|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303499 komentářů :: on-line: 1 ::
|
 |
|
:: Lavanna melmë - 22 ::
 Annún |
publikováno: 04.02.2009, 6:20
|
Tak čas pokročil a je tu další díl.
Dnes opět trochu poklidný.
Copak tentokrát Nia prožije?
Proč čtení z dlaně?
Komu se bude věštit?
Skrývá se snad před námi nějaké tajemství?
Bude mít věštba nějaký vliv na naše milence?
Že by Rínona hlodaly temné myšlenky?
Tož čtěte a uvidíte. |
| |
|
|
XXII. - Čtení z dlaně.
Den byl i přes tu menší nepříjemnost krásný a utekl tak rychle, že než byste řekli švec, nastal podvečer. Nia po záchraně mrtvého chlapce požívala mezi vesničany ještě větší úcty než ráno. Každý ji zdravil, usmíval se na ni a pokyvoval hlavou a vzdával jí čest. Což jí neparně přivádělo do rozpaků. Neboť na takovéhle zdvořilé zacházení nebyla v posledních stoletích zvyklá. Elfky z vesnice měly plné ruce práce s vařením a s prostíráním večerní tabule, čarodějka se nabídla, že jim pomůže, ale ony ji s úctou odmítly s tím, že je to jejich práce a zároveň čest prostírat pro tak dobrosrdečnou bytost, jako je ona. Takže, když jí nebylo dovoleno pomáhat, tak se procházela s princem a povídali si spolu. Elfové ji častovali obdivnými úsměvy a zastavovali ji, aby si s ní mohli pohovořit. Sem tam se Nia a princ zastavili a prohodili pár zdvořilých slov a frází s vesničany. Muži ji okukovali a při děkování za pomoc s výstavbou vesnice i záchraně Narissina hocha se dotýkali jejích rukou, paží či zad. Byla to jen známka vděku a uznání jejích činů. Ale tyto nevinné pozornosti projevované jeho drahé polovičce se Rínonovi uvnitř moc nelíbily, ale na povrch to nedal znát. Žárlil na všechny, kteří se kolem ní motali. Musel to však překousnout a dělat, že mu na tom nezáleží. Skrýval své rozhořčené pocity před Nio, protože nechtěl, aby to věděla. Měl ji rád, ale neustále se v duchu obával, že mu opět ublíží. Dokud byli uprostřed Magického lesa, kde kromě něj nebyl žádný jiný muž, tam se cítil v klidu. Ale tady se nacházelo příliš mnoho pokušení. Začínal uvažovat, že možná udělal chybu, když Nie rozmluvil její odchod a požádal ji, aby tu zůstala, přestože oslava měla být na její počest. Stále mu duši i srdce nahlodávala nedůvěra a obava z podvodu. Nějak nevěděl, jak to překonat, jenže věděl, že kdyby se to dověděla Nia, byl by mezi nimi zřejmě konec, protože ona mu naprosto důvěřovala. Tiše si povzdechl, tak aby to nikdo nezaznamenal. Zdálo se, že Nia se baví zcela nenuceně a je jí v jeho společnosti dobře, což ho navzdory všemu těšilo. Procházeli se po vsi, v místním lese a kolem řeky. Čarodějka se vesele usmívala a švitořila jako ptáček, vůbec si rozmrzelosti svého společníka nevšimla. Po dlouhé procházce s Rínonem se Nia vrátila pod strom, kde trávila se svým drahým skoro všechny večery. Nia se na nějakou dobu ocitla sama u Rínonova lože, protože elf musel ještě zajít na menší poradu k vládci vesnice, pánu Nénarovi. Posadila se tedy na rozloženou deku a čekala na jeho příchod. Za okamžik se u ní objevil elf, ale Rínon to nebyl, nýbrž jeho bratr Diriel. Usmál se na ni vřelým a okouzlujícím způsobem, že kdyby její srdce nebylo zadané Rínonovi, tak by se zřejmě rozbušilo jako zvon.
„Neruším?“ zeptal se s elegantně pozdviženým obočím.
„Ne, vůbec. Hledáš svého bratra?“ odvětila otázkou.
Niamey si lehkým přejetím ruky uhladila pokrčenou látku šatů a zadívala se mladému princi do smaragdových očí. Plavovlasý elf se mírně nepokojně ošil, neb měl pocit, že mu svým zrakem vidí až na dno duše. Nemělo cenu jí něco nalhávat, či se nějak vykrucovat, protože ona by to jistě poznala.
„Ne, Rínona nehledám.“ Zavrtěl hlavou. „Abych pravdu řekl, vlastně jsem přišel za tebou.“
„Za mnou? Opravdu?“ Pozvedla tázavě klenuté obočí. „Tak v tom případě se u mě posaď. A pověz mi, proč si mě vyhledal?“ pronesla mile.
Diriel přijal její výzvu a bez dlouhého otálení se uvelebil vedle ní na dece a nohy zkřížil do tureckého sedu.
„Byl jsem na lovu, a když jsem se vrátil a doslechl jsem se o tvém zázračném kousku, kterým jsi zachránila život místního chlapce, a chtěl jsem ti složit uctivou poklonu. “
„Jen to?“
„No, ještě jsem chtěl být s tebou na pár minut sám.“
„Vskutku?“
„Ai, Rínon si tě neustále zabírá sám pro sebe a já bych si také rád užil tvou společnost. Mám v hlavě otázky, na něž bych chtěl znát odpovědi, ale v přítomnosti mého bratra mi je trapně se na to ptát.“
Vysvětloval jí elf a mezi prsty žmoulal okraj své tuniky, takže jí připomínal toho malého chlapce, kterého kdysi znávala.
„Tak co tě zajímá?“ Zeptala se s něžným úsměvem.
„Co se mezi tebou a mým bratrem stalo, že si tenkrát tak náhle odešla?“
„On ti to neřekl?“
Mladý princ zavrtěl hlavou. „Jen naznačil něco v tom smyslu, že se mezi vámi objevili nepřekonatelné rozpory, které vás rozeštvaly.“
„Pokud to říkal, tak je to pravda.“
„Nio, nevoď mě za nos, už nejsem malé dítě, vím, že to muselo být něco jiného než jen pouhé neshody. Rád bych znal pravdu.“
„Dirieli, to se dá jen těžko vysvětlit. Jediné, čím se mohu hájit je to, že jsem pro tvého sourozence podstoupila Lavanna melmë, abych ho ochránila. Víc po mně nežádej, abych ti vysvětlovala, nechci oživovat trpkou minulost, která mně i tvému bratrovi hodně ublížila.“
„Dobře,“ přitakal, „myslím, že nyní již chápu. V tomto ohledu se více vyptávat nebudu, to ti slibuji.“
„Děkuji, ale to asi nebyla jediná věc, které ti leží na srdci, že?“
„Ai, máš pravdu. Je to tak dávno, co jsi byla součástí mého života a já v té době neměl vůbec tušení, že jsi čarodějka.“
Znovu se usmála a věnovala mu chápavý pohled.
„Tenkrát, když jsi mě znával, tak jsem jí opravdu nebyla, sice v mých žilách od narození kolovala krev s magickou silou, ale já ji nevyužívala, žila jsem obyčejný život.“
„Vážně? Ale jak to?“ Podivil se upřímně elf.
„Mí rodiče byli oba mágové, jenže zemřeli dřív, než mě mohli naučit ovládat mou magickou sílu. Po jejich smrti nebyl nikdo, kdo by to udělal za ně. Popravdě netoužila jsem po kouzlech a potom být čarodějkou. Chtěla jsem jen někam patřit, mít lásku milovaného muže a vlastní rodinu. Jenže osud mi přiřknul něco jiného.“
„Ach tak. To jsem netušil. Rínon to o tvé rodině věděl a o tvých spících schopnostech?“
„Ano, i tvá sestra to věděla, bylo to částečně naše tajemství.“
„Škoda, že jsem to taky nevěděl, alespoň by to pro mě nebylo takové překvapení, když jsem zjistil, že se z tebe stala čarodějka.“
„Vyděsilo tě to hodně, když ses to dověděl?“ otázala se s nejistotou v hlase.
