|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303499 komentářů :: on-line: 1 ::
|
 |
|
:: Bez táty ::
 V45 |
publikováno: 07.02.2009, 9:12
|
|
| |
|
|
Miluju déšť. Ten pocit, kdy mi stéká po tváři a nikdo nepozná, že pláču, je dokonalý a matoucí. Sedět jen tak na zahradě, opřená o bíle natřenou zeď a pozorovat těžké mraky nade mnou je mou nejoblíbenější činností už od mých sedmi let. Maminka říká, že jsem se v té době hodně změnila. Uzavřela jsem se do sebe a nedávala svému okolí najevo to, co cítím. Není divu, když od vás odejde táta, nejraději byste neexistovali. Já jsem se zkrátka jen uzavřela do sebe a snažila se vyrovnat s okolnostmi a pochopit důvod proč. Nikdy jsem však nenašla odpověď. Uzavřenost a častá sklíčenost, stejně tak, jako smutek v hlase a občasné záchvaty zuřivosti (které však dokonale skrývám) jsou stále jedny z mých hlavních vlastností. Posezení v letním deštíku mi dělá dobře a čas od času mi dopřeje i chvilkové vyčistění mysli, která je neustále zaplněná, jako paměť mého starého počítače. Oba občas vypadáme dost unaveně, ale přes to se snažíme nedat nic najevo a pracovat na sto procent. S potěšením a malým zklamáním musím konstatovat, že já to dokážu vydržet déle, než on.
Přestává pršet, vysvitly paprsky. Jsem ráda, že není škola. Procházet se po budově a snášet pohledy spolužáků, ať známých, či neznámých, mě neuvěřitelně stresuje. Každý si mě prohlíží a zařazuje do kategorie v jeho hlavě. Podle toho se mi pak buď vyhýbá nebo se se mnou snaží skamarádit. Většinou se nepodaří ani první, ani druhá varianta. Učebny jsou rozprostřeny tak, že se s každým musím setkat několikrát za den a na navazování nových známostí nemám dostatek zkušeností, zájmu a trpělivosti. Proto přibývá spíše těch, kteří preferují první variantu, tedy, snaží se mi co nejelegantněji vyhnout. První rok v nové škole jsem naštěstí přežila. Jediný, s kým jsem se více seznámila, je Hana. Tichá, milá osůbka, nikdy mě neprovokující nesnesitelnými řečmi, či poznámkami a ochotná mi vždy poradit s jakýmkoli úkolem. Jsem ji za to vděčná. Já se jí na oplátku taky na nic nevyptávám. Jsme taková tichá školní domácnost. Z vyučujících mě taky nikdo nezaujal, tedy až na slečnu Lánskou, matematikářku. Její výklady jsou vždy doprovázeny vtipnými poznámkami k chování některých hochů a nenapodobitelný úsměv dokáže rozveselit každou osobu v dosahu několika metrů. Nechápu, čím to je, že se nikdy nevdala. Nevím, kolik let vlastně má, ale můžu odpřisáhnout, že dvaatřicet jí už určitě bylo. Hodiny matematiky jsou tak jediným zdrojem smíchu, který se za celý týden více neobjeví. Kdyby moje maminka nebyla tak skvělá a já ji neměla tak ráda, slečna Lánská by byla první, na koho bych se upnula, pokud se tak tedy již nestalo. Ve školní jídelně jsem si s ní jednou opravdu skvěle popovídala. Nebyl to rozhovor žáka s učitelem, bylo to zkrátka přátelské poklábosení, bohužel v doprovodu očí všech ostatních studentů. Nevím, zda si všimla mých obdivných pohledů, směrem k ní, či mého velkého zájmu o matematiku, vím jen to, že si všimli všichni ostatní a to mě pomalu začíná odrazovat od navazování dalších kontaktů se sympatickou ženou, která mě v každém ohledu inspiruje.
Mraky se opět začínají stahovat, třeba budu mít štěstí a znovu se rozprší. Přála bych si to, lépe se mi tak myslí. Máma by mě ihned hnala domů, ale naštěstí tu není a tak si můžu dělat, co se mi jen zlíbí. Ona mezitím dře v práci. Kvůli ní jsme se musely přestěhovat a kvůli ní teď zůstávám déle doma sama. Jako zdravotní sestra má sice plat, který uživí nás obě, ale pro ni je to stále málo. Bere si směny vždy, když je to možné. Snaží se odpracovat si vše i za tátu. Několikrát jsem se jí snažila vysvětlit, že můžu chodit na brigádu, aspoň o prázdninách, že jsem dost velká na to, abych přispěla do rodinného rozpočtu. Mé úmysly jsou však hned zmařeny naštvaným pohledem. Někde v vzadu, v jejích očích jsou však známky lítosti a naděje v tom, že mi jednou najde nového tátu, který nás obě zabezpečí. Někdy s ní souhlasím, přeju si, aby existoval muž, který ji zabaví a dopřeje to, po čem již dlouho touží, a tím je láska. Chci, aby se objevil skutečný gentleman, jenž nadchne nejen ji, ale i mě.
