obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je jen jediné štěstí v životě: milovat a být milován."
George Sandová
obr
obr počet přístupů: 2915291 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39395 příspěvků, 5729 autorů a 389834 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Kyrie ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Smrtiverší
 autor Uskar-Arah publikováno: 12.02.2009, 3:39  
 

REKVIEM PRO HLASY Z TEMNOT

Pršelo. K zemi se z šedivých mračen snášel déšť, tiše ševelil na dlažebních kostkách a rozléval se ulicí. Foukal mírný studený vítr, roznášející po městě pohozené noviny, dokud nezvlhly deštěm. Lampy, staré, plynové lampy, vydávající matné nazlátlé světlo, klidně zářily do clony deště a mlhy a nechávaly starého a ukašlaného lampáře, aby je dlouhým knotem znovu a znovu rozžehával.
Pršelo. Déšť ševelil jako klapky klavíru a zpíval tichou melodii, klouzající zvlhlými ulicemi, pod dveřmi domů a nahoru po schodech, k prahům unavených měšťanů, klidně uléhajících ke spánku. Jejich oči se pomalu zavíraly, zbavené vší tíhy, která na ně za celý dlouhý den dolehla. Srdce se uklidnila, usínajíc společně se svými pány, a jen tiché oddychování napovídalo, že za němými, rozvrzanými dveřmi žijí lidské bytosti.
Pršelo. Někteří seděli ve výklencích u oken, nohy složené pod tělem, nosy přitisknuté na skle, a vlahým dechem si zamlžovaly výhled na šedivou ulici. Déšť vyťukával na parapetu tóny nové, smutnější písně, kterou mohli zaslechnout jen trpěliví, vyčkávající u okenních tabulek, po nichž pomalu klouzaly kapky deště a zanechávaly za sebou třpytivou stopu.

Elkarym Borghild seděl strnule uprostřed temného pokoje a hleděl na vyhaslou svíci. Vosk ještě neztuhl a knot, který se v něm utopil, dosud doutnal. V pokoji byla tma. Jen úzký proužek světla, načrtnutý mezi Elkarymovým chodidlem a nedoléhajícím oknem. Ticho. Ševelení deště na parapetu. Neslyšné hvízdání větru. Prohání se po ulicích a barví déšť. Nosí kapky na svých bedrech a roznáší je po městě, k oknům lidí, kteří jeho nářek nemohou slyšet.
Ale Elkarym poslouchá. Bez hlesu sedí na studené podlaze, před sebou svíčku a vedle té svíčky starý diktafon, který si spolu s lampou a kuřáckým stolkem přivezl ze Švédska. Skoro nedýchá. Nechce je vyplašit. Doufá, že dnešek je tím dnem, kdy zachytí jejich zoufalé volání. Rozhodně by mohl být, ale to si říká vždycky.
Z prázdných ulic sem doléhá děsivé ticho, které svou nicotností přebije vítr i déšť. Elkarym se mu otevírá, nechává ho proudit ztuhlým tělem a poklidně zase vyjít ven. Nesmí ho nutit. Pokud ho dnes vyleká, už nikdy se nevrátí. Cítí to. Cítí to v kostech, v těch starých, vyprahlých kostech, kterými teď hvízdá ostrý vítr. Cítí, jak se mu opírá do zad a podráží mu nohy, jak se mu bělostné ledové chmýří rozpouští na rozpálených dlaních. Ticho přináší vzpomínky. Zlé vzpomínky, kterých se chtěl zbavit. Uvrhl je do nejtemnějších hlubin své mysli a doufal, že je už nikdy nikdo nevyloví. Ale ticho je mocné. Zraňuje. Ničí. Elkarym vzpomíná a ty vzpomínky jsou pro něj vším.
Nebyl jsem na tom místě pět let, šeptají hlasy z temnot jeho příběh. Pět dlouhých let dohadů a nejistoty, zda se sem ještě někdy vrátím, jestli to místo vůbec ještě existuje. Věděl jsem, že ano, ale pochyby byly tím jediným, co mě celou tu dobu drželo při životě. Nedovolily mi propadnout v bezmeznou víru v to místo, nutily mě, abych zapomněl. Na průsmyk. Na sníh a na bolest. Na ni. Na ni, jak stála jako osamělý vrchol se zasněženou špicí uprostřed bílé pustiny, na vítr, který bičoval její tváře a cuchal jí vlasy, na hučení bouře, jak se neslo průsmykem a rvalo ho na kusy. Na poslední chvíli, kdy mu ji sněhová vánice vyrvala z rukou a beze slova rozloučení odnesla pryč, do hlubin, kde se snoubí ticho se šerem. Stál tam jako dnes já, jiný člověk, v jiném čase, avšak na stejném místě. Stopy ve sněhu mi to prozradily. Krev, která je lemovala, přinášela vzpomínky. Tak jako ticho.
Hlasy mezi sebou rozmlouvaly ještě dlouho, tak dlouho, že vosk ve vydlabané svíci docela zatuhl a uvěznil v sobě zčernalý knot, tak dlouho, že páska v diktafonu došla a pod náporem úděsného šepotu se začala kroutit a stáčet. Tak dlouho, že Elkarymovy oči zastřel stín a uvrhl ho do oplzlého pocitu štěstí, zbaveného vší bolesti a nejistoty, aby se ráno, když zataženými roletami pronikly první paprsky slunce a dopadly na jeho tvář, mohl probrat do nového, prázdného dne. Jeho mysl byla téměř čistá, ale on přesto cítil, že na jejích okrajích ulpěly zbytky něčeho zhoubného, něčeho, co se v noci tiše podplazilo pod prahem jeho pokoje a vniklo do jeho snů. Bylo to zlé a nečisté. Stará, zapomenutá událost, která se na těch studených ztrouchnivělých prknech kdysi udála. Krev, která se do nich vsákla a nikdy nezmizela, i když se uklízečky snažily sebevíc. Hřích, zloba.
Vražda.

Když zvony odbily sedmou hodinu, zvedl se Elkarym ze země a protáhl si ztuhlé nohy. Potom vzal svíčku a diktafon, došel do ložnice, schoval věci do šuplíku a vrátil se k oknu ve velkém pokoji. Když sledoval trojici dětí zabalených v pláštěnkách, jak se cachtají ve špinavých kalužích a staví v nich z bláta přehrady, napadlo ho, že by měl promluvit s majitelem hotelu. Zašel znovu do ložnice, vyndal z diktafonu kazetu, nehtem ji přetočil na začátek, strčil si ji do kapsy, vyšel před pokoj, zavřel za sebou dveře, zamkl a klíčky si dal do náprsní kapsy košile. Potom sešel po rozvrzaných schodech do přízemí.
Za ebenovým pultem stál vrátný v červené košili a sepraných džínech. Když uslyšel kroky, vzhlédl od baseballové ročenky rozložené vedle zvonku a telefonu a kývl směrem k Elkarymovi.
„Brý ráno,“ řekl. „Budete si přát?“
Elkarym opětoval pozdrav a položil na pult desetidolarovou bankovku „Kdy tenhle hotel postavili?“ zeptal se.
Vrátný se podrbal na bradě a rozhlédl se po místnosti. Prohnilé dřevěné trámy. Zvlhlá, oprýskaná omítka. Mucholapky visící ze stropu jako temné liány. Obsypané mouchami.
„Někdy kolem roku vosumnácet,“ řekl nakonec. „Ale jistej si tim nejsem, to byste se musel zeptat majitele.“
„Je tady?“
„Bohužel. Vodjel na pár dní do Mistaway. Prej vyřizovat nějaký papíry vohledně hotelu. “
„Dobře.“ Elkarym zaštrachal v levé kapse, potom v pravé, a nakonec shodil s ramen batoh a začal ho prohledávat.
„Hledáte něco konkrétního?“ naklonil se vrátný přes pult.
„Jen kousek papíru, kdybyste měl…“
„Ale jistě.“ Vrátný vytáhl šuplík a položil na pult dva zažloutlé archy papíru. „Tužku taky?“
„Když budete tak hodnej. Chci vám jenom napsat svý číslo, aby mi moh pan majitel pozdějc zavolat. Musim si s nim nutně promluvit.“
„Znáte se?“ divil se vrátný.
„To ani ne. Spíš by mě zajímalo pár věcí kolem tohohle jeho hotýlku. Potřebuju pár informací.“
„S něčim bych vám snad moh pomoct.“


 celkové hodnocení autora: 96.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 8 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 19 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 12.02.2009, 12:27:43 Odpovědět 
   Hezký "atmosferický" text s náznaky tajemná! ;-)))
 ze dne 14.02.2009, 16:42:53  
   Uskar-Arah: Po dlouhé době tě opět zdravím, Šímo. Těší mě, že se ti Kyrie líbila, snad se bude konat i další díl. Díky moc!
 Zidarine Zydar 12.02.2009, 7:59:26 Odpovědět 
   Nádherná atmosféra která mě doslova vtáhla a nemohl jsem si pomoci :) Pěkně popsané, jen mě zarazil konec který může být mnohoznačný, ale přece jen si myslím... druhý díl asi bude že? Jestli ano každopádně čtu...
 ze dne 14.02.2009, 16:42:14  
   Uskar-Arah: Jsem rád, že se líbilo! Díky za zastavení.
 honzoch 12.02.2009, 7:49:40 Odpovědět 
   Jsem zvědavý, jestli bude pokračování. Zaujala mně hlavně první část textu, atmosféra byla parádní, všechno do sebe zapadalo a dostal jsi čtenáře tam, kde jsi ho chtěl mít
 ze dne 14.02.2009, 16:41:51  
   Uskar-Arah: Taky jsem zvědavý! Snad se u něj ale sejdeme. Díky.
 Ekyelka 12.02.2009, 3:32:58 Odpovědět 
   Zdravím.
Tak si říkám, bude-li následovat návazný text. V této podobě a bez znalosti odpovědi se nabízí sice také jisté východisko, je však zcela v rovině diskusí a spíše závisí plně na mých vlastních asociacích a kulturně-mytologicko-historickém základu. Přeloženo pro lidi: líbí se mi atmosféra i mnohoznačnost použitých symbolů, variabilní datace a vše to, co se ukrylo mezi řádky. Nechává to poměrně širokou škálu možných východisek, vše dle naturelu čtenáře.
 ze dne 14.02.2009, 16:41:28  
   Uskar-Arah: Díky za publikaci i hodnocení. Původně jsem si vůbec nebyl jistý, zda po tak dlouhé době bez psaní budu ještě schopen vyprodukovat něco smysluplného, ale jak se zdá, vcelku se líbí, takže se pokusím dokončit i načaté pokračování.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
BUNKR 74
Danny Jé
Francouzská rev...
markus
Život po životě...
guru
obr
obr obr obr
obr

Pátek třináctého...
Šíma
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr