|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303499 komentářů :: on-line: 2 ::
|
 |
|
:: Sedm minut ::
| Tenhle příběh bych rád věnoval všem těm, které rodí navzdory faktu, že je to pro ně v dnešní době velmi těžké. Bez nich by to zkrátka nešlo. |
| |
|
|
V jedenáctém patře administrativní budovy firmy „Finance for free“ bylo liduprázdno. Přesněji liduprázdno až na dva účetní, kteří se při horlivé debatě tísnili v jedné z úzkých kójí open-spaceu. Byl konec července, krátce po poledni a všechny kancelářské krysy se v téhle době bezstarostně vyhřívaly na zahrádkách okolních restaurací s plnými žaludky. Tedy skoro všechny.
„To je zas venku pařák, viď Karle? Díky bohu za tu novou klimatizaci.“
„Nesnaž se to zamluvit. Koukej zvednout telefon a zavolat jí dřív, než to udělám sám!“
Vyděšený Oskar vzal pod nátlakem do ruky sluchátko, ale hned ho zase položil.
„Nezvládnu to!“ zašeptal a klesl ještě hlouběji do svého koženého křesla.
„Tak to sem dej!“
Ing. Karel Bláha vytočil linku 11 76 a povolil si u krku kravatu. Napravo od ní měl úhledně zavěšenu visačku se zlatým písmem: „Senior accountant“. Tenhle otec od tří dětí a manžel spokojené ženy, která peče každou neděli mramorovou bábovku nebo štrúdl, podle toho jak se urodilo jablek, měl těsně po padesátce a těsně před dalším infarktem (o čemž neměl zatím ani tušení). Na pracovní obědy nechodil především kvůli svému zdraví - držel přísnou dietu cukrovkáře a beztak se mu zdálo, že je v centru Prahy dost draho. Ne, že by si to se svým příjmem nemohl dovolit, ale jak sám říkal: „To přece neznamená, že se nechám okrádat za bílého dne.“ Ostatní zaměstnanci mu za zády neřekli jinak než „sladký škrt“. Právě se chystal udělit jednu ze svých životních lekcí mladšímu kolegovi a předvést mu, jak jedná se ženami správný chlap a ne nějaký slaboch.
Tím slabochem nebyl nikdo jiný než Oskar Dráteník, junior accountant a podle papíru Karlův přímý podřízený, i když šlo spíš o formální pozici. Oskar nastoupil do firmy asi před rokem. Na jeho pracovním stole se ještě ani nestačil usadit prach a už byl v maléru větším, než si vůbec dokázal představit. Jindy by šel na oběd velmi rád, ale dnes se mu při pomyšlení na jídlo obracel žaludek. Přesněji řečeno, on se mu obracel i když na jídlo nemyslel. Měl hlavu plnou osobních problémů. Včera se pohádal se svou přítelkyní Klárou Pánkovou, specialistkou pro styk s veřejností, páté patro stejné budovy, kancelář 502-A. Oskar chtěl být teď ze všeho nejvíc s ní. A když ne s ní tak sám, což se mu bohužel nedařilo.
Telefon vyzváněl o šest pater níž a oba muži napjatě čekali. Bylo to marné, čas oběda vyhnal krysy z celé budovy, tedy i z pátého patra. Nakonec Karel nespokojeně zavěsil.
„Hleďme, hleďme, tak naše specialistka na rozdíl od tebe o chuť k jídlu zdá se nepřišla.“ V té větě byla vedle jízlivosti ukryta i zvědavost.
„Pohádali jsme se. Je to moje vina.“
Karel se posadil na okraj Oskarova stolu a založil ruce: „Pohádali? Kvůli čemu?“
„Kvůli dětem.“
„Vážně? Já ani nevěděl, že nějaký děti máte.“
„Právě že nemáme.“
„Aha, tak tady je zakopanej pes. Pohádali jste se kvůli dětem, který nemáte. Hm, už je mi to jasný,“ dodal sarkasticky.