Na druhou stranu, jsem již dlouho vázána jen na ni. Jsem zvyklá na život ve dvou, kdy nás žádný muž nevyrušuje. Není slyšet žádné chrápání, netvoří se fronty v koupelně, pračku umí ovládat každá z nás a jedna na druhé poznáme, jak se cítíme. Máme zkrátka svůj řád, který je zaběhlý tak dlouho, že měnit ho by bylo poněkud šokující, nezvyklé a někdy si říkám, že nemožné.
Mé oči teď míří na oblohu, žádný déšť. Jsem zklamaná. Ale nenechám si zkazit náladu.
Zvedla jsem se a šla si natrhat pár jahod. Upravený záhon plný červených pochoutek jsem měla přímo před sebou. Nevěděla jsem kam dřív sáhnout. Sladká chuť se mi rozlévala na jazyku a nálada se mi opravdu nezkazila.
„Ahoj,“ ozval se najednou hlas za mými zády.
Za protějším plotem stál kluk. Nikdy jsem jej tu neviděla, ale moje zvědavost mě přinutila narovnat se. Přímým a neoklamatelným pohledem jsem si změřila jeho postavu. Byl vysoký, vyšší než já. Zlatavé, na krátko střižené vlasy zdobily protáhlejší obličej, který si mě zjevně taktéž měřil. Hnědé oči podivně svítili směrem ke mně a dotvářeli krásu jeho snědé pleti. Ústa měl menší, úzká, ale i na tu dálku roztomilá. Jeho pohled již zřejmě prozkoumal všechny detaily mého baculatého těla a proto se sklopil k zemi. Ruce v kapsách tvořily malé boule po stranách světlých džínových tříčtvrtečních kalhot a nohy se nepokojně hrály s kouskem hlíny.
„Ahoj,“ oplatila jsem pozdrav a vydala se k němu, blíže zkoumat jeho postavu.
„Jmenuju se Petr,“ natáhl ke mně ruku.
„Monika,“ přidala jsem i svou.
Potom zase zastrčil ruce zpět.
„Doufám, že jsem tě nevyrušil v nějaké důležité činnosti,“ neznělo to, jako otázka, spíš mi to oznamoval a jeho pohled při tom sjel na záhon s jahodami.
„Kdepak,“ hlesla jsem, „jen jsem dodržovala denní dávku vitamínů,“ pokusila jsem se o vtip.
Zasmál se.
Jeho úsměv byl velice zvláštní, spíš se zubil, než se smál. Nebo se spíš jen tak zachechtal, to jsem nepostřehla.
„Ještě nikdy jsem tě tu neviděla,“ pohlédla jsem na něj a oči prozrazovaly, že by chtěly vědět proč.
„Naši se rozhodli koupit nějaký dům na venkově, zřejmě se tedy budeme vídat častěji,“ oznámil.
Nevěděla jsem, že se dům vedle nás prodává. Neznala jsem sousedy ještě tak dobře, především ne právě paní Majerovou, majitelku sousedního domu. V duchu jsem nad tím mávla rukou. Vytočilo mě ale něco jiného.
„Tohle město není žádný venkov,“ rozmáchla jsem se jednou rukou, ihned vzápětí jsem svého gesta litovala.
Žila jsem tu teprve rok, ale měla jsem to tu ráda, obzvláště pak mimo školu.
„Promiň,“ zakabonil se a vypadalo to, že se chystá na odchod.
„Kdy se nastěhujete?“ pokusila jsem se jej ještě zdržet.
Připadal mi sympatický. Myslím, že jsem s ním promluvila víc než s kýmkoli jiným z tohoto města.
„Co nejdřív, abych stihl začátek školy,“ oznámil teď už s milým úsměvem a nohama připevněnýma na jednom místě, stál bez hnutí.
„Aha,“ nezmohla jsem se na nic kloudnějšího.
„A co tví rodiče?“ zeptal se najednou.
„Žiju tu jen s mámou,“ oznámila jsem a hlas se mi zachvěl.
„Táta zemřel?“ dotázal se.
„Ne,“ odpověděla jsem stroze.
„Vaši se rozvedli?“ nadhodil další otázku.
Zavrtěla jsem hlavou.
„Táta od nás odešel,“ opět se mi zachvěl hlas.
Nesnášela jsem jen pomyšlení na tátu a teď se tu o něm musím bavit s cizím klukem.
„Tak to se máš ještě celkem fajn,“ podíval se na nebe a pak zase na mě a mile se usmál.
Nechápala jsem to. Jak mohl říct něco takového o situaci, kterou prožívám. Bylo mu to snad lhostejné? Pokud ano, tak proč se ptal? Odpověď přišla náhle.
„Moji rodiče se podvádějí. Každý z nich má jiného partnera a navzájem se ignorují. Věř mi, je to horší, než být bez táty, který tě opustil,“ zakabonil se.
Zalapala jsem po dechu. Nebyla jsem naštvaná, jak bych jindy v takovém prostředí byla. Spíše jsem se cítila zmateně a hledala vhodná slova, kterými bych ukončila náš hovor. Ten však nepřestával.
„Každý večer se naši hádají. Pokaždé si najdou něco, čím se dokáží vyprovokovat. Nejhorší na tom je, že další den dělají, že se nic nestalo. Mě ignorují a každý se snaží získat si mě nejrůznějšími dárky. Je to nechutný,“ domluvil.
Obdivovala jsem s jakou vervou se mi tu vyzpovídal. Na jednu stranu mě to rvalo srdce a litovala jsem ho, ale jiná část mého já, a to ta větší, s ním nesouhlasila a projevila se naplno.
„Myslím, že i když tvoji rodiče jsou tací, jací jsou, aspoň jsou oba. Dávají ti lásku, i když jiným způsobem, než by se mělo. Jejich hádky bys měl brát na lehkou váhu a raději si užívat toho, že je máš oba,“ skoro jsem šeptala, oči sklopené do trávy.
„Myslíš to vážně?“ zeptal se mě s vyplašeným obličejem a díval se mi přímo do očí.
„Ano,“ zase jsem zašeptala.
K mému překvapení se zamyslel. Pět minut jsme oba stáli bez hnutí, on se díval na mraky a já sledovala berušku, která celou dobu lezla po jednom stéblu trávy. Nahoru a dolu.
„Asi máš pravdu. Máš úplnou pravdu,“ rozesmál se, tentokrát jsem si byla jistá, že to je smích.
Pak odešel. Nechal mě stát a zírat na něj. Klidně odkráčel zpět do domu.
Zbytek prázdnin jsem ho už neviděla. Byl to podivný člověk. Svým způsobem mě zaujal. Jeho názory se co chvíli lišili, ale stále se usmíval. Podivín, pomyslela jsem si při každé vzpomínce na něj.
Rok se setkal s rokem a já seděla znovu na nudném místě ve škole.
Lidé kolem mě si šeptali. Už jsem si na to zvykla, ale tohle šeptání nebylo věnováno mě. Slyšela jsem jen dvě slova – zabil ho.
„O čem si to povídají?“ rýpla jsem do Hany loktem.
„Odkdy tě to zajímá?“ vykulila na mě oči.
Neodpověděla jsem, snažila jsem se zachytit o čem se to baví. Hanka brala můj výraz zřejmě, jako uražený a proto se hned rozpovídala.
„K nám do třídy měl dojít nový kluk. Myslím, že se jmenuje Petr. Jenže nepřijde,“
„Proč?“ vyjekla jsem se vzpomínkou na svého prázdninového souseda.
„Je ve vězení,“ řekla s klidem Hana a začetla se znovu do časopisu.
„Prosím, mohla bys mi říct, za co?“ naklonila jsem se k ní blíž.
„Prý zabil svého otce,“ řekla tajemně a zasmála se.
Já to ale jako vtip nebrala. Podívala jsem se před sebe a němě zírala na tabuli. Přemítala jsem si v hlavě celý náš rozhovor znovu a znovu.
Zazvonilo. Hodina matematiky začala a slečna Lánská vešla do třídy, opět s úsměvem na rtech.
„Stalo se něco?“ zeptala se ustaraně, jakmile si všimla mého nepřítomně bledého obličeje.
Trhla jsem sebou, ale stačila jsem zakroutit hlavou. Usmála se, sedla si a zapisovala do třídní knihy.
„Děje se něco?“ naklonila se ke mně Hana.
„Nic,“ jen jsem asi dopomohla vraždě...
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
95.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 7 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 24 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
