obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Bojíš-li se smrti, kde nalézáš odvahu žít?"
estel
obr
obr počet přístupů: 2915698 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39814 příspěvků, 5810 autorů a 392510 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Šedý svět ::

 autor Naovy publikováno: 15.02.2009, 14:14  
Zatím moje jediná nefantasy povídka, po které se asi opět vrátím ke svému oblíbenému žánru...Pokud ji nepochopíte, nic si z toho nedělejte, já jí také nechápu:)
 

Šeď. Jednotvárná šeď všude kolem. Kromě toho, jak ponuře a naprosto neživě na něj okolní prostředí působilo, vyvolávalo v něm ještě jeden neodbytný pocit. Beznaděj. Vtíravou a všudypřítomnou marnost. Nebylo divu. Ještě jednou se rozhlédl, jestli nespatří jakoukoliv nesrovnalost, změnu odstínu. Ale jednolitá šedá vrstva byla naprosto neporušená. Svým způsobem byla okolní krajina zrůdně dokonalá.
Nevěděl, jak se sem dostal. Nemohl si vybavit žádné bližší vzpomínky. Všechny dny mu splývaly do stejné šedi, jako byla ta okolo něj, a dnešek se mu v nich beznadějně ztrácel.
Nebylo tu nic. Mimo něho. Cítil své chvějící se tělo. Naprosto bezmocné. Neschopné ho odsud dostat. Hrdlem se mu dral výkřik šílenství. Drhl mu ve vyschlém krku. Ale nakonec se přeci jen probojoval ven.
„Nééééé!“
Zoufalý nářek vyrazil z jeho úst a zamířil do šedé pustiny. Zazněl pouze na kratičký okamžik a pak ho ona šeď pohltila. Jeho okolí jako obrovské bezcitné monstrum pozřelo jeho zoufalství jako největší delikatesu. Nastalo opět ticho. Prázdnota.

Probudil se propocený a nezadržitelně se třásl. Přistihl se, že stále ještě křičí. Donutil násilím své rty, aby se sevřely jako ocelová vrata, jako kdyby tím mohl zadržet všechnu hrůzu pod zámkem.
Zase ten sen. Zdával se mu stále častěji. Ale pokaždé, když byl uvnitř, zapomněl, že je to pouhá iluze. Zapomněl, že už ten pocit zažil. Pokaždé to bylo nové a stejně strašné.
Otočil se na bok a jeho ruka přepadla na druhou polovinu manželské postele. Postele, která byla děsivě prázdná. Pak si vzpomněl. Jeho žena byla dnes na špacíru s kamarádkou. Alespoň mu to tvrdila. Ale on věděl, že to není pravda. Byla se svým milencem. Musela tušit, že už jí prokoukl, ale hráli spolu dál tuhle hru. A nejhorší na tom bylo, že mu to bylo jedno. Oba cítili, že jejich manželství začíná být jen prázdnou skořápkou. Každý to řešil po svém. Ona si našla milence a on přešel do stavu podivné ignorance.
Zíral na strašidelné stíny rozprostřené po stěnách. Ticho narušovala jen přeskakující ručička budíku. Nejhorší zvuk na světě. Pomyšlení na spánek mu právě teď nahánělo husí kůži. Vstal z postele a proplétal se mezi temnými obrysy nábytku. Naslepo hmátl do tmy a v ruce se mu jako zázrakem zjevila krabička cigaret. Na druhý pokus našel i zapalovač. Otevřel dveře na balkon a vyšel do nočního vzduchu.
Přivítal ho studený vítr a on se rozklepal. Zapnul si poslední knoflíček na pyžamu. Zatracená zima, měl si vzít kabát. Roztřesenými prsty sevřel cigaretu a zapálil si. Kouř stoupal nahoru k zataženému nebi. Nesnášel tohle podzimní počasí, jeho šedá ponurost jako by vyjadřovala celý jeho život. Scházelo tomu jen jedno…
Obrovská kapka dopadla přímo na špičku zapálené cigarety a všechen její žár okamžitě pominul. Znechuceně jí pustil dolů a sledoval jak pomalu padá. Začalo pršet.

Probral se dřív, než zazvonil budík. Venku už přicházel rozbřesk, moc času nezbývalo. Věděl, že lepší bude se na budík nedívat. Natáhl se znovu na postel a snažil se vypudit všechny myšlenky z hlavy. Uklidnit se. Ale něco mu v tom překáželo. Dotěrné, stále se opakující tikání. Nejhorší zvuk na světě. Tak dobře, podívá se! Nevrle se otočil a rozespale mžoural na pochodující ručičky. Dvacet minut. Přesně tolik, aby se mu nechtělo vylézat dřív z postele, ale zároveň už nestihl pořádný spánek. Radši bude jen ležet a odpočívat. Je to určitě lepší, než aby…
Akorát když zabral, ozvalo se strašlivé pištění a budík začal hrát svou vrzavou písničku. Naštvaně do něj praštil, ale on nezmlkl. Musel ho vzít do ruky a několikrát zamáčknout, než přišlo vytoužené ticho. Příšerné ráno příšerného dne. Vybelhal se z postele a teprve teď si všiml, že manželčina polovina je stále prázdná. Tentokrát už ani nepřišla domů. Začíná překračovat vytyčené meze jejich hry.
Jejich patnáctiletý syn stále ještě spal za dveřmi svého pokoje. Jen on byl ten, kdo musel vstávat s ranním kuropěním. Nejistým krokem vyrazil ke koupelně, aby ze sebe alespoň částečně udělal člověka.

Tikající hodiny. Tentokrát na ně hleděl téměř prosebně, protože zrovna odpočítávaly čas, který ještě musí zůstat v práci. I tak ho ten zvuk rozčiloval. Zamyslel se, proč se vlastně tak těší, až odsud odejde. Co bude dělat doma? Vést bezpředmětné diskuse se ženou, s kterou si už beztak nemají co říct, a pak tupě civět na televizi? Nebo snad zajde s kamarády do hospody hledat ztracené vzrušení ze života v opojení alkoholem a do nekonečna rozebírat ženské a fotbal? Ani jedno ho vůbec nelákalo. Přesto zde nemínil zůstat ani o sekundu déle. Ručička na hodinách přeskočila na celou. Čas vypršel. Rychle si posbíral své věci ze stolu a zmizel dřív, než by mohl někdo něco namítnout.

Seděl v tramvaji a koukal se přes špinavé sklo ven na stejně špinavé město. Okolo něj se tísnili lidé. Nevšímal si nepříjemných doteků a dál nepřítomně zíral do vzrůstající tmy. Kdyby byl otočený mezi lidi, mohl by chtít některý z důchodců pustit sednout. Takhle si ho nevšímali, nebo na něj jen zoufale civěli a doufali, že jejich upřené pohledy přitáhnou jeho pozornost. Ale on se neotočil.
Zezadu se ozvaly rozčilené hlasy. Zprvu je vůbec nevnímal, ale hluk neutichal, spíš naopak. Nakonec se ohlédl. V zadní části vozu se lidé rozestupovali a vytvářeli tak jeviště pro dramatickou scénu. Otrhaný zarostlý muž dotíral na mladou dívku. Chtěl po ní pár drobných a její odmítnutí ho vyváděla z míry. Dívka byla luxusně oblečená a tvrzení, že nemá ani korunu, opravdu nevypadalo příliš uvěřitelně. Muž byl čím dál hrubší a drzejší. Nyní byly na dvojici upřeny zraky celé tramvaje. Trvalo to jen chvíli. Jak se situace stupňovala, všichni se rychle otočili jinam. Nechtěli být do konfliktu zataženi. Bylo mu z nich nanic. Nikdo se té dívky nezastal. Všichni byli znenadání slepí a hluší. A ten žebrák to věděl a vesele toho zneužíval. Jeho znechucení každou sekundou narůstalo.
Kola tramvaje zaskřípala, když vůz brzdil na zastávce. Jeho zastávce. Tomu se říká vysvobození v pravou chvíli. Rychle vstal a vyšel ven do čekající náruče temnoty. Drama, blížící se do finále, nechal za sebou. Ani se neohlédl. Tma ho konejšila, vrátila mu jeho kýžené soukromí. Temné křivky města kolem jako by patřily do jiného vzdáleného světa. Tramvaj zacinkala a rozjela se. Jeho pohled přejel po tvářích u oken. Do jedné byly otočené ven a jejich oči nepřítomně hleděly před sebe. Bez života. Koukaly na něho, ale neviděly ho. Každý ve svém vlastním vnitřním světě. Znovu si vzpomněl na tu dívku a toho žebráka. Nikdo nic neudělal.
„Stejně jako ty,“ odpověděl mu cizí hlas a on leknutím málem nadskočil. Vyděšeně se rozhlédl kolem. Nikoho neviděl. Jak mu někdo mohl odpovídat na jeho myšlenky? Řekl to snad nahlas? A kde byl ten člověk?
„V tvojí hlavě,“ ozvalo se. Znovu se podíval kolem sebe, i když věděl, že nikoho neuvidí. Ten hlas měl pravdu, nepřicházel z žádného směru, byl uvnitř. To ho však děsilo
ještě víc. Chytil se rukama za hlavu.
„No tak, není to tak hrozné. Potřeboval jsi mě. Volal jsi mě. Tak jsem tady.“ Hlas zněl klidně a podmanivě.
„Zbláznil jsem se,“ zašeptal zoufale.
„V co budeš raději věřit? Že jsi blázen nebo že tě konečně někdo přišel vysvobodit z tvého trápení?“
„Zbláznil jsem se!“