„Je to mnohem složitější.“
„No o tom nepochybuju,“ mávl Karel teatrálně rukou, „Hele, já nevím co máš s tou kočkou v plánu a proč se hádáte kvůli koťatům, ale jedno ti řeknu na rovinu. Jsem tady ve firmě dost dlouho na to, abych věděl, že tahle slečna Klára nemá dlouhý jen ty svoje rudý nehtíky. Stejně tak dlouhý má i prsty a buď si jistý, že jeden z těch prstíčků dokáže zaťukat až na mahagonový stůl našeho pana náměstka. S takovou ženskou bys měl vycházet a ne se rozcházet.“
„O to nejde šéfe,“ odsekl mu Oskar. Podložil si bradu dlaněmi jako by jeho hlava vážila metrák a krk už ji nemohl unést.
„Tak kde je problém?“ zeptal se naposledy Karel. Tentokrát zněl upřímně.
„Ona je těhotná a na mateřskou nechce. Pohádali jsme se, protože zvažuje interrupci.“
„Cože?“
„Chce si to nechat vzít.“
Delší chvíli bylo ticho, přerušované jen bzučením ventilátorů.
„Blbost,“ pronesl Karel a podvědomě zabrousil pohledem ke svému stolu, kde měl vyrovnané fotografie všech tří dětí. Sice už jim bylo všem přes dvacet, ale stejně.
Oskar se na něj vyčítavě podíval: „To vím taky. Klape nám to dobře, ale nemůžu jí nutit, aby všeho nechala a…“
Nedopověděl. Telefon na jeho stole se rozezvonil a displej se modře rozblikal. Linka 11 76, to byla Klára. Vrátila se do kanceláře, všimla si zmeškaného hovoru a rozhodla se zavolat Oskarovi zpátky.
„Vem to,“ přikázal mu Karel, „já jdu pro kafe.“ Zmizel u automatu za nedalekým rohem, aby těm dvěma poskytl maximální soukromí, jaké tahle obrovská kancelář umožňuje.
Oskar odhodlaně vydechl a pak zvedl sluchátko.
„Opravna vzducholodí, jak Vám můžeme pomoci,“ zavtipkoval jako vždycky, ale tentokrát spíš ze zvyku. A ona se tentokrát nezasmála, což byla škoda, protože Oskar miloval ten její smích. Pištivý, uši trhající smích, který jiným naháněl husí kůži. Zbožňoval ho!
„Můžu mluvit, Oskare?“ zněla vážně a unaveně.
„Samozřejmě, mluv.“
„Víš přemýšlela jsem o tom včerejšku a o nás dvou…“
„Myslíš o nás třech?“ nenechal ji domluvit.
„O nás dvou,“ trvala na svém, “Myslím, že na děti mám ještě čas. Je to velká zodpovědnost a já chci teď hlavně pracovat, chápeš?“
„Vím, že bych asi měl, Kláro, ale já… Kláro?“
Spojení nečekaně vypadlo. Nejdřív si myslel, že to položila. Pak si ale všiml potemnělých monitorů kolem. Dokonce i ventilátory přestaly bzučet. Do háje, vypadla elektřina! Bylo právě 12:41 a na jednu jedinou vteřinu zavládlo v jedenáctém patře administrativní budovy firmy „Finance for free“ absolutní ticho. Jen na jednu vteřinu, pak spustila siréna.
„Vííí-úúú-ííí.“
„Zkrvený cvičení,“ vykřikl Oskar a šlehnul hluchým sluchátkem, „Zrovna teď!“
Zvedl se ze židle a zamířil k únikovému schodišti. Ve dveřích se srazil s Karlem, který v každé ruce držel jeden plastový kelímek a usmíval se, obočí zdvižené nadějí. Z kávy se ještě kouřilo.
„Tak jak?“
„Nevím, vypadly telefony,“
„Sakra! Na, vem si to,“ podal mu kafe, „vypijem si to cestou.“
„To je letos už šestej poplach !“ klel Karel, když začali klesat dolů po kamenných stupních.
Nikam nespěchali, i když dobře věděli, že pokud se nedostanou dolů do dvou minut, objeví se jejich jména v záznamech a náměstek je pošle při nejbližší příležitosti na školení bezpečnosti práce. A že tahle školení bývají naschvál v pátek odpoledne, to věděl každý.
„Jsou to magoři!“ vydechl ztěžka Karel, když překonali první dvě patra, „To nemaj nic lepšího na práci, než nás takhle buzerovat!“ Zastavil se a otřel si potem orosené čelo. Měl už svůj věk a taky pár kilo navíc.
Oskar se usmál, ale tajně. Už chtěl říct: „Trochu pohybu nám oběma prospěje,“ ale pak začalo pršet. Pršet? Na únikovém schodišti v jádru budovy? Nesmysl. Nebyl to žádný déšť, ale voda, kterou začaly všude kolem chrlit sprinklery.
„To nevypadá na cvičení,“ pronesl s obavou šéf. Trochu mu podklouzla noha na vlhké dlažbě a upustil svoje kafe. Zrychlili jak mohli, respektive jak mohl Karel.
Když o chvilku později probíhali kolem velké červené osmičky na bílých dveřích, ucítili kouř. Oskara najednou napadlo, jak je možné, že jsou na schodišti úplně sami. Naklonil se nad zábradlí s nadějí, že zahlédne dole nějaký pohyb, nebo zaslechne nějaký hlas, spěchající kroky. Nic.
Sám by mohl běžet rychleji, ale nechtěl tu Karla nechat. Slyšel jak šéf dýchá stále s většími obtížemi.
„Hoří,“ zašeptal ztěžka.
„Hloupost. To si spíš nějakej blbec zapálil na záchodě a spustil čidla,“ uklidňoval ho Oskar a instinktivně zachytil jeho levou paži. Na poslední chvíli, jinak by Karel upadl. Stačil jeden pohled do šéfovi rudé tváře, aby přesně věděl co se s ním děje. Napadlo ho, že volat nikam nebude, záchranka už sem určitě míří.
„Klídek. Vidíš, už jsme skoro dole,“ lhal.
Pokračovali stále pomaleji a Oskar cítil, jak Karlovo tělo těžkne s každým krokem, s každým dalším schodem. Šéf nemluvil, jen nepravidelně sípal. Oba si potřebovali odpočinout. Konečně míjeli další dveře. Páté patro. Takže dolů to opravdu nebylo zase tak daleko. Páté patro, to mají už půlku za sebou. Páté patro, takže zbývá nějakých sto schodů, možná ani ne. Páté patro to je… Klára. K sakru, jak to, že neslyšel před nimi na schodišti Kláru. Přece mu volala, když se spustila siréna, takže musela být ve své kanceláři.
„Vydrž,“ opřel opatrně Karla vedle dveří a vzal za kliku. Zamčeno? Nouzové dveře přece nesmí nikdy být zamčeny! Propadl panice a začal do dveří bezhlavě mlátit pěstmi. Opět ucítil kouř. Dokonce už ho viděl. První bílé obláčky pronikly pod prahem a jako zvědavé dětské prstíky nesměle ohmatávaly Oskarovi boty.
Zastavil se a zkoušel uvažovat logicky, jak mu to jen situace umožňovala.
„Je tam někdo? Otevřete ty dveře!“ zakřičel. Bledý Karel už nevydržel na vlastních nohou a sesunul se podél stěny na zem. Zůstal bez hnutí ležet.
Musím ho odnést dolů, musím pryč, ne, musím se sakra dostat dovnitř, co když...
V tom na dveře kdosi zabouchal z druhé strany, slabě a odevzdaně.
„Kdo je tam!“ křičel Oskar. Žádná odpověď. Jeho pohled se stočil k hasicímu přístroji na stěně. Byla to taková ta klasická červená tlaková nádoba, kterou nikdo neumí správně použít a když na to pak přijde, není čas studovat nějaký návod.
Možná by s ním neuměl hasit, ale jako beranidlo mu posloužil perfektně. Při první ráně spadla ze dveří velká červená pětka, při druhé si Oskar zlomil ukazovák na pravé ruce, ale toho si všiml až mnohem později. Při třetí ráně se dveře rozletěly. Ven se vyvalil hustý dým a ty obláčky bílé jako dětské prstíky se rázem proměnili v dusivě šedé kouřové tlapy, které Oskara hladově objaly.
Trvalo chvíli, než se zorientoval. Klára ležela na zemi hned za dveřmi. Vrhnul se k ní. Kouř ho štípal do očí a pronikal mu s každým dalším nádechem hluboko do plic. Byla v bezvědomí a v ruce stále pevně svírala kapesník, kterým si do poslední chvíle zakrývala ústa.
Začal závod o každou vteřinu.
Oskar ji popadl do náručí a rozeběhl se dolů po schodišti. Moc toho neviděl. Všude kolem byl jen hustý dým a voda crčela po schodišti. Slyšel z dálky sirénu požárního vozu. Klopýtal, málem upadl, nemohl dýchat a netušil, jak daleko to ještě je, když najednou se šedivá clona nečekaně rozevřela a vyběhl nouzovým východem na parkoviště za budovou. V první chvíli si nevšímal davu kolem. Položil Klářino tělo na zem, hned vedle cedule s nápisem: „Nešlapte po trávníku, máme tu chodníky!“ Jeden ze záchranářů se tu objevil právě včas. Oskar ustoupil a nechal ho dělat jeho práci.
„Bude v pořádku!“ neptal se, spíš jako by sám sebe ujišťoval.
Klára se konečně nadechla, rozkašlala, ale to už ji nakládali do sanitky.
Bušilo mu srdce a trochu zavrávoral. Někdo ho chytil za rameno a prudce otočil čelem k sobě. Byl to požárník a Oskara bůhví proč napadlo, že dráček Soptík měl taky takovou přilbu, až na to plastové hledí.
„Je tam nahoře ještě někdo?“ zeptal se muž.
„Bože, Karel…“ zašeptal Oskar spíš sám pro sebe a podíval se k nouzovému východu, ze kterého se neustále dral ven hustý dým. Jak na něj mohl zapomenout! Chtěl vykřiknout, ne, chtěl se rozeběhnout tam nahoru a vytáhnout Karla ven. Ale bylo pozdě, právě ho vynášeli.
Ing. Karel Bláha zemřel ve 12:48, dne 26.července 2005, uprostřed léta v době, kdy o sobě slunce dávalo řádně vědět. Jestli zemřel na infarkt, nebo zadušením, na tom nesejde. Příčinou požáru v budově firmy „Finance for free“ byla údajně porucha elektroinstalace v pátém patře. Klára Pánková se jen trochu nadýchala kouře, takže byla druhý den v pořádku. V nemocnici si však poležela několik týdnů, protože lékaři bojovali o život jejího dítěte. Nakonec se je podařilo zachránit oba, tedy přesně řečeno obě. Klára si během té doby sama uvědomila, že potrat je v jejím případě „blbost“, jak by řekl Karel.
Těch pár měsíců uteklo jako voda. Nedávno přišla na svět krásná zdravá holčička a protože místo Karla, známého jako „sladký škrt“ nastoupil na pozici „senior accuntant“ člověk, který mu nešahal ani po paty a přitom měl ego až do stropu, přišel Oskar na geniální myšlenku.
Včera dopoledne jsem ho potkal s kočárkem v parku. Malá se má k světu, Klára dělá velkou kariéru o které vždycky snila a Oskar? Oskar, ten je tou nejspokojenější mámou na mateřský, jakou znám.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 9 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 13 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 37 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
