» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Charakter člověka je jeho osudem."

Hérakleitos

počet přístupů: 2141230

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303499 komentářů :: on-line: 1 ::

:: Sandál, tečky a spousta Jodidů ::

Kaunaz Isa	publikováno: 11.02.2009, 9:37

Už poněkud starší povídka psaná po větách v pořadí: Duddits (agelast), Adrastea, KI.


	Po desce stolu se rozlévala veliká kaluž epoxidového lepidla. Tiše a nenápadně pokukovala po své červené kolegyni, která se tak svůdně rozvalovala pod stolem. Ovšem Vítka už přestalo bavit zírat na ty dvě kaluže, a tak si propíchal oči párátkem, které tu zůstalo po mrtvém dědečkovi. Teď už věděl, jak šeredně se zmýlil, když věřil, že z dědečkových párátek může postavit funkční model žaborybí elektrárny – na podobné kousky byl prostě příliš levý. Proto se naštval a demonstrativně si usekl levou ruku. Levá ruka se k tomu odmítla vyjadřovat a Vítkův křik zanikl kdesi v díře po hlasivkách, které si vypůjčil mrtvý děda s divným smyslem pro humor. Dědě, na rozdíl od Vítka, nebyl žádný nešika a z hlasivek si vytvořil improvizovaný bublifuk. A nejen to, jako nadšenému kuchaři mu ku prospěchu byl i zbytek vnuka. S čímž však onen zbytek vnuka chvilku protestoval, než ho zalily proudy zvratků dokazující jednu věc – děda rozhodně nebyl staromódní, co se týkalo nechutnosti. A hlavně, děda neměl zuby, tudíž mu po onom nenápadném návratu mezi živé přišla schopnost mimotělního trávení docela vhod. Chvíli šmátral v té nevábné kaši a po chvilce se mohl opět na svět zazubit. Zubil se jen chvilku, než se jeho starý, tukem obalený obličej nerozpadl na kousíčky, které dopadly do natrávené kaše pokrývající Vítka tak silně, až zvratky stříkající všude kolem zašpinily jeden velmi vzácný obraz vykuchaného Dlabátka. Obraz se jmenoval Vydlabané Kuchátko a malíř Dlabátko jej nakreslil, aby vyjádřil vlastní rozpolcenost těsně před tím, než se vykuchal, díky čemuž byl dnes obraz nejhodnotnějším dílem v celé přeplněné galerii, kde se jen tak mimochodem náš příběh odehrává. Pana Dlabátka, který byl ohledně své tvorby velmi přecitlivělý, v tu chvíli, kdy se první kapka zvratků dotkla jeho veledíla, probudilo špatné tušení, a tak odklopil náhrobní kámen a jal se jít vyřídit dědovi, co si o jeho přístupu k umění myslí. Jeroným Dlabátko též kdysi ztratil hlasivky, takže se rozhodl své sdělení poslat proděravělou trávící soustavou směrem bezhlavý děda, který tehdy zatoužil po svých očích. Vzduchem proletěla koule hmotného smradu a bezhlavý děda v tu ránu nebyl bezhlavý, i když jeho krk se na nový přírůstek moc hrdě netvářil. Zato piškotová panda, která v tu chvíli přistála za oknem, aby se podrbala v podkřídlí, se mohla ztrhat smíchy. Mohla, ale neudělala to, za což jsem jí vděčný, protože pandy se ztrhávat nesmí. Panda se nakonec pokusila z příběhu nepozorovaně uniknout, nemohla ale tušit, že to, co zbylo z Vítka, dostalo chuť na piškot, a počalo se vytrvale přelévat za ní. Naštěstí pro pandu však Vítkův děda stihl včas nažhavit troubu a vymazat pekáč, takže mu nic nebránilo pochytat zbytky svého vnuka a začít připravovat rodinnou večeři, na kterou byl mimochodem v rámci uctivé dědovy omluvy pozván i pan Dlabátko. Kdo z vás by čekal konec, dostal by pořádný pohlavek od nově příchozí – Hradky, Vítkovy sestry, která, ozbrojena učebnicí psychologie, toužila zachránit nebohé ostatky svého téměř nebohého bratra. Hradka byla hloupá, skočila pro ostatky přímo do rozpálené trouby a obvinila je z cizosprašnosti. Ostatky samou hanbou zčervenaly a červenat se nepřestaly, jelikož v troubě s tou troubou Hradkou začínalo být opravdu horko. A děda využil ukradených hlasivek k menší kulturní vložce a počal zpívat velmi známou píseň, kterou si pro její známost nikdo nepamatuje. Děda, chudák, zapomněl, že hlasivky přetvořil na bublifuk, z proděravělého hrdla se mu vyloupla bublina žaludečního saponátu, zachvěla se a pak… Praskla. Pan Dlabátko a piškotová panda, která se nakonec také rozhodla zůstat na večeři, odměnili ten krásně barevný zvratkosaponátostroj uznalým potleskem. Při němž se jim ruce hezky pomalu rozpadaly tak, že pan Dlabátko zasvinil zbytek místnosti rozkládajícím se masem a panda navlhlým piškotem, což se nelíbilo hodinám na věži, kterým to ale mohlo být úplně jedno, protože jsou to jenom hodiny a já nemám právo zatahovat je do příběhu, ať už je sám o sobě sebešílenější a obsahuje i dlouhé uffff na konci. Pan Dlabátko si v tu chvíli uvědomil, že na podlaze a zdech stvořil největší dílo svého života, poprosil tedy všechny živé, aby se do konce věků nehýbali a odbrblal za svým agentem. Až příliš pozdě si uvědomil, že svým odchodem nezvratně narušil kontinuitu svého díla, což pro něj byla taková rána, že se místo agenta pokusil vyhledat psychiatra. Chudák, měl tušit, že se děje něco divného, když ho agent přivítal přívalem zvratků a ještě ke všemu ne vlastních, což kdyby Jeroným tušil, nejspíš oznámí krádež na policii, která však byla zaměstnána podobnými oznámeními už od ledna minulého roku, a tak by s tím nejspíš stejně nic neudělala. Jeroným Dlabátko možná trochu hnil, ale nebyl žádný třasořitka, takže když se naštval, byl schopný ukousnout svému agentovi hlavu a vyrobit mu ze zadku krytku na krk, aby mu do něj zbytečně nepršelo. Mírně překvapený agent, který byl líný se v dešti trmácet s deštníkem, se zrovna chystal Jeronýmovi poděkovat, jenže tomu zrovna v tu chvíli jeho mobilní telefon oznámil příchod sms od piškotové pandy, kterou opět začala svědit vyrážka pod křídly, a tak chtěla zjistit, jestli se už může pohnout. Chudák deštník se do tohoto příběhu vlastně vůbec nedostal. Může být rád, deštník, ještě by ho někdo pozvracel. Jenže on nebyl rád, on se cítil být ublížený, a tak se rozhodl autorům pomstít a seslal na příběh armádu deštníků, aby ho skryla před zraky čtenářů. A konec se pozvracel. A čtenáři… Ti to sežerou… A pak se taky pozvrací, takže se vlastně ocitáme v uzavřeném kruhu. Jestli jste neviděli nikdy ve svém zajímavém a uzívaném životě zvracející uzavřený kruh zvracejících věcí, lidí a dalších objektů v povídce, pak jste na správné adrese, vážení čtenáři, ovšem rád bych podotknul, že jakékoliv námitky vám s klidem nám vlastním pozvracíme a ani se na ně nepodíváme, čímž jsem tak trošku naznačil, že jsme na vás zase jednou kašlali a to pořádně, i když to zase někteří nepochopí a budou se smát jinak, než ostatní, čehož využiji a podám si onu zmiňovanou učebnici do psychologie a nacpu vám ji do… KONEC


celkové hodnocení autora: 97.2 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 2.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 5		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 48		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Adrastea	25.03.2009, 23:15:01

Nostalgie... Musíme si to někdy zopakovat.

Filip Appl	11.02.2009, 15:26:51

absurdní naturalistická ujetost. Na jedničku to není. Na to je v textu bohužel příliš vatových a nehodících se pasáží, které bohužel pokaždé trochu schodí předchozí pasáž. Text je evidentně nechaný bez korektury, což je škoda. Lehké pročísnutí, opravení chyb a neobratností by mu prospělo.

Šíma	11.02.2009, 14:59:49

Ahoj! ;-) Toto dílko vidím poprvé a nestačím se divit... ;-))) Také možná komentík na dvě věci, ale co se dá dělat? No, ačkoliv je tento text přímo "šílený" (a tak dále), není pro mne tím pravým šálkem kávy (nebo čaje)... Mé druhé já jen zbytečně vykřiklo: "Neeeeeeeeeeeeeeeee.........." A pak zmlklo, kdy se zase ozve, to netuším! ;-)))

m2m	11.02.2009, 10:59:38

Znám... (Typický příklad komentáře na prd, ale co se dá dělat?)

čuk	11.02.2009, 9:36:29

Absurdní a surrealistická záplava, opravdu jako stále se měnící obraz moderního malíře. Dynamika opravdu k šílenosti. Čtenář je každou větou překvapován, šokován i rozesmáván. Ti co se snadno znechutí nechť nečtou. Líbí se mi i opakování a rozvíjení témat ( i zvracení je progresivní pohyb potravy vpřed a ne vzad). Konečně opět starý ( asi už minulý) KI, bujný a v zápalu. Ale bohužel čas pracuje i na bujnosti. Seriózní kritik bude asi mým vyjádřením i známkou pobouřen.