Dveře se zaklaply. V bytě panovalo podezřelé ticho. Zul si boty a zamířil rovnou do kuchyně. Byla prázdná. Na uklizeném stole ležel jen stoh čtvrtek. Dal je tam jeho syn, aby si je prohlédl a zhodnotil. Byly to jeho umělecké výtvory, chtěl na uměleckou školu. Ještě se na ně ani nepodíval. A neměl na to chuť ani teď. Na jednom obraze byla skvrna od kafe. On se o to ale nestaral. Zajímalo ho, kde je jeho žena. Takhle dlouho pryč ještě nebyla. Jakou výmluvu si vymyslela dnes? Může jí zavolat na mobil. Ne, to neudělá! Vzal papíry ze stolu a vyrazil k synovu pokoji. Zeptá se ho.
Dveře se rozlétly dokořán. Syn v ten okamžik málem spadl ze židle. Seděl u počítače, jehož obrazovka se bleskurychle změnila. Ale on viděl, co na ní bylo. Zahlédl ty křivky těl. Jeho syn si prohlížel erotické stránky. Ani nevěděl, co ho na tom tak rozčílilo. Možná mu ten obraz připomněl, že sami se ženou už dávno nemají žádný intimní život. Ale nemohl za to snad on sám? Seřval syna jak pětileté dítě. Ten jen mlčel a koukal na něj s neskrývaným opovržením. Završil to tím, že mu hodil výkresy do obličeje a zabouchl dveře, až se skleněná tabulka zatřásla. Asi to přehnal.
„To teda ano!“ zazněl mu v hlavě hlas. „Syn na to má věk, není na tom nic špatného. Člověk se rodí s určitými pudy. Měl by ses tam vrátit a omluvit se mu. Taky sesbírat ty výkresy a říct, že se ti libí.“
Musel překonat šok, že ho opět slyší. Od toho incidentu na zastávce se neozval. Doufal, že to byla jen slabá chvilka. Jen zkrat. Sen.
„Ani jsem si je neprohlédl,“ odvětil tiše.
„To raději ani neříkej. Měl bys…“ Hlas mluvil dál, ale on ho již neposlouchal. Zaplul do stavu naprosté otupělosti a ignorance. Takového, v jakém se pohyboval téměř pořád. Slova se postupně měnila v pouhý šepot, až úplně zanikla.
Zapnul televizi a svalil se do křesla. Zářící obdélník přitahoval jeho pozornost, stejně jako lidi kdysi přitahoval oheň. Na jednom z programů běžel jeden z těch nekonečných seriálů. Jeho žena se na ně dívala. Zprvu protestoval, ale nakonec v nich sám nalezl zalíbení. Mohl naprosto vypnout myšlení a jen tupě pozorovat dění na obrazovce. Sledovat cizí život, plný emocí a zvratů, o tolik zábavnější než jeho vlastní. Postavičky se mezi sebou právě hádaly. Hádka nabírala na obrátkách. Uhodil ji. Přestával rozeznávat dění před sebou, barvy ztrácely na kontrastu, míchaly se spolu a přecházely v jednu jedinou. Šedou. Usnul.
Probudil se opět celý zpocený a s výkřikem na rtech. Televize zběsile blikala. Otevřenými dveřmi spatřil prázdnou ložnici. Zatřásl se zoufalstvím a vzteky.
„Můžu ti pomoci s tvým trápením,“ dolehlo k němu zdálky vábení sirény. Zabořil hlavu do dlaní.

Hodiny v kanceláři pravidelně tikaly. Nedokázal se soustředit na obrazovku počítače. V hlavě mu vystřelovala nesnesitelná bolest, jako by mu do spánků projížděla tenounká jehla. Už brzy. Vydržíš to! A co pak?
Dnes nepůjde domů. Zajde za kamarády do hospody. Musí si s někým promluvit. S někým jiným něž s ním. Hlas v hlavě mu nedal pokoj celý den. Hučel do něj. Přesvědčoval ho, že je čas na změnu. Nejspíš se opravdu zbláznil.

Díval se ven přes špinavé sklo tramvaje. V ulicích se usazovala mlha. Podle zápachu to byl spíš smog, ale město balil do stejného mléčného závoje. Dnes vystoupil dřív, nemířil domů. Hospoda od něj byla pár bloků. Vyrazil. V bílém oparu dostávalo klapání jeho bot zvláštní ozvěnu. Lidé proráželi bílou clonu, na okamžik se vynořili a zase zmizeli. Takhle je vlastně vnímal vždycky. Jen se kolem něj mihli. Neměli tváře. Nezajímalo ho kdo jsou, ani kam jdou. Prostě lidé z ulice, práce. Kamarádi…žena, syn? Najednou mu všichni splývali.
Dál klopýtal mlhou. Už tam skoro byl. A pak, nečekaně, zaslechl volání o pomoc. Z oblaků převalujících se u země se zformovaly obrysy tří postav. Zahlédl prudké pohyby. Stěna smogu se rozestoupila. Dva mladíci v kožených bundách mlátili nějakou ženu v jeho letech. Copak je ve světě tolik násilí? Nebo má prostě jen smůlu, že na něj naráží na každém kroku?
Jen sekundu zvažoval své šance. Ve skutečnosti ani nepřemýšlel, že by jí pomohl. Až bude v hospodě, zavolá policii. Otočil se k odchodu. A v tu chvíli ten prokletý hlas promluvil skrz něj.
„Nechte ji na pokoji!“
Zděsil se, co to řekl. Ale bylo již pozdě. Oba násilníci se odvrátili od zubožené ženy a pátravě na něj hleděli. Zničehonic ho opustila ona lhostejnost. Najednou byl on středem celé té situace. Rozklepala se mu kolena. Jeden z mužů se pohrdavě zasmál. „Cos to říkal?“

Utíkal. Nevnímal nic jiného než svoje vlastní kroky a kroky svých pronásledovatelů. A do toho mu čím dál rychleji bubnoval poblázněný tep. Jako zvuk ručičky na budíku. A teď mu ten budík odpočítával sekundy zbývajícího života. Rozkrajoval obličejem všudypřítomnou mlhu. Světla lamp skrz ní procházela jak pátrací kužely. Připadal si jako ve špatném filmu.
A film se blížil k závěru. Přes cestu se mu vynořil dřevěný plot a on do něj málem narazil. Na poslední chvíli zabrzdil. Cesta dál nevedla. Naprosto propadl panice. Nebyl zvyklý na vypjaté situace. Dvojice kroků zněla ještě chvíli, jak se blížila k němu, a pak utichla. Věděl, že za chvíli ucítí ránu. V hlavě mu opět zazněl ten hlas. Prvně zněl tiše a konejšivě, pak vzplál jako oheň a jeho žár mu prostupoval celým tělem. Tentokrát se mu poddal. Vytrhl z plotu jednu uvolněnou plaňku plnou hřebíků. Ucítil bolest v boku. Svět se rozmazal…

Ležela na zmuchlaném prostěradle a na boku cítila teplo jeho těla. Vzrušení z ní pomalu vyprchávalo a s ním i veškerý zájem o něj. Nic k němu necítila. Zažívala vášeň, když se milovali a jeho touha jí dodávala pocit, že jako žena ještě za něco stojí. Na ten krátký okamžik cítila, že žije. Ale bylo to tak pomíjivé. Teď, když bylo po všem, téměř toužila být doma se svým mužem. Téměř.
Ticho narušila chytlavá melodie vyzvánějícího telefonu. Vstala a ještě stále nahá štrachala ve své kabelce. Nakonec vytáhla malý přístroj, tak hlasitě se dožadující pozornosti, a přijala hovor. Tiše naslouchala neznámému hlasu. Mlčela.
„Díky, že jste zavolal,“ řekla nakonec a zavěsila. Muž na posteli se překulil na bok a podíval se na ní.
„Kdo to byl?“ zeptal se zvědavě. „Mužíček tě shání?“ Zahlédla v jeho očích výsměch.
„Ne, byl to nějaký jeho kamarád. Něco se mu stalo. Našli ho nedaleko hospody, kam chodí na pivo. Byl celý od krve. Je v bezvědomí a odvezli ho do nemocnice.“
Kupodivu byla vystrašená. Sáhla po spodním prádle a začala se oblékat.
„Snad tam nechceš jet?“ hodil po ní vyčítavý pohled.
„No jistě,“ odvětila překvapeně.
„Co je ti po něm! Ať si chcípne, budeme pak spolu pořád.“
Překvapilo jí, jak jí při té představě zamrazilo. Chvíli jen nehybně stála, pak otevřela ústa…
Telefon zazvonil podruhé. Neváhala a zvedla ho. Tentokrát se ozval ženský hlas.
„Je vás špatně slyšet!“ mluvila do mikrofonu. „Cože? Krev nebyla jeho? Probral se a jen pár pohmožděnin? Ano, jistěže policii na všechno odpovím. Díky, sestřičko.“ Zavěsila.
„Takže teď už tam nemusíš.“
„Stejně bych tam měla jet,“ řekla jen napůl rozhodně.
„Jsi krásná takhle rozpačitá. Pojď radši dokončit, co jsme tak pěkně začali,“ usmál se na ní svůdnicky.
„Snad nechceš teď…?“ Jeho oči jí odpověděly beze slov. „Ty jsi ďábel,“ zašeptala.

Právě když byli v nejlepším, začala melodie vyzvánět potřetí.
„Nezvedej to!“ řekl chraplavě. Ale ona již byla na nohou a držela mobil u ucha. Hlas v telefonu zněl zoufale. Oči se jí rozšířily.
„…nevíme, jak se to mohlo stát. Byl v pořádku a najednou…byl mrtvý. Je nám to moc…“
Zavěsila.


Otevřel oči a uviděl nad sebou zářivě bílý strop. Ležel na tvrdém nemocničním lůžku. Tak ještě není mrtvý? Vybavovala se mu ona honička zamlženými uličkami. Pak něco převzalo kontrolu nad jeho myslí, vytrhl z plotu plaňku a mlátil a mlátil. Nakonec ztratil vědomí, nejspíš z šoku, a probral se tady. Když si to celé znovu uvědomil, zděsil se. Rychle prohlédl své tělo, ale nenašel nic jiného než pár pohmožděnin. Jak se mohl do něčeho takového zaplést? Zloba v něm se začínala dostávat na povrch.
„Všechno tohle se stalo jen kvůli tobě! Proč se pleteš do mého života?“ vyštěkl rozzlobeně na svého nehmotného společníka.
„Tak tomu říkám pokrok,“ ozval se klidný hlas. „Už se mnou dokonce mluvíš.“
„Protože když to nedělám, tak ty mluvíš za mě. A dokonce i jednáš…“
„Snažil jsem se ti jen pomoct. Tenhle svět pro tebe není a abys v něm dokázal žít, potřebuješ se změnit,“ říkal to tak samozřejmě, jako by to bylo to nejjednodušší pod sluncem.
„Ale já se nezměním,“ odporoval svému našeptávači. „To všechno jsi dělal ty. Já bych to neudělal, ani bych to nechtěl.“
„To už jsem pochopil,“ odpověděl hlas smířeně. „Ale je tu ještě jedna možnost – opustit to tu. Můžu tě přenést do světa, který bude patřit jen tobě. Všechno se tam bude točit kolem tebe.“
„Pěkná představa. A kde je ten háček?“ zeptal se ho posměšně.
„Musíš zemřít.“
„Cože?!?“ neudržel na uzdě své překvapení. „To si mám podřezat žíly?“
„Nic tak drastického. Stačí, aby tvá mysl opustila tělo. Půjdeš za mnou. Povedu tě.“
„A to ti mám jako věřit a jen tak umřít? Nejsem blázen!“
„Opravdu?“ vysmíval se mu hlas.
Chvíli mlčel. „Možná jsem, ale stejně ti nevěřím. Máš nějaké důkazy, že mě prostě jen nezabiješ?“ V jeho slovech šlo zachytit známky pochybností.
„Zřejmě nechápeš význam slova víra,“ zaznívalo mu v hlavě. „Když věříš, nepotřebuješ důkazy. Stačí jen věřit.“
Za dveřmi se ozvaly kroky. Někdo se blížil.
„Tak věř a pojď. Pojď!“ resonovalo mu ve spáncích. Znělo to hluboce a podmanivě. Cítil jak se jeho vědomí odpoutává. Jako by seděl na lodi, kterou někdo odvázal od břehu. Na poslední chvíli se zachytil krajíčkem mysli.
„A co moje žena a můj syn?“ vzpomněl si náhle.
„Co s nimi? Oni zůstanou tady,“ zavrhl hlas jeho myšlenky a zněl při tom drsněji než dříve. „Stejně ses o ně nikdy nestaral a oni o tebe taky ne. Tvá žena má milence a tvůj syn tebou opovrhuje. Ani se sem na tebe nepřišli podívat.“
V tu chvíli pocítil nesmírný smutek. Jak se to stalo? Vždyť on to takhle nikdy nechtěl. Jak to mohl dopustit?
Ale lano držící ho u břehu se přetrhlo, loď chytily do svých spárů vlny a odnesly jí do dáli. O okamžik později se dveře do pokoje otevřely. Zaklapalo ještě pár kroků a pak se tichými nemocničními chodbami rozlehl výkřik.
„Doktora!“

Ležela doma schoulená na manželské posteli. Posteli, která byla děsivě prázdná. Ač to sama nemohla pochopit, z očí jí kanuly slzy. Nedokázala se ani pohnout. Jen vzlykala a máčela bílé prostěradlo.
A pak zazvonil telefon, dnes již počtvrté. Zůstala nehybně ležet, jen její hruď se zběsile vzdouvala. Ale telefon vyhrával dál. Prvně ho nechtěla vzít, ale nakonec se přemohla a zvedla ho. Volali opět z nemocnice. Měli pro ní dobrou zprávu. Nechápala jaká zpráva může být v téhle situaci dobrá. Ale když si jí vyslechla, s otevřenou pusou se posadila. Její manžel žil! V nemocnici si to nedokázali vysvětlit. Jeho srdce nebilo tak dlouho, že již nebylo možné ho oživit. Přikryli ho a připravovali se na převoz. A pak se najednou probral. Vypadal, že je zcela v pořádku. Podepsal revers a opustil nemocnici, kde nechal stát překvapený personál. Teď byl na cestě domů.
Z telefonu se stále ozývalo vzdálené volání, ale ona jen koukala nepřítomně před sebe. Nevěděla, co cítí. Na jeden den toho bylo příliš. Svalila se zpátky na mokrou postel a znovu se rozplakala.

Dveře se zaklaply. V bytě panovalo podezřelé ticho. Zul si boty a zamířil rovnou do kuchyně. U stolu seděli mlčky žena a chlapec…

…všechno to bylo velice emotivní. Ještě pochválil chlapci jeho výkresy a řekl mu, že se na uměleckou školu určitě dostane. Stačí věřit. Pak ho poslal do svého pokoje. Potřebuje si s maminkou promluvit o samotě. Když odešel, jeho chování se zcela změnilo. Začal na ní vztekle křičet. Ten románek s tím chlapem musí přestat, už to nebude dále snášet. Nenechala si to líbit. Začala mu vyčítat. Hádka nabírala na obrátkách. Uhodil ji. Pak se na ní zničehonic vrhnul a začal jí líbat. Nebránila se. Přesunuli se do ložnice a vášnivě se milovali.

Znovu ležela na mokré posteli, ale tentokrát byla mokrá potem. Bylo to celé naprosto nečekané. Jejich milování bylo omračující, jako když se milovali poprvé. Cítila v něm něco nového, neznámého. Jejich vztah dostal nový náboj. Byla téměř rozhodnutá, že opravdu opustí svého milence. Téměř.
Zvedla hlavu a zadívala se oknem ven. Tam stál, polonahý na balkoně. Pršelo. Hlavu měl obrácenou k šedivé obloze a nechával si dešťové kapky padat do obličeje. Vypadal šťastně. Je také šťastná? Když ho uviděla, dostala znovu chuť na sex. Ale něco jí chybělo. I když jejich vztah byl již dlouho mrtvý, přece jen jí jeho přítomnost cosi poskytovala. Čerpala z ní jakýsi pocit jistoty a opory. Klid a propojení. Dokonale se znali. Teď znovu pocítila vášeň, ale ty zbylé pocity byly pryč. Nemůže chtít všechno najednou. Určitě se to brzy vrátí. Je to přeci stále on…

Šeď. Jednotvárná šeď všude kolem. Nebylo tu nic. Mimo něho. Celý svět jenom pro něj. Mohl se zde zabývat jen sám sebou, jako to dělal vždy. Ale najednou to tak nechtěl. Zatoužil po své ženě, po svém synovi. Byla to ironie. Vždycky se vysmíval těm chudákům, kteří si neváží toho, co mají, a pak si zoufají, když o to přijdou. A teď byl jedním z nich. Musel se tomu zasmát. Ale nebyl to veselý smích. Zmocňovala se ho hysterie. Ticho kolem něho ho drásalo. Co by teď dal za tikání budíku. Šeď jako by pulsovala a tlačila se na něj ze všech stran. Znovu se mu chtělo křičet. A znovu mu v tom sevřené hrdlo bránilo. Neúspěšně.
„Nééééé!“ vydralo se z něj ven.
Ale tentokrát se již neprobudil…


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 25 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 OH 15.02.2009, 14:35:42 Odpovědět 
   Zdar, líbilo se mi to, je to takový pěkně tó... okolo sexu, zajímavě nahlíženo na vztah, zase tak moc od fantasy jsi neutekl s tou klinickou a pak revers a piánko domů, velmi se mi líbí, že to nekončí nějakým trotl happyendem, líbilo
 ze dne 17.02.2009, 11:44:32  
   Naovy: Díky. Máš pravdu, že to místy vypadá tak trochu nereálně, ale snad kapička reality by se tam našla:) Já happyendy nemám rád, už se delší dobu připravuji, že musím něco zakončit opravdu kvalitně podaným happyendem, ale pořád nic...:)
 sirraell 15.02.2009, 14:14:24 Odpovědět 
   Velmi dobre, kvalitni dilko, pokud jsi tam mel chyby, tak jsem je prehledla.
Obcas mam podobne pocity z naseho sedeho sveta, ale nastesti ma i dny, kdy vidim barvy tak uzasne, ze se mi chce zpivat a tancit - ano jsem tak trochu blazen a jsem na to pysna.
Velmi dobre, za 1
 ze dne 17.02.2009, 11:40:17  
   Naovy: Děkuji. A kdo není tak trochu blázen, že?:) On svět je ve skutečnosti barevný pořád, jen my si ho občas děláme šedý, ale zas si ho dokážeme i přibarvit. A když se Ti chce, tak zpívej a tanči, nenech se ničím omezovat:)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
marker.publishers
(27.10.2020, 20:24)
Emmajackson2711#
(23.10.2020, 08:22)
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
obr
obr obr obr
obr
Apokalypsa
kyklop
Lucreziino srdc...
Petra Vávrová
Zrada - část 5.
ivanka.suhinka
obr
obr obr obr
obr

Vlak bez kolejí
Jan Urban
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr