obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Znovu milovat znamená, že se srdce vysmívá rozumu."
Théodore de Banville
obr
obr počet přístupů: 2915295 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389845 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Prší... ::

 autor Molia publikováno: 11.02.2009, 19:46  
 

Už zase prší. Přes špinavé okno vidím na dvůr, déšť padá na promáčenou zem, hlína na dvoře se mění v bahno a svět se v tomhle okamžiku zdá rozmazaný a nejistý. Co já tu vůbec dělám? Tady v tomhle domě? Ztracená, zbloudilá, zmatená... Všechno se změnilo tak rychle. Dřív, když mě ještě miloval, tehdy se zdálo, že se dá všechno změnit. Že se dá špína vymést ven a že můj smích může nahradit tohle šedivé ticho. Byli jsme dva.
Kapky dopadají na sklo, řinčí, ale jinak je dnes až podivné ticho. Dům je prázdný, omítka se odlupuje ode zdí, zima, špína, plíseň. Ale to všechno se dá překonat. Stěny se dají nabílit, kuchyň uklidit a schody vytřít. Ne, to na tom zdaleka není nejhorší. Čekání, to je to, co mě ubíjí, pomalu, potichu, skrytě. Každý den čekám na něj. Čekám, jestli přijde, postojí ve dveřích, usměje se, zeptá se, jak mi je. Čekám, že řekne, že od teď už bude všechno dobré.
Ale popravdě řečeno, téhle naděje jsem se už dávno vzdala. Ve skutečnosti čekám už jen na to, jestli to dnes bude tichá nenávist a nadávky, jestli to budou rány a kopance, nebo jen otevřené pohrdání. Jestli se dnes vrátí opilý, rozzuřený, nebo jestli nepřijde vůbec. Už nejsme dva, jsem já a je on, a snad ani jeden z nás neví, kdo vlastně jsme. A všechno, co jsem kdy znamenala, se vytratilo, spadalo se starou omítkou, odnesl to déšť, zničil to jeho křik a moje bolest je den ode dne větší, a jednou přijde den, kdy už jí neunesu.
Otevřu okno a vykloním se ven. Déšť mi padá do vlasů, na obličej, na rty. Kapky chutnají jako rosa, připomínají mi les a louku, nesou do města příslib jara. Vykloním se ještě víc. Déšť ze mě smývá pohoršení a smutek. Chtěla bych v tom dešti zmizet, zapomenout, rozpustit se. Chtěla bych...
„Okamžitě zalez dovnitř, ty krávo!“
Takže křik. Zavírám okno a dívám se na manžela, který vešel do místnosti a zabouchl dveře.
„Podívej se,“ chytá mě za ramena a lomcuje se mnou: „Jsi celá mokrá. Špinavá, nechutná... Dones mi pivo!“
Pustí mě a já se pomalu potácím k ledničce. Skutečně jsem celá morká, mikinu mám promočenou a vlasy mi visí splihle dolů. V ledničce už není žádné pivo.
„Tak kde jseš?“ rozvalil se do křesla a nohy si položil na vyřezávaný stolek, jediné mé věno, jediná věc, co tu ještě zbyla z mého života předtím...
„Pivo už není,“ říkám pevně.
„Sakra, to ani nemůžeš dojít nakoupit?!“ zařve a vstává z křesla: „Člověk by řek, že můžeš udělat aspoň něco, když celej den vysedáváš doma na zadku. Doběhni pro něj do krámu!“
„Není za co ho koupit,“ říkám pravdu, z hrníčku s uspořenými penězi se včera ztratila poslední stovka. Proto přišel domů pozdě.
„Za co vyhazuješ prachy?!“ rozkřičí se na mě a chytí mě za ruku: „Za nějakýho svýho nýmanta platíš jeho dluhy, co?! Poběhlice! Děvko!“
Ani ho nevnímám, jeho slova ke mně doléhají dál, ale cestou ztrácejí význam.
„Já nikoho nemám...“ zašeptám potichu a potom přijde první rána.
Zasáhne mě do tváře, pak do břicha, kopne mě do nohy. Spadnu na podlahu, ale on nepřestává, řve, kope do mě a nakonec se jen znechuceně otočí a posadí se do křesla. Ležím na zemi, krev mi teče z dolního rtu, jak jsem se do něj zakousla, abych nekřičela. Do nohy mi vystřeluje bolest, ale já chci jenom jedno.
Prosímtě tohle ne, tohle ne... Aspoň se otoč, aspoň něco řekni... Ale on jen pustí televizi a už na mě ani nepohlédne.
Zvedám se a šourám se ke dveřím od bytu. Na levou nohu nemůžu došlápnout. Konečně se dostanu na schodiště, dolů a pak k domovním dveřím. Venku pořád prší. Když mi na obličej dopadnou první kapky, zavřu oči. Opřu se o zeď, abych neupadla, otevřu ústa, chytám do nich déšť, ten vlahý, milý, příslib jara...
Slyším bubnování, jak kapky vyťukávají refrém neznámé písničky. Cítím tep v ráně na čele, ale vnímám jen kapky. A pomalounku, tiše, se rozpouštím v dešti.


 celkové hodnocení autora: 97.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 3 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.3 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 20 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Ina 23.03.2009, 12:33:52 Odpovědět 
   Má to nádhernou atmosféru!...))
 Petr.6.Suchy 28.02.2009, 19:08:41 Odpovědět 
   Zdravím,
1. na to, že je to dost psychologické, tak mi tam chybí víc vnitřích pochodů
2. popisuješ dost drsnou věc, ale ne příliš věrohodně
 Šíma 11.02.2009, 22:33:27 Odpovědět 
   Ačkoliv je text malinko drsnější (na jedné straně ztracené sny a ideály a na druhé tvrdá realita, která ukazuje kam až jejich vztah došel) a ukazuje i ty zápornější stránky mezilidských vztahů a jakési ustrnutí a snášení ponížení až po onu únosnou mez (kdo ví, zda z lásky, která již vyprchala, nebo z povinnosti), musím napsat že je dobře napsaný a líbí se mi, skoro jako bych ten déšť také cítil a slyšel, jak jednotlivé kapky buší do světa okolo a já se na malý okamžik ocitl na místě, které popisuješ...
 Ekyelka 11.02.2009, 19:44:45 Odpovědět 
   Zdravím.
Kontrast ženiny vnitřní prázdnoty a příslibu jara, tedy nové naděje, neseného deštěm, je zřetelný od prvopočátku, důvody ženina pasivního chování pochopitelné až posléze. Snad je to dáno naturelem a temperamentem - pro mne osobně je vžití se do postavy zcela vyloučeno a tedy mohu posuzovat jen z vnějšího pohledu. Ten je vždy slabší, stejně tak i prožitek, i tak je to ale kus dobrého textu.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Sisters Of Fate
bionic
Nota
asi
Nikdo nekouří t...
Centurio
obr
obr obr obr
obr

Jedna z věcí
Francis Black
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr