» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Láska neotáčí světem."

F. Jones

počet přístupů: 2141230

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303499 komentářů :: on-line: 1 ::

:: 18. kapitola - To jsem byl já ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Adlerberg

Miky	publikováno: 08.02.2009, 6:41


	„Ahoj,“ pozdravila dvojčata svorně Martinu, když vyšla z brány zámku. „Ahoj,“ usmála se na ně, v obličeji však měla výraz strachu. „Stalo se něco?“ zeptal se Jirka. „No… Vlastně ne.“ „Co se stalo?“ „Víte, je to na dlouho. A souvisí to úplně se vším, co se teď děje.“ „Ty víš, kdo řídil to auto, že jo?“ Martina otočila hlavu k lesnatému pahorku, který nazývali Adlerberg. Rty se jí stále usmívaly, obočí měla tázavě zvednuté a modré oči sledovaly vločky, které se občas snesly z našlehaných vysokých oblaků. „Půjdeme se projít?“ zeptala se, když se pomalu otočila zpět na dvojčata. „A řekneš nám vše, co víš?“ opáčila Monika. „Tak pojďme,“ vyzvala je Martina a vykročila po štěrkem sypané cestě pokryté malou vrstvou sněhu k lesnatému pahorku, ze kterého trčelo torzo kulaté věže. „Ta věž před námi… Kdysi tady stával krásný dům. Byla to vila rodiny Vogelových. Naši rodiče se s nimi hodně přátelili. Mysleli, že jsou to jejich nejlepší přátelé.“ „A nebyli?“ zeptal se Jirka. „Byli to lidé prahnoucí po penězích, závistiví a lstiví. Rodiče to ale neviděli. Rodiče, ani Drahoslav. Byla jsem asi jediná, která si toho všimla. Snažila jsem se rodiče upozornit, ale vůbec o tom nechtěli slyšet.“ „Upozornit na co?“ ozvala se Monika, šlapající po Martinině pravici. „Na to, že… Že Vogelovi naváděli Drahoslava, aby rodiče zabil.“ Jirka se zastavil. Po zádech mu přejel mráz, který neměl s teplotou vzduchu nic společného. „Taťka by tohle neudělal. To, co nám tady vyprávíš, je šílené. Žádné dítě by nezabilo vlastní rodiče, i kdyby mu za to někdo nabízel cokoliv.“ „Čekala jsem, že mi nebudete věřit,“ přiznala Martina a smutným pohledem se zahleděla do dáli. „Já ti věřím,“ chytila ji Monika za ruku „Proč jsi čekala, že ti nebudeme věřit?“ zeptal se Jirka rázně. „Protože to, co se tady stalo, se dá jen stěží pochopit. A lidé jen málokdy věří něčemu podobnému.“ „Tak nám to zkus vysvětlit,“ pobídla Martinu Monika. „Oni… dali mu lahvičku s jedem, který měl zajistit, že nic nebude poznat. Skoro to udělal, zbýval jeden den, kdy jsem mu v tom mohla zabránit. Jenže on mě neposlouchal, byl Vogelovými příliš ovlivněný. Navíc, pocit, který měl, že mě mají rodiče víc rádi než jeho, byl jako hnací motor.“ „Takže… co jsi udělala?“ zeptala se Monika, když došli na konec cesty. Okraj lesa byl pokrytý šedivými skalami, z kterých jakoby vyrůstaly zbytky kamenných zdí. Torzo kulaté kamenné věže bez střechy stálo přibližně ve středu trosek domu. Martina vyšla zbytky schodů a posadila se do kružby gotického okna ve stěně věže. „Co se tady stalo?“ zeptal se Jirka, když otvorem ve stěně věže vešel dovnitř. Nikde nebylo ani vidu po schodišti nebo jakémkoliv kusu dřeva, jen holá kamenná zeď. „Proč ten dům tak zchátral a… proč se vlastně rozpadl?“ „Protože jsem ho zapálila.“ Jirka se zarazil. Neviděl Martině do tváře, přesto si byl jistý, podle toho, jak vzlykala, že se jí z očí hrnou potoky slz. „Takže… takže Vogelovi tady… uhořeli?“ Nikdo však neodpověděl. Jirka vyšel z trosek věže ven; uviděl Martinu sedět v polorozbořeném okně, hlavu měla opřenou o kamenný rám okna a neskutečně nahlas vzlykala. „Martino,“ chytil ji Jirka za ledově studenou ruku. „Já tě chápu. Chránila jsi jen svou rodinu.“ „Jsem obyčejný vrah. Za všechno můžu já.“ „Nemluv hlouposti, nemůžeš. Můžou za to oni, to oni naváděli taťku k tak hrozné věci. Nezasloužili si žít.“ „Tím to ale nekončí. To všechno byl jen začátek.“ „Jak to?“ „Vogelovi měli dvě děti, dceru a syna.“ Martina se nadechla a snažila se zastavit pláč. „Jmenují se Renea a Richard.“ „Proboha, to… To je ta ženská u které bydlí taťka!“ ozvala se Monika zpoza zdi, odkud se vynořila. „A taky ta co vypracovala ten plán!“ „Ano, to je ta žena,“ přitakala Martina a poposedla si. „Spolu s bratrem mi za to, co jsem udělala, dost znepříjemňují život. Jsou schopni pro pomstu a pro dosažení svého cíle udělat cokoliv, proto jsem se o vás tak bála!“ „Jakého… cíle?“ zeptal se pomalu Jirka a v duchu doufal, že se mu nedostane další nečekané odpovědi. „Chtějí náš majetek. Asi jako.. nějaké odškodnění, nebo já nevím…“ „Co je to za hloupost?“ namítl Jirka. „To chtějí životy svých rodičů kompenzovat penězi?“ „Co.. co vlastně následovalo potom?“ zeptala se Monika, smetla nános sněhu ze zábradlí schodiště a posadila se na něj. „Richard i Renea se dostali do dětského domova. A taky Drahoslav.“ „Jak se tam dostal taťka?“ „Ta noc, kdy se to stalo… byla velice zvláštní. Našli u něj krabičku sirek, které mi vzal. Policie řekla, že to udělal on.“ „A ty… ty jsi je nechala, aby ho odvedli někam do ústavu za něco, co neudělal?“ „Zní to divně, ale on to tak chtěl. Měl pocit, že všude mu bude lépe, než tady s námi. Chtěl tam být s nimi, říkal, že jsou to jeho nejlepší přátelé. V podstatě se ani neobhajoval, když se mu naskytla šance, jak se dostat odtud pryč, okamžitě jí využil.“ Martina se několikrát zhluboka nadechlo. Snažila se tvářit vyrovnaně, ale bylo poznat, že vyprávět o tomhle je pro ni těžké. „Chápu, Martino, že je to pro tebe těžké, ale… řekni mi, prosím, kdo řídil to auto, a jak s tímhle souvisí? Proč měl taťka v garáží vaši adresu a taky… Byli jsme v tom dětském domově, ještě, než jsme jeli poprvé za vámi. Taťkovy záznamy tam nebyly, jen prázdná složka. Co se to tady sakra děje?“ „Správná otázka,“ ozval se mužský hlas zpoza stromů rostoucích kolem trosek domu. Martina seskočila z okna a vyděšeně se rozhlížela okolo sebe. Jirka s pohledem upřeným na Moniku a Martinu ustupoval dozadu, a přestože mu připadalo, že nevnímá jakýkoliv strach, tvářil se nadmíru vyděšeně. Zpoza smrku, vedle kterého stála Monika, se vynořila štíhlá postava. Byl to muž o pár let starší než Martina, měl tmavě hnědé vlasy a tváře porostlé několikadenním strništěm stejné barvy. S nechutným úsměvem na tváři koukal bodavým očima na Martinu. „Ano, jsem to já,“ ujistil ji. „Nebo jsi čekala někoho jiného?“ „Nečekala jsem nikoho,“ odvětila Martina a snažila se vypadat klidně. Muži zacukal koutek. „Rád vás všechny tři zase vidím,“ rozhlédl se tentokrát i po Monice a Jirkovi. „Vidím, že už se ti daří lépe, v nemocnici se o tebe dobře postarali.“ „Nech ho být,“ sykla na muže Martina než stačil Jirka cokoliv odpovědět. „Noha už tě nebolí?“ nevnímal muž Martininu výzvu a snažil se navázat s Jirkou rozhovor. „Neslyšel jsi mě?“ okřikla jej Martina znovu. „Říkám, nech ho být. Co tady vlastně děláš?“ „Ty se mě ptáš, co tady dělám?“ udělal Richard několik kroků dopředu, až stál kousek od Martiny. „Ptát bych se měl já, to ty stojíš na místě, kde jsi zavraždila mé rodiče!“ „Zapomněl jsi snad, jak naváděli mého bratra, aby zabil naše rodiče? Mám nápad,“ pohlédla Martina svýma modrýma očima Richardovi do tváře, „přeskočíme to, kde si hraješ na ublíženého chudáka a zapomeneme, že se známe. Protože jestli někomu z nás něco uděláš… Zajistím ti místo na zdejším hřbitově.“ Richard chytil Martinu za předloktí a přitáhl ji blíž k sobě. „Nerad tě na to upozorňuji, ale přijde čas, kdy se mnou budeš moc ráda spolupracovat. Ty, i tví… roztomilí příbuzní,“ přejel pohledem přes Moniku k Jirkovi. „Řekni, Jirko, jak bys ocenil život své sestry? Svého pokrevního dvojčete?“ Jirka neodpověděl; cloumal jím vztek a zároveň se třásl strachem. „No tak, pověz. Jak si ceníš života své sestry?“ „Kdo si sakra myslíte, že jste?“ vykřikl náhle neplánovaně Jirka a postoupil o pár kroků k muži. „Pusťte ji, okamžitě.“ „Jirko,“ hlesla Martina. „Mám ji pustit? Dobře, pustím ji,“ odstoupil Richard o krok od Martiny. „Vím, že je to pro tebe těžké, koukat na muže, jak používá vůči ženě násilí. Pro vás oba, abych nezapomněl na tebe, Moniko. Přemýšleli jste někdy o tom, proč se váš otec choval tak, jak se choval?“ „Co vy o tom víte?“ zeptala se uštěpačně Monika. „Dělal to proto, že je to slaboch, který neumí plnit úkoly, které mu někdo zadá,“ odpověděl si Richard sám na svou otázku. „O čem to mluvíte?“ „Nemluvte s ním!“ okřikla Moniku a Jirku Martina. „Váš otec je dobrý možná tak na to, aby řídil auto a do někoho s ním vrazil.“ Jirka měl pocit, jakoby se mu skoro podlomily kolena. V duchu znovu ucítil ten náraz… Vzpomněl si na týdny strávené na lůžku v nemocnici… „To byl on?“ vyslovil Jirka pomalu otázku a zvedl pohled ze země na Richarda. „Ne, Jirko, vlastně i na to byl neschopný. To jsem byl já.“


celkové hodnocení autora: 99.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 3		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 6		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 15		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Ada	10.02.2009, 19:21:18

Ahoj, začnu jako vždy: - "To je ta ženská, u které bydlí taťka." /chybí čárka/ - "A taky ta, co vypracovala ten plán." /chybí čárka/ - "...Martina se několikrát zhluboka nadechla" /máš "nadechlo"/ - "...sykla Marina, než stačil Jirka odpovědět" /chybí čárka/ /P.S.: : Richard musí mít něco kolem 40let, tzn. jako brunet už má asi nějaké ty šediny/ Opravdu se to rozvíjí velmi poutavě a zajímavě, chyb minimum, jsi opravdu moc dobrý vypravěč. Hezký večer


ze dne 11.02.2009, 12:26:31
Miky: Děkuji za nalezené chyby, opravím si je u sebe :) Pěkný den ;)

First Girl	08.02.2009, 12:00:04

Tyyyyyy jo :) pekny posun deje ;) doufam, ze dalsi dil bude co nevidet ;)


ze dne 08.02.2009, 12:48:58
Miky: Děkuju :-) Teď jsem nemocný, takže budu nejspíš psát nonstop :o)

amazonit	08.02.2009, 6:41:42

Tak tohle je zlom, konečně se věci začínají odhalovat a taky tak trochu vyjasňovat, asi ještě nevíme vše, ale jsme na nejlepší cestě k odhalování toho, co se tak dlouho skrývalo. Kolik jsi toho před námi ještě utajil? Je tohle vše a už to bude jen ,,rozvedeno", nebo je tu ještě něco? Jak vidíš, dovedeš čtenáře udržet v otázkách, stále ho necháváš, aby se ptal, což je dobré, bude chtít vědět, jak se bude příběh vyvíjet dál. Píšeš, hned v úvodu, že Martina v obličeji měla strach a pak za okamžik, že její rty se stále usmívaly, to je trochu nelogické. -podlomily kolena - podlomila


ze dne 08.02.2009, 12:48:17
Miky: Děkuju za komentář a publikaci :) Ten Martinýn výraz - nevím, jak ho popsat, mám ho před očima a strašně špatně se popisuje. Příště se budu snažit, aby to znělo lépe ;-)