„Vyděsit se?“ vesele se zasmál. „Ne, to v žádném případě, byl jsem zaskočen a mile překvapen a hlavně jsem byl moc rád, že jste k sobě zase našli cestu. Bratr byl po tvém odchodu jako vyměněný. I když se to svým způsobem snažil před námi všemi skrývat a tvářit se, že mu je všechno, co se tebe týká ukradené, byl velmi nešťastný. Víš, vždycky míval takové jiskřivé oči, ale poté cos odešla, se ta světýlka uhasila a teď, když tě našel, mu opět září. Těší mě, že ho vidím šťastného.“ Pronesl Diriel s velmi vážným výrazem ve tváři.
„Rozumím ti víc, než by sis myslel. I já se cítila stejně jako Rínon. Bez něho, jako bych nežila, ale jen přežívala. Už jsem si nemyslela, že bych ještě někdy mohla najít lásku. Půlka mého srdce a duše zůstala s tvým bratrem, teprve nyní, když jsem znovu s ním, se zase cítím celá. Přese všechny nástrahy bytí jsme si prostě souzeni.“ Řekla Nia a lehce si oddechla.
„Och, ještě chvíli mi o té vaší lásce povídej a já vám začnu ten cit závidět.“ Pronesl rozverně Diriel.
„Ó promiň, já zapomněla, že ty jsi milovník, který se zapřísáhnul, že se nikdy nezamiluje.“ Popíchla ho.
„Fajn, mám, co jsem chtěl, sám jsem ti nahrál na smeč.“ Odvětil plavovlásek. „Takže ty jsi čarodějka.“ Nebyla to otázka jen řečnické konstatování. „Kdybych neviděl tvé čarodějné dílo, tak bych tomu snad ani nevěřil. Ty domy, které jsi pomocí svého umu vykouzlila, jsou skvělé, dala jsi našim lidem velký dar. A to s tím chlapcem. Jsi velká, dobrosrdečná čarodějka.“
„Přestaň mi lichotit. To nestojí ani za řeč.“ Oponovala Nia.
„Tvá skromnost tě šlechtí, ale mám trochu pocit, že se za své umění stydíš.“
Pokrčila mírně rameny, jako by tím říkala: ‚Tak trochu.‘
„Za to kým si, se nemusíš stydět. To mi věř. A teď mi pověz, krom čarování umíš i něco jiného? Třeba číst myšlenky, léčit, nebo nahlížet do budoucnosti?“ zeptal se zvídavě Diriel.
„Ano, umím.“ Přitakala elfka.
„Vážně, tak mi řekni, proč si se nepodívala do své budoucnosti, abys viděla, kdy se s Rínonem zase setkáš?“
„Víš, to je tak,“ povzdechla si Nia s úsměvem. „I čarování má určitá svá pravidla. A tím nejdůležitější je to, že svou moc nemohu využívat pro vlastní prospěch. Například: nemohu sama sebe vyléčit, číst svou vlastní budoucnost, nemohu ve zlém použít kouzla proti těm, které miluji a tak dále.“ Odpověděla mu na jeho dotaz. „Ale proč tě to zajímá?“ Zeptala se podezíravě.
„No, jen tak ze zvědavosti.“
„Vskutku? Nebo snad chceš, abych ti vyčetla budoucnost?“
„A to bys mohla?“ Otázal se se zaujetím.
„Můžu to zkusit. Podej mi ruku a já se podívám.“ Navrhla mu elfka a napřáhla ruku směrem k němu.
Diriel se přisunul o kousek blíž, natáhnul levou paži a rozevřenou ruku jí položil dlaní na horu do její nastavené dlaně. Čarodějka jemně uchopila jeho dlaň do své pravé ruky a ukazováčkem levé ruky mu začala porůznu přejíždět po kůži na dlani. Nejdřív dělala drobounké kroužky a pak sledovala linie rýh, které křižovaly jeho dlaň. Diriel se mírně ošil a zavrtěl, protože ho ty lehké doteky šimraly a dlaní mu procházely mravenčivé pocity.
„Přestaň se cukat, jinak ti nic neřeknu.“ Napomenula ho s úsměvem Nia.
„Když on to lechtá a mrazí mě z toho v zádech.“ Postěžoval si mladší princ.
„Chceš-li vědět něco o své budoucnosti, pak to musíš překousnout.“ Dodala a dál svým prstem bedlivě studovala jeho dlaň.
Princ se tedy snažil ignorovat to podivné chvění, které mu z dlaně procházelo celým tělem a soustředil se na elfku. Po chvíli se znovu nedočkavě ošil.
„Tak co vidíš?“
Elfka pozvedla zrak od elfovy ruky, zadívala se mu do očí, a pak upřela pozornost zpět na jeho dlaň.
„Čáru osudu máš přímou.“
„Co to znamená?“ otázal se nechápavě.
„Že tvůj osud je předem daný. Máš v něm určený cíl a k němu musíš dojít. Ať se dáš jakoukoliv cestou, vždycky dojdeš tam, kam ti bylo předurčeno se dostat.“
„Takže svůj osud nezměním?“
„Ne tak docela, osud si můžeš vybrat, nebo spíš cestu osudem, ale svůj cíl nezměníš.“
„Jaký je ten cíl?“
„Nemám zdání, tohle ve tvé dlani vepsáno není.“
„Škoda.“ Povzdechl si zklamaně elf.
Nia přenesla prst na další čáru, která se princi táhla šikmo přes celou dlaň, a studovala ji špičkou ukazováčku.
„Hm, hm…“ zabrumlala si pod nos Nia.
„Proč tak mručíš?“
„Zajímavé.“
„Co studuješ nyní?“ Otázal se elf.
„Tvou čáru života.“
„No bezva, a co vidíš?“
„Že budeš žít velmi a velmi dlouho.“ Dobírala si ho čarodějka s úsměvem, když viděla jeho netrpělivost.
„Skvělé, řekni mi něco, co ještě nevím.“ Odvětil Diriel s hraným podrážděním.
„Vidím, že tvá životní čára je hodně dlouhá, což jak jsem řekla, znamená dlouhý život, ale koukám, že kousek hned u začátku je mírně přerušená, takže se ti muselo stát něco, při čem jsi málem přišel o život.“ Zkonstatovala věcně.
„Ano, to je pravda. Vzpomínáš si, že když jsem ještě byl malý, tak jsem neuměl plavat.“
„Ai, nikdo tě k jezeru nedostal ani potahem koní.“ Přitakala souhlasně Nia.
„No, asi tak dva roky a pár měsíců potom, co už si nežila u nás, jsem se jel projet na koni s Annerisiným snoubencem Mirimonem, nechť je mu země lehká, cválali jsme po louce kolem jezera, pak jsme najeli na mostek přes řeku a mně se splašil kůň. Než jsem se nadál, letěl jsem vzduchem a po zádech jsem přistál rovnou doprostřed proudu. Při pádu jsem si vyrazil dech, hladina řeky se nade mnou zavřela a já začal klesat ke dnu. Kdyby pro mě Mirimon neskočil, nevytáhnul mě na břeh, tak bych utonul. Měl jsem namále, ale kvůli tomuhle incidentu jsem se pak naučil plavat, aby se mi něco takového už příště nestalo.“ Vyprávěl jí Diriel.
„Jsem ráda, že tam tehdy Mirimon byl a zachránil tě.“
„Jo, i já jsem mu za to moc vděčný, přestože již není mezi námi. No, ale co vidíš dál? Tohle byla minulost, chci znát budoucnost.“
„Nebuď nedočkavý.“ Napomenula ho elfka, jako když paní učitelka kárá svého žáčka. „Však se k tomu dostanu. Nejdřív minulost, pak současnost, a nakonec i budoucnost, vše musí jít popořadě.“ Vysvětlila a zahleděla se mu znovu do ruky. Přejela ukazováčkem po rýze a zadumaně pronesla. „Tvůj život je celkem nekomplikovaný.“
„To myslíš vážně?“ otázal se skepticky. „Vždyť každou chvílí někde lovím skřety anebo se vystavuji i jiným nebezpečenstvím.“
„Samozřejmě, ale tím myslím, že krom pár oděrek či modřin, škrábanců a boulí se ti zatím nic vážného nestalo.“
„Tím chceš naznačit, že v budoucnu se to má změnit? Vždyť si říkala, že budu mít dlouhý život.“
„Ai, dlouhý život neznamená, že se ti nemůže nic přihodit. Jen to, že budeš žít mnoho set či tisíců let.“
„Ach jo,“ povzdechl si Diriel. „Tak co tam čteš?“ zeptal se rezignovaně.
„V následujících letech se ti přihodí pár drobných zranění, ale nic nebezpečného,“ na chviličku se zarazila a beze slova si prohlížela čáru života a dodala. „Tedy až na jednu příhodu, to bude o něco závažnější a možná ti půjde i o život,“ pronesla váhavě, „ale dostaneš se z toho.“ Vzápětí ho upokojila. „Po tomto zvláštním období tu vidím už docela pokojný život.“
„No, tak to je uklidňující.“ Prohodil princ. „A jak to u mě vypadá s láskou? Můžeš mi vyčíst, jestli se i já jednou zamiluji? “
Nia se pousmála nad jeho váhavou otázkou.
„Podívám se a uvidím, co z tvé čáry lásky vyčtu.“ Přesunula svůj ukazováček na poslední velmi zřetelnou rýhu a přejížděla po ní sem a tam.
Diriel sledoval její počínání. Lehounké doteky jako motýlí křídla mu hladily citlivou kůži na dlani a studovaly každé nepatrné zakřivení jeho čáry lásky.
„No, jak si sám říkal, vidím tu mnoho žen, které prošly tvým ložem a hodně jich ještě bude, ale…“
„Co ale? Jaké ale?“ dotázal se princ zvědavě.
„Zklamu tě, Dirieli, vidím ve tvé budoucnosti osudovou lásku.“
„Cože?!“ vyjeveně na ni vykulil oči.
„Zamiluješ se a to velmi.“ Odvětila mu s úsměvem, který jasně hlásal: ‚Já jsem ti to říkala.‘
„To není možné, já se nemůžu zamilovat, já nedokážu žít jen s jednou ženou, vždyť to by byla hrozná nuda.“ Vypísknul zděšeně, až mu zvučný hlas přeskočil do fistule.
Čarodějka pozvedla ruku, pomocí které četla z jeho dlaně, a dotknula se jeho překvapeného obličeje. Pohladila ho po plavých vlasech a po tváři, tak jako když matka konejšivě hladí své dítě.
„Můj drahý Dirieli, to, co říkáš je hloupost. Věř mi, že až potkáš tu pravou, tak život s ní ti rozhodně nudný připadat nebude. A přestože se ti ostatní ženy budou stále líbit, ty budeš mít oči jen pro tu jedinou.“ Pronesla laskavým tónem.
„Nedokážu si něco takového představit. Kdy…“ polknul a pokračoval. „Vidíš v mé dlani, kdy to bude?“ Otázal se.
Nia spustila ruku, jíž ho hladila po skráni a začala opět přejíždět prstem po nehluboké rýze.
„Nemohu ti říci, kdy přesně se to stane. Podle toho, co zde čtu, mělo by se to stát někdy v rozmezí následujících třiceti let.“
„Tak brzy? Nejde to určit přesněji?“
„Ne, bohužel. Nic přesnějšího určit nemohu.“ Potřásla zamítavě hlavou.
„Dobře a co mi můžeš o té jisté říci?“
Nia bedlivě studovala jeho rozevřenou dlaň a chvíli po ní bloudila prstem, jako by hledala nějakou zmínku o ženě, která jednoho dne vstoupí do Dirielova života.
„Ach, tady něco vidím.“ Usmála se vítězně.
„Tak mě nenapínej a povídej.“
„Setkáš se s ní, až budeš potřebovat pomoc. Ale získat si její srdce nebude lehké, protože …“
Na okamžik se odmlčela a snažila se něco vypátrat v čáře lásky.
„Protože co? No tak, nenapínej mě a pokračuj.“ Nabádal ji princ.
„Buď trpělivý!“ Napomenula ho mile a dál bádala. „Ano, tady to je. Ta žena si prožila moc zlých věcí. Bude potřebovat tvou pomoc, i když o ni sama žádat nebude. A ty jí vrátíš něco, co kdysi ztratila.“
Diriel se zavrtěl. „Mohla by si být konkrétnější? Třeba co jí mám vrátit, nebo jak bude vypadat či její jméno?“
„Jestli se chceš tomu setkání vyhnout, pak tě musím upozornit, že tohle máš v osudu dané a nemůžeš tomu uniknout. Stane se to, ať chceš nebo ne.“ Pronesla Nia rozhodně.
„Nechci se tomu vyhnout, jen bych se o ní rád něco předem dověděl, abych se na to setkání mohl připravit.“ Hájil se elf.
„Ai, můj mladý příteli, ráda bych ti o ní řekla víc, ale to, jak ona žena bude vypadat či se jmenovat, ve tvé dlani vepsáno není. Mohu ti vyjevit jen to, co mi osud dovolí spatřit. Nic víc, nic míň. Ale být tebou, tak se tím netrápím.“
„To se ti snadno řekne, Nio, ty už si svou budoucnost našla.“
„Neboj se i ty ji najdeš. Ani si to neuvědomíš a tvůj osud se naplní. Až nadejde ten správný čas, sám poznáš tu, která se stane paní tvého srdce.“
„Nio?“ Utřel na ni tázavý pohled zelených očí a zdálo se, že ho tíží to, že nyní zná část toho, co se má v jeho životě udát.
„Ano?“ otázala se a věnovala mu něžný úsměv. „Copak?“
„Neznáš nějaké kouzlo na vymazání paměti?“
„Možná, ale proč tě to zajímá?“
„Nejsem si jist, zda jsem připraven pohlížet dopředu s vědomím, že vím, co mě přibližně čeká. Nemohla by si použít svou moc a vymazat mi z hlavy posledních pár minut našeho rozhovoru?“
„Je mi líto, ale nejde to. Sám si chtěl vědět, jaká je tvá budoucnost, a já teď nemám právo tě tvých vzpomínek a poznatků zbavit. Věřím však, že když na mou předpověď nebudeš myslet, uložíš si ji do podvědomí, tak na má slova zapomeneš i bez kouzel. Má sudba zní: Íre hiriën ós nissë peryat an estë. Nauva sët entulo, ya vanwa nerú, san órë lelya melmë uryata ar elya mandë ós quante.“ Pronesla starým elfským nářečím a pak dodala. „Budoucnost, která tě čeká, není nijak hrozná. Takže z ní nemusíš mít obavy a můžeš jí hrdě čelit a vyjít jí v ústrety.“
Bylo vidět, že po jejích uklidňujících slovech se elf upokojil.
„Když myslíš, tak se zkusím řídit tvou radou. Moc ti děkuji, Nio.“ Řekl Diriel naklonil se k ní a přátelsky ji objal.
Niamey ho též objala jako znovu nalezeného bratra a mladý elf jí věnoval vřelý polibek na tvář. Objímal ji tak, jako by to byla jeho sestra Anneris, neboť ji považoval za část rodiny, když se nad nimi ozval ostrý mužský hlas.
„Ale, ale co to vidím! Můžeš mi bratříčku vysvětlit, proč tu ke své hrudi mačkáš moji dívku?“ V tónu jeho barytonu byla cítit podezíravost.
Diriel se odtáhl od elfky, ale stále měl ruce položené na jejích ramenech a zadíval se na svého staršího sourozence, který se nad nimi tyčil jako skalnatý štít Hvězdných hor. Ruce měl křížem založené na prsou, levé obočí tázavě pozdvižené a netrpělivě si poklepával pravou nohou. Nia z Rínonova pohledu měla zvláštní pocit kolem žaludku, neb podobný pohled měl tehdy, když ji přistihl s Gylfironem. Tenkrát v tom byla nevině a nyní též neudělala nic špatného, vždyť jen objala jeho bratra. Na sucho polkla a pokusila se vyloudit veselý, bezstarostný úsměv. Hnědovlasý elf si čarodějky nevšímal, protože všechna jeho pozornost byla soustředěna na Diriela. Probodával mladšího elfa zlatým pohledem.
„Byl bych rád, kdyby si dal pryč ty svoje nenechavý pracky od Nii, copak tu není dost jiných děvčat, které bys mohl obtěžovat?“ Rínon byl podrážděný, když našel bratra, jak vroucně objímá černovlásku.
Diriel bez námitky spustil ruce dolů a s naprostým klidem v hlase odvětil svému sourozenci.
„Buď v pohodě, bráško, já ti tvou drahou polovičku svádět nehodlám. Pouze jsme si hezky popovídali a já jí dal jedno přátelské políbení na líčko. Takže přestaň žárlit.“
„Já nežárlím!“ vypustil ze sebe a znělo to, jako když uchází pára z kotle.
Diriel se pobaveně zasmál a ležérní pomalostí se zvedl z deky a postavil na nohy. Stanul naproti svému bratrovi a s pevným postojem mu čelil.
„Vážně? Tak proč jsi v obličeji rudý jako rak? Myslíš si snad, že bych ti chtěl Niu přebrat?“ Plavovlasý elf pozvedl ruku a ťuknul Rínona prstem do čela. „Prober se, zabedněnče, žárlivost tě zaslepila. Copak nevidíš, že ona má oči jen pro tebe? Nia a já jsme pouze přátelé, tak to je a tak to bude. A pokud mi chceš jednu vrazit,“ ukázal si na bradu, „tak prosím, udělej to, ale tvá rána bude neoprávněná, protože jsem se ničeho nečestného nedopustil. Jo, a neopovažuj se na ni ječet, jinak bych ti musel ukázat zač je toho loket.“ Pronesl výhružku s klidem Diriel.
Rínon spustil ruce z hrudi a dal je podél těla. Najednou si připadal trochu jako žárlivý pitomec. Jenže když zahlédl, jak se objímají, vzpomněl si na dávnou minulost a na bolest, jíž tehdy cítil. Nechtěl o svou lásku znovu přijít. Teď když ji opět našel, byl odhodlaný bojovat, i kdyby tím sokem měl být jeho vlastní bratr. Zdálo se však, že jeho podezření bylo mylné. Ztěžka si povzdechl a vyslovil omluvu.
„Promiň, Dirieli, omlouvám se za své unáhlené chování, já jen…“ Na vteřinku se odmlčel a podíval se na Niu, která bez hnutí seděla na dece. „Jen se mi něco připomnělo v mysli. Věřím, že bys mi nikdy vědomě neublížil. Ještě jednou se ti omlouvám.“
„To je v pořádku.“ Poklepal ho po rameni a stočil pohled na elfku. „Nio, ty do své budoucnosti sice nevidíš a já nejsem žádná vědma, ale prorokuji ti, že s tímhle chlapem budeš potřebovat hodně pevné nervy, aby si s ním dokázala strávit zbytek svého dlouhého života. Tak hodně štěstí, a kdyby tě náhodou zlobil, tak mi řekni a já ho mile rád usměrním.“ Pronesl zvesela Diriel. „Zatím nashle, vy dvě hrdličky.“ Zanotoval a s pohvizdováním odkráčel někam v dál.
Rínon upíral zrak na Niumey, která seděla na jeho dece, ruce měla složené v klíně a v očích měla posmutnělý a trochu ukřivděný výraz. Poklekl před ní, posadil se na paty a do ruky vzal její dlaň.
„Nio, promiň, já to tak nemyslel. Nechtěl jsem tě obvinit z nevěry, ale když jsem vás viděl, tak …“ větu již nedořekl, protože mu elfka přiložila prst druhé ruky na ústa a potřásla hlavou.
„Vím, co chceš říct. Je mi jasné, jakou chvíli ti to připomnělo.“ Odmlčela se a hleděla mu přímo do očí. „Pořád mi nevěříš.“ Smutně se pousmála. „Ale chápu to, je těžké získat důvěru v někoho, kdo tě už jednou zradil, i když to nebylo úmyslně, nýbrž z donucení. Nikdy to mezi námi už nebude stejné tak jako před tisíci lety. Stále mě budeš podezírat a žárlit na každého, kdo se ke mně jen přiblíží či podívá, protože budeš mít strach, že tě podvedu a ublížím ti.“ Pronesla a v koutcích těch modrých studánek se jí zatřpytily slzy.
„Prosím neplač,“ pohladil ji po tváři a palcem setřel krůpěj, která pomalu stékala dolů po smetanové pleti.
„Začínám mít pocit, že my dva nemůžeme dál sdílet společnou budoucnost. Jak bychom mohli žít bok po boku a plně se oddávat lásce, když bys v duši nevěřil, že to, co k tobě cítím, je opravdové a jde mi to od srdce. Hmm?“
Rínon sklonil hlavu a opřel své čelo o její. V jedné ruce svíral její drobnou ručku a druhou měl něžně položenou na elfčině líci.
„Ai, to se opravdu chovám, tak hrozně žárlivě?“
„Ano.“
„Odpusť mi, Nio, já se změním, jen mě prosím neopouštěj. Nedokážu bez tebe žít. Už jednou jsem se o to pokoušel, a bylo to jako bych se octnul na pokraji propasti. Cítil jsem se jako živá mrtvola. Teprve teď, když jsem tě zas našel, je moje fëa celá. Vždyť víš, že tě mám velmi rád.“
Přikývla, položila mu dlaň na tvář a pohladila ho.
„Vím, i já cítím totéž, ale nejsem si jistá, že je to správné rozhodnutí.“
„Chceš odmítnout mou nabídku, aby ses ke mně vrátila?“
„Já …, musím o tom přemýšlet, Rínone. Stále pochybuji. Neměla bych zájem, aby se z našeho spolužití stalo peklo, ve kterém bychom si navzájem nevěřili. Potřebuji, abys mi důvěřoval, jinak to nemá mezi námi význam.“
„Nio, dej mi šanci, já ti chci věřit a budu ti důvěřovat, jen mi dej čas. Tak dlouho jsem sám sebe přesvědčoval, že tě nenávidím a že ti nelze věřit, a nyní se snažím tohle všechno vymazat a začít od začátku. Jen mi to nejde tak rychle, jak bych chtěl. Nio, ty jsi jediná žena, které patří mé srdce. Tak to bylo, je a bude. Věř mi a já ti tvou důvěru oplatím.“
„Ach, Rínone.“ Povzdechla si elfka.
Elf ji objal, přivinul do své náruče a na zpečetění svých slov ji něžně políbil. Neodtáhla se, ovinula mu ruce kolem krku a políbení mu opětovala. Věděla, že během pár týdnů nelze všechno zlomit a vrátit do původních kolejí. Každé rozhodnutí potřebuje čas a oni ho mají dost. Ať je to, jak chce, musí si navzájem pomoci a začít jeden na druhého spoléhat. Jejich polibek byl dlouhý, vroucný, plný čistého citu. Svírali se v objetí a prokazovali si svou náklonnost. Za chvíli se od sebe odtáhli a celí zadýchaní se na sebe usmáli. Jediný polibek dokázal uklidnit ty rozvířené vody, které mezi nimi rozčeřila ona hloupá žárlivá scénka. Princ se zvedl, postavil se na nohy a napřáhl k Nie ruku.
„Šla by ses se mnou ještě jednou projít kolem řeky, než nastane čas večeře?“
„Mile ráda.“ Přitakala a chopila se nabízené paže, jež ji vytáhnula na nohy.
Pak jí nabídl rámě, ona se do něj zavěsila a společně vyrazili na obchůzku po břehu řeky. Kráčeli, povídali si a sem tam se zasmáli či si ukradli letmé políbení. Vše se zdálo být v naprostém pořádku.
Takže Nia zbytek odpoledne prožila v Rínonově společnosti v Nirtiel, ale po večeři se na noc, i přes princovo velmi důvěrné a naléhavé přemlouvání, vrátila do Magického lesa.
* * * * * *
Překlad a vysvětlivky:
Ai – ach, jo – je to takové trochu neurčité citoslovce
Áya – ahoj či zdravím – pozdravení
Lavanna melmë – oběť lásky
Niina věštba Dirielovi:
Íre hiriën ós nissë peryat, an estë. Nauva sët entulo, ya vanwa nerú, san órë lelya melmë uryata ar Elya mandë ós quante. - Až objeví se žena jiná než ostatní. Bude jí vráceno, co ztraceno bylo, pak srdce tvé láskou vzplane a tvůj osud se naplní.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
94.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 22 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
