mohli vidět náhodu, či snad začátečnické štěstí, o opaku by je však přesvědčil takřka totožný úspěch Jonathanova druhého románu nazvaného Křižovatky. Jonathan se tak stal celosvětově velice uznávaným autorem. Téměř každý rok vydal román, úspěšný jako ty předchozí. Stíhal psát i povídky, novely, dokonce i jedno drama. Získal několik cen, mezi nimi i Pullitzerovu. Zemřel pak ve svém oblíbeném měkkém křesle, starém několik desítek let, s úsměvem na rtech. Měl zjistit, jak moc mu ďábel lhal o ceně lidské duše. Nic na světě totiž není cennější, než právě lidská duše. A navíc, manželka na něj přeci již čekala. Na Jonathana se však nezapomnělo. Na jeho pohřbu byly tisíce lidí, truchlících nad touto ztrátou. A dva roky nato mu byla post-mortem udělena Nobelova cena za literaturu. Tak se tedy nakonec stal nesmrtelným. A ďábel? Velice brzy se zklidnil a Jonathanovy úspěchy pak pozoroval s úsměvem na rtech, neboť jedna pozorná bitva neprohrává válku, takových ho ještě čeká spousty a čím je dál lidský věk, jdoucí ruku v ruce s lidskou chamtivostí a zkažeností, tím větší šance má ďábel své bitvy vyhrát. Zvítězí i ve válce?


celkové hodnocení autora: 90.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 18		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

honzoch	10.02.2009, 22:34:13

Pěkná povídka, trošku jsme zklamala stručnost a rychlost té fáze, směřující k pointě, přišlo mi, že se tam dalo dát víc. Asi bych vyškrtl "Ďábel se zklidnil", ďábel přeci v poklidu čeká na dlaší duše a jedna prohra ho nemrzí. Jinak pěkně popsané detaily (a že jich tam je, hlavně v úvodu), "ůdiv" působí trošku nečesky


ze dne 12.02.2009, 21:50:04
joehot: Omluva za ten ůdiv - překlep.. Musím si po sobě víc číst.. Vysvětlení uspěchanosti závěru je v reakci na předchozí komentář. Jinak - děkuji za názor.

amazonit	08.02.2009, 6:11:07

Vítej, je to pěkný, až takový trochu pohádkový příběh, který má své kouzlo i prvky napínavosti. Setkávání s pokušiteli je v psané tvorbě velmi časté, ale mnohem častěji zkoušený svodům podlehne, v tomto případě odolal a vyplatilo se. Zdá se mi, že v závěru ti trochu dochází dech, oproti poměrně dost ,,rozvitému" úvodu a středu je závěr poněkud uspěchanější. Neříkám, že jsi ho měl rozebírat a rozepisovat do podrobností, ale o něco více ,,péče" by mu svědčilo. V povídce je hodně přívlastků, což je dobře, pomáhá to dotvářet příběh, zvyšuje barvitost, ale někdy toho může být příliš. -daleko zarážlivější byla jejich barva - slovo zarážlivější je poněkud ,,zvláštní", asi bych tu větu postavila jinak, i když samozřejmě nemohu říct, že by to byla vyloženě chyba, spíš takový trochunovotvar -ne němž se tkvěl postarší psací stroj. - malý překlep a ještě ono tkví něco v něčem, zvolil jsi zde nesprávné sloveso


ze dne 12.02.2009, 21:48:36
joehot: Díky za rady, vážím si jich, protože každý den je co se učit. Tahle povídka je vlastně o tom setkání samotném, proto ten zrychlený závěr. Ten je uvedený jenom proto, aby bylo vidět, že i těžší životní cesta může mít sladký konec, ba co víc - nejspíš ho bude mít ještě sladší. Novotvarům se nijak moc nebráním, vlastně, rád si i tu a tam nějaký vymyslím :)